Ač jsem se snažil omezit důležité informace, případně je nacpat do spoileru, je dost možné, že neznáte-li knihy a hru, prozradil jsem něco, co by vám mohlo zničit eventuální budoucí zážitek, manželství či život, takže čtěte na vlastní nebezpečí.

Zaklínač se vzdává možnosti nechat se brát seriózně už tím, jak se staví k problému identity hlavního hrdiny. Vrchol všech klišé, amnézie, se dá překousnout bez problémů, stejně jako armáda mutantů sloužících nastolení utopické vize světa, ale když postava i hráč znalý knih neustále na každém rohu naráží na místa, odkazy a zejména známé ze svého bývalého života a není z nich schopen dostat ani špetku informace tom, kdo a čím vlastně byl, působí to přinejmenším podivně. Jméno a profesi zabijáka monster totiž rozhodně za dostatečnou odpověď nepovažuji. V tomhle směru nejhrůznějším momentem je asi setkání s hospodským, kterému se trvůrci pro jeho tuctovost a omezenou funkci (drobná nápověda - hospodský) ani neuráčili přijít s jménem, který vám na požádání odvypráví zlidovělou verzi celé pentalogie. Takto se toho Geralt o sobě doví více než chlastáním s kumpány, kteří ho provázeli značnou částí ságy. Ona možná ta amnézie je v Temerii celospolečenský problém.

Naštěstí ale tady jsou tolik vychvalované a propracované morální dilemata. Věru, mám rád, když se u hry mohu na krátký okamžik zastavit a popřemýšlet, která z široké palety možností nejvíce vyhovuje mé postavě a způsobu, jakým ji hraji (zdravím Ravel). Witcher nabízí něco podobného, jen s tím rozdílem, že mám k dispozici zpravidla tři volby, mezi kterými je třeba rozhodovat se dle klíče "která tak asi je nejméně debilní". Bohužel, takovéto řešení je nutné v téměř každé "vypjaté" situaci. Jen jednou se mi povedlo dobrat se závěru questu, který mne plně uspokojil, k mému smutku k tomu však došlo mimoděk, když jsem se oběma frakcím, jež si přály mou pomoc při vzájemném rozbíjení držek, vykroutil starým dobrým roleplayingovým "počkej tady, hned se vrátím." Po pár dnech je čekání přestalo bavit a zatímco jsem se řezal s velkými záporáky se do sebe pustily.

A i ti padouši samozřejmě většinou působí, stejně jako hra, tak nějak plytce a bezrozměrně. Samozřejmě jsem neočekával zlosyny propracované jako Emhyra, ale po většinu času bylo mou největší motivací při plnění hlavních úkolů pročištění deníku. A ani smrt toho nejdůležitějšího z nejdůležitějšcíh mne neuspokojila tak, jako u pasu se pohupující hlava wywerny. Ten hák je sakra dobrý nápad.

Přestože jsem si celou dobu stěžoval a mnoho otravných věcí, jako třeba velmi brzy unavující soubojový systém, šílené ukládání nebo neustálý respawn potvor vynechal, neznamená to, že by Zaklínač byla zlá hra. Překvapivě je totiž celkem dobrá, dokonce i já jsem se dokopal k jejímu dohrání. Jen mi z ní tak nepadá brada jako jiným.

Popisováním chyb a problémů této série bych dokázal naplnit solidní čtvrthodinu (a snad i déle). Třeba absurdní systém zásobování, zbytečná diplomacie a špionáž, otravný micromanagement bojů, nemožnost přezbrojení divizí a spousta jiných drobností, které mne vždy užírají. Přesto není žádné jiné hry, u které bych momentálně trávil tak nerozumné množství času, protože i přes všechny možné nedostatky se totiž jedná o extrémně návykovou záležitost, u které člověk velmi snadno ztratí pojem o čase a prostoru.

Svého času jsem u téhle hry strávil neuvěřitelné množství času. Jen u dema jsem vykysl několik měsíců, stejně jako později u mise Útěk z Everonu. Neuvěřitelně jsem to tehdy žral a dal bych hře bez rozmyslu 120 percent. Dneska už s odstupem vidím chyby, které trochu hodnocení sráží. Jednak je tu nikterak vyjímečná inteligence počítače, zavislá výhradně na scriptech. Taky většina dopravních prostředků, kromě vlastních nohou, se ovládá vcelku zvláštně. Rádiové vysílání je trochu nedořešené, v momentě, kdy zpoza kopce vyběhne banda Rusáků, počítač začne po jednom hlásit jejich pozice a kompletně tím zablokuje linku, nehledě na stojicky klidná hlášení o zranění... Za nejpodivnější ale považuji návrh misí, jak ty jednotlivé, tak i v kampani. Ze začátku jsou sice velmi stylové a kvalitně navržené, ale s postupem hry rostou počty nepřátel i absurdita úkolů, až jsem často nevěděl, zda-li se hlavní postava jmenuje Armstrong či Arnold.
I tak tu ale zůstává otevřená krajina a možnost zablbnout si v hromadě vehiklů, dokonce s počítačem, na který by si dnes většina lidí ani nedala kafe.