Tahle parodie na Dungeons nad Dragons jednoduše pobaví všechny fanoušky fantasy. Jsou tu orkové, enti, trpaslíci, zlý kouzelníci, kostlivci, nekromanti a vůbec všelijaká ta fantasy havěť. K tomu přidejte klasické prostředí jako začarovaný les, podzemní kobky, hrady, jeskyně, zchátralé vesničky či lávová pole. A váš cíl? Samozřejmě největší klišé všech dob, zachránit královnu a navrátit světu rovnováhu. Může být tahle skládka fantasy klišé vůbec dobrá? Odpověď je: neskutečně.

Brick, Lilith a Mordecai hrají s Tinou coby dungeonmasterem Bunkers and Badasses, občas je to sranda, občas je vám z toho smutno, protože Tina si stále nedokáže přiznat smrt Rolanda a Bloodwing . Čekají vás klasické fantasy questy jako najít zbroj, křísit mrtvé, snímání kleteb nebo dobýt hrad. Pobavíte se ale třeba při kování kouzelného vousu nebo hledání loot ninjů. Tohle DLCčko má prostě všechno. Všudypřítomná rollovací a role-play mechanika je příjemným osvěžením, které vás nejednou rozesměje. Třeba když na chlápka z nebe spadne obří dvacetistěnná kostka, protože Brick neumí házet.

A ačkoli je Borderlands ve fantasy hávu opravdu zábava jak vizuálně tak herně, postavy srší humorem, nemůžete si pomoct, ale tu a tam vám DLCčko bolestně připomene, co se stalo v původní hře a že ne všechny postavy se s tím dokázali srovnat. Všechno to vrcholí parádním a dojemným finále, u kterého i slza ukápne.

Pokud byste si měli zahrát jen jedno DLC tak právě tohle, ideálně bych ho doporučila hrát jako první hned po dokončeném příběhu, dokud jsou rány ještě čerstvé.

Na Pres-Sequel jsem se vážně těšila, zajímalo mě jak to bylo s Jackem a vší tou Vault agendou. Bohužel jsem si hned na začátku zvolila hrát za sniperku Aurelii Hammerlock (ano, sestra Sira Hammerlocka), která má sice skvělé schopnosti, ale za to naprosto otřesnou povahu. Povýšená aristokratka, která všechny okolo vnímá jako otravné poddané, rozhazuje penězi a hláškami o chudobě, negramotnosti a nadřazenosti aristokracie. Prvních 15 levelů jsem Aurelii nesnášela natolik, že jsem vždycky hrála maximálně hodinku, dokud jsem jí neměla dost. Ano, mohla jsem si vybrat jinou postavu, ale ty její schopnosti jsou vážně bezva!

Herní prostředí není moc rozlehlé ani rozmanité. Všechno je buď šedivé, fialové nebo ledově modré a působí dost jednolitě. Tohle všechno ale naprosto vyvažují questy. Jestli vám ty v BR2 přišly groteskní, ujeté a vtipné, to jste ještě nic neviděli. Mezi moje nejoblíbenější patří hledání vhodného nápadníka pro ruskou ošetřovatelku Ninu, nebo eskortování robotů, kteří musí doručit naléhavou zprávu jistému Toby Van Adobe (nepřipomíná vám to něco?). Absolutním topem pro mě byl quest s NPC jménem Sterwin (Steve Irwin, australský "lovec krokodýlů" a nadšený přírodovědec), který vám australským přízvukem vysvětluje, jak si ty potvory chtějí jenom hrát, jak jsou nádherné a jedinečné a že si nezaslouží být loveni a umírat.v laboratořích "Mate, just look at them!"

Novinek Pre-Sequel moc nepřináší. Ve vesmíru není kyslík a tak si musíte hlídat zásoby toho svého, ale nijak náročné to není. Nízká gravitace nám dovoluje skákat a plachtit vzduchem na velké vzdálenosti, což může být zábava, ale blbě se natočíte a už si plujete někde mrtví uprostřed vesmíru. Objevuje se také nový druh zbraně - laser, což může být sranda, pokud umíte mířit.

To nejzajímavější na Pre-Sequelu pro mě byl právě příběh, který se ze začátku nezdál nic extra, ale společně s postupem ve hře gradoval. Jack je postava, kterému prostě stojí za to věnovat celou hru. Dozvíte se spoustu zajímavých drobností, které vám pomohou si spolu s BR2 utvořit kompletní obrázek o tom, proč se Jack v BR2 chová, jak se chová. Například, proč jsou Hyperionští roboti žlutí, jak vznikl Constructor anebo to nejzajímavější, proč má Jack svůj obličej přidělaný sešívačkou.

Pre-Sequel se možná BR2 se nevyrovná, ale i tak je to parádní vtipná a ujetá jednohubka, kterou stojí za to si alespoň jednou zahrát. Stejně všichni čekáte na BR3 tak proč si zrovna tímhle kouskem to čekání trochu nezkrátit?

Hrám čistě pro dva ještě neodzvonilo!

Zdálo se, že čas, kdy jste mohli celé dny propařit s kamarádem na gauči jsou nenávratně pryč, nevzpomínám si na žádnou novou hru (krom lego her a Brother: tale of two sons ehm ehm to je tak trochu stejný autor), kterou byste si mohli zahrát čistě s kámošem a už vůbec ne, kde byste kamaráda opravdu nutně potřebovali.

Od příběhu nečekejte nic velkého, prostě utíkáte z vězení. Některé scény jako by z oka vypadly Útěku z věznice Shawshank (scéna na střeše, bouřka), že si až myslím, že je to záměrné a autor tak skládá skvělému filmu poctu. Máme tu dvě archetypální postavy, Leo - mladý a horlivý a Vincent - starší a rozvážný, nějaké ty pletky se zákonem, krevní mstu, věrné manželky, ukradené klenoty, zlouna s obrovským letním sídlem a tak dále. Rozhodně nic, co by vás překvapilo. Spíš taková poslepovaná klišé.

Herní mechaniky jsou skvělé. Splitscreen běží stále a navíc se často mění v prospěch toho, kdo má víc práce. Rozhodně si oba hráči nedělají to svoje, ale hodně spolupracují. Jeden odvádí pozornost, zatímco druhý krade náčiní nebo dává pozor na procházející strážné zatímco vy se snažíte utéct z cely. Některé věci musíte dělat naráz a dokonce i synchronizovat mačkání tlačítek, aby se vám určitý úkon povedl. Ve hře dostanete i možnost výběru rozhodnutí jako: utéct pod mostem nebo přes něj, stařečky odlákat nebo je přepadnout? Tyhle rozhodnutí však nemají na další děj žádný dopad a jsou čistě pro zpestření hratelnosti. Obzvlášť mě bavily honičky na všech různých dopravních prostředcích (včetně člunu). Drobné minihry jako házení šipek, podkov nebo baseball jsou hezkými detaily.

Skrze hru se dostanete zhruba za nějakých sedm hodin. Vystřídáte různá prostředí, role, dopravní prostředky, honičky a spácháte hromadu zločinů. A i přesto všechno jsem měla občas pocit, že se nudím. Nebylo to ani tak příběhem nebo nedostatkem rozmanitosti, ale ve hře nebyla snad jediná výzva. Umřeli jsem tak dvakrát (a to protože neumím rozeznat pravou od levé) a hra nás celou dobu vedla za ručičku, nějak mi chyběl ten adrenalin. Prostě jsme držely ovladače a spíš sledovaly interaktivní film, než že bychom opravdu hrály.

Je osvěžující po tak dlouhé době dostat do rukou hru, kterou si jinak než ve dvou nezahrajete. I když plést si obrazovky, kde jsem já a kde spoluhráč mi opravdu nechybělo. Navíc pro hraní ve dvou potřebujete jen jednu kopii a to mi od autorů přijde jako skvělý (nejen prodejní) tah.

Her inspirovaných válkou je nespočet. Málokterá je však taková jako Valiant Hearts.

Prostředí první světové války, která je v herním průmyslu často opomíjená (přeci jen střílení nácků, je asi větší zábava), je vítanou změnou. Sledujeme příběh čtyř (pěti pokud počítáte i psa) postav, kdy každý stojí na jiné straně barikády, každý má pro účast ve válce jiné důvody: pomstu, snahu vrátit se domů, potřebu zachránit rodinu nebo prostě jen neměli jinou možnost.

Hra je klasická puzzle adventura, kde sbíráte předměty, směňujete je za jiné, řešíte různé prostorové, číselné a všelijaké další hádanky. Občas se vyskytnou i nějaké menší zábavné minihry. Pros zpestření můžete v lokacích hledat a sbírat historické předměty a naučit se něco nového. Zařazení možnosti přečíst si historická fakta jako různé bitvy, vybavení, strategické body nebo problémy civilistů opravdu hodně vítám, člověk se přiučí.

Mohlo by se zdát, že kreslená grafika bude ubírat tématu na vážnosti, ale mě samotnou překvapilo, že se hra násilí, krvi a nářků umírajících vojáků a zraněných dětí nevyhýbá a ztvárňuje je velmi realisticky. V tom pomáhá i naprosto skvělý emotivní soundtrack, který všemu dodává ještě o kapku intenzivnější atmosféru.

Co na Valiant hearts nejvíce oceňuji, je fakt, že na kreslenou hru zůstává, co se tématu týče, opravdová a realistická. Nevyhýbá se nepříjemným tématům a ani pro své postavy nevytváří konce plné duhy a jednorožců. Protože válka je taková. Ne všichni ji přežijí, nehledě na to, jak moc si to zaslouží.

Crash je zpět!

Tuhle legendární hopsačku si s velkou mírou nostalgie hráči připomínali tak dlouho, až se Activision, které ho původně nevyrábělo, ale vlastní k němu práva, rozhodlo jim přání splnit a vydat rovnou všechny tři díly znovu. A jelikož se peníze hráčů, kteří nostalgicky plakali štěstím jen sypaly, Crash vyšel i na XONE, Switch a PC.

Naprosto stejný tak, jak si ho pamatujeme jako špunti sedící u PS1. Doslova. Kromě grafiky se na Crashovi nezměnilo vůbec nic. Přijde mi to trochu škoda, protože i když jsem nadšená z původní trilogie a zvuk "Bukada" ve mě vyvolal o dost víc štěstí, než by měl, něco mi chybí.
Co mi ale rozhodně nechybí, je obtížnost. Buď jsem v sedmi letech byla dost šikovnější než jsem teď, protože si opravdu nepamatuju, že byl první díl takhle těžký.

Můžeme tedy jen doufat, že Crash bude úspěšný i na dalších platformách a třeba se v budoucnosti dočkáme ikonického Crash team racing, což by, řekněme si to na rovinu, udělalo radost nám všem.

Na první pohled hra uchvátí krásnou neonovou grafikou snových světů. Máte tu opuštěné pirátské doupě v jeskyních, osadu v nádherných lesích nebo ostrov s majákem, kde na pozadí na nebi létá medůza. Všechno v nádherných uklidňujících odstínech zelené, modré a fialové. Zkrátka sen.

Při procházení krajinami a řešení hádanek se okolo vás (vždy neonově svítící, takže nejde přehlédnout) objevuje text, rozvíjející příběh, ze začátku o pirátech a kouzelném lese, ale velmi rychle zvážní a najednou se už vůbec nejedná o snové fantasy, ale pěkně krutý životní příběh. Stejně s tím se proměňuje i prostředí, kde se z okouzlujícího lesa najednou ocitnete na hřbitově, ústavu pro duševně choré a malebné scenérie s jezírky a sochami, vyměníte za špinavé chodby, poblikávající světla a tmavá sklepení. Celý příběh, který je vám vyprávěn skrz neonové nápisy nabyde velmi rychle velmi temné atmosféry a vám nezbývá, než doufat v nějaký ten happyend

Co se týče hádanek, jedná se hlavně o logické nebo prostorové hlavolamy. Otáčení a štelování různých zámků, šlapání na dlaždice v určitém pořadí, posunování kamenů, práce se světelnými body a jejich návazností. Hádanky nejsou těžké (občas je řešení daleko snazší, než se zdá, takže radím: netřeba vymýšlet překombinované taktiky jako já), já osobně jsem si nedokázala poradit jen s tou poslední. Navíc nemusíte vyřešit všechny rébusy, abyste v příběhu pokročili, pokud vám tedy nejde o achievmenty, nemusíte se s půlkou hádanek vůbec zabývat.

Ač se jedná o víceméně walking simulator s hádankami, rozhodně bych N.E.R.O. nezatracovala. Příběh, který tvoří hlavní kostru hry, totiž opravdu stojí za to.