Znalost příběhu Deliver Us The Moon je vcelku zásadní a nejde ani tak o základní premisu, ale spíše o seznámení se s motivacemi postav, o kterých se pouze mluvilo, zatímco v Marsu už tyto postavy regulérně vystupují a hrají hlavní roli. Bohužel se snaha vyprávět rozmáchlejší sci-fi vůbec nepovedla a přestože už v Moonu to skřípalo, tady šli autoři ještě dál - od drobností, jako že Američanka používá ve vesmíru Koh-i-noor trojúhelník v centimetrech, až po rozvádění hlavní nosné myšlenky, která naprosto popírá druhý zákon termodynamiky.

Hned po spuštění mě čekal tragikomický pohled na obličej malé hrdinky, kvalitou srovnatelný s patnáct let starou budgetovkou. Autoři se ani neobtěžovali proporčně upravit velikost hlavy vůči tělu malé holky, protože tu stejnou hlavu napasovali i na tělo dospělé hlavní hrdinky. Stejně tak se asi nemá význam pozastavovat nad příšerně topornými animacemi postav nebo visorem se statickým odleskem ve stylu pixel artu, přestože raytraycing je tady prý taky.

Moon byl mnohem tajemnější a intimnější. Neměl žádné obličeje, hlavní postava měla vždy nasazenou helmu. Nešel dějově příliš do hloubky a nesnažil se stále opakovat ty stejné hádanky dokola. Bylo tam nějaké to nepovedené skákání, ale nebylo ho mnoho. Mars bere všechno špatné a umocní to. Je z toho těžko uvěřitelné rodinné drama, přibylo skákání a dokonce i šplhání pomocí cepínů. Když jsem po desáté řešil další variaci propojování energetických uzlů, padal jsem nudou z gauče. Až v půlce hry jsem se poprvé projel na povrchu Marsu v rooveru, ale jen tak na chvilku, abych mohl hned zase více šplhat a skákat, jako v nějaké tomb raiderovce.

Zatímco Moon jsem si s chutí zopakoval a skvěle se bavil, Mars mě zklamal na celé čáře a už ani nemám chuť ho dohrávat. Mám strach, že vím jak to dopadne a že to nebude hezký...