Hitman 2 není hra, ale platforma pro hraní - od katastrof, přes pekelně těžkou střílečku, až po sociální stealth. Oproti předchozímu dílu je většina věcí dotáhnutých do konce, tvůrci si jsou jistější a nebojí se agentovi 47 naservírovat exotičtější lokace. Pravidelné updaty a multiplayer udržuje hru živou a já se do ní i po dohrání rád vracím.

Jedinou věc, co bych snad vytkl je menší originalita a experimentování v designu urovní. Všechny jsou v tomhle ohledu pouze tři typy a po dohraní všech jejich kombinací už levely snad kromě zasazení ničím nepřekvapí.

interaktivní, trochu znepokojující surreálný komentář o lásce, o tom, co nás spojuje, rozděluje a jak vlastně vznikají vztahy.

první dishonored a jeho dlc patří mezi mé nejoblíbenější hry a tak jsem pouštěl druhý díl s velkým očekáváním. a byl jsem ohromen. výborný dynamický soubojový systém s novými schopnostmi a zábavný stealth jsou jen třešničkou na dortu. dishonored 2 je immersive hra, kterou si nezasloužíme a to hned z několika důvod:

level design - nikdo by nic nenamítal, kdyby se mise nesly v tom samém duchu jen v jiných oblastech, ale ne, arkane do každé mise vložili twist: sídlo, které se po stisknutí tlačítka přeskládá, vila, ve které cestujete do minulosti, čtvrť kde jsou dvě frakce a je jen na vás, který cíl si vyberete?

možnost volby - jen málo tvůrců je ochotno vytvořit hru s tím, že minimálně třetinu z ní, hráči neuvidí. hned na začátku si vybrat postavu, která ovlivní scénář ve zbytku hry (nejedná se totiž jen o jiný vizuál, ale rovnou postavu), mise, kde se určitým rozhodnutím připravíte o druhou stranu mince, cestování v čase, kde rozhodnutí zanechají následky do současnosti? tolik peněz padlo a obsah, který tolik hráčů nikdy neuvidí.

vizuál - dishonored mělo vždy svůj typický vizuální styl, nikdy si nehrálo na realistickou grafiku. to ale nic nemění na tom, že hra díky detailům ve světě vypadá nádherně. tak plný a uvěřitelný svět se jinde hledá těžko.

prostředí - celý svět se točí kolem velrybího průmyslu a nejednou jsem zůstal ohromen jak autenticky působí rozhovory npc na ulicích.

krátký příběh o mateřství, strachu a pomstě podaný skrze jeskyní nástěnnou malbu. krátké, jednoduché, upřímné.

milá hidden object hra s kouzelným vizuálem, úžasným (ústy tvořeným) zvukem a vtipnými easter eggy. těch pár pohádkových hodin v chaotickém světě malých človíčků bylo víc relaxačních, než jsem čekal.

Hra ve které vystupují tvůrci jako hlavní postavy? Proč ne, zvlášť, když se jedná o jednu z nejlepších adventur, kterou jsem doposud hrál. Postavy jsou jsou milí idioti, hra je plná skvělého humoru, který pomrkává po fanoušcích adventur (a vlastně vůbec herního průmslu a kultury) a ten design!

V celé hře jsem se zasekl jen jednou (mojí vlastní vinou, protože jsem nezkusil, zda na jedno místo jde dojít)! To je pro mě ukázka výborného herního designu adventur. Ty totiž většinou hraju s návodem při ruce ale tady? Celou dobu jsem věděl jaký mám cíl, o co mi vlastně jde a jak se k tomu dostat. A když jsem si nebyl jistý? prostě jsem se podíval po věcech kolem, nechal o nich postavy chvíli žvanit a ve většině případu mi řekli nějaký pitomí vtip, ve kterém se ukrývala nápověda.

Nenechte se přemlouvat a jděte si tu hru zahrát. Dlouho jsem nehrál takhle dobrou adventuru. Spoustu vývojářu by se může spoustu věcí přiučit.

Oh, SpyParty, SpyParty, je jen málo online her pro dva hráče podobně intimních. A přesto máš jednu z největších propastí mezi interakcí ve hře a mimo ni.

Nikdy jsem se necítil ve hře tak osaměle jako špión na párty, kde je ostatními pozorován a čeká se, kdy udělá chybu, kdy poruší etiketu, kdy ho za to sniper tvrdě ztrestá.

Nikdy jsem tak důkladně nezkoumal každý pohyb lidí na oslavě, každou jejich grimasu, s kým se baví, čtou? Jak často a jak rychle pijí? Nikdy jsem při zmáčknutí spouště nebyl tak často nejistý.

A přesto jsme jen na začátku cesty. Až se líp seznámíme, až spolu projdeme jednu z nejzajímavějších učících se křivek, až mi dovolíš nakouknout do tajů každého hosta, potom budeme párem na celý život.

Horizon Zero Dawn obsahuje vše, co nemám rád na moderních (nejen) AAA open world hrách - úkoly, které působí jako todo list, crafting, možnost ke všemu přistupovat stealth/akčním stylem, zkušenosti a skilly, špatný pacing, kdy pospícháte zachránit svět, ale mezi tím máte čas si splnit pár výzev v loveckém klubu, filmové hvězdy, které ve většině případů postavu víc zabíjí a samotné hře nijak neprospějí, a samozřejmě samotná zápletka, u které se náhodou stane, že devatenáctiletá holka zachrání svět před zlýma robotama, zatímco se z ní mezi tím stane masový vrah, ale pořád je to klaďas.

I přesto všechno jsem u hry vydržel 50 hodin. A bylo to kvůli třem věcem. První co vás praští do očí je vizuál, který je nádherný a plný kýčovitých západů slunce a ranní mlhy. Ale přiznejme si, kdo z nás nemá rád obrazy Boba Rosse? Druhá věc je soubojový systém, kdy proti vám po většinu hry stojí silnější nepřátele a vy tak musíte přemýšlet a taktizovat. A v neposlední řadě svět, který působí jako živý. Něco se stalo u jedné vesnice? Ano je naprosto normální, že vesnice pět minut cesty dál o té událostí ví.

Ačkoliv je co vytýkat, je toho i hodně co chválit. Poctivá hra, ve které jsem ty dva dny utopil rád.

MMA je velice komplexní sport, a proto se jeho videoherní adaptace těžko obešly bez neduh. Druhý díl UFC série však příčku nasadil vysoko a vylepšil většinu věcí, které předchozímu dílu scházely.

Když jsem se po půl hodině dostal z tvorby zápasníka, byl muj Iggy "Voodoo" Laveau připraven někomu natlouct. Dopadlo to však naopak. Bez řádného tréninku (mě i zápasníka) nám pár pokusů první zápas zabral. Naštěstí hra nabízí možnost si vše natrénovat v tréninkových režimech a během kariéry v tréninkových kempech. A že ta kariéra byla jízda. Nechybělo tam nic - rychlá KO, dlouhé zápasy, kde se jelo do poslední výdrže i zranění, která mě posunula trochu zpět. Nakonec se mi podařilo titul získat, hned ho ztratit, získat zpět a udržet ho do svého rozlučkového zápasu.

Co se týká hratelnosti, tak souboji ve stoje nemám co vytknout. Taktická hra, kdy si člověk hlídá staminu a snaží se trefit vhodný okamžik k útoku je přesně to, co od podobného souboje očekáváte. Bohužel zápas na zemi pokulhává. Je více o obratnosti a rychlých reflexech než o taktizování a snaze přelstít protivníka. Chápu, že je potřeba vymyslet zajímavý systém, který nebude moc složitý, což je vážně těžké u takhle složitého sportu, ale byl bych rád, kdyby se v téhle oblasti ještě chvíli experimentovalo a nezůstalo u systému "útočím? musím mačkat stejné tlačítko jako ten, kdo se brání".

Hra vypadá nádherně, animace na sebe krásně navazují a na předzápasové rituály včetně dynamického komentáře, který reagoval na mé úspěchy a neúspěchy v kariéře je radost koukat. Ke všem těm licencovaným zápasníkům mě zamrzelo snad jen málo licencované hudby, jelikož ta složená přímo pro hru je nudně generická.

Subset Games to po genialitě a úspěchu jejich první hry FTL: Faster Than Light neměli vůbec jednoduché. Ale místo toho, aby Into the Breach spadl do skupiny "druhých her", máme tady adepta na hru roku. Ano vážení, Subset Games to znovu dokázali. A líp než minule.

Kdo by si nechtěl zahrát za mecha, bránit města a bojovat proti obřím Kaiju monstrům v tahové strategii? A k tomu cestovat časem? Pokud přitakáváte, připravte se na pár chytrých zvratů - kromě primárních úkolů v samotných misích je vaším cílem spíše bránit města než likvidovat obří hmyz rasy tzn. Veků (samozřejmě neříkám, že to nepomáhá).

Souboj má jednoduchá pravidla a na procedurálně generovaném bitevním poli 8x8 polí si nejen díky velikosti budete připadat jako na šachovnici. Mechové se hýbají a potom útočí. Hmyz to má přesně naopak. Navíc dopředu víte kam zaútočí a v jakém pořadí, takže vaše taktika se dost často točí okolo pozicování Veků a nasměrování jejich útoků ideálně do jejich spolubojivníku, do prázdna nebo nezdařbůh do samotných mechů. To vše je lepší než si nechat zničit budovu, jelikož mechové se po každé bitvě vyléčí, zatímco váš power grid (celkové zdraví skrze celou kampaň) ne. Obtížnost je vysoká, ve většině přpadů bojujete proti přesile a je jen na vás a vašich zbraních, abyste zachránili svět. A že těch zbraní je - zbraně na blízko, lazery, teleportéry, gravitační bomby, plamenomety, atd. Každý si najde svou oblíbenou. Co když se ale zachránit svět nepodaří? Pošlete pilota do minulosti a pokuste se o to znovu. Oproti FTL, je hra velice promíjivá. Už jsem zmíňoval automatické opravování robotů, zároveň také jde vrátit všechny pohyby vašich robotů předtím než provedete akci. A k tomu si ještě přičtěte možnost jednou za bitvu restartovat celý tah. I přesto vám hra dá zabrat.

Hra je stejně jako FTL založená na znovuhratelnosti a odemykání nových jednotek mechů, včetně možnosti si je namíchat dle vlastní libosti včetně různých pilotů (jejichž charaktery pomáhal psát Chris Avellone). A celou dobu můžete poslouchat výborný soundtrack od bena Pruntyho, který stejně jako u FTL přišel k k hernímu žánru s neotřelým zvukem, který tomu všemu sedne jako prdel na hrnec.

Jak jsem psal výš, máme tady adepta na hru roku.

Skákačka, kde je vše z želatiny? Zní to roztomile, vypadá to krásně, hrajete se to dobře a zní nádherně. Poslední kapitola mi udělala velkou radost - samotný proces tvorby jako finále hry? Díky! Škoda jen občasných snížování FPS a chybějící možnosti nastavení.

Krátka jednohubka s výbornou atmosférou, která klade víc a víc otázek a nakonec na ně bohužel odpoví bez jakéhokoliv vašeho přičinění. Škoda, potenciál tam byl určitě větší.

Shadow Tactics je krásná vzpomínka na dobu, kdy taktické akce byly stále běžně na trhu. Výborné zasazení, krásné lokace, dobře zvládnutá proměnlivost misí a možnost zvolit si vlastní cestu i styl dělá z téhle hry perlu, kterou můžu jedině doporučit. Dlouho budu vzpomínat na vydařené akce spuštěné jedním tlačítkem, po kterých zbyla volná cesta.

Domina je adrenalinová řež, ve které vlastně nehrajete za toho adrenalinem nadupanýho gladiátora, ale za jeho majitelku, která se snaží získat zpět zašlou slávu rodiny v patriarchálním Říme. Skrz jednoduché managmentové úkoly (trénink, nakupování, posílání do zápasu) a účasti na turnajích se protloukáte k finálním šampionátu, kde uvidíte jak jste dopadli. Hlavní zábava ale tkví ve sledování samotných brutálních zápasů, při kterých tuhne krev v žilách i vám.

Je teda ještě nutno podotknout, že si můžete vytrénovat skill k ovládání gladiátora, což jsem nezkoušel. Hra je nehorázně brutální a nerad bych přišel o své dlouho trénované gladiátory.

Digitální deskovka se zvířátkama soupeřícíma o trůn. Zní to roztomile do chvíle, než zjistíte, že jde víceméně o hru o trůny plnou spiknutí, magie a hniloby, která zaplavuje celé království. Tvůrcům z League of Geeks se podařilo vytvořit hru, která trvá cca hodinu, odpouští chyby na začátku a tvrdě trestá za chyby na konci. Spousta jiných multiplayerových her by se mohlo inspirovat.

Se Supergiant Games mám krásný vztah. Jejich hry miluji, ale nikdy to není láska na první pohled. Pyre byl přesně ten případ. Hra sice vypadá a zní nádherně, ale vlastně je to visual novela. Naštěstí to je velice dobře napsaná visual novela, kde s každým dalším rozhovorem si postavy oblíbíte víc a víc. A to je ten moment, kdy jsem se do hry zamiloval. Koneckonců visual novela s rpg prvky a fantasy basketbalem dohromady? S nádherně dynamickou hudbou, psychadelickými krajinkami a rozhodnutími, které vás ovlivňují nejen příběhově, ale i hratelnostně? A když si uvědomíte, že osvobozením postavy o ni vlastně přijdete. Tenhle pocit nechání dítěte jít si vlastní cestou je ve hrách jedinečný.

Her jako Hellblade potřebuje herní průmysl mnohem víc. A zároveň se toho bojím. Vzít velmi vážné téma a pracovat s ním tak citlivě jako odvedli Ninja Theory vyžaduje odhodlání a píli.
Je jen málo her, které ví, co chtějí hráči říct a dokážou to předat přesně tak, jak měly zamýšleno. Hellblade to zvládl na 100 % a nebál se sáhnout po mechanikách, které samotnému hráči nejsou po chuti. Ale tahle hra není o hráči. Tohle je Senuin příběh se vším tím bahnem, které se jí odehrává v hlavě. A že to bahno je audiovizuálně ztvárněno lépe jako kdejaký AAA titul.

P.S.: Doporučuji si pustit Hellblade feature video, které najdete v hlavním menu.

Hrál jsem už původní studentský projekt a Dadliest Catch je ve všem mnohem lepší. Příběh? Máme! Multiplayer?! Taky máme! Chybělo snad jen víc levelů z obyčejného života otce.

Povedená duchařina s partou teenagerů, výbornou hudbou a autenticky napsanými rozhovory.

Botanicula je takové krásné klubko, které když rozmotáváte, dostáváte se z pohádkového okraje až do temného jádra. Nenajdete tam nic navíc, co není potřeba, ale zároveň nic nechybí. Kouzelná grafika s ještě kouzelnějším ozvučením vás budou doprovázet od začátku až do konce.