O tomto brilatním počinu už tady na DH bylo zaslouženě řečeno mnoho, přesto se ale i já musím vyjádřit protože tak silný zážitek prostě není každý den.

A začneme zostra. Nejsilnější stránkou hry je totiž příběh a to takový že kdejaké 3A tituly za miliony můžou jen tiše pukat závistí. Celkový koncept i všechny zvraty jsou perfektně promyšlené a tvoří Kočičí Dámě dokonalou kostru. Postavy jsou neskutečně charakterní, napsané jak od nejlepšího filmového scénáristy a především hlavní hrdinka mi přirostla k srdci jako málokterá postava. Rozhovory byly také velice solidní a mnohokrát s nečekaně skrytým významem. Vůbec častá mystifikace kdy ale vše nakonec zapadne do celkové mozaiky je dalším obdivuhodným a neotřelým prvkem. Obrovskou přidanou hodnotou jsou pak emoce které ve vás hra vzbudí. Vztek, zoufalství, naděje a další jsou pocity které jsem zatím u jiného titulu nebo v tak obrovské míře nezažil. Společně s atmosférou hustou a černou jako asfalt se tak jedná možná o něco víc než jen počítačovou hru ale o plnohodnotný životní zážitek.

Co se technické stránky týče tak na grafiku jsem zpočátku doslova "čuměl jako puk" a upřímně nevěděl co si o ní myslet, nicméně postupně se z toho vyklubala celkem zajímavá podívaná. Hádanky které jsou kořením každé dobré adventury jsou hlavně ze začátku velmi nápadité a dobře zpracované. Ke konci už sice v tomto směru hře přeci jen trochu docházel dech ale stále se jednalo o hodně velký nadprůměr.

Jak už z komentáře vyplývá, kritizovat se tu dá jen málo. Na začátku mě doslova sra*o netradiční ovládání ale nějak jsem se vždycky nakonec prorval. Některé dialogy i přes svou kvalitu a důležitost pak mohli být občas přeci jen o něco málo kratší. Mírně mě také zklamal konec který byl podle mě slabší než celý předchozí děj, ovšem je to zcela subjektivní názor, tudíž na kvalitu hry nemá vliv a i přes výše zmíněné je stále řeč o takřka perfektní adventuře.

Co říct na konec? Snad jen to že The Cat Lady je výjimečnou zkušeností která vám svou neuvěřitelnou silou možná i změní život. A řekněte sami, dokáže tohle jakákoliv jiná videohra? Asi těžko, takže pokud jste ještě nehráli s odvahou do toho, litovat v žádném případě nebudete!

Nejen proto že jeden z mých nejlepších kamarádů dva a půl roku seděl mě téma věznic a té neslavnější obzvlášť dost zajímá. Nevyhnutelně jsem tak jednou zapátral i po nějaké hře z tohoto prostředí a 1954 Alcatraz mě nakonec zaujal nejvíc. Dlouho mě ale odrazovalo místní slabé hodnocení i nevalné recenze a tak jsem se nakonec do hry pustil hlavně kvůli herní výzvě 2018.

Alcatrazu je hodně vyčítán vizuální styl který je sice trochu netypický ale mě se celkem líbil a k typu hry myslím sedí dobře. Navíc díky němu na první pohled postavy skvěle vyzařovaly své charizma. NPC vůbec byly vcelku dobře vymyšlené ale zároveň taky dost předvídatelné v dalším postupu s čímž byla spojená občas docela nuda. Podobné je to i s příběhem který je také víceméně jasně nalinkovaný a když už máte možnost o něčem skutečně rozhodnout nemá vaše volba na něj nakonec až takový vliv. Prostě si tak nějak nerušeně plyne bez zásadnějších nebo překvapivých momentů takže se hra rychle po dohrání vytratí z paměti.

S hratelností je to taky komplikované. Přestože nejsem žádný hardcore adventurista přišly mi některé hádanky, spojení atd. mimořádně lehké. Jiné úkoly byly zase ale dost těžké nebo nelogické takže průchod hrou byl jako na houpačce. Pasáže které odsýpaly střídaly nepříjemné záseky a párkrát tedy přišel na řadu i návod. I když to úplný horor nakonec nebyl tak hráčům začínajícím s adventurami bych Alcatraz asi nedoporučil.

Nerad v komentech kritizuju ale 1954 Alcatraz je spíše průměrnou hrou která sice má světlé momenty v podobě sem tam povedeného vtipu nebo neobyčejné grafiky ale taky dost temných zákoutí kde hrozí nehezký zásek nebo nuda. Já se tedy do Alcatrazu příště podívám raději s Clintem Eastwoodem ;)

Tahle hra je přesně jeden z důvodů proč miluju databázi-her. Dostal jsem se totiž díky ní (vám) ke spoustě skvělých kousků na které bych jinak neměl šanci narazit.

Tentokrát mě zaujal především název který odkazuje na fenomén graffiti a rozhodně jsem v tomto směru nebyl zklamán. Vsadil bych se že někdo z vývojářů byl writer a to i proto že se celou vizuální stránkou hry nese jedno z nejdůležitějších poselství graffiti a sice vytvářet z unylých, ošklivých městských zdí pestrobarevná umělecká díla. Čímž mimochodem myslím třeba tohle a rozhodně ne takovéhle hrůzy.

Na to že hru vytvořily studenti jako školní práci je hratelnost skoro až na profesionální úrovni a tak není divu že s ní vyhráli cenu na herním festivalu a vybralo si je studio Valve Corporation pro práci na Portal 2. Ten jsem také hned po TAGu dohrál a doteď se z něj v dobrém slova smyslu nevzpamatoval ale o tom jindy a jinde.

Zápory jsou pro freeware tituly typické. Krátká herní doba, respektive málo levelů, a občas nějaké to padání do oken ale upřímně vychází i horší a zabugovanější hry a ještě za ně chtějí peníze :) Překvapila mě i nutnost dohrát hru na jeden zátah ale to je věc názoru. Suma sumárum další velmi povedený kousek do kategorie freeware/oddechové.

Project Snowblind byla pro mě úplně neznámá FPS od které jsem si toho raději dopředu moc nesliboval a nakonec to bylo asi dobře protože hra mě vyloženě nezklamala ale ani nějak výrazně nenadchla. O špatném titulu se ale rozhodně mluvit nedá.

První co mě doslova praštilo do očí byla grafika které je podle mého na vysoké úrovni a příjemně potěšila. Dalším ale ne už tak příjemným překvapením bylo ovládání které je trochu netradičně rozložené a chvíli trvalo než jsem si na něj zvyknul. Po první misi Snowblind vypadal na pouhou frenetickou akci což mě trochu zklamalo ale ne na dlouho. Postupem času totiž došlo i na slušné stealth pasáže, nějaké to odstřelování či honičky. Dobré jsou i postupně se odemykající schopnosti a zbraně nebo dokonce vozidla, také počty protivníků a solidní úroveň AI. Přestože se posléze jedná prakticky o koridorovku byla to místy docela i výzva. Škoda že tyto přednosti pak srážejí příliš krátké mise a neúplně využitý potenciál některých herních postupů a ke konci trochu stereotyp. I když jistá gradace se titulu upřít nedá.

Postavy a příběh se všemi zvraty mi přišly jako bych už je několikrát viděl ale určitě mi hru nekazily. Nicméně alespoň hlavní hrdina mohl pobrat trochu víc charizma a emocí. Jelikož jsem nehrál žádný Deus Ex připomíná mi Snowblind spíše slabšího a nedotaženého předchůdce Crysis. Jediná doslova otravná věc je skutečně malý počet ukládacích míst. Což mi ale přijde u každé druhé hry takže to berte s rezervou ;)

V rámci žánru se sice nejedná o vrchol ale rozhodně ani o propadák, zkrátka takový nadprůměr kterým se dobře dá vyplnit třeba nepříjemné herní sucho. I když potenciál pro něco lepšího tu určitě byl.

Letecké simulátory jsou žánrem který mě vždycky regulérně míjel. Jednou jsem sice zkoušel jeden ze série Sturmovik ale víc než pár desítek minut mě nebavil. Když jsem si ale zahrál skvělou hru Aquadelic GT a zjistil že stejní vývojáři vyprodukovali i letecký simulátor z druhé světové, rozhodl jsem se dát letadlům znovu šanci.

Největším rozdílem oproti klasickým simulátorům je až na kost arkádové ovládání. Pro sváteční hráče žánru jako jsem já tedy zcela ideální. Velkým plusem je také možnost si v drtivé většině případů vybrat typ mise a to klasický dogfight, bombardování nebo torpédování lodí, které mě bavilo nejvíc. Celkově měli všechny mise správné tempo i délku a právě díky možnosti výběru úkolu se stereotyp prakticky nedostavil. Musím říct že hra má celkově dobrou atmosféru a častokrát jsem se přistihl že i když už mě odvolávali z mise kvůli poškození, pořád jsem se snažil sundat posledního nepřítele z nebe. Škoda je jen absence checkpointů u delších misí.

Pozadí hry, napadení Pearl Harboru, bitva o Okinawu atd. je všeobecně známé takže tady hra boduje hlavně u nadšenců do historie, což naštěstí jsem ;) ale nechybí ani klasický herní příběh točící se okolo dvou hlavních hrdinů Americké i Japonské kampaně. Nutno ovšem dodat že hodně klišoidní. Komixové zpracování cut scén je zato netradiční a dobře provedené a tak zamrzela jen menší úroveň detailů při přiblížení k zemi. Jinak je ale hra graficky na velmi slušné úrovni.

Attack on Pearl Harbor asi nepotěší hardcore nadšence do leteckých simulátorů ale běžným hráčům myslím sedne naprosto perfektně. Až na pár drobností se jedná o velmi kvalitní počin a k podobným titulům se určitě v budoucnu vrátím. TORA TORA TORA!

Není tomu dávno co jsem zatoužil po nějakém netradičním herním žánru a vzpomněl si tak že jsem se kdysi setkal u bratránka s jakýmsi Deer Hunterem. Virtuální lov mi přišel celkem lákavý a tak jsem se po krátkém výběrovém řízení s pomocí databáze pustil do HU 2009.

I když to pro mě není nejdůležitější aspekt musím říct že grafika není nic moc a rozhodně neodpovídá roku vydání. Ani na krajinu ani na divokou zvěř (třeba Lev byl doslova k smíchu) není moc hezký pohled takže se v tomto ohledu jedná o podprůměr. Výjimkou jsou alespoň zbraně a počasí které je zpracované dostatečně kvalitně a dodává i slušnou atmosféru.

Hratelnost je celkem rozmanitá a nabízí hodně možností i když ne všechny jsou dotažené. Třeba jízda na koni je vynikající, naopak čtyřkolka je skoro tragická. Podobně je to i s jednotlivými misemi. Je jich opravdu hodně ale ne všechny jsou zábavné, někdy dokonce až iritující nebo nelogické. Těch zábavných je ale naštěstí přece jen více a také si lze v jednotlivých částech z misí vybírat. Celkem 9 částí, v každé cca 10 misí.

Množství zbraní a všemožného příslušenství je opravdu velký a pocit ze střelby je dobrý. Zajímavá a užitečná byla i "Bullet Camera". Pro různé vábničky atd. se ale moc využití nenašlo, což je škoda. Počet druhů zvěře je dostačující a mapy jsou opravdu hodně rozsáhlé. Hapruje ale UI lovených zvířat kdy poměrně často začnou jen tupě běhat dokolečka dokud nejsou zastřeleni.

Celkový dojem je tedy trochu rozporuplný. Některé prvky jsou zpracovány skvěle další spíše podprůměrně, dalo by se tak mluvit i o promarněném potenciálu. Hrát i dohrát se to ale docela dobře dá takže v rámci nepříliš populárního žánru asi jeden z těch lepších titulů.

O Bloodrayne jsem se dozvěděl už kdysi dávno od kamaráda díky filmu který jsem naštěstí neviděl :) a když jsem se nedávno rozhodoval co si zahrát padla volba právě na tuhle upírskou akci. Ze začátku jsem sice chvíli váhal jestli mě to bude bavit ale nakonec jsem se do hry zakousnul jako Rayne do Oberturmbannführera.

Překvapením pro mě byla grafická stránka hry, přestože od vydání už nějaký ten rok uběhl vypadá na nejlepší detaily stále celkem dobře a dá se na to v pohodě dívat. Hlavně tedy na Rayne ;) Trochu nečekaná byla i brutalita hry hlavně litry krve doslova všude a porcování nepřátel na kusy čímž ale nechci říct že mi vadila spíš naopak bych řekl že se do hry o upírech hodí víc než kde jinde. I další věci jako prostředí, zvuky a pohyby hlavně pak ty hlavní hrdinky byly dobré takže ani tady si nemůžu stěžovat.

Hratelnost je na solidní úrovni a kromě menších problémů s příliš citlivým ovládáním při "skákacích" pasážích a to hlavně ze začátku na hřbitově, hra pořád baví a snaží se přinášet stále něco nového co opět vytrhne hratelnost ze stereotypu. Ke konci už se mi sice trochu zajídalo neustále vysávát nácky kvůli doplnění životů ale na druhou stranu to vyvažovaly neopakovatelné zvuky nebezpečné rusovlásky vychutnávající si svačinku ;) Co se bossů týče uvítal bych možná i o jednoho nebo dva více protože souboje s nimi nebyly zbytečně těžké ale přesto zajímavé. Hru pozvedává i velký výběr zbraní a celkem nadprůměrný příběh.

Jediné co bych tak ne úplně vyčetl ale zmínit musím je kratší herní doba a nečekané zvýšení obtížnosti v poslední části. Co mi vyloženě vadilo je chybějící quicksave. Je pravda že i bez něj se to dalo ale jednu část hry, minové pole a následně vybuchující most jsem kvůli tomu opakoval snad stokrát.

Bloodrayne sice není legendární hrou se špičkovou hratelností a s dechberoucím příběhem ale i tak se jedná o po všech stránkách kvalitní hru ze staré školy která určitě i dnes přijde vhod každému vyznavači akčních her.

FIFA 07 byla má první fotbalová simulace kterou jsem si pořádně zahrál a u které jsem svého času proseděl snad stovky hodin, několikrát ji dohrál na 100% a možná částečně i díky ní teď stojím každý víkend na tribuně.

Ke grafice, zvukům a ovládání není třeba se dlouze rozepisovat vše je standardně na dobré úrovni a šlape jak má. Nejdůležitějším aspektem je tedy hratelnost a ta je minimálně při prvním dohrání na vysoké úrovni a opravdovou výzvou. Po určitém čase se ale dostane ovládání, herní mechanismy a chování AI tak pod kůži, že i s nejslabším týmem 4. ligy se dá porazit Chelsea ve finále poháru a naopak se silným týmem proti slabému je dvouciferný výsledek prakticky jistota.

Polovinou hry je manažerský mód který se podle mého názoru hodně povedl. Je přehledný, jednoduchý a odkoučovat celou sezonu nezabere zbytečně moc času. Největším plusem jsou ale možnosti které nabízí. Není problém zkusit přivést chudý klub z druhé ligy do evropských pohárů nebo naopak bohatý a světově proslulý mančaft k bankrotu :)

Potěší také oficiální licence, replay, tvorba hráče a klubu, tréninkový mód, bonusy a jak je u sportovních her od EA dobrým zvykem i nadmíru povedený soundtrack. Vytknou se dají snad jen občasné grafické bugy a rozhodčí co se občas upískne ;)

Dnes je sedmička už dávno překonaná ve všech směrech a těžko se k ní někdo (včetně mě) bude vracet ale ve své době znamenala spoustu hodin zábavy a z celé série je rozhodně jednou z těch lepších.

Oficiální hra ZOH v Itálii přibližuje pro hráče příliš neokoukané sporty, což je hlavní důvod proč jsem po ní nedávno sáhl a v tomto ohledu mě rozhodně nezklamala. Kromě sjezdového lyžování nebo biatlonu, které už nějaké to herní zpracování mají lze vyzkoušet i bobování, skoky na lyžích nebo třeba rychlobruslení.

Ovládání mi přišlo hodně arkádové. Jednoduše je vidět že vývojáři nebo vydavatel chtěli aby byla hra co nejpřístupnější všem a ne jen pravidelným hráčům. Na druhou stranu je alespoň pohodlné a rychle se mi dostalo tzv. pod kůži. Graficky se "simulátor olympiády" povedl nadmíru dobře. Při jízdě v bobové dráze odlétávají kousky ledu, sníh na svazích se třpytí a vůbec venkovní prostředí je vykresleno až do překvapivého detailu. I animace pohybů jsou vyladěné téměř k dokonalosti a je radost se na ně dívat.

Jediným ale velkým záporem je krátká herní doba a příliš brzy nastupující repetetivnost a s ní nevyhnutelně spojená nuda. Na výběr je sice patnáct disciplín z osmi sportů, jenže časy závodů se pohybují od jedné do pěti minut max. a navíc probíhají mimo vašeho výkonu vždy naprosto stejně. Trochu promarněný potenciál je také v absenci skutečných sportovců, svoji univerzální postavu si ale lze libovolně pojmenovat takže Bank se Sáblíkovou si přece jen zazávodily :)

Torino 2006 celkově není špatná hra a rozhodně dobrá volba pro ty kdo chtějí vyzkoušet i jiné, na poli pc her netradiční sporty. Škoda jen pro zkušené hráče příliš lehké obtížnosti a brzkého stereotypu.

Titul Mark Ecko´s Getting Up mi připravil jeden z nejlepších herních zážitků za hodně dlouhou dobu. Ještě než se pustím do komentu musím zmínit že velkou část svého života jsem byl hluboce zasažen subkulturou Hip Hopu a to se vším všudy graffiti nevyjímaje. Můj vztah k tomuto umění je tedy veskrze kladný a tudíž se projevil i na hodnocení. Kdo na vlastní kůži nezkusil tagovat po nočním městě odečte si od mého hodnocení 5-10 %.

Gamesu jsem prvně hrál už před mnoha roky u kamaráda na PS1. Střídali jsem to s Tony Hawkem a moc daleko jsme se nedostali takže jsem si jí moc nepamatoval, každopádně nedávno mi vytanula na mysli a nebyl to vůbec špatný nápad. Hned od prvního spuštění je cítit konzolovitost ale port se celkem podařil a nepůsobil velké problémy. Ovládání je složitější ale ne tak aby jste vzteky rozmlátily klávesnici. Trochu horší je to s grafikou. U hry z roku 2006 bych čekal víc než hranolky místo prstů a šestihranné plechovky. Na druhou stranu graffiti čili hlavní vizuální složka jsou perfektní takže tím se to celkem vyvažuje. Rozmanité městské prostředí ve kterém se hra odehrává zase dodává určitý genius loci a na pohled je celkem dobré, takže další odpustek za konzolovou grafiku.

Hratelnost je na hodně vysoké úrovni. Smíchat tři herní prvky tak aby fungovaly je skutečně těžký úkol ale vývojáři ho zvládli obdivuhodně dobře. Jak akrobatické pasáže (připomínající Tomb Raider), stealth akce i bojové pasáže jsou namíchány ve vyváženém poměru, dobře se doplňují a i když se jedná o stále stejné věci jen s menšími obměnami vůbec se nedostavuje stereotyp. Samotné malování je také skvělé. Různorodé ve všech směrech tak jako ve skutečnosti a celkově je znát že na hře pracovali lidé se vztahem k tomuto fenoménu.

Polovinou úspěchu u her je samozřejmě příběh a i v tomto ohledu počin boduje. Na konci si možná řeknete že to přeci jen bylo tak trochu klišé ale skvěle odvyprávěné, gradující a hlavně motivující k dalšímu hraní. Je zde hodně charakterních postav včetně hlavního hrdiny, pak několik očekávaných i neočekávaných zvratů a na závěr jeden z nejlepších herních konců jaké jsem zažil.

Celkově vysoká zábavnost hry je hlavně v jisté gradaci jenž prostupuje celou herní dobu, která má btw slušnou délku. Základní principy a průběh misí se většinou nemění ale rozumné změny obtížnosti i nové možnosti hlavně co se týče malování celou hru neuvěřitelně posouvají a připravují tu správně vyváženou výzvu po celou dobu. Podobně je to i u příběhu a atmosféry. Pak tu máme ještě Hip Hopový soundtrack který na rovinu asi nesedne každému ale rozhodně se v rámci žánru povedl. Nechybí ani přehršle bonusů a hlavně možnost si projít jednotlivé mise znovu.

Getting up je zkrátka skvělou hrou pro vyznavače psaní po zdech kvůli celkovému konceptu ale i pro běžné hráče díky skvěle vyvážené hratelnosti a dobrému příběhu. Škoda jen pár chybek kvůli portu z konzole, nicméně pořád jde o vysoce nadstandardní pařbu.

FUCCK! Graffiti is not a crime!

Původně jsem chtěl napsat komentář ke všem dílům nové trilogie o nejakčnější archeoložce ale nakonec jsem usoudil že bude lepší napsat komentář k jedné hře a lehce ho prošpikovat poznámkami o dalších dílech. Nakonec volba padla celkem logicky na poslední díl Underworld.

Na začátek nemůžu jinak než pochválit grafiku. Hned jak jsem hru spustil mě její kvalita překvapila a to jsem ani neměl vše naplno. Jak především samotná Lara tak veškeré prostředí je opravdu úchvatné a skoro vždy když jsem vstoupil do nové lokace ze všeho nejdřív jsem se jí patřičně pokochal. Navíc je hra dobře optimalizovaná a kromě pár lagů v části kdy slečna Croftová probíhá hořícím sídlem kde je opravdu hodně efektů jsem ani na starším železe nezaznamenal žádné větší problémy. Dobře zpracované pohyby a různé vychytávky, třeba když si Lara odhrnuje z cesty větve pak jen podtrhují živost a zážitek ze hry.

Co se týče už zmiňovaného prostředí to stejně jak dobře vypadá tak dobře se v něm i hraje a až na pár výjimek vždy víte kam dál a přesto snad kromě podzemí Mexika to nepůsobí koridorově. Obtížnost hádanek vyžadujících interakci s prostředím se sice snížila a po předchozím dílu je to maličko zklamání ale díky tomu že nejsem nijak zapálený fanoušek tohoto herního prvku mi jednoduší hádanky tolik nevadily a alespoň nehrozily dlouhé záseky. Stejně tak skákací pasáže jsou opět zvládnuty dobře ale rozhodně bych jich uvítal více, to ostatně platí i pro ostatní díly protože na rozdíl od hádanek mě skákání a akrobacie bavilo ze všeho nejvíc. Alespoň pro mě je dalším velkým plusem že se snad kromě dvou výletů na loď (škoda toho laciného nápadu se dvěma naprosto identickými loděmi) hra odehrává ve starých hrobkách, džungli a vůbec v přírodním prostředí kam podle mě Tomb Raider přirozeně patří. Co mě obrovsky zklamalo je nepřítomnost bonusového levelu v sídle Croftů. Vzhledem k příběhu je to sice logické ale stejně mi schází, jak v Legendu tak hlavně v Anniversary mě Croft manor bavil natolik že jsem ho dohrál mnohem dřív než samotou hru.

Hratelnost zůstala na skvělé úrovni, pouze se mi zdálo že se přitvrdilo v soubojích. Výjimkou jsou jen ty k závěru kdy se Lara zmocní Mjöllni (což je jinak zajímavé zpestření) a stanou se tak spíše formalitou ale aspoň já jsem to pochopil tak že ke konci už tvůrci nechtěli zdržovat ohranými souboji a rovnou vše co nejkratší cestou směřovali k závěru. Navíc je v předchozích částech soubojů dostatek takže v tomhle směru si není na co stěžovat. Překvapení je že úplně chybí bossové a zatímco v předchozích dílech jsem je proklínal a nejednou se musel podívat na návod, tady mi najednou nějak chyběli ale rozhodně bych jejich absenci nepovažoval za fatální chybu. Oproti Legendu se navíc hodně zlepšilo používání motorky a dost mě bavilo, zamrzelo jen že vypadá jako hračka a ne jako skutečný stroj.

Příběh je pravděpodobně ze všech dílů nejlepší a řekl bych i drsnější díky zvratům jako je zabití Allistera dvojčetem nebo Lady Amelie Croft samotnou Larou. Dobrá je také atmosféra a hlavně ke konci všudypřítomné napětí z toho že už po třech titulech jdeme do finále a vše se blíží k epickému závěru. Bohužel tady mě gamesa docela zklamala. Závěrečný boj s Natlou na rovinu není opravdová finální výzva a po vypravěčské stránce taky žádná sláva. Abych to uvedl na pravou míru, všechny předešlé události do sebe sice začnou hezky zapadat a nebylo by to špatné jako konec jednoho z "řadových" dílů ale jako finále trilogie mi to zkrátka přišlo slabé. Závěrečný pokec s Amandou pak už je doslova patos a že se holky prostě jen tak rozejdou jak z čaje o páté bylo pro mě zklamání. Tohle chtělo určitě promakat víc, nejméně krátký dovětek i s ostatními postavami Zipem a Winstonem. Alespoň že si tvůrci nenechali otevřená vrátka pro další díl nějakou nucenou animačkou a dočkali jsme se definitivního konce tak jak to má být.

Hodně se tu v komentářích zmiňuje zabugovanost. Možná je to tím že jsem hru kupoval teprve nedávno v Ultimate edici kde už je asi většina bugů opravena ale za celou hru mě potkali tak max dva bugy a nikdy mi nebyly překážkou v postupu. V jedné věci ale s ostatními souhlasit musím a to je kamera. Až jsem se často sám sebe lekl kolik nadávek na adresu nebohé cestovatelky se mi honí v hlavě ale je to tak, kamera prostě blbne. Dá se na to sice zvyknou a přijít na pár fíglů jak kameru obelstít ale stejně jsou to někdy pořádné nervy, z části to ale bylo i proto že jsem většinu hry odehrál na touchpadu. Ještě bych měl zmínit kratší herní dobu a nemožnost si znovu projít jednotlivé levely ale na druhou stranu jsou tu zase obsáhlé bonusy.

Underworld je v celku dalším povedeným dílem trilogie a i přes pár chybek které má ovšem skoro každá hra mě zase neuvěřitelně bavil a hltal jsem ho od začátku až do konce stejně jako předchozí díly. Jednoduše jeden z nejlepších herních zážitků jakých je třeba si vážit.

Jako fanoušek největší hvězdné ságy jsem s chutí nainstaloval "simulátor elitního klonového vojáka" na který mě opět přivedla databáze a čekal co bude. Intro bylo opravdu povedené a hodně mě nadchlo ale hned v první, v podstatě tutoriálové akci moje nadšení poměrně opadlo. Ze začátku mě ta frenetická akce a taktické postupy prostě neoslovily a na krátkou dobu jsem hru odložil.

Když jsem se k SWRC vrátil a odehrál několik prvních částí, dostatečně si osvojil ovládání a herní principy stala se hra vcelku zábavnou. Akce se sice zdály trochu jednotvárné a obtížnost různě kolísala ale jako relax od jiných náročnějších her to fungovalo skvěle. Po nějaké době mi také začali k srdci přirůstat ostatní členové týmu a i příběh začínal nabírat na obrátkách.

Z čeho jsem byl doopravdy nadšený byly hlavně poctivě zpracované a nápadité zbraně které navíc najdou využití po celou dobu hry. Celkově i prostředí bylo v povedeném SW stylu a hlavně interiérové části vypadaly opravdu "Lucasovsky" což potěší. Neotřelé jsou i prvky jako pohled z helmy a oživování parťáky popř. parťáků což přineslo nejednu adrenalinovou situaci.

Celá hra postupně zajímavě graduje po všech směrech a finále bylo až nečekaně dobré. Škoda že právě tady hra končí, minimálně ještě jeden level v tempu poslední mise by byl žádoucí. Abych to na závěr nějak zhodnotil, Republic Commando je solidní, dobře vypadající a hlavně nenáročnou střílečkou navíc z populárního univerza a když takto ke hře od začátku přistoupíte rozhodně se vyplatí si ji zahrát.

Pivova "zvěrstva" jak jeho činy někdo nazval v jedné z diskuzí jsem nezažil a tak na mě hra nemá takový dopad jako na služebně starší uživatele databáze ale i tak se jedná o zajímavou a celkem hratelnou hříčku která mě chytla a nepustila dokud jsem všem neutekl ;) Škoda jen herní doby v řádech minut, pár dalších levelů bych ještě klidně dal.

Dohráno přes třicet dní a šest konců včetně toho asi nejpřijatelnějšího čili útěk do sousedního Obristánu takže je čas se pustit do komentu.

Za prvé musím ocenit originalitu a provedení. Vůbec by mě napadlo že hra jejíž hlavní náplní je chodit do práce, navíc většinou poměrně nudné tedy kromě teroristických útoků v době kdy už máte pušku, mě bude nutit trávit každou volnou chvíli v pohraniční budce kontrolou dokladů a to i několik hodin v kuse. Tím hlavním důvodem toho není ani tak hratelnost ale atmosféra a příběh ať už váš hlavní nebo vedlejší příběhy policistů, úředníků či obyčejných lidí u kterých prostě chcete vědět jak dopadnou a nebo je rovnou svým rozhodnutím ovlivníte. K tomu je tu ještě tlak na vaši morálku a vědomí že podobné příběhy se mohly skutečně odehrát např. v bývalém sovětském svazu nebo po válce na balkáně. Celkově realita totalitního státu a všudypřítomného strachu (gestapácký oficír mě bude strašit snad i ve snu) je zvládnuta na výbornou a vše zmíněné tak dělá ze hry unikátní kousek.

Hodně hráčů si stěžuje na obtížnost hry ale já jsem hrál jen normální mód a i když to někdy byla fuška vždycky jsem se nějak protloukl a byla to ta správná výzva. I když musím přiznat že celou rodinu se mi udržet naživu nepodařilo

Co se týče technické stránky Papers, Please mě příjemně překvapily. Nejsem velký fanda pixelartové grafiky a navíc při pomyšlení že v ní budu muset ještě poznávat obličeje mi moc nadšení před prvním spuštěním nepřidávalo ale grafika vč. animací je zvládnuta dobře a k typu hry se hodí. Některé herní principy mi přišly ze začátku zmatené ale po pár dnech když už víte co a jak to poměrně šlapalo. Stačí mít dobrý postřeh a nic nevynechat což se ovšem ne vždy podaří hlavně kvůli neustálým změnám v nařízeních a úkolech a v pokročilejším čase jsem se tak nechal nachytat i na základní věci. Prostě "simulátor" celníka jak má být.

Papers please je skvěle zvládnutou indie hrou s perfektní atmosférou i příběhem a když vás chytne už se z jejích spárů nevymaníte.

Sláva Arstotzce!!!

A nebo ne?

Do Primal Hunt jsem se pustil s chutí ještě nadšený z nadstandartní pařby z původní hry ale hned po prvním levelu za Mariňáka který mě vůbec nebavil a ještě hůř se hrál jsem hru na rok dal k ledu a k dohrání mě donutila až herní žízeň a neodbytný pocit nedodělané práce.

Naneštěstí očekávání že to po prvním levelu nebude tak hrozné a dočkám se pokračování kvalitní hry vzalo rychle za své. Nemá cenu popisovat jednotlivé kampaně protože jsou na tom v podstatě všechny stejně. Ubylo atmosféry, přituhla obtížnost a to až mnohdy na frustrující úroveň a délka hry je i na datadisk krátká. Tři mise se nemusí zdát málo ale první většinou působí trochu jako seznamovací což je podle mě zbytečné protože nepředpokládám že by hru někdo hrál dřív než originál takže se není co učit nebo zkoušet. Ostatní dvě jsou sice delší ale žádná sláva to také není ale na druhou stranu to aspoň máte rychle za sebou :)

Jsou tu samosebou i pozitiva a to jak drobnosti jako podpora širokoúhlého nastavení obrazu která pokud si dobře pamatuji v původní hře nebyla tak ty zásadní, např. kampaň za Predaliena která byla ze všech asi nejlepší a i přes chyby popsané výše se nejvíc přiblížila původní hře. Největším plusem je pak příběh který skvěle doplňuje ten z originálu a hodně tlačí k dohrání hry a upřímně bych bez něj Primal "šunt" asi nedohrál.

Hned po dokončení jsem hru odinstaloval a příště až dostanu chuť na mozek nebo lov s infračerveným pohledem sáhnu raději po původní hře. Škoda, čekal jsem ještě pár chvil s dobrou hrou navíc ale nestalo se.

Na diskuzi jsem před časem narazil na hru Gravity Bone a protože mě bavila zapátral jsem po dalších hrách od Blendo Games a do oka mi padl Grotto King. Co mě hned na začátku překvapilo je nemožnost pohybovat myší do všech směrů ale jen do stran což pro mě bylo zvláštní a cítil jsem se kvůli tomu trochu svázaný. Za chvíli se na to sice dá zvyknout ale vzhledem k délce hry to bylo prakticky u konce. Délka hry je vůbec celkem mínus, herní doba se počítá na minuty což je škoda protože se to nehraje vůbec špatně. K dispozici máte luk kterým aktivujete různé plošiny nebo dveře a několikrát se utkáte s obludou připomínající kulečníkovou kouli. Postup levely oživuje několik pastí ve formě vysunovací podlahy nebo zdi ale nejedná se o žádné extrémy takže zásek nehrozí. Celkově mě hra bavila a vzhledem k tomu že se jedná o freeware titul zaslouží si dobré hodnocení.

Gunem jsem byl příjemně překvapený. Nečekal jsem od hry žádné zázraky a dočkal se našlapaného příběhu, chytlavé hratelnosti a špičkové atmosféry.

V první řadě musím upozornit na skvěle vyladěnou zvukovou stránku hry. Ať už je to podkreslující hudba nebo dabing vše je na vysoké úrovni a neužít si to snad ani nejde. Grafika už je na první pohled starší ale stále se na to dá dobře dívat a některé lokace jako třeba poslední mise na ranči kdy ženete dobytek do Dodge city na vlak za západu slunce je úchvatná. Trochu bych naopak vyčetl některé pohyby postav ale v zápalu boje si toho ani nevšimnete. Zato jízda na koni je zvládnuta velmi dobře a měl jsem z ní asi nejlepší pocit ze všech her kde tahle možnost je, přestože jsem jich moc nehrál ;) Trochu mě překvapila vysoká míra brutality a jeho zobrazení, třeba moment kdy Magruder podřízne Jenny budu mít před očima ještě hodně dlouho. Největším pozitivem je pro mě příběh. Od začátku až do velkého finále které se sice někomu může zdát jako kýč jsem byl přikovanej k monitoru a hltal každej další zvrat, vzpomínku nebo pokračování dějové linky až jsem zapomínal na vedlejší mise díky kterým si zlepšujete statistiky. Přestože příběhové mise měli většinou stejný základ připomínající střílečku vždy tam byl navíc nějaký úkol který to celé zpestřoval a hlavně mise posouvaly příběh svižně dál. Dost tomu pomáhala i hratelnost se kterou jsem neměl žádný problém. Hlavně střelba třeba za jízdy z pušky nebo z coltů při rychlopalbě byla pro hráče hodně přívětivá. Příběh tak plynul bez větších záseků a jedinou nevýhodou je jeho doba. Dohráno jsem měl za několik hodin což docela zamrzelo ale na druhou stranu je to asi lepší než kdyby se uměle natahoval. Naštěstí po dohrání hlavního příběhu mi zbylo ještě dost vedlejších úkolů které už sice nejsou tak originální a vesměs jednoduché ale potěší. Bohužel po dohrání i této části hry je to opravdu konec a nic dalšího už zde na hráče nečeká takže když k tomu vezmu ještě nevelkou mapu na které se pohybujete rozhodně bych si netroufl hru přirovnávat ke GTA.

To ale nic nemění na tom že GUN je skvělá hra a rozhodně si zaslouží pozornost, už jen za odvahu vývojářů pustit se do herně zatím příliš neprozkoumané doby divokého západu což se nakonec povedlo na výbornou.

To se takhle jednou v noci plížím dazabází a najednou na mě vypadne odvěké moudro jako název hry a když zjišťuju že jde o krátkou adventuru (i když jim moc neholduju) dám se do stahování. Za pár minut je dohráno takže hra je opravdu kráťoulinká s celkem slušnou grafikou a nějakým tím fórem v rozhovorech navrch. Jako momentální zábava hra posloužila a jelikož si ani více za cíl nekladla hodnotím za 50%

Ke čtvrtému Driverovi jsem se jako ke spoustě dalších her dostal díky databázi. Jelikož jsem zatím neměl tu čest s žádným z předchozích dílů moc jsem nevěděl co od hry očekávat nakonec ale musím říct že se jednalo o jednu z nejlepších her co jsem v poslední době hrál.

V první řadě se mi zalíbil model GTA čili volné město a možnost vybrat si misi ať už příběhovou nebo vedlejší což se hodí hlavně ve chvíli kdy už jste z některé mise "na prášky" a můžete si na chvíli odskočit uklidnit se splněním jiného úkolu. Většina misí je ve formě závodů nebo honiček kde jde hlavně o čas a některé mise je lepší si dát vícekrát než najdete tu správnou cestu nebo zkratku a často misi splníte jen několik sekund před vypršením limitu což někdy nepříjemně hraje na nervovou soustavu hráče. Naštěstí v tomto směru dost pomáhá arkádové řízení které do této hry perfektně sedne a dobrá fyzika vozidel. Několik misí je pak vyloženě akční střílečka a díky širokému arzenálu skvěle doplňuje závodní část hry. Dalším velkým plusem hry je příběh. Mě osobně se dost zalíbil a čím víc jsem se jím prokousával tím víc mě nutil k dokončení hry. Navíc v sobě obsahuje dvě pro mě naprosto úžasné herní momenty a to že hra má dvě časové éry a od poloviny tak vlastně hrajete tak trochu jinou (ale pořád stejně dobrou) hru to že díky nim si v podstatě zahrajete dvě finále. I když to druhé je podle mě trochu slabší.

Další vynikající věcí na hře je město. Od Mafiánského Lost Heaven jsem se nepohyboval v lépe navrženém a do detailu promyšleném městě navíc s neopakovatelnou atmosférou a opravdu reálnými rozměry. Při projížďkách městem navíc oceníte bohatý, kvalitně namixovaný soundtrack z obou časových linií a stejně tak široký vozový park. S ním je navíc spojená možnost tuningu vašich aut.

Ještě jedním kladným bodem je otevření položky extra v menu po dohrání příběhové části kde si můžete vybrat v jaké éře budete jezdit a můžete tak dokončit všechny vedlejší mise nebo si zopakovat některou z těch hlavních.

Hra má samosebou i pár mínusů ale nejedná o nic fatálního. Na hře je občas vidět že byla původně navržena na konzole a na pc byla pouze portována. Nejvíc si toho všimnete při zaměřování v přestřelkách kdy se někdy dost špatně otáčíte a zaměřovač si místy dělá co chce. Dál je tu grafika, není vyloženě špatná a na plné nastavení se na to dá dobře dívat ale pořád je tu vidět že jde o hru pro konzole a ne vyloženě pro pc. Co ještě občas vadilo je dojíždění za misí přes půl mapy a policie která vás začne stíhat za opravdu každý sebemenší přestupek. Na druhou stranu se na to dá zvyknout a po čase přijdete na pár triků jak se policie rychle zbavit. Poslední věcí nad kterou jsem si povzdechl je malá zapracovanost města do příběhu. Zvlášť by potěšil větší důraz na srovnání některých částí tenkrát a dnes. Byť se toho dočkáme v případě hráčova bytu.

I přes těch několik drobností se ale jedná o hodně nadprůměrnou hru kterou jednoznačně doporučuji a jistě se k ní za čas vrátím a i proto si zaslouží vysoké hodnocení.

Jako ostřílený hráč THPS série jsem s napětím čekal jaký bude nový kousek který sliboval velké změny kterých jsem se nakonec zbytečně obával. THUG totiž zůstal tou skvělou zábavnou simulací jako v předchozích dílech a navíc k nim přidal dva zásadní prvky které hru ještě více vylepšují.

Prvním je historicky poprvé možnost slézt z prkna a pohybovat se po svých nebo dokonce řídit auto což samozřejmě přináší i novou kategorii úkolů. Jediné co se příliš nepovedlo je kamera a krkolomnější ovládání při běhu ale s trochou cviku se i to dá zvládnout. Druhým je příběh který v předchozích dílech chyběl a protože je opravdu kvalitní a ne jen do počtu více vás nutí k dohrání hry a přidává jí atmosféru. Další novinky jsou spíše technického rázu jako například odražení od zdi a pomáhají zlepšovat plynulost a hratelnost vůbec. Dále přibyla možnost vytvoření vlastního triku kombinací již existujících triků, přidávání rotace ve všech směrech i speciálních pohybů a dokonce hlášek. Trochu v pozadí je možnost tvorby vlastního skateparku která oproti posledním dílům nedoznala žádných změn ale vzhledem k počtu a rozmanitosti levelů včetně remaku těch nejlepších z legendárního THPS 2 vlastně ani není potřeba. Dalším velkým plusem je spousta bonusů ve formě postav, levelů, videí atd.

I přesto že THUG oproti svým předchůdcům doznal zásadních změn neztratil nic ze své výborné hratelnosti takže si i nadále můžete užívat vysokých airů, grindů přes půl mapy a technických kombinací fliptriků a v neposlední řadé i šílených speciálních triků. Velkou výhodou je také možnost výběru obtížnosti díky které si hru užije jak začátečník tak zkušený skejťák a kromě jediných dvou úkolů kocovinová kůra v Moskvě a závěrečný závod s Ericem se ani na žádném úkolu příliš nezaseknete což je hlavně oproti předchozímu dílu další věc k dobru. Vše navíc doplňuje slušná grafika a skvělý, bohatý soundtrack ve kterém si každý najde to svoje a tak nezbývá než říct že THUG je jedním z nejlepších dílů série a pobaví jak začínající hráče tak hardcore pařany co si chtějí odpočinout při pohodové hře.