Half-Life: Uplink je jako poslední bonbón na dně té nejlepší bonboniéry, jako poslední srk toho nejsladšího nápoje, jako poslední hranolek nedělního oběda, nebo také jako nalezení oblíbené hračky z dětství zapadlé za skříní, či objevení letité fotografie na dně spodního šuplíku… Píše se rok 2011 a já instaluji demoverzi z roku 1999 na hru z roku 1998, demoverzi na svoji nejoblíbenější singleplayerovou hru, kterou jsem dohrál 8x a kterou i po řadě let znám stále nazpaměť… Zjištění, že existuje jeden celý level Half-Lifu, jenž mi zůstal utajen, zjištění že je tady poslední dílek puzzlí z obrázku, který jsem měl tak hrdě vyvěšen na stěně, koukal na něj před spaním a nepřipouštěl si jeho nedokonalost, resp. neúplnost, bylo pro mě šokující. Nyní ho ale držím v ruce (mám na mysli ten dílek, vy nemravní neřádi!) a slavnostně zakončuji, co mělo být již dávno zakončeno – příběh jednoho mistrovského díla na poli počítačových her.
Inu, abych sundal růžové brýle, Uplink nedává původnímu Half-Lifu nový rozměr, vlastně v něm vůbec nechyběl, je to zkrátka „něco navíc“, jeden další úkol a jedna zajímavá odbočka. Hned první co potěší je, že Uplink má poměrně ucelený děj, nepůsobí jako jeden level vytržený z kontextu, dočkáte se pár sympatických dialogů, třech základních monster a samozřejmě vojáků. Na vaší vycházce za nasměrováním satelitu určitě nejvíc potěší scriptíky, srdce mi plesalo radostí s každým vojákem, který čekal až se k němu přiblížíte na dohled, aby mohl být nějakou příšerou odtažen za nohy a přeměněn na pár porcí krvavých steaků. Vrcholem scriptování své doby je pak závěr, temný depresivní a monumentálně hrůzostrašný závěr překonávající i většinu plných verzí her (např. Blue Shift vyloženě splachuje do záchodu), natož demoverzí. Zakončení Uplinku se do mě zapsalo jako další nezapomenutelný herní moment.
Inu, abych sundal růžové brýle, Uplink nedává původnímu Half-Lifu nový rozměr, vlastně v něm vůbec nechyběl, je to zkrátka „něco navíc“, jeden další úkol a jedna zajímavá odbočka. Hned první co potěší je, že Uplink má poměrně ucelený děj, nepůsobí jako jeden level vytržený z kontextu, dočkáte se pár sympatických dialogů, třech základních monster a samozřejmě vojáků. Na vaší vycházce za nasměrováním satelitu určitě nejvíc potěší scriptíky, srdce mi plesalo radostí s každým vojákem, který čekal až se k němu přiblížíte na dohled, aby mohl být nějakou příšerou odtažen za nohy a přeměněn na pár porcí krvavých steaků. Vrcholem scriptování své doby je pak závěr, temný depresivní a monumentálně hrůzostrašný závěr překonávající i většinu plných verzí her (např. Blue Shift vyloženě splachuje do záchodu), natož demoverzí. Zakončení Uplinku se do mě zapsalo jako další nezapomenutelný herní moment.
