Série General byla ve své době oblíbená, ale postupem času přestala vycházet. Druhý Fantasy General oživil sérii 19 let po posledním plnohodnotném pokračování. Už od oznámení jsem se těšil a hru dokonce pořídil v předprodeji. Po krátkém rozehrání v den vydání jsem hru odložil s tím, že si nejdříve zopakuji první díl. Na dohrání tak došlo nakonec až nyní. Hned na začátku prozradím své nadšení. Jako druhému dílu hře nejde prakticky nic vytknout. Zachováno zůstalo vše co jsem na jedničce chválil. Pěkně zpracované jednotky jde stále smysluplně vylepšovat a ekonomika tak hraje opět důležitou roli. Příběhové postavy mohou získat řadu schopností a pro všechny je k dispozici řada předmětů a artefaktů. Vše je ještě komplexnější než dříve a vývojové stromy dávají možnost uzpůsobit hratelnost pro každého. Stále je důležitý průzkum map, na některých je mnoho míst s zajímavou odměnou, přesto je nutné hlídat čas. Samotné boje mají stejný princip, jen množství speciálních schopností trochu upravuje hratelnost.

Velké zlepšení se dostalo hlavní kampani. Příběh je vyprávěn mnohem zajímavěji a je i mnohem podrobněji zpracovaný. Průchod misemi je stále nelineární a volby mohou ovlivnit více než jen pořadí nebo blokování misí. V rámci samotných misí jsou zadávány různorodé úkoly a velice mě potěšily nepovinné vedlejší úkoly, z nichž některé je nutné nejdříve najít. Cíle jsou občas mnohem komplexnější než pouhé obsaď nebo zabij. Dohrál jsem ještě dvě kratší kampaně. První byla bonus za před-objednávku a jde o krátkou variantu téhož. Vzhledem k obtížnosti je vhodná až po dohrání hlavní kampaně. Druhá přibyla zdarma s vydáním rozšíření a probíhá v režimu Onslaught. Odehrává se na procedurálně generovaných mapách a nabízí tak slušnou znovu-hratelnost. Navíc lze na začátku zvolit hlavního hrdinu, což ovlivňuje dostupné jednotky. Je to zajímavá ochutnávka plnohodnotné kampaně dostupné ve stejnojmeném rozšíření.

Technická stránka je skvělá. Vše běží bez problémů, grafika je povedená, moderní, ale zachovává fantasy styl originálu. Akorát působí méně pohádkově. Zvuky a hudba jsou na standardní úrovni. Manuál neobsahuje nic zvláštního. Takže jak jsem psal, ze hry jsem nadšený a doufám, že série bude pokračovat klidně i mimo Fantasy linii. Dvě již vydané rozšíření si určitě časem pořídím.

Třetí epizoda je zatím asi nejpovedenější. Děj hned od počátku navazuje na události předchozích epizod a rozvijí nosnou zápletku. Příběh samotný je zajímavější než minule, ale humor mi zase sedl o něco méně. Lokací je tentokrát dost málo, k již známým přibyly pouze tři. A z toho vlastně jen jedna je více využita. Obtížnost je zhruba mezi první a druhou epizodou. Střelecká minihra je v pohodě, ale spíše do počtu. Pochválit si rozhodně zaslouží hudba. Jinak platí vše co u předchozích částí a to včetně nepovedeného překladu. Ačkoliv chyb přece jen ubylo nebo jsem si už méně všímal. Každopádně jde kvalita pomalu vzhůru, takže se na další epizodu celkem těším.

Tuhle hru mi před časem doporučoval Artran (děkuji) a když jsem hledal něco kratšího a měl náladu na textovky, bylo jasno. A dobře jsem udělal. Herní doba je sice opravdu krátká, ale nápad je skutečně originální. Přítomny nejsou ani žádné záludnosti, jde pouze o projití příběhu s fascinujícím koncem. Po dohrání se vyplatí zkusit projít příběhem znovu, trochu jinak. Podrobnosti raději uvádět nebudu. Hru jsem si stáhl a bez potíží odehrál přes Gargoyle. Na stránce autora Adama Cadreho jsou další projekty a 9:05 mě rozhodně navnadilo.

Druhá epizoda se odehrává v několika lokacích z první, ale hlavní část v televizním studiu. Humor se tak točí kolem několika snadno zařaditelných televizních pořadů, ve kterých bude ústřední dvojce páchat o něco povedenější vtípky než posledně. Propojení skrz několik známých postav drží obě epizody příjemně pohromadě a začíná se vynořovat i celkový příběh. Bohužel chybí nějaká zajímavější hádanka a tak je mnohem snazší touto epizodou proplout. Několik situací jsem vyřešil čistě odhadem, takže lze pravděpodobně projít každou z nabízených možností. Škoda, v tomto ohledu šlo z příběhu vymáčknout více. Obtížnost předchozí epizody byla rozhodně nastavena vhodněji. Díky tomu zde byla herní doba o něco kratší. Technicky je vše shodné a bohužel i kvalita češtiny je stále nevalná, alespoň jsem ale nenarazil na vyloženě zavádějící překlady. Příběh včetně dialogů a humor jsou zase o něco lepší zde, takže za mě zhruba stejné hodnocení.

Na HD verzi Crystal Caves se dá koukat ze dvou pohledů. Z toho horšího vlastně vůbec nebyl potřeba. I původní hra funguje na DosBoxu bez potíží a grafika je sice převedena do vysokého rozlišení, ale až na úpravu barevné palety je to skoro jedno. Na hratelnosti jako takové se vůbec nic nezměnilo. Na druhou stranu grafika vypadá sice dobově, ale pěkně. A především jsou přítomné dvě zásadní novinky. Tou pro mě hlavní je zbrusu nová čtvrtá epizoda. Obsahuje obvyklý počet šestnácti nových úrovní, které jsou stejně povedené jako v původních třech epizodách. Obtížnost je zhruba na úrovni poloviny originální hry. Ve čtvrté epizodě se nachází i překvapení v podobě neočekávané tajné úrovně. Jak se celá hra podobá prvnímu dílu Duke Nukem, tak zde je podoba spíše k Duke Nukem 2. Možná takhle mělo vypadat pokračování.

Druhým přídavkem je povedený editor úrovní. Ten je na ovládání dost jednoduchý a vytvořit "něco hratelného" je celkem rychlé. Osobně na to moc nejsem, ale ke stažení je už více než 200 úrovní od šikovnějších hráčů. Jejich instalace a rozehrání je snadné a rychlé. Celá hra je předělána do enginu Unity a s tím souvisí drobné změny v ovládání postavy. Pokud nehrajete jako já obě verze hned po sobě, asi není šance si všimnout. Například postava doskočí o milimetr dále a tak jsou některé úseky jednodušší.

Ve výsledku jsem tedy spokojený. Bavil jsem se dobře díky povedenému základu a nová epizoda je super. A v případě potřeby herní dobu natáhnou snadno dostupné uživatelské úrovně. Zkusil jsem jich pár a určitě se najdou fajn kousky. Klidně bych bral další, podobně upravené plošinovky. Hodnotím stejně jako originál, kdyby to šlo dal bych tak 3% navíc.

Původně jsem měl v plánu se do první sezóny pustit hned po červnovém dohrání originálu, ale nečekaně mě hra nenadchla jak jsem čekal a první epizoda se tak dostala na řadu až nyní. A jak se hra povedla a jak si stojí v porovnání s originálem? Humor stále není můj šálek kávy. Spíš se občas uchechtnu, než abych to považoval za nějakou humornou jízdu. Nejvíce mě pobavila cedule Dead end. Grafika není nic extra, ale ani neurazí. Hra překvapivě dobře funguje i na dnešních systémech. Příběh je v první epizodě celkem průměrný, ale je tam jistý potenciál. Doufám, že se to v dalších epizodách rozjede. Počet lokací je hodně malý a díky tomu je celkem nízká i obtížnost. Navíc nejsou přítomny extrémní nelogičnosti jako v Hit the Road. Akční vsuvka v podobě řízení auta není nijak zázračná, ale má nízkou obtížnost a tak ozvláštní hratelnost aniž by hráče naštvala. To se o podobných prvcích starších adventur říci nedá. Nejdelší hádankou jsou psychologické testy, které považuji za celkem povedené a originální. Sice se asi málokomu podaří na první pokus, ale to vůbec nevadí. Zhruba 2 hodiny herní doby tak utečou celkem rychle a příjemně. Přítomné české titulky jsou opravdu nepovedené a obsahují horší chyby něž většina naprosto amatérských češtin. Rozhodně jsem se nenudil a první sezónu určitě zkusím dohrát. Navíc další díly mají lepší hodnocení, takže snad bude lépe.

Do hry Miner 2049er jsem se pustil, protože sloužila jako hlavní inspirace pro Crystal Caves. Tak jsem si od hraní HD verze udělal pauzu a prošel tuhle legendu. Hratelnost vypadá především z počátku jednoduše. V každé úrovni je nutné stoupnout na každou plošinku, tím ji prohledat, a u toho se vyhýbat nepřátelům. To se brzy začne komplikovat různými skluzavkami a teleporty. Téměř každá z deseti úrovní přináší nový prvek a tak je hra zajímavá a zábavná po celou dobu. Obtížnost je celkem vysoká, je nutné se správné cesty úrovněmi naučit. Navíc je přítomen celkem nepříjemný časový limit. Nakonec jsem nejčastěji umíral kvůli pádům z výšek. K dohrání jsem si trochu dopomohl využíváním ukládání každé tři úrovně a na začátku závěrečné. Neměl jsem chuť celou hru tolikrát opakovat. Příběh je hezky popsán v manuálu, který je tím pádem pro pochopení děje nutný. Na hraní jsem zvolil verzi pro Commodore 64, která se mi zdála nejpovedenější.

Ze zvědavosti jsem se podíval i na verze pro některé ostatní platformy. Většinou jsem dohrál první level a podíval se na druhý, pro porovnání. Popis bude chronologický dle roků vydání. Verze pro 8-bitové Atari je originál a vypadá téměř shodně s mnou hranou C64. Na Apple 2 je horší barevné provedení a bonusové předměty jsou nahrazeny jablky, klasickým firemním logem. Atari 5200 je už z principu platformy skoro stejné s Atari 8-bit. DOS verze využívá nehezkou CGA, ale hraje se slušně. Atari 2600 je suverénně nejhorší, levely jsou i trochu odlišné a dokonce pouze tři. Další tři byly vydány jako samostatná cartridge Volume II. Colecovision je oproti tomu docela fajn, hra vypadá slušně a levely odpovídají. FM-7 je horší a celkem špatně reaguje na ovládání. Epoch SCV má docela povedenou grafiku a mírně upravené úrovně, překvapivě mě celkem zaujal.

Podrobnějším hraním jiných verzí se už zabývat nebudu. Hra je stále dost zábavná a na základním principu nic nezestárlo. Minera 2049er tak mohu doporučit a sám se chystám na další díl.

Jediný datadisk k druhému dílu Battle Isle jsem hrál poprvé a musím uznat, že to byla chyba. Děj krásně leč nepřekvapivě navazuje na originál. Hrajete sice za hrdinu a porazil jste nepřítele všeho lidstva, ale tím též představujete hrozbou pro ambice mnoha vysoce postavených zmetků. Ti tak využijí situace a dají vás uvěznit. Hned první mise je naprosto skvělá s ukazuje únik z vězeňského ostrova jen za pomocí několika věrných a proti obrovské přesile. Po dlouhých šestnácti misích ale vše dobře dopadne, tedy až na mé duševní zdraví. Už obtížnost první mise není malá a roste až do samotného závěru. A když po více než dvou hodinách hraní zjistíte, že jste hned na začátku udělali fatální taktickou chybu... Ukládat se naštěstí nechá volně a tak to není časté, ale přesto jsem v pozdějších misích volil nejdříve rychlý průzkumný pokus a až napodruhé začal naplno. Dobrá pomoc je také několika nových jednotek, z nichž některé jsou opravdu ničivé. Není jich mnoho, ale původní arzenál byl už tak dost rozsáhlý.

Základní hratelnost je stejná a až na ozvláštnění díky novým jednotkám neočekávejte nic překvapivého. Příjemné jsou počáteční mise s často povedenými úkoly, později je to již standardnější. Proč ale měnit něco skvěle fungujícího že? Nemá cenu znovu chválit perfektní grafiku. Pokud se objevila nová hudba, tak jsem si nevšiml, po dvou misích jsem ji opět vypínal. Manuál musím doporučit přečíst už jen kvůli celkem dlouhé a povedené povídce a přehledu nových jednotek. Český překlad pro datadisk neexistuje. Pokud vás Battle Isle 2 bavilo, není co řešit, datadisk je skvělým prodloužením skvělé hry. Takže do zbraně stratégové a sláva ROOMu!

Žánr shoot'em up patřil ve své době mezi velmi populární záležitosti a to především na arkádách, ale i na takové Amize měl slušné zastoupení. Na PC s DOSem moc kvalitních titulů nebylo. Raptor tak bezesporu patří mezi nejpovedenější a neslavnější ve své kategorii a tehdy ho hrál v podstatě každý. V době kdy se mi do rukou dostala volně šiřitelná verze obsahující první sektor jsem ho protočil nesčetněkrát. Vzpomínám jak jsme se kamarády vždy snažily zničit zaparkované lodě a vozidla, aby nepřátelé neposlaly pro posily. Už tenkrát jsme věděli, že je to nesmysl (nebyl problém to vyzkoušet), ale krásně to budovalo atmosféru. Občas bývá setkání s realitou u her, na které má hráč pěkné vzpomínky, nepříjemné. Raptor ale zestárl dobře a nemám co vytknout ani z dnešního pohledu. 2D grafika je pěkná na pohled i v dnešní době a pozadí jsou skvělá, obzvláště v prvních dvou sektorech. Hra je dnes sehnatelná a bez problémů hratelná ve třech verzích, od původní běžící v DosBoxu, přes 2010 verzi na GoG, po verzi 2015 ze Steamu. Původní verzi jsem po letech jen krátce oprášil a naplno se vrhl do nejnovější 2015 Edition. Až na naštěstí vypínatelný rozmazávající filtr a zpomalenou klávesnici jde o totožnou hru, s přidaným ukládáním do cloudu a achievementy.

Dokončit hru na základní obtížnost není tak těžké, ale nedosáhnete ani na všechny zbraně. Klíčem k úspěchu je možnost opakování lehčích sektorů a vydělávání peněz na lepší výzbroj a štíty. Při opakování se ale postupně zvyšuje obtížnost takže to není všelék, ale nepřátelé mají stále stejnou výzbroj. Není tak nutné se postavit opravdu nepříjemným nepřátelům s nedostatečným vybavením. Samotní nepřátelé jsou celkem variabilní od mnoha druhů létajících po několik vodních a pozemních. Občas se vyskytují také různé druhy statických střílen. Bossové nejsou špatní, vypadají působivě, ale většina jich je dost podobných a v zásadě jde tak o tři druhy. Povedená je také výzbroj i když u některých kousků jsem moc dlouho nepobyl. Zpočátku je dobré co nejrychleji získat automaticky zaměřované střílny, které jsou opravdu velkou pomocí. V pozdějších fázích je dobré co nejdříve vydělat na dvoj-laser, schopný zničit většinu nepřátel jediným výstřelem.

Hra mě opravdu bavila, její základní hratelnost nijak časem nepoklesla a i 26 let po vydání je chytlavá. Důkazem budiž to, že jsem u hry s délkou 3-7 hodin strávil 20 hodin. Prozatím s Raptorem končím, ale stále mě mrzí ten jeden nezískaný achievement, takže se k hraní možná časem vrátím. Hru mohu doporučit jak nováčkům, tak pro zopakování i ostříleným veteránům.

Tahle klasická plošinovka od legendárního Apogee se nedávno dočkala remasteru. A vzhledem k tomu, že jsem originál hrál naposled tak před 25 lety, rozhodl jsem si ji nejdříve zopakovat. Nejsem si ani teď po dohrání jist, zda jsem předtím hrál třetí epizodu. Crystal Caves je pro mě z dobových plošinovek rozhodně z těch lepších. Mimo klasického skákání a likvidování nepřátel obsahuje i řadu zajímavých prvků. Především nutnost sesbírat všechny krystaly před opuštěním úrovně mění klasickou hratelnost. Je potřeba proniknout i do špatně dostupných koutů úrovní, kam bych jen kvůli pár bodům zbytečně nelezl. Také opatrná střelba, aby se nepoškodil přívod vzduchu je dobrý nápad. Design úrovní je povedený a drží si laťku i v placených epizodách, což není vždy pravidlem. Bavilo mě také hledání nepovinných skrytých krystalů.

Každá epizoda začíná v hubu, takže volba pořadí je čistě na hráči. Oproti jiným plošinovkám volbu pořadí neovlivňují překážky a pohyb je tak opravdu naprosto volný. Největší výtku mám k možnosti dostat se do slepé uličky a restartovat tak zbytečně jinak povedený průchod úrovní. Díky tomu je restart nutný častěji než kvůli celkem rozumné obtížnosti. Ta roste celkem plynule od v pohodě zvládnutelné první epizody vystoupá k dvěma až třem pokusům na úroveň. Cestu komplikují i osvěžující hrátky s gravitací. Hratelnost je příjemná a spíše pomalejší. Hodně také potěší narážky na Star Trek, Star Wars nebo třeba Space Quest III. Nepřátelé jsou spíše průměrní, ale někteří jsou běžnými prostředky nezničitelní. Je tak nutné hledat power-upy nebo se jim vyhnout.

Ovládání je dostatečně přesné a technicky hra bez problémů funguje. Hrál jsem Steam verzi která využívá DosBox. Grafika je občas přejatá i z jiných her(Mario). Engine samotný byl poté použit ve hře Secret Agent. Jako největší inspirace posloužila hra Miner 2049er, kterou tímto řadím jako rest do svého seznamu. Po dohrání jsem našel rozhovor s jedním z autorů, Frankem Maddinem, který rozhodně stojí za přečtení. Crystal Caves mohu s klidem doporučit i dnes a už se těším na HD verzi.

Moje první hra od Bodura a zároveň první turecká záležitost není zrovna povedená. Pokud si někdo zahraje takovouhle hru, chápu proč začne žánrem walking simulátorů pohrdat. Nephise má relaxační zaměření a herních prvků je tak výrazně méně než například ve Firewatch. S tím ale nesnese srovnání ani v ostatních ohledech. Grafika sice není vyloženě ošklivá, ale sotva dostačuje k navození nějaké atmosféry. Jeden sběratelský artikl a jedna hádanka jsou spíše pokusem o hratelnost. Úkolem je projít les a otevřít si cestu do jeskyně, což trvá asi půl hodinu včetně splnění volitelného sběru hub a všech achievementů. Jedinými zajímavými prvky jsou přerostlá divná liška a domek v lese. Asi by mě podobný obsah nepřekvapil u hry zdarma, ale to bohužel není tento případ. Nedostatky nejsou způsobené ani tím, že jde o pouhý prequel, protože i ostatní hry od Bodura mají podobně nízká hodnocení. Hraní tak rozhodně nelze doporučit. Osobně další hry od tohoto autora vyhledávat neplánuji.

Hra Hadr je naprosto unikátní projekt. Ano existují hry ve kterých hráč ovládá všechno možné od chleba po kapku vody, jeden čas to bylo dost populární. Zde ale nejde o přímé ovládání hadru, ale o řízení směru větru, který hadrem hýbe. To spolu s pro hry nezvyklým chováním látky tvoří hlavní prvek zážitku. Zážitek je totiž přesně to, co hra přinese. Třináct levelů je možná až moc krátkých a za hodně slabé 2 hodiny je po všem. Hratelnost není komplikovaná, ale je jedinečná. Nevím zda by koncept dokázal udržet hru po delší dobu a vzhledem k příznivé cenovce to bylo rozumné rozhodnutí. Každý level je jiný a spolu s vhodnou hudbou a vtipně zvoleným příběhem udrží atmosféru. Povedená je také minimalistická vizuální stránka, která byla zvolena s ohledem na možnosti autora, ale k tématu se hodí. Ovládání je z počátku matoucí, ale jde si rychle na nezvyklé pohyby hadru zvyknout a ke konci přikrývat jeden objekt za druhým celkem plynule. Rozhodně nelituji pořízení Hadru. Je to typ hry, který osvěží běžná herní dobrodružství a o kterém budete s chutí vyprávět ostatním. Pokud si rádi vyzkoušíte něco jiného mohu Hadr jedině doporučit.

Sérii Battle Isle považuji za jednu z nejlepších tahových strategií. Druhý díl je takovým vrcholem série a předčil má očekávání i v dnešní době. Bitvy se odehrávají v budoucnosti, ale jednotky jsou příjemně známé a opravdu hodně variabilní. Jejich počet je opravdu úctyhodný a velká většina z nich má své uplatnění. To platí i pro nejzákladnější pěšáky, kteří hrdinně pokládají život při obraně skvěle vycvičené těžké techniky. Boj probíhá nejen na souši, ale i ve vzduchu, na vodě a pod vodou. Je nutné se starat o výcvik, výrobu i logistiku, takže variace strategie jsou obrovské. Významnou roli hraje také počasí a třeba zamrzlá řeka se nechá použít všelijak. Příběh navazuje na první díl a boj proti TITAN-NETu je promyšlený s mnoha vedlejšími aktivitami. Základní úkoly jsou sice většinou stejné, ale jejich podání a vysvětlení umí skvěle motivovat.

Kapitolou samou pro sebe je grafika. Základní výhled na bojiště a především provedení jednotek je naprosto úžasné. Jde o jednu z nejpovedenějších grafik vůbec a působí skvěle i dnes. Opravdu není problém se kochat obrovskými armádami a těšil jsem se na každou novou jednotku. A to i díky jejich skvělému představování před misí. Boje jsou zpracovány formou krátkých 3D animací, které sice zestárly výrazně hůře, ale přesto mají svou atmosféru. Dají se vypnout, ale zapínal jsem si je s každou novou jednotkou alespoň na pár bojů. Mezi jednotlivými kapitolami jsou také celkem povedené krátké animace. Hudba není špatná, ale rychle se ohraje a po pár misích jsem ji vypnul. Celkově má ale hra výbornou atmosféru.

Jsem zvědav na obtížnost datadisku, protože už pár misí v základní hře bylo dost náročných. Obecně obtížnost Battle Isle 2 roste plynule a problémy a tříhodinové mise začínají tak po třinácti misích. I dnes je příjemné ovládání a jedinou výtku mám k ukrytému tahovému limitu. Tohle je informace, která má být zjevná na první pohled a ne ukrytá v informacích. Pochválit musím i manuál s pěkným přehledem jednotek, hodí se mít ho po ruce - je to rychlejší něž zobrazovat informace přímo ve hře. Existuje také čeština, ale přeložena je jen většina úkolů a zdaleka ne všechny příběhové texty. Battle Isle 2 je prostě parádní hra, kterou mohu bez výhrad každému doporučit. Sláva ROOMu!

I přes své stáří mě první díl série Dragon Quest dost bavil a to především v modernější verzi pro SNES. O málo novější druhý díl jsem tak rozehrál rovnou na této platformě. Nejpřesnější popis dvojky je větší. Svět druhého dílu je bezmála desetkrát rozlehlejší, původní kontinent tvoří pouze malou část světa. S tím se pojí mnoho pozitiv i negativ. Oceňuji především delší příběh, mnoho zajímavých lokací a výrazné využití vodní plochy. Kam jít a co dělat není většinou problém zjistit z mnoha rozhovorů. V každém městě je dost postav a měst je vzhledem k rozloze světa celkem hodně. Zpočátku je množství cest a přístupných lokací nízký a později se už dá slušně zorientovat. Přesto jsou párkrát náznaky mlhavé a najít pokračování může trvat. Především hledání pokladu v moři bylo únavné.

Zpočátku se ovládá pouze jedna postava jako v prvním díle a hra tak vypadá téměř stejně, ale postupně se přidají další dva spolubojovníci. To je sice příjemné osvěžení a odlišná specializace každé postavy je fajn. Problémem je jejich výdrž. S vlastní postavou potkáváte nejdříve slabé nepřátele a není problém trochu zesílit, než se k vám připojí první společník. Ten ale začíná také na prvním levelu a jeho zlepšení je časově náročné a vyžaduje velkou opatrnost. Nepřátelé totiž již odpovídají úrovni hlavního hrdiny. To samé se opakuje při připojení třetí postavy, jen ještě horší. Nepřátelé v okolí jsou ještě obtížnější a postavou je čarodějka s nízkou výdrží. Časem se ale vše srovná a hra začne být zase zábavnější. Kombinace schopností tří postav a jejich vybavení je dobře udělaná a souboje jsou zábavné - obzvláště ty příběhové. Díky většímu zapojení magie jsou souboje zajímavější než v jedničce, ale je důležité hlídat si množství many, především v odlehlých oblastech. Skončit bez kouzel ve čtvrtém patře nebezpečné jeskyně je vážný problém.

Rozlehlost světa má ještě jednu výhodu. Tím neustálým překonáváním velkých vzdáleností není nijak strašný grind. Nutný je v podstatě pouze ze začátku při prvotní tréningu postav a před koncem. Možná by šla hra dokončit i na nižším levelu a nebylo by to třeba, ale osobně raději hraji na jistotu a závěrečná řada soubojů je dost náročná. Obtížnost je celkově dost vysoko, rozhodně výše než v prvním dílu. Vzhledem k obtížnosti jsem rád, že jsem tentokrát nehrál také NES verzi - pokud má tak pomalé levelování, musí to být opravdu na dlouho. Nalézt nebo koupit se dá velké množství předmětů a některé naleznou využití až později. Ale inventáře nejsou největší a tak najde uplatnění i depozit. Chce to ale používat s rozmyslem, vracení se pro vhodný klíč může být na dlouho. Podobnou práci s inventářem a předměty mám rád a zde je zpracována rozumě. Jen ty léčivé předměty se mohly štosovat.

Na SNESu vyšly oba první díly společně a tak je jejich technická stránka naprosto shodná. To je ale dobře, už první díl měl pěknou grafiku a některá monstra jsou doslova legendární. Opět existuje pouze japonská verze, ale anglický překlad funguje na výbornou. Navzdory obtížnosti jsem si hru užil, ale první díl je díky své kompaktnosti a ucelenosti lepší. Také práce s více postavami není nejpovedenější a jeden hrdina se ovládal příjemněji. Přesto to není špatná hra a těch odhadem slabých 50 hodin nelituji. Pokud ale netrváte na kompletní dohráním série, můžete po dohrání jedničky pokračovat rovnou trojkou. Tedy doufám, mě zatím teprve čeká.

Adventur od Legend jsem dohrál málo, vlastně pouze Death Gate a Callahan's Crosstime Saloon. Obě byly skvělé a tak jsem se na Companions of Xanth dost těšil. Zklamaný rozhodně nejsem, ale proti dvěma zmiňovaným je přeci jen slabší. Jako mnoho Legendích her je i tato podle knižní předlohy. Příběh hry vychází až z šestnáctého dílu, ale v češtině vyšly pouze první dva - Chameleon a zaklínadlo a Magický pramen. Obě jsem před hraním přečetl, respektive jsem rozehrál asi ve třetině druhého dílu. Zážitku z hraní to hodně pomohlo, známá místa i postavy zlepšily atmosféru. Navíc se znalost reálií Xanthu hodila i při řešení hádanek. Hra má totiž zvláštní obtížnost. Průzkum lokací a používání předmětů jsou spíše jednodušší, ale rozhovory a textové hádanky dají pěkně zabrat. Na mě dost náročná angličtina je zkombinovaná s potřebou znalostí světa. Díky unikátnímu provedení hry to není neřešitelné. Hraje se totiž hra ve hře. Prvním úkolem hlavního hrdiny Duga totiž je zajistit si kopii hry i ve virtuálním světě a poté ji spustit na svém počítači. Až poté se ponoříte do magického světa Xanth a začnete řešit skutečné úkoly. Dugovi hra přijde včetně jakéhosi manuálu s celkem slušném popisem Xanthu. Dalším příslušenstvím jsou brýle pro barevné vidění, jinak je hra černobílá. Originální a vtipné.

V hlavní hře je pak nutné vyhrát soutěž pořádanou dvěma démony. Toto mě obzvláště pobavilo při čtení závěru druhé knihy. Příběh je fajn a vede napříč mnoha zajímavými místy. Nejvíce mě potěšil hrad čaroděje Humfreye. Obecně je humor příjemný a sedl mi výrazně lépe než například Sam a Max. Bezva je také možnost, někdy nutnost, vést rozhovory s postavou za kterou Dug hraje. Svět Xanthu je trochu šílený a hra tomu samozřejmě odpovídá. Mě tento styl v knihách sedl a tím pádem jsem si to užil i ve hře. Jde o typ humoru, který obvykle moc nemusím, ale zde mi to nějak sedlo, oproti podobné Zeměploše které jsme na chuť nikdy nepřišel (prosím neukamenujte mě). Mimo dialogy je hratelnost v podstatě standardní. Během cesty je nutné zahrát si pár hříček - her ve hře ve hře.

Pochválit musím i technickou stránku. Grafika je moc pěkná jen pár předělových animací vypadá nic moc. Hra využívá pohled z vlastních očí a po většinu doby je na co koukat. Hudba se hodí, ale nijak nenadchne. Povedený je v CD verzi přítomný dabing. Mimochodem doporučuji shlédnout závěrečné titulky. Ovládání je fajn a vzhledem k přítomnosti labyrintu oceňuji i pro adventury netypickou automapu. Já se při vstupu asi pět minut motal, pak jsem začal kreslit na papír vlastní mapku a asi v polovině si uvědomil, že ji hra má vestavěnou. Pěkná nepozornost. Manuál je naprosto průměrný, přesto doporučuji jeho projití, předejde to zbytečným zásekům. Ve světe Xanthu jsem strávil poměrně dost času (hra asi 18h + knihy), ale stálo to za to. Získáno pouze 963 bodů z 1000, takže jsem pěkných pár věcí minul. Pokud vás popis alespoň trochu láká, jděte do toho.

Crisis Core je bezesporu největší a nejpovedenější součást kompilace doprovázející legendární Final Fantasy VII. Hra je, stejně jako originál, JRPG. Ovšem přináší velké množství odlišností. Největší a zároveň nejkontroverznější je soubojový systém. Ten je akční a probíhá v reálném čase, přesto je, především v pozdějších fázích, značně komplexní. Základ ničím nepřekvapí, útoky střídají úhyby a bloky, hlavní postava se musí pohybovat po omezeném bojišti. Taktiku do boje vnáší pro FFVII tradiční materie. Z jejich obrovského množství je možné používat jen šest najednou. Navíc je možné je levelovat a vylepšovat pomocí mechaniky Materia Fusion. Lze tedy vytvářet velké množství kombinací, které je vhodné měnit dle druhu protivníků v dané lokaci. Někteří jsou proti mnoha útokům naprosto imunní. K tomu je k dispozici vybavení, další až čtyři kousky. Opravdu silné vybavení a materie je náročné získat, ale jejich efekt je značný a vyplatí se investovat čas do jejich zlepšení. Doporučuji získat alespoň část vybavení Genji. Zvláštní je systém levelování postavy a používání limitů. Stále se točící sloty (jako na automatech) vyvolávaní limity a přidávají level postavě nebo materii náhodně. Nebyl tak problém poskočit o 4 levely za pár minut a pak naopak hodinu nic. Pro summony platí totéž, jejich animace je sice působivá, ale dlouhá a když je po páté za hodinu je to dost otrava.

Hra vyšla pouze pro přenosné PSP, čemuž je skvěle přizpůsobena. Hlavní příběhová linie má celkem dlouhé mise plné animací. Sleduje osudy Zacka, známého z předchozích FFIV projektů, sedl let před původní hrou. Délku odhaduji na maximálně 15 hodin a obtížnost také není zrovna vysoká. Největší porce obsahu je v rámci volitelných misí. Těch je 300 a většina z nich je na 5 - 20 minut. Ideální na cesty nebo kratší pauzy. Bohužel jsou mise dost nevyvážené. Z počátku se často objevuje nové prostředí a protivníci, ale postupně se jedna podobá druhé jako vejce vejci. Naštěstí se mise zpřístupňují i na přeskáčku, takže se dají rozumně střídat. Některé celky jsou propojeny fajn příběhem. Mise určitě doporučuji projít, jinak moc výbavy ani levelů nezískáte. Hru nejspíš zvládnete dohrát i s minimem vedlejších misí, ale byla by škoda minout ty skvělé. Zhruba 100 misí má dost vysokou obtížnost, takže zužitkujete veškeré prostředky. Závěrečný souboj s Minervou opravdu stojí za to a úspěšný pokus nakonec trval snad půl hodiny.

Příběh je super a už jen kvůli němu hra stojí za to. Potěší také významná role známých postav. Grafika je povedená a na možnosti PSP skvělá. Po dohrání je možnost pokračovat na vyšší obtížnost, ale to už mě neláká. Ve hře jsem strávil asi 70 hodin a mám dokončeno 95% misí. Ostatní se neodemkly, takže jsem zřejmě něco minul v hlavní dějové linii. Fanouškům Final Fantasy musím hru rozhodně doporučit. Nemám problém věřit, že jde o nejlepší hru na PSP.

American Nightmare je samostatně spustitelné rozšíření původní hry. Hratelností se ovšem od svého předchůdce odlišuje. Hra je zaměřena více na akci, která je nyní variabilnější a tím zábavnější. Zvýšilo se tempo hry a příběh ustoupil do pozadí. Boje jsou zajímavější díky novým druhům nepřátel i zbraní. Ty nyní zahrnují i kousky s vyšší kadencí, což se na zástupy nepřátel hodí. Některé ani není nutné osvětlovat. Herní doba jsou pouhé 4 hodiny a celou dobu se Alan pohybuje v pouhých třech lokacích. Ty ovšem navštíví rovnou třikrát díky časové smyčce. Pokaždé dojde k větším či menším změnám, takže nuda nehrozí. Přesto je krátká herní doba spíše výhodou, protože samotná akce by o moc déle zábavná nebyla.

K dispozici je také arkádový režim ve kterém je nutné přežít do svítání stále náročnější vlny nepřátel. Map je sice dostatek, ale nějak jsem neměl důvod zkoušet více než tu první. Sbírání stránek z Alanova rukopisu má mimo doplnění příběhu nově i další důvod. Slouží totiž k odemykání kufrů s lepšími zbraněmi - slušný nápad. Také zasazení do městečka Night Springs, známého již z původní hry, je fajn. Samotné lokace jsou také povedené, především observatoř a autokino, ale nemusely při každé smyčce projít takovým zkrácením. Lepší by byla změna při stejné délce. Ve výsledku jde pouze o průměrnou akční verzi hry u které se bohužel ztratil příběh a částečně i atmosféra. Vzhledem k herní době a za nízkou cenu se to odehrát nechá, ale žádný zázrak nečekejte.

Hellbound je další z akcí, které se snaží oživit devadesátá léta. Tato na to nejde pomocí grafiky, ale čistě původní hratelností. Ta je na hře tím nejpovedenějším. Akce je svižná, dostatečně obtížná, ale férová. Z tohoto hlediska vlastně nemám co vytknout. Slabší je bohužel samotný obsah. Úrovní je pouze sedm a to včetně závěrečné, která je krátká a obsahuje tradičně bosse. Ten je celkem náročný, obzvláště díky přítomnosti velkého množství běžných nepřátel. Na normální obtížnost hra zabere něco přes tři hodiny a to včetně nalezení části secretů. Jejich indikátor ukazující také celkový počet v úrovni byl přidán poslední aktualizací, která vyšla den po mém odehrání první úrovně. Kromě jednoho případu jsem nenašel všechny, ale vždy alespoň několik ano. Level design není špatný, ale nijak zázračný také ne. Nízký počet tak nenahradí. Pro postup úrovněmi je často třeba najít jeden až tři různé klíče, ale většinou je směr jasný a žádné bloudění nehrozí.

Šest zbraní je celkem akorát a jejich sestava je v podstatě klasická. Mají i alternativní režim, takže si není na co stěžovat. Nepřátel také není moc druhů, ale na sedm úrovní to vlastně stačí. To je co se kampaně týče bohužel vše. Přítomen je i režim Survival, který ovšem moc nevyhledávám. Zkusil jsem jeden pokus, nic netradičního nečekejte. O grafiku se stará Unreal 4 engine. Její kvalita je spíše průměrná a v pohybu působí, alespoň zpočátku divně. Není to žádný problém, po čase jsme si zvykl. Zasazení jsou typické pekelné oblasti plné lávy, zničená města a podzemní labyrinty. Naopak musím pochválit soundtrack, který k této hratelnosti dokonale pasuje a nebyl by problém poslouchat ho i samostatně.

Hellbound bohužel nepůsobí dobře proti konkurenčním titulům s obdobným zaměření. V dnešní době, kdy je FPS devadesátkového stylu hodně, ho nemohu s klidným svědomím doporučit. Hra působí spíše jako dobová demoverze v podobě první epizody. Základ na kterém stojí je slušný, ale bohužel nevyužitý. Na druhou stranu je cenovka celkem příznivá a ty tři hodiny se budete bavit. Já hru dostal jako dárek, čímž zároveň děkuji, užil jsem si to, i když jen na krátko.

Pro druhé a zároveň poslední rozšíření platí téměř vše co pro to první. Pokračujeme v příběhu téměř bez přestávky a prostředí jsou opět kombinací původního a nového. I když nových je tentokrát asi méně, starší kulisy jsou využívány kreativněji. Osvětlování slov je tentokrát klíčové pro cestu dále a obzvláště tornádo je zábavný koncept. Také je tentokrát mírně náročnější orientace v prostoru. Ke sbírání je k dispozici pouze jedna věc a to videohra Night Springs. Její hledání mi bohužel vůbec nešlo, škoda sbírání her je mi jinak vlastní.

Závěr je povedený, ale bohužel je opět otevřený. Doufám že American Nightmare děj uspokojivě uzavře. Writer je stejně jako Signal součástí Steam verze a opět zabere necelé dvě hodiny. Kvalita je naprosto shodná s originální hrou i s prvním rozšířením. Pokud vás Alan Wake bavil, jsou obě DLC vlastně nutnost. Doufám, že poslední hra s Alanem udrží podobnou úroveň.

První rozšíření navazuje přesně tam, kde hra skončila. Pokud vás tedy zajímá další Alanův osud, jste na správném místě. Zpočátku se zdálo, že jsem omylem spustil standardní hru, ale vše se brzy začne měnit. Hratelnost je beze změn a vlastně jedinou novinkou jsou jiné sběratelské předměty. Tentokrát je nutné hledat kartonové stojany hlavních postav a bůh ví proč budíky. Není jich velké množství, ale jeden budík mi bohužel unikl. Prostředí je částečně nové a částečně kopíruje původní hru. Vše je ale uspokojivě vysvětleno.

Ke konci přijde ke slovu nová silnější svítilna. Častěji je využita mechanika vyvolání předmětu osvětlením slova, především na doplnění vybavení. Ale i jeden povedený bojový úsek na téhle mechanice staví. Hrál jsem necelé dvě hodinky, což odpovídá délce běžné kapitoly. Rozšíření je součástí Steam verze, kterou jsem hrál. Pokud vás originál bavil, jde o příjemné pokračování příběhu, pokud ne Signál váš názor nezmění. Jsem zvědav jak příběh skončí v posledním rozšíření, tedy pokud vůbec.