Half-Life se stal legendou už v době svého vydání. Redefinoval žánr FPS a způsobil, že jeho konkurenti ze dne na den zastarali. Každý chtěl ten div vidět na vlastní oči a původní odhad vývojářů o počtu prodaných kusů se díky tomu překonal více než padesátinásobně. Na tomto úspěchu vyrostl moloch, který ovládl online distribuci počítačových her.

Kouzlo Half-Lifu stojí na vtažení hráče do komplexního prostředí a napínavého příběhu. Zápletka rozvíjí klasický motiv čarodějova učně. Vědci přecenili své síly a rozpoutali pohromu, kterou už možná nedokážou zastavit. V tradičních FPS hráč ovládá neohroženého zabijáka, hasícího problémy způsobené jinými. Tentokrát dostal do rukou neozbrojeného teoretického fyzika, který je za vzniklou katastrofu částečně odpovědný, a jeho ambicí je dojít pro pomoc. Kdyby ovšem někdo Half-Life zfilmoval - a hodil by se na to mnohem víc než nešťastný, dvakrát zprzněný DOOM, tak by Gordona Freemana hrál minimálně Bruce Willis, protože se o sebe a situaci dokáže postarat víc než s přehledem. Cesta za záchranou je pořádně svízelná. Je nutné proplést se poničenými laboratořemi, zabíjet zhmotňující se mimozemské potvory a nakonec i lidské protivníky. Někdo důležitý totiž rozhodl, že tenhle průser se musí pohřbít hodně hluboko, a ideálně i se svědky.

Half-Life proslul díky nápaditě využitým skriptům. Ty nejenže vypráví příběh a posilují atmosféru, ale také nutí hráče reagovat na stále se měnící okolí, a v neposlední řadě určují tempo hry. Z poklidného postupu se může vmžiku stát hektická akce, případně zdánlivě bezvýchodnou situaci uklidní deus ex machina. Na rozdíl od nedávno hraného Metra 2033 skripty organicky zapadají do děje a nikdy jsem neměl pocit, že mě hra do něčeho nutí. Svoboda řešení problémů ovšem neexistuje. Nějakou dobu jsem zkoušel rozmanité postupy, ale vždy fungoval jen jeden. Mapy se tváří jako otevřené a tak by se zdálo, že je možné zvolit si svou vlastní cestu. Časem se ukázalo, že cesta vpřed je úzký, do sebe zamotaný koridor. Jen občas je možné odbočit do slepé uličky a získat další munici nebo lékárničky.

Valve má zřejmě fetiš na bedny a na skákání po plošinkách. Sice ne tak velký jako jejich kolegové z Bethesdy, kteří se o pár let dříve vyřádili v Terminator Future Shock, ale i tak jsem strávil spoustu času na hranici propasti plánováním dalšího skoku. V těhle chvílích jsem proklínal nedotažené ovládání. Pohyb vpřed je v základu nastaven na běh, a pro pomalou chůzi je nutné držet další tlačítko. Cesta po úzkých římsách, nebo hopsání po výstupcích tak připomíná balancování na jednokolce. Kvůli setrvačnosti jsem mnohokrát zmizel v hlubině, dolámal se na podlaze, utopil se v radioaktivní tekutině, nebo jen trapně spadl z pracně získané pozice. Bohužel volba přepínání mezi automatickým během a automatickou chůzi chybí, a to jsem ji ve chvílích zoufalství hledal opravdu důkladně. Chybí i tlačítko na stálé skrčení. Pohyb v podřepu je díky tomu dost krkolomný a taktickému hraní to vůbec nesvědčí.

Akční složka je vcelku podařená. Zbraní je na výběr relativně dost a i když dojem ze střelby není bůhvíjak výjimečný, zážitek mi nekazil. Nepřátel je jen pár druhů a mimozemští protivníci jsou hloupí jak necky, ale protože má každý specifický styl útoku, jen tak se neomrzí. Lidští nepřátelé jsou nápaditější. V nouzi utíkají do bezpečí, jsou šikovní s granáty, divoce na sebe gestikulují a křičí povely, čímž zdařile simulují inteligenci. Schopnost spolupráce, nebo vynalézavost jim ale chybí a bez mrknutí oka napochodují jeden po druhém na popravu. Dobývání kulometných hnízd, bráněných oblastí a různých palebných postů je ovšem výzva. Samostatnou kapitolou jsou jacísi bossové oblasti, reprezentovaní velkou potvorou nebo létajícím prostředkem. Většinou jsem na ně musel hledat recept, protože přímočarý útok selhával.

Grafika je stále na slušné úrovni. Laboratoře vypadají skvěle, technické zázemí hůře a venkovní prostory chudě. Mimozemský svět mě moc neohromil a svým designem iritoval, ale vypadá působivě a velice exoticky.

Half-Life má co nabídnout i více než dvacet let od vydání. Ve srovnání se System Shockem 2 a Deus Ex sice zastaral nejvíc, ale i tak působí překvapivě svěžím a moderním dojmem.

World of Xeen vznikl přidáním další kapitoly ke čtvrtému a pátému dílu série Might and Magic. Objasňuje účel nedostupných dungeonů v Clouds of Xeen a definitivně zakončuje celý příběh.

Cestování mezi světy je možné díky zvláštním pyramidám umístěným volně v krajině. Zatímco v Clouds of Xeen jich funguje vícero, vždy jedna u každého města, v Darkside jich je většina zdevastovaných a funkční zůstala jen ta v Castleview. Jakákoliv cesta ze čtvrtého dílu skončí tam a jakákoliv cesta zpět vede do Vertiga.

Díky dostupnému transportu ztrácí smysl hlavní omezení Clouds of Xeen, tedy strop na dvacátém levelu. Při problémech je velice lákavé přejít do temné části světa, nasbírat laciné zkušenosti, vytrénovat se daleko přes limit a pak prožít zbytek čtvrtého dílu jako poznávací zájezd. Darkside of Xeen naopak trpí tím, že úvodní questy absolvuje zocelená parta s kompletním repertoárem kouzel a pokročilým vybavením.

V zásadě existují tři přístupy jak se s tím vyrovnat, a jak už to bývá, ani jeden z nich není ideální. První je projít Darkside of Xeen, hru ukončit a poté začít znovu, postupně projít čtvrtý a pátý díl a na konci si užít bonusový obsah World of Xeen. Výhodou je autentický zážitek ze čtyřky a pětky, nevýhodou je nutnost absolvovat pátý díl dvakrát. Druhá možnost je pojmout hru jako World of Xeen a mezi světy nerozlišovat. Výhodou je pocit epického dobrodružství táhnoucího se přes dvě dimenze, nevýhodou pak pokřivený zážitek z Clouds of Xeen a Darkside of Xeen. Třetí možností je kompromis.

Já jsem to vyřešil tak, že jsem dokončil čistě jen čtvrtý díl, přešel do pátého, tam prodal vybavení a v hospodě si najmul novou partu. Zůstaly mi peníze a krystaly, ale hrdinové nic neuměli, nic neměli a nic nevydrželi, takže jsem si musel všechno pozjišťovat a vybojovat.

Prvních několik hodin jsem hledal cestičky a pracně sbíral zkušenosti, protože pátý díl je relativně složitý. Levelování šlo ovšem docela rychle a postupem času jsem ve většině lokací neměl problém. Dědictví po staré partě mezizím utěšeně rostlo v bance, což se bohatě vyplatilo. Trénování leze do peněz a není problém za jednu návštěvu utratit klidně pár set tisíc zlaťáků. Klerika a kouzelníka jsem vycvičil na stý level a všechny ostatní na sedmdesátý. Pak zdroje vyschly. Hra obsahuje způsob jak donekonečna vydělávat prodejem vybavení a pokud máte dost času a trpělivosti, je to schůdná cesta k zaplacení nenasytného trenéra.

Příběh je vcelku jednoduchý. Po porážce Alamara jsem se vrátil zpět k Pharaohovi. Ten mě pochválil a naznačil mi, že by bylo vhodné osvobodit prince Rolanda, který by si následně vzal za ženu královnu Kalindru. Zbytek vyplynul ze situace. Mimo podzemí hradu Alamar mě děj zavedl do dalších třech dungeonů a nebeské cesty nad Ellingerovou věží. Nebyla to jednoduchá procházka. Moje parta veteránů ji zvládla jen díky několika trikům a taktizování. Kdyby pro nic jiného, tak pro tuto fázi je vhodné mít ve skupině dvě postavy schopné vykouzlit Lloyd's Beacon, čímž se všechno mnohem zjednoduší. Odměnou mi bylo krásné outro.

Pokud hrajete World of Xeen, musíte si intro ke čtvrtému dílu pustit ručně, protože při začátku nové hry se přehraje jen to k pětce. Zápletka pak nedává smysl. Nedivím se že se jím vývojáři nechlubí. Je krátké, prachmizerné a vedle krásných animovaných scén z World of Xeen vypadá jako chudý příbuzný. I po ukončení pětky se mi při úmrtí celé party Alamar maniakálně vysmíval, přestože už byl dávno na pravdě Boží. Asi ze záhrobí.

Pátý díl vyšel jen několik měsíců po čtvrtém a pokračoval v nastavené mírné evoluci. Mechaniky zůstaly prakticky stejné a grafika je téměř totožná. Tak to vypadá na první pohled. Na ten druhý se jedná o překvapivě odlišnou hru.

Darkside of Xeen dostál svému názvu a uvedl mě do věčně podmračeného, drsného světa plného nebezpečí. Ve čtvrtém díle jsem na kouzelné louce obývané hopsajícími žábami pomáhal zatoulanému jednorožci. Tady jsem likvidoval obří mnohonožky a bloudil kolem jezírka s kyselinou. Většinu mapy pokrývají husté lesy, ledové pláně nebo poušť, což znesnadňuje orientaci a omezuje cestování nezkušené party. Krajina je nehostinná, takže se hrdinové můžou pochroumat v peřejích, případně parta odmítne odpočívat, protože by umrzla. Názvy měst jako Necropolis pak mluví samy za sebe.

Města mají daleko do útulných vesniček ze čtyřky. Jsou mohutně opevněná a hlídaná impozantním svalnatým barbarem, který nekompromisně vyžaduje propustky. Získat je není úplně jednoduché a proto jsem byl dlouho odkázaný na jedinou základnu. Lehce přístupná magická zrcadla nejsou k dispozici, takže cestování zabírá spoustu času a bez neocenitelného kouzla Lloyd's Beacon je logistika dost náročná. Mapa mi připadala větší než ve čtyřce, ale možná je to jen subjektivní pocit, protože je nutné projít opravdu každý čtvereček. V lese totiž není vidět dál než na jedno políčko a je strašně lehké přehlédnout důležitou lokaci.

Respawn téměř vymizel. Příšery už nemají své doplňující základny, ale na mapě se jich potuluje omezený počet. Proto není nutné používat taktiku troufalých výpadů do krajiny, zničení sídla nepřátel a rychlého útěku do chrámu, ale průzkum může být systematičtější. I bez nekonečného zástupu potvor je obtížnost vcelku vysoká, určitě nejvyšší z celé trilogie III - V. Darkside of Xeen nemá strop na počet levelů, respektive jsem na žádný nenarazil. Zkušenostmi se rozmařile plýtvá a není problém získat z questu milión expů, nebo i tři. Hra obsahuje několik míst dávajících bonusové úrovně a postupovat lze velice rychle.

V rozletu mě brzdil jen nedostatek peněz. Často bych byl rád, kdyby mi vděční dvořané nabídli místo expů raději zlaťáky. Prošel jsem šest dílů série a tady jsem poprvé chodil s vybrakovanou pokladnou a zároveň jsem poprvé využil banku, poskytující nerealisticky vysoký úrok. Pomohl jsem si prodáváním vybavení, které je lehce dostupné a úslužní řemeslníci rádi vyrobí úplně nové, stačí jen dodat suroviny. Už na začátku hry jsem měl mnohem lepší brnění a zbraně, než když jsem končil čtyřku a zbytek putoval k obchodníkům. Ufinancoval jsem tím povýšení na padesátou úroveň a na dohrání to stačilo.

Dungeony - a nejen ony, nutí u hraní přemýšlet, což je v sérii unikum. Často šlo o různé početní úlohy, puzzly založené na logickém problému, případně slovní hříčky odkazující na proslavenou sci-fi sérii. Protože ji znám prakticky nazpaměť, vyřešil jsem je s úsměvem na rtech. Ani ty zbylé nebyly nijak složité a u těch zapeklitějších stačila trojčlenka, nebo papír a tužka. Questů je k dispozici opravdu hodně a doporučuji projít i ty vedlejší, protože odměny jsou často velice štědré. Úměrně k tomu vzrostla náročnost a rozlehlost. Megalomanské dungeony ze šestky pátý díl pochopitelně nemá, ale malé také nejsou. V několika těžších soubojích jsem musel taktizovat, případně ustupovat. Speciálně doupě minotaurů mi dalo pořádně zabrat.

Příběh pokračuje tam, kde minule skončil a kupodivu jsem ani jednou neztratil nit. Pátý díl je rozlehlejší než ten čtvrtý a klade větší odpor, ovšem bez bloudění jsem ho dohrál téměř stejně rychle. Zamrzelo mě, že závěrečný souboj s Alamarem vyžadoval ještě méně taktiky, než ten s jeho poskokem. Darkside of Xeen má temnější soundtrack než veselý Clouds of Xeen a díky němu, vyšší obtížnosti, syrovému prostředí a omezené možnosti rychle cestovat na velké vzdálenosti z něj občas zavanula tísnivá atmosféra. Bohužel málokdy přežila delší dobu.

Čtvrtý díl předlouhé série navazuje na ten předešlý. Clouds of Xeen si zachoval stylizaci z Isles of Terra a grafika se mírně zlepšila. Některé mechaniky byly upraveny, případně vyladěny. To co se změnilo, se změnilo k lepšímu a na výsledku je to vidět.

Ke skupině dobrodrudruhů už není možné najímat dočasné pomocníky a klerik s čarodějem pokryjí všechna důležitá kouzla, takže odpadá i nutnost brát do party hybridní povolání. K dispozici je klasický výběr profesí. Přibyl jen ninja, který je kompromisem mezi bojovníkem a zlodějem. Excesy se nedají čekat ani mezi rasami. Rozdíly pochopitelně existují, ale jsou tak malé, že se dají ignorovat.

Svět se tentokrát neskládá z ostrovů, ale z rozlehlého kontinentu. Průzkum se tím zjednodušil a najednou je mnohem snadnější a lákavější odejít nazdrařbůh do dáli a tam se bezcílně motat. Hra se tomu brání nutností překonávat hory, lesy a poušť. Trochu pomáhá, že zadavatelé questů a samotný úkol jsou často umístění kousek od sebe, což mě alespoň zpočátku drželo na dohled domovského města. Neocenitelná je možnost využívat kouzelných zrcadel, které transportují nejen do měst a hradů, ale i do významných lokací.

Systém omezeného respawnu ze zničitelných hnízd potvor zůstal zachován. Potěšilo mě, že je spoustu oblud nových a ty staré dostaly jiný vzhled. Jejich paleta je opravdu široká a nebezpečnost odstupňovaná bez velkých skoků, takže jsem se vždycky pohyboval na hraně toho, na co moji hrdinové zrovna stačili. Čtvrtý díl neumožňuje vycvičit z postav neporazitelné polobohy, protože má strop na dvacátém levelu. Zkušenosti nejsou problém, ale chybí dostatečně schopní učitelé. Našel jsem dvě místa přidávající extra úroveň a tuším, že existuje minimálně ještě jedno další, ale tím možnosti posilování končí. World of Xeen případně umožňuje odcestoval do temného světa a tam se vytrénovat podle libosti. Není to potřeba, protože obtížnost sice zvolna rostla, ale nikdy ne přes míru.

Protože i výběr zbraní a brnění je omezený, je vhodné využívat posilovací kouzla a magické studny. Za celou hru jsem našel jen pár kousků opravdu kvalitního vybavení, a z obsidiánu tuším vůbec nic. Brnění se stále ochotně rozbíjí a postavy ho nedokáží opravovat svépomocí. Pravidelně se to děje když nositel upadne do bezvědomí. Klerika a kouzelníka se tudíž ani nevyplatilo oblékat.

Dungeony získaly na variabilnosti. Filosofií se podobají svým předchůdcům z trojky, ale řešení problémů už nestojí na slovních nápovědách, náhodně roztroušených po krajině. Díky tomu působí uvěřitelnějším dojmem jak questy, tak samotný svět. Dojmu pomáhají i nejrůznější drobné animace a slušný dabing NPC. Prostředí je do jisté míry interaktivní a občas ze hry zavanula nostalgie, protože mi připoměla dříve hrané pozdější díly série.

Příběh ničím nepřekvapí a je nápaditý jen možností (nutností) vlastnit a zvelebovat hrad. Je relativně snadné ho sledovat, stačí jen systematicky navštěvovat města a hrady. Na mapě jsou i nepřístupné dungeony, případně přístupné, ale mimo síly party. Ty patří až do příběhu spojeného čtvrtého a pátého dílu a k dohrání Clouds of Xeen nejsou nutné. Sopečná oblast a část pouště jsou proto téměř zbytečné a hra díky tomu vypadá jako nedokončená.

Některé chyby a nedokonalosti bohužel nikdo neopravil. Inventář je textový, na což ale ovšem dá rychle zvyknout a časem mi přišel přehlednější a svižnější, než ten z třetího dílu. Identifikace předmětů stále nefunguje, takže pokud si nenecháváte zápisky z dokončených her (já ne), tak nezbývá, než si zopakovat martyrium u obchodníka, nebo začít hledat na internetu. Bojový systém má do komplexního pořádně daleko. Většinu času stačilo klikat na ikonku šípu, která se občas změnila na ikonku meče. U několika složitějších soubojů jsem sice taktizoval, ale šlo o výjimky. Závěrečný boj byl téměř zklamáním. Dá se vyhrát zcela bez přemýšlení, jen se štěstím.

Čtvrtý díl je zvláštní i tím, že jsem během hraní nenarazil na jediný sci-fi prvek. Díky tomu, skvělé hudbě a rozjásanému vzhledu, si celou dobu udržel krásně pohádkovou atmosféru.

Kniha Metro 2033 od Dmitrije Glukhovského uchvátila svět netradičním prostředím moskevské podzemní dráhy. Tohle spletité bludiště mnoha stanic a servisních šachet využije denně téměř osm miliónů cestujících. Stačí však aby se vyprázdnila nástupiště a zhasla světla, a na člověka okamžitě padne tíseň. Od jaderné války tak zničující, že narušila hranice naší reality, uplynulo dvacet let, a to co zbývá z lidské civilizace zvolna kolabuje.

Hra je extrémně koridorová FPS a to až do takové míry, že mi připadala jako hybrid mezi střílečkou a interaktivním filmem. Příběh je téměř bez výjimek přísně lineární a kopíruje knižní předlohu, jen sem tam něco vynechává. Její znalost není výhodou, protože počet voleb je omezený na absolutní minimum. Volný pohyb je možný jen v určitých ohraničených lokacích. Arťom si může nakoupit, projít se po stanici a prohlédnout si postranní uličky. To je všechno. Žádné vedlejší questy neexistují. Jediná věc obohacující příběh, jsou deníkové záznamy pohozené v různých zákoutích. Tyto bubliny svobody spojuje červená nit vyprávění, na níž hráč pasivně sleduje děj. Jen občas dostane za úkol střílet mutanty, nacisty, nebo jiné kolemjdoucí.

Postup hrou spočívá v zažehnávání různých krizí, přičemž pro hráčovu invenci není místo. Je nutné se přesně trefit do předskriptované situace. Zamčené dveře tedy neodemknete, nevyrazíte, nevyhodíte do vzduchu, nezapálíte, neobejdete, neuprosíte, a ani pod Vaším opovržlivým pohledem neshnijí studem. Stačí však provést předepsaný úkon, odehraje se další část příběhu, nově příchozí postava vezme za kliku a s bohorovým klidem dveře otevře. Nebo se otevřou samy, což je ještě víc rozčilující. Neplatí to stoprocentně, protože jsem narazil na několik situací, které šly vyřešit několika (dvěma) způsoby, případně je bylo možné úplně vynechat. Těmito momenty ovšem vývojáři šetří, jako kdyby je každý stál rok života.

Většina problémů má jen jedno řešení a bohužel téměř nikdy jsem neměl pocit, že hledám odpověď na hádanku. Vždycky jsem si připadal jako dítě snažící se potěšit přísného rodiče. Když jsem vymyslel něco co by mohlo fungovat, ale nebylo to přesně podle nesmlouvavého příběhu, tak mě hra mlčky profackovala a vrátila zpátky na začátek. Ve výčtu chyb a záporů by se dalo plynule pokračovat a za všechny zmíním neodladěný systém checkpointů, který mi občas uzavřel cestu zpět a znemožnil průzkum, a občas mě naopak donutil opakovat dlouhou sekvenci úkonů, dokud postup milostivě neuložil.

Alfou a omegou žánru FPS je akce a kdyby to platilo o Metru 2033, šlo by o těžce podprůměrnou hru. Výběr zbraní je omezený, ovšem dostačující, ale jejich užitečnost je diskutabilní. Hra nabízí několik úrovní obtížnosti a vyzkoušel jsem i verzi, v níž jsou zbraně účinnější a boje hektičtější. Bohužel ani to nevylepšilo potýkání s nepřáteli. Těch je všeho všudy pět druhů a jeden ze dvou nejčastějších je neuvěřitelně otravný. Bojovat s mutanty je vyloženě za trest, protože pobíhají jako blázni, špatně se trefují a proskajují hráčem a sem tam i texturou. V některých pasážích se respawnují pořád dokola, v jiných jich jsou jen obrovské zástupy. Přemrštěně silnou lékárničku doplňuje autoheal, nábojů je dostatek a v případě nouze je postřílejí nesmrtelní kamarádi, takže o výzvě se nedá mluvit. Došlo to tak daleko, že jsem hru začal znovu se sníženou obtížností, jen abych měl tyhle přepadovky rychleji za sebou. Přestřelky s lidskými protivníky jsou zajímavější, zvláště v pozdějších fázích. Mezi mechanikami je i náladový stealth, který je asi tak použitelný, jako kdyby se při něm Arťom doprovázel na tahací harmoniku.

Výtky které ke hře mám, kompenzuje přenádherný a neuvěřitelně charismatický svět. Grafika je skvělá i po letech a některé oblasti jsou doslova omračující. Ruiny Moskevského metra vypadají přesně tak, jak jsem si je představoval při čtení knihy - temné, vlhké, špinavé a strašidelné. Míra úpadku je kolosální, přesto stanice kypí životem a z rozpadlých staveb čiší tichá majestátnost. Vždycky když byla možnost, snažil jsem z toho fantastického prostředí vidět co nejvíc. Místy je atmosféra téměř hororová, čemuž pomáhají i vynikající zvuky a občasné paranormální jevy. V těch okamžicích jsem nejvíc litoval, že mě vývojáři nepustili z vodítka a neumožnili mi mezi stanicemi cestovat volně. Ulice Moskvy už tak krásné nejsou a je vidět, že grafika je optimalizovaná na podzemní prostory.

Metro 2033 není hra pro každého. Jako vizuální doprovod knihám poslouží dokonale. Pokud od ní čekáte trochu jiného S.T.A.L.K.E.R.a, tak budete dost možná zklamáni. Pokud od ní čekáte Skyrim v podzemí, tak ji ani nezapínejte. Ve všech ostatních případech si užijete skvěle napsaný příběh, který bude občas přerušovat hra. Případně slušně atmosférickou střílečku, kterou budou doprovázet animace - to podle toho, jak moc vřelý vztah máte k RPG.

F.E.A.R jako by nevěděla, jakou hrou chce být. Kombinuje pohlcující akci s pomalejšími hororovými sekvencemi a obsahuje náznaky komplexnějšího herního systému, které postupně vyšuměly do ztracena. Na první pohled vypadá tahle směska nesourodě, ale vyladěná je překvapivě dobře. Jen občas mě zamrzelo, že si vývojáři nevybrali jeden směr a poctivě se ho nedrželi.

První mise z celkových třiadvaceti začíná v týmu a tak by se mohlo zdát, že náplní hry bude koordinace celé úderné jednotky. Drtivou většinu času ovšem hráč deptá protivníky silou jednočlenné armády a pomoc kolegů se omezuje na rady ve vysílačce a navigaci.

Mapy jsou lineární, bohatě členité a nápaditě vymyšlené. Nepřátelé se koncentrují ve skupinkách na snadno bránitelných místech, k nimž často vede víc než jedna cesta. Některé oblasti jsou tedy úplně prázdné a stačí je proběhnout, případně v nich překonat nějakou překážku bránící postupu, nebo vyslechnout část příběhu. Zápletka mě dokázala navnadit a i když se z pátrání po neustále unikajícím Paxtonu Fettelovi stal postupem času spíš protahovaný vtip než náplň misí, snaha o objasnění tajemství obestírajícího démonickou Almu mě táhla dopředu. Pokud se zrovna nestřílí, hra stupňuje napětí a obohacuje atmosféru hororovými prvky.

Používá jich několikero druhů a i když se u strašidelných filmů pravidelně bojím, tentokrát na mě moc nepůsobily. Zdaleka nejúčinější jsou nenadálé ruchy, pády předmětů a stíny míhající se po stěnách. Vize postav, nebo prazvláštní halucinační sekvence bohužel nemají takový efekt, jaký by mít mohly a lekačky chybí prakticky úplně. Paradoxně jsem si ve své fantazii často vyrobil mnohem děsivější skutečnost, než na jakou si vývojáři troufli. Hra výborně pracuje se světlem, zvukem, prostředím a skriptem, takže snaha o hrůzyplnou atmosféru není úplně marná, ovšem třeba takový System Shock 2 mi připadal tísnivější. Pokud se Vám bude zdát nefér přirovnávat zrovna ke hře, s jejíž dokonalostí se nemůže měřit téměř nic, tak řeknu, že i nedávno hraný Return to Castle Wolfenstein byl občas atmosféričtější, a to jeho kvality leží úplně jinde.

Kvality F.E.A.R naštěstí taky. To co hře schází na hororovosti, to dohání naprosto fantastickou akcí. Nepřátelé disponují slušnou inteligencí, jsou si vědomi že v počtu je síla a využívají svých předem připravených pozic. Dokáží vyhodnotit situaci a vymyslet alespoň elementární strategii postupu. Proto je dobývání některých opevněných oblastí dost strastiplné. Překvapilo mě, že se nedá aplikovat strategie z klasických FPS, případně z filmu Edge of Tomorrow, tedy opakováním zvyšovat efektivitu postupu. Protivníci totiž reagují podle situace a když se po nahrání pozice vyvarujete minulých chyb, dostanou Vás jinak. Vynalézavosti lidských hráčů ale nedosahují a často se nechají přechytračit. Hrál jsem na obtížnost normal a nepochybuji, že na ty vyšší by se příjemně náročný postup pořádně zkomplikoval.

F.E.A.R povzbuzuje k taktickému hraní. Styl na plukovníka Matrixe (to je ten z Komanda) pravidelně selhával a styl na Ramba (to je ten z Ramba) bohužel také, protože zabíjení ze stínů nefunguje. Hra sice svádí ke stealthování, ale chybí na něj schopnosti i pomůcky a nepřejí mu ani mapy. Protivníci se nedají obejít a vidí překvapivě daleko. Je to škoda, protože likvidace nepozorných vojáků, nebo opatrná infiltrace hlídané oblasti by byla příjemným osvěžením a za tuto možnost bych oželel i přehnaně silný bullet time. V praxi jsem nejvíc používal taktiku Mike R. Harrigana (to je ten z Predátora 2), čili snažil jsem se přiblížit z nečekaného úhlu a postřílet nepřítele nablízko.

Zbraní je k dispozici relativně dost, bohužel přenášet se dají jen tři najednou. Zpočátku jsem se zatvrzele držel své oblíbené trojice, což se ukázalo jako taktická chyba, protože při vlamování do jakéhosi urputně bráněného skladiště jsem musel počítal každý náboj. Když jsem začal zbraně střídat, problémy s municí zmizely. Variabilita zbraní je slušná a použitelná je téměř každá. Nejužitečnějším se ukázal kulomet, který má ucházející poměr mezi přesností a poškozením a je k mání prakticky neustále. Postupně jsem si oblíbil i pumpovací brokovnici, nevhodnou na delší vzdálenost a vražednou na tu kratší. Naháněčky v kancelářských kójích s ní mají zvláštní kouzlo. Náboje vždy přichází ve formě pušky, takže je vhodné prázdné zbraně zahazovat. Nepřátel je jen pár druhů. Nejméně nebezpeční jsou napohled impozantní obrnění roboti, postrádající pohyblivost i inteligenci a sloužící jen jako magnet na náboje. Vyloženě směšní jsou podivní duchové, kteří se naštěstí objevují jen velice zřídka a pak až na samém konci hry.

F.E.A.R dělá několik věcí opravdu výborně a žádnou vyloženě špatně. Chvilku jsem v ní hledal hororovou variantu Deus Ex, ale bylo to bohužel jen mé zbožné přání. Takovou ambici vývojáři neměli a spokojili se s chytlavou a precizní FPS ozvláštněnou mysteriózním námětem.

Wizards & Warrirors je jedna z těch her, které buď přišly v čase proměny svého žánru, nebo ještě před úplným dokončením, nebo neodladěné, a proto neuspěly tolik, jak by podle svých kvalit uspět mohly. V tomto případě se sešly všechny tři katastrofy najednou. Jen tak se mohlo stát, že jedno z nejlepších RPG své doby neskončilo jako velebená klasika, ale zaváté časem a téměř zapomenuté.

Pod jeho vývoj se podepsal David W. Bradley a proto nezapře, že se jedná o vzdáleného příbuzného série Wizardry. Podobných znaků je víc než jenom pár a nejtypičtějším z nich je vyladěný systém povyšování postav, důvěrně známý všem průzkumníkům planety Guardia. Na výběr je tentokrát deset ras, od slonů po krysy a něco mezi tím, ale jen čtvero povolání. Časem ovšem mohou hrdinové dosáhnout elitní úrovně, čímž se počet profesí rozroste na dvanáct. Povyšovat se nedá kdykoliv, ale je potřeba plnit úkoly zadávané guildami, což do hry přidává taktický prvek a zvyšuje hratelnost. Variant je opravdu hodně a hráč může partu vyladit, aby přesně odpovídala jeho stylu.

Příběh začíná úsměvným intrem, v němž je hráč zaúkolován pátráním po bájném kouzelném meči. Kalvárie hledání zabere zhruba tři čtvrtiny hry, a ten zbytek potom dobývání útočiště hlavního záporáka. Svět Gael Serran je otevřený a vhodně umístěnými městy přirozeně rozdělený na tři velké zóny. Herní plocha je opravdu rozlehlá, ale veskrze prázdná a fádní. Důležitých lokací je jen hrstka a líbivých zákoutí ještě méně. Přesuny jsou zprvu zdlouhavé, později po nalezení bezprizorního šestisedadlového koně, už docela svižné.

Prostřední je variabilní - od hlubokého lesa, přes velkou řeku, pláně, až po moře a poušť. Mapa jako taková nevypadá špatně, ovšem grafikou hra dvakrát neoslní. První díl Gothicu je napohled rozhodně hezčí a i o pár let starší Might & Magic VII se mi líbilo víc. Krajina patří k nejhorším prvkům hry, naštěstí s dungeony je to přesně naopak. Všechny jsou mistrovským dílem a byly by ozdobou jakéhokoliv RPG. Každý je navržený s vlastním konceptem a unikátním prostředím. A především jsou od nejspodnějšího patra až po střechu nacpané hutnou atmosférou.

Hra výborně pracuje se světlem a dovedně využívá různých zvuků a hudby. Příjemným osvěžením je vypravěč, komentující stěžejní situace a popisující důležité místnosti. Soundtrack obsahuje jen jednu píseň hrající v nekonečné smyčce. Je dostatečně zvláštní a variabilní aby se neoposlouchala, ale občas zmlkne a okolím se rozléhají jen děsivé skřeky a zvuky přírody. Když se znovu ozve, funguje podobně jako siréna v Silent Hillu, čili předznamenává respawn nepřátel valících se na hráčovu pozici. Pak se opatrný průzkum prostředí mění v hektický survival.

Soubojový systém využívá zvláštního hybridu mezi tahovým a realtime systémem. Většinu času je realtime, ale po přiblížení nepřátel se automaticky přepne a obě strany se střídají v iniciativě. Bohužel hranice přepnutí není jasně rozpoznatelná a manuálně se systém změnit nedá. Taktika je tedy jasná - držet si odstup a decimovat nebohé oběti kouzly. Naopak to funguje stejně spolehlivě. Magické útoky jsou doslova devastující a ti nejsilnější nepřátelé - vypadají jako obří chodící masožravé květiny, jsou schopné vyhladit partu za několik vteřin. Nechat se zahnat do slepé uličky je konečná, protože proti jejich úderům není úniku. Pokud ovšem protivníci nekouzlí, tak mají smůlu. V boji se zbraněmi vždy dominuje hráč. Převaha je často tak drtivá, že se souboj pravidelně mění ve frašku - a to i na vyšší obtížnost. Wizards & Warirors by rozhodně prospěla větší vyváženost, protože zatímco tahové boje ve starých Wizardry byly zábavné a příjemně stimulující, tady jsou obtěžující, nebo naopak nepříjemně úmorné.

Soubojový systém není jediný odfláknutý prvek hry. Zoufale uspěchanný vývoj je vidět téměř všude. Quest log je prakticky nepoužitelný, ale zadavatel úkolu vždy úslužně zopakuje, co je potřeba udělat. Při další návštěvě to snaživě připomene. A pak znovu a znovu a znovu, u každého člena party. Nakupování se tím neuvěřitelně prodlužuje. Ležící předměty nejsou zvýrazněné, a pokud nějaký důležitý přehlédnete, můžete bloudit třeba do aleluja. Některé hádanky můžete vyřešit jen jednou, a když uděláte chybu, další pokus už nedostanete. Musíte dávat pozor na pojmenované nepřátele a sbírat cokoliv co má zvláštní název. Pomáhá ukládat na několik pozic a ideálně zálohovat savy, protože je snadné uvěznit se v nevyhratelné situaci. Hra proti tomu bojuje automatickým ukládáním při odchodu z města a systémem ochrany stěžejních NPC. Jestli rádi hazardujete, můžete se na to zkusit spolehnout.

Ovládání jde občas ztuha a někdy není jasné, jestli je zvolený postup chybný, nebo se hra zacyklila, případně daná mechanika nefunguje. Většinou je zřejmé co dělat, takže pomohlo postup několikrát opakovat. Za celou hru jsem se nikdy nedostal do situace, kdy by mi lajdácké naprogramování uzavřelo cestu vpřed. Kritickou chybu jsem potkal až na samém konci, kdy se hra podivným způsobem zhroutila, takže jsem si outro užil jen jako audio. Mám GOG verzi a lidé v CD Projektu odvedli výbornou práci, protože Bradley vypustil Wizards & Warrirors ve strašidelném stavu. Bez mnoha patchů bylo prakticky nehratelné, a i s nimi byly potřeba pevné nervy a kupa štěstí.

Wizards & Warriors představují ideální cestu k sérii Wizardry, a doporučil bych ho všem lidem, kteří si na ni ještě netroufají, případně hledají náročnější výzvu. Také jde o nejlepší možnou náhradu za dokončené Might & Magic VII, protože jde o lepší hru, než jakýkoliv jiný díl z této série. Herní doba je dost přes sto hodin a ani omylem to není promarněný čas.

Šestým pokračováním série Wizardry začíná nová trilogie Dark Savant. Grafika se přiblížila tehdejšímu standardu, nelidská obtížnost se trochu snížila a tak jde zároveň o první díl přístupný i obyčejným hráčům. Náročností a komplexností ovšem průměr žánru pořád daleko překonává, takže časem získal skoro kultovní status. Wizardy je odlišné od jakýchkoliv jiných krokovacích dungeonů. Tahovostí se mu trochu blíží série Might & Magic, jejíž třetí díl je Wizadry VI asi nejpodobnější.

Začíná se klasicky sestavením party. K dispozici je šest míst a bohatá paleta jedenácti ras, čtrnácti povolání a dvou pohlaví. Povolání se může v průběhu hry měnit, takže by se zdálo, že na výběru zase tolik nezáleží. Ve skutečnosti je důležité pečlivě si vše promyslet a strávit verbováním hrdinů klidně celý večer. Existuje několik doporučených strategií jak docílit stavu, kdy každá postava zastane všechny důležité role a těží ze všech možných bonusů. Tyhle postupy ale začátečník nikdy nevyužije, protože vyžadují spoustu zkušeností a jsou závislé na náhodě. Ať už je parta poskládaná jakkoliv, jeden z nich bude bard. To není možnost, ale nezbytnost. Bard totiž může zadarmo spamovat neocenitelné kouzlo sleep, díky němuž je první polovina hry trochu jednodušší.

Obtížnost je i tak nechutně vysoká. První tři hodiny je Wizardry VI prakticky nehratelné. Válečník nic netrefí, mág se zmůže na dvě slabá kouzla a pak jen neužitečně čumí. Dva souboje ze tří končí smrtí alespoň jednoho člena party a z páčení mnoha dveří se stává frustrující smyčka ukládání a nahrávání. Je nutné to přetrpět a prolevelovat se alespoň na třetí úroveň, kdy se parta přizpůsobí svému okolí. Je k tomu spoustu příležitostí, protože souboje jsou náhodně generované. Respektive každá místnost či oblast má pevně daného protivníka, který se objeví vždy. Po jeho smrti je místo prázdné a při další návštěvě už hra hází na pravděpodobnost. Je možné strávit deset minut chozením vyčistěnou oblastí a nepotkat nikoho. Je také možné absolvovat tři souboje v chodbě o velikosti tři čtverečky a čtvrtý souboj při rozhlížení - vyzkoušeno. Proto je životně nutné neustále ukládat, ukládat a ukládat. Autoři hry doporučují pozici zálohovat a je to dobrá rada. Uzdravující spánek se počítá jako akce, čili hra si hází kostkou i při něm. To je zvlášť otravné v pozdějších fázích, kdy je pro plnou regeneraci magické energie nutné spát klidně pětkrát za sebou. Schovat se někam do bezpečí nejde. Všechny políčka ve hře jsou chápané jako dungeon a souboj může přijít úplně kdekoliv.

Bitvy s nepřáteli jsou zřejmě nejzábavnější složkou hry. Každý protivník má svou taktiku a je zranitelný specifickým útokem. Některé těžší souboje jsem absolvoval mnohokrát, než jsem přišel na způsob, jak využít své silné stránky proti jejich slabým. Svou roli hrají útočná kouzla, protekce i správné vybavení. Určité kombinace jsou doslova devastující, ale žádná není použitelná univerzálně. Mechaniky hry nabízí spoustu variability a je na hráči jestli se zaměří na souboj v opotřebení, nebo preferuje neutralizaci nepřátel a jejich postupné uždibování, případně si vymyslí vlastní styl.

Série kromě obtížnosti proslula i bohatou mytologií a epickým příběhem. Byl bych rád kdyby zápletku šestého dílu někdo vydal knižně, protože ve hře jsem si ji moc neužil. První mluvící NPC jsem potkal až po pěti hodinách a první hlavní postavu až někdy za třemi čtvrtinami cesty. Nijak mi ovšem nechyběla. Úvodní hradní pasáž je i tak suverénně nejlépe zpracovaná a nejzábavnější. Mapa má opravdu půdorys hradu, místnosti jsou logicky rozmístěné a každá má barvitý popis dokreslující atmosféru. Tahle pečlivost bohužel časem upadá a poté už je spíš překvapivým osvěžením, než pravidlem. Příběh se v závěru rozvětvil do několika možných konců, ale o žádnou sophiinu volbu nejde. Sedmý díl zvolenou variantu reflektuje a při importu uložené pozice se patřičně upravilo intro a parta si nechala část nalezeného vybavení.

Mimo neodbytných protivníků ztrpčují postup i nejrůznější problémy. Logických hádanek je naprosté minimum. Spoustu času jsem strávil hledáním mnoha klíčů a sbíráním zdánlivě zbytečných předmětů a jejich používáním na nejrůznějších místech. Inventář se zvolna plnil haraburdím a není šance poznat, co je užitečné a co ne. Důležité předměty nejdou prodat a hra se vzpírá jejich zahození, což nějakou nápovědu nabízí. Pár předmětů je ovšem potřeba koupit a to se mi vždy vymstilo. Je nutné prošmejdit každý kout a všechno pečlivě prozkoumat a přečíst. Mnohokrát se mi stalo, že jsem něco minul a musel se vracet. Naopak v té prokleté zvonici jsem byl s nejrůznějšími klíčemi zbytečně asi pětkrát. Grafika je pořád hodně schématická. Všechny místnosti vypadají stejně a jsou napohled úplně prázdné. Kdysi jsem proklínal Dungeon Mastera a jeho stříbrné klíče splývající s kamennou dlažbou. Zasloužil by si omluvu, protože tady jsem až na třetí pokus našel klíč zahrabaný v hromadě písku. Vidět pochopitelně nebyl ani klíč, ani ta hromada.

Schématická grafika zamrzí i kvůli pestrosti prostředí. Vývojáři se vyřádili a ve hře je k vidění pyramida, trpasličí doly, les, bažiny, hora a tajuplný chrám. Respektive spíše k navštívení než k vidění, protože všechny lokace mají stejnou texturu. Atmosféře to rozhodně nepomáhá a i když jsem zapojoval fantazii, pořád jsem kolem sebe viděl hrad. Výjimkou je jen řeka, která ale díky stěnám vypadá spíše jako stoka. Wizadry VI pochopitelně neobsahuje mapu, takže nezbývá než si opatřit vlastní, nebo si ji nakreslit. Obdivuji všechny lidi kteří zvládnou zmapovat doly, protože já tohle sebeovládání zenového mistra nemám a nervy mi tekly už při navigaci mezi patry.

Byla by chyba vnímat šestý díl jen jako ochutnávku před legendární sedmičkou. Pokud se k jeho hraní někdy odhodláte a vzdáte to - naprosto to chápu, zkuste se alespoň dostat z hradu. I to bude výzva.

Příběh začíná slušně vypadajícím, mizerně zahraným a málo sdělujícím intrem. Podrobnější úvod do děje nabízí rozsáhlejší novela přiložená ke hře. Autor se v ní rozepsal na 150 stranách, ve stylu podobnému Krvavému pohraničí od Vladimíra Šlechty. Stonekeep se odehrává ve světě postiženém dávnou magickou katastrofou. Uplynuly stovky let a lidé se z ní stále zvedají. Přesto mohou mluvit o štěstí, protože některé rasy byly sraženy do barbarství a jiné zcela vyhlazeny. Nyní je ohrožena i tato bídná existence.

Ve své době byl Stonekeep porovnáván s druhým Dungeon Masterem, ovšem grafikou, prací s partou i hratelností připomíná neméně proslavený první Lands of Lore. Hlavní hrdina je pevně dán. Nevybírají se povolání, schopnosti ani jméno. Postava leveluje automaticky a statistiky se zlepšují používáním. Hra tedy umožňuje vycvičit univerzála schopného obstát před každou překážkou. Takhle to funguje na papíře, ale realita je trochu jiná. V boji nezáleží na dosažené úrovní, ale na vybavení a podpůrných kouzlech. S magickým štítem a vhodnou zbraní je snadné udolat i zdánlivě nepřemožitelného protivníka. Bez nich je smrt klidně otázkou několika sekund. Soubojový systém umožňuje vybírat styl úderu i místo dopadu, ale protože bitvy probíhají v reálném čase, zbývá pro taktiku jen málo místa. Bitvy se pravidelně zvrhávají v hektické a bezhlavé klikání na postavičky nepřátel. Existuje několik postupů, díky nimž se přece jenom dá taktizovat, ovšem spíše jde o zneužití mechanik hry, než o záměr vývojářů. I tak jsem je rád používal, protože Stonekeep je docela těžká hra.

Obtížnost nestojí jen soubojích. Často jsem hledal skryté tlačítka či tajné místnosti, případně používal klíčový předmět na vhodném místě. Drtivá většina překážek nevyžaduje logické přemýšlení a některé pasáže jsou vyloženě adventurní, kdy mě NPC posílaly hledat zašantročené věci, abych od nich výměnou získal informace či klíče. Došlo to tak daleko, že jsem spoustu problémů vyřešil a ani o tom nevěděl. Když jsem se pak v bezvýchodné situaci obrátil na návod - stalo se to asi třikrát, tak jsem vždy zjistil, že jsem všechno udělal správně, stačí jen dál bloudit. Tohle je specialita především pozdějších levelů, které jsou založené na neustálých přesunech a ohmatávání stěn. Bohužel ve hře nejsou úkroky a na rozdíl od jiných krokovacích dungeonů Stonekeep na každém čtverečku poctivě zastavil, takže možnost rychlého pohybu je omezená. Každý pochod je zdlouhavý a prohledávání úmorné. Trochu pomáhá automapa s možností poznámek a neocenitelný mapující orb.

Stonekeep proslul svou nádhernou grafikou. Zaujme jí i dnes a ne nutně pozitivně. Musel jsem si na ní chvíli zvykat, protože příchodem vysokého rozlišení a kvalitních monitorů hodně utrpěla. Postupem času už mi hnusná nepřišla a nakonec jsem si jí oblíbil. Zamrzela mě malá variace prostředí. Neustále se opakují tři vzory, jen občas střídající barevnou paletu a většinou ani to ne. Země víl byla vyložené zklamání a ten proslavený chrám, do kterého jsem se tak složitě probíjel, by taky nemusel vypadat jako obyčejná štola. Plusem jsou porůznu roztroušené animace a drobné filmečky. Ve zvucích hra naopak doopravdy exceluje. Náhlé ruchy a zvuk kroků vytvářejí tajemnou, téměř mystickou atmosféru. Postavy jsou nadabované a na hráče mluví různá NPC. Občas bych snad byl i rád kdyby to nedělala, protože speciálně na vílách se bezútěšná realita podzemí tvrdě podepsala a ony se na oplátku podepsaly na mojí příčetnosti. V zásadě jsou ovšem setkání s přátelskými NPC silnou stránkou hry.

Systém magie mi moc nesedl. Kouzlení probíhá pomocí mačkání run na magických tyčích. Ty mají určitou kapacitu a po jejím vypotřebování se musí znovu nabít v řídce rozmístěných kruzích. To znamená další a další přesuny, nebo rozhodování, jestli kouzlit v boji a zabít nepřítele rychleji, nebo ho udolat zbraněmi a po boji se vyléčit. Spánek ve hře neexistuje a byl by zbytečný, protože postavy neregenerují. Postupem času jsem našel víc holí a dilema vyřešil jejich střídáním.

Ovládání je neohrabané, ale zvládnutelné. Potěšil mě nekonečný inventář a žádný limit nosnosti. Nějakou dobu jsem pečlivě sbíral vybojované meče a hýčkal se představou že je jednou prodám (k tomu nikdy nedošlo), nebo jako náhradu, kdyby se mi primární zbraně rozbily (k tomu taky ne). Hledání v inventáři je zdlouhavé, takže v zájmu zachování zdravého rozumu doporučuji nepotřebné věci zahazovat. Protože je k postupu nutné používat různé předměty a není úplně jasné které, je naopak bezpečnější pobrat všechno. Nervy mi povolily někde v tunelech za Ledovým královstvím, ale i tak jsem do cíle dotáhl spoustu balastu.

Stonekeep nabízí unikátní zážitek, odlišný od ostatních dungeonů. Občas udělal prapodivné rozhodnutí, občas vyloženě narazil do zdi, ale v zásadě vytyčil správný směr. Je věčná škoda, že v něm dlouho nikdo nepokračoval. Jestli Vás bavil první díl Lands of Lore, tak zapomeňte na druhý díl a zkuste Stonekeep. A jestli jste ho nehráli, tak ho zkuste taky.

Už jsem to řekl jednou a řeknu to znovu. Hry postavené na id tech 3 enginu stárnou velmi dobře. Return to Castle Wolfenstein vypadá i po letech stále slušně, a to z pohledu člověka, jenž ho v době vydání nehrál. Znám jen starého Wolf3d.exe. Jestli je to dostatečný odstup, nebo mě naopak omráčil technologický skok který série za devět let udělala, to už je jiná otázka.

Nacistický režim měl hodně špatných vlastností, několik opravdu odporných, výjimečně nějakou sympatickou (Albert Speer je díky svým architektonickým návrhům a poválečné sebereflexi mým nejoblíbenějším válečným zločincem) a jednu, či dvě opravdu bizarní. Námět hry přehání, ale zrnko pravdy v něm přece jenom je. Pokud jste hráli datadisk jedničky jménem Spear of Destiny, tak Vás okultní tématika zase tolik nepřekvapí. Druhý díl se téhle nepříliš známé zálibě Třetí říše věnuje hlouběji.

Hrdinou příběhu je opět B.J. Blazkowicz. Chronický útěkář dostal za úkol prozkoumat paranormální aktivity SS a vývoj událostí ho postupně protáhl přes celou okupovanou Evropu. Zápletku jsem bohužel moc nesledoval, protože mě zdlouhavé a nudné animované scény přestaly bavit. I když mi hra připomínala skvělý (a lepší) No One Lives Forever, kecací části jsou tentokrát jednoznačnou slabinou.

Akce je naopak silnou stránkou. Design misí je nápaditě vymyšlený a plný překvapení. Mapy nejsou přímo otevřené, ani vyloženě koridorové. Cesta vpřed je klikatá a členitá. Někdy mě mátlo, že jsou některé z dveří jen namalované a za průchozí se vydávají. Prostředí oplývá přepínači, rozbitnými stěnami, nebo žebříky. Občas je nutné splnit vedlejší úkol, bez něhož se mise nedá ukončit. Úkoly jsou většinou prostoduché - najít a zabít. Někdy mě nadřízení nutili do neobratného stealthu, na nějž chybí schopnosti i vybavení, a proto je ve hře spíš jen aby se neřeklo. Zvlášť trýznivá je lesní mise, v níž jsem se mučil přes hodinu, aniž bych našel způsob jak přechytračit posledního strážného. V zoufalství jsem odešel na fórum a tam se dočetl, že je to bug. Po restartu jsem mapu prošel za dvě minutky na první pokus. Tak pozor na to. Naopak assasinskou misi ve vesničce, v níž všude hraje Beethoven, považuji za jednu z nejlepších ve hře. Vcelku pravidelně se střídají taktičtější a přemýšlivější mapy s těmi, v nichž nepřátelé útočí ve vlnách a nijak se nekryjí.

Protivníků je k dispozici pestrá paleta. Od obyčejných a trochu zoufalých vojáků wehrmachtu, přes oficíry, nemrtvé, až po opravdová obrněná monstra. Nejvíc mi kupodivu zatápěly agilní ženštiny v kožených oblečcících. Na každého z nich platí trochu odlišná taktika, ale není potřeba vymýšlet nic světoborného. Většinu problémů řešil odstup a vynikající odstřelovačská puška. Ty zbylé pak panzerfaust a mocný rotační kulomet. Oblíbil jsem si sten gun, který se sice rychle přehříval, ale na blízkou vzdálenost byl smrtící. Plamenomet jsem prakticky nevyužil a tesla funguje nějak prapodivně. Zklamaly mě granáty, protože mají mizernou účinnost a odmítají létat na požadovaná místa. Dojem ze střelby je obecně dobrý - u sten gunu výborný, a munice je k dispozici dostatek.

V atmosféře hra opravdu exceluje. Postup misí doprovází chytlavá hudba, která se sice do druhoválečného období nehodí, ale má slušné tempo a pravidelně mě strhla k rychlejší akci, než na jakou bych se sám cítil. Po levelech jsou porůznu roztroušené skriptované sekvence a dojem dotvářejí skvělé zvuky. Vývojáři si hráli s mlhou, tmou i dohledem a některé mapy jsou téměř strašidelné. Narazil jsem i na několik puzzlů, které by v dungeonu neobstály, ale pro střílečku jsou ucházející. Blazkowicz toho příliš nevydrží a není problém umřít po čtyřech dobře umístěných ranách. Přesto není obtížnost příliš vysoká a pro lepší zážitek doporučuji hrát na minimálně na normal.

Return to Castle Wolfenstein je velmi solidní FPS. Svému legendárnímu předchůdci rozhodně ostudu nedělá a střílení nacistů je tak jako tak bohulibá činnost.

Legend of Grimrock je ideový nástupce Dungeon Mastera. Je mu až tak podobný, že by se dal označit za remake. Drobné rozdíly se dají najít v mechanikách hry, v levelování postav a pochopitelně v prostředí. Ve všem ostatním je to trochu osekaná kopie. Nebo pocta - to záleží na míře cynismu.

Příběh bych mohl shrnout jednou větou. Třemi, když ho odvyprávím celý. Čtyři trestanci byli vykázání do kobek pod horou Grimrock, aby tam, jako mnozí jiní před nimi, nalezli svou smrt.

Začíná se tedy volbou party. Na vyběr jsou tři povolání - válečník, mág a lupič. Tady přichází první odlišnost od DM. Grimrock nepřeje univerzálům. Postavy povyšují šest různých vlastností. Za každou úroveň dostanete čtyři body, první čtyři jsou k dispozici na začátku a velmi vzácně se dalších pět dá získat z bonusů nalezených po cestě. Do konce hry jsem se vyšplhal na 14. level, čili na rozdělení bude cca 60 bodů na postavu. Každá vlastnost má 50 úrovní. Takže bojovník se bude buď ohánět sekerou, nebo mečem, bude nosit brnění, nebo bude mít velkou sílu. Nebo bude umět všechno, ale špatně. Naštěstí jsou vlastnosti vzájemně zaměnitelné. Platí to zejména u mágů, kde téměř neexistuje rozdíl mezi jednotlivými elementy magie. Já jsem se zaměřil na oheň a nelitoval jsem. Použitelný by byl i vzduch, ty ostatní tuším tolik ne.

Čaruje se pomocí skládání run, ale na variabilní kouzla známá z DM zapomeňte. K dispozici je neviditelnost, světlo, tma a pak jen útočná či obranná kouzla. Kněžská magie neexistuje a je nahrazena alchymií. Léčení je trochu problém, který částečně řeší modré krystaly, rozmístěné po levelech. Po dotknutí kompletně uzdraví postavy a zbaví je všech negativní stavů, mimo hladu. Krystaly nefungují vždy. Po použití se obnoví zhruba za pět minut - hrál jsem na střední obtížnost.

Léčení je potřeba, protože podzemí není k návštěvníkům přívětivé. Život jim ztrpčují pasti, propadla a především množství potvor. Boje jsou překvapivě tuhé a postavit se nepříteli tváří v tvář se nevyplácí. Víc než kdy jindy jsem ocenil bitevní valčík, bez něhož bych se na konec hry asi nedostal. Respawn zprvu téměř neexistuje. V nižších patrech se už nepřátelé obnovují a na úplném konci hry až vražedně často. Rozmanitost potvor není moc veliká a ocenil bych i větší exotiku.

Hádanky ovšem pochválit musím. Pokud v ničem jiném, tak v tomhle Legend of Grimrock Dungeon Mastera překonal. Hádanky jsou opravdu luxusní, nápadité a pekelně dobře promyšlené. U části z nich se vývojáři inspirovali svým velkým vzorem, jiné jsou originální. U několika nezáleží jen na logice, ale i na postřehu a nebo schopnosti držet tempo. Obtížnost je vcelku vysoká, respektive postupně rostoucí. Na několika jsem ztroskotal, nebo je vyřešil, ale stejně nepřekonal. Naštěstí šlo jen o ty nepovinné. V bludišti jsou porůznu routroušené nápovědy a bez znalosti některých se dál nepohnete.

Další silnou stránku hry je hustá, téměř strašidelná atmosféra. V podzemí se ozývají různé zvuky, ruchy, po stěnách létají stíny a co chvíli se ze tmy vyřítí smrtelně nebezpečný protivník. I za těch nejlepších světelných podmínek jsou chodby temné a hra toho využívá. Většina nepřátel by vypadala hrozivě i za denního světla a například útoky pavouků jsou vyloženě nepříjemné.

Opravdu zásadní chyby jsem nenašel. Někomu by možná vadilo malé množství předmětů, především výzbroje a výstroje. Mě zamrzel chudý zvěřinec a malý důraz na práci s hladověním. Je škoda, že vývojáři nepřidali nějakou opravdu originální mechaniku, neznámou z Dungeon Mastera. Pokud tedy nepočítám skvělé snové sekvence a dopisovací přátelství s Toorumem.

Legend of Grimrock je perfektně vyladěný a návykový dungeon. Kdyby vyšel v dobách největší slávy krokovacích dungeonů, patřil by k nejlepším. V době kdy opravdu vyšel, působil jako dar z nebes. Především díky němu povstal tenhle subžánr z popela.

Někteří lidé říkají, že World of Tanks je špatně udělaná dobrá hra. Ale to je omyl. Špatně udělaná dobrá hra je konkurenční Armored Warfare. WoTko je vcelku slušně vyladěná a neskutečně chytlavá arkáda.

Pokud máte pocit, že je to tankový simulátor, tak si pusťte povedené reklamy od Wargamingu, které arkádovitost hry vyzdvihují jako přednost. To ovšem neznamená, že by WoT nebyla překvapivě komplexní hra. Pokud to s ní myslíte vážně, musíte si nastudovat pár desítek mechanik, mít alespoň rámcový přehled o tabulkových údajích tanků a nezbytností je podrobná znalost map. WoT má velmi pozvolnou křivku učení. Použitelným hráčem se nestanete za 100 bitev, ani za 1000. Instruktážní videa nebo rady kamarádů pomáhají, ale ani ony nenahradí cenné zkušenosti.

Pochopitelně se najdou tací, kteří hrají odpočinkově a po zlepšování netouží. V herní komunitě totiž existují dvě ostře ohraničené skupiny. Jedna hraje pro zábavu a je jí upřímně jedno jestli dobře, nebo špatně. Své chyby nevidí a chyby ostatních neřeší. Druhá skupina se snaží hrát co nejlépe. Své chyby také nevidí, ale ostatní podrobuje zevrubné kritice.

K výhře v bitvách totiž nevedou schopnosti hráče, ale souhra týmu a plnění rolí daných typem tanku. Cynik by řekl, že spojenci jsou ve hře jen proto, aby nepřítel nestřílel do Vašeho tanku. V praxi je sebelepší hráč závislý na hře týmu. Ve většině FPS se dá zvrátit vývoj bitvy sérií headshotů, nebo díky umění jednotlivce. Ve WoT je potřeba nepřítele postupně ustřílet, což trvá, podléhá náhodě a je náchylné na vnější okolnosti. Pokud potká osamocený hráč skupinku o třídu horších protivníků v horších tancích, pravděpodobně prohraje.

WoT tudíž už z principu nemůže být pay-to-win hra. Dalo by se mluvit o tom, že je to hra pay-to-play-better, ale i to platí jen částečně. Lepší tank neudělá ze špatného hráče dobrého, ale dá mu možnost být v bitvě více užitečným. WoT je relativně nenáročná hra na schopnosti hráče. Není k ní potřeba vycvičený reflex ani precizní kooperace s týmem. Rozdíl mezi schopnostmi hráčů dále stírá 25% rozptyl hodnot při míření a počítání penetrace a poškození. Svou roli hraje typ tanku nepřítele, vycvičenost posádky, terén a (ne)přítomnost dělostřelectva. Většina mechanik zvýhodňuje horší hráče, respektive klade překážky těm lepším. Pokud tedy elitní hráči kritizují chyby ve hře, mají ve většině případů pravdu. Zároveň se dá téměř s jistotou říci, že Wargaming uvedené mechaniky nikdy neupraví, protože by změny pomohly pěti procentům nejlepších a uškodily zbytku.

Hra má vcelku rozumně nastavený ekonomický model. Prémiové (za reálné peníze koupitelné a herní měnu vydělávající) tanky jsou překvapivě drahé, ovšem kvůli pomalému postupu ve hře se investice rozprostře do mnoha měsíců a působí přijatelně. Vyzkoumatelných tanků jsou ve hře stovky a získat je běžným hraním zabere desítky tisíc bitev. Do pátého tieru lze hrát a průběžně u toho nakupovat nové tanky. Šestý tier vydělává na novou bitvu, ale ne na nový tank. Sedmý je zhruba na nule a osmý tier většinou prodělá. Zbylé dva neprodělají jen velice výjimečně. V praxi tak zůstávají tři možnosti. Průběžně kupovat prémiový účet vylepšující výdělky, nebo hrát zadarmo a po malých částkách vydělávat s pátým tierem, nebo koupit prémiový tank osmého tieru. Je vhodné koupit prémiový tank se kterým bude zábavné hrát, protože pokud budete mít jen jeden, z logiky věci to bude Váš nejhranější tank vůbec. Rozdíly ve výdělcích existují, ale zhruba platí, že nejlépe vydělává tank, se kterým se nejvíc nastřílí. Rozdíly v kvalitě existují taky. Prémiové tanky nabízené v akcích jsou lepší, než prémiové tanky koupitelné přímo ve hře.

World of Tanks má spousty chyb a nedokonalostí. Většina z nich se postupně opravuje - ovšem trýznivě pomalu a pravidelně frustrujícím stylem pokus-omyl-omyl-omyl-úspěch. Dokud nezískáte mraky zkušeností a určitý nadhled, tak si ovšem většiny chyb nevšimnete. Obecně pak platí, že pokud se dějí špatné věci, je to primárně chyba hráče. Pokud tedy hráč neplní svůj úkol v bitvě, je špatný design mapy marginální problém. Pokud není schopný využít posádku a vybavit tank vhodnými doplňky, nevybalancovanost tanků není to hlavní, co mu znemožnilo zahrát kvalitní hru.

WoT už má své nejlepší roky pravděpodobně za sebou. S trochou péče a s citem zaváděnými vylepšeními ale může ještě pěkných pár let vydržet.

Brány Skeldalu jsou krokovací dungeon s tahovými souboji. Skoková podstata pohybu po světě svádí k myšlence že je tahovost pro žánr typická, ovšem ty nejznámější a nejlepší dungeony jsou realtime. Z proslavených se tahovými souboji vyznačují především série Wizardry, Might & Magic, The Bard's Tale a tuším že i Realms of Arkania. Tahle hra by ovšem byla výjimečná i tak. Je česká a také se může pochlubit nádhernou kreslenou grafikou. Díky tomu jí mnozí odpustili i spoustu drobných a některé větší chyby.

V první řadě mě zklamal svět, který sice vypadá pohádkově, ovšem působí sterilně a prázdně. Možná za to může chudá zvuková paleta, případně jde o důsledek prakticky neexistujího respawnu, kvůli němuž jsem po čase procházel pustou krajinou bez nepřátel. Lokace jsou dobře vymyšlené, i když úvodní Skřetí jeskyně je nejzajímavější a postupem hry zábavnost jen klesala. Orientaci pomáhá funkční automaping. Potěšilo mě, že se do vytvořených map dají vypisovat poznámky. Příběh nevybočuje z fantasy klišé. Neodehrály se v něm žádné dějové kotrmelce nebo překvapivá odhalení. Dá se relativně snadno sledovat a pokud by hráč náhodou zabloudil, vždycky se najde nějaké NPC ochotné poradit.

Sestavování party je specifické. Hra dává možnost naverbovat tři členy a další tři je nutné přibrat po cestě. Respektive mechaniky jedné hádanky vyžadují, aby byla skupinka dobrodruhů šestičlenná. Dá se to obejít, ovšem chce to hodně vynalézavosti a znalostí. Rozhodně je lepší jít s proudem a nepřidělávat si starosti. Na výběr je mezi několika bojovými a jedním kouzelným povoláním. Je bohužel pravdou, že kouzelníci jsou v boji téměř nepoužitelní. Prvních pár hodin mi mágové neustále umírali a pak jsem rezignoval a přijal taktiku s rozdělováním party. Systém vypadá neohrabaně a zdlouhavě, ale funguje naprosto hladce a po chvíli mi přišel přirozený. V praxi boj vypadal tak, že vpředu stáli dva bojovníci s naházenými buffy a zezadu je léčili tři kouzelníci. Jeden univerzální bitevní mág byl připraven jako záloha.

Levelování hraje jen vedlejší roli. Zdroje zkušeností jsou velmi omezené, takže i když je možnost trénovat za peníze u učitelů, z postav se neporazitelní supermani nikdy nestanou. Ten pravý rozdíl dělá vybavení. To nejlepší není k mání v questech nebo pokladech, ale netradičně u obchodníka. Rozdíl je doslova propastný a nákup kvalitnějšího meče může změnit hektický survival na příjemně náročné dobrodružství. Lukostřelba je užitečná zvláště v počátku hry. V pozdějších fázích už je příliš slabá. Obtížnost je dobře zvolená, takže hra při správném průchodu představuje výzvu, ale není frustrující. Nepřátelé jsou různorodí a někteří mě vyváděli z míry taktikou boje, případně trápili protekcemi.

Zamrzelo mě množství nedomyšlených či vyloženě mizerných mechanik. Automatické rozdělování party při otočení postavy mě přivádělo k šílenství. Okamžitá smrt zcela zdravého bojovníka při sebemenším namočení ve vodě také. Smlouvání jsem nikdy nedokázal využít ke svému prospěchu, protože lakomý obchodník odmítal slevit o víc než pár drobných. Dialogy jsou šroubované, prapodivně napsané a vytrhávají ze hry. Na druhou stranu hra oplývá spoustou skvělých nápadů typu Neviditelného města, případně cestování po loďce. Potěšila mě i slušná atmosféra a příjemná délka. Nepotěšily mě některé hádanky, protože se vzpíraly logice. Lahůdkou je třetí patro Bílé věže. Pokud tam uděláte chybu, hru nedohrajete. Já jsem si po několika dnech marných pokusů pomohl díky editoru map.

Brány Skeldalu za zahrání určitě stojí a to nejen pro fanoušky žánru. Je třeba se ovšem smířit s tím, že na nejlepší dungeony pořádný kus ztrácí.

Star Wars: Battlefront je převážně multiplayerová hra. Nabízí sice volbu pro jednoho hráče, ale kdo by hledal klasický sled misí, v nichž osamocený hrdina prochází zástupem nepřátel, hledal by marně.

Ve hře jsem našel dvě kampaně, případně možnost zahrát si jednotlivé mise. První kampaň kopíruje Epizodu I a II - Pomsta Sithů tehdy ještě neexistovala, ta druhá původní trilogii. Bojuje se vesměs ve známých lokacích a některé jsou přidané navíc. Každá mapa je uvedená scénami z filmů, což pomáhá atmosféře a přidává trochu schizofrenní příběh. Hráč začíná jako dron Obchodní Federace, pokračuje za armádu Republiky, poté přechází k Impériu a nakonec končí u Rebelie. Cíl je vždy stejný, tedy zabít všechny nepřátele. Obě strany začínají se skupinkou bojovníků a k dispozici mají určitý počet možných posil, typicky dvě stovky. Některé mapy jsou vyvážené, jiné zvýhodňují jednu ze stran a to ať počtem respwanů, terénem, nebo možností bránit předem připravené pozice. Důležitým a často rozhodujícím prvkem jsou ovladatelné stroje a stacionární kanóny.

Bitvy jsou nepřehledné a použitelnost taktiky je omezená. Hra umožňuje rozdávat povely, ale v zápalu boje na ně není čas. Styl na Ramba pravidelně selhával. Inteligence protivníků není moc veliká, ale pohybují se ve skupinkách a proti přesile se vyhrát nedá. Na zbraně není spolehnutí. Základní puška je tragicky nepřesná a odstřelovací verze je na tom jen o trochu lépe. Odpovídá to duchu filmů, kdy zoufale neschopní Stormtroopeři trefují všechno možné, jen ne na zamýšlený cíl. Když jsem z deseti metrů zamířil na nepřítele, vypálil do něho zásobník a on to přestál bez zásahu, podobně jako Vincet Vega a Jules Winnfield v Pulp Fiction, tak mě pravidelně chytal amok. Granáty jsou použitelnější, ovšem k dispozici jsou jen tři a poté je nutné sebrat další od padlých protivníků.

Čas od času se bitvy zúčastňují postavy z filmů. Vyplatí se běhat s nimi, protože mají obrovskou výdrž a lákají na sebe palbu nepřátel. I tak jsem toho většinu musel odtáhnout sám. Hranice mezi vítěznou a prohranou bitvou byla zhruba kolem třiceti zabitých, přičemž se dá zvrátit už téměř prohraná mapa, ale i prohrát slibně se vyvíjející. Obtížnost hry není přehnaně vysoká. Některé mapy jsem prošel na první pokus, některé jsem musel opakovat, ale žádnou víc než třikrát.

Dojem sráží nepřítomnost většího počtu bojových módů, případně dalších map. Multiplayer jsem nezkoušel, ovšem pochybuji, že by mi zážitek výrazně změnil. Grafika a zvuky dnes už nepřekvapí a to je zřejmě největší slabina hry. Nové díly Battlefrontu vypadají podstatně lépe a hratelností se prakticky neliší. Pokud tedy nejste vášniví fanoušci Star Wars, nebo zarytí odpůrci her mladších než patnáct let, tak nemá smysl se k tomuto dílu vracet.

Crystal Caves je jedna z mnoha plošinovek vytvořených firmou Apogee. Je variací na hry jako Maniac Miner, nebo Dangerous Dave. Skládá se ze tří epizod po zhruba dvaceti levelech, přičemž první epizoda byla uvolněna zdarma a ostatní se musely dokoupit. Logicky tedy po disketách kolovala jen ta první a zbylé dvě znal málokdo.

Hra není linerální, ale umožňuje vybírat jednotlivé levely téměř libovolně. Pro dokončení epizody je nicméně nutné projít všechny. Levely fungují jako izolované oblasti a jediné dvě společné věci jsou skóre a počet nábojů. Každý level začíná s třemi životy, díky nimž hra odpustí dvě chyby. Po třetí chybě následuje smrt postavy a restart levelu. Devadesátá léta byla drsná, takže výjimečně je možné zemřít i po jedné hrubé chybě a je docela lehké uvěznit se v nevyhratelné situaci. Naštěstí je možné level kdykoliv opustit a zkusit jiný. Save a load je ovšem dostupný jen na hlavní mapě.

Obtížnost je zvolená rozumně. První epizoda je příjemně jednoduchá, i když dokáže občas potrápit. Druhá je složitější a třetí už překvapivě těžká. Pokud víte co dělat, dá se každý level dohrát zhruba za tři minuty. Reálně se čas zvyšuje s počtem neúspěšných pokusů a pod dvacet minut jsem šel jen výjimečně. Úrovně vyžadují trochu cviku, některé i vhodný postup, případně je potřeba zvolit speciální taktiku. Jsou vcelku variabilní, i když je úkol pořád stejný - sesbírat všechny krystaly a opustit level hlavním vchodem. To se pokouší zmařit několik typů nepřátel. Někteří se dají zničit vcelku jednoduše, někteří jsou zranitelní jen někdy a zbylé je nutné úplně obejít. Cestu znepříjemňují i různé překážky, případně zavřené dveře. Je možné sbírat předměty zvyšující skóre, ovšem kromě dobrého pocitu to nic nepřináší.

Zvuky jsou jednoduché, ale vcelku ucházející. Grafika nezapře firmu Apogee. Crystal Caves vypadá lépe než o rok mladší Secret Agent, ale krásnému Commanderu Keenovi 4 se pochopitelně nevyrovná. Po sestřelení se někteří nepřátelé rozpadnou na dvě kosti a pamatuji si, že jsem se toho kdysi v dětství trochu děsil. Akce je relativně poklidná. Crystal Caves není hektická střílečka, ale spíš taktická záležitost, v níž je potřeba občas přemýšlet. Rozhodně nejde o špatnou hru, ale pokud nejste ctitelé starých plošinovek, nemá smysl se k ní dnes vracet. Nevyniká ani atmosférou, ani mechanikami, ani není součástí proslavené série. Jde o solidní mírně nadprůměrnou hru, dnes už ve všech ohledech překonanou.

Eye of the Beholder III je další díl ze slavné série krokovacích dungeonů. Zápletku představilo krásně animované intro, v němž mi jeden nedůvěryhodný chlapík v kápi objasnil úkol. Po sestavení party jsem se ocitl na hřbitově, kde začalo samotné dobrodružství.

Nedostatky hry jsem poznal už po první minutě. Tak předně vypadá hůř než předchozí dva díly. Zdálo by se malicherné kritizovat grafiku hry z roku 1993, ale pokud pokračujete v sérii s minimálním časovým odstupem, budete si muset chvilku zvykat. Kdybych pominul vzhled, tak zvuk přejít nemůžu. Je tak špatný, že jsem ho asi po čtvrtině hry vypnul. Chvíle absolutního ticha bez varování střídal strašlivý lomoz, nebo ostře ohraničený praskavý ruch. Někteří nepřátelé zněli jako gramofonová deska která dojede na konec stopy, jiní o sobě dávali vědět nepříjemným kovovým pískáním. Kritiku proslavené hardwarové náročnosti si odpustím, protože je dnes už bezpředmětná. Beholdery nejsou tak svižné jako Dungeon Master a v boji reagují postavy s mírným zpožděním. Po dopadu kouzla se vše na moment zastaví, což znesnadňuje rychlé manévrování. Pro sérii je to typické a dá se na to snadno zvyknout.

Třetí velká výtka tedy směřuje k designu úrovní. Už první hřbitovní lokace je mizerně navržená, nezajímavá a nudná. Než jsem ji konečně opustil, tak jsem bezcílným blouděním strávil skoro hodinu času. A to jen abych prošel rozsáhlé mauzoleum, v němž není vůbec nic důležitého. Přesto to byla příjemná změna. Zatímco uzavřené prostory jsou slušné, i když většinou ničím výjimečné, vše pod širým nebem je děs běs. Nejhorší je prapodivně vymyšlené a ubíjející lesní bludiště, které mě uvěznilo na celé odpoledne. Musím ale přiznat, že přechody mezi jednotlivými lokacemi vypadají hezky a občas mě hra příjemně překvapila silným momentem.

Obtížnost třetího dílu není vysoká. Nejprve jsem ho chtěl zařadit nad překvapivě náročnou dvojku, ale postupně v žebříčku klesl až pod nekomplikovanou jedničku. Boje jsou těžké na začátku, zajímavé v polovině a nudné na konci. V posledních fázích hry mě nepřátelé téměř nedokázali ohrozit. Když už jsem si říkal, že musí nevyhnutelně přijít náročná zkouška, dostal jsem meč zabíjející nejnebezpečnější protivníky na jednu ránu a na chodbách se objevily stacionární lékárničky.

Nepřátelé neoplývají ani variabilitou, ani zajímavostí. Občas to vypadalo že vývojářům zřejmě došly nápady, protože proti partě dobrodruhů posílali stíny postav bez grafiky a jeden protivník vypadal jako pohyblivá černá skvrna. Hádanky nejsou žádná výzva. Často jsem narazil na soustavu spínačů, hledal zatoulané klíče a oblíbené byly zlomyslné posuvné zdi. Jen málo problémů vyžadovalo dlouhé přemýšlení. Je pravda že mapa chybí a její nepřítomnost obtížnost přeci jen zvyšuje.

Respawn buď téměř neexistuje, nebo neexistuje vůbec. Levely jsou docela pusté, což kontrastuje s druhým dílem, v němž se na mě neustále valily zástupy znovuzrozených potvor. Není tedy nutné šetřit se zdroji, ani pečlivě plánovat postup. Během celé hry jsem použil přesně dva svitky, žádnou hůlku, šest léčivých lektvarů a dva lektvary síly. Kouzlí se stále podle pravidel AD&D, což je pro někoho dobrá zpráva a pro mě špatná. Tentokrát jsem ovšem točil jen asi šest zaklínadel, takže mi ten příšerně nepružný systém tolik nevadil.

Minulý díl mě naučil brát všechno co najdu, ale tady to není potřeba. Pokud narazíte na něco důležitého, poznáte to. Zbytek můžete zahodit. Tuším že se nikdy nestalo, že bych životně nutně potřeboval předmět, který by nebyl ukrytý někde na tom samém levelu. Zbraní je k dispozici dostatek a možná jsou až příliš silné. Uchvátila mě očarovaná dýka, která se po hození poslušně vrátila do ruky. Po cestě je možné nabrat spřátelené NPC, ale vzhledem k obtížnosti to není nutné. Já jsem dodatečné členy party používal jako chodící truhly.

Eye of the Beholder III není špatná hra. Staví na velmi dobrých předchozích dvou dílech a její chyby nejsou tak zásadní, aby mě nedokázala zabavit. Přesto je kvalitativní propad znát. Jestli si ji budete chtít zahrát, tak jen jako součást série, nebo pokud už máte odehrané všechny ostatní známější krokovací dungeony.

Hry na id Tech 3 enginu obecně zestárly velmi dobře a platí to i pro Elite Force. Hned po spuštění mě přivítala slušná grafika a já jsem se začal těšit na parádní střílečku. Bohužel i v FPS platí, že vzhled není všechno.

První rozladění přišlo u filmečků, které zdaleka nejsou tak působivé jak by být mohly a nejspíš i měly. Naštěstí to kompenzuje zajímavý děj a pro někoho i zasazení do Star Trekovského univerza. Objevilo se několik známých postav namluvených původními herci a kampaň odstartovala originální znělkou seriálu. Zápletka je variací epizody Void a scenáristé do příběhu rozmístili spoustu odkazů na další díly. Jejich znalost pochopitelně není k hraní nutná. Elite Force sice obsahuje několik nesrovnalostí, které odborníka dráždí, ale vy si jich ani nevšimnete.

Po výběru postavy následovala první mise se zajímavou pointou. Už v ní se projevil velký neduh hry, totiž tupá AI. Zatímco u Borgů se dá očekávat že půjdou jako ovce na porážku, u ostatních protivníků bych ocenil taktiku, nebo alespoň chytrý skript. Ničeho podobného jsem se nedočkal. Nepřátelé nabíhali ve vlnách, vůbec se nekryli, neuskakovali, ani se nesnažili najít alternativní trasy. Mizivou životnost kompenzovali vysokým počtem a nepříjemnou teleportací. K jejich likvidaci je připravena pestrá paleta zbraní, kopírující známé a osvědčené klasiky. Každá zbraň má alternativní mód, takže variant je dostatek. Munice je k dispozici relativně hodně. Na suchu jsem téměř nikdy nebyl, ale střílet pánubohu do oken jsem také nemohl. Pro případ nouze je připraven základní fázer, který se sám dobíjí. Chvíli jsem ho zkoušel a zjistil, že představuje schůdnou alternativu. Bonusem je možnost vyzkoušet zbraně na holopalubě.

Jak už název napovídá, děj se točí okolo experimentálně vytvořeného Hazard týmu, což znamená, že do akce vyráží celá úzce spolupracující jednotka profesionálů. Tak vypadá teorie. V praxi jsem dostal k ruce tři jelita a všechno odedřel sám. Společníci byli v boji téměř nepoužitelní, motali se všude možně a s oblibou v linii palby. K jejich štěstí mohli zemřít jen při naskriptované události, jinak bych je asi všechny omylem postřílel. Jejich význam spočívá v hláškování a upozorňování na očividné věci. Občas některý z nich otevřel dveře, nebo něco vyčetl z počítače. Mapy jsou koridorové, připomínající spíše Quake I než Doom a cesta je tedy velice přímočará. Čas od času ji ovšem přehradilo silové pole, nebo zavřené dveře. Jelita jen stála a civěla a tak jsem musel problém vyřešit sám. Hádanky nevyžadovaly dlouhé přemýšlení, ale byly nápadité a šlo o zajímavé zpestření. Když už vývojáři zbabrali akční pasáže, mohli postavit zážitek na nich.

Kampaň obsahuje osm velkých misí, znichž se každá odehrává v unikátním prostředí. Monumentální architektura šesté mise mě uchvátila a zbylé byly alespoň krásné na pohled. Jedna z misí mě nutila do trochu neohrabaného stealthu a další kladla důraz na interakci s posádkou. Čas mezi nimi vyplnilo chození po lodi a konverzace s týmem. Většina dveří je uzavřených, výtah funguje jen když to příběh dovolí a hra neobsahuje žádné dialogové volby, ale i tak to zážitek vylepšilo. Atmosféra není kupodivu vůbec špatná. Díky výborným zvukům, obstojně vypadajícím stínům a cizozemskému designu vesmírných lodí je občas skoro strašidelná.

Elite Force nezapře inspiraci Half-Lifem. Snaha vtáhnout do děje pomocí naskriptovaných scén se ovšem ne tak úplně povedla. Oceňuji alespoň, že některé volby mají dopad na další události. Hra není špatná, bohužel množství nedokonalostí a především tupá a jednoduchá akce ji sráží do velmi mírného nadprůměru. Pro pravověrné trekkie může jít zajímavý zážitek, nekriticky nadšení nejspíš nebudou ani oni - svou zatím poslední star trekovskou knížku jsem si koupil tři dny zpátky.

Alone in the Dark se uvádí jako žánrový předchůdce Resident Evil a jsou k tomu pádné důvody. Hra je akční adventura s hororovými prvky, s důrazem na slovo "akční". Děj se z většiny odehrává v jednom domě a na výběr je mužská i ženská postava. Bohužel netuším jestli se něčím liší. Mužského detektiva jsem na chvíli zkusil a pak ho vyměnil za ženu s jižanským přízvukem.

Hře by slušelo pomalé budování atmosféry a stupňování napětí, ale autoři se rozhodli pro rychlý nástup. Bubák mě napadl hned v první místnosti a nepřipraveného mě okamžitě zabil. Než jsem přišel na způsob obrany, opakovalo se to ještě několikrát. Boje jsou nedílná součást hry. Jsou časté, díky neohrabanému ovládání těžké a díky různým typům nepřátel variabilní. Zkraje hry jsem našel brokovnici a později revolver, ale nábojů je jen hrstka, takže jsem většinu střetnutí absolvoval nablízko. Alone in the Dark je survival s omezenými zdroji. Lékárničky jsem našel jen tři a náhradní náboje jen jedny.

Zvládnutí bitek je první složka úspěchu. Ta druhá je správná interakce s prostředím. Panství Derceto je prošpikované různorodými pastmi. Některé zabíjejí postupně, jiné bez pardonu. Adventury nejsou můj oblíbený žánr a tak jsem si předem vytiskl návod. Překvapivě jsem se do něho podíval jen dvakrát. Sebratelných předmětů není mnoho a jejich využití je relativně logické. Na mimózní mechaniky a absurdní postupy jsem naštěstí nenarazil. Některé problémy mají dvě řešení, případně se dají obejít. Nemám to potvrzené, ale myslím si, že se v určité oblasti uzavře cesta zpět. Pokud bych v té době neměl všechny propriety nutné k dohrání hry, nejspíš bych se ocitl ve slepém konci. Naštěstí mi změna prostředí dala jasně najevo, že se příběh překlápí do další části.

Alone in the Dark není přímo horor. Nestojí na lekačkách ani na prvoplánově krvelačných scénách. Má tísnivou a krásně strašidelnou atmosféru. Hru podkreslují skvělé zvuky a velice slušná hudba. Dojem dotvářejí písemnosti roztroušené různě po domě. Jejich přečtení není k dohrání nutné, ovšem byla by škoda je ignorovat, protože zejména ty od pána domu jsou výborně namluvené. Z jeho deníku je přímo cítit jak postupně přichází o příčetnost a propadá šílenství. Jeden griomár je namluven latinsky a jeho poslech je jedinečný zážitek. Zvlášť tedy proto, že mi po jeho dočtení nějaká neznámá síla zlomila páteř a hra skončila.

Grafika je poplatná době. Vypadá slušně a pokud vynechám hlavní postavu a nepřátele, tak i krásně. Kamera je statická, což občas pomáhá atmosféře, občas vylepšuje dojem z grafiky a občas vyloženě škodí. Některé úhly jsou zvolené tak nešikovně, že jsem chodil prakticky naslepo. Iritující je to zvlášť v jedné ze závěrečných pasáží, která připomíná level Tomb Raidera. Alone in the Dark není dlouhá hra. K cíli se dá dostat za hodinu a něco, ovšem když víte co dělat. Já jsem s ní strávil něco přes pět hodin.

Z dobové recenze si matně pamatuji, že Black Crypt je hra kterou amigistům všichni závidí, protože tak kvalitní dungeon na svých platformách nemají. Jsou to silná slova a po dohrání musím říci, že nejsou pravdivá.

Zápletka splňuje všechna klišé a je ozvláštněna jen složením party. To je napevno určené, čili odpadají experimentální sestavy, nebo volba hybridních povolání. Důvod je daný příběhem a tak jsem ho přijal bez poznámek. Zarazilo mě až ovládání, které je zoufale neintuitivní. Bojuje se klikáním levým tlačítkem na portrét postavy a inventář se otvírá klikáním pravým tlačítkem na ikonku meče. Pokud neměli autoři perverzní smysl pro humor, tak v tom žádnou logiku nevidím. V zápalu boje jsem pravidelně zahazoval zbraně a najít něco v hromadě zavazadel bylo často o nervy.

Black Crypt je krokovací dungeon odehrávající se v reálném čase. Na žánr nejde o nic neobvyklého, ale málokdy jsem to pocítil tak tvrdě, jako tady. Kupříkladu Dungeon Master se při bojích snažil předstírat tahovost, čili po útoku protivníka nechal čas na odpověď nebo na ústup, v Estorothově bludišti jsou boje mnohem hektičtější a nepřátelům se utéct nedá. Spíše než jako "každý chvilku tahá pilku", by se daly popsat slovy "kdo zaváhá, nežere". Nejen že většinou selhával klasický bitevní valčík, ale často jsem se ani nedostal k ráně. Není problém uvěznit nepřítele do stunlocku, nebo v něm sám skončit. Především na nižších podlažích platilo, že kdo dal první zranění, většinou vyhrál. Funkční taktika spočívala v bezhlavém házení všech možných kouzel a modlení se, aby nepřítel konečně umřel. Představa, že bych horečnatě listoval v magické knize, nebo dokonce hrabal v inventáři, byla jen iluzorní. Jakmile protivník nedostával poškození, začal mlátit on a už nepřestal.

Systém kouzlení je rychlosti bojů naštěstí přizpůsoben. Podobá se tomu z AD&D, známému například z Eye of the Beholder, ale je mnohem flexibilnější a příjemnější na používání. Každá postava si může zadat až pět kouzel do rychlé volby. Po výběru dané kouzlo z magické knihy zmizí, ale po několika minutách se samo obnoví. Není tedy problém vybrat si pětkrát to samé, jen je nutné čtyřikrát počkat na obnovení. Kouzla jsou variabilní, ale útočná jsem moc nerozlišoval a byl vděčný, že mám k dispozici alespoň něco. Neocenitelná je možnost vyčarovat si jídlo. Postavy hladovějí a žízní - možná až příliš. Protože obě potřeby sdílí jeden ukazatel, nedá se moc dobře odhadnout kdy se začnou dožadovat občerstvení. Pravidelně se to stávalo uprostřed boje, což je otravné a v počátečních patrech i smrtící.

Prozkoumávání jednotlivých pater je na dlouhé lokte, přestože hádanky nejsou moc náročné. Většina zdánlivě bezvýchodných situací má jedno univerzální řešení - hledej tlačítko. Když jsem nevěděl kudy kam, začal jsem všude možně ohmatávat stěny a po chvíli se cesta otevřela. Některé spínače mají časovou prodlevu, jiné je potřeba stisknout opakovaně, případně dělají problémy neviditelné teleporty - naštěstí s viditelným účinkem. Málokdy jsem potřeboval opravdu přemýšlet, což mě trochu mrzelo. Cesta vpřed je ovšem hodně klikatá a bez automapingu bych se asi beznadějně ztratil. Tuším že se nikdy nestalo abych přišel do levelu, celý ho prozkoumal a definitivně ho opustil. Naopak je potřeba měnit patra, nebo nějakou část nechat být a vrátit se k ní později.

Jednotlivé oblasti obývají specifičtí nepřátelé. Tvůrci hry se na nich vyřádili, takže jsou hodně rozmanití a exotičtí. Jejich počet není závratný a respawn je omezený prakticky jen na nášlapné plošinky a některé spínače, ale vzhledem k ne úplně zábavnému systému boje jsem byl za to rád. Zbraní a podpůrných předmětů je k dispozici dostatek. Protože pravidelně paranoidně hromadím zásoby které nikdy nepoužiji, došel jsem do cíle se spoustou svitků, lektvarů a hůlek. Bohužel u většiny předmětů chybí popisky, což je matoucí zvláště u výzbroje. Dlouho se nad tím tápal, ale nakonec jsem si vsugeroval, že nebezpečně vypadající meč bude účinnější než ten od pohledu tuctový. Pak jsem našel Stone Mace a Doom Hammer a všechno ostatní zahodil.

Protředí není tak interaktivní jako v Eye of the Beholder a postavy nevtahují do děje jako v Lands of Lore. Black Crypt vsadil na komunikaci pomocí psaných vzkazů a nesměle se pokusil vyprávět příběh pomocí prostředí. Estoroth do cesty roztrousil množství svitků jimiž se mi vysmíval, snažil se mě znervóznit nebo zmást. Nebyl to špatný nápad, ale dal by se rozvinout mnohem lépe. Stačilo přidat na syrovosti, případně být trochu rafinovanější se zkouškami a cesta za porážkou pána bludiště by dostala nový náboj. Atmosféra byla i tak hutná. Díky malému počtu bojů a úmornému průzkumu prázdných úrovní se bohužel snadno vytrácela.

Black Crypt je skvělá hra, která žánru představila několik nápaditých postupů. Bohužel občas šlápla vedle, případně dobrou myšlenku řádně nevyužila. Přesto mě bavila víc než Eye of the Beholder I a její chyby mi vadily méně, než ty z Eye of the Beholder II.

Po letmém seznámení s prvním a druhým dílem jsem rozehrál třetí, který se podobá pozdějším částem série. Většina mechanik je opravdu povědomých. Některé jsou zjednodušené, zbylé pak přizpůsobené čtverečkové podstatě hry.

Isles of Terra je krokovací dungeon, na což jsem si musel chvíli zvykat. Rozdíl je nejvýraznější na mapě světa. Každý čtvereček nereprezentuje jen místo kde stojí parta dobrodruhů, ale rovnou celý sektor. Ten obsahuje jeden z typů krajiny a některé i specifickou lokaci, případně jednoho čí více protivníků. Kupodivu jsou nepřátelé vidět na několik políček dopředu, tedy fakticky na desítky kilometrů, což sice prospívá hratelnosti a trochu snižuje obtížnost, ale působí přinejmenším podivně. Příjemně mě překvapilo, že ve hře existuje jen velmi omezený respawn. Téměř každý typ příšer má na mapě schované hnízdo a po jeho zničení se už znovu nedoplňuje. Výjimkou jsou černí pavouci, kteří se zřejmě líhnou z řídkého vzduchu a zatvrzele přežívají všechny vyhlazovací pokusy.

Boje jsou zjednodušené, ale ne jednoduché. Tradičně nezáleží na rozmístění členů družiny v prostoru a bohužel nezáleží ani na pozici party. V boji nejde manévrovat, schovávat se za překážky, nebo útočit zezadu. Ať jsem se otočil kamkoliv, tak se nepřátelé poslušně seřadili přede mnou. Šarvátky jsou náročné především zkraje hry a poté v podzemních prostorách, kde jsou nepřátelé obecně silnější a skupinu oslabují nepříjemné pasti.

Bohužel Isles of Terra není sdílná ani intuitivní. Většinu času jsem vůbec netušil kam jít a co tam dělat, takže jsem prozkoumával co se dalo. Svět se skládá z ostrovů a dostat se do lokací na které hráč vyloženě nestačí není úplně jednoduché, s trochou snahy to ovšem jde. Proto jsem občas trpěl v nesmyslně těžkých dungeonech, nebo naopak probíhal papírově obtížné lokace s úsměvem na rtech. Hře by prospěla výraznější linie questů, nebo vlídné NPC, které by mě popostrčilo správným směrem.

Oboje částečně suplují hádanky a klíče, bez nichž se do pokročilých prostor nelze dostat, respektive jen velice těžko. Zatímco o klíčích se dá říct, že jejich umístění má svou logiku, tedy v lehčím dungeonu se nachází klíč od těžšího, o hádankách to neplatí. Indicie nebo rovnou odpovědi na hádanky se vyskytují náhodně po celém světě. Jsou nasprejované na zdech, pronášejí je sochy lvů, mluvící hlavy, případně jsou schované v různých oltářích nebo krystalech. Bohužel se nezanášejí do deníku, takže pokud nemáte fotografickou paměť, nezbývá než si všechno poctivě psát ručně. Postupně jsem nahromadil stoh lístků z poznámkového bločku a ke konci hry to na mém stole vypadalo jako v kanceláři Johna Nashe z Čisté duše. Stejný problém je s identifikací předmětů. Hra si je nepamatuje, čili nezbývá než kouzlit pomocí save/load, nebo si na internetu najít tabulku materiálů, zbraní a brnění, všechno si zapsat a pak skládat kombinace. Ani jeden postup není ideální a oboje jde proti duchu hry. Já jsem vytvořil další lístky do stohu.

Správné vybavení je přitom klíčové, protože rozvoj postav je omezený. Ve hře se nepřidělují body dovedností a postavy nepovyšují v rámci povolání. Na určitých místech je možné získat dočasné nebo permanentní bonusy do vlastností, ale v principu platí, že velkou část vývoje postav suplují lepší předměty. Bohužel brnění se mi rozbíjelo do takové míry, že jsem ho kvůli zachování svého duševního zdraví raději přestal používat. Když jsem prodával obsidiánovou plátovou zbroj tak mi sice krvácelo srdce, ovšem zase nekrvácela moje peněženka z neustálých oprav. Naopak se zdála bezedná. Stejně tak nekonečný byl počet gemů, které jsou potřebné k vyvolávání složitějších kouzel. Obě hodnoty jsem ignoroval do takové míry, až jsem nechápal proč ve hře vůbec jsou.

Skládání party není nic složitého. Hra nabízí šest pozic, plus dvě další pro dočasné členy. Ty jsem nikdy nepotřeboval a vystačil si se squadrou tvořenou dvěma rytíři, barbarem, zlodějem, kouzelníkem a klerikem. Trochu mi chybělo kouzlo chození po vodě, naštěstí mechaniky hry nabízejí několik možností jak se bez něj obejít. Trénování postav mi připadalo podivné. Asi dvě třetiny hry, možná i tři čtvrtiny jsem strávil do desátého levelu a poté se něco zlomilo a začal jsem skákat o pět úrovní za každou návštěvu cvičiště. Expů je k dispozici opravdu hodně a není problém vychovat z postav nabušené geroje, schopné smahnout i nejsilnějšího nepřítele na jednu ránu, případně na jedno kouzlo.

Grafika je nutně stylizovaná. Některé lokace vypadají líbivě, především počáteční ostrov a poušť. Bažiny mi naopak přišly vyloženě odpudivé a Ohnivý ostrov mě taky dvakrát neoslnil. Ani jedna hra série neproslula silnou atmosférou a třetí díl s nimi svorně drží basu. Sedmý díl ji vyčaroval alespoň v Mohylách nebo ve Strašidelném domě, ale tady se z ní objevil leda náznak. Hudba je ovšem skvělá, jak se na Might and Magic sluší. Ocenil jsem i nápadité protivníky. Někdy se fantazie autorů pravda urvala ze řetězu (candle creep) a někdy jim naopak scházela (carnage hand).

Od Isle of Terra jsem moc nečekal a proto mě příjemně překvapilo, jak je hra rozlehlá a chytlavá. S hádankami a chybějící linií questů jsem se nesmířil až do závěrečné animace, ovšem i tak se jedná o vcelku chytře vymyšlené dobrodružství ve světě, který je radost prozkoumávat.