Od prvního předsmrtného příběhu, kdy se malá holka (budťo halucinací z hladu, nebo otravy poté, co dychtivě ďobla na okně pověšený rulík, na který jsem naivně odmítal kliknout) čtyřikrát promění v dravé zvíře, je jasné, že se na melancholické kreativitě nešetřilo. My máme v rodině ve sbírce taky pár originálních smrtí, která tu a tam souvisí například s chlastáním, ale tenhle barák byl ještě horší než Presleyovi. Dobré pro fascinaci je, že smrti nejsou vyloženě nadpřirozené, a přesný výklad je obvykle do jisté míry na člověku (u desáté postavy člověk trochu zcyniční).

Steam mně tvrdí, že jsem hru sejmul za dvě hodiny, což mimochodem považuju za dobře investovaných 200 korun/hod, to pokládám za velmi rozumnou herní dobu, bo nic delšího nejsem skoro schopen dohrát. Jak to může někdo natáhnout na dvojnásobek při tý linearitě a jasně danému postupu nechápu - asi jsem nechtíc nevybarvil všechny příběhy. Taky mně zaujalo, že se v půlce baráku svítilo jak na lesy. Jelikož si nepamatuju, že bych ze začátku nahazoval po pradědovi generátor, mám takovou teorii, že si to ta holka na konci hodila, když uviděla účtenky za elektřinu.