inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Druhá z dvojice stříleček od nechvalně proslulých City Interactive, která se dá aktuálně koupit na Steamu za cenu jednoho pivka. The Royal Marines Commando má možná o něco zajímavější tématiku, zpracováním ale značně zaostává. V 5 misích se hráč podívá do různých míst po Evropě, ale podobně jako v Operation Thunderstorm, i tady jsou lokace vyloženě koridorové a prázdné. K mému překvapení jsem se však tentokrát podíval dokonce i ven. Zde je to ale bohužel ještě o třídu horší. Použitý LithTech Jupiter EX engine se opravdu hodí pouze na vykreslení temných prostor. Jakmile se tvůrci snaží o větší venkovní lokace a ještě k tomu za bílého dne, je to rozmazaný hnus bez jakékoli snahy o kreativitu. Nehledě na to, že framerate ve větších prostorách jde razantně dolů.

Jinak je to ale úplně to samé. Recyklát zvuků a dalších assetů - kluci dokonce bez skrupulí vzali a nakopčili jednu celou lokaci použitou již v předchozí hře. Naštěstí je to krátké, za hoďku a půl jsem to měl za sebou, a teď si můžu dát od City Interactive zase na dlouhou dobu pauzu.

Čas od času mě popadne chuť pustit si čistě na odreagování nějaký naprostý trash. Dělám to tak u filmů, u her méně, jelikož ty vyžadují více času a není to vždycky taková zábava, ale když jsem na Steamu objevil 2 tituly z dílny City Interactive, řekl jsem si, why the f*** not. Nějaké tupé béčkové postříleníčko čas od času bodne - tak proč ne od mistrů v oboru. Ačkoli se Operation Thunderstorm tváří jako pokračování série Mortyr, tak nějak jsem během hraní pochopil, že je to tah čistě marketingový. S touto nelegendárně legendární retro střílečkou to nemá nic společného.

Cíl je prostý: zlikvidovat 3 velké osobnosti Třetí říše, občas něco vyhodit do luftu a retardovaně u toho hláškovat. Hrou provází voice-over při načítacích obrazovkách a 3 kraťoučké předrenderované animace. Toť vše. Hra neobsahuje ani animačku na závěr, jen jednoduchý nenadabovaný text shrnující předchozí dění. Ale ne že bych od hry od City Interactive čekal víc.

Jejich tituly se ani tak nedělí na hry dobré a na hry špatné. Jejich hry se dělí na ty hratelné a nehratelné, kde více záleží na použitém enginu, než na umu vývojářů. A tady jsem měl jakožto hráč štěstí, že kluci použili LithTech ve verzi Jupiter EX, známý ze hry F.E.A.R.. Takže to zásadní, tedy gunplay, tady funguje výborně a kdo hledá nedlouhou tupou střílečku na odreagování, najde si tu své. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Díky použitému enginu jsou mise šedé, prostředí nezáživná - čistě interiérová - prostě jakoby z oka vypadla prvnímu F.E.A.R.u. Akorát tu a tam visí na zdi zcenzurovaný hakenkreuz nebo dobový obraz. Nepřátele jsou tupí, jejich reakce zoufale pomalé a ani jich moc není, takže se to dá projet za dvě hodiny a je vymalováno. Pokud to budu brát jako čistě spotřební kousek, tak za cenu ani ne jednoho pivka je to snesitelný deal.

Ico je zajímavá hříčka už na první pohled a i přes jisté stáří si stále drží specifickou mysteriozní atmosféru, která se hrou táhla až do samotného závěru. Zároveň se ale ono stáří velmi projevuje zejména na technické stránce a ta mi do jisté míry celé hraní nehezky kazila. Ale začněme od začátku...

Ico je mladý chlapec, kterému narostly rohy. Naštěstí ho za to soukmenovci neupálili, dokonce ani neskopli z hradeb, ale zato byl hoch určen do role jakési obětiny a uložen do krypty v obří pevnosti na útesu daleko, předaleko od civilizace. Ico je ale vynalézavý, z krypty se vyhrabe a nedlouho poté nalézá tajemnou dívku v bílém, po které baží zlá na onom hradu dlící entita. No a jako správný chlap si Ico k dívce vytvoří silné citové pouto a snaží se ji za každou cenu ochránit.

Ico je spojením akční adventury a plošinovky, přičemž logické a plošinovkové sekvence převažují. Osobně jsem za to byl rád. Ač je soubojový systém primitivní, bojování je v první fázi hry nepříjemně tuhé. Tak tuhé, že jsem si k němu vytvořil odpor. Paradoxní je, že Ico je nesmrtelný a nepřítel ho může maximálně na pár sekund omráčit. Stínová monstra lezoucí z černých děr v zemi totiž nejdou po krku hlavnímu hrdinovi, ale snaží se unést jeho chráněnku a že hošík ze začátku drží v rukou maximálně tak klacek (bez dvojsmyslu), tak je pižlání monster neskutečná otrava. Do toho musí běhat od jedné díry k druhé a tahat z ní topící se Yordu, onu dívku v bílém, a doufat, že ho mezitím někdo nebací po hlavě, což v praxi znamená ztrátu dívky a nevyhnutelný reload. Vše se láme v momentě, kdy nalézá první pořádnou zbraň. Ze zdlouhavého pižlání se najednou stává poklidná rutina a já se tak mohl naplno věnovat tomu hlavnímu, hledání cesty dál, hopsání a hádankám.

A tohle ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. I přes krkolomnou ovladatelnost a pochybnou (ne)responzivnost hlavního hrdiny je šplhání po všech těch zdech a plošinkách zábava. Občas je něco špatně viditelné, občas vyloženě schované (hlavně díky často úplně debilní kameře), ale jinak jsem nenarazil na vyloženě neřešitelné problémy. V hopsacích sekvencích je potřeba se soustředit, jediná chyba znamená smrt (tohle jsem zažil naposled u princovské trilogie) a celkově mi fakt, že mi hra nepomáhá, nevede za ruku a nechá mě spadnout vlastní neschopností či zbrklostí na jednom místě i několikrát za sebou, přišel velmi svěží.

Dalším prvkem je kooperace s Yordou, která sice neoplývá bojovými schopnostmi, ani neumí šplhat například po laně, ale zase má jiné přednosti (bez dvojsmyslu). Například umí otevřít magické dveře nebo... jo to vlastně všechno. AI je bohužel poplatná době vzniku a po soubojích dalším zdrojem časté frustrace. Je pomalá, zasekává se, např. u říms vždycky trvá, než se správně natočí. K mé úlevě nedělá žádné gamebreaking vylomeniny, ovšem případný hráč musí počítat s tím, že se bude potřeba obrnit trpělivostí.

S blížícím se koncem hry i rostla má chuť pokračovat a zejména finální šplhání a bossfight patří mezi to nejlepší, co mi tahle hra nabídla. Výsledný dojem dobrý, byť Ico je určitě titul, jenž by si zasloužil podobně poctivý remake, jako dostal jeho mladší bratříček. Graficky to neohromí, hra na PS3 v podstatě vypadá jako na PS2, akorát je v HD a je na tom plácnutý nějaký přepálený bloom, HDR nebo nějaká podobná srajda. Omlazení by si ale zasloužil hlavně po technické stránce - zejména ta výše vytýkaná AI, krkolomná ovladatelnost hlavní postavy a v neposlední řadě psí kusy dělající kamera.

Předlohu v podobě Božské komedie jsem nečetl a asi nikdy číst nebudu, ale právě inspirace dílem Dante Alieghieriho je něco, co mě na hře zaujalo a přitáhlo si mou pozornost. Po dohrání musím konstatovat, že si to pravděpodobně opravdu vzalo jen ten námět, možná i kostru děje, ale nějakého chytrého poetického příběhu plného skrytých významů jsem se nedočkal. Působí to naopak docela béčkově, avšak musím vypíchnout naprosto parádní animace prolínající se celou hrou - někdy komiksového rázu, někdy jako předrenderované CGI ne nepodobné filmečkům z blizzardích her. Obojí vypadá skvěle a na každou příběhovou sekvenci jsem se díky tomu fakt těšil.

A jak je na tom samotná hra? Inu, je to klasická hack'n'slash záležitost se vším, co tenhle žánr nabízí. Rubání řadových nepřátel, rubání bossů, hopsací sekvence, QTE a nějaké ty jednoduché hádanky. Ačkoli jsem ze začátku docela umíral, ve výsledku mě příjemně překvapila férově nastavená obtížnost (střední), která sice nedává nic zadarmo, ale ani jsem nezažíval, až na pár výjimek, pocity frustrace a s každou další lokací a získanými dušemi jsem se cítil silnější a zručnější. A to, že jsem u finálního bosse (v druhé fázi fightu) snížil obtížnost ze střední na lehkou, byla již spíše má tradiční netrpělivost (nemám rád, když celý upocený a vynervovaný toho posraného bossáka konečně dám, otvírám vítězoslavně šampaňské, oslavuji s ženami lehčích mravů a následně zjišťuju, že mě čeká druhá a ještě k tomu těžší fáze boje).

Hráč se tedy podívá do kruhů pekelných, přičemž každý kruh se týká tematicky jiného lidského hříchu. Je to slizké, ponuré, ze všech koutů se ozývá křik a sténání na věky věků trýzněných duší a není to na psychiku úplně jednoduchá záležitost. Tvůrci Dead Space se nezapřou. Hra vyrovnaně dávkuje jednotlivé herní prvky, snad jen v druhé polovině hry výrazně ubylo větších bossfightů. Hopsání je chytlavé, hádanky hodně basic a je jich malinko, takže nezdržují a to hlavní, tedy boj tu má hlavní slovo. Nemám za sebou až tak velké množství podobných rubaček, abych mohl více porovnávat, ale boj mi přišel zábavný, svižný a že hra jede při stabilních 60 snímcích, tak i příjemně plynulý. Prostředí je po čase trochu repetitivní, ale je to prostě peklo a v rámci tématu se tam toho tvůrci snažili nasypat co nejvíc. Přesto mě v poslední třetině hry začal trochu zmáhat stereotyp, což může být dáno jednak poměrně malým počtem rozdílných nepřátel, kteří se zhruba v půlce hry začali v pravidelných intervalech opakovat, a jednak mírně šablonovitým designem.

Ale jinak teda dobrý. Není to nijak zbytečně natahované, ani zbytečně těžké. Vizuálně to jako celek vypadá slušně - až na některé textury v hodně nízkém rozlišení. Hlavně to ale hezky plynule běží a je to technicky naprosto bezproblémové.

A je tu fajnová střílečka potřetí! Tentokrát však už převážně od jiných tvůrců, na jiném enginu a s řadou změn, které mi někdy byly a někdy spíš nebyly moc po chuti.

Na začátek je potřeba říct, že hraní za anonymní postavy je ta největší pitomost, kterou tvůrci do svých her poslední roky neustále tlačí. Salem a Rios sice nebyli nějaké velké osobnosti, ale jejich rozdílné charaktery a špičkování bylo pro mě daleko zajímavější, než poměrně sterilní Alpha a Bravo. Budiž jim ke cti, že alespoň mluví a k jistému profilování postav dojde i tady. Jenže o nich hráč neví zhola nic a ukázat mi je někdo na fotce, tak už ani teď nejspíš nepoznám kdo je kdo. Samotný příběh je ale fajn. Sice se nevymanil z béčkových vod, ale celé jeho pojetí je z celé série jednoznačně nejfilmovější a nejvýbušnější.

Díky tomu, že hra jede na Frostbyte enginu, tak si může dovolit vykreslit solidní scenérie a rozhodně je po celou dobu na co koukat. I ten framerate se drží v poměrně únosných mezích a to i za velmi intenzivních přestřelek či v rychlých animacích. Lokace vypadají solidně, jsou plné detailů a i když se za celou hru nedostaneme pryč z Mexika, prostředí jsou dostatečně variabilní. Navštívíme nebo resp. rozstřílíme mexické vesnice, drogová doupata, slumy či dokonce bohatší čtvrti středoamerických měst. A když říkám rozstřílíme, tak skutečně rozstřílíme. Kdo zná Battlefield, tak ví, že Frostbyte umí simulovat neskriptovanou destrukci a hra už tedy není tak statická, jako její starší bratříčci.

Samotná hratelnost už je značně přímočařejší. Tvůrci vyškrtli veškeré vedlejší činnosti, takže se po celou dobu prakticky jenom střílí. Což mi ale osobně ani tak nevadilo, protože gunplay je stále parádní. Více mě mrzelo osekání taktických možností, k čemuž je přizpůsoben i design, který na nějaké obcházení nepřátel už moc nehraje. AI je tu výrazně stupidnější, často prostě jen čumí a střílí, občas rushne B, ale nějaký koordinovaný postup jsem nevypozoroval. To bohužel platí i o parťákovi, který tu a tam úplně vypne svůj syntetický mozek a ani se mě nesnaží oživit. Bohužel výpadky skriptů mě párkrát skutečně potrápily a minimálně 4x, možná 5x, jsem musel restartovat checkpoint jen proto, že se mi někde můj compañero tonto zasekl nebo se neotevřely potřebné dveře. Další pro mě nevítaná věc je výměna dynamického krycího systému za ten klasický "tvrdý" ve stylu GeoW, který mi osobně vyhovoval o něco méně.

Ale jinak stále fajn střílečka, která sice opět nepřináší v rámci žánru nic nového, ale pořád se příjemně hraje a nenudí. Je to akční, rychle to odsejpá, má to nečekaně dost detailní animace a solidní béčkový příběh, který i díky několika překvapivým twistům docela táhne. A až na nějaké drobné zasekávání skriptů je to i technicky prakticky bezchybné.

Fajnová střílečka podruhé. Už první díl mě velice příjemně překvapil, protože předvedl pár jednoduchých, ale díky dobré AI velmi funkčních mechanismů. A dvojka v tom pokračuje a něco trochu i vylepšuje...

Zatímco v jedničce jsme jako nakorbené žoldácké duo trousící jednu debilní hlášku za druhou procestovali celý svět a vymanili se ze spárů ne příliš spolehlivého zaměstnavatele, ve dvojce se vydáváme na vlastní misi do Šanghaje. Vše se samozřejmě velmi záhy posere, město podlehne masivní destrukci a na hlavní dvojici je, aby zjistili, kdo vlastně za útokem stojí a co je důležitější, jak ho sejmout. Příběh je jednoduchý, klasicky béčkově nablblý, ale podávaný skrze zábavné animace a docela to i stačí. Proto zamrzí nepochopitelná absence doprovodných (anglických) titulků k dialogům, které by se především při intenzivních přestřelkách dost hodily.

Atmosférou tu ale tvůrci přitvrdili, je to více story-driven a proto je poměrně logickým krokem celou hru zasadit na jedno místo. A i přestože jsem v prvním díle procestoval celý svět, tady jsem si prostředí barvité Šanghaje užil o něco víc. Ta je o něco rozsáhlejší, detailnější a především designově nápaditější. Grafika vypadá v rámci možností (720p na 4K telce) hodně slušně, ale to si také bere svou daň na výkonu. Především hojně využívané částicové efekty z toho dělají občas solidní slideshow.

K samotné hratelnosti ale nemám výhrad. Opět se jedná o velmi chytlavou cover-based střílečku s dynamickým využíváním krytí. Žádné mačkání tlačítek aby se postava přilepila k překážce, ale avatar hezky a automaticky reaguje na okolní prostředí. Ovládá se to plynule, přesně a příjemně. I pocit ze střelby je parádní, nepřátele vydrží pár zásahů a když už tvůrci na hráče vyšlou nějakého otravného obrněnce, tak i ten jde logickou cestou zlikvidovat a není jen klasickou bullet sponge.

Podobně jako v jedničce i tady moc nechápu ta nepřeberná množství customizace zbraní. Vzhledem ke krátké herní době jsem skoro po celou dobu hraní držel v prackách P90 s tlumičem a neměl potřebu něco měnit (plus navíc to šíleně dlouhé načítání v menu). Tvůrci se tentokrát vyhnuli vedlejším úkolům a místo toho přidali do hry rozhodnutí (většinou typu zabít/nezabít), možnost některé situace řešit non-lethal stylem nebo opatrným a přesným zásahem zachraňovat zajaté přeživší, za což hráč sbírá jakési morality points. Co jsem pochopil, tak by to mělo nějak ovlivnit děj, ale upřímně jsem do konce hry nepostřehl jak a jestli vůbec. Pro oživení frenetických přestřelek ale fajn.

Za mě tedy spokojenost. The 40th Day je fajnový sequel, který do světa díru neudělá, ale v rámci žánru je to odladěná a zábavná záležitost, kterou by si příznivec akčních her neměl nechat ujít. Klidně i sólo.

Her ze školního prostředí moc není. Alespoň těch západních ne. Krom Life Is Strange (který je však žánrově úplně někde jinde) jsem žádnou takovou nehrál, i když jsem si v mládí podobnou hru mnohokrát přál. Kdo by nechtěl narvat otravného šprta do skříně, políbit nejhezčí holku na škole nebo vymlátit duši z agresivního šikanujícího zmetka? Tohle všechno hráč může v kůži Jimmyho Hopkinse zažít a ze začátku je to opravdu zábava...

Zatímco v první kapitole (z celkových 5) se hráč potlouká po skromných pozemcích Bullworth Academy, později se podívá i do přilehlého městečka. Jimmy kromě svého věrného prkna, kola či v pozdější fázi například skútru, nemá k dispozici moc dopravních prostředků a většinou se po mapě pohybuje pěšky. Ačkoli šikovně celá mapa není příliš velká, i tak mi některé oblasti přišly poněkud zbytečné - zejména poslední dvě odemknutelné části města - jakési ghetto a industriální čtvrť. V téhle fázi už bylo vidět, že tvůrcům dochází dech - a to jak po stránce (opakujících se) misí, tak především příběhově, kde se zacházelo do čím dál větších extrémů a až příliš se hra odkláněla od svého základního tématu - školy.

Co se herní náplně týče, ta je pestrá. Především ze začátku jsem nevěděl kam dřív skočit, užíval si jednotlivé předměty (formou různých miniher) a různorodé mise. Čím déle jsem ale Bully hrál, tím více jsem si všímal, jak jsou jednotlivé mise krátké a primitivní, což se mi ke konci začalo už dost zajídat. Celá hra je vlastně snůška všemožných miniher. Krom klasických lehčích i těžších QTE sekvencí jsem si vyzkoušel počítání jednoduchých matematických příkladů, přiřazování států na slepé mapě či skládání anglických slovíček z omezeného počtu písmenek (což mi dělalo jako non-native speakerovi asi největší problém).

Jakmile hráč splní všechny předměty, které se v pravidelných intervalech spouští v herním čase ráno a odpoledne, tak se může plně a nerušeně soustředit na hlavní příběhovou linku. V tenhle moment jsem ale zjistil, že na celé mapě krom nějakého závodění a obligátního sbírání collectibles není moc co dělat. A to, co se zpočátku jevilo jako rozmanitá náplň, se začalo jednoduše neustále opakovat.

Bully je ale každopádně klasická Rockstar hra. Má přesně ty samé chyby jako všechny rockstáří hry předchozí generace - od absence checkpointů v misích, přes stupidní příběh, slabší grafickou prezentaci, hojné časově omezené mise až po jejich jednoduchý design. Pořád je to ale dost chytlavý titul, kde se člověk solidně vyblbne, jen musí přistoupit na jisté kompromisy a nehledat v tom nějakou hloubku.

Do případné dvojky bych si určitě dokázal představit mnohonásobně rozmanitější možnosti socializace mezi spolužáky (než jen kytka a pusa či naopak jedno tlačítko pro šikanu) s tím, že by si třeba postavy i pamatovaly hráčovo chování. Co se příběhu týče, tak určitě i větší focus na jednotlivé charaktery a jejich problémy. O nějaká vážná témata si tohle zasazení vyloženě říká. Se současným perfekcionismem, který Rockstar předvádí, by to mohla být skutečná pecka. Škoda, že toho se kvůli finančně nepříliš úspěšné jedničce a současné hyperkorektní době už asi nikdy nedočkáme.

Naprosto neznámá hra a přitom úžasné překvápko s jednoduchým, avšak vlastně naprosto skvělým dosud neviděným konceptem jako dělaným pro VR. The Invisible Hours není hra v pravém smyslu, ale ani klasický interaktivní film s fixní kamerou a volbami. Celé to je vlastně jedno komplexní "divadelní" představení, natvrdo naskriptovaná sekvence, kde hráč figuruje pouze v roli pozorovatele. A pokud nepočítám čtení těch několika dopisů a novinových výstřižků poházených po celé lokaci, žádné jiné interaktivní prvky hratelnosti The Invisible Hours nenabízí. Kdo chce hrát hru, tak raději ruce pryč.

Proč ale stojí The Invisible Hours za to, je určitě onen zmiňovaný koncept a na to, že se jedná o první titul svého druhu, je překvapivě dotažen do velmi atraktivní a kvalitní podoby. Celá hra se odehrává na soukromém ostrůvku, který tvoří malý pozemek a obytná vila. Graficky to i přes svá omezení nevypadá vůbec špatně, má to styl i atmošku, rozpohybované je to též skvěle, ale hlavně - je to parádně napsané a nadabované. V tomhle ohledu (myšlen writing) si The Invisible Hours vytírá podlahu i s většinovou současnou tříáčkovou produkcí.

I když jsem vlastně nehrál a ani o ničem nerozhodoval, stejně mě pozorování celého příběhu neskutečně bavilo a s každou kapitolou (celkem 4) jsem chtěl vědět víc a víc. Každou scénu trvající v reálném čase od 10 do 20 minut určitě nelze pobrat naráz a řadu twistů a podzápletek hráč na první dobrou neodhalí. Užitečná je tedy funkce převíjení času, díky které může hráč sledovat celou scénu z různých úhlů a být na více místech naráz. Hlavní zábava tkví ve spojování si souvislostí a skládaní střípku tím, jak hráč sleduje jednotlivé postavy, jejich chování a interakce mezi sebou. A jsou to vskutku bohaté a komplexní sekvence s mnoha většími i menšími detaily. Díky tomu hra i přes místy pomalejší tempo a nijakou "hratelnou" náplň nedokáže nudit.

Atmosférou to připomíná staré detektivky a díky zasazení a mírné stylizaci jsem si také jsem vzpomněl na adventure kousky jako Sinking Island či Syberia, byť to bude spíš jen můj osobní dojem. Ve skutečnosti je to dostatečně odlišné. Z čeho může plynout zklamání je ovšem závěr, který jednak využívá deus ex machina, což mi osobně žíly zas až tak netrhalo. Co mi ale vadilo byl nedotažený konec, jenž sice po stránce scénáře dopointovaný je, ale technicky končí poněkud useknutě. Alespoň krátkou zakončující cutscénu by si to určitě zasloužilo. Hra obsahuje i jakýsi skrytý ending, ale k němu se stejně většina hráčů nedostane vzhledem k poměrně složitému způsobu, jak ho aktivovat.

Jinak ale za mě dobrý. Fandům interaktivních kousků a walking simulatorů můžu jednoznačně doporučit. A sám bych určitě nepohrdnul i případnými dalšími tituly podobného ražení. Možností a témat by bylo nepřeberné množství.

Journey byl titul, který mě svého času ohromil. A to nejen překrásným audiovizuálem, ale taky duchovně-fantastickým příběhem, který do her přinesl zase trochu něco nového. Abzu jde už od prvních chvil viditelně ve šlépějích svého předchůdce, ale přesto přináší zase trochu odlišný zážitek.

Je to především dechberoucí podmořský svět, který mě ohromil hned v prvních minutách. A samozřejmě také hudební magie Austina Wintoryho. S držkou dokořan jsem byl donucen vstát z gauče, vohulit volume doprava, čapnout židlu a dřepnout si 2 metry před obrazovku. A takhle to vydržet až do konce. A stálo to za to.

Vypadá to fakt skvěle. Na screenech to paradoxně není vidět, ale v pohybu, na velké obrazovce a s kvalitním ozvučením je to jedná velká vícesmyslová kochačka. Po obrazovce se míhají stovky rybek, do toho se vlní řasy, poletují bublinky, Až jsem se načápnul, že vlastně jen tak bezcílně plávu a plávu a jediným mým cílem je čumenda po okolí...

Dávkování klidných a intenzivních pasáží je podobné tomu z Journey - snad až na poslední třetinu hry, kde se mi zdálo, že hra trochu zbytečně zpomalila. Také jsem si v téhle fázi čím dál tím více všímal opakujících se herních mechanismů, což je při 2,5hodinové délce trochu škoda. Ale o tom Abzu není. Abzu je o zážitku. O vizuálu. O hudbě. O celkové umělecké stránce. Velice tu záleží, jak tohle cílový hráč vnímá a hlavně, jestli tohle od Abzu čeká a chce. Pokud chce hrát hru, tak ano, je tu nějaká explorace, nějaké náznaky hádanek, dokonce i nějaké collectibles, ale to vše je především podřízeno uměleckému zážitku ždímajícímu emoce. A že mi v některých dechberoucích momentech v kombinaci s velmi krásnou a intenzivní hudbou vhrkly až slzy do očí (velryby jednoznačně).

A že tu není příběh? Hah, tady toho (a kvalitního) příběhu je naopak tolik jako málokde. Jenže podobně jako v Journey je velmi nejasný a řada věcí je hráči podávána nepřímo, v náznacích. A v tom je to kouzlo. Každý si jeho význam může interpretovat po svém (a že si ho někteří skutečně interpretují po svém) a co je důležité, že hráči, pokud nad ním alespoň trochu přemýšlí, v hlavě zůstane. Osobně mě tahle míra abstrakce bavila, stejně jako celková mysteriozní atmosféra, která celou zápletku zahaluje.

Nebudu skrývat nadšení. Abzu jsem si užil a ačkoli Journey v mých očích nepřekonal, vidím v něm rovnocenného duchovního nástupce. A hlavně - je to titul, který mi připomněl, proč vlastně rád hraju hry.

Když jsem se před lety do Blood Dragon pustil okamžitě po dohrání Far Cry 3, tak jsem se s tímhle DLC po první misi seknul. Je to nemlich to samé - úplně klasický Ubisofťácký reskin. Poslední měsíce jsem ale dohnal řadu 80's filmů a možná i díky moderní retro tvorbě jsem se zamiloval do synthwave hudby. Dlouho jsem žádné Far Cry nehrál a tak jsem si řekl, že bych mohl dát Blood Dragon druhou šanci.

Po dohrání ale musím konstatovat, že tohle DLC bylo takové... zbytečné. Až jsem si říkal, že kdyby tvůrci zůstali u vtipného "aprílovského" traileru, vůbec nic by se nestalo. Že je Blood Dragon přeskinovaná rychlokvaška je cítit z každého momentu a trochu mě mrzelo, že tím nejvtipnějším na celé hře je paradoxně její mnohými zmiňovaný tutoriál. Celá hra jakási parodie na osmdesátková filmová béčka a popkulturu. Čekal jsem ale asi trochu víc - víc toho humoru, víc odkazů. Ta hrstka osmi nepříliš nápaditých misí zabere zhruba 2-3 hodinky hraní a zbytek hry je jen nenápaditá openworld vata (lovení zvířat si tu naštěstí tvůrci odpustili). Core gameplay je chytlavý, ale celá hra je natolik osekaná a arkádová, že jsem z toho neměl kdovíjaký hlubší požitek. Ve výsledku by nejspíš hře prospělo, kdyby z toho udělali lineární střílečku.

A i to prostředí se velmi rychle okouká. Ostrov je ještě nudnější a generičtější jak ty ve FC3. Naštěstí není příliš velký a aktivit tam není zas tak moc, aby to začalo nudit. S interiéry je to podobné. Stále ty samé assety dokola bez nějakých zapamatováníhodných momentů. Ono i to, že je celá hra ponořená do neonového oparu či jak to nazvat je sice na první pohled originální, ale rychle to začne spíš nudit, protože všechno vypadá tak nějak stejně a není pořádně nic vidět.

Gunplay je ze začátku takový podivně tuhý a nepřátele jsou strašní bullet sponges, ale jakmile hráč vylepší zbraně - zejména jakmile dostane laserový upgrade na útočnou pušku, začne to být konečně zábava. Narozdíl od FC3 je zde levelování automatické a za každou další úroveň (1-30) dostane hráč fixně danou odměnu - od navýšení zdraví až po nové schopnosti.

A to by bylo tak nějak všechno. Hra toho moc nenabízí. Pár hodin pohodového střílení, béčkový příběh, troška humoru a hlavně obligátní dobývání pevností a sbírání collectibles. Je to docela stylové a hlavní mise mají fajnový hudební podkres. Základ slušný, nicméně nemůžu se zbavit pocitu, že to mohlo být s trochou tvůrčí snahy sakra zábavnější a osobitější.

Původní God of War jsem nehrál. Nejsem moc příznivec tradičních obtížných rubaček z dob PS2 a vzhledem k tomu, že je nový GoW částečný reboot, tak jsem se pustil rovnou do něj. Během hraní jsem zpozoroval pár odkazů na předchozí dění, ale nic, u čeho bych vyloženě tápal nebo měl pocit, že by mi chybí něco k pochopení souvislostí. Vzhledem k tomu, že Kratos začíná v tomto díle nanovo, v novém prostředí a s novými protivníky, není znalost předchozího dění potřeba a novému hráči tak nějak stačí fakt, že je Kratos bůh s "problematickou minulostí."

Na co jsem se těšil určitě nejvíc byl příběh. Rodinné drama otce a syna, kteří zpočátku nenalézají společné slovo, ale postupně se spolu učí komunikovat je určitě atraktivní nápad. Nicméně jeho provedení se mi zdálo tak nějak na půli cesty. Asi jsem prostě čekal víc. Víc toho dramatu, víc nezapomenutelných momentů a větší emoční dopad. Ale nenechte se mýlit. Na poměry akčních rubaček to má určitě nadprůměrný příběh a především jeho filmové podání, jakoby ruční kamera a detailní animace - od pohybu až k mimice - to vše je na špičkové úrovni. Nehledě na parádní dabing s hromadou doplňkových dialogů, které při svém putování hlavní postavy mezi sebou pronáší.

Vizuálně je hra opravdu krásná a putování Midgardem či dalšími světy určitě jen tak neomrzí. Prostředí jsou zprvu hodně rozmanitá, v pozdější fázi již trochu monotónní a trochu mě mrzelo, že mě hra neustále žene někam do podzemí a do různých pevností. Ale opět, nenechte se mýlit. Tvůrci celý herní svět zpracovali skutečně poctivě a každá i ta nejschovanější jeskyně je čistá, detailní ruční práce stvořená především za účelem potěšit oko hráčovo. Ale když ono je to venku tak boží...

Designově je to takový semi-openworld kladoucí důraz jak na příběh, tak na backtracking s postupným odemykáním lokací a sbírání collectibles. Hlavně ta poslední dvě zmiňovaná sprostá slova osobně bytostně nesnáším a většinou mi dokáží hru řádně zprotivit. Tady jsou ale všechny tyhle věci udělány přesně tak, jak si představuju, že se mají správně dělat. Veškeré nepovinné collectibles mají svůj účel. V každé truhle se skrývá užitečný upgrade a aby se k němu hráč dostal, musí vyřešit - tu jednodušší, tu složitější - hádanku, každá uzavřená trhlina skrývá poměrně náročný zápas, za který hráč dostane užitečné věci pro crafting, každý nalezený runový nápis zase obsahuje nějaký ten zajímavý příběh do deníku (často i během cestování dále rozpitvaný skrze rozhovory Krata a Atrea) a nic tam není jen proto, aby se to bezmyšlenkovitě sbíralo. A hlavně, není tam toho tolik, aby to stihlo hráče otrávit. A stejně to funguje i s vedlejšími questy, kterých je nějakých 15 a každý má svůj příběh a svou specifickou originální lokaci. Tenhle přístup ke kvalitě (nad kvantitou) je fajn a rád bych ho viděl jako standard. S radostí jsem to vysbíral úplně všechno krom Niflheimu, jehož jakési rogue-like grindovací pojetí s měnícím se časově omezeným bludištěm mi nesedlo.

Kapitola sama o sobě je soubojový systém. Hands down, dost možná jsem nehrál hru se zábavnějším, komplexnějším a přesto tak přístupným soubojákem. Ze začátku jsem dostával těžce na prdel (ani na normal není hra zrovna jednoduchá), postupně se ale učil nová a nová komba a nakonec jsem ještě před závěrem příběhové linky pokořil všech 8 valkýr i s tou jejich čubčí královnou v čele (ta mi bez legendárního brnění zabrala více jak 3 hodiny, snad 30 pokusů a hromadu nadávek, slz, krve a potu). Za mě dost možná nejtěžší bossfight, který jsem zmáknul a nevzdal - naštěstí volitelný.

Přesto, něco mi tu chybělo. God of War je opravdu "jen" špičkově provedená rubačka. Nemělo to hluchá místa, příběhově to táhne a gameplayem mě to bavilo konstatně po celých cca 40 hodin. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, nedokázal jsem se do toho úplně vyloženě ponořit a příběh, ač pěkný, mě nakonec nechal spíše chladným.

Pohodová krátká 3D adventurka, která zabere tak půl hodiny. Hráč se vydává na průzkum podkroví, které krom nějakých starých knih a zaprášených artefaktů z dalekých cest již zesnulého příbuzného skrývá i nějaké to tajemství. Hra složená z průzkumu prostředí, několika puzzlů a zajímavého námětu, podpořena profesionálním (tedy snad až na ten výhled z okna) grafickým ztvárněním a kvalitním dabingem. Jako bezplatná jednohubka prakticky od jednoho člověka hodně fajn, dal bych si klidně i komerční nášup.

Na rozdíl od Paula to řeknu hned na úvod: jsem rád, že tenhle remake vznikl. A to hlavně proto, že by mě Outcast jinak úplně minul. Voxelová grafika je sice zajímavá raritka, ale dneska už vypadá natolik hnusně, že moderního hráče jen těžko zaujme. Proto remake vítám a jsem rád, že jsem si takto mohl doplnit hráčské vzdělání. Vezměme to ale postupně.

To, co se ze začátku jeví jako RPG, se nakonec ukáže spíše jako akční adventura. Určitý progress tam sice cítit je, ale to, jakým způsobem hráč postupuje herním světem či v jakém pořadí se do jednotlivých oblastí vydá, je čistě na něm. Všechny lokace jsou příjemně odlišné a když už mě jedna začala pomalu unavovat, byl konec a pustil jsem se na další. Paradoxně jako ta nejhorší se mi jevila hned ta úplně první. Shamazaar je region inspirovaný stupňovitými rýžovými poli typickými pro asijské země. Na oko super, ale velmi brzy hráč poznává, že je hra co do ovladatelnosti postavy hodně krkolomná a to neustále drápání se po jednotlivých stupních brzy unaví (hezky jsem si připomněl zdolávání hor ve Skyrimu). Zároveň je to lokace v celé hře nejroztahanější. Zbylé regiony jsou naopak dost malé, což jsem především v pozdějších fázích hry už určitě uvítal.

Postupně jsem tedy navštívil bažinatý Okasankaar (který byl boží jak po stránce hratelnosti, tak graficky), džunglovitý Okaar (vizuálně krásný, hádanky na na pěst a nejvíc je tu vidět zastaralý design) a lávou a popelem pokrytý Montazaar (vizuálně ok a svižná lokace). Nesmím zapomenout na pouštní město Okriana v regionu Talanzaar, které funguje jako sídlo hlavního záporáka a také jako centrální hub s obchodníky a questy směřujícími hráče skrze daoky (nebo chaapa´ai chcete-li) do ostatních regionů.

Všechny lokace jsou po stránce vizuální zremakovány parádně, byť že je to jinak 1:1 předělávka, tak jsem odpozoroval jisté přežitky v designu. Povrch je málo členitý, je tu minimum cut-scén, munice a loot často narvaný do okrajů místností jak v Doomu mě drtil, design lokací je často čistě účelný pro puzzly a rozhodně to ne vždycky působí jako uvěřitelný svět - např. některé do určité doby uzavřené lokace kvádrovitě ohraničené kolem dokola horami. S tím se ale dalo počítat. Co mě ovšem příjemně překvapilo jsou questy. Vesměs jde pořád o klasiku - dones, přines, sejmi - ale všechno to je orámcováno příběhem a na rok 1999 je to fakt dobrý. Dnešní standardy jsou samozřejmě už někde jinde (nebo resp. měly by být, žejo Ubisofte), ale že je to takové nenáročné mi tady ani moc nevadilo. Příběh je jednoduchoučký, možná až trochu schematický. Dialogy se ale vezou spíše na vlně humoru a funguje to dobře. Hra ovšem není úplně mělká. Kultura Talanů a jejich strasti a příběhy mě poslouchat bavilo a je za tím vidět tvůrčí práce a představivost. Jednoho dne bych se určitě na Adelphu rád vrátil a užil si ji i jako moderní dobrodružství ve formě plnohodnotného pokračování, které celý svět rozvine.

Vrátil bych se ještě k technické stránce. Vzhledem k tomu, že to dělalo studio o pár lidech, je pochopitelně nedomrlá. Samotná grafika je super a jen tak se neokouká, ale hráč chtě nechtě narazí na zabugované animace a další technické ústupky. Občas kvůli tomu hra vypadá jako v alpha verzi, což je trochu škoda. Potěšilo upravené chování zbraní, které v původní hře vypadá dost komicky. Technicky nejsou souboje nic moc, AI je stupidní a hráč - stejně jako protivník - běhá akorát sem a tam, střílí a doufá, že mu nedojde munice. Naštěstí akce je spíše okrajového rázu, nepřátel je po mapě rozeseto relativně málo a tak se mi střílení zprotivit nestihlo. Optimalizace je také mizerná, hra se často potrhává a takový Okaar mi třeba často běžel sotva při 40 snímcích.

Soundtrack je super, ale je ho trochu málo a po 30h se ta smyčka několika epických tracků už docela ohraje a osobně bych ocenil spíše nějaké poklidné brnkání a onen intenzivní orchestr si nechal na nějaké vyhrocenější chvíle. Ale to také přičítám spíše na vrub věku původní hry.

K Outcast musí hráč přistupovat s určitými očekáváními. Původní hra musela být ve své době fakt něco a tvůrci to poctivě vizuálně omladili. Nic víc, nic míň. Vypadá to zas dobře, hraje se to pořád docela dobře, ale jako celek je to už tak trochu relikt minulosti. Ale jsem rád, že jsem si to v téhle podobě mohl zahrát.

Poměrně zvládnutá akční hra podle filmu, který jsem už viděl dokonce několikrát, ale za chvíli vždycky nevím, o čem to bylo. Je to od pohledu budgetovka a je to znát jak na prkenných animacích, tak na celkovém level designu. Wanted by se mohl také chlubit nejtitěrnějšími levely v historii akčních her. Drtivá většina hry vypadá tak, že proběhne cutscéna (jakože loading), objevím se v chodbě, vyběhnu do místnosti, tu vystřílím, doběhnu chodbou do další místnosti, tu po vzoru té první vystřílím, cutscéna (zas loading?), objevím se venku, sejmu pár nepřátel, dokonce nemusím ani nikam běžet, cutscéna (tyvole už zas?), 30s QTE, cutscéna (lol),... Některé lokace jsou dlouhé vyloženě jen pár metrů. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Prostředí se díky tomu střídají docela rychle a jelikož hra prý navazuje na film (kterej jsem naposled viděl dokonce loni, ale už si ho zas nepamatuju), tak se tam docela i vypráví. Je to ale klasické akční béčko, lepší očekávat jen to, že tam hlavní hrdina hláškuje a rychle to odsejpá..

Hratelnost postavená na tradičním cover-based střílení u mě nikdy nepohoří a v tomhle ohledu Wanted funguje dobře. Specialitky jako ovlivňování dráhy kulek nebo prostě bullet-time jsou příjemným zpestřením. Škoda, že je hra tak lehoučká a do jejich používání jsem se ani moc nehrnul. Naplno využívat se dají (a musí) vlastně až v závěrečných dvou a podstatně delších kapitolách.

Wanted: Weapons of Fate není hra na dlouhé hodiny. Jak trefně poznamenal Jack_Dark, je to relaxační oddychovka na jedno dohrání a zapomenutí. Filmu hra ostudu rozhodně nedělá, za 4 až 5 hodin je hotovo a hádám, že za týden to vypustím stejně, jako ono kinematografické veledílo.

Fajnová střílečka, která svého času musela být v mulťáku ještě fajnovější. Servery jsou ded a já stejně nemám žádné kamarády a tak mi ani nebylo líto, že jsem to sjel sólo. Protože ani sólo to nebylo vůbec špatné!

Po delší době jsem zase hrál akční hru, kde AI jak nepřátel, tak především parťáka nestojí úplně za starou belu. Vlastně naopak. AI je tu je docela dost schopná. Nepřátele se kryjí, opatrně postupují, občas provedou výpad a vypozoroval jsem i jakousi koordinaci a pokusy o flank. Parťák je také užitečný, obzvlášť když si ho hráč za pomocí rozkazů šikovně řídí. Ne že by byla Army of Two hardcore hra, ale přímý útok tu moc nefunguje. Celé to stojí a padá na spolupráci obou postav. V zásadě to pracuje na principu, že jeden na sebe přitáhne horlivým střílením pozornost a druhý se nepřítele snaží obejít. Hra obsahuje pár jednoduchých leč šikovně funkčních taktických příkazů, díky kterým je ono ojebávání nepřátel královská zábava. Nic mega složitého, ale přesto je to dostatečně challenging (na vyšší obtížnost samozřejmě).

Kromě toho hra využívá starého známého cover-based systému, jen v poměrně odlišné podobě, než jsem byl doposud zvyklý. Postava se při krytí nepřimkne natvrdo k překážce (stiskem klávesy), ale dynamicky se za ní skrývá a reaguje na ni zatímco hráč normálně běhá po bojišti, střílí a z toho skáče z krytu do krytu. A je to super! Je to svižnější, příjemnější a dynamičtější, byť k dokonalosti to má pořád trochu daleko. I samotné střílení je hodně zábavné a vlastně ani nemám samotnému core gameplayi moc co vytknout.

Co už trochu zamrzí je poměrně nezajímavý level design plný klišé lokací (samé základny, industriální čtvrti, letiště apod.). Ač hráč v šesti misích procestuje údajně celý svět, mapy působí spíš účelně než uvěřitelně a dost se svým specifickým designem poddávají cílením na coop zážitek. Stejně tak příběh je spíše do počtu. Většinou jsem ani neměl tušení, kde vlastně jsem a proč po všech střílím (zdravím tvůrce Spec Ops: The Line), ale to je vlastně úplně fuk, protože i tak jsem si to parádně užíval.

Amy na mě působila díky kooperaci 2 věkově rozdílných postav jako budgetová variace na The Last of Us a že je to na PSN jen za pár kaček, tak jsem sebral odvahu a po všech těch průměrně hodnocených konzolových střílečkách se vrhl na mizerně hodnocený survival horor. Yay!

Ten největší horor je u téhle hry rozhodně framerate. To už se nedá nazývat lehkými dropy, ale regulérním sekáním, které mi ztěžovalo už tak obtížnou hru. Amy obsahuje mnoho zajímavých nápadů, ale tvůrci zřejmě neměli prachy a možná ani talent to dotáhnout do nějaké hratelné podoby. Úvodní animace totiž navnadí na lineární příběhový thriller, ale velmi záhy jsem zjistil, že design je lehce Resident Evilovský - tedy nějaký ten backtracking - jen s tím rozdílem, že tady jsou všechny lokace malé a jednoduché. A přesto... ztrácel jsem se. V pozdější fázi jsem už hrál podle walkthrough na Youtube, protože hra je po designové stránce tak neskutečně neintuitivní a hledání cesty dál tak zdlouhavé, že hrát to bez návodu, tak to mačkám ještě teď. Ale dokud jde o hádanky, tak to ještě jde...

Horší to je, když přijdou na řadu souboje. Kdo chce Amy dohrát do konce, musí si připravit opravdu mimořádnou dávku trpělivosti. I souboje jsou tak trochu hádanky, jen při nich chyba znamená smrt a opakování. Mnohé lokace se dají řešit jen metodou pokus-omyl. AI nepřátel si často dělá co chce a díky tragickému soubojovému systému dokáží šarvátky s nimi, byť v zásadě naprosto primitivní, pěkně potrápit. Obzvláště s větším počtem oponentů, kterým je lepším prostě se vyhnout. Je tu jakýsi stealth, ale ten je velmi nespolehlivý, takže se to někdy povede... a někdy prostě ne. Nevadí, poslední čtvrthodinu můžu přeci sjet znova. Třikrát, čtyřikrát... Nepomáhá tomu ani checkpointový systém, který tvořil tradičně někdo, kdo neměl v hlavě mozek. A o závěrečném bossfightu ani nemluvím, to je kapitola sama pro sebe. Naštěstí není úplně přehnaně těžký, pouze debilní.

Amy je špatná hra. Má zajímavý námět, pár fajn hádanek, nějaké originální prvky, ale jako celek nedrží pohromadě. A co hůř, hraní není zábava ale spíše frustrace. Tvůrcům evidentně došly prachy. Golem, co v druhém chapteru prorazil dveře, se už do konce hry ani neobjevil. Amy má celý HUD snad s 12 položkami věnovaný schopnostem, ale za celou hru se naučí jen dvě, přičemž aktivní má vždy jen a pouze jednu. Jo a nemá to konec. Tvůrcům prostě došlo, že si ukousli velké sousto a že to nedaj a tak to nějak doplácali do dohratelné podoby a vydali. Škoda, určitý potenciál tam byl.

Fracture je jedna z prvních, chtěl jsem říct exkluzivit na PS3, ale hra vyšla i na Xbox 360, takže se tak úplně o exkluzivitu nejedná. Každopádně je to hra, která se nedostala na PC a svého času mě docela zaujala zajímavým mechanismem formování terénu. Jak to dopadlo?

V mých očích tedy nijak valně. PS3 měla opravdu slabý start a rané hry na tuto konzoli ve mně vzbuzují spíše jakousi hořkou pachuť. Už dlouho, jsem nehrál generičtější a otravnější střílečku, jako je právě Fracture. Onen mechanismus formování terénu je tu spíše na efekt a krom několika jednoduchých a ne moc dobře podaných hádanek jsem ho až tak účelově nevyužíval. Ono totiž není na nějaké taktizování vlastně pořádně čas. Tvůrcům jeblo v palici a posílají na hráče nepřátele po desítkách. Problémem je, že oni nepřátele jsou docela nechutně tuzí, takže se každá přestřelka zvrhává v úmornou a systematickou bitvu, kde se hráč pomalu posunuje mezi sutinami a opatrně likviduje jednoho nepřítele za druhým.

Ačkoli hlavní postava vydrží slušnou dávku zásahů, jakmile se na něj sesype desítka protivníků, není vůbec složité v okamžiku zhebnout. Nepřátelé jsou navíc velmi odolní, dotěrní, zasypávají hráče střelbou, vrhají po něm granáty, střílí rakety hlava nehlava a přežití je často dílem náhody. Umírá se tady lehko a často i dost neférově. Vlastně je tady přítomno všechno, co mě na third person střílečkách jako žánru sere. Pocit ze střelby je dost tuhý a pocitově takový nijaký, střílení jsem si vlastně vůbec neužíval a vždy, když se mi na radaru rozsvítily desítky dalších červených teček, jen jsem si otráveně povzdychl. Občas se objevil nějaký tankující semi-boss nebo poskakující zmrd (omlouvám se za nevhodný výraz, ale výstižnější označení jsem nevymyslel) pálící po hráči rakety.

Proč jsem tedy vlastně hru dohrál? Krom toho, že jsem autistický pošuk co se dohrávání týče, tak mě i docela zajímalo, co bude dál. Onen námět dvou znesvářených stran bývalých Spojených států zprvu působil zajímavě. Po čase mi ale došlo, že příběh prakticky neexistuje a v poslední třetině jsem to vlastně dohrával opravdu spíše jen pro odškrtnutí hry. Potěšila obligátní mise ve vozidle, které se ale ovládalo dost příšerně. I přesto tradičně fajn oživení. Pohyb postavy je také dost nemotorný a i když se mi líbila kinetika pohybu, ovladatelnost, nepřesnost a neustálé zasekávání o objekty mě též spíše otrávilo.

Level design je vyloženě mdlý a ačkoli nemůžu říct, že by hra vypadala hnusně, o žádnou kochačku rozhodně nejde. Lokace jsou nenápadité (až na obřího pochodujícího robota), plné stále těch samých sci-fi objektů. Nějaké pěkné krajinky nebo zapamatování hodné momenty úplně chybí. Hráč hrou propluje a všechno vypadá tak nějak stejně, nudně a neambiciozně.

Je tu vlastně něco, co bych pochválil? Ani ne. Fracture není vyloženě špatná hra, ale působilo to na mě po všech směrech tak strašně průměrně, až to byla více otrava, než zábava. Pár světlých momentů se našlo, díky kterým jsem se hrou nesekl, ale za mě je to tedy určitě nejslabší kousek, co jsem doposud na PS3 dohrál (Bodycount nepočítám, to byla nehratelná sračka).

"For Merino!"

Ou, tak tohle bolelo. I přes nepříznivé ohlasy jsem čekal solidní akci. V jádru to není úplně zlé postříleníčko. Dobrý pocit ze střelby, solidní zvuky, kvalitní fyzika. Až do konce mě střílení bavilo, možná víc jak u leckteré jiné střílečky. Ale tady klady končej, protože to ostatní je přinejlepším průměrné.

"As Merino says, Mantel will fall today!"

Začněme ale příběhem, který v prvních několika misích působí dost zajímavě. Konečně střílečka s přesahem, říkal jsem si, a zavzpomínal se slzou v oku na parádní Spec Ops: The Line. Jenže s oním velkým zvratem (který tvůrci nepochopitelně sami vykecali půl roku před vydáním) a následně suprovou haluz misí v bažinách jakoby úplně došly nápady (a asi i prachy). Přitom příběhem vysvětlené prvky jako je mizení nepřátel hned po skácení se k zemi (což je btw dobrej trigger na nic netušícího hráče, který nemá páru, že se jedná o záměrný designový prvek a ne jen trapný technický přežitek z dob minulých - minimálně jeden český "profi" recenzent to nepochopil) nebo podivné křiky a záblesky jsou super. Dokonce jsme myslel, že i to megatrapné silácké kecání "nektarem" vychlastaných mozků je záměr, ale snad ještě trapnější rebelové mě později vyvedli z omylu.

"The Promised Hand fights for Merino!"

Celá hra je fakt špatně napsaná. A když říkám špatně, tak opravdu tragicky. Tvůrce napadl parádní námět, který sice není úplně zcela originální, ale má potenciál. Nedokázali s ním ale ani trošku naložit. Všechny postavy bez rozdílu melou nehorázné sračky.

"We are ready for you Merino! Ready to finish you!"

Haze je i po stránce level designu snůškou těch největších klišé. Každá lokace vypadá jako nějaký základní návrh, kam chtěli tvůrci postupně zapracovávat detaily. Všechno je děsně basic - holé, prázdné, potažené ohyzdnými texturami a jako hra z roku 2002 to nevypadá jen díky moderním světelným a fyzikálním efektům. A ty zas způsobují, že je všechno plasticky nablýskané a zářivé. Tak jako moje případná budoucnost, kdybych víkendy netrávil hraním her jako je Haze...

"For Merino!"

Když jsem teda zjistil, že se tady zrovna moc nepokochám, začal jsem se soustředit na core gameplay. Ten v zásadě není špatný, ale jakoby se tam tvůrci snažili narvat co nejvíc absurdních debilovin, jen aby mě během hraní co nejvíc vysírali. AI nepřátel je fakt špatná. Nepřátelé neustále rushují. A když nerushují, tak prostě jen tupě čumí a nereagují. Na nějaké logické přesuny, důmyslnější krytí či nedejbohům taktickou spolupráci tady hráč nenarazí. AI spolubojovníků je snad ještě horší. Šulini běhají po bojišti jak nakopnuté slepice, motají se pod hlaveň a hlavně: pokřikují NEUSTÁLE ty SAMÉ cringe hlášky POŘÁD dokola s kadencí jedna megatrapná hláška za 5 sekund. 5 SEKUND!. CoD hadr. Jako chápu, jsou to vymleté zelené mozky and shit, ale opravdu je potřeba velitele týmu každých pár sekund informovat o tom, že bojuje za pána, co se shodou okolností jmenuje stejně, jako takové ty chlupaté deky z oveček (kdyby to náhodou někdo ještě nepostřehl, ten pán se jmenuje Merino), co mi babička pořídila do výbavy, až se jednoho dne ožením?

"Remember your promise to Merino!"

A co by to bylo za střílečku, pokud by nemohl hráč usednout do nějakého toho vozidla? Takové pasáže jsou vždycky docela fajn oživením a nejinak je tomu tady, ale proč sakra vojenský džíp musí znít jako Ford Mustang s rozmrdaným vejfukem? A proč se musí ovládat jak kamion v Euro Truck Simulator? A proč není plyn na analogových tlačítkách, aby se s tím těžkopádným krámem dalo alespoň plynule rozjet?

"Merino is depending on us!"

Kdybych měl něco pochválit, tak je to určitě optimalizace. Tu pánové z radikálního designu zvládli obstojně a propady snímků jsou minimální. Jo a taky hudba v menu je fajne. Samotné střílení jsem si docela užil, ale já si užil i pár her od City Interactive, kterým se Haze jen tak btw místy vizuálně docela podobá.

Na závěr bych snad jen dodal: "FOR MERINO!!§§"

Tehdá po dohrání Call of Duty 2 jsem s nadšením vyhlížel vydání třetího dílu. Jaké bylo mé zklamání, když trojka vyšla pouze na konzole a tak jsem jen slastně pokoukával a na svou vysněnou hru si mohl nechat zajít chuť. Naštěstí vydání Modern Warfare na sebe nenechalo dlouho čekat a série dostala tehdy svěží vítr v podobě moderního konfliktu.

Třetí díl mělo však na starost studio Treyarch a jeho rukopis je tu velmi znatelný. Trojka vlastně není ani tak trojka, jako spíš rozsáhlý datadisk. Stejná grafika, stejné assety, stejné zvuky i řev vojáků. Je to vlastně úplně obyčejný mission pack, který nepřináší nic nového. Navíc se ta hrstka misí odehrává pouze v jednom klimatu a to jest už notně ohraná Normandie. Pro hráče to znamená plížení se zákopy, přepadávání nácků z křovisek, čištění francouzských vesniček, dobývání kopců apod. Nic co bychom už předtím neviděli, avšak v podání fušérů z Treayarchu to je o dost průměrnější zážitek, než je u této série zvykem.

Na hratelnost jako takovou si stěžovat nemůžu. Koho CoD 2 bavila, bude se mu líbit i trojka. Jen je tu všechno takové generičtější, tupější a celkově průměrnější. Zapamatováníhodné momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Celá hra je spíše komornějšího rázu. Hráč běhá od domu k domu, čistí stále stejné místnosti, občas se tvůrci snaží oživit hraní využitím pohybového ovládání, ale to mě spíš sralo (snad až na melee útok vyvolaný švihnutím, ten byl cool), protože jediné, co se po hráči vyžaduje, je zuřivé máchání ovladačem hlava nehlava.

Potěšila mě možnost usednout do džípu a zajezdit si v lehce otevřené mapě. Stejně tak bitva o Hill 262 byla fajn. Zbytek je klasická vata, která zabaví, ale nenadchne. Když už tvůrci chtěli být takto komorní, mohli klást větší důraz na příběh týmu, ubrat na počtech nepřátel a přitlačit na atmosféře. Žel, o tomto tahle série není.

Grafika jako by z oka vypadla 2. Určitých úprav doznala fyzika, kdy panďuláci po zásahu granátu nebo pažbou létají jako balónky naplněné vzduchem a nekácejí se jen ve strnulých animacích k zemi. Fyzika je ale jen částečná. Většinu animací hra přejímá ze dvojky. A víme, jaké byly animace ve dvojce - kostrbaté a trhané.

Herní doba je v porovnání s novějšími díly docela dlouhá. Tipoval bych to na něco okolo 8 hodin, což je tak akorát. Ovladatelnost je poměrně mizerná. CoD 3 je rychlá hra (obzvlášť v porovnání třeba s naposledy dohraným Killzone) a na hraní na ovladači se moc nehodí. Po troše tréninku se na to dá zvyknout, ale na myši a klávesnici bych si to jistě užil o dost více. Klasicky za to může částečně i optimalizace. Na tak starý engine je poměrně slabá a v hektičtějších momentech framerate citelně padá dolů. Nehledě na řadu technických bugů - od levitujících a zasekávajících se vojáků, přes nepřátele střílející skrz zavřené dveře, až po bugnutý kolizní systém, který rád hráče při zalehnutí odpinkne kamsi na opačnou stranu prostranství. Jsou to vesměs blbosti, ale jsou to věci, kterých se Infinity Ward většinou vyvaruje.

Abych to shrnul. Call of Duty 3 je fajn mission pack, který fandy série určitě potěší. Je ale zároveň třeba od toho nečekat pokračování, které sérii někam posouvá. Tím trojka určitě není. Trochu mě mrzela absence něčeho více wow a hlavně faktu, že se hráč nepodívá nikam jinam, než do Francie. Díky tomu trojku působí tak trochu jako chudý příbuzný.