Tedy, tak tohle je solidní vojeb. 7 postav (které se od sebe v zásadě ani zase až tak moc stylem boje neliší), pouhopouhá dvě-max. tři komba pro každou z nich (zpravidla jeden útok zdálky, jeden výpad a občas jedna nějaká blbinka navíc), několik málo nehezkých backgroundů, grafické ztvárnění ze kterého se chce zvracet (jako opravdu, ty backgroundy vypadají jak amatérsky slepené z různých fotografií, což asi i v posledku jsou a vůbec to nevypadá hezky).
Největší fail je však pak gameplay samotný, hra (alespoň co se týká PC verze) je šíleně rychlá, čili v podstatě nemáte absolutně šanci zareagovat včas na kterákoliv komba, která nepřítel použije (zvlášť pokud je to z bližší vzdálenosti), pokud se nebráníte náhodou předem, tak prostě nemáte šanci je vykrýt či jim uhnout, naopak PC v pozdějších kolech reaguje naprosto strojově neomylně a vykryje/uhne kterémukoliv pohybu, který využijete, naopak někdy však nepříliš dobře reaguje na klasické kopy či skok+kop, čili se souboje zvrhávají ve spamování základních kopů, do nichž tupá AI směle nabíhá. Později na vás hra frkne 2 protivníky za sebou, aby toho jakože nebylo málo. Souboj s Gorem je pak jen o skoku + kopu, nic jiného na něj nefunguje a i tak je to v zásadě dost random záležitost, někdy útok prostě vykryje a vy si to solidně schytáte, jindy nedokáže vykrýt ani několik jump kicků za sebou. Volba obtížnosti tu zdá se nefunguje, na very easy je PC později stejně „neomylná“ jako na medium a na very hard není o moc lepší.
Mám zkušenosti s hafo bojovkami od Tekkena počínaje, přes Virtua Fightery a Street fightery zdaleka nekonče, k čemuž jsem přihodil i hafo freewarových (z těch lepších bych jmenoval třebas Super Cosplay War Ultra) a myslím si, že v nich nejsem úplně špatný. Přesto obtížnost MK 1 zdá se býti trochu více o náhodě, než samotném skillu, bojovníci jsou nevyvážení a jak jsem psal výše, AI někdy příliš tupá, jindy zase v podstatě neomylná.

Beru, že se jedná o jednu z prvních bojovek, ale ve srovnání s takovým Street Fighterem 2 zhruba ze stejného období, je to nebe a dudy, ten je totiž mnohem vyrovnanější, vyváženější a promyšlenější hrou se zároveň mnohem hezčí grafikou.

Popravdě kult okolo prvního Mortal Kombatu příliš nechápu, buďto si své místo opravdu vydobyl pouze díky přehnané brutalitě, kdy tehdejší děcka bavily zkrátka ony přemrštěně násilné finiše, tedy ve zdejším podání „fatality“, nebo si jej oblíbili ti, kteří v podstatě s jinými bojovkami žádné zkušenosti neměli.
Tak či onak dnes již nepříliš dobře hratelný kousek, který si zaslouží pozornost pouze jakožto „doplnění herního vzdělání“ a poohlédnutí se za tím, jak tato série začínala.
K dobru bych prvnímu dílu mohl přičíst asi převážně pouze velmi zdařilou hudbu (v CD verzi), která má ty správné bojové grády, temnou atmosféru a určitou svižnost,chytlavost gameplaye (jakkoliv je v mnoha ohledech mizerný), díky čemuž se jedná o ideální kousek na takové to cca 15 minutové vyblbnutí.
Od MK 2 si však slibuji mnohem více, ten vypadá (alespoň na první pohled) vylepšený ve všech ohledech a už snad bude opravdu plnohodnotnou bojovkou, která se vyrovná tehdejší i současné konkurenci, od počtu hratelných postav, komb, backgroundů, přes hezčí grafiku po snad vyváženější a solidnější samotný gameplay a AI... no uvidíme.

Vaporum, aneb blesk z čistého nebe? O Vaporum jsem se poprvé dozvěděl asi cca měsíc před vydáním, a kdybych nevěděl, že je od autorů jiných, myslel bych si, že Almost Human kuchtí další dungeon crawler, tentokrát však s lákavým steampunkovým settingem. Asi nebudu jediný, ale sci-fi dungeon bylo něco, co mi na trhu vždy docela chybělo, čili Vaporum byl samozřejmě instant buy v první den vydání.

Krom skoro až kopírování prvního Grimrocku, jistě nezapře ani značnou inspiraci Bioshockem, a tak se zde rozvíjí poměrně atmosferický, slibný příběh, který však bohužel táhne tak cca do čtvrtého-pátého patra, kdy hráče drží v nevědomosti, napětí a zdařile si pohrává s určitým tajemnem, to však od onoho cca pátého patra opadne, anžto hráči vše důležité autoři vyslepičí a dále už se příběh jen hrne rychlostí rychlovlaku do zdárného konce, který bohužel nekončí příliš zajímavým způsobem (a znalce prvního Bioshocku asi ani příliš neohromí, anžto je vystavěn v podstatě na stejné bázi). V prvotním příslibu nečeho většího jsem byl tudíž trochu zklamán, nicméně příběh v dungeon crawlerech nikdy nehrál prim, takže ještě zbývá fajn hratelnost.

Hratelnost je vesměs typicky Grimrockovská, dávkování puzzlů a soubojů je na podobné úrovni, patra jsou poměrně zdařile nadesignována. Secrety jsou správně skryté. Bohužel však v ani jednom odvětví nedosahuje až takových kvalit jako první Grimrock, a třebaže nezaostává příliš, na onu pomyslnou špičku ledovce to nedotáhl.
Souboje probíhají v menších arénách (vstoupíte do místnosti, zaklapnou za vámi dveře, všude okolo se vyrojí nepřátelé), což dává hráči většinou menší prostor k manévrování. Nepřátelé mají hafo nepříjemných skillů a bývají obecně poměrně tužším soustem. Souboje jsou tak tudíž mnohdy slušnou výzvou a na vyložené vatovky zde v podstatě nenarazíme. Občas působí možná až lehce zdlouhavěji, neboť enemáci vydrží poměrně dost zásahů.
Puzzle většinou spíše jednodušší, avšak i přesto se párkrát autoři opravdu blýskli a narazíme tak na některé, které dokážou solidně potrápit mozkové závity. Byť jsem měl však pocit, že hra své trumfy pořádně vytasila až v předposledním patře.
Tak či onak, oba Grimrocky mají u mě víceméně výhradní postavení na poli dungeon crawleru, čili třebaže možná Vaporum takové kvality designu a puzzlů nedosahuje, pořád je ještě na poměry dungeonů obecně velmi vysoko. Nicméně i přesto všechno jsem se však nedokázal zbavit pocitu, že tomu něco chybí, že to v něčem není úplně ono...

Ano, jsou to RPG prvky, resp. vývoj postavy jako takový. Hra působí, jako kdyby měla implementované něco jako „level scaling“ (i když mi je jasné, že vzhledem k linearitě hry byly statistiky nepřátel upravovány nejspíše ručně), což má za následek, že zde nejde příliš cítit vývoj/sílení postavy, tak, jak jsme na to v RPG obvykle zvyklí. Jinak řečeno robotický pavouk, kterého potkávám v prvním patře, vydrží cca stejný počet zásahů jako v patře devátém, hráč má stejnou šanci jej zasáhnout (ta se pohybuje kolem 85% u všech nepřátel) a působí procentuálně cca stále stejné poškození. Vše se lehce zlepší až v samotném závěru, kdy se najednou dostaneme k celkem solidnímu vybavení, pokud nalezneme speciální „super secret roomy“ a tak nějak už máme namaxované nějaké ty solidnější skilly.
Co se lootu týče, zde bych jistě ocenil vyšší variabilitu, nějak to na mě působilo, že je tu málo druhů všeho... vlastně nacházíme jen několik málo druhů zbraní, zbrojí, helmy, boty a rukavice a standardně „hp a mana“ „lektvary“. Proč tu třebas nemáme občas něco zajímavějšího, co se vymyká tomuhle klasickému konceptu? Co třeba něco jako ty bombičky, co se daly občas najít v Grimrocku? Ty by se sem třebas zrovna perfektně hodily... nu což.
Krom toho veškerý loot podléhá až příliš přísnému řádu, což je hlavně znatelné tak do poloviny hry, čili například v prvním patře najdu pušku s 30 dmg +1 precision , v dalším patře je to 45 dmg +2 precision, v tom dalším 60 dmg +3 precision... asi nemusím dále pokračovat, abyste si udělali obrázek. Zajímavější itemy s nějakými odlišnými vlastnostmi většinou naleznete pouze v secret roomech a zvláště pak v pozdější fázi hry, kdy už se tenhle nudný koncept popisovaný výše tedy trochu naboří a vaše výbava hned působí veselejším dojmem.
Vývoj postavy vcelku jednoduchý, máme tu 3 základní statistiky zvyšující se automaticky a 9 skillů do nichž můžeme investovat 5 bodů. Nicméně jakkoliv to nudně zní, během hry se naštěstí dostaneme jen k několika málo bodům, a tudíž si budeme moci namaxovat tak 3 skilly (a možná ještě zbudou tak 3 bodíky do čtvrtého), čili si to chce poměrně pečlivě rozmyslet, kam body investuji a opakované hraní tak může zajistit zase zcela jinak hratelnou postavu. Osobně jsem zvolil tupé zbraně (těžká obouruční kladiva), specializaci na zbroj (zvyšuje hlavně hp a později důležitý resistance), a protože se mi jevil jako hodně užitečný zdejší systém „magie“ (zde tedy gadgets), investoval jsem zbytek bodíků do nich + skill na regenerování energie.
Trochu jsem se bál hraní pouze s jednou postavou, mé obavy se však nakonec ukázaly jako liché, anžto postava je tu poměrně multifunkční a tak si tu v klídku střílíme střelnými zbraněmi, rubeme nepřítele zblízka (čemuž nám dopomáhá tlačítko na rychlou změnu slotu zbraně) a sesíláme vesele kouzla (resp. používáme ony gadgety), což pohodlně nahradí celou partu v jiných dungeon crawlerech.

Co se technického zpracování týká, tak tu máme naprosto skvostně a áčkově vypadající hru, která to však vašemu hardwaru (asi i díky použitému enginu) dává slušně sežrat. Hudba tu příliš často nehraje (pouze nějaké akčnější podkreslující tóny při větších soubojích) a ambientní zvuky skvěle dotvářejí atmosféru.

Sečteno, podtrženo moc fajn kousek, který přitáhne asi převážně díky zajímavému settingu, třebaže není bez chybiček, nabídne nám solidní Grimrockovský zážitek a zkrátka celkově skvělou zábavu (autoři samozřejmě apelují na to, že je hra inspirována Dungeon Mastery, Eoby a bla bla bla, ve výsledku má však feelem a celkovým gameplayem úplně nejblíže Grimrockům, které mnohdy až sprostě kopíruje, což však někdy není vůbec na škodu). Už se těším, co dalšího nám tohle studio ukuchtí.

Na závěr pár statistik: Dohráno za 17 hodin, 18 minut na Hard obtížnosti, nalezeno pouhých 20 secretů z 28 (některá skrytá tlačítka tu jsou vážně kurevsky špatně vidět a to jsem checkoval každou zeď mnohdy i několikrát :)) a nachozeno 25859 políček :). Postava dosáhla 15. levelu (zaměření Combat Rig).

Tak tohle byla vcelku slabota, zatímco původní Redneck exceluje naprosto skvělým level designem, při nemž musíte pečlivě hledat cestu dál a trochu nad ním přemýšlet (žádné lineární lokace s vedením za ručičku) a zapamatováníhodnými lokacemi (Blázinec, Pohřební ústav či všemožné "malebné" vesničky/městečka), datadisk nic z výše zmíněného neobsahuje. Lokace jsem si zapamatoval všehovšudy tak 2-3 (Carnival of Terror, Crystal Lake Camp, dejme tomu Hoover's Dam), ostatní byly vesměs takové nějaké nemastné a neslané. Přemýšlení nad postupem dál se už nekonalo prakticky vůbec, anžto tu máme zpravidla vždy troje zavřené dveře, za prvními dveřmi je klíč ke druhým dveřím, za druhými klíč ke třetím atd., ty se vždy válí někde na zemi či na stolku a pro jejich získání nemusíme nic specifičtějšího vykonat, vlastně tím mnoho lokací působí i vcelku lineárním dojmem, nehledě na to, že vyloženě komplexní, propletené či otevřené lokace z jedničky se již nekonají a vše je tu takové nějaké prostší, menší, jednodušší a kratší. Autoři si s tím však příliš hlavu nelámali a tohle lajdácké designérské schéma bohužel uplatnili bezvýjimečně snad na veškeré mise. A aby tomu nasadili korunu, vše je naprosto zrecyklované z původní hry, od textur, přes nepřátele (zde přibyl teda jen ten Aligátor, který je pomalý a vydrží méně zásahů jak čokl), zbraně... což by samo o sobě nemusel být takový průser a jsem na to u dosových přídavků poměrně zvyklý (a některé jsou i přesto bezvadné), bohužel je to vše zrecyklováno tak lajdáckým způsobem, že to mnohdy bylo vyloženě na facepalm ( a těch pár nových objektů (ano něco málo se nakonec přeci jen našlo, byť je spočítáme na prstech jedné ruky) vypadá jak z papundeklu- čili bez iluze té třetí dimenze, viz. "The beer drinking Bison apod.":)), některé lokace díky tomu působí více jak od nějakých amatérských fan designérů, než od profesionálního studia, které si za to nechává platit (ta finální byla fakt naprosté designérské dno a v naprostém závěru jsem si myslel, že jsem se dostal spíše do nějaké autorské "test room" :)).
Jako pořád to byl Redneck, už se to sice po původní hře poměrně slušně ohrálo, ale zábavné to stále docela bylo, avšak rozhodně se k tomu nehodlám vracet tak, jako k původní hře, anžto bych si tak maximálně kazil dojem.

Těžko uvěřit, že tihle vývojáři vytvořili i naopak jeden z mých nejoblíbenějších FPS datadisků a designérských skvostů se spoustou bezvadných lokací v podobě Cryptic Passage for Blood.

Volgarr the Viking je pro mě opravdu tím pravým synonymem ke kvalitní, náročné oldschool zábavě, ne, nejsou to všechny ty Super Meat Boyové, Electronic Super Joyové či Shovel Knightové, ale právě poměrně neprávem opomíjený Volgarr the Viking, který dokáže imo nabídnout více než výše zmíněné tituly.
Především je to pak právě ona vysoká, avšak vždy férová obtížnost, která dokáže ukovat k obrazovce a dává hráči poznat, jak leveluje sám sebe a stává se postupně naprostým přeborníkem, který bez jediné chybky dokáže projít většinu lokací jako nůž máslem, třeba i bez jediného zásahu. A to i třebaže předtím 100x zkapal. Nemáme tu checkpointy na každém kroku pro blbečky, pokud zhebneš, tak hezky celý level od začátku, jako za starých časů, no exception, i když zhebneš třeba u bosse. Od dob Golden Axů apod. kousků jsem nepoznal takhle silný pocit, že trénuji sám sebe a že mě to několikanásobné opakování vážně baví a že pokud zařvu, je to vesměs vždy má chyba. Je to svižné, dobře se to ovládá, nechybějí nám tu všemožné secrety, včetně celého secret levelu a secret endingů... zkrátka vše, co si milovník starodávných beat em upů a plošinovek může přát:).
Celé to pak podtrhuje pěkný grafický styl a úderná hudba (hlavně u boss fightů).

Dohráno prozatím dvakrát, avšak rozhodně mám v plánu se k tomu vracet a to s radostí!

Když dva dělají totéž a není to totéž, aneb jak byl vzat skvělý koncept „Hotline Miami“ a byl zasazen do stereotypního, černobílého, genericky působícího světa.
Jakkoliv jsem byl při zahlédnutí tohoto titulu se zvláštním názvem zprvu opravdu nadšen (má první reakce: „Ty krávo hotline miami z westernového prostředí, to bude fakt kůl“) a ještě více jsem byl nadšen z vcelku příznivé ceny (dal jsem za to necelé 3 éčka), přišlo záhy poměrně rychlé vystřízlivění.

Což o to, core gameplay byl převzat z onoho Hotline Miami a na první pohled nebyl převzat vůbec špatně, je to opět svižné, chytlavé a zprvu i zábavné. Bohužel po několika hodinách hráč zjistí, že těch možností je nějak mnohem méně a místo spousty masek ovlivňující gameplay, postav či zbraní, které právě Hotline Miami nabízelo a díky nímž byl gameplay tak různorodý, zde máme pouze 4 střelné zbraně, dynamit a nůž na blízko (který můžeme kdykoliv prohodit se střelnou zbraní, čímž hratelnost připomíná nejvíce ony vojenské mise z Hotline Miami 2). Bohužel tu chybí i jiné možnosti likvidace nepřátel (sražení dveřmi, doražení, vrhnutí zbraně atd.), čímž se velmi brzy stane gameplay velmi stereotypním. Za zmínku pak stojí asi pouze systém střelby, kdy zbraně musíte ručně přebíjet po jednom náboji (pro nabití jednoho náboje je však třeba tlačítko mačkat nesmyslně dvakrát- jedno zmáčknutí zobrazí bubínek, druhé nabije) a před střelbou natahovat, což vlastně ve výsledku do gameplaye nepřináší nic jiného, než že musíte držet či zmáčknout pravé tlačítko myši... jakkoliv to však zprvu působí krkolomně, rychle se to dostane pod kůži, ale je to v podstatě zbytečné. Více invence však hra nenabízí.

Když k tomu všemu přihodíme i celkem nezáživné a jednotvárné mise, tam kde Hotline Miami exceloval skvělým level designem, zde většina misí působí, jako kdyby vypadla z náhodného generátoru (některé jsou pak vyloženě jak přes kopírák- viz. mj. 2x téměř stejná mise ve vlaku) a nezajímavý příběh (jako opravdu? To zjišťování vlastní minulosti a situace, do kterých se během hraní dostáváte, jsou vážně občas na facepalm a s tím závěrem si autoři dělají snad vyloženě prdel)- mnohdy jednotlivé kapitoly připomínají spíše směsici vedlejších questů v nějakém laciném mmorpg/sandboxu- „město je uzavřené, tak to budeš muset přesvědčit šerifa vykosením banditos tamhle a tamhle“, „za mé osvobození dostaneš odměnu, jen si jí vyzvednout- vtrhni do vojenské pevnosti, všechny vykos a seber si pár zlaťáčků“, „řeknu ti, kde se nachází ten a ten, ale nejdřív půjdeš vykosit gang Číňanů“... vlastně podobných miniepizodek je hra plná (některé jsou zábavnější, něktéré jsou nudnější a některé vážně pitomé) a místo nějakého progressu a poutavého příběhu tak nabízí v podstatě přeskakování z jednoho „vedlejšího“ questu na druhý a ještě s častými náhodnými přepady při putování (zpravidla vygenerovaná otevřená plocha s 5-10 protivníky, přičemž působí neskutečně blbě, když se při smrti a následném restartování vygeneruje najednou plocha jiná). A aby byla iluze mmorpg/generického sandboxu dokonalá, nezdráhali se autoři do hry přidat nekonečné generické vedlejší questy (generická lokace s bednou zlaťáčků) a pitomé najdi/přines úkoly „barman:Hele ztratil jsem banjo někde na náměstí, přineseš mi ho za 5 zlaťáčků?“ mexikánec: „Jasně vole, proč ne.“... strašně to buduje tvrdou westernovou atmosféru, jen co je pravda. Rozhovory zpravidla nudné, občas nepříliš dobře napsané a od poloviny hry jsem je začal přeskakovat, bohužel jich není na tak akční kousek zrovna málo.

Stylizace jakkoliv působí na první pohled zajímavě, si vybírá tvrdou daň v podobě jednotvárnosti... ona se ta černo/fialovobílá s příměsí červené vážně dost rychle okouká a později vlastně mezi spoustou lokací ani nepoznáte rozdíl (což je asi i zčásti tím, že jsou tvořené na jedno brdo, ale ona stylizace tomu nepřidá).

Obtížnost nakonec zase není až tak vysoká (třebaže o žádnou casual procházku růžovým sadem se taky zrovna nejedná), anžto lokace jsou většinou malé, můžeme tu investovat dolárky do několika skillů (třeba 50% odolnost na střelbu, zvýšený počet munice, rychlejší nabíjení...), nábojů je neustále dostatek a tak není v podstatě problém úplně v klidu vystřílet desítky a desítky protivníků, kteří navíc na dálku nestřílí a nereagují moc dobře (občas odstřelíte jednoho a ten druhý stojící opodál si toho ani nevšimne či vás není schopen zasáhnout, nebo omylem postřílí své spolubojovníky:)). Ale samozřejmě stále platí (alespoň bez onoho výše zmiňovaného skillu) 1 střela= smrt, čili s vámi občas nějaká ta zbloudilá střela dokáže zatočit, navíc protivníků postupem času rapidně přibývá.

Mno podtrženo a sečteno, jakkoliv se to z mého komentáře nezdá, to docela zábavné většinu času bylo, v podstatě však pouze díky převzatému core gameplayi z Hotline Miami, za což nevím, jestli můžeme plácat autory tohoto kousku po zádech (možná tak maximálně za to, že ten okopírovaný koncept alespoň okopírovali dobře:)), avšak chybí tu nějaká vlastní invence, chybí tu nějaké zapamatováníhodné momenty a zajímavé mise, chybí tu atmosféra, poutavý příběh či alespoň zajímavý progress hrou, který by vás u toho držel v očekávání co dalšího přijde... celé to bylo takové nějaké nemastné a neslané, příliš lajdácké a zavalené tunou balastu, který se k tomuhle konceptu příliš nehodí. Škoda, potenciál to mělo veliký.

Takže tu máme zase jednou pro změnu zombie rubačku, efektní bezmyšlenkovité porcování zombíků bude určitě náctileté konzolové hráče přitahovat, nezapomeňme okořenit špetkou RPG prvků (Diablo like strom dovedností), protože RPG prvky jsou přeci strašně kůl a strašně dnes letí a rozhodně nesmějí nikde a v žádném žánru chybět. Co je ještě kůl? No přeci otevřený svět! Čert vem, že je tvořen převážně metodou copy+paste, čert vem že nám tu vyskakuje hláška „vrať se do herní zóny“ pět centimetrů od kraje pláže „CoD style, baby!“. Strašně to buduje atmosféru, jen co je pravda. Narveme tam ještě tuny questů, které nám tady vytvoří náš kolega „náhodný generátor“, samozřejmě při zombí apokalypse nesmějí přeci chybět questy jako „přines mi 2 džusíky“, „vrať se nejméně 2x na to samé místo a vykonej tam tu samou činnost- viz. vrak letadla mj.“, stejně tak potěší, když se vrátíte z právě prošlé lokace v rámci hlavního questu a teprve až poté vás tam pošlou znovu s x vedlejšími questy (nemohli prostě říci „jéé ty se chystáš tam a tam, přines mi/zabij/aktivuj...“ prostě ne... hezky si tam cupitej znovu voe),nebo proběhni po sté město, vyrubej tam po dvousté stejné skupinky zombíků a aktivuj/přines/zabij“, jsou samozřejmě na denním pořádku (jeden za všechny- aktivace rozhlasu po celém městě, to byl vopruz neuvěřitelný). Samozřejmě přeci nemůžeme hráče nějak stresovat, takže tu nepůjde umřít! Hráč se po smrti vzápětí respawne půl metru od místa smrti (vyrubaní zombíci zůstanou vyrubanými a zranění zraněnými) a aby se jakože neřeklo, tak mu ubereme nějaké ty zlaťáčky (ty se počítají procentuálně, takže nikdy nemůže hráč svojí neschopností přijít úplně na buben), peníze tu navíc mají naprosto mizivou hodnotu a své jmění nabudete zpátky do několika minut. Nakoupit si tak desítky a desítky lékarniček není vůbec žádný problém. Volba obtížnosti tu není, proč taky.

I po x letech po vydání se autoři neobtěžovali s nějakým polishingem, takže tu máme spoustu naprosto pitomých bugů a nedodělků... po kliknutí na zavřít v inventáři postava zaútočí- ideální, když držíte v ruce nějakou výbušninu, z těžkého kulometu nešlo vylézt, cutscény obsahovaly sem tam nějaké ty grafické chybky- navíc se v nich objevovaly najednou všechny 4 postavy :/, přestože hraji pouze za jednu z nich, po načtení hry se občas zruší některé questy, systém kruhového menu je děs běs a absence nějaké předvolby je naprosto na hlavu, aktuálně sebrané zbraně či některé specifické itemy se vám mění za zbraň, kterou právě používáte... to vždycky dokáže strašně potěšit, zvlášť když jste obklopeni tlupou zombíků a omylem seberete alkohol (ale tak což, alespoň se před příchodem na onen svět pořádně vožeru...).
Opotřebovávání zbraní po pár úderech, pitomý příběh s naprosto nesmyslným závěrem (chování závěrečného padoucha jaksi odporuje zdravému rozumu) asi už nemá smysl ani zmiňovat.

Čili po x letech jsem zase čuchl k nějaké větší „novější“ hře a dostal jsem tohle...

Aneb to je příběh o tom, jak Isair očekával atmosférickou lehce survival zombie hru s chytře implementovanými RPG prvky, kvalitně pečlivě ručně propracovaným obsahem a světem a místo toho dostal tuctovou generickou konzolovou sandboxovou sračku pro patnáctileté děti. Blbec jeden, dobře mu tak, příště nemá být tak naivní:) (a něco více si o hře zjistit).


Edit: Opakovaně dohráno v roce 2024, po nějakých devíti letech. Překvapivě mě to tentokrát bavilo mnohem více. Výtky zmiňované výše víceméně platí, na druhou stranu likvidace zombíků je tu zpracována nebývale zábavným způsobem, kombinace first person střílečky/rubačky s Diablo like itemizací a vývojem postavy má také své zvláštní kouzlo. A z hlediska open world sandboxu je to pořád takový jednooký mezi slepými, z hlediska designu prostředí je to poměrně detailní, různorodé a ne až tolik copy+paste, jak bývá u her podobného typu zvykem, questy jsou většinou shit, na druhou stranu tu nejsou takové ty donekonečna generované, takže pro kompletisty to není taková noční můra a postapo zombie atmosféra zmaru a všudypřítomné destrukce je vtahující (hlavně v prvních dvou lokacích). Člověk holt od toho nesmí příliš očekávat, je to pouze béčková zombie rubanice v hezkých, pro zombie apokalypsu i netypických, kulisách, ideální odreagovačka, která má své silnější momenty (první návštěva města a přeživších v kostele za doprovodu té smutné hudby, návštěva hotelu aj.).

Tak jsem hru právě dohrál postupně za všechny 3 postavy (Brigand, Rogue, Sorcerer) a musím říci, že jsem vážně příjemně překvapen.

Nicméně prvně nějaké ty výtky (na které se v komentáři zaměřím hlavně, páč to dobré si hra bere z QfG, takže asi netřeba obšírněji rozepisovat):

Na začátek musím zmínit, že hra za jednotlivé classy není bohužel tak rozdílná, jak je tomu v případě Quest for Glory série (hlavní postava je sama o sobě o dost multifunkčnější a každé povolání může využívat třebas thievery (v podstatě lockpicking), stealth, climbing- což v QfG sice v posledku lze také, ale bylo to trochu problematičtější). I zde však každé povolání navštíví několik odlišných lokací, dostane se k některým specifickým questům (Brigand tu má Brigand's den s několika nepovinnými questy, zloděj standardně zlodějskou gildu, sorcerer může třebas objevit magickou zahrádku). Některé hádanky lze pak řešit vícero způsoby podle zaměření postavy, byť mě třebas trochu zamrzelo, že u sorcerera většina kouzel nebyla k překonávání překážek vlastně vůbec potřeba (levitaci v pohodě nahradí climbing, kouzlo "přinést" v podstatě není využitelné vůbec, fear a open se docela hodilo a zbytek jsou už jen soubojová kouzla, asi 2x se ještě dalo mimo souboje využít „flame“).

Souboje jsou poměrně nevyvážené, a třebaže už v QfG nebyly nikdy žádné terno, zde ještě více vynikne jejich nedomyšlenost. Vesměs stačí dosáhnout 100 bodů v bloku (což ani není nějak zvlášť obtížné) a jste v podstatě neporazitelní (blokování healuje 5 hp, čili se stačí blokem vždy vyléčit do maxima hp a nějaké hp lahvičky, rest apod. už nejsou vůbec potřeba). Statistiky jsou oproti QfG notně osekané, máme tu hacking, stabbing, slashing, hit chance, blocking (vše využitelné pouze v soubojích) a dále climbing, stealth, thievery, mystical power (pouze Sorcerer) a to je vlastně vše, pak je zde tedy ještě Infamy, které však zastává spíše funkci klasických Sierráckých "puzzle points" :). Absence staminy pak z trénování dělala naprostou frašku a mnohdy stačilo prostě jen delší dobu klikat na určité místo, přičemž vám rostly zkušenosti (Thievery- klikat na nějaké nevypáčitelné dveře, climbing -na opevnění okolo města atp.).

Drobných bugů hra obsahuje však stále spoustu napříč celou hrou i po roce od vydání a několika větších opravách (jeden patch dokonce přidává i trochu nového obsahu). Na druhou stranu žádný z nich nijak markantně nekazí dojem ze hry či neznemožňuje dohrání. Nejhorší bug je asi ten s lukostřeleckou soutěží, kde se nezvyšuje obtížnost- tj. potřeba překonat stále více bodů, jak by správně měla, tudíž si tam můžete vystřílet dost zlaťáků v podstatě bez větších potíží- score pro překonání se vždy pohybuje pouze kolem 300 bodů. Pak tu máme nějaké ty chybky v dialozích (občas můžete o tématu hovořit, aniž by se událost odehrála), občas postavy vyskytující se na dvou místech zároveň (Kurdt, který postává v lese/doupěti zbojníků a zároveň jej můžeme nalézt vesele si vysedávajícího v hospodě), někdy se špatně zobrazují denní období v lokaci (hlavně se týká pokoje v hostinci), což se srovná při opuštění a opětovném navštívení lokace, save se místo přepsání občas zdvojí (vytvoří nový soubor) atd.

Celkově má QfI asi nejblíže k prvnímu a čtvrtému dílu QfG, autorům se podařilo zachytit ten skvělý pocit z prozkoumávání rozlehlého údolí a rovněž to podpořit skvělou atmosférou a tajemnou, avšak zároveň temnou historií místní uznávané rodiny s nepříliš šťastným koncem, okolo níž se točí větší část příběhu. Nadto je QfI příjemně rozlehlý kousek, který nabízí spoustu obrazovek k prozkoumávání (které na rozdíl od QfG nejsou tak generické), údolí nabízí výlet do dvou velkých měst, několika lesů v okolí, do grasslands a táboru kočovných cikánů, do temných a nevlídných močálů, rozlehlých dolů atd. Celkově je na hře opravdu hodně znát ta snaha a píle autorů, udělat něco opravdu velkého a hodně propracovaného (obsahově se jistě jedná o mnohem naditější hru, jak stařičké Questy for Glory).
Navíc hra za padoucha je příjemně osvěžující, a že nás hra občas dokope k pěkně sviňským činům:).

Už teď autoři slibují druhý díl (a tím nemyslím Roehm to Ruin, což má být spíše takový doplněk), s možností si importovat postavu z prvního dílu (už nyní si ji můžete po dohrání uložit), čili se máme na co těšit, zvláště pokud se poučí z některých chybek z prvního dílu, mohl by tu být téměř ideální kousek.

Dohráno podruhé krátce po sobě, klady i zápory hry byly zmíněny v ostatních komentářích, čili se pokusím podělit především o nějaké další postřehy.
Podruhé dohráno na hard a mohu potvrdit, že hard obtížnost je, co se soubojů týká, opravdu nelítostná. Na druhou stranu tu nejde prohrát a ze všeho se lze nějak vykecat, takže to bylo v posledku trochu putna.

Rozhodnutí překvapivě nemají na samotný příběh tak velké následky, jak jsem čekal a mnohdy vás hra beztak nasměruje tam, kam sama chce (například z šesti dialogových voleb jsou třebas relevantní pouze 2, ostatní maximálně změní průběh onoho dialogu). Při druhé hře jsem volil/resp. spíše získal:) naprosto odlišné složení party a překvapivě ani ty se v dialozích/příběhu nějak výrazněji nepromítly (každá postava se projevila maximálně tak jedním dialogem chvilku po najmutí či nějakou drobnou, nedůležitou událostí v pozdější fázi).
Většina rozhodnutí jsou tak spíše ve stylu „získám něco dobrého/o něco dobrého přijdu“- ať už se jedná o postavu, renown či nějaký fajn item (zde jsem byl naopak mile překvapen, kolik slušných rank 5 itemů se dá v dialozích získat), ale vliv na budoucí dění nemají. Na druhou stranu jsem slyšel, že veškerá rozhodnutí by měla jít importovat do druhého dílu, tak uvidíme...

Jak jsem psal výše, v soubojích se překvapivě „nedá“ prohrát (ve smyslu prohra= konec hry), postavy se totiž po prohraném souboji opráší a jdou dál, jako by se nic nestalo (výjimku tvoří pouze závěrečný souboj). Prohry v soubojích pak maximálně hráče nutí zkusit to jiným způsobem (viz. Frostveller- místo probojováním pak ukecáním či nějakým trikem) či fungují stejně jako možnost "odejít" v některých nedůležitých událostech (čímž samozřejmě přijdete o potencionální odměnu- suroviny, postavu etc.), sem tam je možné dokonce ztratit při prohře postavu natrvalo (viz. Griss), avšak to platí asi pouze pro konkrétní souboje a konkrétní postavy. Postavy se dokonce i z prohraných soubojů mohou povýšit a získat renown za zabité nepřátele, avšak přijdete o ono větší množství renown za výhru (mnohdy klidně 10+ renown).

Správa karavany je pak vcelku výsměch, počet členů karavany neovlivňuje absolutně nic a při jejich ztrátě hladověním tudíž o nic nepřijdete, utrácet za suroviny tak opravdu nemá smysl. Snižuje se maximálně morálka, ale ta lze získat i pomocí některých událostí a -1/-2 willpower při soubojích vás i tak nezabije.
Velké bitvy, při kterých se vypíše počet nepřátel a počet členů vaší karavany, podle čehož pak volíte strategii (rush, formation...) zde také nemá příliš smysl. Volba taktiky téměř nic neovlivňuje a nepřátelské počty se vždycky generují podle počtu členů vaší karavany, čili není snad možnost narazit na silnější skupinku, celý ten koncept bitev je tak tedy trochu na hlavu.

Zjednodušený vývoj postav (5 úrovní +1 item, 2 body rozdělení do statistik při level upu) mi překvapivě ani až tak nevadil. Už takhle nebylo dost renown na povýšení všech členů, čili 5 úrovní bohatě stačilo, itemy jsou poměrně vzácné, čili mi většinou také vystačily jen tak tak pro těch 6, max. 8 postav a jsou poměrně různorodé a hodně užitečné. V obchodech se pak generují náhodně, což také napomáhá replayabilitě. Postav je velké množství a díky level upům se tedy dají slušně customizovat, aby ideálně odpovídaly hráčově chuti a taktice.

Souboje naopak považuji za hodně povedené, střídání stran po tahu sice působilo podivně, na druhou stranu mnohdy nastávalo dilema „zabít nepřítele (+1 willpower), či jej nechat žít?“, aby nepřišel na řadu někdo nepříjemnější, některé pak nemělo cenu nechávat na živu vůbec, kvůli jejim nepříjemným abilitám- bombičky, vyvolání spojence. Stejně tak dokáže být nepříjemný skoro mrtvý nepřítel s vysokým armor break (3-4), který udělá rozhodně více škody než užitku. Abilit je spousta, různorodost jednotek vysoká (alespoň těch spojeneckých, nepřátel klidně mohlo být vícero druhů a vícero soubojů ve stylu boss fightu bych během hry také rozhodně ocenil), čili taktické možnosti jsou opravdu veliké a rozhodně si přijde na své snad každý turn-based pozitivní.
Padnutí postavy v boji (pokud vyhrajete) způsobí maximálně „Injury“ (- x bodů síly v bitvách), které se léčí v závislosti na obtížnosti - Normal většinou 1-3 dny, Hard 2-6 dnů. Přičemž stačí tedy chvíli počkat a postavy jsou zase čilé jak rybičky. Nakonec souboje od sebe nejčastěji bývají ty 2-3 dny vzdáleny, čili mnohdy není třeba to (alespoň na normal obtížnost) nějak řešit. Zde bych určitě ocenil nějaké větší postihy a složitější způsob léčení než jen „chvilku si počkat“.

Příběh nic moc (takové to klasické klišé o konci světa a hrozbě ze stran zlých dredgů), postavy fajn, inspirace severskou mytologií super, tu já můžu vždy.

Hra je to zábavná, chytlavá a především hodně originální, avšak jsem očekával mnohem více hardcore titul, který chyby příliš neodpouští, naopak jsem však dostal vcelku příjemnou oddychovou záležitost, kterou zvládne (minimálně na normal) dohrát opravdu každý.

Tak nějak by to ale chtělo spoustu herních prvků pořádně vychytat, byť silně pochybuji, že s dvojkou v tomto ohledu přijdou nějaké výraznější změny... ale i tak...už aby tu byla!:)

Tedy, takhle jsem se už dlouho nesekl. Čekajíc taktické spíše Fallout like RPG a přitom dostávajíc porci jakési explorativní hack & slashovky, mě poměrně dost zarazilo.

Souboje tu jsou překvapivě totiž vážně nejslabším článkem hry a přinejmenším za bojovníka se zvrhávají v tupé klikací rubání (třebaže tahové). Veškerá taktika pak sestává jen z odlákání několika nepřátel (ti jsou naštěstí úplně blbí, čili to není větší problém) a „sek, sek, sek“, „klik, klik, klik“, vyspat se a vrhnout se na zbytek. K tomu všemu bývá většinou šance na zásah nesmyslně nízká- 40-60% (i přes nejlepší vybavení a nejvyšší možný level v danou chvíli), což ovšem platí i pro nepřítele, čili až nepříjemně moc záleží na tom, jak vám zrovna kostky přejí. Vše se změní až v samotném závěru, kdy jsem po enchantování většiny své výbavy vzácnými surovinami až nepřiměřeně moc zesílil a šance na zasažení protivníka se postupně zvedla až na 98%, přičemž ta protivníkova se pohybovala okolo 2-10%. Soubojů naštěstí není nějaké echt přehnané množství, nicméně jsou jednou z hlavních náplní hry.

Ostatní prvky už jsou na tom o poznání lépe a svým perfektním vyvážením zaručují, že vás žádný z nich ani nemůže otravovat či nudit. Explore element je opravdu silný a dává hráči již od samého počátku naprostou svobodu. Jakkoliv se mi počáteční lokace zdály poměrně nezáživné a strohé, vše se začne postupem času zlepšovat a vy se můžete těšit z poměrně obsahem naditých a různorodých prostředí. Vývoj postavy nabízí toliko klasická zaměření, pro bojovníky tu máme „specializace se na určitý typ zbraně, uhýbání, lehké/těžké zbroje a štíty“, dále máme na výběr nějaké ty kouzelnické (zaměření na nějaký ten element pro zvýšení poškození) a zlodějské skilly (lock pick, schování ve stínu, detekování pastí atd.) a pak už jen přibalit hodně užitečnou alchymii či poměrně zajímavý skill „kartografie“ (pro vykreslování automapy). Všechny schopnosti můžeme kombinovat dle libosti, ale výhodné to příliš není (resp. úplný mišmaš moc neprojde, anžto nepřátelé jsou zde celkem tuzí) a tak nám nakonec nezbude než povyšovat pouze hrstku nejužitečnějších skillů a atributů, které jsou nejblíže našemu zaměření (ale v žádném případě nezapomenout Alchymii:)). Naštěstí se však ve hře nachází několik učitelů, knih či itemů, které případně dopomohou rozšířit i nějaké ty podpůrné skilly, které vás sice z bryndy nevytáhnou, ale mohou se postavě nesčetněkrát hodit. Jo a trochu mi chyběla diplomacie (a vůbec by se šiklo mít trochu více volnosti v dialozích).
Poměrně nezajímavé questy -najdi/přines/zabij krysy (ehm pardon, ještěrky) ve sklepě příliš nezaujmou, nicméně jsou překvapivě dobře odměňovány (a je tedy opravdu radost je plnit:)) a je jich poměrně střídmé množství. Příběh ucházející, třebaže pracuje s poměrně okoukaným tématem „hlavní hrdina má amnézii“ (a působí občas spíše jako záminka pro prozkoumání daných lokací), postupné odhalování hrdinovy minulosti dokáže nějakou chvíli motivovat k dalšímu hraní (byť se z toho vyklube poměrně klasická fantasy story).
Největším tahounem však je ta správná „hardcore“ obtížnost, která hráči nic nedaruje zadarmo a radost z každého nalezeného itemu, každého (byť sebemenšího) zkušenostního bodu či každého vybojovaného souboje, se vyrovná jen máločemu. Hráč je neustále stavěn před všemožná dilemata, „Mám jít nejdříve do té nebezpečné oázy chráněné Taurexy, nebo půjdu nejdříve semhle do té hrobky, tam to vypadá sice o něco bezpečněji, ale zase je místo toho plná otravných duchů“, „Sakra, vyplatí se mi vůbec utrácet za toho učitele lukostřelby, neměl jsem to raději investovat do něčeho jiného?“, která hru dělají neuvěřitelně zábavnou a chytlavou.

Hudba a zvuky byly také poměrně fajn a dokázaly společně s příjemně minimalistickým vizuálním zpracováním navodit tu správnou „oldschool“ atmosféru. Venkovní prostory byly příjemně poklidné, dungeony správně temné a zatuchlé, noc za svitu poletujících světlušek kouzelná.

Celé mi to vystačilo asi tak na 27 hodin vcelku příjemně stráveného času a už nyní začínám pomalu pokukovat po druhém dílu, na který nejspíše přijde řada co nevidět.

Pro zajímavost ještě přikládám finální screenshot své herní postavy:).

Přestože jsem do Gishe nešel s valným očekáváním, výsledek byl ještě mnohem horší. Neuvěřitelně krkolomné ovládání (zdlouhavé „rozskákávání“, Gish se rád stále někde zasekává a častokrát přilepený na zdi z jakéhosi záhadného důvodu odmítá lézt dál, o manipulaci s předměty ani nehovořím, to už je teprve řádné peklo), krátká hrací doba (v klidu jej sfouknete za jeden večer), nezajímavý level design (úrovně jsou krátké a překážky, na to jaký hra měla potenciál, příliš tuctové), opakující se nepřátelé (2 typy, u kterých se pouze mění vzhled) a souboje s nimi, je jen malý výčet negativ, které hra obsahuje a musím se přiznat, že jsem častokrát měl pocit, že autoři hru uplácali za jedno jediné odpoledne. O kvalitní hratelnosti tu pak můžeme mluvit pouze stěží a sám jsem se v závěru přistihl, že místo toho aby mě hra bavila, mě po většinu času silně srala.

Abych však pouze nekřivdil, závěr je fajnově ujetý, hlavní hrdina je „sympaťák“, hudba poslouchatelná a dynamické stíny tam vypadají pěkně. Také tu máme něco jako multi-player (avšak na úrovni lecjaké freewarovky) a asi stěžejní je možnost vytvořit si vlastní kampaně, což možná někomu dokáže prodloužit hrací dobu a možná ho to i na nějakou chvíli zabaví, avšak nic jiného Gish nabídnout nedokáže. Pokud však přesto hledáte originální arkádu s netradiční hlavní postavou a tedy i přístupem k překonávání překážek, doporučil bych raději mnohem propracovanější Edge.

Oživení staré dobré klasiky Wolfenstein 3D byl výtečný nápad a určitě po něm většina staromilců skočí jak slepice po flusu. Jedním takovým jsem byl i já a ihned po oznámení dokončení této hry jsem tedy moc dlouho neváhal a vrhnul se na ní.

Asi netřeba zmiňovat výtečné grafické zpracování, kterého si jistě každý všiml již ze screenshotů a které i přímo ve hře vypadá neméně půvabně. Přesto však musím vytknout modely nepřátelských postav (které mi osobně vzhledem ke zbytku hry příliš nesedly) s nepříliš kvalitním fyzikálním modelem po jejich odstřelení. Po stránce zvukové se vše povedlo na jedničku, autoři zkombinovali ty nejlepší zvuky z Return to Castle Wolfenstein, Wolfenstein 3D a neváhali přidat několik svých vlastních, čili se tak dočkáme pěkného „zacvakání“ při sebrání nábojů či typického „zachroupání“ z RTCW po sebrání jídla, avšak klasické esesácké zakřičení „čus babo“ :p nám tu zůstalo. Vytknout mohu snad jen absenci prostorového zvuku (hra při jiném nastavení než stereo či mono padá), což snad bude v dalších verzích napraveno.

Co se týče samotné hratelnosti, tak trochu otráví zmrvení kulometu, který je tu slabší než obyčejný samopal (sice větší kadence, bohužel omnoho nižší přesnost a zdlouhavé nabíjení) a ještě potřebuje extra náboje, které se ve hře nacházejí jen vzácně, což jej činí skoro nepoužitelným. Odolnost nepřátel a jejich pohyblivost vzrostla, což je dělá více nebezpečnými a je třeba přesněji mířit na zranitelnější místa. Bohužel pro takové znatelné zásahy do hratelnosti není příliš uzpůsobena samotná hra, neboť lékárniček tu není mnoho a nepřátelé jsou celkem tuzí a tak se mi několikrát stalo, že jsem půlku levelu po okolí běhal jen s několika málo HP a save/load a odlákávání nepřátel po jednom tak bylo na denním pořádku. Jejich likvidace však s trochou cviku a za použití výše zmíněné taktiky později také tak velký problém nebyla, anžto AI nepřátel (přestože oproti původní hře lehce vylepšená) stále příliš vysoká není.
Hans již nevypadá tak správně „bossácky“ a je až nepříjemně moc odolný. Také přibylo několik nových secretů, v nichž můžete najít i něco málo nových předmětů (například nějaký špiritus přidávající dočasně 100 zdraví nad maximum). Vše ostatní zůstalo víceméně nezměněné.

Přes všechny výtky se mi však stále přestřelky zdály o cosi zábavnější než v původním Wolfu právě díky nutnosti přesnějšího míření (což nám trochu ulehčuje alternativní mód zbraně-přiblížení), nutnosti nabíjení a i oné lehce vylepšené AI (nepřátelé běhají rychleji, skrčují se, občas z boje utečou), vyšší obtížnost některých pasáží mi tak v posledku příliš nevadila a tak nějak se to hrálo fajn, přestože ta pouhopouhá jedna epizoda rychle skončí a vám již nezbývá jen doufat, že se toho jednou někdo opět ujme a dodělá ty zbylé epizody a třebas do lepšího grafického kabátku předělá i datadisk Spear of Destiny.

Lost Planet 2 je pro mě typickým příkladem naprosto podhodnocené hry. Nevím, zdali je to způsobeno špatným marketingem či tím, že po single-playerové jedničce hráče zmátlo ono zaměření se na kooperaci, nebo zkrátka jen vyšel v době, kdy hráči měli co-op akcí již dost, každopádně ve srovnání s takovým zombies brakem (berte toto označení prosím trochu s nadsázkou) jakým je L4D (2) vychází jako poražený zcela neprávem a neopodstatněně.

Single-player, jak už bývá u co-op akcí zvykem, tu hraje jen druhé housle, oproti single-playerovým střílečkám vypadá stavbou svých levelů a pojetím úkolů jaksi podivně, nezáživně, na čemž moc nepřidají ani počítačem řízení spojenci, kteří svojí AI též slunce nezastíní (a úplně bez nich je to zase téměř nehratelné). Vše ovšem jaksi začne dávat smysl, rozehrajete-li hru ve více hráčích (nejlépe pak s takovými, které osobně znáte). Mise, úkoly jsou totiž pro spolupráci navržené perfektně, ať už se jedná o klasické systematické zabírání check pointů nepříteli, bránění určitých území, či další variabilnější spolupráce...za vše bych zmínil část hry, kde k likvidaci jednoho obrovského bosse můžete použít dělo, při němž jeden hráč asistuje nabíjením/donáškou munice a druhý dřepí za dělem a kropí nepřítele, přičemž aby toho nebylo málo, je třeba v okolí ještě hasit plameny a bránit palubu proti jeho nohsledům- zde se perfektně využije kooperace tří a vícero hráčů. Neméně zábavné a „náročné“ na spolupráci jsou pak souboje i s ostatními bossy, kterých je ve hře habaděj a všichni perfektně navržení. Fajn prvek je například možnost používání všemožných bojových robotů a jiných udělátek, přičemž aby si váš spoluhráč nemusel namáhat nohy, není problém jej nabrat jako pasažéra.

Úkoly, prostředí a nepřátelé jsou poměrně variabilní (fajn zpestření je i hraní za více stran, z nichž obzvláště kampaň za tu „opačnou stranu“ tedy bandity je celkem fajn osvěžení) a tak se dostavení nudy nemusíte obávat. Všechno to podtrhuje slušné technické zpracování a určitý stupeň filmovosti (která se zde, na rozdíl od většiny jiných děl, i skutečně povedla a nepůsobí tak směšně).
Snaha o jakýsi příběh tu sice také je, ale stejně jako ve většině klasických stříleček (a především pak těch se zaměřením na kooperaci) nijak výjimečný.

Je samozřejmé, že nemalé množství chyb se také najde, konzolovitost z toho čiší na míle daleko, third person pohled s auto-aimem (který se nedá vypnout... grrr) také leckoho nepotěší (osobně bych za tohle nejradši někoho nakopal), některé mise jsou trochu slabší než jiné a přehnaná arkádovost občas trochu otravná, ale přesto LP2 považuji za to nejlepší, co mohou kooperační akce v současnosti nabídnout.

Po přečtení zdejších komentářů hýřících povětšinou samými superlativy, jsem se rozhodl napsat komentář, který nabídne pohled z té druhé strany, tj. hráče, který nebyl touto hrou „posazen na prdel“.

Začnu určitými demagogiemi, točícími se převážně okolo, oproti prvnímu dílu, zlepšené hratelnosti. Faktem rozhodně je, že druhý díl přidává několik drobných herních prvků, které se na první pohled zdají dost fajn a hráč si už při prvním seznámení s nimi říká „tohle už sakra mělo být v prvním díle“, avšak ve výsledku to jsou pouze kosmetické serepetičky. Útok ze skoku, probodnutí z úkrytu či ochozu jsou jistě fajn věci, ale většinu během hry opravdu využijete jen minimálně a co víc, zábavnost hry tím přesto nijak rapidně nevzroste. Plavání, základní prvek ve většině her, který neznámo proč nebyl v prvním AC dostupný a tak jeho absence působila více než směšně, zde funguje pouze pro ukrácení si cesty. Nakupování místo klasického „přidělování“ výbavy je také bezva prvek, ovšem to by ho autoři museli umět zmáknout, zde se však jedná opět o pouhý kosmetický prvek, anžto peněz máte jak... , čili není problém koupit, nač si vzpomenete. Celý systém pak naprosto nabourá získání Altairovy zbroje , která vám nabídne maximální obranné hodnoty, čili další nákup posléze již ztrácí smysl. Jako skutečně osvěžující prvek mi však přišla možnost upgradu „své“ vily, díky čemuž pak nadále inkasujete více peněz do své kasy a máte zde levnější nákup. Ovšem i tohle autoři pouze nakousli, jak jsem říkal, peněz je zde přehršel, čili upgrade vily vám zabere nepatrné procento hry a poté již v podstatě není co dělat, čili nějaké ty bonusy či questy s tím spojené by rozhodně neuškodily. Přidání několika nových zbraní se od pokračování tak nějak očekává, pistolka či dvě skryté čepele jsou fajn, ovšem opět žádné terno, výrazně měnící/zlepšující gameplay. Pistolku jsem pak přesto raději nahrazoval vrhacími dýkami, a tudíž téměř nevyužil. Hledání různých blbůstek (pírek, skrytých zpráv etc.) je už tak nějak standard pro tenhle typ her... osobně tomuhle zbytečnému natahování hratelnosti neholduji.

Prvky to nejsou sice světoborné, nicméně rozhodně hře neubližují a tak by vše bylo fajn, kdyby se oproti prvnímu dílu alespoň ta hratelnost výrazně změnila. Ta bohužel zůstává v drtivé většině hry stejná (či je dokonce horší), ačkoliv se autoři snaží oproti prvnímu dílu (najdi 3 důkazy=splň 3 nudné a tuctové vedlejší questy) nabídnout naoko variabilnější postup hrou, bohužel se tak ve výsledku nekoná. Opět než započne vraždění , je vám předhazováno množství potupně stejných/nezáživných úkolů typu „zabij 3 šmejdy“, „doprovoď a nenech zabít (!) jednoho dobráka“, „zachraň skupinku lidí“... které se jen všemožně střídají a opakují. Občas se hra sice „blýskne“ nějakou tou zajímavější částí (viz. karneval), ovšem opět nic světoborného se nekoná... jízda v „kočáru“ mě příliš neuspokojila, ba naopak mi svojí až nechutnou arkádovostí (klidně to napalte v plné rychlosti do skály, kočár jen kousek poposkočí a jedeme zase vesele dál) přišla až směšná. To samé pak platí o letu Leonardovo „rogalem“, kdy pro nabrání patřičné výšky jen létáte od jednoho ohně k dalšímu rozmístěných po celém městě. Samotné vraždy jsou pak (oproti prvnímu dílu) celkem nezáživné... najdi/zabij, toť vše, že se dočkáte nějakých zvratů či zajímavých událostí během vraždy se stává opravdu jen minimálně. Vedlejší questy na tom opět nejsou nijak lépe a zase se jedná pouze o střídání několika variant typu „najdi a zabij“, „závody na čas“ a „rozbij někomu hubu“. Souboje jsou, díky výdrži některých nepřátel, oproti prvnímu dílu zbytečně zdlouhavé (obzvláště ty závěrečné) a tudíž i zdaleka ne tak zábavné.

Příběh hry opět nijak nezaujal a v podstatě se jedná o archetyp toho předchozího s ještě navíc neuvěřitelně wtf koncem, který příliš nekorespondoval se zbytkem hry. Více se ho však rozebírat neodvážím, protože bych nerad spoileroval a sáhodlouhé odstavce ve spoiler tagu nevedu, navíc mi z něj už tolikero neuvízlo v paměti. Postava Ezia mi zdaleka nebyla tak sympatická jako Altair, kterýžto mi (ač se to může zdát jako telenovela) svou proměnou z arogantního blbce v celkem sympatického chlápka, který se snaží z okolních událostí něco si vzít/ něco pochopit, vyhovoval. Ezio pak tak propracovaný charakter nemá, na oko sice sympatický mladík, který se k vraždění dostal jako slepý k houslím pak jen slepě plní příkazy „vyšší moci“ a na nic moc se neptá. Na dojmu nepřidá ani ignorování určitých historických fakt... viz. věk Leonarda vs Machiavelliho.

Grafika se oproti předchozímu dílu zlepšila jen minimálně, ovšem Benátky byly opravdu vizuálně zdařilé.

Vypisuji tu samá negativa, až jsem úplně zapomněl na klady... no v podstatě jsem chtěl sepsat kritický komentář, takže je to asi v pořádku. Jen vězte, že ač té hře toho můžu vytýkat mnoho a mnoho, ani jeden ze zmiňovaných prvků mi hratelnost vyloženě nekazil, čili v mých očích je toto titul, který sice nenaštve, ovšem ničím ani vyloženě nenadchne. Ale ty ovace popravdě nechápu.

Rise of the Argonauts nezapře jistou inspiraci novějšími tituly od Bioware corp., proč mě tedy vlastně, na rozdíl od nich, tak bavil? Inu, pravděpodobně spoustu lidí, kteří příliš nemusí ony Bioware tituly, určitě potěší, že se v prvé řadě nejedná o takovou nudnou "telenovelu":). Společníci si nevylévají srdéčka, neotravují s každým svým sebemenším problémem, nýbrž diskutují povětšinou k věci, tj. dané problematice, ději. To samé naštěstí platí u rozhovorů s „běžnými“ občany. Ty vás nenudí svým životním příběhem a kecáním o počasí, nýbrž jdou opět ihned k věci, přesto však nejsou rozhovory nijak strohé. Stejně tak každý obyčejný sedlák vás neotravuje nějakým nudným, poslíčkovacím úkolem. RotA se nesnaží hráče udolat pod nánosem tuctových, vedlejších questů, nýbrž nabízí pouze 4-5 questů na lokaci (bohužel též nepříliš povedené, nicméně alespoň nejsou zdlouhavé) a hráče se snaží držet především u hlavní linie.

Co se level desingu týká, jedná se vlastně o jeden velký koridor, za nějž by se ani leckterá FPSka nemusela stydět, naštěstí vás po cestě zpravidla čeká spousta různých „překvapení“, pročež přestože lineární, není putování nudné. Samotné prostředí je pak vcelku pěkné, především díky zasazení do mytologického starověkého Řecka, které, dovolím si říci, není ve hrách hojně využívané a oproti tuctovým fantasy je to příjemné osvěžení. Navíc pro starověké Řecko mám celkem slabost.
Soubojový systém je opravdu zábavný, hezky se na něj dívá, ale čekal jsem větší variabilitu, ať už co se týká nepřátel a způsobu jejich likvidace (nepřátel by se dalo spočítat na prstech jedné ruky a na všechny bohužel povětšinou stačí stejná taktika), tak i v používání nějakých těch „božských sil“, z nichž drtivá většina je bohužel pasivních, či se „spouštějí“ automaticky, pročež i když úderů máte k dispozici hned několik, po čase začnou být souboje krapet repetitivní a to i přestože jich ve hře není mnoho.

Bohužel trochu zamrzí osekání, či lépe řečeno nedotažení některých rpg prvků. Samotný vývoj postavy není až tak hrozný (znám spoustu horších;)), k dispozici máte 4, vcelku opravdu rozsáhlé stromy dovedností, nicméně schopnosti jsou si povětšinou dosti podobné a navíc 90% z nich je, jak už bylo výše řečeno, pasivních. To samé se týká výzbroje hrdiny, kdy si prakticky měníte pouze zbroj a 3 druhy zbraní, nemáte možnost výbavu nakupovat či prodávat. Naštěstí jsou veškeré předměty svými schopnostmi dostatečně zajímavé a rozdílné a není jich přehršel, čili jsem po dlouhé době opět zažil tu dětinskou radost ze získání předmětu nového:).

RotA je nicméně přesto skutečně zábavná hra, která si myslím, může zaujmout jak příznivce Bioware RPGček, tak ani neurazí ty, kteří jim moc neholdují. Navíc putování po boku slavných hrdinů Heraclea a Achiella je nezapomenutelný zážitek, který vám nabídne málokterá hra:).

Turtix je (ostatně jak píše kolega pode mnou) téměř ničím se nelišící klon starších plošinovek ala Mario a dalších. Nicméně na freeware poměry je to klon nebývale povedený. Technické zpracování naprosto parádní, ať už co se týká pěkné, kreslené grafiky, či pohodového hudebního doprovodu, který se mění každou kapitolu a skvěle podkresluje danou lokaci. Nicméně neurazí ani hratelnost, která, jak už jsem psal, se téměř v ničem neliší od Maria, což ale není ani příliš na škodu, anžto klonů Maria a vlastně vůbec plošinovek se dnes již moc (a obzvláště takto kvalitních) nedělá.

Turtix jednoznačně spadá do kategorie oddechových her, takže pokud se po těžce stráveném dni, či nějakém složitějším komerčním titulu potřebujete odreagovat, Turtix je tou pravou volbou, navíc když je zadarmo, tak proč ho alespoň nevyzkoušet?:)

Na závěr snad už doporučím jen ještě lepší a originálnější druhý díl.

U NOLF(u) můžu samozřejmě vychvalovat povedený příběh, na FPS povedené dialogy, různorodost prostředí a další prvky, nicméně to neudělám a zaměřím se především na prvky, které mi hru znechucovaly, přišly mi nedotažené, či jen zbytečné.

V prvé řadě se zaměřím tedy na slavnou stealth složku hry, která skutečně v NOLFovi stojí za houby. Stealth mám rád, nicméně v tomhle případě mě čisté stealth mise neuvěřitelně ubíjely. Může za to především vysoká demence nepřátel, kteří vás často nezaregistrují ani, když jim proběhnete těsně před nosem. Aby ovšem stealth mise nebyly tak jednoduché, narvali vývojáři na každý roh otravné kamery, které naopak s vaší detekcí přílišný problém nemají. Často se nacházejí na těch nejdebilnějších místech, pročež pokud nemáte štěstí a kamera není otočená jiným směrem, je časté save/load namístě a hráče to po čase spíše frustruje. Hra se tváří, že stealth můžete požít kdykoliv, což je sice pravda, nicméně na střední a těžké obtížnosti to není potřeba a vždy je nejjednodušší si cestu prostřílet.

Zajímavým prvkem je rozhodně získávání různých špionských serepetiček… „Uspávacím“ parfémem počínaje, robotickým psem konče. Nicméně zamrzí, že je i toto vcelku nedotažené. Většina z těchto serepetiček není absolutně potřeba, či vám hra nedá ani možnost je použít (viz. Mechanický pes na odlákání jiných psů, kteří se ovšem ve hře téměř nevyskytují). Z tohoto důvodu jsem v pozdější fázi nové vynálezy ani příliš nevnímal a jen si řekl „další zbytečnost“, což je rozhodně škoda.

Teď už v rychlosti… Hra jistě nepostrádá určitý vtip, nicméně pravdou je, že jsem se u hry mockrát nepousmál a osobně by mi více sedl, vážnější přistup. Souboje s „šéfy“ taktéž za moc nestály a často mi přišly spíše otravné a nejednou až moc ujeté:). Dialogy a jejich volby jsou na FPS poměry skutečně podařené, nicméně určitě se najde několik jedinců, které naopak jejich zdlouhavost v takto akční hře bude iritovat. Příběh na FPS poměry slušný, byť jsem čekal „něco víc“. Zábavnost jednotlivých misí značně kolísavá.

Z mého komentáře by mohlo vyplývat, že mě hra nebavila, ale opak je pravdou, stále jí považuji za lehce nadprůměrnou, tudíž i za kvalitní zábavu, ovšem přestože je NOLF v mnohém originální, spousta prvků je nedotažená.

Osobně pro fanoušky špionážních akcí bych doporučil spíše XIII, která nabízí ještě zábavnější přestřelky, zábavnější stealth mise, lepší příběh a celkově ten špionský „feel“.

Tak jo, nebudu chodit kolem horké kaše, Pacific Assault se zkrátka oproti předchůdci moc nepovedl, proti kvalitním MoHAA se jedná o krok zpátky téměř ve všech ohledech.

Přestože většina z nás nejspíše uvítá přechod z klasických, už x-krát viděných lokací do oblasti Pacifiku, řekl bych, že to ve výsledku byla i herní slabina. Herní slabina především proto, neboť od zhruba poloviny hry se dostaví neuvěřitelný stereotyp... mise jsou podobné jako vejce vejci, ať už tedy co se prostředí týká, tak bohužel i jejich náplně. Vše se pak točí kolem „Najdi a vyhoď do luftu!“ Občas se sice zadaří a vy si užijete i nějakou tu originálnější misi (viz. mise Pearl Harbor a další), bohužel ve výsledku je to vcelku málo. Na celkovém dojmu nepřidají ani podivné skripty, kdy často vesele likvidujete respawnující se Japončíky v kulometném hnízdě, než zjistíte, že stačí ujít pár metrů, spustí se skript a hnízdo někdo vyhodí do povětří.

Samotné přestřelky už na tom tak špatně nejsou, pominu-li topornost některých základních ovládacích prvků viz. zpomalené odzoomování či vcelku nezvládnuté skrčení, plazení se, při němž se často zaseknete o nějakou překážku.

Zábavné to sice občas dokáže být, avšak drtivou většinu času to spíše štve než baví a některé pasáže jsou vyloženě na pěst.

Dark Vengeance je ukázkou naprosto průměrné, pohodové third person rubačky, která ničím příliš nezaujme, ale nevyvolá ani ten známý dávivý pocit, jako při hraní některých vyhypovaných tzv. AAA titulů (což určitě již zažil každý z nás:)).

Právě ona pohodovost se nese téměř celou hrou, DV si na nic nehraje a tak nějak příjemně odsýpá.
Na ovládání je třeba si trošku v počátcích zvykat (anžto je hodně podobné tomu ze hry Gothic), stejně tak „rozhašená“ kamera moc na dojmu nepřidá... doporučuji strávit nějaký čas jejím nastavením, přestože to tento problém úplně neodstraní.
No jakmile se do hry ale trochu ponoříte, seznáte, že se hraje docela fajn. Obtížnost je ucházející (poměrně zdařile se střídají pohodové pasáže s těmi těžšími), nepřátele nápadití (někteří až trochu moc podivní), zbraně vcelku originální (a je jich docela slušné množství). Prostředí nezajímavé, navštívíte různé prokleté hrady, hradní vězení, sopečné jeskyně... v závěru se prostředí příjemně změní, byť působí krapet podivně. Desing úrovní se nese trochu v old-school stylu (tj. podobný některým starším FPSkám). Vše se většinou točí pouze kolem hledání určitých předmětů, které potřebujete pro pokročení ve hře, pročež hledáte různé klíče, ozubená kola a další předměty vcelku typické pro tenhle typ hry. Příběh klasické nezajímavé klišé (zatmění slunce zlými temnými elfy, kde vy jakožto hrdina je máte porubat a zachránit říši...). Na výběr navíc máte až 3 postavy, z nichž každá používá jiné, rozličné zbraně a má odlišnou první úroveň, což trošku napomáhá replayabilitě. Bohužel (pro někoho možná bohudík) je hra vcelku krátká a sfouknul jsem jí za necelé 2 dny.

Nu, každopádně příjemný zážitek, pokud nemáte zrovna co hrát, nebo si jen chcete zavzpomínat na „old school“ éru, Dark Vengeance je ta pravá volba.

Po dlouhém přemýšlení, přemáhání a přesvědčování (tímto zdravím uživatele MIGtheDRAGONa:)), jsem se ke Kotoru přeci jen nakonec dokopal/byl dokopán a rozhodně toho nelituji.

Už zpočátku podotýkám, že nejsem žádný fanda StarWars, čili vyšší hodnocení na vrub SW universa ode mě rozhodně nečekejte.
Hra samotná se hraje vcelku fajn, i po technické stránce je ve všech směrech o co stát. Ať už co se týká grafického zpracování, kdy jsem chvílemi měl chuť se jen zastavit a kochat se prostředím, k čemuž mi navíc hrála uším lahodící mírná hudba. Stejně tak dokážu ocenit různorodost prostředí. Každá planeta má svůj osobitý styl a žádna není vyloženě nepovedená, ať už se proháníte po pouštní planetě Tatooine, nebo se jdete zchladit na oceánský Manaan, zkrátka každá je něčím jedinečná. Použitá pravidla D20 jsou taktéž vcelku fajn (pro „DaD“ pravidla (a jejich variace) mám vcelku slabost), ač jsou oproti DaD 3. edice, z nichž vycházejí, značně osekaná o množství dovedností, odborností, povolání, kouzel (zde označováno jako „Síla“).

Bohužel vše podkopává neuvěřitelné zjednodušování ve všech ohledech, ať už co se týká neuvěřitelně easy soubojů, které samy o sobě nejsou moc zábavné a ona jednoduchost je ještě více podkopává. Hrál jsem na obtížnost nejvyšší (Hard) a téměř po celou hru se ani trochu nezapotil, souboje jsem sledoval se znuděným výrazem na tváři (ač vizuálně jsou provedeny pěkně), vývoj postavy mě díky tomu přestal brzy bavit (proč se srát se statistikami, když každého sundáte bez problému), stejně tak jsem brzy přestal vnímat sbírané předměty a ani je neměl po čase chuť vylepšovat, poněvadž to prostě potřeba, díky obtížnosti, není. Stejně tak není potřeba sbírat a používat obrovské množství stimulantů a lékárniček, které jsem využil jen v minimu finálních soubojích. Vzhledem k tomu, že hra je poměrně akční (tj. soubojů je spousta), je to vcelku zásadní problém.

Rozhovory taktéž nejsou nic extra, většinou se jedná jen o takový „kvíz“, při němž vy kladete otázky a NPC na ně odpovídají. A to ani nemluvím o infantilní „černobílosti“, která vás provází celou hrou a díky níž jsou často rozhovory velmi slabomyslné. Docela mě zklamaly i interakce mezi postavami, zprvu se tvářily docela propracovaně, bohužel jak jsem rozčarován později zjistil, opak byl pravdou. Interakce mezi jednotlivými členy družiny byly minimální (v mém případě pouze 3 za celou hru) a interakce mezi hlavní postavou a NPC jsem si odbyl už po prolétnutí dvou prvních planet a po zbytek hry už postavy mlčely (resp. nebylo se jich na co ptát), škoda.

Příběh je docela kvalitní, byť podáním nic moc. Celá hra je pak taková nemastná neslaná.. prakticky téměř celou hru plníte jeden rozsáhlý quest ( hledání map k Starforge ) , což po chvíli omrzí... chybí mi tu zkrátka nějaká ta dynamika a zvraty.

Kotor alias kvalitní rpg?... možná, zábavné RPG?... určitě, ale rozhodně nechápu výkřiky typu „nejlepší/jedno z nejlepších RPG všech dob“, pro mě osobně je to jen jedna velká, méně záživná zjednodušenina starších pecek (Baldur’s Gate, Planescape:Torment, Fallout apod.)

Uběhlo necelých devět měsíců od odehrání původní hry a opět se vracím do světa Forgotten Realms, tentokrát však díky datadisku Shadows of Undrentide. Nebudu si nic nalhávat, u původní hry jsem se po většinu času silně nudil, a přestože měla i své světlejší chvilky, pro mě osobně byla spíše zklamáním. Do datadisků se mi tím pádem logicky moc nechtělo (proto ta devítiměsíční odmlka) , nicméně jsem se přesto k hraní nakonec dokopal a musím říci, že jsem dobře udělal.

Prakticky vše, co mi na původní hře vadilo, je v tomto datadisku opraveno/odstraněno. Hra již není celkově tak roztahaná, lokace jsou celkově menší, různorodější a po designové stránce zdařilejší (ač se to zpočátku nemusí zdát) a tím pádem i zábavnější. Obrovské množství otravných truhliček, bedniček a kdoví čeho všeho, bylo sníženo na únosnou mez a tentokrát se již konečně můžete (většinou) těšit i z jejich obsahu. Obtížnost je již značně zvýšena... lektvarů nacházíte opravdu málo, souboje jsou složitější a zajímavější (občas musíte i trochu taktizovat), složení nepřátelských skupin již logičtější, mají často v družině krom bojovníků i lučíšníky, mágy, kněze etc., už tedy žádné stejnorodé skupinky náhodně rozházené po mapě, zde už ty souboje mají opravdu šťávu.

V mých očích tento datadisk sráží snad jen (opět) slabší příběh (který je mimochodem snad ještě horší, jak ve hře původní) a některé chyby, táhnoucí se už s původní hrou... čili především slabší grafika a horší ovládání (na které se však lze poměrně rychle přivyknout). A v neposlední řadě mě krapet iritovala hláška „zde nemůžeš odpočívat, najdi si nějaké bezpečné místo“, kvůli čemuž musíte často utíkat přes několik obrazovek do „bezpečné zóny“, což hru zbytečně zdržuje (na druhou stranu to taktéž mírně napomáhalo zvýšení obtížnosti).
Nicméně tento datadisk mi nabídl to, co jsem očekával od původního NwN... a to porci kvalitní zábavy.
Po tomhle kousku se už opravdu těším na další datadisk (Neverwinter Nights: Hordes of the Underdark), který se chystám rozehrát co nevidět.