Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Petr Pelech • 26 let • Pomáhání pocestným • ČR - kraj Praha

Komentáře

The Order: 1886

  • PS4 55
Již od pořízení své slimkové PS4, což teď bude již jeden rok, jsem The Order 1886 měl v merku. Teprve po roce jsem se odhodlal tuto hru koupit. Ten samý den jsem dal disk do mechaniky, k mému překvapení se hra rychle nainstalovala, zapl jsem ji a druhého dne jsem dohrál. Uf, to byl fičák panečku!

The Order 1886 pro mě není běžná hra, spíše hru beru jako interaktivní film, jelikož o cutscénu zde zakopnete na každém kroku. Možná byste si mohli klást otázku, co je pro mě na interaktivních filmech nejvíce důležitého… Uhádli jste to! Je to příběh! Ten mi ale zde nepřišel nějak úchvatný. Mně by ani nevadilo, že je děj jednoduchý, že zvraty dokážete předvídat, to by mi bylo párek, co mi ale vadí u této hry je hned několik věcí…

Ze začátku jsem si říkal, že vedlejší postavy jsou opravdu dobře rozjeté. Bavili mě. Avšak průběhem příběhu nějak znemastněli, zneslaněli a ubrali se do pozadí. Neříkám, hlavní postava sir Galahad je sympaťák, ty jeho vousy bych chtěl mít, ale zbytek crew je meh. Rozhodně se dalo s postavami více pracovat.

Příběh začíná slibně, zjišťujete, co se děje, nastávají otázky, těšíte se na odpovědi, příběh se dále vyvíjí, nabírá na intenzitě, nastávají zvraty, přibývají další otázky, příběh graduje, graduje… a najednou prd, je konec a pokud máte nějaké otázky, směřujte je k tamhleté zdi… Prostě The Order 1886 mi přijde šíleně uspěchaný, vývoj postav a jejich přesvědčení se mění mrknutím oka a rozuzlení, které se táhlo na dvě kapitoly, přičemž jedna z kapitol byla čistě cutscénová, je lusknutím prstů hotové, vyřízené a ještě k tomu všemu hra končí otevřeně. Po závěrečné scéně, jsem nevěřícně hleděl na titulky s tím, pokud tohle mělo být doopravdy všechno…

Taktéž mi přijde, že The Order 1886 nevyužilo svůj potenciál naplno – mohli se tu více rozebírat vraždy Jacka Rozparovače a také mluvím hlavně o části v docích, kde zjišťujeme, že nějakej ten sir mrťafa tam pašuje vampýry a ukázat vampýry jenom proto, aby jste hned zničili mi přijde jako neskutečná škoda, dalo se s nimi rozhodně více pracovat a mohli se více účastnit děje.

Když zrovna nekoukáte na cutscény, které si myslím jsou opravdu dobré, tak se můžete pohybovat po striktně lineárních lokacích. Neříkám, celkově grafika je opravdu hezká a řekl bych přímo dělaná s láskou. Nejednou jsem se zastavil, abych se pokochal. Atmosféra je zde opravdu dobře vybudovaná a každým coulem jsem jí nasával. Ale jak říkám, vše, co děláte je, že prostě chodíte lineárně z dobu A do bodu B a nemůžete si lokace nijak moc po lokacích porozhlédnout.

V této hře se vám s velkou pravděpodobností stane, že potkáte nepřátele, překvapivě, že jo. S těmi bojujete se zbraněmi, které jako kdyby vypadly z X-COMu. Také se není čemu divit, když vám je sestrojuje samotný Nikola Tesla. Střílení je v této hře asi v pohodě… Na to, jak je hra dlouhá, respektive krátká, je zde adekvátní výběr různorodých zbraní. Nějak bych si na akční sekvence nestěžoval, co mě ale vytáčelo neskutečně byla kamera. V této hře se budete skoro vždy schovávat ze nějakou zídkou, či podobným obejktem, no a když jsem se schovával za již zmíněnou zídkou, mnohdy jsem měl problém vidět skrze ni, a to i přesto, že jsem přes ni vykukoval. No a pokud zrovna nestřílíte, tak místo toho bojujete a máte zde quick time eventy nebo nějaké jiné absolutně zbytečné a primitivní minihry, které bych nelítostně smazal.

Od The Order 1886 jsem nic moc nečekal, a i přesto jsem zklamaný. Když se hra tváří jako film a zároveň je její děj hrozně zbrklý, otevřený konec je kopanec do koulí, jelikož se nic moc nevyřeší a vedlejší postavy nemastné neslané, je prostě něco špatně. Kdyby hra byla delší, kdyby vývoj charakterů dával větší smysl – Galahad s naprosto klidným svědomím vystřílí půlku armády lidí, které v minulé kapitole chránil, a to jenom proto, že mu chce vůdkyně rebelů něco ukázat… ok…, kdyby se prostě příběh nechal déle plynout a neuspěchal se, kdyby konec nebyl tak otevřený, tak by se celková úroveň hry pozvedla o několik levelů víše. Na druhou stranu hra má opravdu špičkovou grafiku, dobrou atmosféru, špičkové cutscény, solidní soundtrack, ale to mi nestačí. Upřímně si raději zahraju hru s výborným příběhem a s nedobrou grafikou než naopak.

Pro: Grafika | Cutscény | Atmosféra | Hudba

Proti: Zbrklý a otevřený konec | Na můj vkus moc lineární | Občas kamera | "Filmové" černé pruhy, které nelze vypnout

+14

Gray Matter

  • PC 70
Je rok 2012 a do schránky mi právě přistává nové SCORE číslo 218. Říkáte si, čím je tohle číslo speciální? V tomto čísle se nachází jako plná hra adventura Gray Matter. V té době jsem ujížděl na Poslu Smrti 2 a 3 a co mi ihned na hře upoutalo pozornost byl vizuál, který mi přišel podobný právě k Poslu Smrti. Ihned jsem hru nainstaloval a zapnul, bohužel mě tehdy moc neoslovila, kvůli nudnějšímu začátku, a proto jsem ji odložil. Po sedmi letech jsem ji však opět objevil a rozhodl se, že ji opět dám šanci.

Gray Matter je příběhově zajímavá a neotřelá adventura. Avšak myslím si, že na můj vkus, mohl být příběh více temnější a mysterióznější. Vedlejší story lajny se mi také líbili. Hádanky klubu Daidalos byly fajn, i když ohledně této linie mi některé věci přišli divné - jakože rozpárat obraz v katedrále Christ Church nebo vzít si exponát vajíčka v muzeu a rozsednout ho, to vše před zraky veřejnosti? Ok. Konečná kapitola, bych řekl byla nejzajímavější a nejujetější z celé hry. Davidův příběh je ponurý a poutavý, avšak přijde mi, že se z toho dalo vytěžit víc. Konec hry mi byl od určitého momentu jasný, a i přesto jsem po konci měl více otázek než odpovědí. Ale od toho tu je reddit a jiná diskuzní fóra, že.

Samantha a David jsou sympatické postavy. I přesto, že mi přijdou lehce klišovité, obzvláště Sam, která je hrozně divná a jiná holka. Vedlejší postavy jsou na druhou stranu naprosto nudné a stereotypní – mamánkovský panic, uťápnutá holčina, rádoby frajírek a sexy Francouzka.

Atmosféra hry mi chvíli trvala, než jsem ji nasál, nejvíce ji však po celou dobu táhla skvělá hudba. Cutscény jsou v této hře ve stylu powerpointové prezentace obrázků s voice-overem. Obrázky jsou rozhodně hezky zpracované ale věřím, že by tento styl cutscén mohl někomu připadat laciný. Oxford je hezké město, design úrovní je opravdu dobrý, avšak na něčí vkus by tu mohlo být celkem málo lokací. Osobně mi to nevadí.

Celkově grafika je hezká, ale některé modely postavy mi přišli odfláknuté. Animace postav jsou také v pohodě, co ale bylo občas otravné bylo to, když jsem chtěl, aby Sam někam doběhla, tak si nejdřív udělala kolečko okolo své osy, během toho se většinou o něco zasekla a poté doběhla tam, kam jsem chtěl. Jednou se mi stálo, že během běhu někam odlítla, ale vrátila se mrcha jedna.

Na hře se mi líbí, že když v nějaké lokaci pro danou kapitolu vše splníte, tak na mapě je zvýrazněná šedě. Mnohokrát mi to pomohlo, když jsem si během nějaké hádanky nebyl jistý, kam bych měl jít. Taktéž si můžete otevřít okénko, které vám řekne, na kolik procent jste kapitolu dokončili. Taktéž se mi líbí, že Sam a David u sebe vždy nesou deníky, ve kterých jsou zaznamenané všechny dialogy, video sekvence, ale i poznámky, které postavy ohledně nějakého předmětu utrousí. Deníky sice nejsou vůbec přehledné, ale je to asi lepší než drátem do oka.

Hádanky jsou v této hře dobré, hezky promyšlené i logické, avšak našly se i takové nonsensy, které mi nedávaly smysl ani poté, co jsem si je našel a přečetl v návodu. Občas se mi stalo, že jsem bloudil po lokacích hledal jsem, co mám dělat a poté jsem se, díky návodu, dozvěděl řešení, které by mě doopravdy vůbec nenapadlo. Hra vás k tomu ani náznakem nepopíchne. Jinak Gray Matter, když opomenu ty nonsensy, není zase tolik náročné, řekl bych, že je to jednoduchá hra, kde postup dokážete (většinou) vždy vymyslet.

Když to shrnu, Gray Matter není špatná hra, je nadprůměrná. Rozhodně jsem si ji užil, některé pasáže jsou doopravdy super, jsou zapamatovatelné, jsou napínavé, jsou zde i ty uspokojivé aha! momenty. ALE… jsou tu i pasáže, které mě doopravdy štvali, viz nelogické hádanky. Jsou tu nedostatky, které mi zkazily pocit ze hry a celkově si říkám, že je škoda, že hra není více mysterióznější a temnější. Gray Matter mě bohužel tolik nenadchl, ale zase vůbec nelituji, že jsem ji hrál.

(Herní výzva 2019 - "Barevný svět")

Pro: Hudba | Příběh | Stylizace, design lokací & grafika

Proti: Občas nelogické hádanky | Pomalejší začátek | Bugy

+23

Game Dev Tycoon

  • PC 70
Píše se rok 2013, končím základní školu a nastupuji na střední. V té době náplní mého života byl posed u počítače, respektive hraní her, sledování youtube a natáčení letsplejů. Sledoval jsem zrovna Sterakdaryho, který v té době, ale vlastně i dnes, dělal videa o zajímavých indie hrách, mezi kterými byl právě Game Dev Tycoon. Sledoval jsem jeho gameplay se spadlou čelistí, jelikož mi v ten moment připadalo, že jsem právě objevil tu nejdokonalejší hru na světě! Naneštěstí v časopise Score byla demo verze, takže jsem neváhal a instaloval.

Game Dev Tycoon je prostá hra, jste mladičkým vývojářem v garáži své mámy a tvoříte hry. Z garáže přesouváte do kanceláře, poté do modernější kanceláře, až nakonec skončíte v obrovském videoherním studiu. A jak ty hry vlastně tvoříte? Tvorba her se dělí na tři fáze, přičemž v každé fázi máte tři kritéria, tři posuvníky, se kterými hýbete a rozdělujete tedy tak úměru mezi jednotlivými faktory. Poté hru vydáte, dostanete hodnocení od kritiků a shrabáváte peníze. Jednoduché, že? Během toho celého také objevujete nové topicy, či nové vlastnosti, třeba lepší AI, podpora volantu, či lepší dialogy, které poté sjednotíte při tvorbě enginu, pomocí kterého tvoříte lepší a lepší hry. Občas pro nějaké větší studio vytvoříte hru a dostáváte podíl ze zisku, když splníte stanovené cíle. Kupujete licence ke konzolím a prakticky sledujete historický vývoj videoherního průmyslu, avšak s menším detailem, že všechny značky jsou přejmenované (máte zde například Vonny, ÜberSoft či Ninvento).

Už tehdy, když jsem Game Dev Tycoon hrál mi přišla jako hrozně návyková hra, u které jsem strávil hodiny a hodiny času. A po těch letech mi přijde návyková doteď, když začnete hrát v deset ráno, že si zahrajete jenom chvilku a skončíte v šest večer, a to jenom, abyste si šli udělat večeři.

Chválím soundtrack, který když jsem po těch letech opět slyšel, tak mě nostalgie vší silou udeřila do obličeje.

Hra mi přijde jednoduchá v tom smyslu, že si ihned osaháte základy a je potom jenom na vás, abyste přišli na to, jak správně máte hry „mixovat“, tak, abyste dostali, co nejlepšího hodnocení. Celkem mi ale vadilo, že když jsem přišel na nějaký vzorec a poté ho s lepším enginem zkusil znovu, kupodivu jsem dostal horší hodnocení. Obecně systém hodnocení je v této hře velice prazvláštní.

I přesto, že je hra žrout času, tak se po čase stává stereotypní, prostě už vám to přijde, že stále děláte to samé dokola a dokola, a čekáte, pokud se něco náhodou nezmění. Bohužel nezmění. Můžete si však skrze steam workshop stahovat módy a nějak si Game Dev Tycoon „přikořenit“, či si můžete zahrát Pirate mode, kde bojujete proti warezákům a dostáváte dopisy od nich, kde vám píšou důvody, proč si hru nechtějí koupit, ale i to vás po chvíli omrzí. Po dohrání hry můžete jenom dělat hry. Nové konzole nevycházejí a prakticky již nemáte co dělat. Chybí mi třeba konkurence, což lze napravit pomocí módu, ale proč tohle není v původní hře? Třeba by byl zajímavý mód, kde by vše bylo nepředvídatelné, jelikož po dohrání je nám jasně, jak se chod dějin bude ubírat. Mohli bychom dělat hry na automatech, což také lze vyřešit pomocí módu, ale opět mi to chybí v původní hře. Třeba mi vadilo, že jsem mohl udělat jenom jednu konzoli najednou, myslím to tak, že bych si chtěl udělat svoji konzoli a k němu i handheld, což nejde.

Když to shrnu Game Dev Tycoon je… pohodová hra. Když ji hrajete prvních několik hodin je to neskutečně zábavná a návyková hra, ale po čase sklouzne do stereotypu a stereotypy mě krutě, ale krutě obtěžují. Stejně tak jako před lety hru přestávám hrát kvůli tomuto problému. Ale i přesto má Game Dev Tycoon místo v mém srdci a rád si na ní zavzpomínám, či po letech opět zahraji.

(Herní výzva 2019 – „Lovec trofejí“)

Pro: Hudba | Grafika | Nápad & originalita | Hratelnost...

Proti: ... která bohužel po čase spadne do stereotypu

+16

Call of Duty: Modern Warfare Remastered

  • PS4 75
Končil druhý ročník na střední škole a všichni jsme se dohodli, že si stáhneme Call of Duty eMWéčko jedničku, že to je ta správná pařba, a že si zapaříme mulťák (já tehdy spíš víc ujížděl na Call of Duty 2, díky bráchovi). Tak jsme si ve fb skupině posharovali link ke stažení, všichni jsme si hru stáhli, no a jak to, tak většinou bývá, všichni jsme na to vykašlali a žádný třídní gamingový turnaj se neuskutečnil. Já si však chtěl zahrát kampaň a zjistit, pokud je Modern Warfare lepší než moje milovaná dvojka a vím, že jsem hned po první misi hru vypl a nevrátil se k ní. Po letech jsem se opět ke hře dostal díky PS+, a tak jsem neváhal a znovu si ji zahrál, pokud mě to ohromí teď.

Ihned pochválím grafickou stránku hry. Grafika je doopravdy vyšperkovaná a je radost na ní pohledět. Nejednou jsem se zastavil, abych se pokochal prostředí a modely zbraní. Líbilo se mi, s jakým detailem jsou všechny úrovně udělány. Zvuky byly taktéž dobré, obzvlášť těch zbraní, které do mě pálily, když jsem se kochal okolím.

Co mi však možná trochu vadilo byla „filmovost“ hry, kdy si spíš říkáte, že místo hry sledujete film, kde si občas zastřílíte. Tedy začátek takový byl, ke konci se to zlepšilo. Rozhodně má CoD MW svoje světlé momenty, nejvíce asi převoz prezidenta na popravu, první výbuch atomové bomby, nebo se mi hodně líbila stealth mise za mladého Price, ale nevadilo by mi, kdyby byl příběh zajímavější, což o CoD MW moc říct nemohu, avšak nepokládám to za mínus hry. Byl bych bláhový, kdybych to bral jako negativum. Ale co bych bral jako mínus by byla absence satisfakce, pokud mi rozumíte... Dopadení Khaleda Al-Asada mi přišlo fajn, ale finální zabití Imrana Zakhaeva v Max Payne stylu mě nechalo chladným...

V Modern Warfare jde hlavně o akci, které si zde užijete dost, když zrovna nekoukáte na filmové cutscény. Poslední dobou si všímám na sobě, že střílečky na gamepadu mi jdou, když vezmu v potaz, že jsem se vždy s radostí vybavil dragunovem a sypal headshot za headshotem. Obtížnost mi přišla v pořádku, neřekl bych, že je hra extrémně těžká, ale ani zase k smíchu lehká. Některé mise jsem si spokojeně Rambil a v některých misích jsem byl nespokojně Rambován.

Co mi však ukrutně na hře vadilo byl fakt, že když jsem se zasekl na jednom místě, tak na mě odnikud nabíhali nekonečné hordy nepřátel a teprve, když jsem se dostal za určitou linii, tak hordy přestali nabíhat. Takže rada číslo jedna – vždy jděte kupředu! Jednu misi jsem udělal tak, že jsem se mezi nepřáteli prokličkoval do cíle. Dále mě iritovalo, že jsem musel čekat na svoje kolegy, než mi otevřou dveře, iritovalo mě, když jsem se postavil za kapitána Price, když dveře otevíral, tak do mě nabíhalo NPC, takže jsem si připadal, že nepatřím do party… Vadilo mi taky občas, že jsem nemohl přeskakovat některé zábrany, takže jsem je musel obíhat jako exot. Opět si postěžuju na NPC kolegy, když řeknu, že jsem se párkrát na ně nemohl spolehnout, protože mě nenásledovali, když jsem postupoval mapou. Jindy třeba stáli ve střehu v místnosti a bylo jim jedno, že okolo nich proběhl nepřítel, který do mě ihned začal šít olovo.

Ve výsledku je ale CoD Modern Warfare (Remastered) povedenou vojenskou střílečkou. Bavil jsem se a o to mi u her jde nejvíce. Samozřejmě bych možná lehce ubral na filmovosti a rozhodně bych natáhl gameplay (hru jsem dohrál za dva večery), ale i tak je to nadprůměrná hra a jsem rád, že jsem si ji konečně zahrál.

Pro: Hratelnost | Grafika | Zvuky | Detaily

Proti: Umělá Inteligence | Kratší herní doba | Nekonečné hordy nepřátel, když nepostupujete | Pro mě neuspokojivý konec...

+11

Hitman: Blood Money

  • PC 95
Tento rok, lépe řečeno po dohrání Hitmana (2016), přesně dva týdny zpět, jsem se rozhodl, že si zahraji více Hitmanovských titulů a nejlépe je dohraju, jelikož tento lysohlavý agent s čárovým kódem na zátylku mě přesvědčil, že doopravdy stojí za to, abych mu dal druhou šanci. Otevřel jsem tedy notebook, oholil si hlavu a přilepil si na ní čárový kód z pytlíku chipsů a vrhnul se na Blood Money, jelikož chronologický seřazení dílů mi nic neříká.

Hned na začátek řeknu, že Blood Money miluju! Rozhodně mi přijde v mnoha ohledech lepší než jeho novější nástupce. První bych zmínil vizuál, kdy graficky Blood Money vypadá víc osobitě. Grafika mi přijde více cartoony, přijde mi lepší než realistické nové díly, protože hře ten „cartoony“ vibe dodává osobitost, osobitý styl, podle kterého rozhodně na první pohled poznáte, že hrajete Blood Money.

Blood Money má dohromady 13 misí, 13 různých map, které nabízejí hromadu způsobů, hromadu příležitostí, jak zabít vaše kontrakty. Líbí se mi neokoukanost lokací, každá mise je jedinečná. Rozhodně se několikrát stane, že váš dobře naplánovaný postup něco překazí a vy budete muset najít jiný způsob, jak se z té šlamastiky dostat, při nejhorším načtete poslední uloženou pozici a zkusíte to znovu. V této hře jsem improvizoval více, několikrát jsem začátek mise restartoval, jelikož jsem vždy našel příležitost, jak se dostat k nějakému převleku, ale vždycky jsem to třeba o jedinou sekundu nestihl, tak jsem restartoval hru a zkusil to znova, dokud se mi to nepodařilo. Taktéž se připravte na nekonečné čekání, když si naplánujete nějaký důmyslný kill a čekáte, až se váš kontrakt umístí tam, kam ho potřebujete, což může trvat třeba i pět minut. Není to sice moc dlouhá doba, ale stejně byste asi neradi koukali pět minut na obrazovku a nic nedělali. Přiznám se, že jsem všechny mise napůl speedrunoval, jelikož jsem narazil na speedrunera Kotti (můj oblíbený run), který speedruneruje Hitmanovské hry a je sranda sledovat jeho průlety hrou, a i tak je zábavné si je proletět sám.

Líbí se mi i detaily jako třeba, že mohu s injekcí jedu někomu otrávit flašku piva, avšak vadí mi, že do "truhel" mohu schovávat vždy pouze jedno tělo a do skříní, o kterých bych čekal, že tam také mohu schovat tělo, se mohu maximálně schovat já sám. U rating systému, mě překvapuje detail, že i pes může považovat za svědka.

Mise doprovází velice kvalitní orchestrální soundtrack, který se dobře poslouchá a přidává na husté atmosféře hry. Příběh nějak nehodnotím, jelikož jsem ho v průběhu hry moc nesledoval, až teprve ke konci mě zaujal.

Co mi vadilo byl save systém, nechápu, proč si mám na ukládání pouze tři sloty, když na normální obtížnost si mohu hru uložit maximálně sedmkrát? Kdyby bylo sedm save slotů, tak mlčím, ale tohle mi přijde jako zbytečný handicap pro hráče, jelikož sám si rád ukládám na více separovaných pozic, vždycky když se mi podaří obstarat převlek, nebo když se mi podaří udělat nějaký obtížnější manévr, aniž by si mě kdokoliv všiml. Taktéž mi vadí umělá inteligence postav, když jdu po místnosti, tak se všichni přítomní na mě otočili s tak přísným pohledem, až si říkám, pokud není lehký klus po místnosti pro nižší společenskou vrstvu. Také se mi stalo, že jsem připravil "nehodu" a když se stala, tak všichni z toho obviňovali mě, přičemž jsem pouze stál uprostřed sálu a nic nedělal. Nebo mě také v jedné misi naštvalo, že na mě eNPéCéčka posílala stráže, protože jsem lezl po žebříku, přičemž jsem měl na sobě převlek stráže… Ale zase na druhou stranu, kdy stihnete utéct, tak jste v cajku.

Hitman Blood Money je druhou hrou z Hitmanovké ságy, kterou jsem dohrál a zatím jsem více než spokojený! Hitman je frajer (když mě zrovna nenutí střílet pejsky, jelikož hra považuje za svědky i je…) a rozhodně se těším na další jeho taškařice! Nejraději bych si Blood Money zahrál znova, a taky si ho jdu hned zapnout.

Pro: Hratelnost a znovuhratelnost | Soundtrack | Grafika | Design lokací | Variace lokací a nespočet možností splnění mise | Humor

Proti: Save systém | AI postav

+27

Indiana Jones and the Fate of Atlantis

  • PC 80
I přesto, že se považuji za milovníka adventur, tak jsem ještě nehrál kulty jako Grim Fandango, Sanitarium, The Neverhood, Day of the Tentacle, Sam and Max: Hit the Road, Full Throttle, Blade Runner, sérii Broken Sword, sérii Monkey Island a dálší… Avšak aktivně se svoje neznalosti snažím napravovat a díky Herní výzvě padnul pešek na adventury s nejslavnějším archeologem světa – Indiana Jonesem. Před Poslední křížovou výpravou jsem se rozhodl, že si zahraju údajně jednu z nejlepších adventur všech dob The Fate of Atlantis!

Příjemně mě překvapuje, jaké možnosti hra má – více východisek, jak vyřešit hádanky, náhodná umístění předmětů během hraní, více konců, a hlavně v jeden moment se hra roztříští na tři různé hry a vy si můžete vybrat, kterou z nich budete hrát! Taktéž oceňuji, že kdykoliv, kdy jste si nevěděli rady, vám Sofie poradila, co máte dělat dále. Když vezmu v potaz, z kterého roku hra je, je to doopravdy působivé! Hra na mě působí vizuálně pěkně i přesto, že to za chvilku (3 roky) bude dvacet let stará. Dabing je i na dnešní dobu stále kvalitní, Jones zní jako sympaťák a Sofie zní, no jako Sofie. Miluji soundtrack, který mi doteď zní v uších a musím se přiznat, že při poslechu jsem si vzpomněl na film The Thing, který měl podobný vibe. Hádanky jsou doopravdy chytré a dobře promyšlené, několikrát jsem dostal ten sladký aháá! pocit, když jsem na něco přišel, ale i tak se občas našli puzzly, které mi přišly nelogické a musel jsem se tak podívat do návodu... Postavy jsou sympatické, příběh je zajímavý a humor je humorný, obzvláště úvod mě rozsekal smíchy. Indiana Jones and The Fate of Atlantis je doopravdy kvalitně zmáknutá hra!

Moc věcí mi asi moc nevadilo, jenom párkrát pixelhunting, jak jsem již zmínil občas nelogické puzzly a tohle je asi moje hloupost, ale stávalo se mi, že jsem použil jeden předmět, postupoval v příběhu a poté mi došlo, že jsem onen předmět ještě potřeboval, takže jsem se musel vracet a vzít si ho, přičemž Jones se táhl jako slimák…

Pokud milujete kvalitní adventury a kvalitní dobrodružství, tak Indiana Jones and The Fate of Atlantis je zaručeně dobrou volbou! Tak a teď se konečně vrhnu na tu poslední křížovou výpravu!

(Herní výzva 2019 - "Adaptace")

Pro: Humor | Indy a Sofie | Dabing | Hudba | Atmosféra | Grafika | Hádanky | Více konců & tři různé průběhy hrou

Proti: Občas nelogické puzzly | Sem tam pixelhunting | Některé části hry mi přišli natáhnuté

+31

Skyhill

  • PC 40
Skyhill bych přirovnal k suflé, které na první pohled vypadá chutně, tak chutně, že si říkáte, sakra, proč jsem tento pokrm neobjevil dříve? Tak se na něho vrhnete, zakousnete se a zjistíte, že to suflé je pouze obyčejná suchá bábovka...

Skyhill má zajímavý, a dle mého neokoukaný koncept, bydlíte na špici sto patrového hotelu a k vašemu neštěstí začne jaderná válka. Jak rozhodně všichni z hodin fyziky a mechaniky víme, mrakodrapy vydrží výbuch jaderné exploze a k tomu všemu lidé uvnitř ní jsou v dokonalém bezpečí. Tedy... Jenom hlavní hrdina byl. No a pár dní na to se rozhodnete, že než abyste umřeli hlady, tak se radši necháte sežrat mutantem a probijete si cestu hotelem ven... dolů.

Po hotelu se pohybujete tak, že klikáte tam, kam má hlavní hrdina jít, jestli po schodech dolů, nahoru, do výtahu, či do jednoho ze dvou pokojů, které se v patře nacházejí. Přičemž v každé místnosti můžete lootit. Při troše štěstí narazíte hned na zbraň, kterou se vybavíte. Posléze postupujete hotelem, až narazíte na svého prvního mutanta! Soubojový systém je prostý, buď bezhlavě klikáte, což je k ničemu, jelikož Skyhill má turn-based souboje anebo si můžete vybrat kam potvoru trefíte, buďto do hlavy, do končetin či do těla, přičemž každá z možností má zobrazené procento, jakou máte pravděpodobnost, že se trefíte a kolik potvoře uberete životů. Poté posbíráte ixpéčka, levlujete se a poté svoji postavu vylepšujete ve čtyřech různých kategorií - síla, rychlost, obratnost a přesnost. Třeba na to, abyste mohli používat sekáček na maso, tak potřebujete 7 bodů obratnosti. Čím vyšší poté máte danou schopnost, tím silnější můžete dávat rány. Dále poté lootíte, sbíráte jídlo, lékárničky, či jiné předměty, pomocí kterých si můžete vylepšovat váš apartmán nebo můžete opravovat výtah, pomocí kterého lépe cestujete po hotelu, nebo můžete craftit zbraně, jídlo, či lékárničky. Taktéž se vám může stát, že narazíte na "překupníka", se kterým můžete vyměnit předmět za nějakou lepší zbraň.

Rozhodně si říkáte, že to všechno zní super, ale opak je pravdou. Hra se doopravdy rychle okouká. Skyhill obsahuje sedm potvor, které se dokola opakují, souboje se pro vás stanou prachsprosté klikačky a celkově hra na mě působí nemastným a neslaným dojmem. Ze začátku vám je všechno párek, protože když umřete, tak o nic moc nepřijdete, než o pouhých 15 minut života a jedině když se dostanete za polovinu hotelu, tak teprve začíná to vzrůšo, které rychle skončí, protože buď vyhladovíte nebo vás zabije příšera, takže se opět vracíte na začátek. Po páté smrti si už říkáte, proč bych měl tuhle nudnou hru hrát dál? Protože po každé smrti vás čeká to stejné, najdi zbraň a zásoby, zabíjej potvory, umři, znova zopakuj. Rozhodně perky, které dostanete po smrti, jsou okořeněním gameplaye, ale také vás rychle omrzí. Když si vezmu jinou hru, která je taktéž o přežívání - 60 Seconds!, tak ta byla každou hrou zvláštní tím, jaké suroviny a předměty jste si vzali a jaké se vám stávají události. Kdyby alespoň takovýto druh "zpestření" Skyhill měl, rozhodně by se hra zvedla o úroveň víš (o patro níž).

Grafika se mi moc nelíbila, přišla mi, jako kdyby vypadla ze superher. Hudba je ale zdařilá, během hraní byla příjemná na poslech. Příběh mě nezajímal, rozhodně můžete zde sbírat časopisy, noviny, či kusy deníků, ale neměl jsem motivaci, se o to starat. Rozhodně jsem toho názoru, že Skyhill by si lépe vedl na telefonech, než-li na počítači, jelikož tak je podle mě utvořena, ale přesto bych u hry vydržel tři hodiny a poté na ni úplně zapomněl. Škoda, mohlo to dopadnout lépe...

Pro: Zajímavý koncept | Hudba | Perky

Proti: Hratelnost (která spíš sedne na mobily) | Grafika | Hra se rychle okouká | Opakující se monstra | Celkově nuda, nuda, nuda

+14

Hitman

  • PS4 80
Měsíc, co měsíc, pro nám Sony skrze předplatné PlayStation Plus servíruje tří Áčkové / indie hry zdarma. Toto členství mám teprve od prosince minulého roku a pořizoval jsem si ho s tím, že jsem si chtěl zahrát NHL 18 s lidmi přes internet, ale bylo mi to k prdu, jelikož všichni již hráli NHL 19. Abych pravdu řekl, tak jsem byl s výběrem her zdarma zklamaný, jelikož se mi prostě Sony netrefovalo do vkusu, nebo jsem již hru zdarma vlastnil na steamu. Avšak přišel únor a s ním přišel ikonický plešoun s čárovým kódem na zátylku a s ilegálním povolením zabíjet.

V této hře na vás rozhodně čeká mnoho ukládání pozic, mnoho nahrávání pozic, mnoho nepozorovaných proklouznutí, mnoho pozorovaných proklouznutích, mnoho omračování, mnoho úmrtí, mnoho skrývání těl, mnoho odhalování těl, mnoho převlékání, mnoho utíkání před osobami, které vás poznají, mnoho infiltrování, mnoho nepovedených pokusů o infiltrování, mnoho času plánování a mnoho času nadávání, proč to opět nevyšlo, mnoho proklouzáváni před kamerami a mnoho zachycení vás na kameru.

Hitman je pro mě rozhodně definice hry, kde musíte neustále improvizovat, když se něco slušně řečeno pokazí a to miluji. Tedy jsem někdy po desátém nahrání uložené pozice lehce rozladěnej, ale náramně se bavím. Rozhodně bych nepochválil nekonečnou nahrávací dobu na mé ani ne rok staré slimkové Pé eS čtyřce, ale zase na druhou stranu mi hra běžela bez jakýkoliv problémů.

V kostce řečeno první série Hitmana se skládá z šesti epizod, z čehož každá obsahuje velkou mapu, vaše kontrakty a řady možností, jak je eliminovat. Doopravdy je zde spousta způsobů a metod, jak se vypořádat s vašimi cíli. Během hraní objevíte hromadu dalších možností, jak vaše kontrakty zavraždit, takže máte chuť po dohrání mise, si ji znovu projet, avšak tentokrát s využitím vašich dosavadních vědomostí o mapě. Po dohrání mise a splnění výzev se vám odemknou lepší pozice, na jakém místě svoji misi začnete, odemknou se vám převleky, zbraně a nová místa, kam si můžete nechat propašovat kufr s již odemknutými zbraněmi, či jinými pomůckami.

Avšak u dvou map se mi stalo, že po jejich dohrání jsem je nechtěl ani vidět, jelikož jsem je tak debilně a krkolomně rozehrál a dohrál. Avšak to dle mého napravilo to, že si na stejné mapě můžete zahrát jiný scénář. Třeba na Sapienze můžete zavraždit filmovou hvězdu přímo na place komiksového filmového blockbusteru, nebo můžete na párty sestřelit politika.

Taktéž můžete plnit kontrakty, které můžete vytvářet vy samy. Můžete si třeba vybrat, že zavraždíte make-up artistu, v převleku za Helmuta Krugera a zavraždíte ho s hasičákem nebo můžete zavraždit všechny kuchaře v celé oblasti.

Co dle mého může pokazit herní zážitek jsou všudypřítomné rady Diany, tedy když objevíte nějakou možnost, hned se vám na mapě vyznačí místa, kam se máte vydat, abyste danou příležitost úspěšně splnili. Tím pádem můžete mít pocit, že vás vývojáři vedou za ručičku, ale tato možnost lze vypnout.

Se sérií Hitman moc obeznámený nejsem. Tedy provázela mě celý život, starší bratr hrát Hitman 2: Silent Assassin, poté jsem měl demo disk na PS2 s Hitman: Contracts, poté jsem si díky Score osahal Hitman: Blood Money, ale doopravdy jsem si zahrál až Hitman: Absolution, které mě příliš neoslovilo. Teprve až s příchodem tohoto dílu mám rozhodně po jeho dohrání chuť si zahrát i předešlé díly a rozhodně mám chuť si zahrát i následující sérii. Teď se zřejmě ještě vrátím zpět ke hře zavraždit pár kontraktů…

„I will leave you to prepare.“

MISSION STATUS
ACTIVE

(Herní výzva 2019 – „Severní vítr“)

Pro: Hratelnost | Rozsáhlé lokace a hromada možností | Znovuhratelnost | Hudba |

Proti: Hrozně dlouhá načítání | AI postav |

+15

Resident Evil 2

  • PS4 95
Série Resident Evil mě jako hráče minula mílovými kroky. O sérii mám všeobecný přehled, Resident Evil 4 a Resident Evil Code: Veronica se honosí v mé kolekci her na PlayStation 2, avšak nenašel jsem odvahu nějakou z již jmenovaných her rozehrát. Avšak s příchodem mé milované přítelkyně, která mě naučila hororové hry hrát, přesněji jsem s ní dohrál Silent Hill: Downpour a rozehrál Silent Hill: Homecoming, který jsem následně prohodil oknem, tak jsem již měl chutě se do Residenta pustit. S příchodem sedmého dílu série jsem byl však opět odstrašen, a tak jsem se rozhodl, že jako moje první hra z této série bude remake druhého dílu. A řekl bych, že jsem si jako nováček nemohl lépe vybrat.

Resident Evil 2 je rozhodně atmosférická hra. Hra, která vás dokáže vyděsit pouhými zvuky a na jumpscary se tu moc nevsází. Není totiž nic horšího, než když si pokojně jdete koridorem a najednou odnikud uslyšíte řvát lickera, větší paniku si v životě nedokážete představit. A co teprve, když se do hry připojí Mr. X se svojí koženou fedorou. Dupot jeho nohou, když kráčí okolo místnosti, kde jste a vy se jenom modlíte, že vás neslyšel a nejde si pro vás mi zní v uších doteď. Ono obecně Mr. X je dle mého hlavním představitelem strachu v této hře, je to totiž záporák, který vás v určitých momentech hry pronásleduje kamkoliv jdete a nejde nijak zabít, tedy na konci dostanete do rukou bazuku a budete ho moct nechat vyletět do povětří. Minimálně třikrát mi málem zavinil zástavu srdce. Do konce života budu mít vypálené v paměti, jak jsem kráčel chodbou s tím, že jsem ho nikde neslyšel a zmetek se zničehonic proboural přes zeď. V ten moment jsem zastavil hru, došel se psem ven, došel na nákup a přesto, když jsem opět zasedl k televizi, byl jsem ještě lehce vyklepaný…

Hra se ovládá skvěle. I přesto, že jsem hrál na gamepadu mi ovládání přišlo zapamatovatelné a pohodlné. Avšak marně jsem hledal přítomnost nějakého uskakovacího manévru, jelikož nespočet krát se mi stalo, že jsem se v úzkých chodbách snažil vyhnout zombíkům, ale vždy mě zvládli chytit. Nebo, když jsem střílel na monstrum, které se na mě vrhalo, já přestal mířit a snažil utéct z dosahu monstra, ale i přesto mi monstrum zvládlo zasadit úder. Líbí se mi ale možnost "craftění", kdy můžete nalézat léčivé bylinky (zelené, modré, červené), které můžete posléze různě míchat. To samé platí i pro náboje, když naleznete střelný prach (normální, žlutý a velký), tak si můžete vytvářet náboje do zbraní a opět nastávají dilemata pokud je lepší vycraftit si náboje do pistole nebo počkat, než naleznete žlutý střelný prach, aby jste si mohli udělat náboje do brokovnice.

Nábojů je nedostatek, takže šetřete, šetřete, šetřete, nebo se z toho zblázníte! Ale já vím, že je to marný, je to marný, je to marný… Já jsem jednu část hry vyžil s deseti náboji do pistole, jedním nábojem do brokovnici a nožem, který se každým úderem do zombíka mohl rozbít. Teprve, když jsem měl nějaké náboje, tak jsem se opět cítil sebevědomě, abych nakonec skončil tak, že jsem se objevil v místnosti se zombie psem a vyplýtval všechny náboje na něm. Občas je prostě lepší utíkat a střílet jen v případě nouze.

Líbí se mi způsob inventáře, který vás omezuje a vy jste nuceni se rozhodovat, pokud je lepší si vzít radši léčivé bylinky nebo bojový nůž. Nebo pokud se vám vyplatí zničit jeden předmět, abyste si mohli vzít úkolový předmět, který potřebujete. Taktéž s následným příchodem Mr. X jsem byl nucen si plánovat cestu k úkolovým předmětům, či hádankám, tak, abych se mu co nejvíce vyhnul a popřípadě, jakou cestu bych vybral, abych mu utekl. Pokud by mě nachytal v knihovně, mohl bych utéct touto chodbou, avšak tou radši ne, tam jsou dva lickeři... A i přesto, že si vše naplánujete Mr. X vás překvapí a vy musíte improvizovat. Mr. X mě snad bude pronásledovat v nočních můrách do konce života.

Střílení v této hře mě hrozně baví. Obzvláště, když už máte nějaký ty náboje do brokovnice a můžete si dovolit jeden náboj vyplýtvat přímo do zombíkovy hlavy, která se hned rozprskne. Avšak s pistolí je takový rozprsk hlavy náhodný, někdy stačí jedna kulka, jindy musím vystřílet deset nábojů, ale vždy, když se tak stane, tak si připadám jako Rambo, který má však v kalhotách naděláno. Jindy na mě ze stropu vyskočili lickeři a pomalu se ke mně plížili, já však okamžitě vzal granát, kterým jsem je hned vykouřil. Taktéž zombíci dokáží hodně vydržet a když padnou k zemi neznamená to hned, že jsou doopravdy mrtvý. Pokaždé, když někde vidím zombíka s dlouhými vlasy někde posedávat, tak mu hned uštědřím kulku do hlavy a jak jsou hned čilý, parchanti!

Remake Residenta Evila 2 je rozhodně dokonalou hrou, která mě bavila od začátku do konce. Neustálý pocit nebezpečí a paranoii zde skrze atmosféru a zvuky funguje skvěle. Líbí se mi, že jsem se dokázal cítit jako největší posera, ale zároveň v některých momentech i jako největší Rambo. I přesto, že jsem měl několik zástav srdce a v noci jsem probudil pár sousedů, tak mi přirostla k mému již napůl fungujícímu srdci a rozhodně se k ní s radostí vrátím! Rozhodně si myslím, že je Resident Evil 2 Remake dobrým startem pro nováčky, jelikož jsem jedním z nich a tuhle hru doopravdy miluji. Teď by Konami mohlo konečně udělat remake nějakého Silent Hillu, jelikož Capcom jim aktuálně nakopává prdel...

Pro: Hratelnost | střílení z brokovnice | atmosféra | grafika | znovuhratelnost | nutnost neustálého rozhodování

Proti: Nemůžete uskakovat, pouze utíkat | délka, první run mi trval necelých 10 hodin, ale to zase na druhou stranu vynahrazuje znovuhratelnost za druhou postavu

+23

Until Dawn

  • PS4 70
Čerstvě po dohrání Detroit: Become Human jsem stále měl chuť na nějakou interaktivní hru a v ten moment se na mě začal z knihovničky culit Until Dawn, který mi tam už dva měsíce ležel. Neváhal jsem ani okamžik, strčil jsem disk do konzole, čekal jsem, než se hra nainstaluje, čekal jsem, než se stáhnou aktualizace, čekal jsem, než se aktualizace nainstalují a konečně se pustil do hraní!

Until Dawn je Béčkový slasher horor, takže jsem ani nečekal nějaký promyšlený a komplexní příběh, ale přesto jsem byl příjemně překvapen. Příběh obecně je zajímavý, co předcházelo událostem v chatě a okolí. Rozhodně se mi líbí, že zde můžete sbírat „clues“, s nimiž si můžete samy udělat obrázek o tom, co se děje, dokud vám to hra sama neřekne. Po určitých událostech se i aktualizují informace o předmětech, které nalézáte, takže stále můžete „vyšetřovat“. Taktéž můžete nacházet i totemy, které vám poodkryjí události, které se vám stanou v budoucnu. Dohromady je ve hře pět druhů totemů – totem úmrtí, nebezpečí, osudu, předpovědi a vedení, přičemž každý druh má šest částí, takže ve výsledku můžete posbírat až 60 totemů. Taktéž se sbíráním totemů se vám postupně odemyká „dokument“, jenž vám kompletně vysvětlí vše, co předcházelo všemu, než jste se objevili v chatě. Pochválil bych i hudbu, která je výborně zkomponovaná a příjemně doplňuje již tak hutnou atmosféru hry.

Postavy mě zase tak nezaujali, zaujali mě jenom Chris, Sam, Josh a postupně i Mike. Ostatní postavy mě nebavili, nebo jsem spíš nemohl s nimi nijak sympatizovat, nebavili mě. Emily jsem doslova do morků kostí nenáviděl a štvalo mě, že jsem ji nezvládl zabít.

Co však pochválím jsou výkony, které herci předvedli. Taktéž mě potěšila přítomnost Freddieho Mercuryho a Johna Abruzziho. Pro laiky mám na mysli Ramiho Maleka a Petera Stormareho.

Na hře mi hrozně vadilo, jakým stylem se mě hra snaží vyděsit. Jejím hlavním tahákem jsou jumpscary. Ale ne nějak dobře vybudovaný jumpscary, ale hrozně cheap jumpscary. Prvních pár mě vylekalo, ale po desátým si už řeknete, pokud jsou vývojáři tak líný nebo co to má znamenat. Neříkám, že hra není v několika částech strašidelná, jedna scéna ve mně vyvolala nepříjemné flashbacky ze sledování filmu To. Jednou, či dvakrát jsem si zakryl zrak, ale to mi přijde šíleně málo, když primárním žánrem této hry je horor a moc se nebojíte ve výsledku. Taktéž tomu nepomáhá fakt, že většina děsuplných věcí se stává v cutscénách a během quick time eventů, takže se nějaký pocit strachu a paranoii ke konci hry kompletně vytratil.

Supermassive Games vytvořili rozhodně zajímavý a pozoruhodný projekt, který mě bavil. Bavilo mě prozkoumávat oblasti a dozvídat se víc informací o historii zasněžených hor. Líbí se mi systém totemů, kdy se vám poodkryje budoucnost. Baví mě, že rozhodnutí zde mají smysl *mrk mrk na Telltale* a hru si následně můžete zahrát znovu s tím, že se třeba pokusíte zachránit všechny, nebo že naopak všechny zavraždíte. Koho by nebavilo rozhodovat, který teenager se dožije ranního rozbřesku, že? Co mě zklamalo byly ty příšerně líné jumpscary, které mě už ze začátku hry lezly krkem. Ale ve výsledku jsem se náramně bavil a věřím, že Until Dawn potěší jak fandy béčkových hororů, tak i fandy adventur a interaktivních filmů vůbec. Rozhodně se těším na jejich další projekt Man of Medan, jenž vyjde ještě tento rok.

Pro: Zajímavý příběh, grafika, hudba, butterfly effect, totemy a clues, znovuhratelnost, Rami Malek a Petera Stormare

Proti: Laciné lekačky, které mi následně přišli až otravné a dle mého hru podkopávali, postavy mohli být zajímavější

+16

Detroit: Become Human

  • PS4 100
Co napsat na úvod k této hře je těžké, ono obecně mluvit o hrách, které mě tak zaujali je vždy obtížné. Quantic Dream prostě vytvořilo fakt geniální dílo. Nečekal bych, že by mě nějaká hra dokázala tak upoutat a donutila mě, abych ji (skoro) na jeden zátah dohrál.

Předtím než se pustím do svého komentáře bych chtěl jenom varovat, pokud máte zájem si hru zahrát, tak přestaňte číst. Nic moc si o hře nezjišťujte, což zní divně, když si právě tyto řádky čtete. Já osobně jsem o hře nic nevěděl a udělal jsem pouze dobře.

Co mě hned uzemnilo byl začátek, který vás okamžitě hodí do víru událostí. Jako detektivní android Connor máte za úkol zachránit holčičku ze spárů devianta, androida, který začal mít své vlastní myšlení a pocity. Střílí do každého policisty, kterého uvidí a hrozí, že skočí ze 70. patra a vezme s sebou i malou holčičku, kterou drží jako rukojmí. Jste pod tlakem, čas vás tlačí a je pouze na vás, pokud ji zvládnete zachránit a zneškodnit androida. Abych pravdu řekl, lepší úvod do hry jsem v celém svém životě nehrál. Doopravdy geniální začátek, nevím, jak víc svoje pocity popsat. David Cage okamžitě nastoluje hned od začátku hustou atmosféru, které dopomáhá doopravdy dokonalý soundtrack. Zřejmě se polepšil od svých minulých děl. *mrk mrk na Ethana Marse*

Příběh dále pokračuje rozvětvením na další dvě postavy. Markus, jenž je android jednoho starého uznávaného umělce a Karu, která se stará o jednu rodinku, řekl bych z nižší společenské vrstvy. Obě dvě postavy se v určitém momentě stanou samy deviantní a rozhodnou se, jak se svým životem dále naloží. Markus se rozhodne, že se stane vůdcem deviantů a bude usilovat o rovnoprávnost androidů a lidí, aby androidi již nebyly posluhovači lidí. Kara zase utíká od násilného otce a vezme s sebou jeho dceru, rozhodnou se, že utečou za lepším životem. Connor má zase za úkol zjistit, proč se androidi ve velkém stávají deviantními. Pomoct mu má starý detektiv Hank, který androidy nenávidí, a tak se s němu Connor snaží najít cestu a zároveň vyšetřují vraždy do nichž jsou zapleteni androidi.

Postavy jsou zde doopravdy dobře sepsané. Záleží vám na nich a pokud se ocitnou v nebezpečí, nechcete, aby se jim cokoliv stalo. Párkrát jsem si zopakoval scénu, jelikož jsem provedl rozhodnutí, které mohlo moji postavu zabít nebo jenom kvůli tomu, že jsem řekl něco nevhodného, co jsem říct nechtěl. Nejlepší postavami příběhu jsou dle mého Connor a Hank, kteří rozhodně mají větší character development než ostatní postavy. Rád jsem je sledoval a doopravdy mě zajímali a záleželo mi na nich. Tím neříkám, že by Kara či Markus nebyli dobré postavy, jsou to dobré postavy, hodně dobré postavy ale Connor a Hank mají doopravdy nejlepší scény, nejlepší momenty z celé hry a nejlepší chemii mezi sebou, prostě buddies jak se patří!

Příběh obecně má mnoho silných momentů. Mnoho doopravdy zapamatovatelných momentů a pár doopravdy smutných momentů. Prostě jízda po vašich emocích, a to se mně osobně zamlouvá, když hra ve mně dokáže vyvolat emoce. Avšak jsou vyvolané emoce, jako vyvolané emoce. Když si vezmu hru Assassin’s Creed Odyssey, tak tam se na mě snažili vyždímat emoce, ale zůstal jsem chladným, jelikož příběh a postavy mi byly upřímně u prdele. Detroit Become Human na druhou stranu má doopravdy důvěryhodné postavy, mají jasnou motivaci, jasný cíl a vy s nimi přeskakujete všechny překážky. Dokážete se do nich vžít. Záleží vám na nich. Příběh sice může být místy diskutabilní a některé momenty mohou mít díry, ale na to já nehledím. Je mi to upřímně jedno, jelikož v celku dává hra jasný smysl. A pokud mě hra dokáže zabavit, abych v šest večer začal hrát a skončil až ve čtyři ráno, tak tyhle věci já dokážu přehlédnout.

Co se mě líbí je fakt, že po dohrání scény se vám ukáže vývojový diagram. Tak tedy máte představu, kolik zakončení a kolik konců různé scény mohli mít. Rozhodně si David Cage dal větší práci s příběhem, postavami a celkově s interakcemi mezi nimi než u jeho přešlapu Beyond Two Souls, který jsem ani nedohrál. Doopravdy mi vadilo, že jsem v Beyond mohl navázat romantický vztah k někomu, kterého jsem znal pouze pět minut. Jsem rád, že se David Cage poučil.

Ovládání je rozhodně mnohem lepší, plynulejší než v Heavy Rain, či Beyond: Two Souls. Postavy nepůsobí „těžce“ na pohyb a ovládají se doopravdy svižně. Občas mě naštvalo, že jsem v některý moment musel stisknout R1 a místo toho, aby se provedla akce se mi akorát změnil úhel kamery a všechno šlo do háje. To samé, když jsem musel pravou páčkou na poslední moment udělat určitý manévr, tak to hra zaregistrovala jako pohyb kamery, vše se pokazilo a rovnou jsem si zopakoval scénu. Všechny postavy jaké mají senzor, díky kterému dokáží najít v místnosti předměty, se kterými můžete interagovat. Také když držíte tlačítko, který senzor zavolá na pomoc, tak se vše okolo vás zastaví a můžete hýbat kamerou. V prvních pár okamžicích mi pohyb kamery okolo pozastavených postav přišel hrozně cool.

Občas mi i vadilo, že během rozhovorů jsou některé odpovědi „nečitelné“, tím to myslím tak, že jsem chtěl odpovědět s dobrým úmyslem, ale postava řekla něco diametrálně odlišného. Rozhodně netvrdím, aby se zobrazovali celé odpovědi, co postava řekne, ale aby bylo lépe čitelnější, pokud to postava řekne v pohodě, či naštvaně.

Na závěr budu konstatovat pouze to, že bych dal ruku do ohně za to, že Detroit Become Human je nejlepší hra ve svém žánru interaktivních her, ne-li celkově v žánru adventur. Geniální příběh, postavy, vazby mezi postavami, emoce. Po dohrání jsem prostě pouze seděl na zadku, koukal na závěrečné titulky a dokola si pouze opakoval „tohle bylo tak úžasný“ a „doopravdy geniální hra“. Byl jsem upřímně fakt smutný, když hra skončila. Prostě jsem ještě nechtěl, aby to skončilo. Přemýšlel jsem i, že bych hru rozehrál znova. Ale to by podle mě ztratilo to kouzlo. Avšak v budoucnu si jednou, či dvakrát, třikrát, prostě několikrát hru zahraju. David Cage mi opět vstupuje do podvědomí a rozhodně budu s radostí čekat na další jeho hru! Řekl bych, že to je autor na vysoké úrovni. Já bych tak rád o téhle hře mluvil do nekonečna, ale radši skončím dřív, než mě deaktivujete.

"My name is Connor, I‘m the android sent by CyberLife."

(Herní výzva 2019 – „Čapkův odkaz“)

Pro: Connor & Hank, geniální příběh, rozhodnutí mají smysl, důvěryhodné postavy, soundtrack, grafika, znovuhratelnost

Proti: Nic, co by stálo za řeč.. Detroit Become Human mě prostě okouzlil

+16

Army Men: RTS

  • PC 70
Pamatuji si, že když jsem jako malý smrad odjel na školu v přírodě, tak zrovna v ábíčku, které tu dobu distribuovalo hry (například Posel smrti, Creature Conflict: The Clan Wars, Crazy Taxi 3: High Roller, Polda 5 či Undercover: Operation Wintersun nebo Ni.Bi.Ru: Posel bohů a podobně...), tak také měli vydat tři hry Army Mena na jednom cédéčku! A to přesněji Army Men: Sarge's Heroes, Army Men: Air Attack a Army Men: RTS. Samozřejmě víme, že celá Army Men série činí 23 titulů, takže vybrat tři nejlepší tituly musela být výzva... No... Asi všichni víme, jakou kvalitu Army Men hry mají... Přesto jsem jako malý prd musel tu trilogii mít!

Pamatuji si, když jsem ještě psal pohled mámě s tím, ať mi ho nezapomene koupit! Problém však nastal v ten okamžik, kdy jsem vychovateli ukázal pohlednici s tím, pokud je na ní vše co má být a mohu ji v klidu odeslat. Ten zmetek mi tvrdil, že jo a když jsem pohled poslal, zjistil jsem až doma, že jsem na něj nenapsal adresu... Avšak stejně jsem se ke té trilogii dostal a to cestou domů. Vložil jsem cédéčko do mechaniky a hned jsem instaloval! Moc mě to nebavilo, Sarge's Heroes mi připadalo divné a Air Attack mě nebavilo vůbec. Co mě však zaujalo byla až poslední hra, Army Men RTS. Chvíli jsem ji hrál, ale potom jsem na ní zapomněl. Avšak díky GOGu, jsem se s touto hrou po letech opět setkal!

Jak název napovídá tento díl Army Mena je real time strategie. Na začátku každé hry máte k dispozici bagr, se kterým si postavíte základnu a "mixér", kam vám poté "sběrači" zásobují surovinami. Stavíte si poté další budovy, vytváříte si armádu vojáčku, popřípadě vozidel a vrháte se na nepřítele. Prostě takové easy peasy Age of Empires. Prostředí bojů je typicky pro Army Mena normální lidský svět. Začínáte na zahradě, poté se přes sklep dostanete do kuchyně, do ložnice, až skončíte na stole s modely vláčků.

Příběh je celkem prostý, nijak zajímavý. Praktický vše je o tom, že plukovníku Blintzovi někdo ustřelí kus hlavy, zešílí a stane se z něho nepřítel naší oblíbené zelené armády. No a Sarge (tedy my) musíme docílit toho, abychom Blintzovi překazili všechny jeho plány a nejlépe ho eliminovali.

Singleplayer tvoří 15 levelů, které mají většinou náplň - sbírej, buduj a znič vše. Jsou tu i výjimky třeba, když děláte eskort panáčkům, kteří utíkají, před válečným konfliktem nebo když pouze se Sargem a jeho kámošema probíháte levelem a snažíte se ho s co nejmenšími ztrátami projít. Hru jsem dohrál do deseti hodin, což mi přijde optimální. Mohl bych pochválit i některé názvy misí, které odkazují na různé filmy.

Co bych zmínil je, že Sarge a jeho kamarádi jsou hrdinové, překvapivé, že? No a právě ti hrdinové mají svoji speciální schopnost, Scorch má plamenomet, kterým může usmažit vše, co se mu připlete do cesty, Riff má svoji bazuku, Thick samopal, Hoover je hledač min, který má větší rádius hledání než obyčejný hledač min, Sharp zase vystřeluje bomby na budovy, z celkem dlouhé vzdálenosti. Je tu i Bullseye, sniper, který zabijí vojáčky na jednu ránu. Tihle hrdinové vám opět překvapivě mohou i umřít. Hra však po jejich smrti nekončí, můžete hrát normálně i bez nich, ale jediné co mi doopravdy vadí je, že je nemůžete nijak vrátit zpět k životu a leží vám tam, zřejmě jako připomínka toho, jak jste neschopní.

Mezi misemi jsou i cutscény, které byly vtipné a i párkrát mě upřímně rozesmáli. Grafika hry je taková, kterou byste od her z roku 2002 čekali, mně se osobně grafika líbila. Cutscény jsou většinou in-game, a ty jsou jednoduché, žádné přepracované animace nečekejte. Jediná předrenderovaná cutscéna je pouze ta úvodní.

Co bych rozhodně pochválil je hudba! Když sledujete, jak vaši válečníci bojují ze všech sil, střílí do cínových vojáčků a do mravenců a do toho hraje ta perfektní dramatická hudba... No nevím co jiného říct než proč ten soundtrack není sakra na spotify?!

Obtížnost je taková přiměřená. Vše jsem dohrál na střední obtížnost a většinou napoprvé. Párkrát jsem však musel začít od začátku, jelikož jsem si hru špatně rozehrál. Co je trošku hardcore je poslední mise, se kterou souvisí zásoby plastu. Ta je na každém levelu omezená, jelikož hlavním a jediným zdrojem plastu jsou věci, gumová hračka, platová figurka, nebo miska se psím žrádlem. Pokud se vám podaří vyčerpat tento zdroj musíte rychle najít jiný, jelikož se mi nespočet krát stalo, že jsem během boje přišel o plast a tak jsem nemohl postavit žádnou budovu, ani jsem si nemohl vytvořit vojáčky. Co se mi ale i líbí je, že pokud zničíte nějaké nepřátele, nebo oni zničí vás, tak po vojáčcích zůstává plast, který můžete využít, takže nic nezůstane na zmar! S elektřinou to stejné, všude se povalují buď baterky, nebo ovladače a podobně. Avšak elektřinu využijete hlavně na vozidla. Abych pravdu řekl, nejednou se mi stalo, že jsem misi dohrál pouze se skupinou tanků a nemocničním vozem rovnou v patách. Radím vám, si co nejdřív obstarat nemocniční vůz, který uzdravuje jak jednotky, tak i budovy. A to se vyplatí!

Co musím zmínit je takzvaná "squad" funkce. To znamená, že si vyberete jednotky a ty si označíte jako první skupinu, potom když si označíte další vojáčky a označíte si je jako druhá skupina, tak poté můžete mezi nimi proklikávat a následně můžete taktizovat během boje.

Co mi však hodně na hře vadí je jakási "formační neuspořádanost" jednotek. Uvedu na příkladě: vytvoříte si 10 pěšáků a tři tanky. Když je pošlete do boje, tak se 10 pěšáků, v jedné řadě za sebou, bleskurychle objeví před branami nepřítele a budou do jednoho rozstříleni, zatímco tanky jsou ani ne na půli cesty. Občas se stane, že se zastaví za pěšáky a stojí tam a nic nedělají. Samozřejmě neříkám, aby tanky byly stejně rychlé jako pěšci, ale třeba pěšci mohou zpomalit a uspořádat se do formace, aby nebyli všichni do jednoho zmasakrováni... Vždyť sakra tahle hra je z roku 2002! Vždyť v prvním Age of Empires z roku 1997 se vojáci shlukovali do skupinek! Ale tady všichni musí chodit za sebou...

Nebo se mi zrovna v posledním levelu stalo, že jsem si postavil strážné věže okolo svého tábora, začal jsem si pěstovat vojáčky, pár jsem jich vypěstoval a postavili se před základnu. V ten samý moment mi na věže začne útočit nepřítel. No a ti moji vojáčci tam stojí, koukají a nic nedělají. Kousek od nich jim tam masakrují kamarády a oni jen tak stojí!!!

V tomto duchu se řídí u můj další problém. Nespočet krát se mi stalo, že jsem někam poslal hrdiny a hledače min, přeskočil jsem na základnu, abych tam postavil budovu a když se vrátím, vidím jak hrdinové bezstarostně chodí mimo vyznačené pole hledače min, takže samozřejmě se mi takhle hrdinové vyhodili do povětří...

Jindy zase jednotky pošlu skrze minimapu zpět do základy, ale ti dementi se rozhodnou to vzít oklikou přes nepřátelský tábor, takže mi vojáčci opět pochcípali... Nebo třeba tanky a helikoptéry pošlu na jedno místo, tanky jedou tak jak chci, ale helikoptéry to vezmou přímo před protiletecká děla nepřítele...

Několikrát se i stane to, že proti sobě jdou vojáčci a bagr. Narazí do sebe, na chvilku se zastaví a poté si uhnou. Občas se i stane, že se zamotají do sebe a tak tam dvě minuty šaškují, chodí z místa na místo, než se konečně jeden jakžtakž inteligentně uhne... Hold já bych nemohl být velitelem armády... Po dohrání téhle hry bych mohl být klidně i primář na psychiatrii...

Koukám, že jsem se celkem hodně rozepsal, tak to již zkrátím...
Army Men RTS je takové dětské Age of Empires smíchané s Company of Heroes, které nic moc nového do žánru real time strategií nepřináší. Tahle hra je podle mého asi to nejlepší, co série Army Men může nabídnout. Je to sice moje první hra, co jsem z této série hrál a dohrál, ale stejně si to takto troufám říct. Je to excelentní Army Men hra a řekl bych i lehce nadprůměrná strategická hra. Má takové svoje kouzlo. Výborná hudba a osobitý styl této hry mi nějak napovídá, že se možná k ní zase jednou po několika letech vrátím. Za mě dobrý.

Pro: I přesto, že Army Men RTS nepřináší nic nového do žánru, tak jsem se bavil; hudba!

Proti: Umělá inteligence; jednotky chodí za sebou nebo si navzájem překážejí v cestě; suroviny jsou na každý level omezené

+17

The Adventures of Fatman

  • PC 60
Heleme se! Zase vidím nějaké to šmouhy před mými zraky! Že vy jste zase děti přišli za strýčkem Bystrozrakým pro další pohádku, že? No inu dobrá...

Píše se rok 2005, možná 2004 nebo že to byl rok 2003?... když malý usmrkaný capart zasedl k počítači ihned potom, co mu maminka povolila, že může jít na internet. Capart zmáčkl tlačítko na jakési podivuhodné bedýnce, která tehdy chytala internet a mohl se tak pustit do víru kybersvěta. Když zrovna malý capart dohrával nějakou flešovou hru na cizojazyčné stránce, tak jeho pohled padl na něco podivuhodného. Capart neuměl ani slovo anglicky, ale podle slova Fatman a obrázku obtloustlého Batmana se dovtípil, že to je hra, která ho rozhodně zajímá! Klikl rychlostí světla (přesněji rychlostí, kterou povolovalo kuličkové myšítko) na ten obrázek a naskytla se mu hra, kterou si prostě musel zahrát! Jediný problém byl v tom, že stále pravé peníze... A tak končí naše komédie...

Když jsem tuhle hru po tolika letech uviděl na steamu za jedno báječné euro, tak jsem ji ihned koupil, nainstaloval a ve mě se probudil ten malý usmrkanec, co si tuhle hru chtěl tak strašně moc zahrát.

Příběh zestručním - mafiáni pošlou idiota do nějaké továrny, tam ho nechají vybouchnout, no a z idiota je padouch, co plive sliz. Na vás jako na Fatmanovi je to, aby jste všechno prošetřili, vyřešili a dořešili. Příběh u tohoto typu adventury bych dal stranou, jelikož The Adventures of Fatman je hlavně o té zábavě, o vtipech, o parodii a hláškách, které zde jaksi chybí... Neříkám, že hra není vtipná, je tu pár okamžiků kdy jsem se zasmál a občas jsem se pousmál, ale u hry tohoto typu je to doopravdy málo! Co bych zmínil je fakt, že v této hře můžete umřít několikero způsoby, jeden mě i nepříjemně zarazil, tak si pamatujte má slova a hodně si ukládejte a hlavně se rozmyslete, než něco uděláte!

Grafika je pěkně oldschoolová, líbila se mi. Pochválil bych ještě hudbu, která je tak cartoony, oldschool a goofy zároveň a fakt dobře se poslouchala. Hra obsahuje i dabing, který mi přišel průměrný, ale nepřišel mi nesnesitelný, prostě v pohodě, víte co...

Co bych asi nehodnotil kladně jsou puzzly, které jsou občas tak nenapadnutelné a místy nelogické, až mě z toho bolela hlava a prsty, jak jsem musel překlikávat mezi hrou a návodem (jsem ostuda, já vím). Vadil mi také pixel hunting. Co mně osobně ještě hodně vadilo byla úplně ukrutně nezáživná a zdlouhavá část, kdy se Fatman musí infiltrovat do jednoho baru.

Co by mohlo ještě někomu vadit je fakt, že možnosti jako chůze, ohledání předmětu, interakce s předměty a rozhovor jsou separovaně odděleny. Takže pokud chcete někam jít, musíte si zvlášť kliknout na možnost chůze a pokud chcete odejít z místnosti musíte si kliknout na možnost interakce, atd... Prostě devadesátkové adventury.

Když si to vezmu kolem a kolem, tak The Adventures of Fatman není zas tolik špatná hra. Má nějaké nedostatky, ale ve výsledku je to průměrná, veselá a hravá jednohubka, která vás na ty tři hodiny zabaví a flákne vás do obličeje nostalgií. A i přesto, že jsem tuhle hru jako škvrně nikdy nehrál, tak jsem se vrátil do dětství a na tom mi v tento moment asi záleží nejvíce.

... Zlo prohrává a dobro žije! Vám malý caparte vidím, se slza v oku blyští, že chodí to tak pouze se strýčkem Bystrozrakým.

Pro: Dokonalá hudba!, oldschoolová grafika

Proti: Některé nelogické puzzly, pixel-hunting, málo vtipů, ukrutně zdlouhavá a nezáživná část v klubu

+8

Fran Bow

  • PC 80
Posaďte se děti, strýček Bystrozraký vám poví pohádku...

Kdysi dávno za devatero horami a devatero řekami, žila byla malá holčička, která se jmenovala Fran Bow. Fran měla za kamaráda svého převelice roztomilého černočerného kocourka, jmenoval se Mr. Midnight. Jednoho krásného dne šla Fran do obývacího pokoje, když v tu ránu uviděla své rodiče rozsekaný na kusy. Viděla jak se krev stříkající z jejich zhanobených ostatků a střev sákala do překrásného perského koberce, který vybírala maminka. Tehdy toho dne to byl hezký den, jelikož si Fran po nákupu dala dva kopečky jahodové zmrzliny. Po této podívané se Fran vydala do lesa. Během úprku se ztratil Mr. Midnight a Fran málem v lese umrzla. Naštěstí ji zachránili a hned šoupli do blázince, kde se začala sjíždět červenými pilulkami...

Přesně taková je adventura Fran Bow - roztomiloučká, nemilosrdně brutální a psychedelická sonda do duše malé holčičky, která chce jít domů. Takhle roztomilou hru jsem dlouho nehrál, na Fran jsem si musel chvíli zvykat a o Mr. Midnightovi ani nemluvím, toho jsem si zamiloval okamžitě, ale to odbočuji...

Hra je to doopravdy výborná, od příběhu, který vás nenechá klidným, až po celkovou atmosféru, která by se dala krájet. Hudba je dobře poslouchatelná a solidně doprovází hraní. Postavy a obecně i dialogy mi přijdou doopravdy dobře napsaný, kdy si vlastně dokážete prakticky všechny oblíbit! Taktéž jsou tu i WTF! momenty, kdy jsem během pár částí hry dokola říkal: Co se to sakra děje?! Na co to teď čumím?! Co tohle má být k čertu!

Co se mi taktéž líbilo bylo 'ovládání prostoru'. Skoro v celé hře se můžete buď pomocí červených pilulek nebo jiného předmětu, který získáte ve hře se přenášet do jiných dimenzí. Představte si to tak, že kdybyste hráli třeba Silent Hill, tak byste si mohli kdykoliv přemístit do Otherworldu. Tenhle mechanizmus tak můžete využívat při řešení hádanek. Ty jsou průměrné, myslím to v tom smyslu, že nejsou ani moc jednoduché, ale ani přehnaně složité. Rozřešení mě u některých napadlo velice rychle, u některých jsem musel dlouho uvažovat a v krajním případě jsem zabořil frňák do návodu.

Jediné co mi zde trošičku vadilo byla zdlouhavá třetí kapitola, kdy jsem si přál, ať se už konečně děje něco záživného. Taktéž by mohlo někomu vadit, že hra neobsahuje dabing (anglický myslím, samozřejmě.), tudíž je zde hodně textu.

Fran Bow je příjemná hororová jednohubka, ke které jsem ze začátku nahlížel skepticky, po dohrání jsem však zjistil, že Fran Bow je doopravdy povedená adventura, která byla dělána s láskou. Bravo! Těším se, co Killmonday Games přinesou příště!

... A Fran s Mr. Midnightem žili šťastně až navěky!

Pro: Příběh, atmosféra, grafika, postavy, obzvláště Mr. Midnight!

Proti: Zdlouhavá třetí kapitola

+20

Rusty Lake Hotel

  • PC 80
Stylová, tajuplná, chytrá a pomatená adventura, ze které jsem měl zpočátku strach. Po dohrání jsem prostě chtěl víc!

Příběh mi přijde zbytečné vysvětlovat, jelikož i po dohrání jsem zmatený a přijde mi, že si tvůrci Rusty Lake Hotel dělají ve stylu Davida Lynche regulérní prdel z diváka, avšak máte nutnou potřebu se dozvědět více a doopravdy vás zajímá, co se v tom prapodivném hotelu děje. Občas se objeví nějaké vodítko a vy tak můžete sestavovat svoje teorie, oč běží. Jediné co bych asi vytkl je konec, který mi nepřinesl rozuzlení, které jsem chtěl a druhá věc je krátká herní doba, což nevadí, když si hned můžete zahrát pokračování!

Silnou stránkou jsou také puzzly, kterých je tu kupa a občas dokážou i pořádně provařit mozkové závity. Myslím, že jenom jednou či dvakrát jsem se musel podívat do návodu, jelikož jsem byl doopravdy ztracený.
Ale když jsem hleděl na nějaký puzzle a najednou mě napadlo rozřešení, které bylo nakonec správné, tak cítil mnohem lepší pocit, než když jsem dohrál původního Crashe Bandicoota (doteď z toho vakojezevce mám noční můry a tiky).

Ovládání je prosté, prostě kliknete na objekt se kterým chcete interagovat, nebo kombinujete předměty z inventáře s jinými objekty.

Grafika je dokonalá, doopravdy se mi tento styl líbí. Hudba je příjemná, příjemně dokresluje již tak dobrou atmosféru.

Shrnul bych své povídání tím, že Rusty Lake Hotel je příjemně unique hra, s příjemně podivnou a lehce strašidelnou atmosférou. Dávám ji 8/10, jelikož zaprvé) si myslím, že hra mohla být delší a zadruhé) hrál jsem pokračování a to je lepší.
Rozhodně si tuto hru pořiďte, stojí pouhé dvě eura na steamu! ... ... ... Proč už si ji neobjednáváte? Šup šup, ať už vás tu nevidím!

Pro: Příběh, grafika, hudba, puzzly

Proti: Krátké

+16

Passpartout: The Starving Artist

  • PC 70
Jste chudý student uprostřed krásné Paříže. Nemáte peníze na nájem a plesnivý chleba z popelnice už také není dvakrát levný. Co vám jiného zbývá? Přestěhujte se do garáže, za poslední peníze si kupte štětec a plátno a začněte si vydělávat jako pouliční umělec! A nebo si také můžete založit instagram nebo youtube kanál a označit se za influencera...

Passpartout je taková poklidná, příjemná hra. Já jsem vždy u ní dokázal relaxovat. Z velké části za to může poklidná, příjemná hudba, která dokresluje už tak příjemnou a poklidnou atmosféru... To už asi trochu přeháním. V kostce hrajete za umělce, který maluje. Pokud jste někdy maloval v malování, tak princip hry už máte v malíčku.
Máte zde normální štětec, poté sprej a nakonec druhý štětec, se kterým můžete dělat lepší tahy. Jediné co mi zde chybí je tlačítko 'zpět'. No a když něco namalujete, tak své obrazy následně prodáváte určitým skupinám lidí. Příběh poté postupuje dále, podle toho, na kterou skupinu zákazníků se zaměříte. Hra má tedy i více zakončení. Celková doba hraní se točí okolo čtyř až pěti hodin, což mi přijde vůči tomuto druhu hry adekvátní.

Ve výsledku považuji hru Passpartout: The Starving Artist za povedenou ptákovinu, která rozhodně na nějakou dobu pobaví.

Pro: Hudba, grafika, své obrazy můžete prodat G.R.R.Martinovi

Proti: Žádné tlačítko 'zpět', když něco pokazím!!!

+6

Black Mirror

  • PS4 0
Větší průjem jsem snad v životě nehrál... Tváří se to jako 'reboot' celé série Posla Smrti, ale ve skutečnosti je to jenom sračka sračkoucí, která se snaží z hráče vysát prachy akorát. Kdyby mi radši místo toho ukradli peněženku. Ten strach a následný stres ze všeho zařizování je lepší než tenhle exkrement.
Původního Posla Smrti miluji, je to moje srdcová hra, na kterou nedám dopustit, ale tohle? Ty dvě pokračování jsem snesl, také je mám rád, ale tohle mě tak neskutečně uráží a nasírá do nepředstavitelných rozměrů. Jak si někdo mohl myslet, že tohle je vůbec dobrý nápad? Nakopat do prdele za tohle.

Tohle lejno jsem hrál na PS4 a doopravdy jsem tak špatně technicky zvládnutou hru doopravdy nehrál.
Jak je možné, že se mi to tolik sekalo, i když jsem šel po prázdném pokoji?
Jak je možné, že jsem vždy po vstupu do jakékoliv lokace musel minutu čekat než se nahrála? Prostě víc než samotné hraní jsem čekal a čuměl na tu debilní načítací obrazovku.
Jak je možné, že je ten příběh tak nadpřirozeně tupej, nemastnej, neslanej a plnej nezajímavých a nesympatických postav?
Obecně puzzly téhle hry jsou na tragické úrovni. Dám příklad: řešíme to, že potřebujeme dostat loďku do vody, ale je zaseknutá na břehu. Co uděláme? Samozřejmě nasedneme do auta, se kterým jsme za celou hru ani jednou neinteragovali a hlavně je na místě, kde vás ani nenapadne, že by tam to auto mohlo dojet. Postavy vás ani nijak nepopíchnou, co bychom měli dělat. Jak vás to má potom napadnout? *mrk* *mrk* na návod na internetu.
Jednou jsem musel hru načítat a přišel jsem o dvě hodiny postupu, jelikož jsem přišel do lokace, ze které jsem nemohl nijak odejít.

Je tu hromada dalších podobných otázek, na které existuje jedno jednoduché a snadné řešení. Nehrajte to! Radši si za ty peníze kupte na steamu první tři díly Posla Smrti, vyjde vás to za stejný peníze a užijete si i více muziky.

Pro: Nic

Proti: Všechno...

+14

Doki Doki Literature Club!

  • PC 90
Představte si, že jste ve škole, kde vás vaše otravná anime kamarádka donutí vstoupit do literárního klubu, kde jsou další její tři anime kamarádky (dvě kozatý a jedna, která vypadá jako nezletilá), které vám jasně dávají najevo, že vás prostě chtějí. Na vás pouze je to, abyste psal básničky a pokusil se jednu (či všechny) svým kreativním a tvůrčím psaním ohromit a bůh ví co dalšího se stane... Možná vám vypadnou oči z důlků, či si samou radostí hodíte mašli... :^)

Neoriginální začátek, neobyčejně originálního dating simulátoru, vás po moc nezáživné hodince vcucne, párkrát vás přežvýká a vyflusne jako malého uplakánka až na samotném konci (to poslední jsem trošku přehnal.) Největší chybou, co jsem mohl udělat bylo to, že jsem si o hře něco málo zjišťoval. Pokud se rozhodujete, že si Doki Doki Literature Club! zahrajete, tak si NIC nezjišťujte. Také bych vás varoval, že je zde hromada textu, ale když se do hry zažerete, tak vám to ani nebude vadit.

Na závěr povím jen toto: Ať už holdujete anime a vlastníte doma body pillow svojí milované anime waifu, a nebo chodíte do knihkupectví se sirkami a kanystrem plného benzínu, jenom proto abyste spálili oddělení mangy, dejte této hře šanci. Věřte mi, litovat nebudete... Osobně jsem si hru užil, s radostí si ji za nějakou dobu opět zahraji a s klidným svědomím ji dávám 9/10.

**PS - jako důkaz přikládám fakt, že tato hra okouzlila i moji milovanou anti-anime přítelkyni.**

Pro: Zajímavý a originální příběh, postavy, hudba

Proti: Děj může být místy předvídatelný, podle mě celkem krátká herní doba

+16

McPixel

  • PC 70
Co byste dělali kdyby, jste seděli v místnosti kde je bomba, Batman, slupka od banánu a hasák? No já bych vzal hasák, praštil bych Batmana po hlavě, ten by zařval bolestí, otočil by se a dal by mi pravý hák, já bych se zapotácel, uklouzl po slupce od banánu a padnul bych zadkem přímo na bombu. A jelikož vím, jak funguje fyzika tak by výbuch a tlakovou vlnu pohltil můj zadek a nic by se nestalo… Udělali byste to samé? Tak mám pro vás hru, která se vám bude určitě líbit!

McPixel je jednoduchá Point 'n Click adventura, ve které se vžijete do zrzka McPixela, který své dny tráví tím, že v krátkém časovém úseku deaktivuje bomby nejabsurdnějšími způsoby. Logické řešení zde nehledejte…
Tahle hra je čistá oddychovka, tedy nečekejte žádnou komplexní zápletku či velkolepý příběh. McPixel je celkem krátký což na druhou stranu vynahrazují DLC, která jsou zdarma a pokud máte nějaké střelené nápady na nějaký level, tak je můžete realizovat v level editoru, který hra obsahuje.

Abych to shrnul… McPixel není hra pro každého. Pokud se vám nelíbí oldschoolová grafika a infantilní humor tak vám hru nedoporučuji…

Pro: Humor, grafika, hudba, DLC, level editor, mnoho popkulturních odkazů

Proti: Krátké...

+7

Chernobyl Commando

  • PC --
Pokud byste se mě zeptali, jakou hru bych doporučil svému nepříteli, pravděpodobně bych vám řekl buď Ferdu Mravence (jakéhokoliv!) nebo nějakou Barbie hru. Teda do té doby než jsem našel tohle…

Začalo to tím, že jsem si jednoho pěkného sobotního dopoledne řekl, že bych si mohl koupit nějakou hru. Sednul jsem k počítači a na jedné nejmenované stránce jsem začal pátrat. Po půl hodině hledání jsem narazil na tuhle hru. Nevím, proč jsem si tuhle hru koupil a hned po tom jsem zhlédnul gameplaye… Musím říct, že o té doby většinu her co si chci koupit, pečlivě zkontroluji. Ale vrátíme se zpátky… Poté co jsem si přečetl pár negativních recenzí, jsem si řekl, že tak hrozný to být nemůže… Bylo…

Hned poté co jsem hru stáhnul a nainstaloval, jsem začal hrát… Hned na začátek vás čeka projížďka autem, kde se dozvíte co se děje. Řeknu vám to jednou větou. Banda teroristů obsadila elektrárnu a vy je musíte zastavit. Příběh v této hře nehodlám kritizovat, pro hru jako tahle je příběh postradatelný. Hned jak auto zastaví tak běžíte a najednou vás vystraší akční hudba… Připravte se, jelikož jí budete poslouchat pořád…

Ejhle! V mé blízkosti je nepřítel! Jak jsem to poznal? No inu, odnikud mě něco zasáhlo… Tak začínám prohledávat oblast… Vidím nepřítele, vystřelím na něj… Všechny kulky co jsem na něj vystřelil, končí vedle něho, přičemž on mě trefuje bravurně. Naštěstí mám sebou parťáky, kteří sem tam někam vystřelí.
Po chvíli střílení se mi ho podařilo dostat. Běžím dál a najednou zase! Někdo na mě vystřelil. Hodinu hledám toho výtržníka a on se celou bodu schovával ve křoví, kde ho nebylo vidět… Hele! Vidím vedle něho červený barel, to bude určitě výbušný barel! Střelím do něj… Nic… Na barel jsem se vykašlal a po další chvíli jsem odstřelil toho lumpa…
Poté mě čekala prohlídka mezi kontejnery s nepřáteli, kteří se proti mně rozeběhli a lehli si na zem a mysleli si, že je nebude snadné trefit… Konečně se mi podařilo s parťákama doběhnout do cíle, kde na mě čekali další kolegové, který jsem si omylem spletl s teroristy, ale jim zřejmě nevadilo, že jsem do nich střílel…

No a takhle bych mohl pokračovat dál. Prostě a jednoduše Chernobyl Commando je hra, kterou bych si ze steam knihovničky s radostí vymazal.
Pokuď by tahle hra byla zdarma tak jsem ticho, ale jestli někdo chce za tuhle hru peníze… Hru nehodnotím z důvodu, že jsem jí nedohrál...

Pro: Sniperka... No co, nic lepšího mě nenapadlo...

Proti: AI nepřátel a parťáků, Stále dokola se opakující hudba, zbraně (kromě sniperky), a mnoho dalšího...

+9 +10 −1