V rámci příprav na Doom: Dark Ages, kdy jsem si dal nemalý cíl – dohrát všechny hry z této série, které jsem předtím ještě nehrál, jsem se pustil do poměrně ambiciózního plánu. To znamenalo, že kromě Doomu (2016) a Doom Eternal mě čekalo dohrání celkem slušné řádky her. Přistupoval jsem k nim chronologicky a musím říct, že na konci druhého Dooma, i když jsem si ho poměrně užíval, jsem už cítil menší únavu, jelikož z dnešního pohledu jsou pro mě Doom 1, 2 a 64 značně podobné hry, kde se mění hlavně mapy, ale jádro zůstává stejné. Proto jsem se rozhodl svůj plán s chronologií trochu pozměnit a po dvojce jsem rovnou skočil na trojku.

Co jsem tak o Doomu 3 slyšel, bylo mu vyčítáno výrazné odklonění od série a další podobné věci, ale musím říct, že přesně tohle jsem po necelých dvaceti hodinách strávených v Doomu 1 a 2 potřeboval.

Hra je o dost temnější a autoři se i pomocí práce se světlem a stíny snažili navodit hororovější atmosféru. To mi docela sedlo, i když musím přiznat, že jsem hrál BFG verzi s baterkou na zbrani, která mi přece jen k Doomovi seděla trochu víc než neustálé přepínání mezi baterkou a zbraní, které právě bylo vyčítáno původní verzi hry.

Kromě menší změny žánru je Doom 3 odlišný i zasazením. Převážnou část hry trávíte v prostředí základny na Marsu, kde se po „menším incidentu“ stanou z většiny posádky zombie a démoni, a tak boj o přežití může začít. Koridorový styl hry mi upřímně docela sedl a po Doomu 1 a 2, kde některé levely stály na tom, že musíte zmáčknout náhodný pixel na stěně, jsem si přímočařejší podání hry poměrně užíval. Kromě střílení zde můžeme narazit i na řadu puzzlů. Přišlo mi, že ne vždy bylo na první dobrou jasné, jakým způsobem autoři zamýšleli jejich splnění, ale vesměs mi přišly v pohodě.

Nachází se zde podobná monstra jako v předchozích Doomech a nechybí ani boss fighty, které mě také bavily. Na ně si hra přichystala zbraně, jež můžete z větší části znát i z dalších dílů série. I když jich ve hře není tolik, jsou dostatečně odlišné na to, aby mě gunplay postupem hry stále bavil.

Po dohrání jsem navázal DLC Resurrection of Evil, které přímo navazuje v příběhu po konci základní hry, a pro hráče, které zajímá příběh, je tak v podstatě povinností.

I když je pro některé Doom 3 černou ovcí série, pro mě přišel v tu pravou chvíli, vyvedl mě ze stereotypu a i díky němu jsem se následně bavil u Doomu 64, na který jsem navázal po trojce. I když Doom 3 nepatří k vrcholům série, rozhodně se zde dají najít jeho kvality a jako zajímavá jednohubka má v rámci série své místo.