Fuck...

Říkal jsem si, že zas taková katastrofa to nebude. Pár budgetových stříleček jsem už dohrál a vždycky se to dalo nějak přežít nebo aspoň člověk nepřicházel o rozum. Ale... Fucking piece of shit.

Ona trapnost přichází už u výběru obtížnosti, protože you think you are fucking special huh? Následuje cutscena ze které pochytavám něco z příběhu, který je předemnou. V podstatě jde o fucking fuck North Korean goat fuckers fuck them assholes.

Snaha o stealth končí někde u třetího nepřítele protože fucking take that you fucking pussies. Dále zjišťuji že nejde skákat, což ani nevím proč mě vlastně překvapuje. Míření je nabindované na mezerník a granát na pravé myšítko. Ne že by to nešlo změnit, ale fucking proč?

Za samotnou hratelnost by se styděli i City Interactive. Údržbář vydrží stejně jako perfektně vyzbrojený voják s neprůstřelnou vestou. Do všech musíte vysypat celý zásobník a na nějaké headshoty z větší dálky než dva metry zapomeňte a lick my hairy balls, fucking big balls.

A celá ta trapárna, se kterou tady šaškuju v komentáři, mi tu hru naprosto znechutila. Ač je mi jasné že to není myšleno vážně a má to vypadat jako béčkový akční film pro bezmozky, tak to působí tak přehnaně vynuceně, že to není vůbec vtipné a zasměje se tomu leda dítě.

Ale jedna věc mě pobavila, to uznávám...

Před nějakou dobou jsem dohrál F.E.A.R. a zoufale jsem si zde povzdechl, jak si tak zábavnou FPS asi dlouho nezahraju, jelikož se novodobé FPS ubírají špatným směrem. Bioshock Infinite nemá zrovna s F.E.A.R. moc společného. Boduje totiž především po umělecké a příběhové stránce, nikoliv v zábavnosti střílení. Ale boduje, to je hlavní.

Columbia je krásné umělecké dílo. Jedno z nejkrásnějších herních měst, nádherně detailní po všech směrech. Hned v úvodu mě zcela pohltila atmosféra, život v ulicích, nádherná hudba všechny ty barvy a pocit dokonalé utopie. Nic ovšem není tak, jak se zprvu zdá a nebyla by to hra, kdyby se počáteční dokonalost nezačala měnit v katastrofu. Ovšem ani přes tuhle "maličkost" to městu neubírá na zajímavosti a drží si tyhle kvality po celou dobu hry.

Příběh je, nejen na poměry FPS, ale celkově herní poměry, opravdu špica. Takhle komplexní, ale hlavně působivé vyprávění, které dokáže udržet pozornost ve všem tom střílení, se vidí opravdu málo kdy a jsem vděčný za každou takovou hru. Protože jestli s něčím hry pracují málo, tak jsou to právě příběhy, které člověk nesrovnává s béčkovými filmy.

Vůbec nejzajímavější je samozřejmě postava Elizabeth. Nejen její velmi zajímavý vzhled, ale také charakter, se vymyká klasickým stereotypům ženských vedlejších postav ve hrách a především chování k Bookerovi dokazuje, že se lze vyhnout love story a přesto vytvořit poutavý vztah mezi hrdinou a vedlejší postavou. Skvěle funguje i po herní stránce a řadím ji mezi nejlepší parťáky ve hrách, jelikož nezavazí a dokáže být užitečná aniž by vystřelila. Jestli ne úplně nejlepší, protože tohle je naprosto geniální využití vedlejší postavy a jejich schopností ve váš prospěch.

Samotná herní náplň, tedy střílení, je řekl bych na nadprůměrné úrovni. Díky Vigorům je celá hratelnost obzvláštněna, tvoří totiž spoustu způsobů, jak zlikvidovat protivníka a dokonce i samotné zbraně netrpí typickým "Tahle mi vyhovuje, tak s ní odehraju celou hru". Díky částečně otevřenému prostředí se tak nabízí i spousta cest a určitá volnost, což přidává na zábavnosti především v soubojích.

Ke hře jsem byl roky spíše skeptický a vůbec se mi do ní nechtělo a možná proto jsem z ní tolik nadšený. Víc takových her, prosím.

S blížícím se koncem jsem tak nějak začal přemýšlet jak vlastně napíšu komentář, protože jsem se rozhodl hru zařadit do letošní výzvy. Začít větou "První Zaklínač mě nebavil, ale..." je zde asi sebevražda a možná jsem to podělal už jen tou zmínkou, ale... ale jsem prostě casual, který není na starší hry zvyklý a ruku na srdce, první Zaklínač není zrovna casual friendly, ač je to určitě dobrá hra a že já se fakt snažil aby se mi líbila. Každopádně dvojka je něco jiného a po delší době zase dlouhá hra, kterou jsem zfoukl za necelé dva týdny.

Komentářů je tu už víc než dost a o kvalitách bylo řečeno asi všechno, takže přeskočím mou (ne)spokojenost se základy hry a přejdu spíše k detailům, které se mi fakt líbily a bohužel ani dnes, v roce 2017, nejsou u většiny her samozřejmostí.

Krev, násilí a brutalita. Je to smutné, ale dodnes tyhle tři věci nejsou moc k vidění i když v každé druhé hře zabíjíte stovky lidí. Krev stříká vcelku běžně, stejně tak běžná je všudypřítomná smrt a pohroma. Když někdo vypadá na zmetka a zmetek to fakt je, tak vás prostě napadne, kde kdo vám chce dát po tlamě ať už proto, že je na vás vypsaná odměna nebo proto, že jste ho zrovna urazili. Jednoduše autoři se oprostili od přehnané romantizace minulosti, která provází velkou spoustu děl, včetně těch fantasy.

Rasismus? Ne že bych se v tomhle vyžíval, ale je hezké vidět hru, kde všechno není sluníčkové a každé vaše rozhodnutí nevede k dobru a hrdina nenastolí po každém questu takový malý, soukromý mír jednoho obyvatele městečka a časem to přejde v mír v království a bla bla. Ne, elfové, trpaslíci i lidé, všichni jsou to zmrdi co se nemají rádi, dávají si to patřičně najevo a ani jejich vzájemná spolupráce neni uplně bez předsudků. Protože jestli jsem z něčeho v takových hrách unaven, tak je to generické západní fantasy a tohle byla vítaná změna.

Sexualní scény nepůsobí trapně a samoučelně. Zde mám akorát jednu výtku a to k tomu, že se mužete vyspat s kdejakou kurvou a Triss to nevadí, i když zde asi sedí "Co oči nevidí..."

Vedlejších questů je sice poskrovnu a druhý Zaklínač tak spolu s "linearitou" připomíná spíše akční adventuru než opravdové RPG, ale výhodou je, že ony vedlejšaky mají často svůj příběh, někdy mají fajn hádanky a někdy jsou vtipné. Dnes už klasické "vyčisti sklep od krys" se zde tak moc nenajde.

A nakonec rozhodnutí, která mají smysl a mění hru, k tomu netřeba víc dodávat.

Závěrem si ovšem neodpustím zmínit dvě naprosto konzoloidní věci, co mi pily krev. Tou první jsou dveře. Proč sakra musím koukat na loading nebo animaci jak prochází dveřma a nejdou projít normálně bez zastavení? Žeby to minulá generace nezvládala? Se mi nezdá. A druhá věc je nemožnost skákat. Zase. Koukat na animaci jak někam šplhá je neskutečně únavné.

Jako celek ale téměř bezchybná hra a těším se až se mi dostane do rukou trojka.

Miluju hru Vietcong, vážně moc. Je to pro mě vůbec nejlepší hra, fps která svou detailností dodnes nemá konkurenci v tomhle žánru. Bylo to mé první, trochu hlubší setkání s válkou ve vietnamu a důvod, proč jsem si tenhle konflikt tak oblíbil (Vím, zní to blbě, ale snad chápete). Problém je, že narozdíl od jiných válek trpí zrovna tahle šíleným nedostatkem celkově v zábavním průmyslu a především ve hrách. Men of Valor působí na pohled asi "nejáčkověji" ze singleplayerových her z Vietnamu. Vietcong je tedy důvodem, proč jsem se do tohodle vůbec pustil.

První dojem je vesměs dobrý. Opravdu to vypadá jako akčová hra tehdejší doby, hrajete za černocha a příběh je tak nějak protkaný neustálými narážky na rasismus, místy se snaží být dojemný i díky dopisům od rodiny, které si můžete číst mezi misema, občas nějaké epické momenty, které jsou asi ok, to se těžko posuzuje dneska. Celkově ale zívačka o ničem. Nejhorší je fakt, že hra nemá titulky v misích, což mně třeba dělá problém stíhat anglicky mluvené slovo, kor ve válečné vřavě. Ale fajn, je to tupá fps, stejně příběh nikoho nezajímá.

Mise jsou povětšinou šíleně lineární, ale vážně dost přehnaným způsobem. Pokud vám dají trochu prostoru, tak je to stejně jedno, protože všude jsou neviditelné zdi a nebo selže mise když se vzdálíte z předem dané trasy. A pokud mise neselže, tak vám hra naháže klacky pod nohy. Příkladem budiž kulometné hnízdo přímo před vámi, které máte za úkol zničit. Nalevo je prostor, kde se dá krýt a hnízdo tak obejít, napravo je situace naprosto stejná. Řešení úkolu? Jít přímo naproti hnízdu, protože jinak ze zdi začnou vylítavat nekonečné zástupy nepřátel, klidně metr vedle vás, za vámi... všude. A pokud nevylítne nepřítel, tak jenom kulka z džungle.

Nepřátelé celkově na mě působili děsně random. Že se spawnují ve zdech, či džungli, která je vesměs taky zdí té cesty o šírce dva metry, je už tak postavené na hlavu a nechápu že vývojáři neviděli jak směšně to vypadá. O nějakém vystřílení nepřátel v okolí si nechte jen zdát, pokud nepokračujete kupředu dle úkolu, tak je nepřátel nekonečno. Další věc je jejich muška. Kolikrát vás netrefí ani kdyby jste stáli hodinu na místě, ale pak jsou případy kdy začne mise a nějaký zmetek vás má ihned na mušce a střílí přesně. Smrtí je tedy hodně, ale ne kvuli obtížnosti, ale kvuli bugům a nehorazné nespravedlnosti, kdy nejde prostřelit bambus ani chata ze slámy, ale pak příjdou mise kde nepřítel prostřelí kamenný sloup či dokonce celý dům.

Kapitola sama o sobě jsou pak vaši parťáci a ač jsme všichni na jejich zbytečnost zvyklí, tak tady je to uplně jiný level. Je jim úplně jedno jestli je vedle nich nepřítel, prostě jdou kam chtějí, vám v žádném případě nikdy nepomůžou. Můžete za sebou mít 4 chlapy a oni vás nechají umřít když vám dojdou náboje a před váma ze zdi vyleze Charlie. Kryjí se za překážky, ale je uplně jedno z jaké strany, klidně se kryjí vedle nepřítele, před kulometným hnízdem, jehož obsluhu se neobtěžují zlikvidovat... prostě všude, kde je něco pevného. Stejně jste jediní, kdo může umřít, takže proč by se obtěžovali.

Jak už jsem říkal, VC byl úžasný svou detailností, v každé chatce bylo něco zajímavého, na stolech se válely fotky a spousta věciček. Prohledávat nepřátele se vyplatilo kvuli zajímavým předmětům atd. Zde na stole stojí ty stejné tři věci dokola jen aby nebyl prázdný, u nepřátel najedete lékárničku a náboje a vůbec nejhorší je, že NIC nejde rozbít. Skleněná láhev, keramická váza, či dokonce okno. Pokud je okno prosklené a je za ním střílna, tak ji nezlikvidujete, protože jak všichni víme, sklo je nerozbitné a neprůstřelné.

Graficky je to na rok vydání slušné, pochválit musím jedinou věc a to hustotu džungle, kde vážně nejde vidět kdo se skrývá v trávě, noční mise v bažinách má pak něco do sebe, ale to jsou jediná pozitiva. Soundtrack pak obsahuje pár známých a dobrých songů, ale ve hře jsem některé z nich ani nepostřehl.

Nechápu jak za tímhle mohou stát vývojáři MoH:AA. Nejsem sice velký fanoušek, ale ta hra byla aspoň funkční a hratelná, zatímco tohle je jeden velký brajgl. A už vůbec nechápu dobové recenze, které tomu dávaly vesměs pozitivní čísla. Že by schválně takhle podělali jenom novou steam verzi je nepravděpodobné.

Pokud máte v plánu hrát steam verzi:
Čeština má problém s diakritikou a nezobrazuje některá písmena.
ZDE návod jak opravit mírné lagy

Chaos plný podivností a zatraceně dobrých nápadů. To japonské hry často bývají a Bayonetta není vyjímkou, ač je to pro západní mainstream hráče možná jeden z těch přijatelnějších titulů. Jelikož jsem podobné hry hrál jen dvě, tedy DmC a Metal Gear Rising, tak se nevyhnu srovnávání. K tomu prvnímu to má celkově nejblíže a to druhé je stejně tak dílo od vývojářů z Platinum Games, tak se to krásně nabízí.

Pro casualy jako já doporučuju v první řadě naplnit kýbl trpělivostí, protože ten budete po čas hry vylívat. Ale první k samotné Bayonettě. Latexový obleček, colty na podpatcích a za každou cenu sexy pohyby. Pri combech se svlíká a vlasy používá jako zbraň. Vývojáři tu nejspíš promítli své choutky a proč také ne, vždyť to k tomu i příběhově vybízí. K ní přibyde pár vedlejších postav a cutsceny se povětšinou neobejdou bez nějakého toho vtipkování na odlehčenou. Pokud se vám hnuly koutky u DmC, zde budete dozajista jako u školního fotografa.

Se samotnými souboji to trochu na pováženou. Hra nabídne množství útoků, které břidil jako já dá málo kdy do nějakeho ultra božího comba a rozseká všechny kolem sebe na maděru, ale to hře zazlívat nebudu. Efekty vypadají krásně, vývojáři se nevyřádili jen na vzhledu hrdinky, ale i na útocích, kde nepřítele bijete pěstmi z vlasů, kopete botou z vlasů, půjčit si můžete i nepřátelské zbraně a následně tak vykuchat motorovkou, točit se na tyči či je posekat katanou. Můj hlavní problém zde tkví ale v občas šílené nepřehlednosti a zlobivé kameře. Nemůžu ani říct, že by hra byla nějak těžká, ač to určitě neni procházka růžovou zahradou, ale většinu úmrtí jsem měl ze zasekané kamery při souboji na malém prostoru a nebo z chaosu na obrazovce, kdy jsem dokázal umřít opakovaně i u QTE, protože mé postřehy stojí za prd.

Druhý a vůbec můj hlavní problém je hudba. Ta neni vůbec špatná, hraní žádným způsobem neruší a poslouchá se docela dobře, jenže ne ve hře. Myslím, že k drcení hlav a vůbec rubání nepřátel po desítkách patří hudba, která trochu nabudí a ne že ji budu ignorovat. Budiž u řadových nepřátel, ale boss fighty mě kvuli hudbě nějak extra nenadchly ač se snaží být epické. Pokud tedy víte jak skvělé jsou v DmC, kde ještě hudba od Noisia krásně nabudila nebo když si vzpomenu jak jsem pomalu potil krev a z frustrace při It Has To Be This Way na plné pecky čekal, kdy bude gamepad zaražený v monitoru, tak u Bayonetty jen bez zájmu kroutím hlavou.

Samozřejmostí je sbírání herní měny, za kterou si kupujete nové útoky, zbraně, či různé zvýhodňující předměty. Hratelnost pak oživí i jízda na motorce či dokonce na raketě, z čehož jsem měl strach když jsem četl recenze a tohle kritizovali, ale nakonec mi to přišlo vcelku zábavné a naštěstí se to neopakuje často. Malou výtku mám i ke grafice prostředí nebo spíše k barevné stylizaci, která působí až vyblitě a stereotypně.

Celkově ale nemůžu říct, že bych se nebavil. Problémy s kamerou dokážu tomuhle žánru odpustit i když to občas stojí nervy, ale jsou to hlavně poněkud nezáživné boss fighty které sráží body jinak skvěle stylové akci se sympatickou hrdinkou v čele.

Béčkových stříleček mám zasebou už pěknou řadu a Inversion se k nim může směle zařadit, jelikož je to dost zapadlý kousek bez ambicí a originální hratelnosti, ač se díky hrátkám s gravitací může zdát, že zrovna originalita není to, co by chybělo. Ovšem i přes nedostatky je to pro mě spíš překvapení než zklamání.

Davis Russel je polda kterému končí šichta, těší se domů za manželkou a dcerkou a v tom Zemi napadnou neznámí vetřelci. Manželka je mrtvá a příběh se mimo jiné točí kolem hledání jeho dcerky. Jeho motivace postřílet všechny vetřelce je tedy dost ubohá a odfláklá řekl bych. Zabíjí to pak i poněkud hollywoodské rádoby-cool hlášky kterých mám plné zuby. Na pozadí toho všeho se vytváří mnohem zajímavější příběh neboť celou dobu nevíte vlastně kdo vaši nepřátelé jsou, co chtějí nebo odkud přišli. Příběh mě tak dokázal hnát kupředu a obsahuje i dost dobré zvraty. Na obyčejnou střílečku opravdu solidní, i když konec je dle mého příliš unáhlený a neuspokojující.

Hrátky s gravitací, s čímž se hra prezentuje už přímo na obalu, jsou asi hlavním lákadlem. Střílet nepřátele nad vámi, vedle vás, ve vzduchu i na zemi je vcelku pěkná změna. Problém je, že nemůžete vymýšlet nic nového. Sami můžete změnit gravitaci jen na malém místě a lze tak zvedat nepřátele z krytů nebo třeba házet s auty a dalšíma věcma, ale nic víc vás autoři nenechají udělat. Na myšlenky že změníte gravitaci a budete běhat po zdech domů nebo po stropech interierů tedy zapomeňte, tyhle momenty má hra pevně dané. Vesměs tedy ne moc kulervoucí fičura.

Pocit ze střelby a vůbec zabíjení je docela uspokojující. Nepřátelům lze odtrhat končetiny, rozstřelit hlavy a místy to působí jako slabší Bulletstorm, ale jinak je v nich nízká variabilita a začínají nudit. Boss fighty hra vůbec nemusela mít, jelikož jsou občas chaotické, váš parťák tam jenom zavazí a nechává se zabít, respektive shodit na zem a vy ho musíte zvednout než umře, a vůbec nejhorší je, že se třeba třikrát opakují s tím stejným typem nepřítele. Zoufalé, nemyslíte?

Pěkné je zpočátku i prostředí a jeho proměnlivost. Z městských ulic a domů se postupně dostáváte do vyprahlé pustiny s nádechem westernu a pak do té horší části, tedy nudné tunely a nepřátelská doupata plné železných konstrukcí. Ač světlá chvilka se objeví díky dobrému zvratu i v pozdější fázi hry.

Zcela upřímně můžu říct, že jsem od Inversion dostal víc, než jsem původně čekal, ač jsem si tady spíše jen postěžoval. Problém je, že tu vše funguje na tak akorát hratelné úrovni a nahoru to dost táhne pouze příběh. Přesto je to docela solidní zábava a když přežijete první hodinku obyčejnosti, tak vás hra odmění.

Každému je nejspíš jasné, že Global Ops je jen další budget, u kterého vývojáři neměli žádné ambice udělat díru do světa a nejspíš od počátku byl plánovaný prodej za nízké ceny ať už na steamu nebo v trafikách a supermarketech, kde si k tomu člověk koupí březňáka v akci a jde to nandat těm zpropadeným teroristům.

Příběh začíná pádem letadla někde v Grónsku za dob studené války. Po pádu zde zůstala nevybuchlá bomba velké hodnoty a ničivé síly. Tyhle věci samozřejmě přitahují lidi určité národnosti a etnické skupiny, které by vás v životě nenapadly. Jsou to Rusové a Arabové. Zde si dovolím první negativní poznámku a to jest dabing. Poláci si to nejspíš nadabovali sami s naprosto přehnaným a amatérským přízvukem. S klidem to tak můžu označit za nejhorší dabing co jsem kdy ve hře slyšel. Když se tedy člověk oklepe z šoku z té hrůzy co trhá uši, tak vemete do ruky zbraň a hůra na ně. Naši plešouni to mají všechno v paži a do toho střílení ještě hází ubohé, rádoby vtipné hlášky. Což je naopak plus, protože hra se vůbec nebere vážně.

„Střílej jen když to bude nezbytné.“ Po jednom tichém zabití, kdy prostě nepříteli fláknete jednu pěstí po hlavě jak Bud Spencer, příchází válečná vřava a s parťákem udělate největší rozruch na kilometry daleko. (Parťák je mimochodem uplně k ničemu, furt se někde toulá a člověk je rád když zabije jednoho ze sta.) Tam ukradni člun, dále zase auto nebo obrněný vůz a pro jistotu ukradni i vrtulník a tank, ale hlavně potichu! Největší sranda je, že ve všech těchhle vozidlech se nakonec vybouráte a ty dva zelené mozky všechno ustojí bez škrábnutí. Ale zcela upřímně, takhle ta nekonečná akce, připomínající béčkové akčňáky, je vlastně nakonec fajn, jelikož hra tak netrpí hluchými místy a když si chce člověk jen zastřílet bez zbytečností okolo, tak je tu určitě správně.

Graficky hra na svůj rok samozřejmě dosti zaostává, ale v tom se u levných her pitvat nechci. Mnohem víc mě trápí samotný design jednotlivých úrovní, kdy hra občas nedá ani náznak kam že to mám vlastně jít a já tak 10 minut běhám okolo a hledám nějakou zbraň jak zničit tank. Řešení je přijít k tanku co nejblíže aby se spustila cutscena. Nebo hledat dveře kterými mám projít, když všude okolo je milion fejkových dveří, taky není moc zábavné. Dalším problémem je i stereotyp z prostředí když se dostanete do Libye. Naštěstí jde hra zvládnout do čtyř hodin.

Přes svou jednoduchost a lineárnost, kdy jakékoliv odbočení z cesty znamená smrt či neviditelnou zeď, se nemám proč na Global Ops vlastně zlobit. Na bugy jsem nenarazil, prostředí jde ničit lépe jak v kdejakém áčkovém počinu a co je hlavní, na nic si to nehraje.

Fallout je dozajista herní legenda, která za ty roky dokázala nasbírat velké množství fanoušků stejně jako dokázala fanoušky ztratit s novými díly se změnou vývojářů. S klidem můžu ovšem říct, že si možná jednoho dalšího našla právě díky New Vegas, které je pro mě vstupní bránou do světa téhle série. Jsem si vědom toho, že je to obrovský rest, ale je to tak...

Nejbližší dílo, se kterým zde můžu srovnávat, je nejspíš Skyrim, díky kterému bych NV mohl shrnout legendární větou "Like Skyrim with guns", neboť jistá podobnost s TES sérii se zde nezapře. Dost ale o fantasy světě, takhle vidím NV jako samostatnou hru, nezávislou na serii.

První, na čem většina RPG stojí (a často padá), je kvalita questů a to nejen hlavních, ale především těch vedlejších, které jsou pro mě často důležitější neb tvoří atmosféru onoho světa a poskytují spoustu informací okolo. Zde NV exceluje, jelikož každá postava a většina questů je skvěle napsaných. Nestává se tedy, že by člověk musel jít 100x vyčistit sklep od krys nebo prozkoumat 50. dungeon, který čistě nahodou vypadá na chlup stejně jako ten 27. nebo 39. Na cestě tak potkáte hromadu různorodých charakterů a co víc, vaši parťáci mají taky určitou osobnost a příběh, tudíž nejsou to jen tupí panáci co se pletou pod nohy.

S množstvím postav a questů souvisí i rozlehlost světa, která sice na mapě nevypadá nijak zázračně velká, ale ve skutečnosti je možná místy rozlehlá až moc. Jelikož jsem člověk, který nenávidí pouště a všudypřítomnou oranžovou a hnědou barvu, která se táhne kilometry a nikde nečeká nic zajímavého, tak jsem po několika hodinách už trochu trpěl, ale paradoxně místo, které hýří barvami nejvíce, tedy samotné město New Vegas mi přišlo nejhorší z celé hry. Značnou vinu na tom mají pravděpodobně konzole, kvůli kterým muselo být město rozkouskováno a když jsem musel koukat na třetí loading během pěti minut, tak mi malinko tekly nervy. Navíc je špatně navržené a z nepochopitelných důvodu vyplněné budovami do kterých ani nejde vstoupit. Vůbec nejlepší jsou tak malá městečka a především vaulty.

Perky, craftění, opravy zbraní a všechny tyhle doplňkové činnosti jsou asi fajn zpestřením, které splní účel, ale na větvi jsem z nich nebyl. Dal jsem si pár modifikací na zbraně a nějak s tím uhrál celou hru aniž bych řešil crafting nebo opravy. Zbraně se tak nerozbíjí otravným způsobem každých pár desítek minut, což vidím jako plus, jelikož mě tyhle "realistické" vychytávky ve hrách spíše obtěžují než baví.

Největší vadou na kráse jsou bezesporu bugy. Lidé chodící pozpátku, poskakující ve vzduchu, propadávající se do země či problikávající textury. Hraní to celkově neovlivňuje takže jsem se zbytečně nevzrušoval dokud jsem v klidu neodehrál asi 20 hodin a hra nezačala padat. Nekonečné loadingy mi tak občas dost znepříjemňovaly požitek.

Výtky bych pak měl samozřejmě i ke grafické stránce, u které každý pozná, že je na svůj rok trochu zastaralá, a také k hudbě Ta sice k atmosféře světa dobře sedne, ale jak jsem byl v začátcích nadšený z rádia, tak velmi brzy jsem zjistil, že ony melodie jsou poněkud stereotypní a ani to vlastně nevnímám. Ale to jsou maličkosti.

New Vegas tak předčilo všechna má očekávání a děkuji Ronikovi, že mě ke hře dokopal. Určitě se v budoucnu budu trochu zajímat i o jiné díly.

Seriálový South Park jsem pravidelně sledoval ještě na základní škole a za ty roky jsem si pustil jen pár dílů na střední, když jsem se nudil. Nemám tedy páru jakým směrem se seriál ubíral v posledních letech a tenhle herní počin je pro mě návrat po dlouhé době.

Hru jsem vlastně bral i jako seriál víceméně, protože souboje jsou sice fajn a vyloženě nenudí, ale stejně největší zábava jsou vtipné hlášky a cutsceny, na které jsem vyloženě čekal. Hláškami je to nabité na každém rohu. Při každé interakci s lidmi ve městě, při soubojích nebo prostě při zkoumání okolí má váš parťák občas nějakou poznámku. Ač je tohle všechno zábavné, tak si neodpustím poznamenat, že serial měl přecijen poněkud údernější hlášky a celkově byl vtipnější. A nebo si to jen špatně pamatuju? Faktem ale je, že zde nejsou žádná hluchá místa a čím dýl jsem to hrál, tím víc mě to bavilo. Tvůrci si nevyplácali všechen vtip na začátku a dokázali ho krásně rozdělit po celou herní dobu tak, aby vždy překvapil.

V jádru je to velmi zjednodušené RPG s tahovými souboji, kde si můžete vybrat za jakou classu budete hrát. Samozřejmě jsem si zvolil žida jako většina hráčů, protože... žid prostě, kde jinde můžete hrát za žida? No a zbytek je typický South Park. Útoky založené mimo jiné především na prdech, po nepříteli fláknete třeba hovno nebo vložku a celé je to plné zvracení a posrávání se. Každý parťák má pak své speciální útoky, které mě nutily je střídat abych se podíval co dokáží. A nepřátelé? Děcka, krysy, bezdmovoci a hlavně nacistické zombie, nacistické kočky, nacistické cokoliv. Klasika. Samotné souboje ale časem začínají být trochu stereotypní. Naštěstí se jim dá někdy vyhnout díky interakci s okolím a vyřadit je tak dřív, než s nimi člověk příjde do styku.

Jak už jsem řekl, seriál v posledních letech neznám a tudíž některé postavy jsem vůbec nepoznával a předpokládám, že mi unikla spousta odkazů. Hlavní postavy jsou ale ten starý dobrý základ. Kluci se dostávají klasicky do situace, která ovlivní celé město a oni jsou ti, kteří se s tím musejí vypořádat. Vedlejší postavy pak plní ty vtipné role důležité jak pro hlavní příběh, tak i pro množství vedlejších aktivit, mezi kterými nechybí ani sběratelské předměty. Prošmejdit město co nejvíc mě tak donutily, i když jsem všechno nenašel.

V South Parku jednoduše o zábavu není nouze a Stick of Truth nabízí spoustu absurdit, na které jsem byl zvyklý ze seriálu. K tomu se možná teď zkusím vrátit a herní pokračování si nenechám ujít.

Nejsem nikterak kovaný v žánru akčních RPG a takzvaných "Diablovek" a přes to, že jsem jich už hrál několik, tak je to pro mě spíše nenáročná zábava u které vypnu a poslechnu si nějaké album, rádio či podcast. Samotnou hru ovšem neignoruju, ale má slova berte spíše z pohledu casual hráče.

Grim Dawn na první pohled zaujme svou stylizací a grafikou. Působí to jako temná pohádka s řádně ponurým světem a ač je nějaké zlo v každé hře tohoto typu, tak zde to na mě působilo o něco víc než jinde a ze samotných nepřátel jde občas i respekt. Zkáza onoho světa pak působí taky silnějším dojmem v každé z lokací, které se mění akorát tak často, aby nezačaly nudit.

Příběh samotný jsem ignoroval, za což se omlouvám pokud se to někoho dotkne, ale poslouchat Lukáše Grygara a kolektiv mi přišlo zábavnější, bohužel. (Pokud víte o diablovce, u které se budu klepat napětím nebo si kvalitně pobrečím, tak sem s ní.) Co jsem tak zaznamenal, tak do příběhu lze nějak zasahovat, kdy zaleží na rozhodnutí a zda si to poděláte u té či oné frakce. Z dobré reputace u každé frakce samozřejmě vychází určité výhody.

Nodmyslitelné jsou samozřejmě povolání a hlavně loot, který je zde opravdu bohatý a nejenže si na sebe můžete oblíct či pověsit kde co, ale některé itemy mají i své unikátní skilly, které v klasickém stromě skillů nenajdete. Lze tak najít itemy několika kvalit, vylepšovat je, kombinovat itemy a craftit. V itemech je ale šílený "bordel" a všude je příliš statistik a textu což je předpokládám dobře pro zapálené hráče žánru, pro mě to byl občas trochu zmatek. U povolání jdou zkombinovat hned dvě najednou, což je hodně dobrý pro znovuhratelnost, a body si nahazet do hromady pasivních či aktivních skillů. Já jako člověk, který rád namaxuje 4-5 aktivních skillů, abych se nemusel tolik soustředit na to co mačkám, jsem tak hrál čistě za Arcanist, u čehož si dovolim pochvalnou poznámku k ragdoll fyzice, kdy po sleslání kouzel nepřátelé pěkně lítali vzduchem.

Ocenit musím i samotné souboje, ve kterých je nutnost se neustále hýbat, protože nepřátele vás jen tupě nesekají, ale dokáží také pěkně zavařit třeba kouzly, ač na první hraní je obtížnost poněkud nižší. Já ale nejsem typ hráče který by měl čas a chuť hrát něco dvakrát a potřebu hrát dál po dohrání jsem měl pouze u Torchlight 2. Tohle je ale vážný kandidát v žánrovém suchu, které ale v brzké době nepříjde.

Čelist mi z hraní nespadla, ale výtek taky moc nemám. Rozhodně je to skvělá zábava a poslech podcastů jsem si už dlouho takhle nevychutnal. Steam ukazuje solidních 28 hodin na jeden průchod, který určitě nebyl na 100% (Pokud to vůbec jde). Vývojáři tak ukuchtili vcelku běžnou diablovku, která splní vše, co od ní čekáte. V něčem šli více do hloubky, což určitým hráčům zachutná, ale celkově nic převratného nenaservírují. To, co nabízí, je ovšem jakost první třídy.

Tuhle lidovou legendu, respektive skutečný příběh, jsem samozřejmě neznal. Chlap velký jako hora, který pobije jedním švihem ruky i tucet vojáku a holou pěstí rozdrtí brnění... no dobře, tohle je asi výmysl pro účely hry. Pier Donia byl nejspíš jeden z těch lidových hrdinů, kterého má každý stát, kraj či město. Takový hrdina, který jde proti politickému zlu a hájí zájmy prostého lidu. Cross of the Dutchman nám tenhle příběh stručně povypráví v lehce dětské hře.

Na první pohled se může zdát, že se člověk pouští do akčního RPG. Bohužel každý průchod hrou bude pro všechny stejný, vše je předem dané, vybavení je stejné a postup lineární. Tvůrci se tak soustředí spíše na samotný příběh, tudíž můžeme hru nazvat akční adventurou s vcelku repetetivní hratelností. Celou hru lze ovládat pouze myší, vše je tak zjednodušené na úrovni mobilní hry a veškerá náplň je zabíjet a plížit se. Rádoby hratelnost oživující stealth pasaže se autorům moc nepovedly a vyhýbání se vojákům s lucernou je až směšně jednoduché.

Roztočit se s mečem uprostřed houfu Saských vojáků je ale docela uspokojující. Nepřátelé lítají vzduchem jako by je fackoval Bud Spencer a možností zabití je na tak malou hru vcelku odpovídající. Lze si tedy odemknout několik nových útoků jak mečem, tak pěstmi a trochu si s tím vyhrát. Hra stejně skončí dřív, než se člověk začne nudit.

Graficky hra působí vcelku hezky, až pohádkově. Proto nelze upřít alespoň částečné zaměření na dětské hráče, ač pak příjdou ručně kreslené cutsceny, kde jsou tedy ukázány i poněkud drsnější momenty. Hudební doprovod taky neni na nejhorší úrovni, ale v hlavě neutkví. Zoufale však chybí dabing, což se dá u indie her pochopit, ale když mají postavy nějaký charakter, tak mi to občas vážně schází.

Cross of the Dutchman se jasně snaží hlavně odvyprávět příběh a seznámit s ním třeba celý svět. Jako otevřené akční RPG z toho mohla být i zábavná hra, protože zasazení v historické Evropě, bez fantasy potvor, se často nevidí a tímhle dokázali, že by to v diablovce mohlo fungovat. Nicméně tohle je jen příjemná jednohubka zfouknutá do tří hodin, nic víc.

Nejsem jeden z těch lidí, co neustále kafrají, že si člověk nemůže koupit ani balíček chipsů aniž by v něm nebyl zombík. Právě naopak, mě tyhle potvory asi nikdy neomrzí. Nebaví mě ovšem, že jsou ve hrách často jen jako tupé terče v nějaké lineární fps. To ale není případ State of Decay.

První, co člověka zaujme, je prostředí amerického maloměsta, respektive maloměst. Ne příliš okoukané a pro mě velmi atraktivní zasazení. Spolu se skvělým nasvětlením to tak vytváří výbornou atmosféru a celkově graficky je hra hodně líbivá, i když se najde pár chyb, jako mimika postav nebo že se vývojaři moc nezabývali ani synchronizací rtů a dabingu. To se ale dá odpustit, jelikož příběh tak nějak nehraje moc velkou roli a hra dokonce neobsahuje ani cutscény (Nebo jesem si alespoň žádné nevšiml).

Hlavní je survival, zkoumání prostředí a budování základny, kde tvoříte komunitu přeživších. Hra na vás tak neustále chrlí množství vedlejších misí a neustále je co na práci. Tam někdo potřebuje pomoct, támhle je zas zamořený dům, tady je kamarád v depresi a spoustu dalších. Časem ale vše přechází do stereotypu a plnit vedlejší mise ztrácí smysl. Naštěstí když jsem to nějak rovnoměrně prokládal s příběhem, tak hra skončí dřív, než to začne všechno nudit. Stejný problém nastává i u hledání zásob apod. Pokud si naplníte sklady a postavíte co potřebujete, tak už není žádná motivace v prohledávání budov pokračovat.

Zde se vyskytuje první problém. Sice můžete vstoupit do každé budovy, ale jejich interiér se neustále opakuje. Uplný Skyrim to sice není, ale i tak je to časem otravné. Podobně otravná je i sposta bugů a především naprosto ubohá zničitelnost prostředí. Dřevěný plot pro auto představuje betonou zeď, deska na zemi vám dokáže převrátit auto na střechu a zombík visíci na kapotě vám způsobi vzplanutí motoru. Auta se ničí až příliš jednoduše, ale jinak je člověk rád, když urazí poštovní schránku nebo rozbije okno.

Celkově je State of Decay trochu promrhaný potenciál. Spolupráce s parťáky se omezuje jen na pomoc v boji či se sháněním surovin, tudíž si je mužete zavolat aby vám chodili za prdelí a občas něco zabili, jinak jen někde postávají doma a nebo se jdou zahrabat do města abyste je pak museli zachraňovat. Promluvit si s nimi mimo mise také moc nelze, navazovat vtahy nebo si lepšit pověst u jednotlivců už vůbec ne. Tohle prostě zamrzí, když už můžete ovládat v podstatě kohokoliv. Postavy pak má smysl střídat jen když unavíte jednu.

I přes četné výtky je to ale stále zábava a nic podobného asi nenajdete. Každého, kdo nemá zombíků ještě dost, by tohle nemělo minout. Bohužel dnes jde na steamu pořídit jen Year-One edice, která je snad v horším stavu než ta původní, takže hodně štěstí se sháněním nebo pevné nervy s novou.

Závěrem jen dodám, že Jesper Kyd je frajer.

„Už hráls GUN? Je to jak GTA, akorát westernové!“

Jsem z té generace, která po škole hrála Vice City a San Andreas, byl to pro nás vrchol zábavy, tolik možností, tolik svobody! Rodiče říkali, že chodíme s blbečkem po městě a zabíjíme lidi a když pak přišel GUN, tak jako westernový fanoušek jsem s radostí s blbečkem zabíjel lidi na divokém západě.

Příběh je vcelku jednoduchý, odkazuje spíš na americký styl westernů, který není zrovna můj nejoblíbenější, ale na poměry herních příběhů je to slušné a stačí to, aby vás hnal kupředu. Nechybí železnice, zákeřný záporák, indiání a krásná prostitutka. Fajn, Jenny jsem si pamatoval z dětství krásnější a dnes už ten její rozostřený xicht moc neohromí. Jako u většiny starších her platí, že pro to musí mít člověk trocha citu. Noční mise s utěkem z vězení pro mě byla nezapomenutelná, ovšem s třetím průchodem hrou jsem si jen nostalgicky zavzpomínal, co tehdá byl vrcholný zážitek.

Hlavní linka samotná je hodně krátká, ani těm loudavějším to nezabere přes 10 hodin, a tak se to snaží vynahradit vedlejší mise a collectibles, zde v podobě zlata. Čeká vás tak dopadení banditů na plakátech, nahánění dobytka, doručování zásilek a dostavení se na místo v časovém limitu, lovení zvěře nebo si lze zahrát poker. Ve výsledku docela různorodé činnosti, které zabaví.

Graficky poněkud zaostává i na dobu vydání, ale hlavní je, že narozdíl od jiných starších her je to i dnes stále dobře hratelné a že se zub času nepodepsal na ovládání. S tím je spojená jízda na koni, kterou nejspíš dodnes na PC nikdo nepřekonal. Krásně plynulé, nikdy nemáte chuť dát tomu koni pěstí (Zdravím Two Worlds). Takže mé výtky směrují především k ošklivým texturám a také k nevýrazné hudbě.

Dodnes je to vlastně jediná otevřená westernová hra na PC a také jedna z mála kvalitních westernových her celkově, takže kdo po tomhle prostředí prahne, tak by neměl tenhle klenot minout. I přes určité chyby je to skvělá zábava a mrzely mě vždycky akorát dvě věci. Chybí multiplayer z PSP verze a také Activision na obalu. Kde je dvojka vy ku...!!

Jako strážce s obličejem člověka a tělem kočky chráníte Boba před nástrahami v jeho snu a snažíte se, aby bezpečně došel až do postele. K tomu používáte jablko, do kterého když narazí, tak se otočí po směru hodinových ručiček a s tím jablkem vícemeně řešíte všechny úrovně. Pak přibyde ještě ryba. Ta slouží jako most pro spojení dvou plošin. Bob může kdykoliv spadnout, hru to nijak nepřeruší, prostě se objeví znovu na začátku. Jediné co vyžaduje restart urovně je střet s nepřáteli v podobě budíků a psů či nástrahy jako díry v zemi nebo koleje, kde Boba přejede velrybo-vlak. Po dohrání hry se zpřístupní ještě Nightmare mod, kde procházíte stejné úrovně, ale cestou je potřeba sebrat ještě klíče a hru to trochu ztíží.

Jak jste si jistě všimli, Back to Bed má pěkně snovou stylizaci, ale bohužel působí trochu jednoduše, což je jistě zapříčiněno portem z mobilních telefonů. To hře škodí asi nejvíce. Na PC poměry to působí jako nějaká freeware flashovka od studentů. Na konci jsem se dozvěděl, že pro vznik byl zapotřebí dokonce kickstarter, což jsem teda nečekal, protože to není žádná sláva ani na poměry mobilních her.

Hra to není špatná, ale moc toho nenabízí. 30 úrovní, které nejsou obzvlášť variabilní dohrajete za necele 2 hodinky a pokud nezakysnete v posledních úrovních jako já, tak i méně. S Nightmare modem to lze protáhnout a pokud jste achievement hunter, tak je to skvělá volba, protože dohrát to na 100% asi bude výzva, ale ne zas tak velká.

O F.E.A.R. bylo v době vydání slyšet hodně. Už jen ten název prostě lákal a když se v časopisech objevila ta hrůzu nahánějící holčička... tak jsem raději hrál No One Lives Forever, protože jsem srab. Tak velký, že jsem se ke hře dostal až po 11 letech, ale jsem rád, že jsem se k ní vůbec dostal.

Strach nakonec není to, čím hra boduje. Zpočátku sice dokáže pěkně vylekat, ale postupem času jsem si zvykl, protože ony děsivé pasáže se pravidelně střídají s akčními a v druhé polovině jich ještě ubyde. Ovšem to napětí a neustálá opatrnost nějak přetrvává po celou dobu hraní a to je právě skvělé. Nemůžou za to mrtvoly padající přímo pod nohy ani Fettel či Alma. Když se ale objevila nad žebříkem, tak jsem div nevrazil klávesnici do monitoru. Jsou to obyčejní nepřátele, ze kterých jde respekt a dělají tuhle hru tak zábavnou.

Pokud jde o AI, tak má F.E.A.R. dodnes minimální konkurenci. Protože nepřátelé, kteří dokáží komunikovat a inteligentně reagovat na danou situaci se jen tak nevidí. Čekám za rohem... nic. „Vyžeň ho z tama!“ a vzápětí přiletí granát. „Už drž hubu.“ Ticho, nikde nikdo, čekají až vejdu do mistnosti a budu lehce na mušce. Žádná reakce na střelbu, nic. Takhle se mi to líbí! Nikdo tam nepobíhá jak ovce, kryjí se, dokáží vás obejít a napadnout tak zezadu. S perfektním nazvučením a bullet timem, které sice hru dosti ulehčuje, tak hra nabízí asi nejlepší přestřelky co mi kdy hra nabídla. Samozřejmě není to dokonalá AI, ale oproti jiným fps je to uplně jiná úroveň.

A jak už jsem řekl, z nepřátel jde respekt. Hra totiž dokonale pracuje s momentem překvapení. Otevřou se dveře od výtahu a první co vidíte není stádo blbečků čekajících na popravu. Vidíte letící granát před xichtem. To je právě to, co obyčejný člověk udělá třeba v multiplayer hrách. Díky, přesně to chci zažít i v singlu. A když pak něco proletí oknem a že je to neviditelný ninja nepřítel zjišťuji až když je metr předemnou, tak jsem teprv pořádně vynervovaný.

Samozřejmě vytknout tomu lze stereotypní prostředí. Neustále procházíte jen šedé kanceláře a venku to není o moc barevnější. Jenže přestože si na proměnlivém prosředí hodně zakládám a většinou je to důvod proč mě fps nebaví, tak tady mi to překvapivě vůbec nevadilo. A je to právě díky tomu napětí a skvělým přestřelkám, při kterých na nějakou šeď zapomínám.

Roky jsem nehrál tak dobrou fps a když kouknu jak tenhle žánr vypadá dnes, tak asi zas pár let hrát nebudu. Moc jsem si to užil a doufám, že pokračování a datadisky nezklamou.

Také znáte ten zvrhle uspokojivý pocit, když to v druhých FlatOutech plnou rychlostí naperete do pomalého soupeře a on se rozletí po celé trati? Tak přesně tohle v DiRT: Showdown nezažijete.

Codemasters odbočili od klasických polo-arkádových závodů a když už mají možnost použít jméno Ken Block, tak udělali čistě arkádové závody, ve kterých jde hlavně o show a zábavu. Povedlo se? Ani ne. Hlavní problém je v modelu poškození. Auta se sice odírají, mačkají a odletují z nich součástky, ale chce to tak nějak moc úsilí a celé to působí jako kdyby do sebe narážely kartonové krabice na kolečkách. Tím pádem mody jako derby nebo 8-ball jsou nehorázná nuda.

Problém jsou i samotné auta, kterých je sice na výběr vcelku velké množství, ale vícemeně se od sebe liší jen vzhledem a všechno to jde odjezdit s těmi, co máte k dispozici od začátku. Tím odpadá jakákoliv motivace vyhrávat závody, protože auta jsou jediná odměna. Peníze lze krom aut utrácet i za "tuning" což je jen přidání pár čárek do statů a nechápu proč tam ty čárky nemohly být rovnou. No alespoň že tam jsou licencované značky...

Abych si ale neustále jen nestěžoval. Obyčejné závody jsou vcelku fajn zábava a další mody kde třeba musíte předvádět show (tzn. driftovat, skákat, rozbíjet cihličky..) jsou dobré osvěžení. Můj oblíbený byl mod ve kterém musíte protivníky shazovat z vyvýšené plošiny. Je to v podstatě takové derby, ale ta ubohá demolice není to hlavní. Grafika aut a tratí je také na slušné úrovni.

Velké plus je pro mě ale soundtrack. K arkádovým závodům neodmyslitelně patří hudba která nabudí a tady se to povedlo na jedničku. Neomezují se na jeden žánr a přináší tak od každého něco, povětšinou co bylo popůlární v době vydání. Nechybí tudíž hvězdy dnb Camo & Krooked či Nero. Z dalších žánrů zazní třeba Rise Against, Labrinth nebo má oblíbená skladba Japan od South Central.

Ve výsledku není Showdown vyloženě špatná hra, ale je poněkud zbytečná, jelikož před ní tu byly podobné hry, které jsou ve všech ohledech lepší. Z tohoto mohou být nadšení opravdu jen lidi, kteří nehráli FlatOut nebo Burnout.

Nejsem fanda RPG Maker her a co jsem zkusil, to jsem většinou nedohrál. Eternal Senia ale vypadá líp než polovina takových her a ke všemu je freeware, tak proč to nezkusit.

Nejdůležitější věc je to, že vás hra každých 10 sekund neotravuje s random tahovými souboji. Jde totiž o akční RPG a souboje jsou vyřešeny velmi jednoduše. Jdete proti nepříteli a postava sama útočí. Je to tak vcelku lehké a když někoho nemůžete zabít, tak se prostě vrátíte a trochu naexpíte. Vynahradíte si to pak u boss figtů. Ty vyžadují trochu rychlosti a přesnosti a dokonce je na výběr i z easy a hard modu.

Hra také sází na příběh. Ten je klasická cesta za záchranou, ale je pěkně napsaný a žene dopředu. Je vyprávěn i pomocí flashbacků a hraní tak přerušuje i poněkud větší množství cutscen, pomocí kterých se postupně dozvídáte něco o hlavní hrdince, její "sestřičce" a vůbec důvodu téhle cesty. Nechybí ani ždímání emocí tak, jak to mají asiaté rádi. Nakonec tak můžete dojít ke třem koncům, které se ale větví až ve finále a lze si tak lehce projít všechny po uložení hry.

Celé to zabere kolem 5 hodin a kdyby měla hra cenovku, tak by to myslím vůbec nevadilo, jelikož na freeware poměry je to víc než slušné. Není to sice žádný zázrak plný originality, ale vše funguje jak má. Závěrem také vypíchnu soundtrack, ten byl moc hezký.

Jelikož jsem se rozhodl splnit zdejší herní výzvu, tak jsem musel sehnat nějakou sportovní hru u které nepadnu nudou do pár minut. Židi z EA nechtějí peníze a rozhodli se neprodávat NHL digitálně, tak jsem koukal po nějakych snowboardech, skatech apod. neboť v dětství mě nachvíli zabavily hry jako Dave Mirra Freestyle BMX či série Tonyho Hawka. Freak Out je poměrně přehlížená a paradoxně nejlépe sehnatelná hra tohoto typu.

Hraje se to víceméně stejně jako všechny tyhle honičky score pomocí předvádění triků. Lyže sice nejsou tak cool jako snowboard, což je nejspíš i důvod proč se hře nedostalo větší popularity, ale na zábavnosti to neubírá. Herní náplň je poměrně jednoduchá. Máte před sebou sjezdovku posetou ikonkami, které když projedete, tak se vám spustí challenge. Takhle na jednu jízdu jich zvládnete hned několik a všechno to svižně ubíhá. Sjezdovek bohužel není zrovna nejvíc a zamrzí také jejich krátkost. Většinu z nich sjedete do minuty-dvou. Také challenge se neustále opakují a časem to začíná být stereotypní.

Nechybí ani možnost obléct si svou postavu či koupit jiné lyže. Tohle všechno se odemyká klasicky plněním challgení. Zamrzí ovšem, že narozdíl od jiných her je to tu velmi odfláklé. Samotný výběr oblečení je velmi chudý a ke všemu polovina nabídky je tvořena z jednoho typu v jiných barvách.

Vůbec nejlepší z celé hry je soundtrack. Naštěstí je hra ještě z doby kdy nebylo moderní do všeho cpát tuc tuc a je tak složen převážně z punk-rockových kapel, kterým vévodí 3 Feet Smaller. Opět je zde ale stejný problém jako s oblečením. Těch skladeb je málo. Samotná kariéra zabere kolem deseti hodin a neustálé opakování stejné hudby trochu nudí.

Bylo pro mě trochu překvapením, že za tímhle stojí vývojáři Unravel, které je už teď populárnější než Freak Out, což je škoda! Sice to má už nějaký ten rok zasebou ale stále je to skvělá zábava. Doporučuju koupit někde se slevou dřív, než jim vyprší licence na soundtrack nebo něco jak se často stává a hra skončí v propadlišti dějin, stojí to za to!

Hráno s gamepadem na PC

Na Scrapland jsem narazil čistě náhodou při prokrastinačním brouzdání po internetu a když jsem to začal koumat trochu pečlivěji, tak jsem si vzpomněl. Vždyť jako děcko jsem u kamaráda hrál demo! Musel jsem si tedy oživit vzpomínky a po roce zde zas přibylo hodnocení, což mě překvapuje... To na hru každý zapomněl jak já?

Jako robot jménem D-Tritus přicházíte do města Scrapland, které je obydleno pouze roboty a všichni jsou téměř nesmrtelní, jelikož za život se zde platí. Je vám přiřazeno zaměstnání reportéra, ale brzy se začnete věnovat vyšetřování vraždy. Příběhově to je spíš takové béčko, ale na hru solidní. Seznámíte se tak s pár roboty, se kterými jste po celou dobu v kontaktu, dostanete loď a dobrodružství může začít.

V roce 2004 museli být hráči asi nadšení. Vlastně i já byl tehdá nadšený. Robotické GTA! Otevřené město, ve kterém místo aut na silnici lítají lodě vzduchem, máte naprostou volnost kam letět a kdy co udělat. Jenže... co z toho, když tam krom plnění misí nejde nic dělat? Můžete si maximálně koupit novou loď a vytunit ji. Město je sice plné života, všude se střílí, interiéry jsou přeplněné roboty, ale přesto je vlastně mrtvé. Nikde není nic, nad čím byste se pozastavili, co byste si prohlédli, co by vás jednoduše zaujalo. Roboti chodí od ničeho k ničem jak stádo tupých ovcí a to je vše. Můžete si s nima sice promluvit nebo je vyzvat na závod, ale velmi brzy zjistíte, že všichni říkají to samé a peníze z vyhraných závodů neni moc za co utrácet, je jich vždycky dost.

Samotná náplň hry je velmi prostá a bez nápadu. Celé vyšetřování spočívá v tom, že hledáte stopy a k těm se dostanete samozřemě přes určité roboty. Aby vám je dali či vás k nim navedli, chtějí vždy, ale opravdu vždy protislužbu. A ty jsou neustále dokola. Zabij tamtoho, získej tamto, vyhraj závod nad tamtím a promluv si s tímhletím. Jediné, co tyhle stereotypní činnosti oživuje, je převtělování se do jiných robotů a využívání jejich schopností. Tohle je docela originální nápad. Jen škoda, že typů robotů není zrovna nejvíc. Vedlejší úkoly jsou povětšinou stejné.

Největším lákadlem pro české a slovenské hráče je především český dabing. Ten je na zahraniční hru velmi dobře zvládnutý a nebál bych se ho označit i za nejlepší. Navíc i když hra působí dětsky, tak nadávky, i když vypípané, lítají poměrně často a "kurva" nebo "hajzl" opravdu není to nejsilnější, co zazní. Snaží se to být i vtipné, ale ne nějak extra přehaným způsobem. Pracuje to se stereotypy, satiricky reaguje i na dnešní společnost. Víceméně tedy potěšující, párkrát jsem se usmál.

Ve výsledku fajn zábava, která je sice nevyužitým potenciálem a začíná být časem stereotypní, ale příběh si pravděpodobně užijete. Osobně jsem rád, že jsem si po takové době zahrál plnou verzi, přestože jsem mírně zklamný z přehnaného očekávání. V dětství jsem byl holt asi nadšený i z mála. :)

Plošinovky jsou jeden z mých nejoblíbenějších žánrů a o to víc potěší, když se objeví nějaká česká. Když člověk vidí Tobyho, tak ho hned napadne Limbo! Každopádně česká hra nečeská hra, budu upřímný...

Narozdíl od Limba postrádá Toby atmosféru a působí tak nějak... bez nápadu, bez duše. Prostředí se sice několikrát změní, ale ani jedno se člověku nevryje do paměti, všechny působí tak nějak stejně, akorát se mění barva pozadí, tedy krom sněhu. Tahle část je paradoxně ale nejhorší. Jednoduše bílá obrazovka, nepřehledný chaos. Puzzly jsou primitivní, většinou jsem všechno prošel bez pozastavení a hra tedy zakládá spíše na rychlosti, načasování a přesnosti. To by bylo v pořádku, pokud by se nestávalo, že musíte jít občas na smrt abyste zjistili, co vás čeká a na další pokus jste s tím počítali. Tohle opravdu nemám rád. Samozřejmě checkpointy jsou na každem kroku, ale i tak je to z mého pohledu nefér zacházení. Takže umírat budete hodně...

Celou dobu jsem se navíc nemohl zbavit dojmu, že hraju mobilní hru. Všechno tomu totiž nasvědčuje. Od jednoduchého menu, jak dělaného pro dotykové obrazovky, přes vyběr levelů až po slabší grafiku (stíny, světla) a vesměs zbytečnou hudbu, kterou jsem ani nevnímal. A předpokládám, že port na mobily je i v plánu.

Chápu, že na tom dělal v podstatě jeden člověk, ale budu fér a na rovinu říkám, že Toby na konkurenci nestačí a jde tak o průměrný počin, s herní dobou kolem dvou hodin, což je idealní délka.