Za dávných časů, časů bájí a mýtů, kdy počítačoví bohové byli krutí a malicherní a stíhali lidstvo útrapami, za časů kdy začala moje povinná školní docházka vstupem do první třídy základní školy, se zrodila legenda, legenda jménem Pampuch.

Papmpuch měl vlastnosti, jaké svět sice již předtím spatřil, ale přišel i s vlastnostmi novými, jako je nesmrtelnost nepřátel a jejich umělá inteligence. V šesté třídě tvořil spolu s Mambou a sérií Jazz Jackrabbit herní seskupení, které jsem na školních počítačích, místo tvorby e-mailové schránky, jenž byla v té době podle mě k ničemu, hltal každou hodinu.

Všude tam, kde se zjevil učitel, tam, kde trpěli nevinní žáci, tam byl i Pampuch.

Další hra z edice ABC, která se ke mně dostala, je Batman: Toxic Chill. Čekal jsem zábavu na pár minut, ale jelikož má hra tři obtížnosti a já si zvolil tu nejtěžší, už jenom kvůli tomu, že je určena především dětem, zábava se protáhla na dvě hodiny.

Samozřejmě herní dobu natáhly texty, jenž byly v paměti Batcomputeru nebo třeba i speciální ukázka z filmu Batman: Záhada Batwoman, ale i tak se jednalo o příjemné překvapení. Líbilo se mi, že se střídaly herní žánry, kdy nejprve musíte při řešení úkolů logicky přemýšlet a potom rychle jednat v akčních pasážích, přičemž je vše protkáno animovanými videi. Jednou jsem sice nevěděl, jak dál, ale pomohla mi v tom nápověda, která je zde obsažena.

Batman: Toxic Chill má komiksovou grafiku a obsahuje i český dabing, což je jistě zapříčiněno hlavně cílovou herní skupinou, ale i mně, jakožto staršímu hráči, se hra hodně líbila a mohu ji vřele doporučit každému, kdo si chce užít hodně zábavy a odreagovat se.

Po ne moc vydařené akci kill.switch se mi do rukou dostala i tato taktická akce se stealth prvky, jenž je další hrou patřící do kolekce ABC. Moc jsem od tohoto zajímavého mixu několika herních sérií nečekal, a možná i proto jsem byl po dohrání mile překvapen.

Všech sedm členů zlodějského týmu, ze kterých ovládáte vždy tři, jsem si ihned oblíbil a jelikož každý z nich umí něco jiného, nikdo není postradatelný. Rozdělení obrazovky do tří částí se ukázalo jako geniální řešení, protože přepínání mezi jednotlivými členy je rychlé a hlavně vždy víte co se kde děje.

Kromě hlavních činností, jako je střílení, hackování a šplhání je tu spousta dalších možností, které vám zpříjemní hraní. Mimo jiné je to kapsářství, možnost přitisknutí se ke zdi nebo schování ve skříni. Další výhodou hry je volba "bonus", ve které se po úspěšném splnění vedlejších úkolů zpřístupní daná mise také v režimu pro jednoho, dva nebo tři hráče na jedné klávesnici.

Najdou se však i zápory, jenž The Plan obsahuje. Tím největším je rozhodně ovládání kamery, které se neprovádí klasicky pomocí myši, ale pomocí čtyř nastavených kláves. Myš se ale dá používat také, přičemž musíte držet její pravé tlačítko. Ze začátku mi tato skutečnost vadila opravdu hodně, ale v pozdějších fázích hry jsem si na ni zvykl. Dalším záporem jsou dialogy, které občas nejsou nadabovány, a tak jen čtete titulky a koukáte, jak se postavám hýbou rty.

I přes některé bugy a již zmíněné zápory jsem se u hraní opravdu bavil a spravil si tak chuť po předchozí hře. Na rozdíl od ní si The Plan, ve kterém mě zaujalo pár misí, odehrávajících se v pražském muzeu umění, možná ještě zahraji.

NHL 09, jakožto zatím poslední ročník známé série vydaný na PC, mě velice zklamalo. Nečekal jsem přehršel novinek, protože již v předchozích ročnících jich mnoho nebylo, ale velmi jsem se těšil na herní mód "Be a pro", což se nakonec ukázalo jako veliká chyba.

Mód "Be a pro" je totiž v počítačové verzi ochuzen o spoustu možností, které se, jak jsem vyčetl z recenzí, nacházejí ve verzích konzolových. Princip je sice stejný, kdy hrajete za jednoho vámi vybraného hráče a s ním bráníte, přihráváte nebo střílíte, přičemž stále střídáte, takže nehrajete po celou dobu zápasu. Nejvíce mě ale mrzí, že místo namísto konzolové verze, kde začínáte od mladíčka v AHL a postupně se propracováváte do vyšší soutěže, kde nejprve hrajete třeba jen pár minut v každém zápase, až se z vás nakonec stane největší hvězda a opora týmu, která bude mít lví podíl na zisku Stanley Cupu, si zde musíte vybrat již existujícího hráče a hra vás rovnou hodí do kolotoče jménem NHL, přičemž se nastavené tempo nedá vůbec stíhat. Proto jsem si v tomto módu zahrál asi tři zápasy, a pak šly od něj moje ruce nadobro pryč.

Dalším prvkem, který mě hodně zklamal, byl multiplayer. Ten hraji ze všech nejraději, ale tady se mi prostě zošklivil. Líbilo se mi sice, že pravidla a délku třetiny už mohl nastavovat jen hráč, jenž hrál za domácí tým (tzn. ten, co založil hru), ale proč se hrálo se sestavami, které měl tento hráč nastaveny u sebe, mi hlava nebere. Vždyť už v předchozích ročnících se hrálo se sestavami, jenž měl každý hráč nastavené na svém počítači, tak proč došlo v tomto dílu ke změně opravdu netuším. Nic na tom nemění ani volně stažitelný patch, který zmíněný problém dokáže vyřešit, protože tuto chybu nemělo NHL 09 vůbec obsahovat.

Pokud tedy vezmu všechna pro a proti, vyjde mi průměrný hokejový simulátor, protože normální zápasy se hrát ještě dají, a i když lze hrát multiplayer až ve dvanácti hráčích (6 na 6), ta jedna sezóna, jenž jsem zde odehrál, zůstane nejspíše osamocena a než vyjde další díl na PC, zůstanu u starého dobrého NHL 08.

NHL 08 je zatím předposlední ročník vydaný na PC a i když většina hráčů nevidí oproti minulým dílům mnoho rozdílů, sedmnácté NHL se mi (kromě ročníku 2000) hrálo a stále hraje ze všech nejlépe. Hrál jsem ho již od data vydání a ani existence NHL 09 mě nepřinutila ke změně.

Poprvé je zde obsažena nižší zámořská soutěž AHL, ze které si kluby NHL vybírají nové talenty. Sice jsem v této soutěži ještě nikdy neodehrál ani jednu sezónu, ale díky ní je ve hře daleko více hráčů, takže máte větší výběr při sestavování svého týmu.

Vlastnosti některých hráčů jsou zde dle mého názoru dovedeny k dokonalosti, protože většina jich předvádí stejné kousky, jako ve skutečnosti. Jako příklad mohu uvést třeba švédského brankáře Stefana Liva, který vždy zabrání gólu stejným komickým zákrokem, jako v reálu. Stejně tak je tomu i v případě Niklase Hagmana, po jehož střelách většinou zazvoní tyč.

Co na tomto dílu ale doceňuji nejvíce je multiplayer. Ten je co do hratelnosti opravdu na výborné úrovni, a tak nevadí ani fakt, že v siglplayeru se po menším tréninku dá vyhrávat i na nejtěžší obtížnost s jakýmkoli týmem.

Nejčastěji hraji po síti s bratrem v sérii na dva vítězné zápasy, přičemž já hraji za Švédsko a bratr za Finsko, což jsou, po naší vlasti, dva naše nejoblíbenější hokejové týmy. Občas dojde i k obměně, kdy si zahrajeme třeba za finalisty v bojích o Stanley Cup, mistra české extraligy nebo mistra světa, ale nakonec se znovu vrátíme k osvědčené tradici.

I když mi v NHL 08 chybí intro, namluvené hráči této nejslavnější hokejové soutěže, které ale chybělo již v několika předešlých ročnících, budu ho hrát asi ještě hodně dlouho, protože jeho následovník mě moc nezaujal a pokud vyjde další ročník, zahraji si ho až na novém stroji, na který momentálně nemám finanční prostředky.

Když jsem si Kill.switch koupil, jako hru z kolekce ABC, pročetl jsem zdejší popis a komentáře, abych zjistil, jaký herní zážitek mám očekávat. S moc pozitivními ohlasy jsem se zde nesetkal a spíše než doporučení si hru zahrát, to vyznělo naopak. Přesto jsem tak učinil a výsledné dojmy si můžete přečíst v následujících řádcích.

Z pouhých tří položek v menu si lze vybrat, kromě nastavení a ukončení hry, hru novou, kde nejprve začínáte s tréninkem. Již ten mi naznačil, kam a jakým způsobem se bude Kill.switch ubírat, co do hratelnosti. Nejdříve jsem si všiml již zmíněných modrých kruhů, které ozančují místo, kde budete provádět určitou činnost. Co mě však následně rozesmálo, byl pohyb hlavního hrdiny, kterým se ke kruhům přibližoval. Běh to rozhodně nebyl, leda že by, jak už bylo zmíněno, měl cosi v kalhotách. Nicméně trénink splnil svůj účel, protože mi v něm bylo vysvětleno vše potřebné, a tak mohly přijít na řadu první mise.

Tam přišlo další překvapení v podobě nepřátel, kteří se rojí jak vosy, když se jim šťouráte v hnízdě a jejich zabíjení je v podstatě jediná činnost, kterou ve hře provozujete. Objevují se před vámi, za vámi, nad vámi, vedle vás a div ne i pod vámi. Vcelku mě štvalo, když jsem prošel celou lokaci a těsně před koncem mě zezadu zastřelil nepřítel, který se spustil z vrtulníku po laně. To se mi sice stávalo až v pozdějších fázích hry, protože ze začátku je hra velmi jednoduchá, ale s blížícím se koncem se obtížnost neúměrně zvyšuje (konečný boss je ale naopak zase jednoduchý). Cestou vás doprovází všudypřítomná linearita, kdy jdete vlastně pořád rovně za nosem a zabloudit se prakticky nedá, protože není kam odbočit.

Systém ukládání je další slabinou tohoto dílka, protože se hra uloží jen na určitých místech, kterých je celkem 20. Když tedy postřílíte hordu nepřátel, a chtěli byste si tento úspěch uložit, musíte počkat až na jedno z těchto míst. Navíc při nahrání uložené hry máte jen brokovnici, s čímž jsem se naštěstí nesetkal, protože jsem to dohrál na jeden zátah za tři a půl hodiny.

Asi jedinou věcí, co se mi vcelku zamlouvala, byl systém krytí. Měli jste totiž možnost při střílení buď vykouknout a na protivníky při střílení mířit, nebo vytasit nad kryt jen zbraň a střílet s ní naslepo. To bylo sice bezpečnější, ale velmi nepřesné.

Na závěr ještě musím zmínit strašnou vizuální stránku, což se týká i videí, kterých naštěstí ve hře moc nenajdete, příběh, jenž prakticky neexistuje a AI, jenž také nedosahuje vysokých kvalit. To se nedá říci o mušce nepřátel, protože mě dokázali zastřelit i přes celou lokaci, přičemž já je ani neviděl. Toto DVD už s největší pravděpodobností do své mechaniky nikdy nevložím, protože už jen při poslechu příšerné hudby, jenž vás celou hru provází a vůbec se sem nehodí (leda že by tam byly stroboskopy), mi není zrovna dvakrát příjemně.

Po vynechání patnáctého dílu NHL jsem se dostal k ročníku 07. Ten se od verze 2005 moc nelišil, ale úplně stejná hra to také není, což popisuji v dalších řádcích mého komentáře.

Nejdříve je třeba podotknout, že je zde poprvé obsažen český komentář. Ten odříkává Robert Záruba, kterého mám ze všech hokejových komentátorů nejraději, a tak jsem rád, že byl namluvením českého komentáře pověřen právě on. Navíc ho vtipně doplňuje Petr Vichnar, který měl již v ročníku 2000 úvodní slovo před každým zápasem. Jasně, dabing není dokonalý a oba komentátoři mají problém hlavně se skloňováním jmen jednotlivých hráčů, ale ke hře mi prostě sedí. Oba muži podle mě museli namluvit neskutečné množství slov, protože i když se po deseti zápasech některé fráze opakují, stále se objevují fráze nové.

Další novinkou, která mi v sérii NHL chyběla, je česká extraliga. Konečně si mohu zahrát za jakýkoli český nebo mnou vytvořený a dosazený tým celou sezónu. To jsem také několikrát učinil, kdy jsem hrál nejprve za Karlovy Vary, a poté za mnou vytvořený tým Hradec Králové, který jsem dosadil místo Sparty. Samozřejmě došlo i na sezónu za tým z NHL, přičemž se jednalo tuším o můj oblíbený Vancouver.

Sečteno a podtrženo, v NHL 07 sice nedošlo k zásadním vylepšením, co se týče například grafiky, ale přibyla česká extraliga, která mi v této mnou oblíbené herní sérii dlouho chyběla a jako bonus přibyl i český komentář od předních českých hokejových komentátorů.

NHL 2005 je jediný ročník, který jsem hrál a ani jednou nedohrál. Hrál jsem ho totiž dohromady jen pár dní a navíc jenom ve více hráčích, ale přesto jsem stačil za tu dobu vyzkoušet většinu jeho starých i nových funkcí.

Jak už jsem psal v komentáři k NHL 2004, na svém starém počítači jsem novější ročníky již nespustil, tedy NHL 2005 ještě ano, ale byl slyšet jen zvuk a monitor se zbarvil do černa. Jelikož ale jednou bratr přišel s nabídkou hokejového turnaje s národními týmy, který nesl název "Božena Cup" (všichni účastníci, kromě mě, totiž studovali Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové) a já ji přijal, dostal jsem se i k tomuto ročníku NHL. Na turnaji jsem sice skončil se svým švédským výběrem až na šestém místě ze sedmi, ale parádně jsem se u hraní bavil, což bylo to hlavní.

Vždy po skončení hracího dne jsme si ještě zahráli mód Free4all, ve kterém jsme hráli pouze na třetině hrací plochy až ve čtyřech hráčích a snažili se nasázet náhodně vylosovanému brankáři co nejvíce branek. Navíc šlo zapnout zobrazení velkých hlav (to jsme samozřejmě měli zapnuté pořád), kdy hráči měli hlavy velké jak celý zbytek těla. Tento mód považuji za nejlepší vylepšení oproti předchozím verzím, protože díky němu můžete hrát ve více hráčích i něco jiného než jen zápas.

Jediné, co mi v NHL 2005 stále ještě chybělo, byla česká Extraliga, protože jsem si nemohl zahrát za mé oblíbené české týmy. Jelikož jsem ale sezónu vůbec nehrál, nebyl tento nedostatek úplnou tragédií.

NHL 2004 je jediný ročník z celé série, který jsem dohrál více jak pětkrát. Bylo to dáno hlavně tím, že můj předchozí počítač novější verze NHL už nebyl schopen spustit, a tak pokud jsem si chtěl zahrát virtuální hokej, nezbývalo nic jiného, než sáhnout po tomto v pořadí již třináctém NHL.

Přibyly nové ligy (německá, finská a švédská), a tak jsem si po dokončení sezóny za Vancouver, Montreal, Minnesotu, Columbus a pár dalších týmů z nejslavnější hokejové ligy na světě, mohl zahrát i sezónu za týmy z Německa, Finska či Švédska. Nechyběl ani národní šampionát, ve kterém jsem zvítězil s několika různými mančafty.

Jelikož se zde poprvé objevil dynasty mód, vyzkoušel jsem si i roli hokejového manažera, kdy jsem smlouval s hráči o jejich platu, měnil program tréninku nebo povolával nováčky.

Nejvíce se mi ale líbila možnost vytvořit si vlastní hokejový klub, kdy šel zvolit jeho název a zkratka, která se bude objevovat na multimediální kostce, vzhled samotné kostky, vzhled domácích a venkovních dresů, hesla, která diváci skandují a v neposlední řadě i zvuk sirény, ohlašující gól nebo konec třetiny.

Do takovéhoto vlastního týmu jsem si mohl přidat až čtyřicet hráčů z jakékoli ligy, ale nevýhodou bylo jejich "klonování". Pokud jsem totiž hrál s týmem v lize, ze které jsem si svoje hráče vzal, zůstali i ve svém mateřském týmu, a tak třeba bojovali o vítězství ve střelcích nebo kanadském bodování dva úplně stejní hráči.

NHL 2004 je pro mě nezapomenutelné, jelikož jsem ho z již zmíněných důvodů nejvíce krát dohrál, ale stejně jako u předchozích ročníků na něj budu nejspíše už jen v dobrém vzpomínat a žádnou další sezónu si v něm nezahraji.

Po dvou vynechaných ročnících NHL jsem se od ročníku 2000 dostal k NHL 2003, které jsem dohrál sice jen jednou, ale přesto mělo pár inovací, kterými se lišilo od předchozích her, patřících do této hokejové série.

Jednou z oněch funkcí je například poslední minuta základní hrací doby, protože i když máte nastavenou kratší dobu jedné třetiny, odpočítává se v reálném čase, což dělá konce zápasů daleko dramatičtější. Stejně tak se prodloužili i přesilovky/oslabení, kdy již dvě minuty, po které má jeden z týmů pouze čtyři hráče, neuběhnou za pár sekund, ale za více než minutu. Dá se tak docílit více gólů v přesilovkách, popřípadě v oslabení.

Další novinkou je upravený systém úniků. Klasický systém nájezdů zůstal zachován, ale jakmile jste se během hry dostali za všechny hráče soupeře a jeli jste sami na brankáře, sám od sebe se změnil pohled kamery, všechno ztichlo a slyšet byl jen tlukot vašeho srdce. Tento systém mi vůbec nevyhovoval, protože mě rozhodil a málokdy se mi při takovémto úniku podařilo dosáhnout branky. Jsem proto rád, že se v dalších ročnících už neobjevuje.

Jelikož se série NHL stále vyvíjí, tento díl si nejspíše už nikdy nezahraji, přesto ale přinesl pár vylepšení, se kterými se setkávám i v novějších ročnících, takže zbytečná hra to určitě není.

Jak už jsem psal dříve v komentáři k Euru 2008, FIFA 2000 je jedním ze tří fotbalů, které jsem na svém PC hrál a přestože mě bavila ze všech nejméně, mám na ni pár pěkných i nepěkných vzpomínek.

První ze vzpomínek se váže k úplnému začátku hry, což je intro. To je opravdu perfektně zpracované a navíc k němu hraje píseň zpívaná Robie Williamsem, která skvěle podbarvuje onu fotbalovou atmosféru. Prolíná se v něm současnost (rok 1999) a minulost, což je narážka na možnost hrát za slavné historické týmy.

Další vzpomínka je na můj jedinečný tým. Všechny hráče, kteří za něj hráli, jsem si totiž vytvořil sám a mohli se pyšnit jmény mých spolužáků ze základní školy.

Poslední vzpomínka už není tak pěkná, protože se vztahuje k ukončení hry, které přišlo asi v půlce sezóny. I když jsem byl tuším na druhém místě v tabulce, hra mě absolutně přestala bavit a tak jsem ji vypnul a odinstaloval.

Nevím, jestli si v pořadí sedmou FIFU ještě někdy zahraji (nejspíše ne), ale zůstane mi na ni alespoň těchto pár vzpomínek, ať už těch lepších nebo těch horších.

Stejně jako Srdce mi i Spider Solitaire slouží ke zkrácení dlouhé chvíle a k odreagování od každodenních povinností. Všiml jsem si ho až na Vistách a že byl součástí i dřívějších verzí Windows jsem zjistil až podle data vydání, které je uvedeno zde na DH.

Jednu hru dohraji za pár minut, ale jsou i případy, kdy se hledání správné kombinace karet protáhne třeba i na půl hodiny. Mluvím zde samozřejmě o nejlehčí obtížnosti, protože střední jsem sice dohrál, ale trvalo to na můj vkus, až moc dlouho a při nejtěžší obtížnosti se mi podařilo dát do kupy jen jeden balíček stejné barvy a už jsem si nevěděl rady.

Jediným záporem je asi stereotyp, ale ten se u mě dostavuje asi až tak po dvaceti za sebou následujících hrách a i proto se s velikou pravděpodobností jedná o hru, kterou jsem dohrál nejvíce krát, protože si nevybavuji žádnou jinou, u které by mi momentálně svítil počet dokončených her 420.

Když zrovna nemám nic na práci nebo toho mám naopak hodně a chci si odpočinout hraním nějaké oddychové hry, sáhnu po Srdcích, která jsem hrával už jako malý kluk na pětadevadesátkách (rozuměj Windows 95).

Dříve jsem systému hry vůbec nerozuměl a házel karty, jak mě zrovna napadlo, ale potom mi pravidla někdo (už ani nevím kdo) vysvětlil a já konečně zjistil, že mít na konci nejvíc bodů není žádná výhra. Hráče si pojmenovávám podle oblíbených osobností (například po hokejových hráčích) a mám tak větší motivaci vítězit.

Srdce jsou jednou z mých nejoblíbenějších karetních her a je velká škoda, že se v reálu skoro nedají hrát, protože pokud nejste zrovna v okruhu poctivých lidí, nikdo vám nehodí pikovou dámu, když by si ji posléze měl sám vzít a radši hodí jinou barvu.

Ze sportovních her mám nejraději sérii NHL, ale jeden kolektivní sport, konkrétně florbal, který bych si chtěl zahrát na svém počítači a mám ho vcelku v oblibě, pořád nikdo ne a ne zpracovat. Naštěstí se našlo finské vývojářské studio Prodigium Games Studios, které hru zaměřenou na tento sport koncem loňského roku vyvinulo, a já si mohl konečně plnými doušky vychutnat hraní jednoho ze švédských národních sportů z pohodlí domova.

Nejprve jsem zkoušel hrát s nastaveným ovládáním, které je jiné, než u zmíněného NHL, ale po chvíli jsem si ho změnil k obrazu svému a po tréninku, pár přátelských zápasech a nájezdech jsem se pustil do národního šampionátu a posléze si zahrál i finskou nejvyšší soutěž. Bohužel zde žádná jiná liga není, ale počítám, že se to do budoucna změní. Jelikož ještě žádná jiná florbalová hra nevyšla (s výjimkou postaršího MER Innebandy) neměl jsem Floorball League s čím porovnávat a tak alespoň poukážu na některé rozdíly oproti NHL, kterému se tato hra v lecčem podobá.

Největším rozdílem, pominuli fakt, že zde běháte v botách namísto bruslí, je bezesporu pískání sudích. Píská se totiž i sebemenší otření o protihráče, což je samozřejmě dáno pravidly, ale nejvíc mě mrzí, že i když máte výhodu, rozhodčí odpíská faul ještě dřív, než se soupeř dotkne míčku, což mě připravilo o spoustu gólů. Naopak se mi líbilo, že zde je rozhodčí opravdu součástí hry, a tak se vám občas stane, že míček se po nárazu do něj zastaví nebo změní směr a ne jako v NHL, kde jím kotouč projede. Za nejlepší prvek, který v NHL značně postrádám je uvažování střídajících hráčů. Když zde totiž ke střídajícímu hráči jede míček, hraje dál a není pevně rozhodnut vystřídat, což mi dopomohlo ke skórování nebo naopak zabránění skórování soupeřovým hráčům.

Na závěr se ještě musím pochlubit svým nejvyšším vítězstvím Švédska nad Kanadou 11:0 a pochválit vývojáře za to, že se pustili do zpracování tohoto ještě moc neprobádaného sportu, protože jako první florbalový simulátor si myslím, že Floorball League není vůbec špatná hra.

Po několikátém rozehrání původní hry jsem si nainstaloval i tento přídavek, ve kterém lze řídit několik dopravních prostředků a plnit s nimi různé mise. Tuto možnost jsem moc nevyužíval, protože ovládání vozidel bylo těžkopádné a většina misí se hodně podobala.

Co jsem naopak uvítal, byly nové čtyřproudé silnice, které mi pomohly s dopravními kolapsy v centru města. S řešením dopravní situace mi pomohl i vlak, který může nově sloužit jako nadzemka, nebo její dražší sestřička podzemka. Přes řeky a jezera se zase obyvatelé mohou dostat na trajektech, jenž jsou o poznání levnější než mosty.

Datadisk Rush Hour ke hře SimCity 4 sice přináší nové možnosti ve formě řízení vlaků, aut, lodí či letadel a přidány zde byly i nové stavby, ale možná i kvůli těmto novým možnostem jsem se při hraní místy ztrácel a nevěděl co dál. Moje město se tak nikdy nedostalo na úroveň, které dosahovalo v původní hře, a tak až budu SimCity 4 hrát příště, určitě se obejdu bez tohoto datadisku.

U hry SimCity 4, která patří mezi ty lepší mnou hrané budovatelské strategie, jsem strávil mnoho hodin svého života. Před časem jsem ji za malý peníz získal na jedné aukci, a i když jsem ji od té doby ještě ani nevyndal z krabice, vzpomínka na hraní mě donutila napsat tento komentář.

Na začátku mě nadchlo "Stvoření Světa" doprovázené tematickou hudbou, a pak už mě hra vrhla do krajiny, kterou jsem si upravil podle svých nejtajnějších představ a tužeb a kterou jsem měl přetvořit na prosperující město. Nedlouho poté jsem přišel na to, že vysázet spoustu stromů a keřů nebyl ten nejlepší nápad, stejně tak jako vytvoření spousty kopců, terénních nerovností a vodních ploch. Pro založení města jsem totiž potřeboval plochu co nejrovnější, bez přírodního pokryvu a již zmíněné vody, jejíž vytvoření stálo kvůli mé nerozvážnosti spoustu peněz. Tato chyba byla nejspíše způsobena mou neznalostí tohoto herního žánru, ale co naplat, chybami se člověk učí.

Když se mi město konečně podařilo založit, radostně se mi před očima rozrůstalo. Přitom se ale postupně objevovaly další problémy způsobené mou neznalostí, jako třeba že obyvatelé nemají rádi továrny vedle svých domů, to jsem vyřešil oddělenou průmyslovou čtvrtí, z čehož sice vyvstal další problém, jelikož je tato čtvrť náchylnější na požáry, ale to jsem vyřešil zvýšením počtu požárních stanic. Největším problémem ale byly odpady, jenž se neustále hromadily. Proti skládce lidé protestovali a navíc byla brzy plná a drahá na údržbu, ale nakonec vše vyřešila spalovna, která se sice bez občasných protestů také neobešla, ale na rozdíl od skládky vydělávala, protože mi za likvidaci odpadů platila i ostatní města.

Když mé město dosáhlo určitého množství lidí a já měl dost peněz i na takovou zbytečnost, jakou byl nápis Hollywood, došlo náhle k ustálení počtu obyvatel, který se již více nezvyšoval. Centrum města bylo zamořeno výfukovými plyny a největším problémem byl rozpočet, který se z přebytkového typu změnil na schodkový. Nedlouho poté město zkrachovalo a hra skončila. Zkoušel jsem hru několikrát znovu rozehrát, ale vždy jsem skončil ve stejné fázi se stejným výsledkem. Přesto jsem se u hraní velmi bavil a jistě si ho někdy zopakuji.

Motocross Madness 2 je další hrou, kterou jsem, ještě jako dítě školou povinné, hrál se svým bratrem na strýcově počítači a jako věční rivalové jsme se i zde předháněli ve všemožných statistikách.

Před každým závodem jde zvolit jezdcova kombinéza a motorka, jejichž počet se s vyhranými závody zvyšuje. Závody v halách nebo na okruzích mě moc nebavily, zato jsem si však velmi oblíbil herní mód Stunts, kde jezdci předvádí různé triky, za které jsou patřičně bodově ohodnoceni. Vítězem se samozřejmě stává závodník s nejvyšším počtem bodů na konci závodu, ale mě šlo spíše o samotné skoky a perfektní triky, než o body. Když se mi trik náhodou nepovedl, což se stávalo celkem často, bavil jsem se tím, jak si můj jezdec i se svým motocyklem pořádně natloukl. Přitom bylo slyšet jezdcovo naříkání a praskání kostí.

Každá mapa je omezena neviditelnou bariérou, která se nachází na vrcholcích hor. To mě trochu zklamalo, ale jelikož se k ní špatně dostává a navíc je náraz do bariéry zpestřen zábavnou vložkou v podobě vymrštění jezdce i s motorkou do vzduchu, není to až tak na škodu.

Nedávno jsem si vzpomněl na hru z mého dětství, kde s tučňákem projíždíte zasněžené a ledové tratě a pokusil jsem se ji najít zde na DH. Když už jsem se chtěl zeptat na její název v diskuzi, náhodou jsem ji objevil na plných hrách. Ta hra se jmenuje Tux Racer a jelikož se zde, na mé oblíbené herní stránce nevyskytovala, rychle jsem ji přidal a následně si ji i zahrál.

Sjíždění zasněžených a ledových svahů mě bavilo stejně, jako před lety a když jsem navíc přišel na to, že mohu s tučňákem Tuxem skákat a dokonce provádět různá i několikanásobná salta, bavil jsem se ještě víc. K tomu všemu hraje neskutečně chytlavá hudba, kterou považuji za největší plus této hry s nelétavým ptákem v hlavní roli.

Tux Racer je parádní freewarovka, která je sice vcelku obtížná a posbírat všechny ryby na trati a k tomu ještě splnit šibeniční časový limit mi dalo opravdu zabrat, ale zábavnost a již zmíněná kvalitní hudba mi dala na tento neduh zapomenout. Škoda jen, že hra nabízí pouze jeden šampionát o třech závodech, po jehož dokončení jsem si vyzkoušel i tréninkové tratě, kterých bylo celkem třináct včetně těch z Canadian Cupu.

Z původní trilogie Prince of Persia jsem hrál pouze první díl a Prince of Persia 3D, který je zatracován, kvůli nedodělanosti a spoustě bugů. Ani mě se bugy nevyhnuly a jeden z nich asi ve třetině hry mi dokonce zabránil v dohrání. Po více jak dvaceti letech od vydání a podobně dlouhé době od mého posledního hraní se mi však konečně podařilo třetího Prince pokořit.

Kostra příběhu se nese v duchu prvního dílu, kdy jsem se musel dostat z vězení a zachránit Princeznu, která byla přislíbena synovci Sultána jménem Rugnor. Prvním krokem bylo získání meče (tedy turecké šavle), abych mohl v zajímavě zpracovaných soubojích porážet jednoho nepřítele za druhým, ale hlavním herním prvkem je zde beze sporu skákání přes propasti, ručkování po římsách a šplhání do výše pomocí lan, řetězů nebo plošinek. Postupně jsem nacházel další zbraně, přičemž mou nejoblíbenější se stal luk s několika druhy šípů.

Co se mi líbilo na třetím Princovi nejvíc, jsou pasti. Mimo klasických bodců, jež se vysouvají, když se k nim přiblížím, jsou tu nože, které mi několikrát usekly hlavu, stěny, které mě chtěli rozmačkat nebo má oblíbená kamenná hlava s ústy, která mi bez potřebného náramku uzmula ruku. Další super věcí je téměř neomezené ukládání, které lze používat kdekoli a kdykoli (snad mimo souboje a pobyt na pohyblivých plošinkách).

Tak do půlky má hra vcelku zajímavé úrovně a přesto, že se od sebe až tak moc neliší a občas jsem v nich chvíli bloudil, bavilo mě jimi procházet. Ve druhé půlce však jsou jednotlivé lokace čím dál tím šílenější (zvláštní vzducholoď, vznášející se ruiny, sluneční a měsíční chrám), a pokračoval jsem tak už bez jakéhokoli očekávání, co bude dál, a to je špatně. Souboje se daly obejít tím, že jsem stál na okraji pomyslné čáry, za kterou nepřátelé nemohli, a pak už jsem je jednoduše bez jakéhokoli odporu odpravil, čehož jsem hojně využíval právě v nezáživných pokročilých úrovních.

Vůbec jsem nepochopil, proč je hlavní záporák takový, jaký je (napůl člověk a napůl tygr) a nikde jsem k tomu nějaké bližší info nenašel. Asi tvůrci chtěli hru něčím ozvláštnit, ale sám bych určitě přišel na řadu lepších způsobů. Byl jsem rád, že se mi Prince of Persia 3D vůbec podařilo spustit, a tak mi ani nevadilo, že se mi ve verzi, kterou jsem sehnal, nespouštěla videa. V dnešní době to není až takový problém a po každé dokončené úrovni jsem je shlédl na YouTube. Jednoho Prince se mi tedy dokončit podařilo a teď je na řadě ten daleko zásadnější.

Jelikož jsem pod vánoční stromeček nedostal pouze samotnou hru Rainbow Six 3: Raven Shield, ale celý herní balíček Rainbow Six 3: Raven Shield Gold Edition, který obsahoval i datadisk Athena Sword, mohl jsem si prodloužit vynikající herní zážitek při plnění dalších zadaných úkolů.

Oproti původní hře, na kterou datadisk volně navazuje, je zde pouze osm misí, ale zato se odehrávají na rozsáhlejších mapách. Samotné mise jsou podle mě o něco jednodušší, protože v Raven Shield se mi stávalo, že jsem musel některé mise opakovat třeba desetkrát, ale zde třeba ani jednou. Dále se tento přídavek liší tím, že některé mise jsou omezeny časovým limitem, který máte na zneškodnění bomb. Ten je někdy opravdu přísný, ne kvůli obtížnosti, ale kvůli tomu, že se bomba nedá najít. Nově přibyli i další druhy zbraní, ale já jsem většinou používal jen ty, na které jsem byl zvyklý z původní hry.

Rainbow Six 3: Athena Sword není špatná hra, ale mohla by být o poznání delší, protože při správném postupu lze například poslední misi dohrát za méně než minutu.