Poslední komentáře

Mám rád svět Command and Conquer. Nejsem sice žádný fanda strategií, ale určité základy jsem dohrál a mezi ně patří i první dva Comnnad and Conquer a první dva Red Alerty. Vždycky mě bavila ta monumentální akce, když desítky tanků útočí na soupeřovu základnu, odřezávání zdrojů či mise za komando, které je schopné zbourat půlku základny. A především ten příběh plný akčních animací a zvratů.

A přesně to nabízí v 3D akci Renegade, výborná hra, kterou jsem dohrál už několikrát. Obvykle podobný změny žánru dopadnou katastrofou, ale Renegade nabízí hned od začátku pocit "jééé tady to znám". Hlavním hrdinou je Havoc, jednočlenná armáda na straně GDI, proti němu stojí samozřejmě NOD v čele s Kanem, který je ale tentokrát v pozadí. Celý příběh se točí okolo unesených vědců a pokusů vytvořit tibériové mutanty. Dojde i na pár zvratů a měnění stran a celý příběh doprovází špičkové animace plné akce, hlášek a drsného vojenského machrování.

Celá hratelnost je v principu klasická 3D akce, ne úplně koridor, ale žádné velké bludiště. Akorát 3D akce navázaná na svět Command and Conquer. Takže můžete ničit věže či protiletadlovou obranu pomocí C4, tanky a různé vozítka či pletuchy pomocí raketometu a do budov si zajdete, prostřílíte se ke kontrolnímu panelu, který odpálíte. Je to sranda sledovat to co bylo ve strategii otázkou sekundy, jak si tady musíte v budově odpracovat. Funguje to jak má - opdálíte elektrárnu a stavbám včetně vražedných obelisků dojde šťáva. Odpálíte Sam-Site a můžou Vám z letadla shodit posily či bonusy. Pokud potkáte tank, bugynu nebo monumentální Mammoth, není problém si ho osedlat. Bohužel i tady to funguje stejně jako ve strategiích, takže tankem prostě vojáka pořádně netrefíte i kdybyste se na hlavu postavili.

Samozřejmě jen dobývání základen by byla nuda, takže se podíváte na ponorku, do válkou ničeného města a chrámu, do podzemní laborky či vězení a samozřejmě se finále odehrává v Temple of Nod. Místo zastaralého hledání secretů se plní úkoly - primární splnit musíte, sekundární naleznete v průběhu mise a plnit je nemusíte a terciální většinou objevíte až když je splníte. Například trochu SPOILER - když se v posledním kole vrátíte, můžete se podívat do mimozemského talíře, splnit si terciální úkol a získat nejlepší zbraň ve hře.

Zbraně jsou parádní a přesně takové jaké mají v pořádné střílečce být. Dobrý kulomet střídá lepší rotačák, sniperka zabíjí na jednu ránu, raketometem vyčistíte cestu od vozítek, plamenotem je ideální na čištění mutantů nebo úzkých chodeb, jsou tu hned 4 energetické zbraně, které opravdu narozdíl od spousty her fungují. Laserový gatling či bleskomet jsou boží! A komu by to nestačilo, tak jsou tu meganářezy typu přivolávač Iontového děla či vzdušného úderu. Bohužel jich ve hře moc není.

Nepřátelé jsou zpočátku takoví nazdárkové, moc toho nevydrží, navíc máte postupně stále lepší zbraně, takže se to zdá pohodové. Jenže zdání klame, protože po obyčejných vojácích přijdou různé raketové, protichemické či sniperské variace, objeví se odolné Black Hand, pak neviditelní vojáci a ke konci i armáda mutantů. Bohužel tady přichází největší chyba hry. Respawn. Ten zpočátku není moc patrný a zpočívá v posilách z vrtulníků, později ale hra naprosto zešílí a nepřátelé se objevují znovu a znovu na xkrát vyčištěných místech. A to navzdory tomu, že jste zničili Hands of Nod na tvorbu vojáků i helipady pro vrtulníky. Korunu tomu dá poslendí kolo, kde na Vás počítač naprosto nesmylně posílá desítky nepřátel, které se nemají odkud brát. Díky tomu se obtížná hra mění naprostý chaos, protože nevíte odkud a kam dříve střílet. Nedejbože, když přitom všem máte ještě někoho eskortovat a ten někdo leze zásadně dopředu přímo mezi vojáky.

Mezi drobné detaily co mě vadily bych zařadil neschopnost vyskočit víc jak 5 centimetrů a to že se hrdina plazí jak lemra. Na začátku jsem dokonce myslel, že mám zapnutou chůzi místo běhu.

Ale jsou to jen drobné kazy, Renegade je výborná 3D akce, která svět Command and Conquer přibližuje tak jak známe, jen z jiného pohledu.

Legendární špatnou hru Daikatanu jsem kdysi dohrál s pocitem, že to nebylo tak špatný, ale v průběhu let jsem ji mnohokrát viděl v žebříčku nejhorších her a rozhodl se ji znovu podívat na zoubek.

Jak vidíte z hodnocení, názor jsem nezměnil, ač jsem během hraní hru tisíckrát proklel. Daikatana trpí milionem bugů, nedodělaných věcí, ale nabízí téměř epickou délku (na 3D akci), zajímavý příběh, mix hratelnosti nových a starých 3D her a především defacto 4 hry v jednom. A ještě zajímavé RPG prvky a rozhodování.

Začnu příběhem. Ten začíná v 25. století. Svět ovládá Mishimova korporace, lidstvo je sužováno virem, na jehož léčbu mají jen bohatí. Hiro Miyamoto je obyčejný učitel šermu, který se střetne s jedním staříkem a vyslyší jeho prosbu najít unesenou dceru. Ve hře je ale více. Tajemná Daikatana se schopností cestovat v čase, osudy několika japonských rodin sahající stovky let do minulosti a cesta za definitivním zatnutím tipce vede přes 4 období, každé úplně jiné. Cestou navíc potkáváte (resp. zachráníte) dvojici sidekicků - cynického žoldáka Superflye Johnsona a tajemnou japonku Mikiko Ebiharu, kteří s Vámi komunikují v animacích, dotváří děj a za tu obrovskou délku si na ně zvyknete a to víc poté překvapí konec kdy po poražení záporáka Mikoko rupne v kouli a rozhodne se získat moc Daiktany pro sebe, zabije Superflye a pokusí se zabít hlavního hrdinu. Následné napravování času je dost nejasně podané a musel jsem si ho vyhledat na netu, aby to pochopil.

Jak jsem říkal, každá epizoda je v podstatě jiná. Hned ta první, futuristická je ovšem dost příšerná. Odpudivá grafika do zelena, nehostinné prostředí (bažiny, kanály) střídá nelogicky krematorium. Útočí na Vás xkrát zmiňovaní komáři a žaby, do počtu zabitých se počítají i civilisti, takže Vás hra v podstatě nutí vraždit nevinné. Do toho je to tmavé, najít cestu, natož secrety je za trest a zbraně na houby! Slizometem nemůžete střílet pod vodou, odráží se a paradoxně jde o nejlepší zbraň. Rakety Vám rychle dojdeou, brokovnice střílí bůhví proč 6 nábojů, když na věšinu potvor stačí jeden-dva, vrhač C4 je špatný vtip nebezpečnější Vám než nepřátelům a totéž platí o kanonu.

Hned druhá epizoda je jak vyměněná. Dostáváte se do antického Řecka a k ruce máte Daikatanu, která se dá vylepšovat. Ze začátku je poměrně k ničemu, ale stačí vytrvat (cca 2 epizody) a máte modře zářící a pulzující meč, kterým rozesekáte na kaši cokoliv. Bohužel pokud bojujete Daikatanou, zlepšujete ji, ale nezlepšujete postavu. Ta se může vylepšovat v pěti odvětvích - síla, rychlost, rychlost střelby, životy a skok. A především bez hodně životů a skákání se prostě neobejdete, hlavně bez skoků se k některým secretům nedá vůbec dostat. Ale k Řecku - najedou je hra jako vyměněná. Krásná antická architektura střídá monumentální chrámy či skály, stojí proti Vám různé mýtické potvory - kostlivci, harpyje, kyklopové, obří pavouci, setkáte se s Charonem a nakonci Vás čeká Medúza, která umí přesně to, co v mytologii. Stačí jediný pohled a zkameníte. Zbraně jsou různé magické artefakty - mocné Hádovo kladivo, kterým se mlátí do země, výbušný řecký olej či Poseidonův trojzubec střílející modré blesky.

Třetí epizoda je vrchol hry. Středověké Norsko, sužované mrazem a epidemií moru. Po ulicích se toulají nakažené přerostlé krysy a oživlé mrtvoly, cestu vám zkříží vojáci s různou výzbrojí, pár čarodějů s pěkně nechutnými kouzly. Projdete ledovými tundrami, vesničkami, odpornými kobkami a majestátními věžemi a nad tím vším se proplétá příběh o magické nákaze, jednom nekromantovi a šíleném králi. Dá se říct, že by mi třetí epizoda klidně stačila jako samostatná hra. Bojovat budete zpočátku kuší či balistou, ale později vyrvete z pařátů mrtvých čarodějů opravdu mocné staffky, kterými zatopíte i drakovi.

A pak je tu závěr z roku 2030, trošku nesourodý, ale ne špatný. V honbě za Mishimou musíte hned na počátku utéct z Alcatrazu plného nasraných muklů a krys, probít se přes panelák plný gangsterů, supermoderní laboratoř střídá japonské sídlo a tak. V cestě Vám stojí stále líp vyzbrojená komanda, Vaše výzbroj konečně připomíná klasické střílečky - pistole, brokovnice, kulomet (ledový), rotačák a ultravýkonný laser. Tou dobou jsem sice všechno kosil na max vyladěnou Daikatanou, ale zbraně tu nejsou vůbec špatné.

Každá epizoda má nějakých 5-7 kol, většina kol se dělí na několik částí, přičemž styl hraní je kombinací klasiky a moderny. Sbíráte secrety, které se IMHO bez návodu nedají najít a kolikrát se do nich nezvládnete dostat i když víte kde jsou. Je tu spousta klíčů, občas je postup jasný, občas si pobloudíte, některé části kol jsou hubovitě propojené ala Hexen a všude číhá dost potvor. Úměrně tomu, jak máte namaxované statistiky nebo Daikatanu se boj mění z tuhého boje o život na procházku krvavou alejí. Veliká výtka patří nejasným cestám dál, protože tlačítko se nezmáčkne když nestojíte na milimetr přesně, občas musíte rozbít něco co jindy rozbít nejde, občas se někde nespustí skript ale o tom více v mínusech.

Bohužel i přes epickou délku, měnící se prostředí, zbraně, nepřátelé, levelování a zajímavý příběh chápu, proč hra byla takový propadák. Na vině jsou příšerné bugy, které nezmizely ani v GOG verzi. Zasekávání se o cokoliv, propadání se do textur, vraždící dveře, vraždící páky od dveří, občas se nespustí skritp. Například na konci Řecka po zabití Medúze mají oživnout všichni zkamenělí - mě natřikrát neoživli. Občas je nějaká potvora prostě nemsrtelná - v mém případě dvě ze čtyř nalezených Dopefish.
Když si vylevelujete meč, září a bliká Vám před nosem tak, že nevidíte pomalu kam jdete, protože Vás z toho bolí oči. Když si vylevelujete super rychlost a skoky, začnou Vás štvát otřesné zvukové efekty při běhání a skákání. Zasekávání do věcí je tak časté, že klávesou N se spustí cheat noclip, abyste se dostali z bezvýchodné situace! Načítání trvá snad 20 sekund a je u něj opět odporný zvuk.

A pak jsou tu parťáci. Smrtelní, debilní, zoufalí, zabugovaní, prokletí. Parťáci si neumí sami sebrat zbraně, musíte na zbraň přesně zamířit a říct jim to, totéž s léčením. Bez zbraní se nechají zabít klidně krysou nebo dveřma a nenapadne je odejít. Najít si cestu je pro ně kolikrát nemožné, občas se zaseknou a běží na místě, občas někam zapadnou a musíte loadovat, střílí přes Vás, nechávají se snadno zabíjet a jako vrchol na Vás neustále pokřikují, že do nich nemusíte žduchat, aby se kurva pohli z místa a neběhali na pětníku. Pokud jste moc rychlí, tak se zastaví a čučí do blba a v jednom kole když je někde necháte, prostě zmizí a nejsou k nalezení. Samozřejmě jejich smrtí Vaše hra končí. Úpřimně nejvíce jsem si užil začátek Řecka, kde jsem bojoval sám za sebe. Takhle jsem si musel co pár kol dát pauzu, takže mě Daikatana vydržela nakonec celých 5 dní.

Jako vtip na mě působí omezené ukládání, které naštěstí bylo v patchi odstraněno.
Všechny tyhle bugy a problémy mě ale hru nezkazily. Užil jsem si délku hry, poslední záchvěv tradičního bloudění, secretů, užil jsem si měnící se prostředí, zbraně i nepřátele, božskou Daikatanu i zajímavý příběh. Daikatana rozhodně není takový propadák, jak se všude píše.