Hra CSM2002 je fakticky výborně provedena. Je vidět, že si autoři dali záležet. Výborně provedené grafické prostředí, ve kterém se zorientuje každý bez rozdílu propařených nocí. Neměl jsem to štěstí, abych nalezl a otestoval lepší manažer než je právě tento. Pojďme ale popořadě. Hru spustíte klasickým dvojklikem a přečtete si všechna práva i nepráva, která stejně nikdo nečte a ani nedodržuje, jelikož se objeví před spouštěním hry a to je každý natěšený na to až si dotyčnou hru zahraje. Po spuštění se objeví základní menu, ve kterém navolíte novou hru. Vyberete si tým,se kterým chcete vyhrát domácí ligu a proklestit se všemi možnými poháry. Zpočátku sezony máte možnost navolit pět přípravných zápasů. U těchto zápasů je dobré, že si ověříte při jaké sestavě a rozestavení je tým nejproduktivnější. Zápasy můžete sledovat po minutách, kde vám v okně popisují co se zrovna na hřišti událo v té nebo oné minutě. Ale i bez podrobností, kdy ubíhají minuty rychleji a ukazují se branky i inkasované karty popřípadě zranění. Po delším hraní dáte rychlosti přednost. Sestavy všech týmů jsou realistické, pravdivé. U každého hráče máte popsánu jeho aktuální formu (1-3), únavu,cenu hráče, smlouva tj. jak dlouho bude ve vašem týmu hráč ještě působit.

Pokud se umístíte na špici ligové tabulky, budete hrát poháry. Hrát poháry je důležité z hlediska přísunu finančních prostředků do vaší pokladny. Musíte být ovšem úspěšní. Nejlépe je hrát ligu mistrů a postoupit do hlavní soutěže. Právě po předkole následují základní skupiny kde je přísun v milionech. Nejlépe je tuto skupinu vyhrát bez ztráty bodu.Obecně platí, že za výhry se platí nejvíce.U poháru UEFA se bude konat velký přesun peněz jen v tom případě, že ho vyhrajete.

Když jsem si tuto hru poprvé zahrál vybral jsem naši ligu a tým Liberce. Zvolil jsem si ho z důvodu, že v té době vyhrál titul po dlouhé době někdo jiný než Sparta Praha (fuj!) a byl to právě Liberec. I započal jsem svoji první sezonu, šťasten, pařím přáteláky, které nebyly nikterak oslnivé. Vstup do ligy byl výborný. Asi prvních 12.kol jsem neustále vedl ligu o osm bodů před oběma pražskými "S". Přišlo kolo 13. V něm mě očekávala Slavia doma. Rupl jsem tam 1:3, i když jsem vedl 1:0 a držel dlouho remízu. No nic, řekl jsem si, jedna prohra v Praze mě nezničí. Kolo 14. a v něm Sparta doma. Před tímto zápasem vedu ligu o 6 bodů. Dlouho se žádný z útočníků obou týmů nemohl prosadit. Až 87.minutě mě pohřbil Jarošík. Po zápase juknu na tabulku a z osmibodového náskoku zbyl jen tříbodový. V 15.kole jedu do Blšan, 3:1 vyhraju, si říkám... Po prohře 2:1 v Blšanech už ligu nevedu jsem pouze čtvrtý a to znamená,že bez pohárů. Nastala zimní přestávka a já začal míchat se sestavou. Po několika přátelácích je tu opět sezona. Začíná jaro. Pár zápasů vyhraju, zatím jsem bez prohry, ale mám daleko více remíz nežli výher a k tomu útočníci přestali dávat góly. Sralo mě to jak jsem začínal ztrácet kontakt s ligou mistrů a držel jsem se zuby nehty na pohárové příčce. Hodně zápasů jsem vedl 1:0 a byla z toho vždy remíza a někdy ani ta ne. Sezonu jsem zakončoval na čtvrté příčce a to bod za Viktorii Žižkov,se kterou jsem měl vzájemnou špatnou bilanci - dvě prohry. Říkal jsem si "já to ... eru, celý podzim jsem na špici a teď ani pohár." Následoval konec sezony, takže se uzavíraly poháry. Ligu mistru vyhrál AC Milán nad Liverpoolem, pohár UEFA vyhrála Bröndby kodaň kupodivu nad Valencií. Díky tomu, že český Národní pohár vyhrála Slavia Praha nad Viktorii Žižkov,tak jsem byl nominován do poháru UEFA.Žižkov totiž skončil třetí, druhá byla Slavia a první Sparta.

Jestli si zvolíte naši Českou Ligu a nezvolíte si trénovat "S", radím vám první sezonu to udělat následovně: vždy když vyhrajete nějaký zápas v lize uložte hru a vydejte se k tomu následujícímu utkání. Pokud ho prohrajete nebo remizujete, vyjeďte ze hry spusťte znovu a načtite poslední uloženou hru. Ukládejte vždy jen po výhrách.Jelikož tvůrci této hry jsou značně zaujati na pražské kluby, je právě nejlepší abyste první sezonu postoupili do milionářské ligy mistrů a dostali se co nejdále. Pro nadcházející sezonu nakoupíte lepší a kvalitní hráče. Jako nákup bych vám radil právě vykoupit ze Sparty obránce Grygeru, Hübschmanna, záložníky Sionka, Jarošíka ,Sivoka, Zelenku, dále bych doporučoval mít v obraně Bolfa z Ostravy a Johanu z Liberce. Útočníky bych hledal na Slovensku a to v nejvyšší soutěži. Konkrétně ve Slovanu Bratislava útočník R.Vittek (hodně produktivní) a k němu P.Madsen z Bröndby. V Bröndby se nachází kvalitní hráči za rozumnou cenu. Ze začátku nakupujte hráče z naši ligy, ze Slovenska, Polska a shlédněte výběr týmu z Evropy (viz.Bröndby Kodaň). Právě výkupem pražské Sparty o hráče uvedené výše se zbavíte konkurenta na první místo a to proto, že tvůrci hry označili pražskou Spartu a její hráče za nejlepší z ligy. Poborského ze Sparty koupit můžete. Má to však své mouchy. Buď nemáte peníze, které vyžadují za jeho odchod nebo sám hráč nechce přestoupit a dokonce docela nasere, když ho konečně ukecáte, koupíte draho a on ukončí kariéru (koukejte hlavně na věk hráče!!!).Vaše ideální základní sestava.

V sezoně se potkáte s rozličnými formami.Třeba vyhrajete suverénně jednu sezonu, jste úspěšní v lize mistrů dokonce i v národním poháru a přijde následující sezona a na chlup stejný klub v rozestavení, sestavě atd. zachraňuje účast v nejvyšší soutěži. Kdysi jsem si zvolil a začal trénovat Baník Ostrava. Vykoupil jsem právě Spartu, Slavii, Liberec. Docela mě překvapilo když po sedmi odtrénovaných sezonách bojuju o titul s Blšany nebo Opavou. Však uvidíte sami. Po každé sezoně uzavíráte nové smlouvy s hráči, ale ještě před tím obvykle přijdou nabídky na trénování z jiných klubů. Mrzí mě, že jsem jednou nevyužil nabídku z Interu Milán a dal přednost Baníku kdy jsem pak skončil na 11.místě v lize.

Jednoho dne jsem se rozhodl trénovat nějakou prdel tj.nejhorší klub co v manažeru je a dotáhnout ho do ligy mistrů. Nejhorší kluby naleznete na slovenské druhé lize. Vybral jsem tam klub ŠKP Devín,skončil jsem po sezoně na poslední příčce. Přišla ale nabídka za stejné ligy ale z lepšího týmu. Trénoval jsem a po dvou sezonách vybojoval účast v nejvyšší slovenské soutěži. Hned přišla nabídka z české ligy. Byl to Synot, u kterého jsem dostal za cíl návrat do Gambrinus ligy. Vyslechl jsem vedení a hned s ním postoupil. Následovala nabídka Mostu,který hrál Gambrinus ligu. Sezona nic moc a tak jsem využil nabídku prvního pražského klubu a to bohemians 7.místo v nejvyšší soutěži nebyl cíl vedení a tak jsem se vrátil na Slovensko. Na lavičce Trenčína jsem navíc hrál pohár UEFA. Prošel jsem jen přes jednoho soupeře. I tak to byla zkušenost.Naštěstí jsem dostal na konci sezony Trnčín na druhou příčku a zajistil jim poháry. Ze Slovenska po ročním působení jsem přešel opět do české ligy, přijal nabídku Baníku Ostrava a v něm odtrénoval tři sezony s jednou účastí v osmifinálových skupinách ligy mistrů, jedno předkolo ligy mistrů následně sestup do poháru UEFA a přímý postup do poháru UEFA ze třetí příčky v poslední sezoně.Po sezoně jsem dostal asi osm nabídek: Sparta(UEFA), Slavia(LM), Slovan Bratislava(UEFA), Werder Brémy, Trenčín, Synot, Wisla Kraków a HFK Olomouc. Vybral jsem si zahraniční polský klub Wisla Krakow. Následoval prudký start a po deseti kolech jsem byl na první příčce avšak můj náskok byl jen tři body. Konec sezony byl kritický, následoval propad tabulkou. Ještě v 19.kole jsem byl desátý, nakonec jsem byl rád za záchranu. Po sezoně jsem tedy čekal kdo by mě chtěl. Byly to týmy Bohemians, Vítkovic (oba druhá liga) a Baníku Ostrava. Dokončil jsem své působení už jen v jednom klubu. A to právě v Baníku.

Závěrem chci říct, že jde o nejlepší manažer, který jsem hrál. Nikdy mě žádný jiný nebavil jako právě tento.

Dune 2 je první RTS strategií, která určovala směr těm dalším, které následovaly. Je to taková matka všech nynějších Real Time Strategií. Hrával jsem ji dost často a hrávám ji i teď. Nyní snad po padesáté se chystám k udolání všech misí se všemi rody. Začínám hru s oblíbenými Harkonneny. Ti jsou úhlavními nepříteli rodu Atreidů (ve hře modří) a mirumilového rodu Ordosů (zelení). Harkonneni jsou krvelační bojovníci a válečníci každým coulem. Přejděme však ale k příběhu Dune 2.

V hlubokém vesmíru se nachází blahodárná planeta. Zjevně opuštěná bez známek většího života. Jenže na povrchu planety je koření, které je velmi cenné. Kdo z rodů dokáže ovládnout tuto planetu, nesoucí název Arakkis, jež je známá jako Dune, stane se tím nejmocnějším rodem v galaxii.
A tak není divu, že se všechny nejmocnější rody Atreides, Harkonnen a Ordos vydávají na tuto planetu těžit koření (Melange) a získat co největší díl (obdsadit ji celou) pro sebe. Na začátku jsem zmínil rod krvelačných Harkonnenů. Jejich protivníci Atreidové, jsou naopak těmi, kteří se snaží ctít zákon, pravidla a udržují všeobecné zásady slušnosti a spravedlnosti. Ordosové jsou rodem, který vlastně vznikl díky hře. V knižní předloze ani filmu se nevyskytují. Jsou rodem nesmírně mírumilovným a intelektuálním. Dokáží skvěle směňovat a díky své prozíravosti se tak v boji setkáte, že jejich jednotky jsou co se nákupních nákladů týká velmi nízké oproti Harkonnenům. Všechny tyto rody mají svá specifika. Své technologie. Svoji typickou armádu a pouze své originální jednotky.

Hra má líbivou grafiku i dnes. Všemožné obrázky jednotek při nakupování, detailní informace o ceně a popis jednotek i budov v Mentatu dokresluje hru naprosto dokonale. Animace jednotek, které stojí a sem tam se přetočí, tuhle otočí dělo jiným směrem. Je to mini detail ale naprosto dostačující. Zvuky i hudba jsou pro mě geniální. Tedy alespoň ta hudba ano. Moc se mi líbí a do hry se hodí. Když si v klídku na začátku mise těžím a courám po okolí, hraje relativně klidná hudba. Ale jakmile se ze tmy vynoří nepřítel, tak se změní a zvýší tempo. Což dodává na atmosféře, kdy kurzorem pobíhám po mapě jak splašenej se snažím vytvořit a poslat jednotky do obrany základny zatímco se na mě řítí vlna jednotek ze severu. Po udolání a ubránění se zase hudba přepne na jinou pomalejší. Prostě mě se moc líbí. O Duně by se dalo napsat strašně moc sáhodlouhých článků. Od detailního pohledu na jednotky, výhody rodů, způsobu hraní. Je toho opravdu dost.

Hře dnes dost často vytýkají způsob ovládání. Ti, kteří skousnou grafiku tak už své vylámané zuby šetří a ovládání je odpudí. Častým problémem je označování jednotek po jedné. Což dnes není, když se rovnou označí skupinka. Jenže vážení a milí. Radost z Duny tkví také v klávesových zkratkách. Pozor na to. Naprosto se díky nim celé ovládání zjednoduší. Kupříkladu označte jednotku a klávesové zkratky příkazu A je pro attack, M pro move, R pro return, D pro destruction, B pro build, P pro place it a snad i více. Hodně to hru urychlí a zjednoduší. Pro bohyb kurzorem na mapě si nevolte najetím myšáka ke kraji obrazovky. Já používám pro malý posun mapy kurzorové šipky. A pro pohyb po mapě větších dálek používám mapku-radar pomocí kurzoru. Zkuste pokud tento způsob neznáte. A doufám, že se Vám hra Dune 2 odmění skvělými herními momenty a zážitky.

Let´s play serie

A mám to za sebou. Toliko opěvovaná operace na Stroga. Opravdu jsem se nepomátl. Jde samozřejmě o hru Quake 4. Quake 4 je na enginu Doom 3. Doom 3 je můj dlouhodobý rest. Neustále se k Doom 3 vracím a na doporučení ostatních si ho opětovně instaluji, že prý mě to bude bavit. Zábava se nějak nedostává. Nevím čím to je ale Doom 3 ve mě hráčského ducha neprobudil. Snad na sedmý pokus mě chytne. I proto bylo na místě trochu skepse, když jsem si na další doporučení nainstaloval hru Quake 4. Nutno dodat, že předešlé díly jsem prakticky nehrál. Tak jsem si jen řekl, že vyzkouším a uvidím. A přátelé zeleného údolí, ona mě opravdu baví. Ne tak jako Half-life 2, ani tak jako Mafie, ale chytla. Je pravda, že originality poskrovnu, ale to hře vůbec nevadí.

Quake je klasická koridorovka, tak ji beru, tak jí hraju. Ve hře prostě nejde zabloudit a to i kdyby se člověk, potažmo strogg snežil sebevíc. Každá cesta vede ke dveřím a jen jedny jsou v dané situaci průchozí. Občas i víc ale zabloudit je zhola nemožné. Být koridorovou střílečkou je osud a hráč ji tak musí brát. Spílat tu nad tím, že hra má občasné mise na povrchu a že volnost pohybu tu chybí není na místě. Quake 4 není Mafie ani GTA. Je to střílečka kde z bodu A se musí hráč prostřílet do bodu B. S místním sem tam zpestřením nějakou animací, či filmovou pasáží, která zasvěcuje do příběhového děje. Ten je postačující, nenáročný a dokáže nenásilně bavit. Zajímavé naskriptované pasáže zpestří jinak občas nudné procházení chodbami. Například když po stisku tlačítka spouštím různá strojová hejblata a za zády zaslechnu ťukání na prosklenou stěnu. Otočím se a tam voják. Poklepe na okno a za zády se mu zjeví zmutovaná příšera a narazí ho na sklo. Všimne si svědka a pádí nejbližšími dveřmi na mě. Možná kravinka, ale mě tohle na Quake 4 strašně bavilo. Nebo když si jedu výtahem nikde nic a naráz naproti se rozletí dveře a obluda skočí na pletivo před výtahem a snaží se ke mě dostat. Samotná top scéna je, když mě coby hlavního hrdinu chytne Macros a nechá mě přeoperovat na Strogga. Řadil bych to mezi památné momenty do herní historie. Už jen v prvních misích se mi moc líbil přílet Hannibala.

Takových malých sekvencí je ve hře hned několik. A dokáží pobavit. Cestou "spletitými" chodbami potkáváme mnoho mutantů, strogů a dalších mechanických robotů a upravených bývalých mariňáků. Sem tam se objeví malinký odklon od stereotypu některými úkoly ale jinak nelze počítat s inovativními prvky. Quake si na nic nehraje a přece jen mě baví. Postupem hry jsou i zajímavější lokace, tedy ne zásadně. Vše okolo žije. Na zdích se plazí různé biomechanismy, v koutech se zas testuje lidské torzo s hlavou i bez v nějakých podivných nádobách. Atmosféra je výborná. Ve hře je spousta zbraní ale já si oblíbil jen některé z nich. Nejsou nijak originální ale do hry se perfektně hodí. Občasné mise na povrchu hru malinko oživí, třeba ty v hoover tanku. Což je vlastně taky další zbraň. S ním se projíždí koridory a ničí nepřátelské jednotky jak na zemi tak na nebi. Quake 4 je myslím si povedená hra, s místním nádechem pro stereotyp, ovšem hratelná, nabízející slušný příběh a zajímavou atmosféru. Nečekejte od něj nic dostanete mnoho. A vyhněte se srovnávání s jinými hrami. Berte Quake 4 jako hru takovou. Odvděčí se vám.

článek s videem

Hru procentuálně neohodnotím. Hrál jsem kdysi pouze demo, které obsahovalo jednu trať (tuším Japonsko). Mohlo se samozřejmě vybírat z několika stájí a demo bylo omezeno na tři kola. Nikdy jsem u žádné demoverze (vyjma NHL 96) nevydržel tak dlouho. Co stačí k hráčské radosti :-) odkroužit si tři kola a konec. To co mě na hře drželo byl hlavně fyzikální model. Není nic lepšího když mě v poslední zatáčce praskne pneumatika a já se nekontrolovatelně řítím do svodidel. Ale vše má své opodstatnění. Jezdil jsem daleko za šikanou, ve štěrku, v trávě. Jezdil jako pra*e tak se není čemu divit že to formule po třech kolech nevydržela. Nebo když už je na kahánku, přední kolo se začíná cukat a neobvykle pohybovat. Do konce jen několik zatáček. To člověk tlačí očima aby s tím vrakem dojel. Opravdu fyzikální model na výbornou. Líbil se mi víc než ve Formulích od EA Sports F1 2000. Grafika je parádní. Zvuky také. A mnohé detaily dělají hru strašně zábavnou. Třeba zobrazení zpětného zrcátka. Nebo pokud se někde mimo stane kolize či někdo z jezdců na někoho zaútočí a snaží se předjet. Ihned se tomu věnuje kamera, na které můžeme vidět danou situaci. Někdy je to nevýhoda :D Sleduji kameru a najednou přede mnou vyroste zeď. Grafické detaily displaye jsou přesně jako v televizi v tehdejší době. Prostě si mě hra získala. A doporučuji zahrát.

Edna je co se ovládání týká tak trošku podobná sérii adventur o vajíčku Dizzy. Edna má u mne mnohá prvenství. Už jen skutečnost, že jsem před ní nehrál žádnou jinou adventuru podobného ražení ať už se jedná o ovládání tak i grafiku. Chvíli trvalo než jsem se do ovládání dostal. Ale neodradilo mě. Hra má libivou grafiku a čarodějka Edna omezený inventář tuším na tři předměty jestli si pamatuji dobře. S Ednou jsem se učil prvním kouzlům, řešením hádanek ale také vyvářením lektvarů ve svém kotlíku. Edna je myslím dostatečně zajímavý počin. Neměla by chybět, coby zářez v klacíku, každého alespoň trochu nostalgického hráče. Ještě doposud si pamatuji jak jsem originální cd s Ednou vyměnil za dvě cd časopisu Score č.80 kde jedno plné demoverzí a druhé cd obsahovalo simulátor letadel. A ještě jedna vzpomínka na jednu hlášku ze hry (je jich požehnaně):

"Bude plný smutku, den bez zlého skutku." :-)

Nejprve jsem hrával FIFA 98 RTWC. Následně jsem se dostal k FIFA 1999, která mě bavila ale začala mi nesmyslně padat do Windows. To však chyba hry nebyla jen mým tehdejším počítačem. A tak jsem se pídil po dalším díle.

FIFA 2000 ve mě zachovala docela pozitivní vzpomínky. V žádné jiné jsem se tolik nevyřádil v editaci hráčů, dresů a celé ligy. V tomto díle jsem si přetvořil tuším švédskou fotbalovou ligu na kompletní Gambrinus ligu. Plus tedy můj vlastní tým. Jak já se tehdy vyblbl. I když internet už byl ve školách, v domácnostech zas tak rozšířený nebyl. Alespoň v mém okolí ne. Což nahrávalo vlastní tvorbě. Tehdy jsem se na to vrhl pomocí časopisu Hattrick, ve kterém byly soupisky včetně fotografií. Upravoval jsem barvu vlasů hráčů dle fotografie, jména, narození, dresy. Vše pipláno do detailu. I tak se dokázalo vyhrát. Sice to trvalo dost dlouho než jsem všechny týmy překopal ale vyplatilo se.

Celkově FIFA 2000 co se hratelnosti týká byla na dobré úrovni, avšak byla místa odkud se vždy dalo vstřelit branku. Je to doba co jsem ji hrál naposled ale vzpomínky na výsledky 7:1 se zaryjí do herní paměti. Ale přesto všechno se stejně obracím zpátky v čase o dva roky před FIFA 2000 k starší sestře FIFA 1998 Road to World Cup.

Koupě fotbálku v trafice by mohla být výhodná koupě. Ovšem za 199 korun, které patří žáku navštěvujícímu základní školu, je to opravdu velká částka. Navíc, tehdy člověk za tu cenu očekával alespoň něco hrateleného. Pro Soccer Cup ale nejde hrát. Kdo má alespoň trochu smysl pro logické hraní tomuhle se vyhne. Nejenže jsou místa (značně vzdálená od vápna) od kterých jde vždy vstřelit branku. Ale také dementní fyzika, kdy míč skáče jak balonek na ping pongovém stole. Grafika zas není zlá ale katastrofální kamera a umělá inteligence jsou prvky, které tuhle hru odsoudí do věčného herního bahna. Hru mám na poličce, originál, směje se na mně a já vím, že už ji nikdy do mechaniky nevložím. Pro mě nejhorší fotbalový počin na PC v posledním desetiletí vůbec. I mnohé freeware hry jsou mnohem zábavnější.

Destruction Derby je neobvyklá závodní hra. Cílem hry je získávání bodu za poškození auta soupeře. Všechny auta se seřadí v kruhové aréně, ve stejných startovních rozestupech a po odpočítání se do sebe pustí. To však není vše, co hra nabízí. Na výběr máte několik modů. Třeba Timetrial, kde jste s autem na trati sami a musíte projet checkpointy v daném časovem limitu. Dále je tu mod Championship, který jsem si velmi oblíbil. Je to jakési mistrovství, které obsahuje tři ligové úrovně. Začínáte v té poslední a postupně se musíte vyškrábat až do té nevyšší a tu posléze vyhrát.

Mistrovství je založeno na souboru několika tratí, které absolvujete i s ostatními auty. A jako v každých závodech dostáváte za konečné umístění body, které se po každém závodu započítávají do tabulky. První postupuje do vyšší ligy. Jenomže dojet na předních příčkách není tak jednoduché. Neopomeňme, že hra má název Destruction Derby. Tudíž bude závod napínavý až do posledních kol. Perličkou mezi tratěmi je trať, která je do tvaru osmičky, což značí mnoho střetů v jejím středu. Prostě adrenalinová hra se vším všudy. Hra kdy po sedm kol vedete závod a v tom posledním vás soupeř sestřelí. Adrenalinové závody jak mají být. Hra jde i ve Windows XP.

Hra Barbarian vyšla po vydání kultovního filmu Barbar Conan, který vycházel z knižní předlohy. Byla to verze z roku 1986 a jmenovala se Barbarian, tedy úplně stejně jako hra z roku 1989. Tak jako ve filmu je i tady hlavní postavou udatný bojovník bojujíce za spravedlnost, odplatu. Verze z roku 1989, o které se budeme nyní rozepisovat byla vydána od firmy Psygnosis. Zde se musí náš Conan probít spletitým dungeonem plným nepřátel a hlavně pastí, které jsou mnohdy důmyslně umístěné a mnohdy nám dá velmi zabrat než je překonáme.

Pasti po odhalení není až tak těžké následně překonat. Obtížnost tkví hlavně v ovládání. To činí hru obtížnější ale zajímavější a zábavnější. Jakmile jsem se adaptoval na tento způsob ovládání ihned jsem se začal neskutečně bavit. Hra se ovládá myší (alternativně i klávesami typu F1) a to klikáním na řadu ikon, které jsou umístěné na dolní liště herní obrazovky. Pojďme si tedy objasnit, co jednotlivá tlačítka znamenají. Z levé strany panelu jsou směrové šipky, které posouvají postavu zleva doprava nebo nahoru a dolů většinou po žebříku. Velký kříž hnedle vedle šipek je stopka, která naši postavu ihned po kliku zastaví. Místy je to zapeklité. Další tlačítko šipky vzhůru, na jejíž špičce se rozdělují další šipky do stran slouží ke skákání přes různé překážky a propasti. Pak následují tlačítka útoku. Za pousmání stojí to úplně poslední v herním panelu, které slouží k úprku a ponechání svých zbraní na místě. Když už jsme u těch zbraní, po herní dobu jsem se dostal k meči, který máme ihned od samotného začátku a také k luku. Při každém setkání s nepřítelem se musí útok načasovat, stejně jako skoky přes propasti, což si ostatně sami osaháte. Myslím, že i dnes se u dvacet let staré hry se zaměřením na Barbara Conana dá uceleně pobavit.

článek s obrázky

Samotná hra má jednoduchý princip, který postupným zdoláním úrovní nabývá na obtížnosti. Na obrazovce máte několik jeskyní, které jsou umístěné v různých výškách. U těchto jeskyní bývá cedule s římskými číslicemi a každý obyvatel, který z ní vyjde se u ní zastaví. Násleně v komiksové bublině oznámí na jaké patro se chce dostat. A dostáváme se do role samotného hráče. Budete ovládat prehistorický šlapací vrtulník, který převáži z mezipater místní jeskyní obyvatele. Hra má sedmdesát úrovní, což je dost velká porce zábavy. Samotné převážení pasažerů není těžké. Překážkami jsou například stoupající hladina vody, kdy budete muset co nejdříve odvozit pralidi z prvních pater, nebo létající pterodaktyl a další. Navíc má vrtulník pouze určitou odolnost, takže se musíte kontrolovat, zbytečně nenarážet a přistávat opatrně. V patrech můžete také naložit kámen, který potom z vrtulníku spustíte na strom a z něj vypadne ovoce, které dobíjí energii. Vcelku zábavná a chytlavá hra s vzrůstající obtížností.

Hra se ovládá směrovými šipkami. Ve Windows xp jsem nemusel použít dosbox, hra se spustila ale bez zvuku. V DosBoxu jde vše, tak jak má i se zvuky. Navíc lze hru hrát i s gamepadem.

článek s obrázky

Vlak je jedna z těch velmi známých her. Je to taková logická arkáda, kdy se na jedné obrazovce snažíte s vlakem naložit různé předměty. Každý sebraný předmět vytvoří jeden vagon za vaší mašinkou. První levely jsou jednoduché ale s přibývajícím časem se naše řada vagónu stává delší a delší a navíc cesta mnohdy nabízí jen jedno řešení.
Například v některých levelech je třeba naložit nejprve automobily abychom se nesrazili s našimi vagóny. Cílem hry je posbírat vše a následně vjet do vrat (další kolo), které se otevřou posledním sebraným předmětem. Hra má celkem padesát úrovní. Každá z nich je jiná, jsou tu jinak rozestavené zdi a s každým postupem ve hře se nám ukazují různé nové předměty, které můžeme nakládat (drahokamy, zlato, zvířata, elektrotechnika atp.). Navíc po úspěšném zvládnutí jednoho kola se na obrazovce ukáže heslo (něco jako save). Když ve hře stiskneme F4 můžeme se druhý den navrátit do úrovně, ve které jsme skončili zapsáním onoho hesla.

Hru Vlak bych zahrnul do kolonky kultovní hra. Obzvláště v tuzemsku se hra hrávala všude i na školách. Grafika hry je jednoduchá, líbivá a dovoluje nám tak si hru, bez jakéhokoliv šklebu ve tváři, zahrát i dnes.

Mezi hráči kolovala tahle hra pod názvem Haunted. Jde o klasickou procházečku jednotlivými úrovněmi kdy se musíte dostat z jednoho bodu do druhého a cestou pokosit hordy nepřátel. Do cesty se jich postaví vcelku hodně a všichni jsou osobití. Dalo by se říci, že je to jedna z prvních survivor hororů. Je to dáno tím, že hlavní postava tříme v rukou pouze jednu zbraň a to brokovnici, která má ovšem pouze osm nábojůa jakmile dojdou, musí nabíjet. Nabíjení ale zabere určitý časový interval, po tuhle dobu se nesmí mačkat žádná klávesa. Pro nabíjení je tedy lepší zvolit klidné, již vymícené místo od všech zombíků a jiných nestvůr. Můžete střílet hned do osmi směrů což je někdy strategickyvýhodné, můžete totiž střílet i do vyšších pater, zrovna když jdou zombíci po schodech. Ve hře také sbíráte spousty různých předmětů, za které dostáváte body do skore a po dosažení dané hodnoty získáte život navíc, který se taky hodí. Navíc lze i životy navíc sbírat ale většinou jsou lišácky schované. Zpočátku budete potkávat zombíky ale později i různé geneticky zmutované slizy a obrovské pavouky. Pokud vás nějaký ten slizák zabije, objeví se v malém okně animace vaší smrti (kudla v hlavě, zombie vztahuje ruce, obrovský pavouk v obličeji ap.). Hra určitě nepatří mezi ty lehké ale po určité době hraní se jí dostanete pod kůži a dosáhnete vyšších úrovní.

LP

Doom je dnes synonymem pro první opravdovou 3D akční střílečku. Svým nápaditým a vlastně i přelomovým designem tak určoval, kam se budou další 3D akce ubírat. Ještě před Doomem tu byl však Wolfenstein, to víme všichni. Ale byl to právě Doom, který zaznamenal velký ba obrovský krok kupředu. Nejen se svým designem, grafikou a hratelností. Ale také s tehdy revolučními prvky. Střílet na protivníky se mohlo nejen před sebe ale i do pater. Ve hře Wolfenstein jsme se pohybovali prakticky na rovné ploše a procházeli jednotlivými dveřmi dále. Právě u Dooma ale můžeme střílet z oken na příšery, do oken na příšery, běhat do schodu i ze schodu, jezdit výtahy (opravdu vyjíždět do vyšších pater ne jak u Wolfensteina, kde výtah znamenal konec levelu). Doom v sobě skýtá i obrovskou a hutnou atmosféru. Nikdy nevíme, co nás čeká v další místnosti, či venkovním prostranství. Ano, můžeme vylézt i pod širé nebe základny na Marsu. Což se u Wolfensteina zažít nedalo, stále se běhalo v chodbách. Za každým rohem čekají různí nepřátelé, kteří nám jdou po krku. Hutnou atmosféru dokreslují i tichá místa, kde hledáme klíč, nikde nikdo. V tom zahlédneme v rohu tlačítko, stiskneme a ejhle, za našimi zády jsme právě vypustili hordu zmutovaných příšer.

Nejen grafikou živ je člověk ve světě Doom. Výtečné jsou zvuky a mistrná je i hudba. Bloudíme po chodbách, slyšíme skřeky příšer a nikde žádnou nevidíme. Zajdeme za roh a v tu ránu z úleku začneme kropit olovo do všeho co se před námi jen pohnulo. Když jsem nakousl respektive vystřelil olovo tak se vrhneme na zbraně. Tou nejzákladnější zbraní, podotýkám zbraní a ne holých rukou s prstenem na ruce, je motorová pila. Jen satan ví, kde náš hrdina bere do této pily pohonné hmoty. Ale hlavní je, že se nikdy nevybije, nedojde munice a nijak se nepoškodí. Jen se zařezává do masa všech nestvůr i stvůr, které potkáme na své cestě základnou na Marsu. Další zbraní je pistole, která je tou nejméně používanější zbraní. Další a třetí zbraní v pořadí je brokovnice, což je velmi výhodná zbraň, proti několika skupinkám nepřátel, kteří jsou na blízku. Zbraň čtvrtá je rotační kulomet, pojme do svého zásobníku dvě stovky nábojů a je hrozbou pro všechny nepřátele i na větší vzdálenost. Poslední zbraní, která je k dispozici v první, ze tří epizod je raketomet. Obrovsky účinná zbraň na velkou vzdálenost. Nemusíme se zrovna ani trefit přímo do cíle, když mineme a zasáhneme kupříkladu zeď vedle, tak příšera či jiná havěť se i tak rozletí na kusy. Doom má i svůj podklad v podobě příběhu, který vypráví o vojákovi, hlavním hrdinovi hry, který je za trest převelen do základny na Marsu, načež se později na této základně začnou dít podivné věci. Výzkum se vymkl kontrole a na základně se tak začala oběvovat roztodivná monstra. Ještě je třeba dodat že první epizoda Doom se šířila ve formě Shareware, ostatní dvě epizody se již volně nešířily. V Dosboxu je třeba uzpůsobit rychlost hry pomocí CTRL+F12 zhruba na 15000 cyklů. Záleží však na daném počítači.

První ze série akčních plošinovek s hlavním hrdinou Davem. Jde tu o klasickou skákačku. Každý level má na svém konci dveře, do kterých je třeba se dostat. Tyto dveře lze odemčít pouze po nalezení poháru, který nám je odemče. Pe své cestě sbíráme různé předměty, které se zapisují do skóre. Při putováním po plošinkách a různobarevnými úrovněmi, se objeví i několik nepřátel, kteří se většinou pohybují na své ose stále dokola. Tudíž je lze lehce zneškodnit. Tedy za předpokladu, že máme u sebe pistoli.

Tou lze vystřelit jeden náboj, až doletí, můžeme střílet zase. Škoda jen, že do dalšího kola vstupujeme opět bez pistole. Některé překážky se mi ale nepodařilo překonat jinak, než skokem přímo na oponenta. Dotyk ho ihned zničí a nám tak ubyde život. Výhodou je, že zabitý či zničený protivník se už neobjeví, tak je poté cesta volná. V některých kolech je důležité najít Jetpack, který má zas omezené palivo. Pomůže nám se dostat do cílových dveří, které jsou mnohdy jinak nedostupné. Ovládání je jednoduché, kurzorovými šipkami se pohybujeme a skáčeme. Altem se použije Jetpack a CTRL zase střílíme. Hra nemá hudbu, pouze se ozývají zvuky při chůzi, skákání i střelbě a létání. Hra nás provede celkem deseti levely. Zdá se to být málo. Ale není zas tak jednoduché hru dokončit. Ale vy si zcelas určitě poradíte. Já hru tedy nedohrál

Samotná hra Abuse v roce 1995 přinesla opravdu revoluční ovládání. Pojem kurzorových šipek pro pohyb postavy a myši pro míření střel nemělo v plošinovkách obdoby. Opravte mě jestli se mýlím, ale Abuse je v tomto první. Hra chytne a nepustí. Obtížnost je vzrůstající, avšak záleží na vás jaký stupeň zvolíte. V první poznávání herních mechanismů i samotná hra poukazuje na novinky, které hráč potkává poprvé. Kupříkladu použití výtahu nebo uložení pozice. Hra je prošpikovaná výtečnými zvuky a lekacími momenty. Podobně jako v legendární střílečce Doom, i tady po stisknutí přepínače otevřete dveře, které byly zamčeny ale také obvykle vypustíte nějakou tu skupinku příšerek. Potulujete se chodbou, nikde nic a ticho. Náhle se ořve skřek a ze stropů, kde před tím viselo cosi nehybného se pokouší o váš život. Nejen vetřelci a příšerky ale také mnohé pasti (nechci napovídat) znepříjemní průchod hrou. Snad je dobré zmínit, že jsou ve hře místnosti, kde čeká obrovské množství emzáků, ale k postupu dále není nutné do nich vlézt. Různé mechanismy, které střílejí lasery mají někdy dostupný vypínač. Pokud máte v patách hordu příšerek, není nic lepšího, než přeběhnout k přepínači a lasery udělají s pronásledovateli své. Grafika je skvělá, a skvěla bude i za deset let. Krásně vystihuje atmosferu společně se zvuky. Hlavní hrdina je dobře animován a nepřátelské kreatury rovněž. Ve hře je několik zbraní, každá má svá specifika, a samozřejmě postupem ve hře se dostáváte k pikantnějším a účinnějším zbraním. Abuse se vyplatí zahrát i dnes, 16 let po jejím vzniku má stále co rozdávat.

článek

Doom II, jak již číslovka napovídá je vylepšené pokračování předchozího dílu. V prním díle se hlavní hrdina vydal na základnu na Marsu. V druhém díle vypukne peklo rovnou na Zemi. Čeká nás třicet rozličných úrovní plné pastí, nástrah a přehršel příšer nových a silnějších, kteří v první díle nebyly k vidění. Zajímavé pasti, kdy jdete úrovní a před sebou vidíte na podstavci krásnou plazmovou pušku, nikdo nikde. Vběhnete tedy k ní a v tu ránu se vynoří kolem horda nepřátel, nebo se kupříkladu spustí strop a vše rozmačká. Ve třiceti nápaditých úrovních si užijete napětí ale také hledání klíčů a východů. Východy (vchody) do dalších úrovní bývají někdy zapeklitě schované. Doom II také vzdává poctu Wolfensteinovi, a to v podobě dvou skrytých úrovní. Prostě se pohybujete prvním levelem Wolfensteina, potkáváte staré známé německé vojáky s kulomety ale i nepřátelská monstra ze světa Doomu. Příběhová linie není až tak podstatná. Již podtitul Hell on Earth napovídá, že hlavní hrdina se skrz základnu na Marsu prostřílel a dostal se zpět na Zemi.

Avšak peklo z Marsu nekončí, přesunulo se na Zemi a to ještě v děsivější formě než si smrtelník dokáže vůbec představit. Staronové zbraně je třeba hezky vyčistit, opečovat, pomazlit, protože pekelná monstra se chystají k útoku a poté už nebude čas ani návratu. Novou zbraní je tu dvouhlavňová brokovnice, která má velkou účinost (dvojnásobnou) v boji na blízko. V mých začátcích hraní jsem ani o druhé brokovnici neměl tušení, stačilo jen zmáčknout podruhé číslo 3. No stane se. Doom II je fenomén, který stále neumírá a pravděpodobně bude mít své fanoušky stále. Fandové vytvářejí tisíce nových map, všelijak hru editují, upravují. Vycházejí různé Hi-res verze a mraky nových map. Prostě Doom II je fenomén a bude jím i nadále. Výtečná grafika, skvělá hratelnost, strašidelné zvuky, atmosféra, vhodná hudba, rozličnost map i levelů, multiplayer.. to vše dělá Doom II hratelným kouskem i dnes. Jen si zkuste zahrát, hezky večer, v tichém bytě, zabedněte, zhasněte, zesilte repráky zapomeňte cheaty na nesmrtelnost. Doom II vás dostane!

Po delší době jsem narazil na titul, který mě nadchl svým originálním námětem a výbornou hratelností. Nečekal bych, že mě hra s komiksovými hrdiny bude bavit. A ona vskutku baví. Není nad to, vzít do party hrdinu, vyrvat ze země na ulici sloup či auto a hodit jej na nepřítele :)

Inu popravdě jsem si myslel, že mnozí mí blízcí, kteří THE STALIN SUBWAY hráli hru trochu nespravedlivě haní. Naštěstí v neštěstí jsem se o kvalitě titulu přesvedčil na vlastní kůži. Nejde ani tak o grafiku, ta mě přišla dobrá (jsem nenáročný old games pařan). Nejhorší na hře jsou opravdu již několikrát zmiňované chyby. Stalo se mi třeba to, že jsem vystřílel zásobník do nepřítele zaseklého na půl ve zdi a ten se jen vesele pohyboval na místě. Po znovu nabití mě zabila mnou vystřelená a odražená kulka. V tu chvíli jsem se začal řechtat jak kůň :D Opravdu, ty chyby jsou zábavné...

Tuhle hru nemůžu hodnotit jinak, než 100% tohle je moje srdcovka. Ve hře jsou všechny týmy, které tehdy bojovali v kvalifikacích na všech kontinentech naší Země. Můžete si zahrát třeba za Šalamounovy ostrovy a probojovat se kvalifikacemi až na samotný turnaj. Jako správný patriot jsem na poprvé volil českou reprezentaci a kapánek překopal sestavu. V útoku řádil Nedvěd se Šmicerem a netrvalo dlouho a titul mistrů světa se usmíval na české hráče. Ve hře jde take nastavit mnoho rozestavení hráčů od klasického 4-4-2 po dnes ve Fifě neviděné 0-5-5, což je velká loterie ale zase drtivý útok. Postupem času jsem zkoušel se probojovat i s jinými týmy na turnaj. Třeba s již zmíněnými Šalamounovy ostrovy (probojoval jsem se na turnaj) nebo třeba evropské San Marino, se kterým se mi podařilo na nejtěžší obtížnost dostat do semifinále. Právě se San Marinem jsem hrál tu největší defenzívu. Vepředu číhal pouze jeden bojovník a čekal na odkopy...Hra je proszě úžasná, pravidelně ji hraju i dnes. Zvuková kulisa je výtečná. Intro hry je nejlepší ze všech dílů série FIFA. A to ještě není vše, ve hře lze vytvářet vlastní hráče, dresy ap. Také je tu k vidění halový fotbálek (3hráči v poli a brankář - pokud se nepletu). Tenhle díl je u mne legenda a nepokořil ho ani díly FIFA:World Cup 2002, 2006...

Tak tahle hra mi přijde veřejnosti ne příliš známá, což je velká škoda. Já o ní vlastně také neměl ponětí. Až do doby, kdy jsem si zakoupil časopis Score, ke kterému byla přiložená jako plná hra právě Neuro Hunter. U hraní jsem se neskutečně bavil. Nepatřím mezi rejpaly a vyhledávače chyb v grafice. Mě se hra po grafické stránce líbila hodně. Příběh je solidní a putování po podzemí mě bavilo. Navíc hra překvapí zajímavými minihrami při hackování různých počítačových terminálů, které otevírají další vchody, nebo třeba vypínají lasery. Také mě zaujala možnost sestavování různých zbraní z nalezených předmětů (od kuše, přes "tlakovou zbíhečku", rotující kotouč...). Hra má ovšem také nějaké vady. V určitých situacích, nebo místech se mi stalo, že má postava se prostě zasekla třeba ve dveřích nebo i při boji. Což dokáže naštvat, když je poslední save v nedohlednu. Ale jako celek musím říct, že jde o velmi dobrý kousek a opomenout ho by byla škoda. O Neuro Hunter se také tvrdí, že je to takový klon Deus Ex. Jestli lepší, nebo horší, to ať už posoudí jednotlivci.

odkaz
LP serie