Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Browser Stadia

Horizon Zero Dawn

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 90
Čekal jsem, že bude Horizon Zero Dawn dobrá hra, ale až takovou pecku jsem nečekal.

První co mi po dohrání přijde na mysl, je příběh. Už dlouho se mi nestalo, že bych se do příběhu až tak ponořil, je dávkovaný a vyprávěný naprosto perfektně a má i své epické momenty. A čím víc se Aloy dostává ke konci, tím víc je příběh pohlcující a atmosféričtější. Celkově je lore světa zvládnuté na jedničku.

Samotná Aloy je výborně napsaný charakter, navíc má sympatický kukuč a člověk si ji rychle oblíbí. Je bohužel jedním z mála charakterů, ke kterým se dá vybudovat vztah. Vedlejší postavy jsou lehce zapomenutelné, protože jen málokdo dostane více prostoru. Takže mi v hlavě zůstanou jen tři vedlejší charaktery, které mi přišly opravdu zajímavé - Nil, Erend a samozřejmě Sylens.

Vedlejší úkoly jsou fajn, je jich ve výsledku méně než se to může zdát, takže přestože se pak začnou trochu opakovat, nestihne to vadit. Je to taková open world klasika, od výborných až po ty trošku slabší. Hodně se mi líbily výzvy v Hunting Grounds, kde musí člověk na čas zničit specifickým způsobem určené roboty.

Co se týče toho hlavního, tedy souboje s obřími (i menšími) roboty, tak to je nebe. Samotný jsem překvapený z toho, jak mě to baví. I mimo questy jsem si občas jen tak vyrazil na prudící nájezdy na ty největší mechanické stvůry. Hra je i dost dobře vyladěná, i na 50 levelu se musí mít hráč na pozoru a nenechat se obklíčit, pak dokážou zavařit i slabší potvory. Celkově není ale hra nijak přehnaně těžká, při tuhých soubojích stačí přijít jen na správnou strategii.

Co se týče zbraní, luk je naprosto dokonalý, doplňoval jsem ho jen Ropecasterem na létající roboty a Tearblasterem, zbytek, včetně pastí, jen občas.

Vizuál hry je nádherný, jedna z nejhezčích her, co jsem hrál za poslední dobu. Pochválím i hudbu, která nejvíce vynikne při plnění hlavních úkolů.

Trochu mi nesedlo šplhání, stačí mačkat směr a Aloy zvládne vše sama. Výzva 0, navíc jsem měl občas problém najít místo kudy vůbec šplhat, protože podbarvení nešlo vidět, což se stávalo hlavně v noci. Takže jsem často běhal kolem hory jak trubka :D

Štval mě také malý inventář, haraburdí je až moc a docela dost ho člověk i potřebuje ke craftění. Blbé pro lidi jako já, kteří si u hry řeknou: "Jo, tohle raději neprodám, mám jen jeden kus a určitě ho budu potřebovat" a nakonec...nepotřeboval :)

Celkově je Horizon Zero Dawn povedený, výborně hratelný titul se skvělými souboji a úchvatným příběhem.

Pro: Příběh, hratelnost, souboje, grafika, hudba, Aloy

Proti: Malý inventář, málo výrazné vedlejší charaktery, šplhání je trošku meh

+33

Detroit: Become Human

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 85
Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Nejlepší hra Quantic Dream, to vám mohu prozradit hned z kraje. Jejich hry stojí a padají (neuvědomuji si, že by někdy vyloženě propadly) na příběhu. To je ten hlavní hnací motor a příběh hry Detroit: Become Human ve mě zanechal silnou stopu, takže – mission accomplished.

První, co mě hned z kraje dostalo je menu. Ano, čtete správně, menu. Zábavnější menu jsem ve hře ještě nezažil (upřímně si žádné zábavné ani nevybavuji). V menu je totiž android, který s vámi pokaždé komunikuje, reaguj na to, kdy a jak dlouho jste hráli a dokonce se zde objevil i dotazník či pár vašich rozhodnutí, na která zareaguje. Opravdu se jednalo o velmi dobré zpestření, které velmi snadno přidalo plusové body, ale to jsou právě ty detaily, které jako hráči chceme.

Dalším velkým plusem je znatelný posun v grafické stránce. Od Beyond: Two Souls je ten krok kupředu opravdu znatelný. Hra je fakt krásná, působí velmi reálně, uvěřitelně, živě (ačkoliv se jedná o adventuru), prostě máte pocit, že jste součástí té hry. Je zde plno detailů, mimiky jsou perfektní a já vizuální stránku mohu jen chválit.

Největší síla je ovšem v samotném příběhu, který je parádní. Postavy jsou skvěle napsané, jejich charakterní posun je tu opravdu znatelný a navíc na něj máte hlavní vliv právě vy, jako hráči. Nebyla zde postava, která by mě otravovala či by mi přišla špatně napsaná. Samotný příběh je velmi emocionálně silný, jsem přesvědčený, že většinu lidí dokáže tvrdě zasáhnout (ať už se budou rozhodovat jakkoliv). Co mě ovšem nejvíc zasáhlo, bylo to, že všechno působí tak, jako by se to v nejbližších desetiletích mělo skutečně stát. Velmi silně doporučuji číst všechny přiložené časopisy, na kterých si tohle moje tvrzení určitě potvrdíte.

Ať už věříme v to, že nás někdy v blízké budoucnosti čeká něco jako revoluce androidů či vůbec technologii podobná tomu, co jsme ve hře viděli, tak nemůžeme popírat fakt, že podobný problém, jaký se ve hře řešil, se vůbec nemusí týkat jenom androidů. Hra totiž odkazuje dost silně na to, co už tu několikrát bylo či dokonce pořád někde ve světě je. A to je docela síla, ne?

Co se studiu povedlo opět posunout o úroveň dál je to, že vaše rozhodnutí skutečně mají smysl a posouvají příběh doprava či doleva (snad i doslova). Pořád to má ještě kousek k tomu, jak bych si to představoval, kdy hra skutečně mění prostředí na základě vašich rozhodnutí, ale musím smeknout, že tentokrát se v tomhle směru tvůrci dostali hodně daleko (otázkou je, jestli je to vůbec možné ještě posunout dále, přeci jenom většina hráčů projde hru jen jednou a jak ukázali statistiky, většina se vydává stejným směrem, takž má pro studio smysl vytvářet něco, co třeba 85% vůbec neuvidí?).

Ze začátku jsem byl spokojený s tím, jak se hra ovládá. Ona totiž dokáže využít gamepad na 100% a je to velmi zábavné, postupně se to dostane do takové fáze nudy, kdy je to spíš povinnost přesunout postavu z bodu A do bodu B a něco tam při souboji odklikat. Ačkoliv těžší obtížnost může být větší výzva, tak vám může zkazit váš postup, jakým jste zamýšleli jít.

V tomhle směru tu mám jedno doporučení. Pokud chcete mít svá rozhodnutí absolutně ve své moci, tak hrajte hru na lehčí obtížnost. Já bohužel zvolil tu těžší a díky občasnému špatnému posunutí páčkou na gamepadu jsem byl posunut směrem, jakým jsem nechtěl jít. Mluvím o soubojích, které jsou poměrně snadné, ale tempo, jakým hrajete, vás hodí do takové té sledovací pohody, takže jakmile přijde akční sekvence, tak se snadno může stát, uděláte nenávratnou chybu.

Hra se spíš kouká, než hraje, ale kouká se tak, že vy ovlivňujete příběh, jste prostě takový spoluscénárista. Já osobně dostal pocit, že má rozhodnutí mají smysl a posouvají příběh mým směrem. Navíc to skvěle funguje místo toho, že si s přítelkyní pustíte seriál (vlastní zkušenost) a je to zábava i pro spolusledujícího.

Kdybych hodnotil jen příběh, postavy, prostředí, pocit jaký jsem u hraní měl, zábavnost… tak by známka byla vyšší. Já si ovšem nemohu stále pomoct a do plnohodnotného herního zážitku mi v tomto žánru něco chybí. Tohle je pro mě takový podžánr – interaktivní film/seriál. Ale spokojenost i tak veliká.

Pro: příběh, postavy, prostředí, grafika, strom rozhodnutí

Proti: správná cesta je poměrně jasná, jednoduchá - až líná hratelnost

+33

Horizon Zero Dawn

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 60
Horizon by si měl zahrát každý vývojář open world her. Aspoň bude vědět, čeho se vyvarovat. Jedná se totiž o běžný AAA kalkul. Krásná grafika a nabušené trailery na jistě drahých herních konferencích. Řeči o jedinečnosti a přelomovosti. Úžasný neokoukaný svět. Dech beroucí souboje s obřími robotickými monstry. To všechno hledejte jinde. Kdybych měl stručně shrnout své pocity po dohrání, tak řeknu: „Hraje se to blbě“.

Tak třeba onen otevřený svět je prošpikovaný enemáky, takže nějaký průzkum se odehrává hlavně v naskriptovaných podzemních laboratořích. Bojovat s roboty je zábavné tak dvakrát a pak je to opruz, jelikož do těch silnějších musíte nasypat tolik munice, že půlku hry na ni jenom sbíráte materiály, jak babka kořenářka. Lidští protivníci jsou na tom podobně. Kolikrát mají v sobě zabodnutých tolik šípů, až jehelníček puká závistí. Stealth nefunguje. Většina naučitelných skillů je úplně k ničemu. Konec příběhu odtušíte asi někde v jeho první třetině. Aloy je dobrák od kosti a vybrání násilné odpovědi v dialozích úplně mrví její charakter, protože absolutně nezapadá do vývojáři budované osobnosti.

Nejhorší ze všeho je ale šplhání. Z videí může připomínat Assasins Creed, ale běda. Vylézt můžete jen a pouze na určených místech, takže budete jak blbec obcházet skály, kudy že vám hoši z Guerilla Games dovolí pokračovat. Vznikají tím humorné situace, kdy Aloy nevyskočí na metr vysoký kámen, aby potažmo v dešti přehopsala trámy kilometr nad zemí. Závěrečný quest je vzorová ukázka špatného gamedesignu, kdy jste nejdříve uzavřeni v aréně s bossem. Pak hlídáte bránu před vlnami nepřátel a nakonec další aréna s bossem.

I přes kritiku ale nedodážu Horizonu upřít i dost kladů. Vizuálně se jedná o krásnou podívanou. Když se uprostřed noci rozsvítí v dálce červené oči, tak naskakuje husí kůže. Pohledy z nejvyšších vrcholů vyvodí úžas. Obličeje při rozhovorech jsou na top úrovni a típáte-li rádi screenshoty, tak se tady vyřádíte.

Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale hrát Assassin's Creed: Odyssey mě bavilo mnohonásobně víc. A nutno Ubisoftu uznat, že ty jejich open worldy dokážou přinejmenším zabavit. U Horizonu jsem už rád, že to mám za sebou. DLC? Ne, díky.
+33 +34 −1

God of War

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 90
Rozhodně nejsem fanouškem původní série God of War. Zkusil jsem třetí díl a přestože se mi hlavní hrdina i prostředí zamlouvalo, hra mi absolutně nesedla svojí hratelností. Ale God of War 2018, to je naprostá pecka.

Příběh hry v jádru vypadá jednoduše, ale obsahuje mnohá tajemství a pomalu je odkrývat je velmi zábavné. A příběhové zakončení bude patřit mezi mé nejoblíbenější, zvlášť ona návštěva v Kratově chalupě na úplném konci hry dává naději na zajímavé pokračování. Každopádně nejlepší částí příběhu je vztah Krata se synem, který je výborně napsaný a zahraný.

God of War je převážně akční hra s RPG prvky, takže většinu herní náplně jsou souboje. A jsou výborné. Na jednu stranu si soubojový systém hráč rychle osahá a naučí, na druhou stranu hra nedá hráči nic zadarmo a hlavně ze začátku je umírání časté. Malou výtku mám ke zkušenostním bodům, které hráč za zabíjení a plnění úkolů dostává. Je jich až moc a na konci hry mi jich zbylo tolik, že bych jimi mohl vytunit půlku severského panteonu. Nicméně jejich pomocí si hráč odemyká schopnosti a souboje tak začnou být ještě zábavnější a brutálnější. To, že mě souboje bavily až do konce hry je jasná výhra.

Protože se jedná o open world, je další důležitou položkou objevování a prozkoumávání nově dostupných míst. Opět se jedná o velice povedenou složku hry, každé místo má svou historii a prozkoumávat staré rozvaliny i různé světy je radost. Jen je trošku škoda, že se často opakují nepřátelé, od půlky hry žádné překvapení.

Na cestě Krata se synem samozřejmě narazíme na pár NPC, které se jim nesnaží hned rozbít huby (přinejmenším). Velmi povedený je samozřejmě záporák Baldur (ok, ten se hubu snaží rozbít), ale ze všeho nejlepší jsou trpaslíci. Všude vlezou (doslova, jak to sakra dělají?). Oba dva jsou vtipně napsaní a dodávají trochu mírného humoru v jinak docela vážné hře.

Grafika je totální pecka, tady není co dodat. To samé dabing, hudba a zvuky.

Těžko se hledají nějaké větší zápory, jde opravdu jen o pár drobností popsaných výše. Dokonce ani collectibles nejsou tak otravné jako v jiných hrách, i Ódinovi havrani se dají lehce objevit.

God of War je výborné dobrodružství se skvělou hratelností a kvalitně napsaným příběhem a případný druhý díl rozhodně nevynechám. Zajímavě otevřených dvířek je dostatek.

Pro: Hratelnost, příběh, souboje, svět, grafika, dabing, charismatické NPC

Proti: Drobnosti - zbytečně moc zkušenostních bodů, malá variabilita nepřátel

+33

The Elder Scrolls V: Skyrim

bukrrCZbukrrCZ
Dohráno
  • PC 100
  • PS4 100
  • X360 100
Skyrim patří k mým dlouholetým herním láskám. Mohl bych ho opěvovat v desítkách řádcích plných příběhů o nově objeveném obsahu při x hraní. Mohl bych popisovat herní mechanismy, které bych popisoval s přivřenými očima a předstíral, že 100% fungují. Z části rozhodně budu, ale vezmu to spíš z druhého konce a napíšu něco o tom, jak jsem byl až překvapený tím, jak Skyrim v jistých oblastech zestárl víc, než bych si chtěl přiznat.  

Grafická prezentace nepatřila mezi to nejlepší už ve své době a s přibývajícími lety je to jen horší. Podivně napojené dvě textury podlahy na sebe. Neostré textury venkovních předmětů. Nevykreslující se textury postav. V horských oblastech dokonce úplně chybějící textury. Zrovna tyto problémy neotestoval čas, jsou tam už od počátku věků.

Překvapivě nezmizely během prvních updatů, které opravovaly takové srandy jako draci létající pozadu. Vše ve hře zůstalo jako by byla vydaná včera v předběžném přístupu. Řada problémů, které doprovázely Dovakhiina při vydání hry jsou stále její součástí. Od grafických problémů výše zmíněných přes špatné skripty až po chyby spojené s fyzikou enginu.

Při každém znovuhraní Skyrimu jsem objevil a zjistil něco nového. Při posledním hraní jsem se naučil duplikovat předměty pomocí AI společníků. Využil jsem zacyklený systém alchymie s očarováním, který dovoluje očarovat předměty s xxxxx% hodnotou. Klasicky jsem ale nevynechal truhly schované v zemi plné peněz a předmětů, patřící nejspíš nějakým obchodníkům.

Nechtěl jsem se ovšem u tohoto návratu do jedné z provincií Tamrielu příliš zdržet (samozřejmě to úplně nevyšlo) a rozhodl jsem se projít co nejrychleji, skoro takový speedrun. Když jsem dokončoval jeden příběhový úkol za druhým, nemohl jsem přestat myslet na to, jak je celý příběh dramaturgická tragédie. A ne jen ten hlavní. Úkolu frakcí jsou na tom mnohem mnohem hůř. Během tři misí Winterhold College se z mého bojovníka (s jednoručním mečem v každé ruce) stal nejvyšší představitel kouzelnické obce.

Po dokončení kouzelnické linky nepřišla satisfakce ze záchrany celého Skyrimu, ale jen neuspokojivý pocit z toho, že "nemám co dál dělat". Žádný obyvatel Winterholdu, a už vůbec ne někdo za hranicí tohoto města, nereflektoval takový úspěch. Hra zůstala stejná, jen jsem měl nový pokoj v horním patrech College. Zlodějská gilda mi aspoň dovolila plnit marginální úkoly za zanedbatelný peněžní obnos. A to i přesto, že jsem se stal jejich vůdcem - byl jsem pro ně stále důležitý.

NPC v celé hře působí hrozně nedůležitě. I přesto, že jsou tam panovníci, královny, princezny a další vysoce postavené role. Nikoho nezajímají. Nikdo s ničím nehýbe. Dokud nepřišel můj argonianský bojovník, nebyl si nikdo schopný najít svůj ztracený prstýnek. Nebo ztracenou helmu. Nebo svůj meč. Čas plyne, ale celý Skyrim stojí. Nikdo neexistuje záměrně, nikdo nikam nepatří a nakonec všichni (díky modům i děti) umřou.

Doufal jsem, že po tomhle shrnutí budu moci dát vale Skyrimu. Téhle strašné hře, která vůbec nestárne dobře. Říct na její (skoro) 10. výročí sbohem a hrát jen lepší aktuálnější hry. S lepšími texty, lepší grafikou, lepšími mechanismy a určitě ne s fetch questy. Myslel jsem, že si to takhle pěkně shrnu a řeknu si jo, to přesně bych klidně mohl udělat. Jenže ne. Při psaní každého odstavce jsem měl na mysli jasnou příhodu, při které mi daná věc začala docházet. Ke Skyrimu se nějakým způsobem vracím už 10 let. Napříč platformami jsem u ní strávil vyšší stovky hodin a jsem přesně ten člověk, který by jí hrál i na smart ledničce. Přes všechno výše zmíněné na Skyrim stejně nedám dopustit. V širším pohledu je to pořád skvělá hra. A když k ní započítám všechny ty vzpomínky...

Herní výzva 2021 - 5. pořádný pařan
+33 +34 −1

God of War

PaulPaul
Dohráno
  • PS4 80
Finished. Spokojenost, ikdyž nebudu zastírat, že jsem po těch "10/10 GOTY" recenzích čekal víc. Je to opravdu "jen" skvěle napsaná, místy ale stereotypní a vizuálně jednotvárná (ač technicky precizní) řezničina. Ale ten scénář to na osmičku vytáhl s přehledem, příběh je sice komorní a nechává otevřená vrata pokračování, ale přesto působí kompaktně. Všechny postavy skvěle napsané a vyprofilované, motivace fungují, banter místy jak z buddy cop komedií (těch Shane Blackovsky kvalitních). Hratelnost se také trochu otevřela po znovuzískání těch ohnivých čepelí.
Další díl bych si dal rád, pokud ho bude psát stejný tým. Ale ocenil bych méně arbitrární gamedesign (hlavně puzzle na tu arbitrárnost trpěly velmi) a rozmanitější svět, který by byla radost prozkoumávat. Toho se mi zde příliš nedostalo.
+32

The Last of Us

SeekerSeeker
Dohráno
  • PS4 90
Je to zvláštní, jak si mě The Last of Us dokázal rychle získat. Příběh je na dnešní poměry neskutečně prostý, jednoduchý a pomalý. Na nic si nehraje. Žádná teatrálnost nebo superhrdinové zachraňující svět. Vlastně ani žádné zásadní příběhové zvraty se nekonají. Přitom o adrenalin není ve hře nouze. Zvlášť v nečekaných situacích, které přicházejí z ničeho nic, když to vůbec nečekáte. Jako ve skutečném životě. The Last of Us opět dokazuje, že aby příběh zaujal, nemusí pokládat moře záhad a mít zamotaný děj, ve kterém se nikdo nevyzná. Stačí pár dobře napsaných charakterů a důraz na lidskost se vším, co s sebou přináší. Jejich minulost, vztahy, osud a jak jejich náročná cesta skončí, mě hodně zajímalo. Celou dobu jsem měl potřebu být s nimi, pomáhat jim v jejich boji o holé přežití. Provést je temným zatuchlým doupětem plným nakažlivých spor a smrtících clickerů. Prošmejdit každý dům a místost a doufat, že najdu aspoň pár vzácných nábojů. Projít s nimi světem, kde zůstali na všechno sami a kde parťák má větší cenu než cokoliv na světě.

Pro: rukopis Naughty Dog a vše, co s tím souvisí

Proti: často se opakující stejné rébusy, občasná repetetivnost v lokacích a soubojích

+32

Bloodborne

TémosTémos
Dohráno
  • PS4 95
No...s prominutím... KURVA! To byl ale jízda!

Jak už jsem kdysi psal, sám sebe považuji za celkem Casual hráče, takže ve chvíli jsem si kupoval Bloodborne, jsem tak nějak cítil že dělám chybu. "Chlapče! Vážně se chceš pouštět do Souls hry, když tvůj největší úspěch bylo dopracovat to do půlky druhýho Falloutu a asi 10 minut umírání v prvním Dark Souls?" Odpověď zněla "Ehmm...Jo...asi?"

No a teď trochu vážně. Jsem člověk co ve hrách nehledá výzvu. Většinu her hraju buďto na Easy nebo Normal, sakra chvíli jsem i přemýšlel o výběru Baby obtížnosti ve Wolfu... Až tak zle na tom jsem.

No ale když jsem poprvé spustil Bloodborne, tak se něco zlomilo. Byl jsem vhozen do temného světa s holýma rukama a hra prostě řekla " Jdi ", no a tak jsem šel. Hned v druhé místnosti na mě v tmavém rohu čekal Vlkodlak co zrovna dojídal zbytky z podlahy. Hra na mě opět " No...zabij to...dělej ". " Co? Ty si to nezvládl? Tady máš zbraň, zkus to znovu " . No a to je nádhera, hra vám hned na začátku ukáže, jak to bude, jak to tu chodí, ty se buď se adaptuj a nebo to ukonči rovnou tady. Pokud máte hry opravdu rádi a není to pro vás jen záležitost na dlouhé zimní večery, tak do hodinky víte jestli to dohrajete, či nikoliv. To jen díky naprosto skvělému designu.

Ten tu září jak to nejostřejší světlo a není jednoduše možné tu krásu přehlídnout. Ať se tu bavíme o ponurém městě a jeho skvostné architektuře (To sakra není Londýn, to je Praha v "nejlepších" letech) , nebo neskutečně dobře odvedeném horroru a to prosím pěkně v bojovce která se o to ani sama zvláště nesnaží, či faktu že celá mapa je propojená s naprosto přirozenou nuancí. Atmosféře pomáhá i minimální HUD a absence mini mapy, kterou si tahle hra může s přehledem dovolit. Jdete a hned víte kam máte jít, už na rozcestí hned tušíte která cesta vede kupředu, no nakonec stejně prolezete všechny vedlejší, protože tady nechcete o nic přijít.

Pokaždé co jsem vstoupil do nové lokace mi přeběhl mráz po zádech. Nikdy nevíte co čekat, ale vždycky víte že tam čeká něco na vás. Každý růžek, každá temná ulička, každá vetší prázdná místnost a každý krůček hezky s rozvahou a respektem. Strach z neznáma tu boduje na plné čáře a nemohl jsem si ho užít víc. To samé platí pro pocit druhého průchodu lokací a ještě líp pro starší lokace. Už vás nic nepřekvapí a vy si můžete vychutnat ty hloupé chudáky, co se rozhodli zkřížit vám cestu. Nádhera.

Teď trochu kontroverze. Nevím jak ostatní Souls hry , ale Bloodborne NENÍ těžká hra. Je náročná ale není těžká. Každý typ nepřítele je jen oříšek co čeká na rozlousknutí, jakmile se to podaří je vyhráno a move-set zapadne do hlavy sám. To platí i pro bosse. Můj první probíhal stylem "Sakra, sakra, pusťte mě ven, co tu dělám! NE, jdi pryč! Nech mě! ", no a umřel jsem... Říkal jsem si, sakra tu bestii nedám. Jednoduše jsem pokračoval dál po mapě s vidinou že se trochu nafarmím a podívám se co mi lokace může ještě nabídnout. BOOM, další boss, nějaký fellow hunter. Zase se opakoval podobný vnitřní monolog jako před chvíli. No a zase jsem skapal, jak pár milenců v Béčkovým horroru. Pak jsem udělal něco neuvěřitelného, začal jsem hrát.

Sakra dobře jsem udělal. Sice jsem stále umíral, ale úplně jinak. S každým dalším kolem jsem se něco nového přiučil a nakonec na sedmý pokus pan Gascoigne fooking fellow hunter konečně padl. Pak mi došlo, že to vlastně nebylo tak složitý, stačilo dávat pozor a reagovat. To je recept na každýho bosse, prokouknout taktiku a hlavně se nebát. Za ty roky se Souls hry díky stupidním recenzentům stali jakousi novou jednotkou k měření obtížnosti a díky tomu jsou tak trochu považovaný za zábavu pro masochisty se sklony k sebepoškozování.

Prozřít v tomhle bludu mi nejvíc pomohl přepracovaný soubojový systém. Souboj je na rozdíl od Souls mnohem rychlejší, zábavnější a chybí mu štít. Hra vás přímo vybízí k riskantnímu hraní pomocí možnosti získat své zdraví sekáním do protivníka zpět. Díky absenci štítu už vás nenechá Turtlit a přinutí vás hrát jak se sluší a patří, a že to je pak pořádná zábava. Bavilo mě i to umírání. Ne vážně, asi jen jednou jsem se za celej průchod naštval, a i tak jsem se naštval spíš sám na sebe, za to že JÁ si tu házím klacky pod nohy. Párkrát mě zabil bug, ale až na to jsem nikdy neměl pocit že by ke mně hra byla nespravedlivá.

Teď pár záporů. Příběh je skvělí, méně skvělá je skutečnost že většina příběhu je vrytá do popisků předmětů. Ještě méně skvělá je skutečnost, že jsem to zjistil až v půlce hry. S tím se pojí absence české lokalizace. Troufnu si říct že anglicky umím v celku obstojně a běžné RPG už mi moc vrásky nedělá, ale angličtinu v Bloodborne jsem louskal dost dlouho a občas jsem ani nedolouskal. Hra v sobě stále schovává několik bugů. To by nebyl až takový problém, bohužel filosofie hry je vás vždycky potrestat smrtí když se do těchto neviditelných pastiček chytnete. Dále mě mrzí jak snadno se tu dá vyhnout vedlejším úkolům. Neříkám že bych chtěl přímo nějakej velkej neonovej nápis "TADY JE VEDLEJŠÁK", ale přece jen by někdo mohl třeba zavolat "Psst...over here", nebo tak něco. To je ale jen pár neduhů na kráse.

Na závěr bych rád zmínil, že jsem se díky tomuto neuvěřitelnému hernímu zážitku zase po letech vrátil k tomu kde jsem končil, a tentokrát jsem svůj 10-ti minutový rekord překonal bravurně.

Pro: Atmosféra, Soubojový systém, Zasazení, Prostředí, Design s velkým D a možná i se dvěma!

Proti: Občasné bugy

+32

Resident Evil

raisenraisen
Dohráno
  • PS4 85
Na první díl v této sérii jsem byla zvědavá a říkala jsem si, jak asi zestárl v porovnání s dnešními hrami. Přece jenom omezený inventář, ukládání jen na určitých místech a jen v omezeném množství, fixní kamera či ovládání typu tank nejsou věci, které by člověku v dnešních hrách chyběly a které by vyhledával. Ovšem po dohrání musím říct, že to nakonec nebylo tak hrozné, ba co víc, hodně mě to bavilo.

Začnu s trochou kritiky. Na herce, respektive dabing nebyl moc velký rozpočet, nahrávali ho lidé, kteří nebyli herci a kteří ani nevěděli, co se zrovna ve hře odehrává, když nahrávali svoji část a je to hodně znát. Protože hra neobsahuje japonský dabing (ten se objevil v RE sérii až o něco později, asi kolem roku 2012), tak postavy říkají velice jednoduché věty, aby jim japonští hráči třeba i trochu rozuměli. Ale i tyto obyčejné věty dokážou postavy říct tak, že se člověk cítí trapně a místo toho, aby promluvy dodávaly na atmosféře, tak ji spíše boří. Ruku v ruce jde s tímto i uvěřitelnost těchto hlavních postav. Věk některých z nich (18, 23 a 25) je zcela nereálný a postavy působí spíše jako parodie na americké hrdiny a nejspíše to tak bylo i zamýšleno. Celkově na mě hrdinové vůbec nepůsobili jako nějaký schopný elitní tým, ale jako parta lidí, kteří se ocitli na velmi špatném místě a vůbec neví, co budou dělat. Ovšem výše zmíněné věci neberu jako příliš velkou výtku, neboť RE jsem nehrála díky příběhu či postavám, ale pro hororovou atmosféru.

A ta je opravdu povedená. Nepřítele člověk často nejdříve slyší a už ví, že tam za rohem či na jiné obrazovce něco na něho čeká. Na jednu stranu je to fajn, že už podle sluchu jsem věděla, že se blíží střet, ale na druhou stranu jsem si kolikrát říkala s takovým nepříjemným a stísněným pocitem, ať už máme to naše setkání za sebou. Ne, že by základní nepřátelé byli kdoví jak nebezpeční, ale příjemné to moc nebylo. Čemu musím vyseknout poklonu tvůrcům, tak jsou pavouci. Tak hnusné pavouky jsem ve hře ještě neviděla a i když stačilo místností jen proběhnout, tak jsem je s radostí zabila, aby se už nikde nedrápali po stěnách a raději leželi v klidu a pokoji na zádech. Kupodivu takové chiméry mi nijak hrůza nenaháněly a docela s klidem jsem je kosila přesnou střelbou i mimo obrazovku. Ale možná ten klid dodávalo to, že jsem ke konci hry měla absurdní množství munice i lékárniček. Horší mi přišli hunteři, kteří byli rychlí a než jsem se s tou nemotornou postavou otočila, tak mě kolikrát už stihli podrápat/kousnout. Souboje s bossy mě bavily. Například ten s hadem, kdy jsme se naháněli okolo knihovny, mě i rozesmál (což teda asi není moc žádoucí u takové vypjaté situace). Zatímco já jsem běžela po směru hodinových ručiček a střílela ho zezadu, tak v jednu chvíli náhle změnil směr a naše role se obrátily. Jak z nějakého dílu Toma a Jerryho.

K atmosféře dost pomáhá i hudba a především zvuky. Hudba zní zlověstně a občas se ozvou i dramatické tóny, ale hraje jen na pozadí, takže každý nový zvuk jde ihned slyšet. Nakonec i ty zvuky dveří jsem si užívala a že jich bylo! Výjimečně pak napětí dokážou vystupňovat i krátké video sekvence, které hráči vyspoilerují, že se na něho cosi nehezkého řítí a když už si tvůrci dali tu práci s tím, že k tomu udělali video, tak to asi fakt bude něco. Za zmínku stojí i logické hádanky, u kterých jsem sice často kroutila hlavou, kdo by něco tak absurdního měl ve vlastním domě, ale herní logika nezná meze a navíc bylo i zábavné je řešit.

Čeho jsem se obávala, tak byla právě kamera a inventář. A ano, kamera byla vše, jen ne nápomocná. Nejvíce jsem na ni nadávala ve chvílích, kdy jsem měla něco udělat na čas. To samozřejmě zapříčinilo, že jsem začala ještě více zmatkovat a točila se v kruzích na místě. Ale mimo tyto situace to vlastně tak hrozné nebylo a ani se mi nestalo, že bych kvůli kameře zahynula bídnou smrtí. Nevím, jestli jsem si zvykla, možná jsem ji jen začala tolerovat. Zato inventář byl větším peklem na zemi. Nejvíce jsem tento výmysl ocenila, kdy jsem se po dlouhé cestě dostala ke klíči, který jsem potřebovala na druhé straně mapy, kde byla i bedna s předměty. Samozřejmě mi zrovna nedošlo, že nemám místo v inventáři a že nelogicky nic ani nevyhodím na zem. Řekla jsem si, že nevadí, že naštěstí prostě spotřebuji léčivo a hned budu mít místo. I řekla mi hra, že léčivo použít nepotřebuji, a tak jsem se obrátila a vydala se k bedně vyhodit jednu kytku... Mám podezření, že mít normální inventář, tak tu hru dohraji tak o polovinu herní doby dříve, protože bych neustále nemusela chodit do beden poté, co zvednu dva předměty (ano, hrála jsem za Chrise).

Resident Evil není první hrou vůbec v rámci survival hororu a není tedy ani žádným prvním průkopníkem. Ale tak jako si RE vypůjčil některé věci z jiných, podobných her, tak do dneška se objevují hry, které si něco vypůjčily právě z RE. Pro mě tato hra funguje i v dnešní době, kdy jsme již zvyklí na jiné typy hororových her. První díl v této dlouhé sérii stále ukazuje, jak lehce a elegantně se dá vytvořit strašidelná atmosféra, která nemusí sázet na lekačky a zástupy nepřátel, aby hráče udržela v napětí.
+32

Pathfinder: Wrath of the Righteous

CharllizeCharllize
  • PS4 100
To co teď budu psát je potřeba brát subjektivně a s ohledem na mé preference které se mohou lišit a rezonovat rpg okny jiných hráčů.
Nechci ani tak psát o tom jak hra funguje, o příběhu nebo grafice a podobně. Stejně v té šílené megalomanské obrovitosti všeho se orientuji s rezervami a potřeboval bych dalších stovky hodin k pochopení všech povolání, mýtických zaměření a vlivu toho všeho na děj a postup hry.
Chci se věnovat hýření chvály, superlativ a nadšení z nejlepšího západního ( ups, je to Ruská hra ) rpg všech dob. Haha, už vidím ty zdvižená obočí.

Teď doporučím použit odkazy níže pro správnou hudební atmosféru pozadí komentáře :)
Verze pro dobro.
https://m.youtube.com/watch?v=rQnh8el1fvM
Verze pro zlo.
https://m.youtube.com/watch?v=TQthAsfmUN ... ciBvc3QgY2F2ZQ%3D%3D


Víte, ja hrál fakt hodně rpg a nikdy by mně ani ve snu nenapadlo že mně nakonec ohromí do nepříčetnosti izometrická hra od vývojářů ze země která mně odjakživa leze krkem. Holt, nikdy neříkej nikdy. Lekce ze zabedněnosti..a tak.

Druhý Pathfinder má totiž vše co jsem kdy od rpg čekal, jen se to nikdy nesešlo v jedné hře. VŠECHNO, nic nechybí, nevím co bych přidal, nevím co bych zlepšil a nevím jak to dokázali udělat. Udělal bych dlouhý, velmi dlouhý seznam co chci v rpg, desítky položek a Wrath of The Righteous by je všechny odškrtl zelenou fajfkou.
VŠECHNY.
Já si to pořád probírám hlavou, vzpomínám na různé části hry a nemůžu si pomoct, to je prostě ono. Jasně, polemika zpracování, ovládání, bugů, optimalizace padne na úrodnou půdu, ale mně to moc nezajímá, maličkosti, je to jedno.
Úplně nejvíc mně ohromil epický záběr a hlavně to jak mi ten pocit něčeho epicky vyjímečneho hra zprostředkovala. Všichni máme nějaké představy jak to epično má vypadat, jaké má vzbuzovat pocity a co, a jak hráči předat.

Sakra, mně když poprvé navštívil Hand of Inheritor, který má tři metry, zlatý armor, bílá křídla, na hradbách poslední bašty dobra, a kovově andělským hlasem mně nazval šampionem a ukázal mi že mé konání se tam nahoře všem moc líbilo a že teď budem největší kamarádi, tak jsem málem chcípnul od euforie, izometricky, na Unity enginu, je to možný?? To jsem naposled zažil kdy? No kdy? Nepamatuju se.
A víckrát to tak bylo, mockrát, detailní příběhy parťáků co mně mnohdy otvírali kudlu v kapse, kvůli tomu co prováděli, rozhovory kde evidentně musím zvažovat nejen to co mi nabízí rozhovor ale i to co jsem já, jako hráč, pochytil. Kruci, já uvažoval jak kdybych tam s nimi byl, úplně oblbnutý a zaháčkovaný, neschopný myslet v prostoru mezi mnou a televizí.

Souboje. Já to hrál na tahy, na 100%, nikdy jsem nepřepnul na realtime. A na Core obtížnost. Bylo to jak vymýšlet atomovou elektrárnu v roce 1720.
10 hodin v jednom dungeonu, co souboj tak 30 minut. Stovky tahů, možnosti, učení se za pochodu. Povídání si nahlas s postavami, čtení popisů stovek dovednosti, skillů, počítání hodů kostkami, výkřiků do tmy ( v pět ráno ) když Wendy zasadila takový critical že mi málem praskla žilka.

Taky jsem teď expert ( nejsem ) na peklo, démony a podobně. Oni nejsou jen oponent, oni jsou plnohodnotná frakce ze vším všudy. Jejich běžný život, ambice, zákony, soužití, sňatky, ekonomika, zábava, všechno na co si človek vzpomene. Když bych nebyl ANDĚL tak bych třeba byl DÉMON a pelešil se s Nocticulou v jejím zámku vybudovaném na krvi a zlu a přitom tahal sukubky za ocas. Zblbnout jde, a úplně se na crusade proti zlu vykašlat, být Lich v kostěném zámku nebo roj hmyzu s kterým nemluví ani klika od dveří.

Myslím si že rpg podobného záběru a detailu neexistuje ( treba jo, jen ho ještě neznám) a taky si myslím že když by Pathfindera WotR někdo chtěl udělat plně 3D v AAA stylu a vše zachovat, dělal by to 20 let.

Kdo může, zahraje si to, třeba budete z toho mimo jako já.

1000%

Tady jsem v diskuzi rozepsal postavy a moje dojmy z nich, SPOILERY.
http://dbher.cz/hp410659
+32

Detroit: Become Human

LuccinyHryLuccinyHry
Dohráno
  • PS4 100
Téhle hře nemůžu férově nedat 100%, protože jsem dlouho nezažila, že by mě něco až tak moc bavilo. Příběhově i ovládáním je na stejné úrovni jako její předchůdce Heavy Rain; vaše rozhodnutí mají opravdu zásadní vliv a sebemenší maličkost zapříčíní odezvu v dalších kapitolách. Hra je navržena tak, abyste si ji prošli několikrát, ostatně vás na to sama upozorňuje grafem různých rozhodnutí na konci každé kapitoly. Veškerá akce spočívá v QTE sekvencích, které se myslím podařilo udělat dostatečně časté a přiměřeně „zábavné,“ že neztratíte pocit kontroly nad tím, co se děje – jedná se v podstatě o kvalitní film, nebo délkou spíš seriál, ve kterém rozhodujete, co se stane a jak to všechno skončí. Po narativní stránce je tedy hra neskutečně dobrá, opravdu máte kontrolu nad tím, co se stane a různé cesty odemykají různé nové scény. Pokud se nikdy nerozhodnete reagovat na Toddovo násilí, zabije Karu a Alice a jejich příběh tím končí. Pokud se necháte chytit hlídkou, čeká vás místo Kanady koncentrační tábor. Pokud špatně mačkáte tlačítka při hraní Marcuse, na jeho místo v čele Jericha nastoupí North. A co je úplně nejlepší, pokud se Connor dostane do čela Jericha, stane se loutkou v rukou Cyberlife. To vše samozřejmě doplňují i skvěle napsané a povětšinou skvěle zahrané postavy a perfektní grafika.

Nicméně.

Příběh hry je šablonovitý a postavený na sérii klišé a odkazů na další AI filmy/hry, přičemž se vám velmi důsledně a těžkopádně snaží podstrčit paralelu mezi bojem afroameričanů za občanská práva a hnutím androidů. Klišé mi nevadí, ale to sociálně-politické poselství už trochu ano - Marcusův pochod ulicemi ve mně vyvolával spíše trapné než vítězoslavné pocity. Hře totiž zásadně chybí jakékoliv „lore“: androidi jsou zde ve výsledku úplně stejní jako lidé – stejně emocionální, podobně zranitelní – a jejich cílem je, jak napovídá podtitul, stát se lidmi, pravděpodobně se všemi výhodami (možnost sednout si v autobuse po vzoru Rosy Parks a zřídit si zdravotní pojištění na náhradní díly) a nevýhodami (nemožnost přehrání paměti do nového těla, jelikož to samo už má právo na život), co to obnáší. Jenomže, i když tedy akceptujeme, že se zlému korporátu Cyberlife vyplatí výrabět všechny androidy se stejně oduševnělým potenciálem (na co zametač silnic potřebuje stejnou mentální kapacitu jako policejní vyjednávač?), hra tak nějak pořád obchází to, v čem deviace androidů vlastně spočívá. Cynický miliardář Kamski vám sice řekne něco o šíření viru, ale říká to Connorovi, který evidentně může projevovat emoce a řídit se jimi dávno před vlastní „deviací.“ Navíc v momentě, kdy Hank zastřelí „zlého“ Connora, chladnokrevně tak zabije někoho, kdo měl naprosto stejný potenciál jako jeho nový plastový kamarád stát se člověkem - jen zkrátka neměl dost času sesbírat ty správné podněty, popřípadě se jen nechat probudit kouzelným dotekem již probuzeného androida??? Zkrátka, hra se více zaměřuje na vztahy lidí a jejich v podstatě nerozeznatelných imitací, než aby se zabývala nějakým přehnaným vysvětlováním. Alespoň to má víceméně spád.

Tím se dostávám i k dalšímu nedostatku, který vyvstane při opakovaném hraní, a to sice tomu, že určité lineární sekvence hry jsou napodruhé, napotřetí, napočtvrté už dost nudné (například Marcus na skládce nebo hledání Jericha). Poslední slabinou hry je dle mého postava Alice, o kterou se spolu s Karou tak nějak staráte a občas zkoušíte, jak se jí zbavit, protože veškeré interakce s ní jsou jako pokus o diskuzi s gumovou pannou – kdyby bylo tato androidí holčička aspoň o trochu živější, myslím, že by se snad pak pár lidí našlo, které by překvapilo šokující odhalení, že to není člověk.

Ale to jsou pouze moje subjektivní výtky, celkově se jedná o extrémně dobrou hru, která dosáhne toho, co si vytyčila: udělá z vás vypravěče svého příběhu.

Pro: skvělá hra, skvělé postavy, skvělý příběh, skvělá grafika, rozhodnutí mají zásadní vliv

Proti: šablonovitost, klišé, absence "teorie"

+31

Horizon Zero Dawn

raisenraisen
Dohráno
  • PS4 75
Tuto hru jsem dostala jako nečekaný dárek k Vánocům, a tak jsem k ní přistupovala s nedůvěrou, neboť sama bych si ji nekoupila. Něco málo jsem o ní věděla a docela jsem se těšila, až odkryji, co se se Zemí stalo, že po ní běhají plecháči a poskakují lidé s dřevem v ruce jakožto zbraní.

Hlavní hrdinka Aloy mi zpočátku sympatická nebyla a v průběhu hraní se to moc nezměnilo. Co mi úplně nesouhlasilo, tak bylo to, že já kdybych vylezla po xy letech z vyhnanství, tak bych asi nepomáhala kdejaké zhroucené postavě na zemi, kterou potkám. Byla bych dosti nedůvěřivá a opatrná. To Aloy ne. Ta by pro ni zcela neznámé lidi udělala první poslední.

Kdyby ti lidé byli aspoň zajímaví, ale musím konstatovat, že tak nezajímavé, nudné, klišoidní a šedé charaktery jsem neviděla ani nepamatuji. Na konci hry jsem si sotva vzpomněla na pár jmen, ale to je tak vše, co jsem o nich věděla. Menší vsuvka: ani jsem nevěděla, jestli jim je 20, 40 nebo 60. V té hře vypadali všichni stejně. Moudré ježibaby vypadaly jak nanejvýš čtyřicetileté ženy. Ani těch pár vrásek to nespravilo. Nevypadaly vůbec seschle.

Souboje byly zábavné. Líbilo se mi využívání slabin každého plecháče a stejně tak využívání pastí či kradmého útoku. Menší zábava už byla, kdy se na Aloy nahrnul dav robotů, který se na nás (Aloy a roboty) v průběhu boje, jak jsme se posouvali, nabalil. Roboti jsou totiž na každém kroku a do dnes mi je záhadou, jak ti neschopní lidé, kteří věčně leží zranění na zemi, dokážou mezi nimi přežít.

Co se mi na hře opravdu líbilo, tak byl příběh. Tedy jeho forma vyprávění mě příliš nenadchla (audiology, písemné záznamy), ale byl zajímavý a originální. A pro mě osobně to byl jediný důvod, proč jsem tu hru hrála a co mě táhlo vpřed. Dokázala bych si ho představit jako film či jako knihu. Příběhu napomáhalo pěkné prostředí a líbily se mi pozůstatky po předešlých obyvatelích planety (mrakodrapy, auta).

RPG prvek ve stylu dáme hráči na výběr tři odpovědi, aby to vypadalo, že formuje svého avatara, ale k ničemu to není, byl naprosto, ale naprosto zbytečný. Stejně tak dovednosti nebyly nijak kruciální, jak už to u těchto her bývá.

Hra mě, ač to tak dle komentáře možná nevypadá, bavila, ale již tento zážitek nebudu opakovat. Tedy ještě dohraji DLC, ať je to kompletní.

Pro: originální příběh, souboje s roboty, post-apo svět

Proti: postavy, vedlejší úkoly, dialogy, nelogičnost

+31

Death Stranding

HonzekHonzek
Dohráno
  • PS4 100
Druhou hrou kterou jsem letos pokořil není nic menšího než opus magnum Hidea Kojimy Death Stranding. Po spoustě trailerů které jsem víceméně nepochopil, se mi dostávalo gameplay videí kde jsem zjišťoval že se bude hodně cestovat a pravděpodobně doručovat a hle bylo to tak. Zlí jazykové tvrdí, že se jedná o simulátor pošťáka a já musím říct, není to tak úplně pravda. Ano, hlavní náplní ve hře je doručovat věci, ale důležité je CO, KOMU, KAM a PROČ. Na začátku vás hra vyplivne jako největšího somráka a dá vám první úkoly kde se seznamujete s držením těla při chození po krajině, online prvky, bojem s přírodou a sebou samým. Později, když už se jakž takž otrkáte a myslíte si že znáte každý trik se dostanete do další zóny kde teprve začíná zábava. Najednou mě nezajímalo doručování ale budování cest všeho druhu, pochopil jsem totiž, že mi to velmi ulehčí budoucí práci. Na hře se mi velmi líbí že Hideo nezapomíná na svůj rukopis a každý upgrade co vám svěří do rukou otočí tempo hry a přidá vám nové možnosti jak se poprat s terénem a tím uspokojit cílového zákazníka. Upřímně, dlouho jsem se nesetkal s titulem, který má svůj osobitý styl a nebojí se vybočovat (tedy kromě her od tohoto megalomana). O příběhu zde jen poskrovnu, protože ten si chcete projít na vlastní pěst. Od začátku do konce je to vynikající záležitost která graduje, graduje a graduje, aby vás vyhodila úplně vyždímané jak citově, psychicky tak fyzicky. Skvělé herecké obsazení, vynikající filmová práce, povedený scénář...když to na konci všechno zaklapne do kupy, jedno oko nezůstane suché a mozkové buňky sice jedou na maximum ale na druhou stranu dostanou odpovědi opravdu na všechno (ono dneska mnoho lidí vytváří mind fuck věci, ale málokdo vám vysvětlí o co v nich šlo). Další věc kterou bych vypíchl je tuna textu který prostě hltáte a chcete mít další (ať už emaily nebo různé zápisníky), jsou to velmi čtivé věci jež vám okoření svět. Dalo by se asi psát dál, ale je to fakt těžké aniž bych nespoileroval, proto to utnu tady. Za mě je to jednoznačně hra roku 2019 (a pro mě zatím 2020) ať si myslí na Game Awards kdo chce co chce. Je to věc pro SAMotáře či SAMotářky co mají rádi šoupání nohama, kochání se přírodou a do toho tak trošku zachraňování světa. Jestli se bojíte náplně práce, nebojte. Ono je to totiž jako každá jiná hra, dostanete úkol a ten splníte. Akorát po cestě nezabijete tunu NPCček a cestu a tempo si vyberete vy. V neposlední řadě bych zmínil trefnou a výborně vybranou hudbu která vám nejen obohatí váš sluch ale hře přidá to správné tempo a příchuť. A už jsem vám říkal jak nádherně hra vypadá? Je toho hodně. Utopil jsem zde 150 hodin a byl to za poslední dobu nejlépe investovaný čas do videohry (dal mi totiž kupříkladu možnost zamyslet se nad tím jaká je doručování řehole a jak se vlastně máme skvěle se všemi těmi cestami, letadly a kamiony, které považujeme za samozřejmost). Všeobecně je to věc od člověka s myslí génia - pro lidi, co se svou mysl nebojí otevřít.

Hodnotil bych tedy 100% (10/10, 5*) a doporučil bych to zkusit opravdu všem. Ono co horšího se může stát než že vás hra prostě bavit nebude. V opačném případě tomu prostě propadnete.

Jo a taky mi tam cinkla platina, byla to dřina, ale zábavná.

Pro: Nádherný svět, krásná grafika, skvělá hratelnost

Proti: Minoritní věci, občas zlobí ovládání vozidel

+31

The Last of Us Part II

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 80
Hodnotit Last of Us 2 je pro mne velmi obtížné. Hru jsem si prošel dvakrát, druhé hraní bylo pak čistě příběhové, protože jsem měl po prvním dohrání výtky k chování některých postav a k závěru hry. Některé z nich po druhém dohrání beru zpět, některé ale zůstaly. Komentář je samozřejmě prošpikovaný spoilery :)

Příběh bych rozdělil na několik částí. První část, tedy smrt Joela a následný hon Ellie za pomstou byla fajn. Přestože Joel patří mezi nejoblíbenější postavy, za které jsem kdy hrál (ať je jaký je, postava je to napsaná výborně), jeho smrt dává logiku a nemám s tím ve výsledku žádný problém. Putování Ellie je pak vlastně to, co jsem od hry očekával. Pak ale nastala neočekávaná, dost možná až kontroverzní hra za Abby.

Jako mnoho dalších hráčů jsem i já nejdříve pocítil nechuť hrát za postavu, která zabila mého oblíbence. Po pár hodinkách jsem si k ní ale našel cestu a dokonce mi přijde její pasáž zábavnější než ta s Ellie. Dokonce i dvě postavy které potká, čili Lev s Yarou, jsou nejlepšími vedlejšími postavami ze hry.

Tou poslední částí je právě závěr. A s ním mám trochu problém a stálo mě hodně přemýšlení, proč se mi vlastně nelíbí. Pasáž v Santa Barbaře mi totiž ke hře vůbec nesedí, působí na mě skoro jako z jiné hry a právě kvůli tomu nejsem schopný uvěřit jednání Ellie. Jak mi přišlo putování Ellie do Seattlu naprosto opodstatněné, tady mám problém jejímu běsnění uvěřit. Úplný závěr pak respektuji, vlastně jsem rád že to tak dopadlo, vzhledem k tomu, jak ve hře tvůrci Abby vykreslili.

Když pak zhodnotím příběh jako celek, rozhodně se nejedná o žádný fan servis, ale asi je to dobře. Už jen to, jaké vášnivé reakce hra vyvolává, ukazuje, že je v něčem výjimečná. Musel jsem hru ale dohrát dvakrát, abych ji docenil :) Přestože první díl řadím daleko výš, nejsem ze dvojky nějak zklamaný, ona laťka byla také v mých očích hodně vysoko.

Když bych měl zhodnotit hratelnost, tady není rozhodně co vytýkat. Hry Naughty Dog mě baví a jejich jednoduchá hratelnost mi sedí. Přestřelky byly zábavné a dost drsné - postřelení lidé řvou na celé náměstí bolestí takovým způsobem, až si člověk uvědomuje drsnost střetu snad ještě víc, než ukazují hry z války.

Grafika, hudba a atmosféra jsou naprostá špička a možnost zabrnkat si na kytaru je fajn. Přestože v mých očích není ve druhém dílu tolik památných momentů jak v jedničce, i tak se jich zde pár najde - například koulovačka s dětmi, muzeum Dinosaurů, záchrana zebry, Abby na mostě mezi mrakodrapy, souboj s Rat Kingem.

Na závěr ještě jedna věc, která mě hodně zklamala - bugy. Několikrát jsem propadl texturami, po souboji s Rat Kingem se mi hra sekla (naštěstí se uložil checkpoint), plus pár menších problémů. Věřím ale že ND brzy opraví.

Jako celek hodnotím tedy The Last of Us Part II takto. Hra je to zábavná, má výbornou hratelnost a špičkovou grafiku, ale má to se mnou trochu těžké. Přestože bych příběh nenazval špatným, jsou v něm prvky, které mi moc nesedí. Přesto převládá spokojenost.
+31

Kingdom Come: Deliverance

SeekerSeeker
Dohráno
  • PS4 90
"Ještě si jááá, ještě si jááá, pohár piva zaplatím. Potom se jááá, potom se jááá, k mojej milej navrátím."

Tak aspoň v těch písničkách a nadávkách jsme si jako hrdí Češi mohli vychutnat mluvenou češtinu v českém prostředí. Nikde jinde totiž dabing nechybí víc, než právě tady. Ale jak poslední vývoj ukazuje, i to se brzy změní.

V Kingdom Come se totiž cítí člověk od první chvíle jako doma. Všude na mě mluví Tereza, Drahomíra, Lukáš, Pavel, i na svého jmenovce Miloše jsem narazil na smírčím kříži. Po všech těch záchranách vesmíru nebo hrách v hollywoodském stylu, kde na mě útočí John, Thomas, případně Jeffrey a kosím laserovými děly emzáky, tady otrhávám plevel v klášterní zahradě pro bratra Nikodéma, případně se vydávám na pěší cestu do Úžic, abych nebyl úplný negramot. Nic jiného mi aní nezbývá, protože na začátku hry jsem úplná nula a několik prvních dní přemyšlím, jak a jestli vůbec přežiju do dalšího rána nebo zemřu hlady. To vše v prostředí, které si na nic nehraje a kde nic není zadarmo. Tak jako ve skutečném životě. Často mi některé herní mechaniky přišly extrémní, až jsem si připadal spíš ve středověkém simulátoru než ve hře, ale právě ta snaha přiblížit celý herní svět víc realitě způsobí, že člověk příběh prožívá mnohem víc a několikrát mě hra napálila v situacích, se kterými jsem nepočítal, protože jako ostřílený hráč jsem byl přesvědčený, že to "tohle" se ve hrách nikdy nenapodobuje nebo se na to nikdo přeci neptá. Omyl. A tak jsem každý dialog četl najednou pozorně jak jen to šlo, až jsem se přistihnul, že za sebou v noci zavírám dveře do pokoje, protože přeci nepůjdu do postele s dveřmi dokořán ven.

Questy umí překvapit a dobře potrestat hráče, kteří nedávají pozor nebo jen tupě čtou text. Snaží se neopakovat a i když nejde o nic světoborného, působí neokoukaně, někdy dokreslují zajímavě tehdejší dobu a často umí zohlednit proběhlé události a rozhodnutí z dřívějška. Opět jsem si tu musel pozvdechnout, že bych se rád někdy dočkal hry, u které herní studio místo 200 talentovaných grafiků najme 200 scenáristů, kteří provážou všechny možné události, zohlední všechna rozhodnutí a naservírujou nám živý svět, kde volba skutečně něco znamená. Kingdome Come to sice taky zdaleka nedokázal, ale aspoň se o to pokusil a mnohde se mu to podařilo.

Výlet do lesa na lov, hledání pokladů, táborů nebo sběr bylin je doslova pastvou pro oči. I na PS4 bez jakýchkoliv módů je procházka lesem doslova zážitek a člověk se nestačí divit věrně zpracovanému prostředí všech kopečků, houští, keřů, pařezů, podvalů, louží a všeho možného, co je pro český les tak moc typické. V tomto ohledu může závidět i blockbuster Red Dead Redemption 2, který má sice technicky dokonalou a úžasnou grafiku, ale na míru věrnosti zpracování přírody v KCD prostě nemá. O to víc ale zamrzí nedotažený lov zvěře v lesích. Za normálních okolností by šlo o skvělou zábavu, protože zvířata se často dokážou nečekaně ztratit ve vysoké trávě, houští nebo za kopečkem, čemuž skvěle nahrává reálně zpracovaný les, ale co je to platné, když se zvíře při stopování často zasekává, respawnuje doslova před očima, nebo ho lze dohnat prostým sprintem.

Škoda také technického stavu. Na žádné zcela zásadní bugy co by mi bránily vyřešit úkol nebo postoupit ve hře jsem nenarazil. Byly převážně jen kosmetického rázu, ale když při rychlejší jízdě na koni začnou postavám mizet těla a zůstane jen hlava, případně přivoláním koně se teleportuje odnikud přímo před vás, protočí se mi panenky znovu a znovu. Gestikulace postav působila často přehnaně a nepřirozeně. Pohyb v záložkách uživatelského rozhraní je nepříjemně pomalé, obzvlášť přechod na mapu trvá.

Kingdom Come ukázal, kudy by se mohla herní scéna v budoucnosti dál rozvíjet, protože potenciál tu rozhodně je a open world RPG s generickým úkoly typu "vymlať tábor" naklonovanými po celé mapě se už myslím zajedly. Půdu pro případný druhý díl si připravil víc než dobře, tak nezbývá než čekat, že budeme mít možnost podívat se znovu do té země české, kde je domov můj.

Pro: obrovská míra imerze, kouzlo českého domácího prostředí, zajímavý kodex, originální questy

Proti: technický stav hry, katastrofální loadingy, přehnaně obtížné vylamování zámků

+31

Life is Strange: True Colors

FritolFritol
Dohráno
  • PS4 95
Začátkem bych na rovinu uvedl, že jsem fanboy série, takže mé téměř plné hodnocení berte lehce s rezervou. Jsem však fanboyem právě proto, že tahle série tak nějak plní skoro všechna má přání ohledně her a jejich příběhů. V první řadě to jsou "mileniálské" problémy, které hojně vyhledávám jak ve filmech, knihách, tak v poslední době díky indie vývojářům i ve hrách. Pak to je rozhodně feeling jistého indie dramatu či slice of life námětů, ač zde je vše lehce okořeněno nadpřirozenými jevy. No a v neposlední řadě je to indie soundtrack, který byl v předešlém díle bohužel těžce upozaděn, ale zde se vrací v plné parádě. Není překvapením, že True Colors tohle všechno plní do puntíku a v jistých směrech ještě lépe, než předchůdci.

Hře bych v podstatě vytkl jednu jedinou věc, tak s ní rovnou začnu. Je to námět samotného jádra příběhu, který působí jako kdyby tvůrci moc koukali na americké westerny. Nechci spoilovat, ale je to děsné klišé. Naštěstí je dobře podaný a jakkoliv se jednotlivé kapitoly vždy snaží posouvat ve svém hlavním příběhovém cíli, z naprosté většiny svého obsahu jsou vyplněny osobnějšími příběhy obyvatel městečka Haven, s nimiž se naše hrdinka jako nováček seznamuje. A jestli patříte k těm, co ani po třech předešlých hrách nepochopili, že tahle série se fakt nesnaží být klasickou adventurou a "málo hraní" je zde překvapivě cíleně, tak vás možná lehce, ale fakt jen lehce, potěším, protože True Colors nabízí rozhodně nejvíce interakce a hádanek z celé série. Jednotlivým obyvatelům tak můžete různě pomáhat i při naprostých banalitách a dokonce i těm, kteří v příběhu nehrají žádnou roli. Konečně totiž lze často volně procházet část městečka aniž byste byli omezeni na jednu malou lokaci či místnost jako tomu bylo dříve.

Zmínění obyvatelé jsou rozhodně dobře napsaní. Osobně mi na některých z nich v průběhu příběhu začalo i záležet či jsem s nimi soucítil, k těm zápornějším jsem si vytvořil dostatečný odpor a ty nejbližší jsem začal mít i rád. Jasně, Steph a Ryan, což jsou zdejší největší sidekickové, asi nenahradí Chloe nebo Rachel, ale co je překvapivé, samotná hrdinka Alex bez problému nahradí Max. Jakkoliv mám první díl ze všech nejraději, tak s klidným srdcem prohlásím, že Alex je nejlepší hrdinka z celé série. Samozřejmě sympatie bude mít každý individuální, ale u mě se tvůrci trefili přesně. Nemohou si zde tentokrát stěžovat ani odpůrci teen středoškolských příběhů, protože Alex je dospělá a pracující dívka a rozhodně celé pojetí tentokrát působí nejdospěleji.

Velké plus za mě mají Deck Nine i za to, že sci-fi prvky na rozdíl od Dontnod drží trochu na uzdě a zdejší empatická schopnost ani nepůsobí nadpřirozeně. Jestli něco dle mě herní průmysl potřebuje, tak jsou to příběhy ze života bez sci-fi a fantasy kravin a to se vývojářům poměrně daří, což dokázali i u skvělého Before the Storm. Navíc je zde i snaha o jakousi osvětu, neb, co si budem, lidem často empatie vážně chybí. Jsem opravdu rád, že značka skončila v jejich rukou, neboť Dontnod po slabší dvojce a řadě dalších průměrných či lehce nadprůměrných her působí jako trochu one-hit wonder studio.

True Colors není emocionální roller coaster jako jednička a není ani dobrodružná dvojka. Je to spíš takový indie film z jednoho krásného městečka v Coloradu, který plyne velmi poklidným tempem. A ono to vlastně vůbec nevadí. Bohatě stačí si sednout na nějaké hezké místo, vychutnat si zdejší atmosféru se skvělým soundtrackem na pozadí a mezi tím prožít pár lidských příběhů, poznat sám sebe (nejen herně) a mimo to i vyřešit jeden kriminální případ. Za mě naprostá spokojenost.

PS: Uvidíte zde Steph bez čepice. Na to určitě všichni čekáte.
+31 +32 −1

The Evil Within

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 70
Očekávání byla jasná. Kombinace Resident Evil 4 a Silent Hill 2. Nic většího, nic menšího. Hlavním tahákem The Evil Within je jistě jméno Shinji Mikamiho, který sliboval návrat ke kořenům survival hororu a, nutno přiznat, že svému slovu dostál.

Připravte se na nedostatek lékárniček, minimum munice a hromady nepřátel. Většina z nich je navíc dosti agresivních a zběsilý sprint často bývá jedinou možností postupu vpřed. Do cesty se vám postaví mnoho druhů všemožných potvor a úspěšné překonání každé z nich vyvolá euforii doprovázenou strachem z další chodby.

Nikdy nelze odhadnou, co se skrývá za dalšími dveřmi. Napětí se dá krájet. Pravidelné návštěvy sanatoria, sloužícího jako save point, naskytnou jedinečný zážitek. Určité momenty (pole slunečnic) se zapíšou do paměti tučným písmem. Z hlediska hratelnosti a atmosféry nelze mnoho vytýkat.

Horší jsou ostatní složky hry. Všechny postavy jsou suché a nudné. Příběh je chaotický, jeho vyústění nedostačující. Ono, poslední dobou hojně využívané, vyprávění ve stylu „hádej, milý hráči, co se vlastně děje“ začíná už být únavné. Dva černé pruhy na okrajích obrazovky značně iritují, zvláště ke smůle těch s menším monitorem/televizí. Hudba je nevýrazná a poslední boss neuspokojující.

Zlo Uvnitř je tak hybridem, neříkám paskvilem, výše zmíněných RE4 a SH2. Nabízí fortelnou, chvílemi frustrující, zábavu na slušných 15 hodin.

Pro: atmosféra, hratelnost, klasický survival, nepředvídatelnost

Proti: příběh, postavy, poslední boss, nevýrazná hudba, "černé pruhy"

+30

Shadow of the Colossus

GarretGarret
Dohráno
  • PS4 --
SoC je hra, která svou jednoduchou hratelností nestárne. Možná i proto byl vytvořen remaster na další dvě generace Playstationu, vždy s řádným technickým skokem kupředu a bez ztráty kytičky v herních mechanismech. První PS2 verze hry běžela ve 20fps, s přechodem na PS3 došlo ke zlepšení grafiky a zvýšení fps na 30, ale pořád to nebylo ono. Teprve s PS4 PRO tady máme 60fps a vylepšené ovládání, které nedělá problémy ani gamepadovým nemehlům (třeba mně). A grafika? Svatá prostato! Ten posun od PS3 verze je naprosto ohromující...

Přesuny k jednotlivým kolosům se odehrávají po krajině, kde se prakticky nic neděje. Pusto prázdno pomáhá vytvářet surovou atmosféru a pocit opuštění, zároveň ale dělá ze SoC svým způsobem až relaxační hru - riding simulator, chcete-li. Prakticky neustále jsem zíral na neskutečně krásně vymodelovaný svět, který svou impozantností dokáže shazovat čelist.

A riding simulator to není jen kvůli kochání se - hlavním parťákem při putování světem je kůň, který je tady kapitola sama pro sebe. Nepamatuji na lépe zpracované zvíře ve hře. Jeho ovládání není arkádové a je potřeba si na něj chvíli zvykat. Po kopnutí do slabin reaguje se zpožděním, snad jakoby dával najevo, že se sice rozběhne, ale rozhodně se z toho neposere. Při zatáhnutí otěží nezastaví hned, ale zpomaluje a to až do chvíle, kdy začne couvat. Při zatáčení naklání hlavu, aby zmírnil tahání ohlávky a když to přeženete, dá razantním řehtáním vědět, že takhle tedy ne. Nebudete s ním šplhat po skalách ani skákat z velkých výšek. Z kopce sejde, ale pěkně opatrně. V lese pokluše, ale nebude cválat. A nezastaví. Nezastaví, protože by mu "došla stamina"... Poběží dál a dál, za hlasitého drcení proudu vzduchu skrz nozdry. Chvíli nepostojí, vrtí se a ošívá. Je to živelný tvor ve světě, kde nepotkáte žádnou NPC nebo faunu větší, než krabice od bot. A přesto máte pocit, že nikoho jiného nepotřebujete. Že nejste sami. Není to jen dopravní prostředek...

Příběh je přímočarý, motivace hlavní postavy je známá hned od začátku. Zvraty nečekejte a kromě konce děj nijak nepřekvapí. Ani souboje s kolosy vlastně nejsou soubojem v pravém slova smyslu – útočit na kolos je jako házet zápalky po slonovi. Jde o to najít slabé místo, vyšplhat k němu a tam udeřit. To je celé. Opakuj šestnáctkrát. Pocit zadostiučinění s každou probodnutou slabinou je následován pocitem viny. Dělám správnou věc, stojí to za to? Jsem já ten špatný?

Každý kolos je jiný, platí na něj jiná strategie a její zjišťování tvoří gró hratelnosti. Pohyb po hřbetu kolosu ale jen tak neomrzí - ať už jste zaklesnutí v srsti obrovského pterodaktyla, který se vznáší vysoko ve vzduchu nebo se potápíte do velkých hloubek s mega-úhořem, naháníte s koněm po poušti létající stonožku nebo šplháte po srsti skákajícího buvola, zážitek to bude pokaždé silný.

Může se to zdát málo, ale takový je SoC. Monumentální, ale zároveň minimalistický. Rozhodně ale unikátní.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 8hod 48min
+30

Uncharted 4: A Thief's End

TolisterTolister
Dohráno
  • PS4 100
"Nathan Drake: that two-bit thief. Risking it all for some piece of treasure. I guess that's how they now me, how they'll remember me. But that's not who I am."

Nathan vlastně tímto citátem z jednoho z trailerů na čtvrtý Uncharted, v podstatě shrnul samotnou esenci jeho postavy. A je to vlastně jeden z důvodů, proč je postava tak jedinečná. Ale těch důvodů je hodně.

V prvé řadě, nemám pocit z toho, že by nás herní průmysl zrovna zasypával lidskými tvorečky, prostými lidmi, na jejichž 10 stylových dovedností, připadá 20 zlozvyků, nebo nelichotivých vlastností. Nathan Drake je zkrátka zářivým článkem mezi herními protagonisty. Tady nejde o žádné hlavní hrdiny/hrdinky typu "vytvoř si sám", kdy se jejich povaha ve fiktivním herním světě odráží od hráčovy volby. Ano, dává to jakousi svobodu, ale odebírá to jedinečnost postavy. Tvůrci nejsou schopni napsat protagonistu do puntíku tak, aby si v každé větě, nebo rozhodnutí, které hlavní postava udělá vytvořila povahu, která bude věrně korespondovat s chováním ostatních postav k ní a ještě aby se to odráželo ve všem co ona hlavní postava třeba jen tak mimovděk prohodí v libovolné situaci. Protagonista se tak stává jaksi neutrální, nebo neforemný. Nijaký. A pak je tu případ takového Nathana Drakea. Ten dostal od tvůrců u Naughty Dog jasnou náturu. Nolan North je tady jako doma a hráčům se tady před očima formuje postava jako celek. Ne nikdo, kdo řekne nebo udělá jednu věc a později řekne nebo udělá něco, co tak nějak nesedí do jeho vzorce chování. Nathan Drake je někdo, kdo se před očima hráče vyvinul jako skutečný člověk a dal nahlédnout pod pokličku jeho "frajírka libového". Každé slovo vypuštěné z jeho pusy dává smysl z hlediska k jeho povaze, ať už je to důležitá cutscéna, nebo jen něco, co si prohodí nezávazně se společníkem během gameplaye. Tohle všechno tu postavu oživuje. Naughty Dog asi miluju. Záleží jim totiž na detailech. Tak jak je kvalitní film postavený na detailech, je i tvorba lidí z tohohle studia. Pak už zas nejde o to, kolik příběhových kliček má příběh, nebo jak je epický, nebo osudový, jak nádhernou grafiku tam vidíme, nebo jestli je to prostě cool žánr, který nikdy ještě v hrách nikdo neviděl, nebo co já vím. Ano na těchhle věcech záleží, ne že ne, ale řekl bych, že jádro pudla je v DETAILECH - grafických, příběhových, postavových, hratelnostních, atd.

Rád bych sdělil, že 4. díl této slavné playstationové série je mým prvním hraným. Na Uncharted jsem se těšil hodně dlouho, a hodně dlouho jsem ho žral jen z videí na youtube. První tři díly z Natem znám hodně dobře, a znal jsem dobře i tento, měl jsem to prospoilerované skrz na skrz, ale přesto jsem si to zahrál. Konečně jsem si to zahrál. Teď ještě teda ty první tři a Lost Legacy, a budu spokojený.

Ke konečně hranému zážitku z hlediska gameplaye napíšu, že se to hrálo velmi plynule, občas jsem se vztekl, občas jsem se nepohodnul s ovládáním, neboť jsem se zkrátka na playstationu ještě učil, ale ve výsledku se mi to hrálo, vlastně i s ohledem na mou nezkušenost, hodně pěkně, pohodlně. Jen jedinou věc, kterou bych možná trochu vytknul, která mě trochu někdy praštila do očí, je to, že mi přijde, že se Naughty Dog snažili vyhovět jednak dlouhými a hektickými akčními pasážemi, kdy si hráč přijde trochu jako terminátor, a druhak dospělým, osobitým, upřímným, realistickým příběhem a postojem k postavám. Tyhle dva směry se někdy srážely trochu víc, než bych si přál.

Ale jinak... ufff. Mistři a mistryně z Naughty Dog se ukázali. Oproti předchozím Nateovým epizodám jsme se někam posunuli. Více vnitřních konfliktů, vztahových dramat, a vůbec všeho možného, na co nejsem u her tak nějak zvyklý. A to všechno zaobaleno stále do toho "Indiana Jonesovského" dobrodružství, hravosti, pomrkáváním na celou sérii, někdy opravdu hodně epickými scenériemi a mnohým dalším.

Je to jedna cesta v příběhu, je lineární... a je unikátní a nádherná. Vztah k postavám je blízký a celá ta Nathanova cesta je prožitkem. Je až na hlavu, jak mě celá ta série bavila a jak jsem věděl, že je čtyřka geniální ještě před tím, než jsem to stihl hrát. Je toho tolik, co bych ještě o té genialitě napsal, ale nejlepší bude prostě doporučit vám, co to ještě neznají, zjistit si to na vlastní kůži.

Těším se na The Last of Us: Part II. :)
+30

Uncharted 2: Among Thieves

novotennovoten
Dohráno
  • PS4 95
Zasloužený hype. Drake's Fortune teď rozhodně nezačnu zatracovat nebo snižovat hodnocení a ve vzpomínkách mi zůstane hodně dlouho, ale co naplat, pokračování je o schod výš.

Tam, kde se první díl v klíčových pasážích měnil v sériovou střílečku s přibývajícími a tuhnoucími vlnami nepřátel v džungli i kamenných budovách, je díl druhý až neuvěřitelně vyrovnanou kombinací dynamického boje, střídání lokací, hlášek, plížení, lezení přes hory i doly a adekvátně jednoduchých / složitých puzzlů. Jen když si v hlavě promítnu všechna místa, kam se tentokrát Nathan nachomýtl, rozjede se mi ten nejdobrodružnější "film" všech dob. Nejraději vzpomínám na úvodní nepříjemné probuzení, gradující dobrodružství s vlakem natažené hned na několik kapitol, prozkoumávání mírumilovné vesnice i následné dobrodružství plné ledu. Žádná kapitola není stejná, i když se odehrává ve stejném prostředí. Pokaždé přibude nový typ nepřítele nebo se situace změní, i v nepálském Valley of Temples jednou střílíte, jindy se schováváte, jindy pomáháte nést raněného, vždycky jde hrát o něco nového.

Samozřejmě ne vždycky je taková změna k lepšímu a nejednou jsem se pořádně rozčiloval, například než mi došlo, že tank musím v nervy drásající naháněčce trefit ne jedním RPG, ale hned čtyřmi, kde každé se nachází na jiném místě, jsem si prožil pěknou řádku smrtí, a stejně tak mi pily krev i boss fighty. Což o to, když na mě postupuje obrněnec, dá se s většinou zbraní dříve či později vyřadit ze hry, nejlépe granátem, kdy se chudák rozplácne na zemi a stačí ho dorazit. Když ale bylo v chýlícím se závěru potřeba poprvé se shambalanským nepřítelem souboj nejen přežít, ale vyhrát, tedy protivníka zabít, šlo do tuhého, protože bez kuše (potažmo brokovnice) se souboj s ním rovnal téměř okamžité smrti ve chvíli, kdy jsem na pár vteřin přestal utíkat. Na druhou stranu několikrát negativně zmiňovaný poslední souboj mi sice v dané chvíli pil krev a vyloudil jsem při něm ze sebe několik vulgárních spojení, o kterých jsem netušil, že je vůbec znám, s odstupem mi ale přijde nápaditý a tak nějak příjemně oldschoolový, jakkoli mě z neustálého běhu daným směrem po chvíli přepadaly křeče.

Zkrátka takováhle dynamická a neopakovatelná jízda se objeví jen málokdy a Drake už po pouhých dvou dílech patří moje nejoblíbenější herní postavy všech dob. Nic si teď nepřeji víc, než aby mnohými rozpačitě přijatá trojka alespoň částečně udržela takhle neskutečně vysoko nasazenou laťku.

Pro: Vyváženost všech hratelných složek (lezení, puzzle, přestřelky, útěky)

Proti: Nemožně silní nepřátelé v kapitole Broken Paradise

+30
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • John Mirra Fahrenheit +23
    Napsal John Mirra, 9 dní
    Hry (filmy, knížky) mají být únik od reality. Kdyby byly všechny reálné a držely se při…
  • S4TW Shadowrun: Hong… +22
    Shadowrun: Hong Kong
    Napsal S4TW, 8 dní
    Herní výzva 2024 - Volání Cthulhu  Třetí díl velmi zdařilé série a já se i na…
  • Peach Neverwinter … +22
    Neverwinter Nights 2: Mask of the Betrayer
    Napsala Peach, 11 dní
    Hráno v co-opu: Maska Zrádce je nejlepší příběh, jaký Forgotten Realms videohernímu…
  • Vashek Cyberpunk 2077 +21
    Napsal Vashek, 23 dní
    Cyberpunk zkrývá dopaminovou hratelnost, která nabízí doopravdy kopec možnost jak hru hrát.…
  • jones1240 Alone in the Dark +20
    Napsal jones1240, 16 dní
    Nebudu lhát, trochu jsem si to nadhodnotil, protože nový Alone in the Dark je pro mě tak trochu…
  • Zoltan Oddworld: St… +20
    Oddworld: Stranger's Wrath
    Napsal Zoltan, 11 dní
    Kdysi dávno jsem jednu hru ze světa Oddworld chvíli hrál, a to Oddworld: Abe's Oddysee. Ale…
  • JohnCZ Deus Ex: Human… +20
    Deus Ex: Human Revolution
    Napsal JohnCZ, 19 dní
    Původní Deus Ex jsem hrál se zpožděním nějakých 10 let a to v době, kdy kvalita her a…
  • Peach Neverwinter … +20
    Neverwinter Nights 2
    Napsala Peach, 24 dní
    Hráno v co-opu: Jak pro mne byl Neverwinter Nights spíše zklamáním, tak jeho druhý díl,…
  • jones1240 Plumbers Don't… +20
    Plumbers Don't Wear Ties
    Napsal jones1240, 22 dní
    O této absurdní, a pro mnohé i kultovní FMV Vizuální Novele, jsem se dozvěděl díky…
  • Vivaldi Grand Theft Auto:… +19
    Grand Theft Auto: San Andreas
    Napsal Vivaldi, 31 dní
    "Herní výzva 2024 - 4. Tenkrát v Hollywoodu"     Tak som sa konečne dostal na koniec…