Tato krásně stylizovaná 3D plošinovka umí opravdu potěšit. Grafika i zvuky vykreslí tajemnou a přitom velice líbivou atmosféru. Zpočátku nejasný úkol související s nebezpečím pro les se za pomocí nalézaných obrazů a myšlenkových kuliček postupně vyjasňuje. Hlavní postava, zvířátko Fe, se učí stále novým schopnostem díky nalézaným úlomkům. Pomocí nich se dostane na dříve nepřístupná místa. Během hlavního úkolu postupně procházíte jednotlivé části lesa, které obývají různé druhy zvířat. Ty vás za pomoc vždy naučí svůj jazyk, díky kterému se můžete skamarádit a pomoci si v postupu dále. Tato komunikační mechanika je nejunikátnějším prvkem. Je založena na melodii a jejím slaďování. Zpočátku mi chvíli trvalo dostat to do ruky, ale je zpracovaná velmi dobře.

Obtížnost je nízká a i když se nechá zemřít (třeba spadnout mimo herní oblast) není za to vlastně žádný postih. Obvykle se objevíte tak metr od tragického místa. Některé skoky a přístupy jsou náročnější a je třeba je opakovat, ale celkově jde hlavně o příběh a prostředí. Každé nově objevené zvířátko potěší, všechna jsou velmi roztomile zpracována i přes melancholičtější barevnou paletu. I zakončení je uspokojivé. Po několika větších hrách šlo p velmi příjemnou změnu a hraní jsem si opravdu užíval. Herní doba kolem šesti hodin je tak akorát a zájemci se mohou vracet a hledat zbývající obrazy nebo úlomky. Hru mohu rozhodně doporučit, ale je třeba mít správnou náladu a počítat se spíše relaxační hratelností.

Třetí série Questů od Sierry se odehrává v policejním prostředí. Na první pohled se to nemusí zdát, ale hra je díky tomu výrazně odlišná. V základu jde samozřejmě o klasickou adventuru ovládanou pomocí skvělého parseru. Důležitý je postupný vývoj / povyšování hlavního hrdiny Sonnyho. Na začátku řešíte běžné přestupky jako jízda na červenou nebo v opilosti. Postupem času se vynoří velký případ na protidrogovém oddělení, který tvoří hlavní část hry. Mimo pro adventury běžných lokací strávíte část herní doby v autě. Nejdříve je nutné hlídkovat a chytat provinilá vozidla, později už jde pouze o dopravu na správné místo. V první fázi jsem měl občas problém poznat zda jsem něco neopomněl nebo zda musím ještě chvíli hlídkovat. Vždy po nějaké době nahlásí centrála přestupek, který je třeba řešit. Později je už následující krok jasnější a postupuje se svižněji. 

Při všech činnostech je nutné dodržovat policejní postupy a to naprosto přesně. Před jízdou si zkontrolovat vozidlo, přečíst zatčeným práva, prohledat je a nebrat zbraň do vězení, to je jen několik z řady předpisů. Vše je naštěstí pěkně popsáno v manuálu. Takhle to možná působí otravně, ale při hraní je to super a perfektně to doplňuje atmosféru. Obtížnost je spíše vyšší, ale postupy jsou na dobovou adventuru překvapivě logické. Na realističnosti je vidět spolupráce opravdového policisty. Trochu problematické je řízení vozidla. Jde spíše o zvyk, po prvních pár cestách a nehodách jsem dostal řízení do ruky a v druhé polovině hry jsem jízdu neopakoval ani jednou. Městečkem prochází dálnice, ale bohužel není nutné na ni vůbec najíždět. U jediné minihry - pokeru - jsem měl asi štěstí, vyhrál jsem tak 2 ze 3 her. Grafika se mi tradičně moc líbí, ale zvuk je nejslabší částí hry.  Nakonec jsem si hraní hodně užil a to jsem čekal, že mě to bude bavit méně než Space nebo King's Questy. Teď se jdu vrhnout na SCI remake a pak asi hned druhý díl.

Nether Earth je hra stojící na počátku žánru real-time strategií. Od ní vede přímá cesta k Herzog Zwei a nakonec nejznámější Dune 2. Z modernějších her je Nether Earth nejvíce poznat v Z od Bitmap Brothers. Herních prvků je jen pár, ale různých herních strategií lze vytvořit překvapivé množství. Mapa, která je vlastně úzkou a dlouhou nudlí, obsahuje řadu terénních překážek a pouhé dva druhy budov. Již zmiňované čtyři základny a větší počet továren. Továrny jsou zpočátku neobsazené, ale po zabrání začnou vyrábět díly strojů. Každá továrna vyrábí jeden druh součástky a je dobré jich obsadit co nejvíc co nejrychleji. Jediný další zdroj příjmů je každodenní dodávka, žádná těžba neexistuje. Samotné bojové stroje (roboty) lze vyrábět pouze v základnách. Nepřítel má tři a brzy tak začne vaše počty převyšovat. Konstrukce nabízí tři varianty podvozků lišící se rychlostí, průchodností a odolností. Na podvozek lze namontovat více (i najednou) zbraňových systému od kanónu přes rakety po phasery. Ty se samozřejmě liší účinností a dostřelem. Jako bonus lze přidat atomovku, která může zničit i továrny a základny, nebo elektroniku vylepšující střelbu.

Ovládání je dost specifické. Probíhá pomocí létání nezničitelným dronem, který slouží jako kurzor. Je třeba sednout na střechu budovy nebo robota a poté vydat příkazy. V základnách jde jen o stavbu, ale u robotů je více možností. Lze vydat rozkazy k hledání a ničení, obsazovaní neutrálních nebo nepřátelských budov nebo hlídkování. Velmi užitečné je nad strojem převzít ruční kontrolu, která je sice krkolomnější, ale efektivita může být mnohem vyšší. Při troše cviku a využití prostředí není problém zničit jedním strojem klidně pět šest nepřátel. Vlastní dron lze využít i k blokování nepřátelských strojů a zpomalení jejich postupu. Hra je překvapivě chytlavá a díky množství kombinací znovu-hratelná. Největším omezením je přítomnost pouze jedné mapy, takže po naučení funkčních postupů je konec. Zajímavé bylo zkoušet vyhrát bez ručního ovládání nebo třeba na čas.

Za základní považuji verzi pro ZX Spectrum. Hra je plynulá, má přehlednou grafiku a vše funguje jak má. Existuje i verze v češtině. Verze pro Amstrad CPC je v podstatě stejná, jen je pomalejší, nepůsobí tak plynule. Doporučuji se obloukem vyhnout Commodore 64 verzi. Odlišná a dost hrozná grafika, umělá inteligence o třídu hloupější a navíc pomalý pohyb. AI ani nevyrábí tak rychle jako na ostatních platformách, prostě vše působí podivně zpomaleně. Zajímavé je, že na obalu C64 verze je obrázek ze ZX, alespoň dle dohledaných fotek.

Zkusil jsem i několik neoficiálních pokračování a remaků a vlastně každý má něco do sebe. Hra mě opravdu bavila a užil jsem si i zkoušení různých verzí. Hráčům strategií rozhodně doporučuji si tento počátek vyzkoušet. Jde nejen o historicky významný titul, ale i o zábavnou hru dobře hratelnou i v dnešní době.

Dlouho jsem váhal, zda se do téhle hry pouštět. Vše co jsem o ní zjišťoval bylo dost rozporuplné a takový je nakonec i zážitek z hraní. Naštěstí převažují pozitiva, respektive ty nepříjemné prvky nejsou tak výrazné. To podstatné u daného typu hry, souboje a příběh, funguje dobře. Při bojích s běžnými nepřáteli se hráč cítí jako Jedi a užívá si dostatek variant jejich likvidace. Obtížnější nepřátelé a bossové jsou zase celkem výzva. Hra je nová a její příběh tudíž spadá do Disney linie, ale díky zaměření na úplně odlišné postavy to ani velkému fanouškovi Expanded Universe nemusí vadit. Děj je navíc celkem fajn a i některé postavy jsem si rychle oblíbil. Práce se Sílou je fajn a jednotlivé schopnosti rychle přecházejí do krve. Boj s mečem je slušný, ale měl jsem asi větší očekávání.

Pochválit musím i zvuky a grafiku. Jednotlivé planety a lodě vypadají skvěle a byla radost si je prohlédnout. Výrazně slabší jsou postavy, především lidské obličeje působí proti zbytku tak o generaci starší. Planety k průzkumu postupem času přibývají a díky novým schopnostem se lze dostávat na dříve nepřístupná místa. Bohužel mimo dějovou linii k tomu není moc důvod. Pár míst sice ukrývá navýšení Síly nebo života, ale z 90% jde pouze o kosmetické úpravy. Po dohrání jsem si tak zkompletoval pár informačních záznamů v databázi a k dalšímu průzkumu vlastně neměl důvod. Po dohrání příběhu byl průzkum planet mezi 75-90%. Přes tyto výhrady šlo o slabých 20 hodin povedeného hraní.

Určitá část byla bohužel dost nudná. Hned úvodní část, kdy jde pouze o průchod s pár výskoky, mě málem odradila od pokračování. Veškeré skákání a šplhání je nezáživné a obvykle naprosto primitivní. Držet šipku vpřed a sem tam stisknout další tlačítko opravdu není nic moc. Vždy je jasné kam pokračovat a není problém se tam dostat. Krátké zdržení tak nastává jen pokud postava ještě nemá patřičnou schopnost a není to ještě jasné. Vrcholem jsou úzké prostory skrz které se postava automaticky protahuje. Jsou dlouhé a když z 10 minut 3 jen postava sama prolézá... Naštěstí těchto úseků není tak moc. Je to škoda, protože například v sérii Tomb Raider jsou akrobatické části povedené a tvoří jeden z pilířů hratelnosti. Příležitostné puzzly jsou naopak povedené a je škoda, že jich není více.

Ve výsledku je Fallen Order hodně povedená záležitost, kterou sráží pár nudných úseků. Jako fanoušek Star Wars jsem rád, že jsem hru nevynechal. Univerzum je totiž jeden z kladů hry, s anonymním zasazením bych asi hodnotil o něco níže. Celkově jde o zajímavou kombinaci Dark Souls, metroidvanie a Tomb Raidera, přičemž ten poslední prvek se moc nepovedl. Metroidvaniová průzkumná část by chtěla okořenit zajímavějšími odměnami. Po dokončení se odemkl režim New Game +, ale k jeho hraní nějak není motivace.

První díl série Halo z Master Cheif kolekce je za mnou a můj názor na hru je vlastně stejný jako kdysi po dohrání originálu. Nejdříve se zaměřím na hru obecně a pak na kvalitu remasteru. Pro zasazení komentáře do kontextu uvedu, že jsem první Halo dohrál jednou na původním Xboxu a jednou starou PC verzi. Z dalších dílů jsem dohrál pouze Halo 3. Už v době vydání byla hra zajímavá především na konzolích. Tam její kvalita a především ovládání převyšovala jakoukoli konkurenci. Pro mě, jakožto primárně PC hráče, šlo o slušnou, ale jen lehce nadprůměrnou hru. Hlavní problém je design jednotlivých levelů. Hodně částí je jak přes kopírák a procházet x-krát jednu a tu stejnou místnost nebo skupinu chodem není moc zábavné. Upřímně i starý Wolfenstein 3D má ve většině lokací rozpoznatelnější styl. Tady jsem po hektičtější přestřelce několikrát vyrazil špatným směrem. Neplatí to ale vždy a především exteriérové mise jsou moc pěkné a samotné prostředí umí působit zajímavě. Dojem zase kazí nutnost projít některé mise později pozpátku, dává to smysl, ale šlo to vyřešit lépe - třeba otevřením alternativních cest. Navíc jsem měl pocit, že se opakují zrovna ty slabší mise.

Pochválit musím zbraně a umělou inteligenci. Lidské zbraně nabízejí celkem dobrý pocit ze střelby a mimozemské jsou zase zajímavé. Téměř každá zbraň má své využití a opravdu má smysl je střídat. Nepřátelé jsou často dostatečně šikovní, takže hlavní část hry - boje - funguje dobře. Mimo života má hráč k dispozici i dobíjející se štít. Dnes už nejde o nic převratného, ale tehdy šlo o moc dobrý nápad. Je to skvělý způsob práce se zdravým a mnohem lepší řešení než samo-uzdravování v krytu. Často bývá vyzdvihována možnost řídit vozidla. To ale není nic nového a zpracování zrovna neoslní. Ani jízdní model, ani ovládání se moc nepovedlo. Potěší tak jen možnost nasednout do vozidla s parťákem - jeden řídí a druhý střílí. Příběh je průměrný, ale svět je vykreslen dobře. Vše je navíc dále rozpracováno v novějších dílech i mimo hry. Lore tedy u Halo beru jako velké plus, poznávat zajímavé světy mě baví.

Remaster přinesl především zcela novou grafiku. Ta je sama o sobě dost povedená a engine navíc umožňuje přepínat do původního vzhledu. To je super funkce a často jsem si některé scény prohlížel v obou perspektivách. Nově jsou do úrovní vhodně zakomponovány Terminály, které hezky rozšiřují informační pozadí. Rozporuplné je hlavní menu. Sice nabízí hodně možností a mimo základní kampaně lze hrát i jiné sekvence misí. Vyladění obtížnosti je také hezky podrobné a herní pravidla jde slušně upravovat. Při prvním zapnutí ale působí dost zmateně a nepřehledně. Celkem mi trvalo zjistit, jak hrát běžnou kampaň. Jinak hra šlape jako po másle a technické zpracování musím pochválit.

Nakonec jsem si hru užil. Výhrad mám dost, ale hratelnost je zábavná a svět prostě stojí za prozkoumání. Žádný slabší úsek není tak dlouhý aby vyloženě otrávil a hra tak dobře plyne. Hrál jsem na obtížnost Heroic a bylo to tak akorát. Za zahrání Halo určitě stojí, ale z multiplatformního hlediska nejde o přelomový titul. Já budu časem pokračovat hraním Halo: Reach.

Závěr trilogie Enchanter a již šestá hra v sérii Zork mi dala opravdu zabrat. Hra spadá do kategorie Expert, nejvyšší kterou Infocom nabízel, a je to opravdu znát. Hra je rozsáhlá a hádanky jsou velmi obtížné. Musím ale uznat, že je hra spravedlivá. Žádné hádání, vše je při pečlivém průzkumu naznačeno a nechá se vydedukovat. Navzdory skoro 30 hodinám jsem musel dvakrát nahlédnout do návodu a vždy jsem si říkal, že to bylo jasné. Nic není třeba řešit stylem pokus omyl a to u takto obtížné záležitosti oceňuji. Stejně jako v předchozích dvou dílech, i tady stojí velká část postupu na magii. Její použití je v zásadě stejné a největší novinkou je její příležitostné selhávání. To je dost nepříjemné a jde o náhodný prvek. Je to trochu zákeřné, ale vše je pěkně vysvětleno v příběhu a tak tato nová mechanika dává smysl.

Cílem hry je nalezení magických krychlí se kterými je nutné i pracovat. Vnáší to do hraní další zajímavý prvek. Krychle jsou propracovanější než lektvary z minulého dílu, ale jejich správné použití je složitější. Příběh je povedený a obzvláště dokáže potěšit jeho závěr. Za hrou stojí opět původní autoři a styl vyprávění se tak částečně vrací k Enchanterovi. Za pozornost stojí i obsah balení, obzvláště karty sloužící zároveň jako protipirátská ochrana. Při hraní jsem Spellbreakera nesnášel, ale také jsem si ho užíval. Nakonec mám z dokončení skvělý pocit, ale jsem rád, že další části Zork série patří do jednodušších edic.

Tato donedávna konzolová série unikala mé pozornosti až do vydání demoverze tohoto remaku. Věděl jsem, že existuje, ale nikdy mě žádný popis ani obrázek nezaujal. Když se na GOGu objevilo zmiňované demo, tak jsem ho vlastně bez větších očekávání vyzkoušel. Hra mě příjemně překvapila a nakonec jsem demo vytěžil na maximum a odehrál i všechny volitelné aktivity, nalezl všechny sondy. Teď, po dohrání plné verze, jsem stále spokojený. Hra splní vše, co slibuje, ale nelze čekat nic navíc. Jde o odlehčenou parodickou akci, kde humor obstarává sympatický hlavní hrdina. Tím je "nezelený" mimozemšťan Crypto, který pohrdá těmi hloupými opicemi a nejraději je masakruje. Tento styl se krásně hodí do roku 1959 ve kterém se hra odehrává. Navštívené lokace odpovídají očekávání - americký balíkov, hlavní město, pobřeží nebo oblast 42.

Samotné hraní je také zábavné. Kromě různorodých zbraní má Crypto řadu schopností jako telekineze nebo telepatie. Díky jejich kombinaci jsou příjemné nejen boje, ale i tajné průniky. Pro větší destrukci lze nasednout do létajícího talíře a hezky srovnávat lidská města se zemí. Lidé si to samozřejmě nenechají líbit a mimo armády proti vám bojuje především tajná organizace Majestic. Během dobře navržených misí, včetně množství nepovinných úkolů, lze získávat DNA. To slouží k vylepšování zbraní a schopností Crypta i létajícího talíře. Během příběhu se odemykají nové lokace a vždy se do nich lze vrátit i ve volném režimu. Ten nabízí nejen možnost bez zábran likvidovat lidstvo, ale především čtyři druhy výzev - například únosy nebo závod.  V každé lokaci je také ukryta řada mimozemských sond, jejichž nalezení vám přidá další DNA a pěkný sběratelský obrázek. Ze 17 odehraných hodin jsem více než polovinu věnoval vedlejším aktivitám, obzvláště několik posledních sond dovede potrápit.  Několik misí jsem také musel opakovat, abych splnil vedlejší úkoly, které se napoprvé nepodařily.

Grafika je sice stylizovaná a výrazně pokročilejší než v originále, přesto bych čekal vyšší kvalitu. Zvláště postavy nejsou nic moc. Technicky vše funguje výborně a hra na Steamu dokonce sama přenesla postup dosažený v demu na GOG. Jde také o dobrý vstup do série, hlavní příběh a struktura misí zůstala zachována. Výjimečně tak nemám potřebu si originál zahrát také. Mimo technologie je větší změnou přidání dříve nepoužité "ztracené" mise, vedlejších úkolů a výzev. Novinky jsou perfektně zakomponovány a bez informací mimo bych nepoznal co je nově přidané. O rozšíření příběhu a nové dialogy se postarala Rhianna Pratchett, dcera slavného spisovatele. Hra opravdu dokáže pobavit a je skvělou relaxační záležitostí. Rozhodně se podívám na další díly i bez remaku.

Obsah tohoto rozšíření je spíše zklamáním. Většinu herní doby strávíte bojem ve třech arénách. V každé je nutné absolvovat řadu soubojů se stále vzrůstající obtížností a teprve poté se odemkne finální úkol. Ten je sice zajímavý a přinese několik nových informací, ale jde o záležitost na půl hodinky. Samotné boje jsou v pozdějších fázích docela obtížné, ale nechají se zvládnout. Vyloženě otravná byla aréna v lese do které má přístup pouze 9S. V té se bojuje pomocí dálkového ovládání a ani jeden z ovladatelných strojů není zrovna příjemný. Špatně se ovládají a dlouho jsem si na jejich specifika zvykal. Stoje je sice možné ovládat i během normální hry, ale nikdy není nutné bojovat v takto náročných podmínkách. Poslední dva boje jsem opakoval asi 20x a opravdu mi to lezlo na nervy. Závěr naštěstí tuto otravu napravil a přidání speciálního konce k uložené pozici také potěší. I během prvních bojů lze získat zajímavé odměny a oblečky z původního Nieru jsou celkem pěkné, obzvláště pro A2. Potěší také možnost odemknout souboj s oběma CEO. Ve výsledku jde o průměrné a krátké DLC natahované obtížností. Pokud je součástí vaší edice hry, určitě se mu nevyhýbejte, ale za nákup nestojí.

Automata je můj vstup do světa Drakengard a z hodnocení je jasné, že jsem nadšený. Hra nabídne docela velkou porci obsahu, který je z velké části opravdu povedený. Jen upozorním, že jsem se spoilery snažil skrývat, ale některé drobnosti zůstaly, takže opatrně. Nejsilnější stránkou je příběh a celková atmosféra světa. Neříkám, že je nějak originální, ale je krásně zpracovaný. Odkrývání detailů je postupné a každý kousek pomůže složit střípky celkového obrazu. Hru je třeba pro kompletní pochopení projít několikrát, ale vždy je dostatek nového obsahu. Toto rozdělení do více konců, dokonce vždy s titulky, je častým předmětem výtek. Ano hra mohla mít prostě více kapitol a jeden konec, ale tím by se vytratilo jedno z jejích poselství. Dle mě to tedy má své opodstatnění, hráč je na to po prvním dohrání upozorněn, takže nějaké zmatení nehrozí. Pokud někoho hra baví, tak nevidím důvod nepokračovat a nedokončit ji. Titulky je nutné brát prostě jako součást hry. Pro lepší pochopení se vyplatí také hledat záznamy a dokonce získat všechny zbraně. Jejich popisy mohou doplnit, sice vedlejší, ale zajímavé informace. Navíc takovéto detaily pomáhají atmosféře. 

Osobně jsem nadšen i z vedlejších úkolů. Splnil jsem naprosto všechny a i když některé nemají zrovna skvělou náplň, poodhalují více o fungování světa a pomohou lépe pochopit motivace některých postav. Navíc jich není přehnané množství jak dnes bývá zvykem. Nové vedlejší úkoly se odemykají i při dalších průchodech, a i když jsem splnil většinu dostupných už při prvním, měl jsem spoustu zajímavých činností dostupných později. Za nejvíce problematický bývá označován druhý průchod. S tím nemohu nesouhlasit, ale není to tak hrozné. Nové vedlejší úkoly zabaví a opakované části jsou buď odlišné nebo výrazně zkrácené. Třetí průchod je již naprosto svébytný a rozhodně nemohu doporučit skončit s hraním před jeho projitím. I když jsem to neplánoval, dosáhl jsem všech konců včetně těch špatných, to přidávání písmen k uložené pozici je hra sama o sobě. Bez mučení se přiznám, že na odhalení asi čtyř jsem se musel podívat na postup. Dosažení 100% u ostatních položek, včetně achievementů, už tak nějak vyplynulo. 

Hratelnost tentokrát nejvíce popisuje slovo zajímavá. Automata často mění nejen perspektivu, ale v podstatě i žánr. Nejvíce času jde o akční RPG z pohledu třetí osoby, ale občas jde spíše o plošinovku nebo shoot'em up. Přechody jsou plynulé a příjemně oživují hraní delší dobu. Přítomná je hackovací minihra, která není špatná. Místy jí je ovšem moc a nakonec šlo o nejotravnější část hry. Nejčastěji je nutná při hraní za nejméně sympatickou postavu, což také nepomáhá. Naštěstí je většinou dost jednoduchá. Obtížnost hry je spíše nižší, mimo prvních asi 5 hodin na normální jsem hrál na hard. Přituhne jen u několika konkrétních soubojů a hodně na úplném konci. Finále je opravdu extrémně náročné a šlo o jedinou část, kterou jsem opakoval nesčetněkrát. Od začátku hraní jsem vše pečlivě plnil a prozkoumával, takže je můj pohled na obtížnost založen na vyšším levelu postavy se slušným vybavením. Level 90 jsem měl chvilku po konci C. Teleportování jsem více využíval až po 60 hodinách při dohledávání chybějících věcí. Jinak jsem většinu hry běhal po vlastních, už jen kvůli potřebnému materiálu se to vyplatí a i tak jsem k posledním upgradům musel něco dokupovat nebo dohledávat. Navíc jsem každou chvíli narazil na nějakou zbraň nebo záznam archivu, kterého jsem si dříve nevšiml.

Hodně musím pochválit i zvuk. Dostatek času jsem strávil s japonským i anglickým dabingem a oba jsou povedené. Nakonec jsem zůstal po většinu hraní u anglického. Excelentní je ale především soundtrack. Jednotlivé skladby jsou opravdu povedené a poslouchám je i mimo hraní, dokonce jsem si dohledal i koncert. Hudba navíc pěkně reaguje na dění ve hře, každá lokace má jedinečnou atmosféru a i díky hudbě si příchod do každé budete dlouho pamatovat. Často bývá kritizována i grafika. S tím musím souhlasit tak napůl. Prostředí a textury jsou strohé a mají mizerné rozlišení. Proti tomu postavy a jejich animace jsou skvělé. Tento kontrast je autorským záměrem a sám Yoko Taro v jednom rozhovoru mluvil o emocionálních scénách bez množství rozptylujících detailů. To je podle mého přesně to, čeho se snažil docílit i v grafice a proto je většina prostředí tak strohá. Přesto mohly mít i jednoduché textury lepší rozlišení. 

Samotný design prostředí je slušný. Lokace jsou dostatečně odlišné, každá má svoji atmosféru a odpovídají dějovému zasazení. Celý svět je dle očekávání spíše ponurý a o to více vystoupne těch několik barevnějších míst. Design nepřátel je také monotónní a není jich moc druhů, ale co také čekat od strojů. Boje nejsou nijak zdlouhavé a každý výjimečnější stroj tak krásně vynikne. O to více mě udivovala setkání s robotickými sestrami nebo matkou neposlušného robůtka. O to více si člověk cení specifického názoru v mase oveček :-) Velmi efektní je i soubojový systém. Není nijak složitý, ale funkční a celkově dění na obrazovce působí prostě efektně. Zde je znát rukopis PlatinumGames. Možná mohlo být více rozdílů ve zbraních na prvních úrovních, než jen v pohybech postavy při jejich používání. 

Jako jejich fanouška mě potěšila přítomnost skrytých questů a bossů. Celkově je Nier: Automata skvělou hrou, která sice má pár chybek, ale přinese skvělý herní zážitek. Především příběh, atmosféra a hudba stojí za to a na některé prvky budu myslet ještě dlouho. O tom co se s hrou stane po úplném dokončení raději ani nemluvě. Když se začali všechny mé pečlivě získané věci mazat, bylo to brutální. Hru tak musím doporučit a sám si píši předchozí díly série na seznam.

Tato česká plošinovka mě zaujala hned při prvním setkání a po vydání okamžitě putovala do pořadníku. Došlo na ni až po roce, ale to vzhledem ke klasické pixelové grafice nijak nevadí. Největší předností hry je téma příběhu. Ten jako by vypadl z knih 1984 nebo Kallocain. Depresivní prostředí je odlehčeno množstvím různých narážek a především zlomyslným průvodcem - vránou. Děj je na konci trochu vážnější a především temnější - to hře ve výsledku dodá na dojmech.

Hratelnostně jde o mix Prince of Persia a Another World. Na hráče tak čeká hodně skákání a logických hádanek, mnoho úseků je nutné několikrát opakovat. Design je povedený a bavil jsem se po celou dobu hraní. Dostatečně často přibývají nové prvky a hraní tak neupadne do stereotypu. Když něco nešlo kvůli mé neschopnosti nebo blbosti, tak to bylo v pořádku. Ale v pár případech není úplně jasné co ještě lze přeskočit, což vede k zbytečnému opakování. Hrál jsem necelých 8 hodin, rozhodně jsem neprozkoumal každý kout. Délka je to akorát a pro daný styl hry obvyklá.

Technické zpracování je slušné. Grafika vypadá pěkně, navzdory stylizaci obsahuje dost detailů. Vytknul bych pouze font textů. I v klidu jsou rozhovory špatně čitelné a ty co se objevují během akce se téměř nedají stihnout přečíst. Po hraní jsem měl vždy dost unavené oči a to jen kvůli nevhodným textům. Zvuk je v několika místech výrazně hlasitější a je to trochu rušivé, ale to může být záměr. Jinak vše funguje jak má a i na slabším notebooku hra běží dobře. S Ministry of Broadcast jsem vlastně spokojen a hra naplnila má očekávání. Hraní je zábavné a příběh umí zaujmout, takže hru rozhodně mohu doporučit.

Pokračování textovky Enchanter nakonec čekalo na zahrání skoro rok. O to více mě ale hra vtáhla a dohrál jsem ji během pár večerů. Sorcerer má shodné herní principy jako jeho předchůdce. Kouzlení tak probíhá až po nalezení a přípravě daného kouzla. Ovládání odpovídá ostatním hrám od Infocomu té doby. Nové jsou lektvary, které ale nepřinášejí takovou inovaci jako předtím kouzla. Jde vlastně o klasické předměty na jedno použití a jedinou změnou je nutnost je odzátkovat. Přesto poskytnou mnoho zábavy, především ve spojení s kouzly. Obtížnost je možná o maličko nižší než minule, a až na Skleněné bludiště a důl hraní ubíhalo víceméně plynule. Velmi pěkný je manuál, obzvláště část s popisem nepřátel. Ta je dokonce pěkně využita při jedné hádance. Tvůrcem hry je Steve Meretzky, autor neméně slavného Planetfallu, který jsem trestuhodně ještě nehrál. Změna oproti Enchanterovi i trilogii Zork je znát. Styl vyprávění je odlišný, méně temný a možná lehce bláznivější. Přesto je smrt častou společnicí a atmosféra světa je skvělá. I hádanky mají trochu jiný charakter. Potřeba jídla a pití zůstala, ale zde se nechá velmi elegantně vyřešit.

Jak je u Infocomu obvyklé, parser je skvělý a umožňuje i hezky složité konstrukce a mnoho variant slov. Nejde o nejlepší titul od Infocomu, ale o velice kvalitní hru, která rozhodně stojí za zahrání. Hru jsem si zapnul jeden večer, na monitoru se rozběhl text a hraní mělo od prvního okamžiku skvělou atmosféru. Několik hodin uběhlo jako nic a uplynulí čas dokazovali jen zarudlé oči a hromada poznámek. Druhý den jsem se vyloženě nemohl dočkat. Večer, hezky v přítmí a s kafíčkem jsem se opět pustil do tohoto tajemného světa. Teď, o pár dní později je po půlnoci a můj hlavní hrdina je již opravdu mocný čaroděj, který překonal dalšího nebezpečného nepřítele. A už teď je mi jasné, že zítra se rovnou pustím do třetího dílu.

Tomuto dílu Keena se říká ztracená epizoda a překvapivě to platí i pro můj přístup ke hře. Keen Dreams jsem hrál na DOSu, ale od té doby jsem na hru ani nesáhl a to navzdory několika dohráním ostatních šesti částí série. Letos jsem to tedy napravil a hru co nejdůkladněji prošel. Zpočátku jsem se snažil o sesbírání naprosto všeho v každém levelu, ale nakonec jsem uspěl pouze v polovině. Z toho je vidět, že jsem se celkem bavil. Hraním jsem strávil 6 hodin a do konce během toho došel třikrát. Na další pokusy jsem už neměl náladu. Od hlavní série se Keen Dreams odlišuje v řadě aspektů. Hlavní čeho si fanoušek všimne je absence pogo tyče. Hra byla vytvořena mezi třetím a čtvrtým dílem a technicky je opravdu někde mezi. Styl úrovní a grafika jsou blíže novějším, ale postava se například neumí zachytit na kraji plošiny.

Jak vyplývá z názvu, pohybujete se ve snovém světě. Je třeba se probojovat skrz nepřátelskou zeleninu, kterou vás před usnutím nutily jíst. Hraní je mírumilovné, nepřátele nelze zabít, ale pouze na čas omráčit. Délka omráčení se liší dle zvolené obtížnosti. Zlikvidovat lze pouze finálního bosse, na což je třeba posbírat speciální bomby rozptýlené po většině levelů. Těch je jenom dvanáct a herní doba může být dost krátká. To samozřejmě záleží na herním stylu a případných potřebách prolézt každý kout. Samotná hratelnost není špatná, úrovně jsou dobře navržené a hra tak umí bavit. Vadila mi v podstatě pouze nutnost přesných skoků, na které není ovládání moc příjemné. Zvuková stránka je nic moc a odpovídá první trilogii. Hra byla k dispozici na Steamu, kde jsem i hrál. Bez problémů běží na aktuálních systémech a obsahuje achievementy a podporu ukládání do cloudu. Bohužel se v současnosti nedá koupit. Při hraní mi bohužel chyběla preciznost ostatních dílů a celkový pocit byl tak slabší. Ač tedy jde o nejslabší díl, tak za zahrání určitě stojí. A pokud se budete chtít pomstít zelenině ještě více, mohu doporučit fanouškovský díl Keen Dreams Plus, který přináší rozšíření všech levelů a čtyři zbrusu nové.

Robinson není zrovna žánr, který bych hrál často a nepatří zrovna ani k oblíbeným. O to raději nakonec jsem, že jsem Robinsonovi dal šanci. Hra je dost obtížná a ví se o tom, takže jsem k hraní přistupoval opatrně a nechal nejnižší obtížnost. Ta je rovnou přednastavena, takže vývojáři zjevně tušily co vytvořily. Přežití na planetě Zarathustra bylo náročné, ale nakonec to šlo postupně zvládnout. Hezky pokus za pokusem jsem se dostával dále, překonával zranění i nemoci. Ani nevím kolikrát jsem začal úplně od začátku, o počtu načtení uložené pozice nemluvě. Je nutné hlídat jídlo, vodu, zdravotní stav a to vše ovlivňuje prostředí. Jednou je horko a je třeba si vyrobit pokrývku hlavy, jinde zase hrozí malárie. Kousnutí nebo škrábnutí může být infikované a na to zase slouží antibiotika. Léků je omezený počet a tak je třeba dávat pozor. Potravin je slušné množství a některé doplní i tekutiny. Vodu je třeba vyčistit buď převařením nebo desinfekcí. Postupně se tohle všechno i další věci dá zvládat, ale chce to trpělivost.

Časem se dá zvládnout i dost neohrabaný soubojový systém. Na začátku máte pouze nůž a připadáte si slabě, ale při správném načasování není nebezpečný ani tygr. Kromě počátečního nože se jde bránit i dalšími prostředky, které se dají vyrobit nebo najít. Silnější zbraně jako laser je dobré si šetřit na tuhé nepřátele. Hlavním cílem je únik z planety, který doplňují vedlejší úkoly. Zpočátku vypadá vše nepřátelsky a časem jsem útočil na všechno co se hýbe. Postupně se objeví i přátelské postavy a tvorové, které lze využít lépe živé a spokojené. Za vrcholný boj považuji porážku Tyrannosaura.

Ačkoli to už vypadalo nadějně, hru jsem nakonec nedohrál. Poškodila se uložená pozice a po poslední smrti jsem se již nedostal zpět. Chybělo najít poslední sesam a projít přes roboty. Po skoro třiceti hodinách se mi již nechtělo začínat znovu a tak jsem shlédl konec na YouTube. Hru si trochu nepoctivě označím jako dohranou, ale vracet se k ní již nebudu. Hrál jsem verzi z GOGu, ale jelikož měla problémy s provozem, využil jsem jiný DosBox, to možná způsobilo ten problém. Grafika hry není žádný zázrak, spíše je ošklivá, ale atmosféru to má. Největší problém je její nepřehlednost, především v různých jeskyních. I při jednoduchých zatáčkách jsem si občas musel pomoci mapou. Ovládání je nepříjemné, ale zvyknout se na něj dá. Všechna postranní tlačítka se naštěstí dají vyvolat pomocí klávesnice a tak myš zůstává volná pro spodní panel.

K mému velkému překvapení mě Robinson's Requiem nakonec docela bavil, ale už netoužím po podobných zážitcích. Oceňuji také narážky na různé filosofie a samotná Also sprach Zarathustra mi sloužila nějakou dobu jako soundtrack. Obtížnost je na můj vkus až přehnaná, ovšem v rámci prostředí dává smysl. Řada úkonů je postupně dost stereotypní. Celkem pěkně udělaný je i manuál. Ač nakonec nemám tolik výtek, tak bych hru moc nedoporučil. Každopádně jde o velmi svérázný kousek.

Mission Asteroid přináší základní příběh o záchraně Země před asteroidem v podobě jednoduché hry. Už první část série Hi-Res, Mystery House, byla celkem krátká a jednoduchá, ale třetí vydaný díl je ještě o něco kratší. Celá hra je, pro sérii tradičně, grafická s čistě textovkovým ovládáním - parserem. Lze ji doporučit i pro začátečníky, pouze je třeba dát pozor na nepříliš inteligentní parser - hra nebere moc alternativních slov. Po celou hru je také nutné si hlídat časový limit. Náplň není vůbec špatná a vtipně ukazuje přípravu astronauta na misi. Po úspěšném dokončení hra vypíše gratulaci, ale doporučuji pokračovat v hraní - dojde k zajímavé události. Základní verze vyšla na Apple II, obsahuje barevnou grafiku a proti Mystery House vypadá o dost zajímavěji. Bohužel kostrbatá kresba postav zůstala.

Ve stejném roce vyšla verze pro Atari 8-bit, která je o dost horší. Barvy za nic nestojí a obrazovky mají špatné rozlišení. O tři roky novější verze pro Commodore 64 vypadá rozhodně nejlépe, ale trpí nízkou rychlostí vykreslování. To není nijak svižné v žádné verzi, ale na C64 je to nejhorší. Všechny verze lze přepnout do čistě textového režimu, který je samozřejmě rychlejší, ale hra není tak dlouhá aby to stálo za to. Při hraní druhých dvou verzí jsem již věděl co a jak, takže to šlo zvládnout. Obecně bych ale doporučil pouze verzi na Apple II. Ještě existují japonské porty pro PC-88, PC-98 a FM-7, ale kvůli jazykové bariéře a nedostupnosti jsem je bohužel nezkoušel. Špatně se dohledávají i obrázky nebo videa z těchto verzí, něco se ale najít dá. Všechny tři nají kompletně předělanou grafiku v dost odlišném stylu. PC-88 a PC-98 jsou pouze černobílé a dost svižné, FM-7 je barevná. V jedné z obrazovek je nutné pracovat s počítačem, který vždy odpovídá platformě na které hrajeme. Takovéhle drobnosti mám rád. Celkově je hra vhodná pouze pro zájemce o herní historii nebo fanoušky Sierry.

Třetí a pro mě (i chronologicky) závěrečný díl série Momodora za mnou. Na to, že jsou všechny čtyři od stejného tvůrce je hratelnost jak na houpačce. Dá se asi říct, že liché díly jsou plošinovky a sudé metroidvanie. Tentokrát je zpět lineární hratelnost a jediný důvod k návratu je objevení tajné nepovinné lokace. Ta mě dost potěšila, i když obsahuje pouze dvě obrazovky, tak setkání s hrdinkou následujícího dílu bylo milé. Navíc její dokončení umožní výrazné vylepšení zbraně, což se v poslední lokaci hodilo. Po dohrání je možné pokračovat novým lehce pozměněným průchodem, ale co jsem tak koukal na prvních pár lokací, tak pro to není důvod. Pár skrytých oblastí obsahuje pouze peníze a tak mě moc netrápí jejich případné neobjevení. Obtížnost je vyrovnanější než ve druhém díle. Na začátku je k dispozici výběr postavy a obtížnosti. Hrál jsem na hard a není to nijak přehnané, ale je pravda, že jsem po Minorii a dvojce hezky rozehraný. Z postav je na výběr buď Momo nebo Dora, nakonec jsem zvolil druhou jmenovanou. Vzhledem k ceně jde o povedenou záležitost s kratší herní dobou. Ačkoliv je čtvrtý díl zdaleka nejpovedenější, tak za zahrání stojí celá série. Osobně se mi autorův styl líbí a to jak hratelnost, tak grafika.

Po dohrání a prozkoumání světa Minorie jsem se pustil do pokračování série Momodora. Druhý díl je graficky v podstatě stejný jako první, pouze některé nehodící se objekty byly nahrazeny. Překvapivě ubylo zbraní a souboje tak připomínají novější díly. Hra již není tak lineární, klade důraz na průzkum mapy a vracení se do dříve nepřístupných oblastí. Vzhledem ke krátkosti není schopností moc, pouze vylepšený skok a několik možností prorážení zdí. Obtížnost není vysoká a průchod mapou je až pohodový. Problém mohou způsobit pouze souboje s bossy, především závěrečný. Nejvíce potíží mi dělala mechanika odrážení energetického útoku, použitá již v závěrečném souboji prvního dílu. Pokud jsem za celou hru zemřel sotva 5x, tak poslední souboj jsem opakoval snad 15x a to jsem měl 10 srdíček. Nakonec jsem s hrou spokojen, vzhledem k nulové cenně jde o příjemnou jednohubku, především pro fanoušky metroidvanie.

I když zatím nemám dohranou sérii Momodora, pustil jsem se do tohoto duchovního nástupce. Hratelnostně jde o klasickou metroidvanii, stejně jako poslední Momodora. Svého předchůdce hra nezapře ani grafickým stylem. Ten je samozřejmě nový, ale rukopis autorů je jasný. To platí i pro souboje. Minoria to nijak nepopírá a pro vlastníky a hráče předchozích her obsahuje nejen narážky, ale dokonce zbraně z původní série. Než jsem našel vhodnější, tak jsem tuto milou pozornost celkem využíval. Obecně je grafika moc pěkně nakreslená a i styl světa se mi líbí.

Obtížnost je příjemně nastavená a souboje jsou zábavné. Běžní nepřátelé jsou celkem klasičtí a ani bossové nejsou originalita sama, ale jsou zpracování perfektně a každý souboj je jiný. Od začátku do konce jsem se nenudil. K žánru také patří průzkum prostředí a hledání cesty. Přítomno je dostatek tajných prostor a sběratelských položek a ani po svém pomalém hraní nemám nalezeno vše. Dohrání s trochou průzkumu navíc mi trvalo asi 9 hodin a kompletaci odhaduji tak na 80%. Pochválit musím i levelování postavy, které sice přináší malá zlepšení, ale je hezky svižné a tak je postava neustále ve vývoji. Ani v pozdějších fázích není problém udělat level za slabou čtvrthodinku.

Nakonec musím hru pochválit a doporučit. Jde o zábavnou záležitost v podstatě bez výhrad. Nedá se samozřejmě srovnávat s velikány žánru, především rozsahem jde o menší projekt, ale to vůbec nebrání tomu si hraní užít. Já určitě hře ještě nějaký čas dám a zkusím dohledat další tajemství.

Jako velký fanoušek X-Wingů jsem se na vydání Squadrons opravdu těšil. Trochu mě ale mrzelo oznámené zaměření na multiplayer. Přesto jsem neodolal a do hry se natěšeně vrhl. Hned na začátku musím pochválit technické zpracování. Grafika i zvuky jsou velmi pěkné, samozřejmě s přihlédnutím k cenovce hry. Přesto mohu v klidu prohlásit, že létání ve Star Wars nikdy nevypadalo tak dobře. Technicky je také vše dobře odladěno, žádné problémy ani propady frameratu. Hned po startu kampaně jsem musel upravit invertní osu, ale jinak se joystick chytil bez problémů a s velmi podobným namapováním, které používám u původního X-Wingu. Samotný letový model je něco mezi X-Wingem a Rogue Squadron 3D, blíže spíš k prvnímu jmenovanému. Klasicky lze ovládat distribuci energie mezi štíty, motory a zbraněmi. Nikde žádní asistenti, vše si hráč může regulovat ručně a ve hře není ani pomoc při zaměřování. Na ovládání si tak nemohu stěžovat a s joystickem je pocit řízení stíhačky opravdu fajn. Dostupný je pouze pohled z kokpitu, což vypadá dobře a atmosféricky. Obecně je povedená atmosféra Star Wars jedním z plusů hry.

Kampaň je relativně krátká, proti původnímu X-Wingu poloviční. Za 15 hodin mám dohráno na standardní obtížnost i s vyzkoušením multiplayeru. Prolog a 14 misí ve kterých se střídají obě strany konfliktu není špatná, ale díky zmiňovanému střídání ztrácí ponoření do příběhu. Je to škoda, protože zvolená forma kombinující animace s pohybem po několika místnostech na lodích a rozhovory s posádkou připomínají skvělé časy Wing Commandera. Bohužel jsou spolubojovníci málo zajímaví a nedokázal jsem si nikoho oblíbit. Samotný příběh je Star Wars klasika, ale při porovnání s X-Wingem nejde o žádný problém. To hlavní, totiž létání a boj je povedené. Souboje s nepřátelskými stíhači baví a ničení velkých lodí je povedené. Lze likvidovat různé systémy a obrané věže a postupně tak porazit výrazně silnější lodě. Později je možné i upravovat vybavení jednotlivých lodí(zbraně, štíty, motory) nebo volit vhodnou stíhačku na misi - rozhodně dobrý nápad.

Obtížnost soubojů je nižší než v X-Wingu. Sestřel nepřítele je snazší a díky moderní grafice jsou boje o něco přehlednější. Připomínám, že u obou her srovnávám výchozí volby obtížnosti... Ač mě multiplayer nezajímal, vyzkoušel jsem jak Dogfight, tak Fleet Battle. K Dogfightu není moc co dodat, jde o běžné boje stíhaček. Ale souboj flotil je zajímavý a roli hraje i taktika skupiny. Postupné probíjení se až k protivníkově největší lodi a její následná likvidace má svou atmosféru. Množství obsahu pro více hráčů nemohu hodnotit, tolik času jsem tomu nevěnoval, ale nedostatek to být může. Celkově jsem s hrou vlastně spokojen, jen je v ní dost nevyužitého potenciálu. Stačila trochu soudržnější kampaň a lepší využití částí mezi misemi a mohlo jít o skvělou Star Wars hru. Takhle jde o dobrou záležitost kterou jsem si rád zahrál, ale bez nového obsahu se k ní asi nevrátím, Každopádně koupě nelituji, obsah odpovídá cenně a fanouškům SW nebo vesmírných simulátorů hru mohu doporučit.

K této adventuře jsem se v době vydání ani nepřiblížil, ale obrázky ze Score mě zaujaly již tenkrát. Nyní jsem o hraní uvažoval skoro celý rok, ale až teď na to konečně došlo. Inherit the Earth není špatná hra, ale do zlatého fondu žánru se nezařadí. Přítomno je větší množství menších problémů, ale i jedno velké plus. Tím nejpovedenějším je zajímavý svět a jeho obyvatelé. To jsou různí zástupci zvířecí říše, ovšem polidštění. Jde o jakousi zvířecí středověkou společnost, kde různé druhy zastávají specifické funkce. Objevování světa je zajímavé a rozhodně se vyplatí s každým promluvit a zjistit tak o prostředí co nejvíce. Během postupu se odhaluje i zajímavá minulost a člověk nemůže nevzpomínat na Planetu opic. Příběh o pátrání po ukradeném orbu je průměrný, ale hru drží dostatečně pohromadě. Přesto mě více motivoval průzkum světa, než vyvrcholení děje.

Samotná hratelnost je spíše pod průměrem. Rozhovory jsou zajímavé a když už dojde na adventurní hádanky, je vše v pořádku. Ale většinu herní doby je nutné vodit postavy z jedné lokace do druhé a to v rámci celkem rozlehlého světa. Přesun probíhá na mapě a většinou je jasné kam je třeba jít. Pohyb ale celkem trvá a dívat se na pohybující se křížek 5 minut z 20 minut hraní není moc zábavné. Asi třetina lokací jsou labyrinty chodem a jejich často opakované procházení také není nic moc. Jinak je obtížnost spíše nižší a herní doba je natažená hledáním a motáním se. Ovládání je bez problémů, akorát jsem se dvakrát na chvíli hloupě zasekl - klasické použití open místo use... Steam verze funguje bez jakýchkoli potíží.

Příběh má otevřená vrátka k pokračování, které ale i přes několik pokusů nevzniklo. Navazuje ale řada komiksových stripů a tak se nechá osud světa alespoň přečíst. Grafika je taková zvláštní. Postavy se mi moc nelíbí, prostředí tak napůl a portréty postav při rozhovorech jsou super. Celkově jde o lehce nadprůměrnou adventuru se skvělým světem a několika otravnými prvky. Nic ovšem vyloženě nekazí výsledný dojem ze hry. Fanouškům žánru mohu Inherit the Earth s klidem doporučit.

Tato logická plošinovka mě nejprve zaujala neobvyklým zasazením. Přece jen ovládat známou postavičku z cedulí, to jsem ještě neviděl. Nebyl jsem si ale jist, zda je téma dostatečně robustní na udržení celé hry. Autoři ovšem dokázali téma pěkně využít, neustále se mění prostředí a tak se z běžných plechových cedulek podíváme na výkresy nebo dokonce semafory. Hra ale překvapí i pěkně zpracovaným pozadím. Svět působí jako živý ať už v podzemí, na ulici nebo na střeše. Na to, že jde o pro hratelnost nepodstatnou část, si na tom dali autoři hodně záležet. To vlastně platí pro celou hru, vše je promyšlené a doladěné. Pozornost a pečlivost je vidět i na obyčejném menu s nastavením, které je zpracované krásně tematicky. I po grafické stránce je hra hezká a vše funguje bez problémů. Hudba a zvuky se hodí, ale nijak nevyčnívají.

Nejdůležitější je samozřejmě samotná herní náplň a i tady musím jenom chválit. Vše začíná velmi jednoduše, ale postupně nabírají hádanky na komplexnosti. Nové prvky přibývají dostatečně často a vše je při prvním kontaktu elegantně vysvětleno. Hraní tak pěkně plyne a i když několik míst dokáže potrápit, je křivka obtížnosti velmi příjemná. Herní doba je něco přes čtyři hodiny. Ani kousek ovšem není stereotypní nebo nudný. Během hraní lze narazit na několik skrytých oblastí, je nutné pečlivě prohlížet cedule, které umožní nasadit hlavní postavičce několik druhů pokrývek halvy. Herně to nemá význam, jde pouze o zpestření. Elegantně je také vyřešen přesun mezi lokacemi. Když už hráč začne tušit blížící se konec, Pedestrian ještě jednou hodně překvapí a posledních pár minut je i v rámci hry dost originálních. Na hru jsem se těšil a nebyl jsem rozhodně zklamán. The Pedestrian je velice povedený a originální titul, který mohu s klidem doporučit každému fanouškovi logických her.