Když vedle sebe postavíte dva lidi a jeden řekne, že nové dobrodružství Amicie a Huga je velkolepá a epická sonda do nejniternějších povahových rysů lidské duše a druhý by vám suše odvětil, že je to obsahově přepálený, dalo by se souhlasit s oběma. Že pro mě bude těžký objektivně hodnotit nový Plague Tale, mi bylo jasný od jeho oznámení. S jeho předchůdcem jsem to měl víceméně podobně. Ovšem, že si budu připadat během hraní jak na emocionální centrifuze, jsem vážně nečekal.

V první řadě jsem měl prvních pár hodin pocit, jako by se jednalo o jeden dlouhý tutorial. Chápu, že ne každý se dostal k prvnímu dílu, a tak je potřeba hráče zase vycvičit ve všem, co se naučil už dřív. Tady to ale trvá úmorně dlouho a první třetina hry pro mě byla rozvleklá. Ale kochal jsem se nádhernou grafikou a skvělým francouzským dabingem a doufal, že se hra rozjede a chytí nějaký otáčky. Netušil jsem jak moc. Stealth mě obecně baví. Nejsem ten typ, který by se rád proplížil celou oblastí jako duch. Spíš skrytě a rafinovaně zaútočit ze stínu, to je můj styl. Requiem vám tohle všechno klidně umožní - ALE. AI nepřátel se občas chová zvláštně. Zatímco někteří prapodivně vidí přes celé nádvoří do stínu, před jedním jsem doslova uhnul prudce do strany, skrčil se, zmizel za bednou a on zůstal stát na místě s hláškou: "Někde tady určitě někdo je" Ehm, neasi. Co se týče práce s ohněm a chemickými prvky, občas vás tvůrci vyloženě tlačí do použití konkrétního způsobu jak situaci vyřešit. Přitom mám k dispozici všechno možný a dva nástroje k použití, tak proč zrovna konkrétně takto? Vždyť to ubírá na kreativitě. Pokud jsem si ale původně myslel, že dvojka nepřináší nic moc nového a spíš jen rozvádí původní mechaniky, tak přece jen něco zcela nového dostaneme. Kuši. Volejte sláva a tři noci se radujte. Amicia už není omezená pouze na "klučičí blbnutí" s prakem, ale má v ruce konečně opravdovou zbraň. Tu samozřejmě můžeme vylepšovat a používat přes ni chemické prvky. Když řeknu, že byl vynikající nápad si ji vylepšit na maximální úroveň před finální fází hry, bude to slabý slovo. Tím se dostávám vlastně k tomu, co mi na Requiem vyloženě vadí. Trpí klasickým neduhem pokračování, kdy si tvůrci myslí, že vše to musí být větší, epičtější a akčnější. Asi tak třikrát jsem si myslel, že je konec. A pokaždé byla následující pasáž přehnanější než tak předchozí. Jako by tvůrci neuměli příběh dávkovat v úměrných mezích a stupňovat ho progresivně. Jak říkám, centrifuga. Ano, chtěli Amicii a Huga vydřít na dřeň, ale čeho je moc... Když napíšu, že jsem si v jedné scéně připadal jak v Call of Duty, tak vážně nepřeháním. Celkově se mi ale příběh jako takový hodně líbil a jen mě mrzí, že za mě je vyprávěn hlavně ke konci až příliš na sílu a nevyváženě dávkován.

Ještě zmíním technický stav, který se hodně propíral, a grafiku. Ve hře je hromada propracovaných detailů, od komplexně pojatého ošacení po interiéry domů, lodí nebo třeba zboží na trzích a nejrůznějších výzdob. Není tedy divu, že svoje nároky to má. Ale pokud hra na Ryzen 5800x a RTX 3070 jede v 2560x1080 slušně pouze s DLSS nebo je raději na konzolích zamknuta na 30fps, je vážně něco špatně. Moc nerozumím tomu, proč v pc verzi je pouze DLSS, když FSR by mohli využít i hráči s AMD a staršími nVidia kartami. Výkonnostní režim na konzolích by jistě hráči taky přijali. A moc tomu nepomůže ani fakt, že přes Game pass hra běží hůře než třeba přes GoG. Ale to už není problém vývojářů.

No a co to je? Ještě jsem ji neviděl, nikdo ji neviděl, ale myslím, že Stray je hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. No a co to je? Ještě jsem ji neviděl, nikdo ji neviděl, ale myslím, že Stray je hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. No a co to je? Ještě jsem ji neviděl, nikdo ji neviděl, ale myslím, že Stray je hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. No a co to je? To byl jen fór.

Ne, Stray není zacyklený Kocour ze seriálu Červený trpaslík. Ale ano, je to hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. Děj hry je zasazen do blíže nespecifikované doby. Stylizace světa je oděna do cyberpunkového kabátku a zvláště pak na pc musí být radost hrát ve 4k a 60fps. A tohle je právě jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl napsat další komentář. A to i přesto, že komentářům nijak neholduju a mám jich jak šafránu. Hru jsem totiž odehrál na starší generaci konzolí, tedy na ps4. A musím říct, že i když se s tím holka poprala srdnatě, byl přeci jen znát její neodvratný konec. 1,82 tflops je dnes už proklatě málo, a tak se hra v pokročilých fázích solidně cukala, fps padaly pod 30 prakticky nonstop a textury doskakovaly jak o závod. I tak se ale dalo hrát celkem bez problému. Za celou dobu jsem nepotkal žádný závratný bug, který by mi znemožňoval postup hrou nebo nějaké větší glitche, které by narušovaly zážitek ze hry. Jen ve měste mi levitovala bunda před obchodem s oblečením a v jedné cutscéně jsem stopl hru, zvuk dojel celou scénu a při pokračování zbytek scény už proběhl bez něj. Prkotiny. Jinak se s tím babča vypořádala slušně.

Co se týče hry jako takové, původně jsem tomu nevěnoval moc pozornost a nějakým způsobem se mi v hlavě usídlil dojem, že se bude jednat o typologicky jiný druh kočičího života. Jak šel čas, začal jsem hru vídat čím dál víc a zalíbila se mi představa, že někoho umňoukám k šílenství. Po prvotním prozření, že se hra zaobírá jinými věcmi, jsem se během hodiny do hry plně dostal. Mňoukací čudl jel jak o život a já se přiblble usmíval. A to kočky nijak nežeru. Ani tak, ani tak. Ale tenhle malý chomáč chlupů mě bavil natolik, že jsem se k němu pravidelně vracel celý týden. Času na hraní mám poměrně málo, takže mě i tak krátká hra zabrala tolik času. Že se jedná o kratší titul napoví už cenovka. A kočičákovat někde 30 hodin asi opravdu nechcete. Čím jsem pokračoval dál a dál, tím víc mě překvapovala rozmanitost prostředí a nápady tvůrců. Ti samozřejmě nezapomněli na kočičí podstatu, a tak dostanete třeba jeden achievment za to, že skočíte na stůl do rozehrané šachové partie nebo že 9x zemřete. Příběh není nikterak složitý a díky pomocnému dronu komunikujete s prostředím. Většinou se jedná o hledání nějakých postav nebo předmětů, popřípadě o přesun něčeho někam, abyste se pohnuli dál. Taková klasika, takže zase žádná herní revoluce to určitě není. Hrozně moc bych uvítal třeba misi, kdy musíte pro někoho chytit otravnou myš nebo utéct před lovci toulavé zvěře. Bohužel se ničeho takového ve Stray nedočkáme a celkově je těch ryze kočičích aktivit spíše poskrovnu.

Celkově ale musím uznat, že mě kočičí indie dobrodružství vážně bavilo a to až nečekaně. Dokonce natolik, že v srpnové nabídce PS plus her vyzkouším Little Nightmares. Kdo ví? Třeba se mi tímto otevřel svět indie her.

Na DL2 jsem čekal jak na smilování boží. A když jsem se konečně dočkal, přesně v den vydání mi klekla karta. Ale tento příběh, jak jsem se zbláznil a pořídil v dnešní době funglovku z poslední řady RTX , už je dobře znám. Pojďme se tedy podívat, jak se nejspíš zbláznil někdo v Techlandu.

V první řadě jsem nepochopil, jak mohl Techland vydat prohlášení, že mapa bude 4x větší než celá jednička s Followingem dohromady. To se vážně nekoná. Co se týče města - tak daleko rozmanitější mi přišlo v jedničce. Ano, tady máme sice výškové budovy, na kterých se i díky padáku můžeme solidně vyblbnout, ale jinak je to dost copy paste. Všechny ulice i domy vypadají skoro stejně, takže máte ve finále pocit, že běháte furt v tom samém prostoru. Tento pocit vygradoval ve vedlejší linii pro pošťáky, kdy máte dojem, že běháte snad furt do toho samého bytu.

Za celou dobu mě zaujala snad jediná postava a to jen díky tomu, že mě neskutečně srala. Zbytek postav je klasický ansámbl béčkovýho příběhu, který se začne časem rozpadat. A to hlavně díky mnohým volbám, které ale nemají na finální zakončení sebemenší dopad. Maximálně tím ovlivníte, koho naserete, kdo chcípne dřív nebo později, popřípadě přežije úplně. Tohle všechno je ale stejně ve finále úplně jedno, protože na konci je finální volba, která může pohřbít úplně všechno, čeho jste se snažili celou dobu dosáhnout. To devalvuje veškerá rozhodnutí, která jste doposud udělali. Ta vám jen nastolí cestu, po které k té poslední volbě dojdete. Takže, kdo by čekal, že vaše volby ve hře ovlivní finále....Ne, jen vám pozmění hru, questy, které budete dělat atd. Finále jako takové si žije vlastním životem. Neskutečně jsem kroutil hlavou i nad nedotaženými vedlejšími linkami. Třeba ta s Aitorem nebo Jackem Mattem. Hlavně ta s druhým zmíněným je neuvěřitelný watafak, kdy se postava z konce hry prostě vypařila. Příběh jako takový není úplně nejhorší a troufám si říct, že je v mnohém lepší než jednička, ale bohužel to zakončení ho celý pošlape. Měli jste vidět můj výraz, když jsem v dobré vůli a pln naděje vyrazil na pomoc Lawan, aby se nevyhodila do vzduchu při zneškodňování raket v silu, abych ji vytáhl ven, rakety rozjebaly město a já se pak dočkal dvou filmečků: Spike přijde do Rybího oka a pokecá s barmanem, Aiden odkráčí z města. Sám. Kde je ségra, kde je Waltz, kde je Hakon, kde je Lawan? To jako vážně? Po to všem najdu ségru, poseru volbu, rakety zničí podstatnou část města a já se dočkám filmečku jak týpek kecá na baru a já odkráčím v dál? Ty vole... Tak pro tohle jsem to přes 100 hodin vážně nehrál. Úplný prázdno, nic, nada. Pocit uspokojení? Zapomeňte. Jen hořká pachuť. Pokud někdy do hry vloží new game +, tak si to klidně znovu dám. Ale jinak rozhodně znovu 126 inhibitorů nehledám, to ani omylem.

Co se týče technického stavu, je to solidní kočkopes. Sice jsem na Ryzenu 5800x a RTX 3070 v uwhd držel 60fps i s ray tracingem s DLSS na kvalitu, ale co to občas dělá za kejkle, jsem jen čuměl. Nejde o klasické propady fps jako takové, spíš z ničeho nic dojde k brutálnímu poklesu výkonu, snímky se pohybují kolem 40 a už se to nevzpamatuje. Pomůže až restart. Časem jsem vypnul globální nasvícení s ray tracingem, protože to je jedna velká katastrofa, co dělá tenhle efekt. V noci od trávy odletují jiskřičky, když na traviny koukáte přes nějaké pletivo nebo něco podobného, tak to vypadá, že je za ním rozlitá jakási světélkující břečka. Různé kovové předměty se v noci divně blýskají a nesmyslně třpytí. No prostě jsem si připadal jak na třpytkové párty desetileté holčičky, která si pozvala zombíky. Jakmile jsem ho vypl, přestalo to mít tyhle šílený propady a hra byla od té doby stabilní. Náhoda? Dost možná, ale podle mě to způsoboval tenhle efekt.

Ale abych nebyl za úplného negátora, krom konce mě to celou dobu vlastně bavilo. A bavilo mě to tak, že jsem přes měsíc nehrál nic jiného, automaticky jsem si sedal k pc, že jdu hrát právě tohle. To se mi stalo naposledy snad jen u Days Gone. Hodně potěšily easter eggy. Hlavně ty, kdy najdete doupě Techlandu nebo poctu Cranovi. Pečlivě jsem vyzobával veškeré vedlejší úkoly, některé i dvakrát. Stalo se mi, že jsem měl ještě na první mapě donést milostné dopisy jedné dívce. A když jsem se dostal na druhou mapu, potkal jsem opět tuto dívku a chtěla po mě donést opět tyto dopisy. Nechápu :D Nemohu opomenout, že v některých misích jsem byl až nezvykle v pozoru. Atmosféru to má určitě lepší než předchůdce. Pohyb po městě je jiný než v jedničce. V první řadě hák vás nepřitahuje k bodu, do kterého jste ho vystřelili. Funguje jako klasické lano, na kterém se zhoupnete. Padák je jedním slovem paráda a je radost si lítat po městě. Co se týče Aidenova parkouru, je trochu těžkopádnější než ten Kylea, ale zase o to víc realističtější. Přece jen Kyle lítal po městě pomalu jak Superman.
Mohl bych o tom ještě dlouze psát, protože prostoru na monolog mám díky čerstvým dojmům habakuk, ale kluci to v jiných komentech už zmiňovali. Za mě asi nejdůležitější řečeno.

Napsat komentář mě donutí jen tři věci. Když jsem extrémně spokojenej, naštvanej nebo mile překvapenej. Tohle je ta třetí možnost. O Terminator Resistance jsem se dozvěděl sotva před měsícem a už tu zpracovávám dojmy po dohrání hry. A ty jsou veskrze pozitivní. Začněme tedy jimi.

Resistance hodně spoléhá na fanoušky a jejich vztah k filmové sérii. I proto tvůrci zvolili do hry hudbu z filmu, konkrétní postavy nebo odkazy na ně a místa. Tahle hra je tedy ušitá mně na míru. Hutná atmosféra rozbořeného města podpořená depresivními tóny za dusotu terminátořích hnát mi kolikrát solidně stáhla hrdlo. Všechna tahle autentičnost a syrovost by byla ale málo. Ve hře se dočkáte i voleb v rozhovorech, které mají přímý dopad na postavy, hlavní hrdina je nadabovaný (Ahoj Arťome. Ne, nemusíš mi odpovídat na pozdrav. Stejně bych se nedočkal.) Dále tu máme strom dovedností, kraftění všemožných pomůcek, bomb, paklíčů, přísavných min nebo různých stimulantů na zpomalení času a tak podobně. Můžete upravovat plazmové pušky, do kterých volíte buďto větší poškození, rychlost střelby nebo velikost zásobníku. Kromě klasického otvírání dveří paklíči tu máme i hackování. Hackování je vyřešeno celkem vtipně a i ono samo mě vrátilo do dětských let. Pamatujete si na hru Frogger? Je totiž vyřešeno dost podobně. Nejprve jsem z toho nebyl příliš nadšen, protože Froggera jsem nikdy moc nemusel, ale časem jsem tomu přišel na chuť, a vyšší obtížnosti jsem si už vyloženě vychutnával. Zmínit musím i příběh. Ačkoliv je ke konci už celkem předvídatelný, celkově mě bavil a poslední 4 hodiny jsem hrál s neskutečným zápalem.

Dál tu jsou věci, který už tak v pohodě nebyly. V první řadě je to zastaralá grafická stránka, která je markantní na první pohled. To bych ale tvůrcům zase tolik nevyčítal. Výše zmíněné mě bavilo natolik, že tohle rád prominu. Nakonec to sice je vidět, že se nejedná o AAA titul, ale zase to není tak hrozné, abyste si řekli fuj, to je hnus. Konec konců hra ani jednou nespadla a nedropovala ani na epic nastavení. Co jsem ale už nepřekousl, byl tvůrci zvolený FOV, který jsem musel změnit z výchozích 70 na 95, aby se z toho netočila hlava a šlo to pohodlně hrát. Kdyby to bylo nastavitelné z menu, ani bych to neuváděl, jenže vy se musíte pohrabat v adresáři hry a změnit to v něm natvrdo. No, hlavně, že to šlo. Co jsem už kousal opravdu blbě, bylo IQ terminátorů. Pokud jste se s nimi pustili na férovku face to face s občasným krytím za překážku, bylo vše ještě v rámci možností v pohodě. Problém nastane tehdy, pokud mu zmizíte do postranní uličky. Regulérně se zastaví a čumí. Začne se rozhlížet, a když se nic neděje, začne si to štrádovat zase zpátky. Řekli byste, že když to je třeba na 50 metrů, tak se holt vrátí hlídat perimetr nebo tak něco. No jo, jenže kolikrát se to stalo na 5 metrů, kdy já zmizel za rohem, on se otočil na patě a mazal zpátky. To už jsem nepěkně skřípal zubama. Letecká podpora si taky zrovna nelámala hlavu, když jsem jim začal likvidovat platformu, všude lítali terminátoří kousky do vzduchu a oni si jen tak v klidu přeletěli nad oblastí a zase valili dál, žádný stres.

Celkově ale musím říct, že jsem se tak dobře dlouho u střílečky nebavil. Pominu-li určitou zastaralost, která tomu ovšem svým způsobem dává atmosféru terminátořího universa devadesátých let, tak jsem byl opravdu nad míru spokojen. Už se celkem těším na druhé hraní, kde každopádně udělám hned několik rozhodnutí úplně jinak.

SPOILERY!!!
No, na tohle jsem se hodně těšil. O to víc to bolí. A nebolí to jen za mě, ale celkově za tuhle značku. Ta si totiž anální znásilnění nezasloužila ani omylem. Pojďme si ale onu penetraci trochu rozebrat. Už na začátku zjistíte, že je něco jinak. A to v podobě nesnesitelného "humoru" dvojčat. Haha, mám kus mozku v hubě. No úplně mě to zlomilo v pase. Ale ne smíchy. To jsem poprvé hledal pod stolem kýbl, abych si nezeblil svůj vypiplaný pc koutek. První várka je venku. Jedeme dál. V momentě, kdy se plnohodnotně projeví levely a bullet sponge, nepěkně stoupá tlak v trubkách. V těch mých. Odchod do kuchyně pro další prášek na tlak, byť jsem si jeden ráno bral. Jedeme dál. Následuje několik cut scén, při kterých chci spáchat sebevraždu, ačkoliv jsem víceméně vyrovnaný člověk. Sestry jsou na kopačku. Jediný vysvětlení, proč hledají Blažka je, že si uvědomil, co to stvořil za kozy a šel si prostě pro cigára. Jedeme dál. Ocitáme se v pařížských katakombách. Moc pěkně udělaný, říkám si. No, třeba nebude ve finále tak zle. Moc pěkná lodička, už se těším, až se v ní projedu do další části hry. Neprojedeš, Korbi.

Katakomby jsou pro tebe víceméně konečná. Následují dokola, dokola, dokola, dokola, dokola, dokola a dokola ty samý mapy s různými sidequesty. Lámu se v pase podruhé a další várka letí ven. Jedeme dál. Kýbl už je napůl plný. Pesimista by řekl, že napůl prázdný. Plný pesimismu jsem ale já a o pár trapných sidů dál to už vyloženě vidim blbě. Stále ale doufám, že se podívám i do nějakých zajímavějších lokací než do katakomb a těch pár map, které jsem proběhl už tolikrát, že v nich znám každou uličku. Marně. Byť na level designu je bez debat znát skvělá práce Arkane Studia, to samé pořád dokola je holt to samé pořád dokola. Vrcholem všeho je vybití haly při dobývání věže včetně biiig robota, následné projití dveřmi, sebrání pár číčovin a při návratu zpět opět ti samí nepřátelé včetně biiig robota. A to během asi, nekecám, pěti minut. Lovím kýbl potřetí. Jedeme dál.

Dobývání věží jako takových je ale zase na druhou stranu zábavné, adekvátně náročné a v kooperaci jsme se s kámošem vzájemně psychicky drželi, abysme se nesešli v Bohnicích, v tom horším případě v Havlíčkově Brodě. Jenže, když už přišlo něco ok v podobě věží, musí se to zákonitě ihned posrat. Přišly cut scény ve výtazích. Teorie o Blažkových cigaretách sílí. To se nedá popsat, to se musí vidět na vlastní oči. A z těch krvácet. Lovím kýbl naposledy. Přetéká přes okraj. Hra dále nabízí ještě několik side questů, ale cut mě posunul dál. Do finální bitvy. Už nemám sílu, chuť natož odhodlání jet nic bokem a jdu na finálního. Konec. Opatrně nesu kýbl vylít do hajzlu, a kdybych měl krabicovou verzi, přihodím i ji. Nějakým způsobem bych ji tam nacpal, to mi věřte.

K Wildlands jsem čuchnul během free víkendu v říjnu a od té doby mě hra nepustila. Obrovská mapa 25x25 km skýtá mnoho možností k vyřádění. Jako super tajná jednotka zvaná Ghosts (duchové) jste nasazeni do Bolívie, abyste zatopili místnímu drogovému kartelu, který vede nemilosrdný El Sueňo. Musím říct, že zpočátku mě vyloženě děsila rozloha a neskutečné množství vedlejších misí, za které získáváte zdroje jako benzin, lékařské a zdravotnické zásoby nebo komunikační nástroje. Ty pak následně s dovednostními body vkládáte do postavy a vylepšujete si tak její atributy. Po mapě jsou rozmístěna místa, která musíte nejprve objevit a získat informace ať už nafocením materiálů nebo výslechem pohlavárů. Pak se vám na mapě zobrazí například bedny se zbraněmi, jejich vylepšeními nebo zásobami a medailemi. Medaile slouží jako bonusové vylepšení pro konkrétní vlastnost. Velmi mě potěšila tvorba postavy a že je nadabována. Nehrajete tedy za mlčocha jako v Division. Osobně tuhle hru považuju za dokonalý mix Far Cry, GTA a Just Cause.

Jezdit se dá opravdu pomalu ve všem od motorek, přes čluny, nejrůznější auta, bagry až po letadla a smrtonosné útočné vrtulníky. Jízdní model je věru nešťastný a nazvučení vozidel klasicky hrozný, ale taková naháněčka konvoje s bagrem, na kterým sedí vaši kámoši a kropí to o sto šest...to dokáže sakra rozesmát. Pokud nehrajete v kooperaci (až další 3 hráči), máte k dispozici 3 boty, kterým můžete dávat pár rozkazů jako střílet, držet pozici atd. Trochu zamrzí, že pokud se k vám připojí nějaký kamarád, ostatní dva boti prostě zmizí. Potěšila by možnost, že by zůstali a řídil by je hostitel hry. No nic. Jak plníte mise je čistě na vás. Můžete se proplížit nebo zvolit Rambo styl. Ten bych ovšem na vyšší obtížnost nedoporučoval, protože zvláště Unidad (speciální vojenské jednotky) se s vámi vůbec nemazlí. Co se týče grafického nastavení, je tady opravdu dost věcí, které vám mohou ubrat na výkonu. Ani na GTX 970 nebylo snadné nastavit co nejlepší grafiku, aniž by fps nepadaly pod 40.
Hodně mi pomohl tento článek:
https://pctuning.tyden.cz/component/content/45871/45871?task=view&start=1

A čím mě Ubi opravdu velmi potěšil, bylo přidání predátorské mise na poslední dva týdny v prosinci, kdy bylo vaším cílem jej ulovit. V misi byla použita i původní hudba z filmu a několik hlášek. Díky, Ubi, zadařilo se. Predátor už spí s rybami. Divoká země určitě není dokonalá, co chvíli se objeví nějaký ten bug, a servery Ubi taky nepatří k těm nejstabilnějším, ovšem je to hra, která nabízí opravdu nádherně zpracovaný obrovský svět, ve kterém se s bandou kámošů můžete neskutečně vyřádit.

Na LIUWILŮV koment mít určitě nebudu, protože to je jeden z nejlepších na DH všeobecně. Nestává se moc často, že by mě hra donutila napsat komentář, stejně většinou lidi kouknou na hodnocení, a buďto s ním souhlasí, nebo ne. Můj jubilejní desátý komentář tedy věnuji hře, o které jsem byl léta přesvědčen, že za to nestojí. Jsem rád, že jsem pod tíhou zoufalství nakonec klíč aktivoval, a The Bureau mě mohl přesvědčit, že na tom zase tak špatně není. Naopak. Je to sice v mnoha ohledech vyčórovaný jak sklepy na Chánově, ale když se krade dobře, proč ne. Mass Effect, Crysis, Half Life. Tyhle všechny jsem v Bureau viděl. A určitě by se našly i další hry.

Z Mass Effectu si to vypůjčilo jak systém rozhovorů, tak ten soubojový, přičemž ten ještě rozvinuli o pár dalších vychytávek, které má váš tým k dispozici. To, jak k vám promlouvá Access (idiotsky přeložen jako Führer) nebo později Origin (umíral jsem u vět: Origin, iam comming for you.), vyloženě jsem v tom viděl přímo Mass Effect 2. Bohužel narozdíl od ME je prostředí repetitivní, leč snaha grafiků se nedá popřít. Ano, ME se hra podobá až moc, prvků z Crysis nebo Half Life zase už tolik nebylo.

Co se týče postav, tak hlavní klaďas je tu ejdžent Kráter, čili agent Carter, který je nó... jak to říci kulantně.... nesympatický debil, který je tak předrsnělý, že by vedle něj struhadlo vypadalo jako růžový, čtyřvrstvý hajzlpapír a který se stále tváří, jako by se snažil vypočítat druhou odmocninu z 15 746 469. Samozřejmě nesmí chybět pohnutá a pochybná minulost, xenofobní kecy a někdy opravdu až komické dialogy viz rozhovory se Špehem: "Jak ti mám říkat? My nemáme jména. Když nám pomůžeš porazit Mozaiku, můžete si vybrat, jaká jména chcete." To jako fakt tohle?? Co mě vyloženě točilo, tak když Carter běhá, tak to vypadá, jako by skákal na místě, někdo ho přitom kopal do prdele, a tím ho posouval dál. Když jde do sprintu, už to tak hrozné nebylo. Prostě agent Carter toho nemá moc co nabídnout, aby jste se s ním ztotožnili nebo mu dokonce začali fandit, a na konci se ještě k tomu dozvíte, že mu to vlastně ani moc nemyslí. Z ostatních stojí za zmínku leda tak agentka Weaverová, které to myslí o poznání víc. O poznání víc je taky sexy a radši bych hrál celou dobu za ní.

Příběh není nejhorší a při troše soustředění se v něm dá celkem orientovat. Osobně bych sice měl pár otázek, které by možná zodpověděly další díly, ale bohužel tahovky nehraju, takže mám holt smůlu a budu vás otravovat v diskuzích, jak to celé pokračovalo. Jako klad musím ještě zmínit hudbu, zvláště tu v menu, která je prostě skvělá a navozuje temnou atmosféru. Celkově vzato to rozhodně není špatná hra, trpí však několika neduhy, jako je zmatený systém krytí či nesympatický hrdina, ale jako celek působí dobře a hodnocení, které zde dostala je zcela oprávněné.

EA Redwood Shores mě prvním mrtvým vesmírem neskutečně dostali, Visceral Games druhým úplně dorazili a třetím celkem zklamali. Ani ne tak vizuální kopírkou exteriérů třetího Mass Effectu, ale totální změnou úpravy zbraní, která je nepřehledná, chaotická a zbytečně komplikovaná. Často jsem nainstaloval novou úpravu a zbraň měla slabší účinek. Co se týče kooperace, tam Visceral uhodili hřebíček na hlavičku. To dynamice hodně pomohlo. Ovšem v single playeru je to horší. Zprvu jsem si říkal, k čemu v Dead Space potřebuju úskoky, ale po několika hodinách jsem to pochopil. Přehnanost některých pasáží volala do nebe a Isaac metal kotrmelce tak často, že si málem nablil do helmy.

Přehnaná délka hry celkovému dojmu taky moc nepomohla, protože takový masakr hrát skoro dvacet hodin... to už je prostě moc. Kdyby byl zachován předchozí model, zdůrazňuji obohacený o něco nového a prospěšného, možná by to byla zábava po celou dobu, ale pokud překopete kompletní zbraňový systém, který prostě nefunguje, tak to je místy taková křeč, že jsem se kroutil jak tasemnice.

Ovšem celkově hru hanit úplně nemůžu. Pořád je to ten zábavný Dead Space co dřív a z větší části jsem byl spokojený. Ona totiž má očekávání po bombastické dvojce byla krapet přehnaná, proto jsem tak trochu zklamán, ale překonat ji už prostě nemohli. Bohužel v co jsem doufal se nakonec nenaplnilo a Visceral podojili stračenu ještě jednou v podobě DLC, které snad už ani nehodlám rozehrát. Měsíc je zničen, goodbye.

A teď všichni ruce nahoru, komu Lara nechcípla ani jednou. Co? Nikdo? Ani se nedivím, protože u mě to bylo myslím naprosto stejné. Místy mi to až připadalo, že tvůrci Laru vyloženě nesnáší. Uškrcena, zastřelena, rozšmelcována vrtulí, sežrána vlkem, nabodnuta na všechno možné, zavalena, podříznuta a nepočítám pády. Podotýkám, že jsem odehrál ze všech předchozích dílů TR asi tak 30 minut, ani už nevím z jakého dílu, a s konstatováním, že je to blbost, jsem to zase vypnul. Takže, když jsem slyšel o restartu série, nechalo mě to klidným. O to větší šok to pro mě byl, když se mi hra dostala do rukou. Nutno podotknout, že jsem změnil názor na základě recenze v Replay a jisté podobnosti s Uncharted. Tenhle TR je totiž úplně stejně přehnaný jako veškeré díly Uncharted a Lara Croft by si mohla s Natem Drakem pořídit mimčo. To by byl teprve HERO!

Jako v Uncharted tady Lara občas čelí absurdním, ale dosti záplavným až endorfinovým situacím, kdy opravdu jen běžíte, skáčete, za zády vám vybuchují granáty, pod vámi se vše hroutí a vy vlastně vůbec netušíte, jak jste právě udělali, co jste udělali, ale hlavně že jste to udělali, a to vám na obličeji vykouzlí takový rohlík, že se do hry zamilujete raz dva. Grafické zpracování asi nemusím bůhvíjak zmiňovat, toho si všiml každý, kdo nemá šedý zákal. Hra mě spíše zaujala svou brutalitou. Říkal jsem si kolikrát, že to tvůrci až přehánějí, ale na druhou stranu, proč si brát servítky, vždyť právě takové hry svou reálností brutality jen přibližují život takový, jaký opravdu v některých částech světa je. Palec nahoru.

Taky se mi hodně líbil způsob přiřazování dovednostních bodů v základním táboře. Ne běhat po lese a lovit tapíry a jinou havěť, jen abych mohl tahat víc hovadin u sebe (ahoj Far Cry 3). Pár věcí si samozřejmě já nemohu odpustit vytknout. V první řadě to chtělo dva cepíny při lezení po stěnách. Jeden by fakt toho moc nevyřešil. Taky mě moc neuchvátily "hlavolamy". To bylo furt jen přesunout, zapálit, pověsit, zatížit, rozhoupat, rozbořit, přeskočit. Stále dokola. Suma sumárum pro mě byl TR 2013 velmi příjemným překvapením a doufám, že dojde na pokračování

Oproti Left for Dead staví tato hra spíše na takzvaném face to face. Žádný kulomet, tuny střeliva, točit se dokolečka a tadadadada. Mačeta je mi svědkem. Stala se mou nedílnou součástí až do konce hry a místy jsem si připadal jak zaměstnanec masokombinátu Zřud. Počáteční plážovou atmosféru začne pomalu, ale jistě střídat tísnivá, vlhká a těžká až po finále ve věznici. To bylo víceméně povedené, snad až na úplný závěr, který mi přišel neskutečně přehnaný. Ne tak ani kvůli těm šílenostem, které se tam začaly dít, ale spíš to všechno doplácelo na jeden zásadní problém. ZVUK.

Zvukaře týhle hry dělal nejspíš pacient ušního oddělení. Každou chvíli jsem měl během celé hry pocit, že mi zombík funí už už za krkem, ale on byl na metry daleko, a ještě ke všemu úplně v jiném směru, než jsem měl pocit, že zvuk přichází. Nebo jsem nějakýmu chudákovi dupal na hlavu a jeho zvuky byly slyšet tak, jako by tam byl minimálně ještě někdo další. Toho si pochopitelně časem přestanete všímat a kolikrát jsem díky tomu podcenil situaci a někdo tam opravdu byl. A ten konec za deště? 20 metrů od vás někdo střílí, ale vy to neslyšíte. Nebo se z ničeho nic před vámi objeví zajíc (tak jsem říkal těm rychlým). Navíc tihle zajíci kolikrát vybíhali snad přímo z textur nebo odkud viz mise u domorodců v aréně. To bylo taky místo plné nepublikovatelných výrazů.

Další neuvěřitelná chujovina je radar. Tvl, kdo to spáchal??? Tvrdohlavý bastard, který vehementně trvá na určité cestě, a teprve když ho ignorujete dostatečně dlouho, milostivě vám začne ukazovat jinou cestu. Nehledě na to, že dost často ukazuje zbytečně dlouhou a nebezpečnou trasu. A poslední výtka....inventář. Ten je snad vrcholem všech nedostatků. Seberu energy drink, mám v ruce lékárnu, přičemž jsem v ní měl mačetu. Seberu alkohol, najednou ho mám v ruce a co nevidím, místo, abych masokombinátil ožírám se tam jak plážovej playboy. S nepublikovatelnými nadávkami se dobelhávám k nejbližšímu autu a čekám, až ta vopice přejde.

Naopak obrovským plusem je tu kooperativní mód, který jsme s dalšími dvěma hráči využívali dost často a neskonale se u toho bavili. O tom jsme vždy jako malí caparti u sega megadrive snili. Grafické zpracování je velmi dobré a široká škála zombíků působí místy značně nechutně. Příběh je víceméně jednotvárný a není v něm snad jediný originální, či neotřelý prvek. Přes to přese všechno u mě ale převládají pozitivní pocity po dohrání hry, protože je jednoduše zábavná a zvlášť v kooperačním módu nabízí teprve tu pravou porci zábavy. Celkově vzato je to velmi zábavná hra, u které si ale musíte zvykat na spousty neduhů a příběhem taky moc neoslní. Své fanoušky si ale určitě najde.

No, je načase rozvířit místní vody superlativ, protože víc zábavnou koninu jsem dlouho nehrál. Hra je sice akční a zábavná, ale zároveň plná neskutečných chobotin, které mě celou dobu jen rozčilovali. V první řadě naprosto do očí bijící špatná grafika. Tahle hra zná jen různé odstíny šedé, černé, zelené a červené. Sem tam se objeví i nechutnosti typu fouká silný vítr, stromy přesto stojí jako solné sloupy. Asi dělají, že tam nejsou. Já vím, že hra vznikla v roce 2007, ale když vidím, co z Far Cry vymáčkl Crytek v roce 2004, mám prostě tendenci vše srovnávat. Další věc byla, že při killování mrtvoláka v podzemí mi běhal parťák po lávě nebo co to vůbec bylo jako by se nechumelilo. Ty boty chci taky. Při rozkazu zařadit se, jste často běželi úplně sami, a v momentě, kdy jste dosáhli kontrolního bodu se vám tam najednou celá grupa objevila. To mě přivádí na další věc. Ten robot Jack. Dojímalo mě, že tam prakticky vůbec nebyl a při rozkazu Jacku, otevři dveře najednou lup a už tam krájel dvířka. Nebo se objevil v místonosti, která byla zavalená a nepřístupná a šup, Jacku, otevřít ty dveře a zase. Asi Houdini tvl. Stále téměř ty samé lokace, stále ty samé příšery, pomálu invence. Tohle mě prostě točilo do běla nejvíc. Samozřejmě jen negativní pocity ze hry nemám, to bych ji totiž nedohrál až do konce. I přes všechny tyhle neduhy byla celkem zábavná a svižná. Parťáci jsou dá se říci k něčemu a občas fakt vypomohli. Minimálně na odvedení pozornosti. Místy jsem měl i malinko nahnáno a několikrát jsem se docela DOST slušně lekl. No a vzhledem k tomu, že se tu hra těší poměrně velké popularitě, už se těším na vaše mínusy.

Jeden z nejtěžších komentů vůbec. Oproti původnímu Crysis je tu terén koridorovitý a nějaké ty představy o volnosti pohybu po New Yorku Vás opustí cca po hodině hraní. Když to porovnáte s prvním dílem, víceméně se jedná o stejný typ zábavy, akorát zde nemáte takové pole působnosti. Samozřejmě můžete mezi nepřáteli prokličkovat jako Alberto Tomba, ale svým způsobem to není ono. Jakmile rozehrajete Crysis 2 máte okamžitě dojem koridoru, ve kterém se pohybujete a musíte ho projít. Grafické zpracování je nadmíru uspokojivé a hratelnost dosáhla opět vyššího rozměru. Nicméně se nevyhnete klasickým chybám jako je mrtvý voják ve stoje zaseklý o sloup, či nemotornost užívání těžkých zbraní v autech. Další věc, která mi přijde celkem markantní, že nedošlo prakticky k žádnému vývoji inteligence nepřátel. Pořád to jsou ti samí s prominutím idioti, kteří pobíhají kolem a křičí Man down, man down, ikdyž už jste tři sta metrů pryč. Crytek tak vytunil jen grafickou stránku původního Crysis a tím Cryengine3 zůstává místy dosti nevyužitý, byť jeho účinnost ve hře celkové je místy více než znát. Abych nezůstal jen u negace, velmi mě potěšilo nové a rychlejší používání obleku. Zatímco v jedničce jste lovili funkci kolečkem, kolikrát už jste potřebovali jinou. Zde je vše krásně uspořádáno k dokonalé přehlednosti. Také nám Crytek konečně pořádně ukázal, co vše oblek dokáže, a že zde dostává pořádně na prdel. Dále musím vyzdvihnout více než dobrou optimalizaci, kdy si hru na celkem slušné úrovni zahrají i majitelé slabších sestav, což u prvního dílu bylo prakticky nemožné.

Je tomu již mnoho let, co jsem okusil první díly GTA, ještě na prakticky velké kalkulačce. Dnes, v době nepřeberných možností, jsem před nedávnem dohrál tento díl. V zásadě se jedná o klasický Rock Star převrat. Tedy jak tomu bylo v případě GTA 3, kdy nám tvůrci umožnili hrát v 3D režimu. Následující díly a poddíly byly víceméně na stejném enginu, který byl vždy o něco rozšířen a upraven. V tomto díle přichází naprostá grafická revoluce a také konečně dejme tomu reálná fyzika, kdy už si špatně stojící auto neuhnete díky běhu tlačíc na zadní blatník vozu. Naopak. Každé postrčení protijedoucími auty docela bolí a ubírá nemalé množství energie. Damage aut je dosti reálný a jízdní vlastnosti dotaženy téměř k dokonalosti. Jak jsem již zmínil, IV přináší hlavně vymazlené grafické podání, kdy jízda autem v noci za deště působí vážně realisticky. Jenže. Toť je asi celkový výčet pozitiv. Nemohu se ubrátnit tomu, že je to jen dobře vykalkulovaný produkt, který nás má pouze naladit na pátý díl, ve kterém tvůrci slibjují opět stejné možnosti, jaké mělo San Andreas. Zde není nic. Vyjma klasik typu, kulečník, šipky apod. je tu naprosto zbytečná automyčka. Příběh se také nemůže rovnat tomu z SA a už vůbec mi nebyl sympatický ani křupan Belic. Zkrátka doufám, že GTA V bude sakra lepší a to po všech stránkách. I tak si ale IV těch 7/10 zaslouží. Je to ale jen tak tak.

Když mi tohle přinesl kámoš před necelými pěti lety domů, tak jsem po prvním zapnutí hry chvíli seděl nakřivo a čuměl do monitoru, jestli si ze mě dělá srandu nebo co jako. Jenže jakmile se vám tahle hra dostane pod kůži, je s vámi ámen. Tisíce tratí a možností, jak je stavit vám dopřává stále nové a nové herní zážitky. Možnost připojit se ke klanům a hrát Clan Wars mě naprosto pohltila. Jeden čas jsme měli několik vlastních serverů. Začínal jsem s hráčem Jarouš na serveru TechCom Mania. Později jsme rozjeli ještě několik dalších pod hlavičkou klanu Blind Riders. Dodnes hraju pod přezdívkou HUGO. Trackamanii Nations budu narozdíl od United hrát ještě hodně, hodně dlouho. Tak neváhejte. 3, 2, 1.....

Nejvíce mě potěšila rozlehlost podzemních prostor, ve kterých na vás kolikrát čekalo hodně nemilé překvapení. Možnost tahat s sebou parťáka na jedničku. Vyzkoušel jsem všechny a nejlepší dle mého je Jericho. Co mě ale vadilo docela dost, že když jste hráli za negativní karmu, nešlo se připojit k žoldáků z roty T. Ti byli prakticky nevyužití. Přitom tam měli celou základnu s podzemními prostory plnou vojáků a jejich důstojníků. Škoda, s nimi mohli být dobré questy. Bavila mě široká škála zbraní a možnosti jejich vyrábění. Hlavně železniční puška a nuka granát mě zaplavovali mozek značnými dávkami endorfinu. Fallout 3 není dokonalá hra, to všichni víme. Ale tolik hodin zábavy jsem ještě snad vyjma pár titulů nezažil. Jistě, pokud už pak člověk zná hlavní linii příběhu, dá se hra dojet za pár hodin. Mě ale chytla natolik, že jsem se rozhodl prozkoumat celou mapu a perk průzkumník mi to v pozdější části hry milerád umožnil. Celkem odehráno za kladnou 186 hodin a za negativní 231. Ano, za negativní karmu se dají dělat někdy opravdu celkem solidní prasárny např.zotročování dětí z Little Lamlight. Za pár let rozhodně nebudu váhat a po Fallout 3 určitě zase rád sáhnu.

Jedna z mála věcí, u které se mi huba otevřela dokořán neskonalým údivem. Finální řež byla epická a bloudění mimozemským komplexem byl jeden z největších herních zážitků. Kdykoliv zahraju velice rád znovu. Jen mi občas vadila přílišná odolnost protivníků a sem tam nějaký ten bug. Asi nejlepší, co se mi kdy v Crysis podařilo spatřit a dokonce si to i nahrát bylo, když jsem likvidoval korejskou základnu a nad ní sestřelil vrtulník. Vrtule se ulomila a dopadla o kus vedle, než vrak vrtulníku. Bug spočíval v tom, že se nepřestala točit :-) a vzhledem k tomu, že při dopadu zabila dva korejské vojáky, ji ostatní považovali za nepřítele. No a jak se tam tak vesele točila a ostatní vojáci do ní stříleli, tak ti, co se přiblížili moc blízko pocítili sílu rotoru na vlastní kůži :-) Asi si dokážete představit ten výbuch smíchu.