Už od chvíle, co jsem viděl Battle Royale si psychopat ve mě říkal, jaká by byla legrace vyzkoušet si něco takového naživo (ideálně bez těch fatálních následků žeo, tedy ve formě paintballu nebo hry). A po letech konečně technologie dospěla natolik, že lze něco podobného vytvořit. Ačkoli se trendu chytl skoro každý, zatím žádné hře se to nepodařilo zpracovat lépe než právě PLAYERUNKNOWN'S BATTLEGROUNDS.

Pro ty, kteří stále nepochopili, co je na PUBG vlastně tak zábavného, doporučuji zkouknout tohle >>video<< které to vysvětluje líp, než bych kdy dokázal já.

Zakopaný pes bude asi v tom, že takoví lidé hrají PUBG jako každou jinou akční hru – utíkají bez přemýšlení po mapě, střílí na vše, co se pohne, a pak se diví že je někdo z dáli odstřelí. No i s takovým stylem můžete vždy skočit do školy a užít si pár minut zábavy, ale pokud chcete skutečně vyhrát, je mnohem lepší hrát hru jako thriller – tedy jako by to nebyla hra, ale skutečnost.

To by se naopak každý snažil seskočit na co nejodlehlejším místě, najít první zbraň co se mu dostane pod ruky a zalézt si někam do koupelny ideálně bez oken. Střílení a konfliktu se vyhýbat, pokud to není naprosto nezbytné. A nejlépe mít po ruce i nějaký ten dopravní prostředek, který však využívat jen k rychlému přesunu mezi dvěma body při zmenšování herní plochy.

Touto taktikou se mi vždy dařilo přežít téměř pokaždé alespoň do TOP 10tky (pokud není smůla hned zezačátku). Může se to sice zdát jako nuda, ale i to několikaminutová napjaté poslouchání kroků ve stejné budově, kde se v rožku krčíte a čekáte, zda někdo otevře ty dveře do vaší místnosti má něco do sebe. Je to úplně jiný druh „zábavy“ a „napětí“, kteří sice někteří chápat nemusí, ale jak jde vidět – na trhu vážně chybělo.

V nadávání na cheatery se pak trošku ztratil fakt, že PUBG na rozdíl od ostatních klonů umožňuje přehrát vlastní smrt z pohledu toho, kdo vás zastřelil. Tohle chválím převelice, jelikož si tak hned můžete ověřit, jestli to byl skutečně cheater a nahlásit ho i s důkazem, nebo (mnohem pravděpodobněji) vidět, kde jste udělali chybu a poučit se z ní. Na to jsem si tak zvykl že mi to fakt v ostatních multiplayer střílečkách setsakramentsky chybí.

Moc už ale nejsem fanda platebního modelu. 30 € za takovou hru je přijatelná možnost, lootboxy s vizuálními skiny jsou taky dobrá možnost, z obou by mohli vývojáři krásně vyžít. Ale když už použijí obě, přijde mi to jako chamtivost. A úplně nejvíc mě znechutilo, když začali tahat peníze i z Event Passu. To už jsem pak prozatím odinstaloval.

Dost se to odráží i v recenzích, na Steamu v poslední době převážně negativní hodnocení (32 %), za což by kterýkoli jiný vývojáři zabrečeli, a hru považovali za propadák. Ale to PUBG to nic neznamená, protože je to stále jedna z nejvýdělečnější her současnosti.

„The past is never dead. It's not even past.“

Hry od Rusty Lake jsou bezesporu osobité a s ničím jiným si je nespletete. Sám jsem začal Cube Escape sérií (zdarma v prohlížeči/Android/iOS) a rychle jsem si jí pro její podivnost zamiloval. O to víc jsem byl raději že i tento již placený díl provazuje všechny předchozí díly a už trochu snad i začnete chápat větší obrázek za vším.

Právě znalostí předchozích dílů mi už hodně hádanek přišlo podobných a možná proto jsem jimi docela profrčel a nikde se nijak víc nezasekl. Přesto plné dohrání (včetně bonusových šifer po dohrání) zabralo 4 a půl hodiny, což je mnohem více než jsem za tu cenu čekal.

Hratelností jsem od Orwellu dostal přesně to, co jsem očekával. Koncept pouhého počítání textů a vybírání relevantních informací, možná nemusí být pro každého, teda je to však zpracováno velmi dobře s velkou variací (webové stránky, sociální sítě, odposlech chatů/telefonátu, i vzdálený přístup k souborům na PC osob), takže se nenudíte a vše je i tak poměrně zábavné. Takže tady na výbornou.

Mnohem zajímavější mi však přijde poukázat na to, co se vlastně autoři snažili tímto dílem sdělit, a proč se jím podle mě povedl spíše pravý opak. Jak už napovídá název hry (a název sledovacího systému), hra se zabývá vládním sledováním, Velkým bratrem, NSA, narušováním soukromí, a jak je to celé špatné...

Ve skutečnosti si z toho však hráč může odnést pravý opak. Ve chvílí, kdy správně odhadnete situaci (anebo ne, ale přinejhorším máte šanci 50/50) a zabráníte výbuchu a smrtí X lidí, hned se cítíte jako hrdina a najednou máte pocit, že všechno to prohrabování osobním životem podezřelých skutečně stálo za to, ať se vám na konci snaží namluvit cokoli.

Jako podobnou hru ještě doporučím Don't take it personally, babe, it just ain't your story, která se zabývá podobným tématem, ale na rozdíl od Orwellu se jí daří říct to, co skutečně říci chce.

Slime-san mě na první pohled graficky vůbec nezaujal. Jeho pixelovaný styl a pěti barevná paleta mi přišla spíš jako z nouze ctnost než nějaký umělecký záměr. Hratelností jde vidět značná inspirace Super Meat Boyem a to od konceptu až po to, jak za sebou Slime-san nechává oslizlou zelenou stopu.

Na druhý pohled však musím říct, že hratelností je vše dvakrát zábavnější než právě Super Meat Boy! Máte zde více možností, krom skoků i úskoky, fázování přes vše se zelenou barvou a další interakce s prostředím.

Vše je koncipováno do 400 malých levelů, nejčastěji jen na jednu obrazovku, kterým proskáčete během pár vteřin. Teda pokud se vám to povede na první pokus, spíše jich budete potřebovat několik, než natrénujete každý skok.

Je zde i nějaká vsuvková interakce s postavami mezi levely, ale přišla nadbytečná a vůbec tam dle mého nebyla třeba, o nějaký příběh se tady stejně ani nesnaží. Ale to, že ve městečku jdou dokupovat různé bonusy (převážně vizuální, ale i změna postavy která ovlivní hratelnost) je už určitě plus.

No a čím si mě hra úplně získala je to, že k ní vyšli dvě rozšíření (každé kolem další stovky levelů a řadu nových mechanik) které vývojáři přibalili k původní hře naprosto ZDARMA! Tohle je krok pro komunitu, nikoli vlastní profit, což jen ukazuje že i sami vývojáři musí mít hru rádi, za což ode mne dostávají ocenění sliz týdne.

Možná zbytečný, ale přesto zajímavý prequel k původnímu LiS. Tentokrát v roli Chloe, jejíž super schopností je všechny nasírat a ničit cizí majetek lihovkou. Občas dostanete i možnost nechovat se jako úplný spratek, ale když jsem tak udělal, jen jsem se nakonec cítil jako podvodník, protože to k její osobnosti prostě nesedne.

Ale o to je to zajímavější. Další zajímavostí je, že Chloe chybí krátkodobá paměť, takže si každých pár minut na ruku musí zapsat, co má v příští minutě udělat, což probouzí další sympatie :/

Co se příběhu týče, i když stejně asi víte, jak to nakonec dopadne, vztahy mezi charaktery mají pořád šťávu (Chloe a Rachel mají mnohem lepší chemii než Chloe a Max), a pokud si ještě první LiS pamatujete, určitě vás potěší spousta propojených detailů, na které narazíte (nebo sami vytváříte).

První dvě epizody jsem hodnotil o 5 % lépe, poslední část mi už přišla o trochu slabší. Přesto, pokud se vám první díl líbil, určitě stojí za zahraní.

Pokud jste z telltaleovek zvyklý na mnoho možností, ale pouhou iluzi volby, nebo alespoň z vizuálních novel na pár příběhových větví, asi vás Choice of Robots překvapí svým širokým rozvětvením a obrovských počtem možností.

Sám jsem donedávna bral textové adventury spíš jako takové lacinější vizuální novely, ale tohle mě přesvědčilo, že právě absencí vizuálu lze nabídnout až neuvěřitelnou příběhovou interaktivitu, která by ve vizuálních novelách nikdy nebyla možná, protože pouhý text je na vývoji nejlevnější a můžete si s ním tak dovolit mnohem více.

Po prvním dohrání jsem byl nadšen. Vydal jsem se po "love route" s robotem, a konec mě krásně dojal. A to byl jen jeden z mnoha. Při dalších průchodech však už nadšení začalo pomalu opadat. I když bylo spoustu nového zajímavého textu a voleb, něco se mi přestávalo pozdávat.

A to, jak podivně lehce se mi daří vše splnit. Došel jsem k tomu, že je to spíš takový příběhový sandbox. Cokoli chcete, to se vám podaří, neexistují zde skoro žádné překážky (snad jen v tom, že se v jednom průchodu nemůžete soustředit na vše, ale jen na určitou část robotiky).

Chcete si vytvořit robotí sektu? Stačí kliknout na tlačítko a bum, v dalším odstavci máte informace, jak krásnou sektu se vám podařilo vytvořit. Chcete létající auto? Bum, máte ho. A obdobně je to u všeho, cokoli chcete, toho dosáhnete, ať je to třeba ovládnutí světa, nebo nesmrtelnost.

Neříkám, že je to kvůli tomu špatné, jen že je zde pořád prostor pro zlepšení. Osobně mi v té interakci chyběla nějaká výzva, donutit hráče přemýšlet nad tím, které možnosti volit, aby dosáhl toho, co chce, trošku mu to ztížit, házet klacky pod nohy, aby odměna po úspěchu byla o to větší. Ale místo toho je výběr docela očividný a cestu k úspěchu tak přímo vydlážděna.

I s ohledem na to, jsem pořád rád, že jsem vyzkoušel (tímto děkuji uživateli Josef za doporučení do herní výzvy, bez toho bych se k tomu nejspíš nedostal), a kdo má rád sci-fi knihy (jako třeba Asimova) tomu mohu doporučit také.

EDIT: Tak jsem četl nějaké jiné komentáře a prý je možné (a stává se), že se vám vůbec nic nepovede :D Takže ten 4-6 odstavec brát trochu z nadhledem, možná tomu tak úplně není, ale nechávám to tam, protože v mých průchodech tomu tak bylo, a přesně takový pocit jsem z toho tedy měl.

Patřím mezi ty, kterým se první díl líbil, hlavně kvůli netradičnímu a nostalgickému zpracování. V druhém díle je všeho dvojnásob, máte zde hned dvě "Emily", více nostalgie, delší herní dobu, takže by si člověk řekl, že to bude dvakrát lepší! Jenže ono je to spíš naopak a nedostatky, které jsem prvnímu dílu odpustil kvůli jeho krátkosti, jsou zde znatelné mnohem více.

Začneme pozitivy – vše co jste zvyklí z prvního dílu, najdete i zde, rozhraní, customizace, mlácení do klávesnice při odpovídání (strašně cool :D). Dokonce si tentokrát můžete s postavami vyměňovat i hudbu pomocí odkazů na Youtoob, nebo posílat soubory (básničky, obrázky). To vše je strašně super.

S příběhem už je to ale horší. Ačkoli si tentokrát můžete přepínat mezi okny a psát s dvěma dívkami (Emily a Evelyn), není mezi nimi žádný rozdíl v charakteru, obě jsou napsány stejně. Jediný rozdíl mezi nimi je že jedna má ráda hudbu A, a druhá hudbu B. Nebo že jedna má názor A a druhá zastává názor B. To je vše, a to myslím doslova.

Někdy uprostřed hry totiž budete časovým limitem nuceni dát jedné přednost, protože nestihnete odepisovat oběma. Po dohrání vás určitě napadne, jak by to asi dopadlo, kdybych dal přednost té druhé? A odpověď je jednoduchá – úplně stejně! Jediná velká větev v příběhu a autor se ani nenamáhal napsat to nějak jinak, jen 90 % textu zkopíroval a prohodil, takže Evelyn vám v druhé možnosti píše úplně to stejné, co předtím Emily a příběh pokračuje stejně, jen s prohozenými rolemi.

To mě celkem zklamalo, že ačkoli má hra více konců, tohle příběh neovlivní a donutí si uvědomit, jak odbytě a vágně jsou jednotlivé postavy napsány. A taky, jak je příběh zbytečně natahován a jen tím ztrácí. I přes to se nemůžu donutit to hodnotit nějak negativně a pokud zahrajete jen na jeden průchod, nejspíš si to ani neuvědomíte. A za to zahraní snad pořád stojí, protože pár zajímavých částí stále má a konec opět vyvolá nějaké emoce :)

Probouzíte se do života, ve kterém neznáte žádnou radost, pouze bolest. začínáte s 50 žetony utrpení a v průběhu dne za ně děláte rozhodnutí, kterými se snažíte znepříjemňovat lidem život, aby vám bylo lépe.

Je jen na vás, jaký cíl si stanovíte. Budete se snažit snížit své utrpení za cenu nejmenšího zla, nebo se naopak pokoušet zničit život co nejvíce lidem? A udělá to váš den skutečně lepším?

Everyday Misanthrope je skvělý příklad toho, že i malá hra, vytvořená za pár dní může mít větší myšlenku než průměrný AAA titul. Obecně je misantropie přehlíženým tématem a tato hra ho vtipně a skvěle zpracovává i nutí k zamyšlení.

Na konci hry ještě dostanete seznam svých „úspěchů“, v podobě krátké informace, jak vaše zákeřné činy ovlivnili den druhých. Dozvíte se zde třeba, že zákazník v obchodě se kvůli vám zpozdil, a jeho přátelé se začali koukat na GoT bez něho :(

Nepamatuji si, kdy jsem se naposled u nějaké hry tak moc smál :D Jen doufám, že to neznamená, že jsem taky misantrop, a můžu v klidu doporučit jako jednu z nejvtipnějších her vůbec :)

Zpočátku na mne Pix the Cat působila jako podprůměrná arkádovka, která zabaví možná tak na pár minut. O to víc jsem byl překvapen, když se mi otevřeli další, několikanásobně lepší módy hry, hlavně pak režim Nostalgia.

Ten má mnohem originálnější level design a mechaniky a celkově je mnohem zábavnější. Proto nechápu, co vedlo autory dát nejlepší část hry až jako poslední odemykatelný obsah, po nahrání docela vysokého score na druhé mapě ne tak zábavného arcade režimu (kde už to spousta lidí může vzdát a odinstalovat).

Kdyby se naopak zaměřila na něj, udělala více levelů, propagovala se tím vizuálem animovaných filmů 30. let podobně jak to vyšlo třeba Cupheadovy, a teprve pak možná odemkla nějaký ten arcade mód, byla by IMHO úspěšnější.

Takže nadprůměrné score dávam jen díky tomuto módu, ale i tak je bohužel docela krátký a dohraje se ani ne za hodinku.

Většina z nás se asi do vesmíru asi nikdy nepodívá, ale pokud vás zajímá, jak by co nejrealističtěji mohlo vypadat osídlování Marsu, mám pro vás dobrou zprávu!

Myslíte si, že je pustá planeta, kde není absolutně nic krom kilometrů skal a písku je zajímavý prostor na umístění hry?

Chtěli byste autenticky čekat několik minut v dekompresní přechodové komoře, při každém přechodu mezi stanicemi, či vozidly?

Stává se vám, že upadnete do bezvědomí pokaždé, když zakopnete o víko od krabice, ale nenašli jste žádnou hru, která by měla takovou hle fíčuru?

Stýská se vám po dobám, kdy jste hráli online hry s nehratelnými lagy, protože neměli vlastní servery?

A hlavně – chcete, aby vám hra po 10 hodinách stavění obří 3D tiskárny (abyste po dalších 10ti hodinách těžení surovin konečně mohli něco pořádného vyrobit), začala korumpovat textury a neřešitelně padat?

Pokud jste alespoň 3x odpověděli ano, nehledejte dál, Take on Mars je ideální hra pro vás!

PS: Věděli jste že ... Měsíc je ve skutečnosti placatý, a pokud chcete, můžete přejet přes jeho okraj? *TheMoreYouKnow* :D

System Shock 2 je bezpochyby jedna z nejlepších her své doby. Dodnes se ještě někdy používá k výuce game designu, který je zde sytý, ale čistý a lehce uchopitelný. Až k nevíře, kolik mechanik a narativních technik se z něj používá ve hrách dodnes. Na druhou stranu – všimnout si zde dá i pár věci, které nejsou ideální a které už dnes zaručeně umíme udělat líp.

Zaměřím se tu hlavně na ně, protože pozitiva jsou neustále opěvována v ostatních komentářích, takže moc nemá cenu abych je tu taky opakoval.

Opruz číslo jedna pro mě bylo občasné bloudění po mapě, protože se na ní cílová lokace nevyznačují, pouze jsou vágně uvedena v quest logu. Takže se můžete klidně desítky minut bloudit po celém podlaží a hledat co jste zde sakra přehlídli, přitom se máte vrátit o podlaží zpátky.

Dále jsem s sebou celou hru tahal spoustu věcí, u kterých jsem netušil, jestli mi někdy k něčemu vůbec budou (některé nakonec vážně nebyly), kvůli absenci popisků využití. Hádám, že v té době byl ke hře přiložen manuál, v dnešní době alespoň díky lidem za Shodanpedii, která mi aspoň ke konci využití pár předmětů vyjasnila (a o dost mi tím pak průchod hrou usnadnila).

Háčkování je fajn, a i když teda jde správným pořadím uzlů trochu zvýšit pravděpodobnost úspěchu, je až moc náhodné a čekal bych že to bude víc o tom umu hráče. Soubojový systém také super, i když třeba měnění druhu nábojů v probíhajícím souboji je hodně krkolomné.

Ale to jsou věci, které za to vše ostatní, co se povedlo dokážete odpustit, a pokud jste stejně jako já nikdy předtím tuto legendu nehráli, vážně doporučuji to napravit.

O Cuphead se ke mně doneslo, že je to plošinovka s obtížností Dark Souls. A obtížná opravdu je, ale v tom nejlepším slova smyslu. I když je skill nezbytný (a i s ním tu budete neustále umírat), dohrát to zas takový extrém nebyl, jelikož mechaniky jsou férové.

Vše je zaměřeno hlavně na souboje s bossy, což tvoří ¾ hry, "obyčejné" levely tvoří sotva čtvrtinu. I když jsou různé typy útoky bossů často náhodné, jejich vzorec se dá naučit a pokud sledujete jejich pohyby, před každým útokem máte čas na něj správně zareagovat.

V průměru se mi každého bosse podařilo porazit na 15tý pokus a průměrný čas k jeho poražení jsou pouhé 2 minuty, což je dobře vybraný čas, protože pokusy takhle nezaberou tolik času a cokoli delšího už by hráče iritovalo mnohem více.

Vlastně jsem z toho hype doufal, že to bude obtížnější! Jako třeba Sans battle v Undertale obtížnější! Ten trvá nějakých 7 minut, což už je fakt hodně, stejně jako počet pokusů, který se u mě počítal v desítkách a pomalu blížil ke stovce. :d Na druhou stranu jsem si ty dva týdny bojů se Sansem užil, takže jsem doufal, že v podobném duchu se potáhne i závěrečný boj s Ďáblem a pak jsem byl zklamán, když jsem ho porazil stejně rychle jako ostatní.

Naopak mnohem zajímavější byl předposlední souboj s Mr. King Dice, kde musíte nejdříve porazit minimálně 3 z 9 mini bossů a až pak jeho. Takhle souboj byl asi nejnáročnější (4 minuty), ale i nejzábavnější.

Jak je známo, graficky je hra inspirována animovanými filmy 30. let, což považuji za netradiční až unikátní, takových her se moc nevidí. Každý frame se kreslil ručně na papír (což je asi důvod proč byla hra několikrát odložena), ale nakonec se to myslím vyplatilo a vše působí autenticky.

Důležité pochopit, že animáky v té době nebyly, jak je známe dnes ale mnohem šílenější a surrealistické. Jeden příklad za všechny – doporučuji kouknout na Swing You Sinners (pokud jste hráli, sami si pak všimnete pár věcí, čím se odsud autoři inspirovali). Ve stejném duchu se nese i celá hra od designu bossů až po jejich mechaniky. Jedno šílenější než druhé, takže vážně nenudí, naopak jsem se vždy těšil s čím zase přijdou u dalšího bosse.

Určitě by se dali najít i nějaké negativa, třeba příběh zas není nic extra, ale o to se hra ani nesnažila, naopak vše, čím se snažila být se jí podařilo s přesahem! Proto hodnotím velmi vysoko a prozatím zařazuji i jako nejlepší hru roku 2017.

Pid byl dlouho "Zapomenutý kousek" nejen v mé knihovně, ale hlavně ve světě vůbec. Ačkoli jde vidět, že hra byla tvořena vývojáři s láskou a dali si na všem záležet do posledního detailu (šlo o jejich první hru), neměla takové prodeje, jaké Might and Delight očekávali.

Nakonec si z toho odnesli, že by příště neměli investovat tolik času do jedné hry, když neví nakolik se jim nakonec vyplatí, a tak vznikl Shelter s mnohem jednoduší grafikou i herními mechaniky, který měl paradoxně lepší prodeje než Pid :D (Takové věci fakt zamrzí)

Každopádně chybou byl možná pomalejší začátek, začínáte jen s možností házet gravitační "paprsky", což je sice fajn věc, ale v té chvíli to ještě působí jen jako průměrně plošinovka a mnoho lidí asi skončí už zde, protože natolik nezaujme. Přitom to nejlepší teprve přijde s odemykáním nových a nových schopností, mnohem větší komplexností i obtížností, což považuji za výhodu.

Ve výsledku pak tedy bylo obsahu, herní doby i zábavy nesrovnatelně více než jsem původně čekal a hra by si podle mého zasloužila mnohem víc pozornosti i lepší hodnocení. A i když jí teď díky bundlům a obřím slevám vlastní mnohem více lidí, z oparu zapomnění se už nejspíš nedostane.

Skinner boxovka, která na pár hodin zabaví, ale víceméně děláte pořád to stejné (sběr lepších a lepších surovin, craftění lepších a lepších předmětů, zabíjení silnějších a silnějších monster) a jediné co se na tom mění je vzorec útoků nepřátel. Avšak soubojový systém je zábavný a hra nepůsobí odbytě, tak proč ne.

Příběh mi však přišel o ničem, textové bublinky špatně čitelné, což by se dalo ještě ignorovat, ale jako největší nedostatek považuji nepřehledné questy, kdy po čase skoro nevíte, co máte kde udělat a každý druhý quest si musíte googlit, protože hra vám to sama přehledně nesdělí.

Tak tohle bylo strašný, kupodivu ještě horší než můj výběr v kategorii "No fujtajbl!". Budu sice kritický, ale abych neupřel všem, pokud hledáte jen nějakou bezduchou blbůstku, pro ratolesti do 10ti let, nemusí být Gomo špatná volba, komukoli staršímu už však asi nemá co nabídnout a sám to vědět, vybral bych si do herní výzvy "Nad Tatrou sa blýská!" raději něco jiného.

Lokalizace hry nabízí podporu 8 jazyků, ale jediné co to změní je hlavní menu, všechny ostatní in-game popisky zůstávají v angličtině. Ano, nejsou sice nezbytné, ale když už tam nějaké jsou, slušelo by se přeložit i je, jinak se dá brát jako podvod na hráče, kteří si myslí že si takto budou moci plně vychutnat hru i ve svém jazyku.

Dále si autoři v popisku nestydí vypíchnout i „kreativní hádanky“, přičemž nejde o nic jiného než kopie úplně nejčastějších hádanek, které každý hráč viděl už milionkrát, jako třeba „posun obdélníků“ či „trubky“, taktéž nepřinášejíc nic nového naopak od každého jen tu nejméně zajímavou možnou verzi.

Příběh o ničem, gameplay špatný, inventář má místo pro 3 předměty, ale ani ten téměř nikdy celý nenaplníte, protože cokoli najdete využijete hned o půl metru vedle, takže většinu času ani hráč nemusí přemýšlet, jen kliká sem a tam a sledujete animace Goma dělajícího pi*oviny - což by teoreticky mohlo někomu přijít vtipné, a osobně mám asi náročnější smysl pro humor, takže za sebe bohužel nemůžu pochválit ani to.

Čekal jsem, že teda bude lepší, možná hudba a grafika ujde, ale jinak obrovské utrpení vůbec dohrát. Naštěstí to nebylo tak dlouhé, snad na to brzy zapomenu.

Kritizovat The Graveyard za to, že to vlastně není hra mi příjde zcestné. Jedná se spíše o „interaktivní zkušenost“ a jako taková by se měla i hodnotit.

Zážitek je zcela atmosférický, na každého působí jinak, pro někoho může být pomalá cesta jen nudným utrpením, jinému si v hlavě roní spousta otázek, myšlenek a pocitů. Každý ať si to přebere sám, já těch pár minut za úplně ztracených nepovažuji.

Co vidím jako nejhorší fail ze strany vývojářů a důvod proč si hra zaslouží v době mého dohrání titul 8. nejhorší hry je její cena. Být zdarma, myslím, že by se v hodnocení umístila výše a nikoho by těch pár minut neurazilo.

Hře dávám ocenění – Nejlepší kandidát na Steam refund.

První věc, která mi hned ze začátku vadila, byla tupost dialogů, které jsou psány uměle a nevěrohodně. Český dubbing raději kritizovat nebudu, protože ten je špatný obecně, ne jenom tady. Pastelková grafika, která vypadá, jako by jí na papír kreslila něčí osmiletá sestra, už spíš jen pobavila.
Soubojový systém mi přišel na hře zábavný jako jediný, ovšem jen do chvíle než zjistíte, že nepřátelé na vás začnou střílet jen na určitou vzdálenost. Tudíž si jí stačí hlídat a střílet na ně z větší vzdálenosti a souboje tak okamžitě ztratí pocit jakékoli výzvy.
Hlavním kladem je asi celková myšlenka hry a poslední kapitola, která byla vyobrazena docela hezky. Takže celkově 30 % za myšlenku + 10 % za snahu.

Spíše než samostatná hra, jen tutoriál ke skutečné karetní hře.

Zezačátku musíte projít několik nudných výukových levelů, kde jsou vysvětlována jak pravidla hraní proti PC, tak jak by se hrálo ve skutečnosti. Tyto kola jsou nenáhodné, takže jde jen o to použít předem dané karty ve správném pořadí, abyste vyhráli.

Zábavnější to začne být až po dohrání těchto levelů, kdy už se skutečně karty náhodně generují. Můžete si zde vybrat balíček, nebo si dokonce vytvořit svůj vlastní ze všech existujících karet. Vlastníci karetní hry si zde dokonce můžou udělat databázi karet, které v reálu vlastní.

Hlavní nevýhodou je, že zde nejde nijak nastavit obtížnost. Umělá inteligence protivníka není zas tak dobrá - nepřemýšlí ani o krok dopředu, takže ho není problém porazit a brzy vám začne chybět skutečný protivník.

Karetní hru jsem nikdy nehrál, ale po dohrání tohoto bych si jí dokonce i chtěl zahrát naživo a chápu, že může být docela návyková.

Asi nikoho nepřekvapí, že tato hra byla původně flashovka. Jedná se o jednoduchou skákačku s čtyřúhelníky rozdílných velikostí a schopností, které musí spolupracovat, aby se dostali do dalšího levelu.

Kostičky mají vlastní jména, schopnosti a charaktery. V průběhu hry nám hlas vypravěče povídá, co si která kostička myslí a jaký má názor na ostatní kostičky, což je sice příjemné zpestření, ale na hru to žádný vliv nemá.

První se seznámíme s Thomasem, který jen chce, aby nebyl na světě sám, následně s malým záprdkem Chrisem, který sice neumí skákat tak vysoko jako Thomas, ale pak si pěkně zaskáče na Lauře, do které se kvůli tomu zamiluje, čí s Claire, která si myslí, že je superhrdinka, jen proto, že je tlustá a voda jí nadnáší.

Nečekejte žádné logické levely, u kterých budete muset přemýšlet, celý princip hry je spíš stavěný na tom, poskládat čtyřúhelníky podle velikosti vedle sebe, aby po nich nejslabší mohly vyskákat. Zezačátku se to dá, postupem času se levely stanou zdlouhavé a nudné.

Asi v půlce hry, jsem se váhal, zda jí vůbec dohrát, protože nejspíš nemá cenu hrát hru, která vás ani nebaví. Nakonec jsem jí ještě šanci dal a v druhé polovině se hratelnost s příchodem pár nových kostiček mírně zvedla, takže už se dohrát dala. Každopádně hra nepřekvapí a je to jen trošku lepší „flashovka“ vhodná spíš pro nenáročné hráče.

Příjemná oddechovka s hezkou grafikou. Zábavné puzzly střední obtížnosti, plynule dohráno za 2 hodinky.