Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

« Novější Starší »

One Finger Death Punch 2

  • PC 90
Nejlepší simulátor kung-fu, co kdy na PC vznikl. Vezmete zábavnou základní herní smyčku, ořežete ji na kost, a přidáte perfektní audiovizuál. Vypadne vám hra, co se ovládá dvěma tlačítky, a perfektně se hraje. Při soubojích se cítíte jak opravdový ninja, a vůbec nezáleží na tom, že ho ovládáte jen dvěma tlačítky. Ve hře je překvapivě hodně nápadů, co s tak minimalistickým ovládáním lze při soubojích provádět, stejně jako variabilní prostředí a herní režimy. K tomu přidejte výborné zvuky, hudbu a správně šílené a asijsky přebuzené grafické zpracování, a máte herní skvost. Ve hře je dost obsahu jak pro běžné smrtelníky, tak pro roboty s nadlidsky rychlými reflexy. (Až si pustíte trailer nebo nějaké gameplay video a budete si myslet, že je to zrychlené - není. Je to asi první 2D arkáda, která mě donutila litovat, že ještě nemám vysokohertzový monitor.)
+1

Killzone: Shadow Fall

  • PS4 100
Tak takhle si predstavuju perfektni hru

Pribeh - koridor - grafika. Tady je to tak paradne vyvazeny a udelany ze jsem sevaz sam divil ze mi tahle serie takovou dobu unikala. Dostala se mi do ruk uplnou nahodou a jsem za to stane rad protože jsem si hru nádherné užil.

Asi nejvíc právě proto ze jsem od hry nic nečekal, dal jsem ji do ps4 jen kvůli tomu že už teda když ju mam pujcenou. A v tub chvíli se to stalo. Zacalo mne to moc bavit. Pribeh začal odsypat, a hra jela a jela a jela az byl konec. Prostredi byli ruznorody, trosku mi to pripominalo unreal 2 tam se taky prostredi menilo a nepamatuju si dve stejny. Pribeh a koridor. Podle mne strilecky maji mit koridor. U takovyhle hry strasne lituju toho ze takhle neudelali novyho dooma.

Mimochodem tahle hra mne nakopla k zahrani 2ky a 3ky a u 2ky jsem si vzpomek proc mne to nezajimalo. 2ka ac graficky paradni mela nohy v betonu. Kdyz sem mel prvni ps3 tak jsem zkoušel demo a po pár chvílích mě přestalo bavit. Taky kvůli tomu že jsem presel z pc mysoklavesnice na joypad a prvni strilecky mi dali zabrat vcetne prvniho resistance ta serie se mi taky spoustu let vyhybala. Ale to jsem odbocil

Pro: Perfektni hra. Vic takovych. Grafika, pribeh.

Proti: Nic

+2

Unmechanical

  • PC 80
Když mě napadla na konci minulého roku kategorie výzvy, kde se má hrát za robota, přišlo mi to jako dobrý nápad (a myslím si to stále) a předpokládal jsem, že takových her jsou desítky a výběr bude otázkou pár minut. Proto jsem byl rád, že se kategorie do výzvy dostala. Ošklivě jsem se přepočítal, roboti se sice vyskytují v obrovském množství her, ale když má za ně člověk hrát, tak zas tak velká nabídka her není. Nakonec jsem dal na radu Jumase a vyzkoušel si Unmechanical, a bylo to dobře ;)

Podobné hry beze slov, které vyprávějí příběh obrazem a jsou prošpikovány kdejakými technickými udělátky mě baví rok od roku víc a víc. Zdejší vrtulníkový robot je sympaťák od prvního pohledu. A jak už to tak bývá je vržen do víru událostí a je nucen si poradit sám. Líbilo se mi, že ovládání je minimalistické a přesto funguje. Logické hádanky jsou těžké tak akorát a za minutku, za dvě, je po překonání překážky umožněno pokračování v putování.

Svět je to hodně technický a často mi připomínal Machinarium. Což byla mimochodem hlavní inspirace výše vzpomínané robotí kategorie výzvy, takže i z tohoto pohledu byl výběr Unmechanicalu povedený. Jen byla škoda, že v této hře není tolik interakce s dalšími roboty, i ten tamní robotí správce mohl mít větší roli.

Už jsem vzpomínal prostředí, které se opravdu povedlo a i dnes, když už má hra za sebou nějaký ten pátek, tak vypadá nádherně. Hodně dobrý je i soundtrack, který vás doprovází na cestách. Oceňuji i 2 možné konce a to jak v základní hře, tak i v relativně dlouhém DLC.

Hra je pro mě nečekaným klenotem a v rámci žánru se určitě neztratí (už jen z důvodu, že to není skákačka, ale lítačka) ;)

Pro: robot s vrtulí, prostředí, hádanky, hudba

Proti: málo ostatních robotů, občas není jasné kudy pokračovat

+8

ABZU

  • PC 80
Ještě že existují hry, které zlí jazykové zdráhají nazývat hrami, které nepřipravené překvapí svojí krátkou herní dobou, absencí "skutečného" gameplaye, ale zároveň ohromí svým audio-vizuálním zpracováním a za těch pár hodin v člověku zanechají pocit krásného zážitku, jakého se v jiných hrách dostane po značně delší době.

A takové ABZU je. Sama sice nemám ráda klišé, že to není hra pro každého, ale tady je to vcelku pravdivé. Protože pokud člověk k téhle hře bude přistupovat s nějakým očekáváním a představami, tak by mohl být i zklamán. Já o té hře věděla jen to, že se odehrává pod vodou a že je podobná Journey. A nádhera, která se mi zjevila na obrazovce, mě příjemně překvapila. Především tím, jakým způsobem hra dokázala spojit hudební a grafickou stránky hry. Obojí působilo uklidňujícím a relaxujícím dojmem. K tomu napomáhalo i to, že jsem měla ve hře za kamarády němá stvoření, která mě neotravovala svými monology či telefonáty.

Příběh jsem si mohla interpretovat dle sebe, jak už to tak bývá u takových her zvykem. Jednou za čas nechat svoji fantazii tvořit a domýšlet si příběh je moc fajn. Pokud se člověk chce odpoutat uspěchané moderní doby, tak vřele doporučuji ponořit se na dvě až tři hodiny do hlubin ABZU.
+12

Abuse

  • PC 100
Abuse to je b0mba plisinovka, pamatuju si ze jsem si zahral demo. A pak.znovu a znovu a znovu.a znovu. Pak se mi dostala do parat i plna hra a bylo.to neco na svoji dobu nevidaneho.

Vetsina jiz byla napsana ale zapomneli jste na 2 veci.

Abuse byl huste editovatelna hra, ve hre byl zabudovany editor ve kterém jste mohli designovat vlastni úrovně a ty pak davat tem co hru maji a mohli jste si hrát.

Druha vec ze se dalo v te dobe menit rozliseni - ale jakoze krute! V dobe kdy hry meli 320x200pix se dala hra pustit klidne v rozliseni 1600x1200 (co snesl monitor)

Hra byla podle mne jedna z nej plosinovek vsech dob

Pro: Levely, prisery, atmosfera, zvuky, vsechno... Vsechno

Proti: Vubec nic

+5

Factorio

  • PC 100
Factorio je nebývale návyková hra. Jasné, není to pro každého, dokonce bych řekl, že téma automatizace továrny nadchne spíše užší okruh zájemců. Pokud jste ale mezi těmito šťastlivci, čeká vás parádní jízda. Vymýšlení neustálých zlepšováků, jak zjednodušit, zrychlit a především plně zautomatizovat vaši výrobní linku je pro mě i po mnoha desítkách hodin herního času pořád zábava. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen o skládání nekonečných hadů z běžících pásů, ale postupným objevováním jsem našel spoustu dalších vrstev - výzkum, těžba, produkce elektřiny, železnice, elektrické obvody a v neposlední řadě také obrana a souboje s hmyzími emzáky.

Co však v mých očích dělá Factorio naprosto jedinečným, je velmi výjimečný přístup a péče vývojářů. Někdy je to až trochu na škodu - vývoj se protahuje už o několik let, ale snad se už brzy dočkáme plné verze - jindy je to však pro hráče nevídaný luxus. Hra, ač je pořád oficiálně v Early Access, je již dlouho v pořádku hratelná, perfektně optimalizovaná do nejmenšího detailu. Každý prvek je promýšlen do důsledků, diskutován mimo jiné i s hráči a případně měněn tak, aby byla výsledná hra prostě perfektní. Vývojáři navíc dávají férově k dispozici demoverzi hry. I proto lidem z Wube Software jenom tleskám a těším se na oficiální vydání plné verze.
+15

Medal of Honor: Allied Assault - Spearhead

  • PC 70
Už je to dávno, co jsem hrál Allied Assault. Tolik si toho nepamatuju. Pamatuju si ale dobře šílenou obtížnost. Hlavně těžké a nudné pasáže s odstřelovači nebo neustálé umírání na Omaha Beach. Proto jsem měl v první kapitole Spearhead pocit, že jsem původní hře osmdesáti procenty ukřivdil. První kapitola byla skvělá. Neustálá, dynamická a zábavná akce. Navíc to šlo celkem dobře od ruky.

Chvilku jsem zjišťoval, že tady ještě nejde zaměřovat přes mířídla. Nevadilo to. Zbraně byli přesné a nepřátelé dobře vidět. Na blízko jsem používal samopal, na dálku pušku a poté pušku z optikou. Ze zbraní byla radost střílet. Snad tedy kromě brokovnice, která byla i v interiérech nepoužitelná. Medal of Honour je jakási předzvěst pozdějšího Call of Duty. Je to takový crossover mezi jím a dejme tomu jiných konvenčnějších FPS té doby. První epizoda na to dost vypadá.

Bohužel hra své tempo neudrží po celou dobu. Plahočení ve sněhu bylo ještě dobré. Nasledné boje v Berlíně už ale byli dost divné. Úplně se změnil herní styl a tempo. Neřekl bych k lepšímu. Závěrečná tanková "bitva" už byla vyloženě trapná. Hra skončila přesně v místě, kde by se teprve mělo začít něco dít. Bylo to hodně krátké i na datadisk. Nebo to možná jen dobře odsýpalo. Možná jsem taky chytil už nějaký ten skill, protože hra mi rozhodně nepřipadala moc těžká.

Hudba šla v menu vypnout, takže za mě celkem spokojenost.

Pro: perfektní první epizoda, pocit ze střelby, skvělá dynamika

Proti: bitva o Berlín, krátkost i na datadisk

+17

Swigridova kletba

  • PC 40
Pořád se v tom hraní plácám někde kolem půlky 90. let a protože se mi nechce pouštět do jedné z těch mnoha noname adventur, které kdysi měly recenzi ve Score, masochisticky jsem sáhl po další české adventuře od Agawy.

Swigridova kletba je opravdu o 100% lepší než Mise Quadam. Má grafiku, příběh, dokonce i dabing, což je u 17megové hry obdivuhodné. Grafika je pravda prastará, odpovídá tak cca přelomu 80/90. let, ale aspoň není odporná. Dabing je tragický, ale je, hudba je primitivní, ale nenutí Vás proskočit oknem/vyhodit počítač oknem. Zvuky bohužel opět nejsou.

Příběh hmm... zlému čarodějovi leze na mozek jaro a chce věčnou zimu. Proto ukradne čarodějný roh na přivolání jara. Vy do ruky dostanete nýmanda, který nemá většinu hry jméno a vydáte se bůhvíproč mu nakopat zadek. Což se s pomocí tří kuliček povede, čaroděj zcepení a outro je odbyto třemi větami na té samé obrazovce. No jo, příběh a dialogy nebudou tím, proč tuhle hru hrát. Ač se hra nepochybně snaží o parafrázi na King´s Quest, je tu sympatické české zasazení (mluvící zvířátka, vodník, trhovci).

Podstatná je hratelnost a tady kacířsky prohlásím, že nebyla úplně strašná. Samozřejmě je tu děsivý pixelhunting naprosto neviditelných předmětů (hned v úvodní chajdě stříbrňák a nůž), nicméně jinak se předměty hlásí pod kurzorem (většinou), používání věcí je logické, pohybujete se v pár lokacích, nepotřebné krámy mizí, vše se ovládá jedním kurzorem. Úkoly jsou tak jednoduché, až jsou primitivní (skřítek chce čepičku, ryba vodu, medvěd maso), hra díky tomu uhání svižně vpřed, jenže než se nadějete je za zhruba hodinku konec - a to jsem koukal do návodu fakt jen kvůli pixelhuntingu.

Jak jsem psal, Swigridova kletba je o 100% lepší než Mise Quadam, což dává krásných 40%.
+15

Blue Angel 69

  • PC 50
LEO - Žhavá čísla (1996) jsem si oblíbil (viz komentář), jednoduchá ale chytlavá hratelnost se povedla. Možná až příliš, jak jsem si dříve říkal. Něco tady nesedělo, menší reklamní hra na časopis Leo a přijde s takto originální myšlenkou? Bohužel, Vochozka spolu s Vladimír Peníška Corporation jen převzali mechanismy a udělali variaci na Penthouse: Hot Numbers (1992).

Nebo ne? Ne! Titul Blue Angel 69 má tu nemlich stejnou mechaniku, jen je zase o fous starší (1989). Kdy to skončí? Vyloupne se snad podobně laděná rychlovka s obnaženými slečny i z roku 1985? Kdo ví. Jedno je ale jisté, klikat na co nejvyšší čísla v horizontální linii (soupeř kliká na čísla ve vertikální linii) a nevyšovat skóre je stále zábava. Zvláště když se vám za políčky odkrývá pěkná dív... terminátorka ve fázi obnovy, tedy celokarbonovém provedení.

Děkuji Herní výzvě ("Blue") za "objevení" tohoto erotického (a logického) rychlíku. Soupeř nemá šanci proti natrénovaným postupům z Leo a Penthouse, sexy pixelaté robotky se tu svíjí v různých pózách, pár desítek minut plyne a zbývá jen nevyhnutelná otázka, která se s nezpochybnitelnou jistotou objeví u většiny hráčů tohoto díla, aneb "Proč to vlastně hraji?".

Pro: klasická hratelnost, moderní téma robotických společnic

Proti: společnice se málo odhalují

+28

Dishonored

  • PC 100
Rok 2012 - říjen:
Wow, to má ale hezké menu.
Začíná to napínavě.
Fúúúúj to rozlišení textur je hnusné.
Ou jé, ale ten grafický styl je krásný.
Krása, baví mě to.
No rád bych dohrál několik jiných her, těším se na to.
Odinstalace byla dokončena.
O sedm let později:
Tak jo, jdu na to.
Do pytle, za dvě hodiny vstávám do práce.
Uložím hru ještě manuálně.
Práce, oběd: ach nenenene. Odlož ten mobil, nedívej se na komentáře na DH a už vůbec ne do diskuze. Zas ti někdo něco vyspoileruje.
OK jdu raději na blesk.cz.
Co mi je po Lucce Vondráčkové?
Jdu na DH.
Né tam nesmím.
Jo, jsem doma:
Vlastně, mám ženu a děti. Jo to víš miláčku, zajdem na hřiště.
Už aby byl večer a všichni spali.
Jo, je to tady.
Wow. To město. Level design. To nemá chybu.
Příběh, tak asi vím co plus mínus přijde. Ale stejně, co bude dál?
Ajaj, mise "Předvečer korunovace", větřím kulišárnu.
Taky že jo, super, hra nekončí, hra pokračuje.
Ano. To je atmosféra, to chci.
Ještě, že je už druhý díl. To bych si tu hru asi až moc šetřil.
Jej ta hudba je napínavá, ambient, ale fakt dobrý. Eargasm.
Jdu spát.
Práce, oběd: to je smutné, skladatel soundtracku už zemřel.
Zpět u hry: Jo, to dokončím bez zabití.
Konec.
Pěkné titulky.
O deset minut později: no, ale kdo to lokalizoval pro Francii mě nezajímá.
Escape.
Hlavní menu.
Celá hra je ryzí gamegasm.

Pro: Na záchodě je kniha o Halině Pawlovské, teda o Malině Obrovské, teda ehm o velrybách.

Proti: Na záchodě není toaleťák, čímž se hra stává hajzlpapírofobní.

+9 +15 −6

Mafia II

  • PC 90
Po pár dnech se konečně povedlo dohrát druhý díl Mafie a rozhodně jsem si ho užil.

Tato hra sice nenavazuje na předchůdce, ale to mi rozhodně nějak nevadilo i přesto, že jednička je prostě srdcovka. Dvojka je oproti jedničce určitě příjemnou změnou. První věc, dialogy. Bezkonkurenční a luxusní. Je až neuvěřitelné, jak jsem se u této hry občasně zasmál. Mluvím samozřejmě o perlách Joea Barbary, který mě v podstatě v každé misi rozesmál nějakými perličkami a to je jedině dobře nebo snad ne? Člověk aby se u té hry také zasmál.

Další věcí je samozřejmě příběh, který je i zde velmi důležitý, stejně jako v jedničce. Je ovšem pravda, že jednička měla příběh lepší, co se týče například konce. Ale i tak to na mě působilo velmi dobře. Celkově se mi líbilo i město. Tunely, mosty a mohl bych jmenovat dále, no prostě bomba.

Následující peckou je určitě hudba ve hře. V určitých okamžicích se vás snaží podpořit a žene vás tam, kam potřebujete a vy si tu hru takto více užijete. Navíc v určitých okamžicích hraje hudba, která je k té dané situaci žádaná a to je další velké +.

No a například zbraně? Velké množství zbraní od baseballové pálky až po těžký kulomet je určitě další zpestření. Navíc ve dvojce je možnost držet více velkých zbraní najednou, zatímco v jedničce tato možnost nebyla. Zvuky zbraní to ještě vylepšili k lepšímu.

Já jsem tuto hru dohrál docela bez problému. Nějaké to úmrtí tam bylo, ale to k tomu přeci patří. Opět jsem se v hře snažil splnit vedlejší ''mise'', jako například hledání časopisů a ono se mi povedlo je najít poměrně dost, co si pamatuji nějakých 85%, no což, příště třeba najdu všechny.

Celkově mě hra bavila, užil jsem si jí a nemohu si rozhodně stěžovat. I přes nějakou tu mírnou chybičku dávám hře krásné hodnocení.

Pro: Dialogy, hudba, příběh, zbraně

Proti: Závěr

+23

Chronology

  • PC 90
Chronology jsem v plánu původně ani neměla, ale nic lepšího jsem do "Hrátek s časem" nenašla. Moc se mi do hry nechtělo, a tak jsem si jí nechala jako poslední kousek a upřímně – je to skvělá logická plošinovka! Nelákal mě stařík jako hlavní hrdina, ale světe div se, je to sympaťák a vlastně celá hra je sympatická. Hratelnost příjemná, hudba hezky sedne, prostředí milé. Příběh je pěkný, sice v angličtině, ale na takové úrovni, že jsem to pochopila i já.

Nejlepší ze všeho je ovšem ten nápad! Po tom co jsem sebrala speciální hodinky jsem se mohla vracet v čase. Zůstala jsem na stejném místě, jen o hodně let dopředu. Je to fakt vymakané, protože když něco v současnosti zničím nebo naopak zachráním v budoucnosti se to hned promítne. Díky tomu mohu postupovat lokací, protože třeba v současnosti nemohu skočit na vysokou skálu, ale zasadím si před ní strom, přenesu se do budoucnosti a tam už je krásný košatý strom po kterém vyskáču na skálu.

Ve hře se spojily mé oblíbené herní styly – logická hra a plošinovka. Když už jsem si myslela, že to nemůže být nápaditější, získala jsem na svou stranu šneka, kterého jsem mohla ovládat, takže jsem se na něm mohla vozit a to i po stěnách nahoru a dolů a dokonce uměl zastavit čas. Společně jsme zachránili svět a já jsem se u toho náramně bavila. Hra má však jednu věc, kterou ji musím vytknout – je strašně krátká.

Pro: prostředí, nápad, hratelnost, logika

Proti: délka

+16

Metro 2033 Redux

  • PC 80
Příběh postapokalyptické akční hry Metro 2033 se odehrává, jak již samotný název napovídá, v moskevském metru roku 2033. Svět byl zničen třetí světovou válkou, kdy se lidstvo rozhodlo se téměř vyhladit jadernými zbraněmi. Jako jediné místo pro několik tisíc přeživších se tak nabízely tunely metra. Zdevastovaný a radiací zasažený povrch je domovem zmutovaných zvířat a lidí, kteří mají jediný smysl své existence. A tím je likvidace zbytku lidské rasy.
Hrajete za Arťoma - obyvatele stanice VDNCh, která je neustále napadána mutanty a novou temnou rasou tzv. Temnými. Jednoho dne se ve stanici objeví Lovec. Ten Vám sdělí, že pokud se nevrátí z poutě za Temnými musíte se vydat do hlavní stanice Polis pro pomoc. Lovec to samozřejmě nezvládne a tak začíná Vaše dobrodružství za záchranu stanice a postupem času i za záchranu lidstva. Sbalíte si tedy svých pár švestek v podobě revolveru s pár naboji a vyrazíte. Ze začátku Arťoma, který za celý život nevytáhl paty ze stanice, doprovodí průvodce Bourbon. Seznámí ho se situací v tunelech a poradí jak nejlépe přežít.

Ovšem to hlavní se naučíte jak jinak než sami postupem hry. Zjistíte, že na mutanty nejlépe platí brokovnice a plamenomet a pokud je jich větší množství je nejlepší volbou vhodit mezi ně váleček dynamitu. Co se týče lidských protivníků z frakcí komunistů a nacistů je nejlepší volba zásah do hlavy. Zbraně sebou můžete mít maximálně tři, přičemž různé typy zbraní využívají různé náboje. Ty jsou ve světě tunelů a chodeb využívány ne jenom jako střelivo, ale zároveň také platidlo. Při výběru zbraní je dobré používat takové zbraně aby se lišili střelivem. Protože, když ponesete 3 zbraně do nichž lze využít stejnou munici po chvíli se vám stane, že až vystřílíte jednu zbraň nemáte automaticky náboje i do těch ostatních. Mě se vyplatilo nosit revolver, útočnou pušku a brokovnici, kterou jsem k závěru hry vyměnil za plamenomet. Zbraně jdou navíc ve stanicích různě upravovat a tím u nich zvýšit přesnost, kadenci i sílu.

V některých částech hry lze lidské protivníky likvidovat potichu pomocí tlumiče nebo vrháním nožů. K tomu pomůže i vypnutí petrolejových lamp, generátorů nebo rozstřelení halogenů a potom už jde s nočním viděním vše hladce. Mezi vybavení patří i svítilna, kterou je nutné, stejně jako noční brýle nabíjet ruční nabíječkou. Je dobré si dávat pozor na nastražené pasti v podobě natažených drátů na jejichž konci jsou výbušniny. Také nepřehlížet zavěšené plechovky, které nepřítele hlukem upozorní na nezvaného hosta. Pokud už jste v přestřelce můžete rozstřelit svítící petrolejku. A pokud je váš cíl poblíž bude zasažen hořícím petrolejem a usmažen za živa.
Jestli si myslíte, že celou hru budete prolézat jen klaustrofobní metro jste na omylu. Podíváte se totiž také na povrch do samotných trosek Moskvy. Abyste přežili je nutné nosit plynovou masku s filtry. Ty mají standartní výdrž pět minut a po té si jej musíte vyměnit, jinak je s Vámi ámen. Ne všechny filtry jsou nové a tak narazíte i na ty co mají menší životnost. Taktéž si musíte chránit samotnou masku. Při přestřelkách se snadno roztříští a to pak máte pár vteřin na to najít jinou. Ovšem to se ve většině případech už nepovede a tak vás hra vrátí na předem automaticky uložený savepoint. Navíc venku je to nebezpečnější než v tunelech. Mutanti útočí nejen z země, ale i ze vzduchu. V rozvalinách a ruinách se navíc těžko hledá cesta do bezpečí a tak pokud vás nezabijí nepřátelé, chcípnete jednoduše na udušení. Na povrchu se lze schovat do zničených autobusů kam se mutanti většinou nedostanou a likvidovat je odtud. A tak stejně jak jste si po dlouhém prolézání tunelů přáli vylézt na povrch a spatřit oblohu, tak se po pár minutách strávených pod ní, budete chtít zase vrátit rychle zpátky.

Jako zajímavá mi přišla mise, kde zachráníte malé dítě, které vám vleze za krk a Vy jej musíte dostat k matce do bezpečí stanice. Pohyb je najednou pomalý a plouživý. Ochránit tak malého chlapce je tedy velice ztíženo. V průběhu hry si vede Arťom deník, který dokresluje příběh Metra 2033. Jako perličky k pobavení bych zmínil upalování pavučin s odpornými pavouky nebo možnost se v Polis u baru slušně opít :) Ovšem interakci toalet zde nečekejte :)

Hra je poměrně krátká a dohrání trvá okolo 10-ti hodin. Pokud se rozhodnete prozkoumat každou škvíru tak se délka hry může protáhnout třeba na 16 hodin jako v mém případě. Metro 2033 Redux je předělávka původní hry z roku 2010. Autoři se zde zaměřili na vylepšení grafického zpracování a celkové hratelnosti. Studio 4A Games odvedlo slušnou práci, která určitě stojí za vyzkoušení.

Pro: Grafika, příběh, hratelnost

Proti: absence mapy - na povrchu by se hodilo určit alespoň cílovou destinaci - na druhou stranu by to mohlo být ale zbytečně lehké.

+17

Disco Elysium

  • PC 100
Wow.

Wow. Wow. Wow. Disco Elysium je tak trochu zjavením Ježiša Krista, keby sa Boh nerozhodol vteliť do človeka, ale do cRPGčka. Dovolím si tak namiesto klasického komentára napísať tak trochu milostný dopis, tak trochu úvahu, tak sa ospravedlňujem, že na začiatku budem dlho bľabotať o Planescape: Torment. Bude to dávať zmysel. Snáď.

Ostatne to je snáď jediná hra, ktorá znesie čo do koncepcie s Disco Elysiom zrovnanie. A Disco Elysium je naopak v určitom zmysle skutočným sequelom k Planescapu, pretože tam, kde Numenera nasledovala jeho literu, tam Disco Elysium ide po duchu. A bez väčšej nadsádzky sa mi zdá, že v kontraste týchto dvoch hier sa v mikrosvete videohier zopakoval a odohral prechod od moderny k postmoderne. Vysvetlím. Planescape je archetypálnym dielom videohernej moderny v tom zmysle, že jeho ohniskom sú existenciálne témy ako otázky o osudovom údele a prirodzenosti človeka, veľké príbehy o jeho večnom hľadaním seba samého a snahe rozlúsknuť hádanku svojej identity, a iné podobne ťažké otázky, nad ktorými sme si v puberte všetci zlomili nejednu hlavu.

Emocionálnym podkladom týchto veľkých príbehov je vážnosť a určitá majestátnosť. Humorné príbehy sú vlastne v tomto „modernistickom“ kontexte vlastne opakom silného deja, kde buď rozprávate niečo vážne s nárokom na hĺbku, alebo niečo vtipné (ako napríklad Monkey Island), čo sa však nijak nesnaží zanechať na duchu nejaké silné citové stopy. Nie teda, že by Planescape nemal svoje veľmi vtipné momenty, ale humor sa drží odtiaľ potiaľ a na periférií, hlavný príbeh o hľadaní vlastnej smrteľnosti však má všetok filozofický pátos, ktorý mu náleži. V naratívnej taktike Planescapu by bolo nemysliteľné, aby ste nakoniec odhalili, že vašou smrteľnosťou je čerstvo vyliahnuté kuriatko.

V Disco Elysiu by to naprosto prirodzene mysliteľné bolo. Ostatne, samý začiatok je takýmto subverzívnym citátom Planescapu, keď sa tiež zobudíte s absolútnou amnéziou, keď nielenže neviete, kto ste, ale ani v akom svete sa nachádzate, ale nie preto, že ste bytostne oddelení od vlastnej smrteľnej podstaty, ale pretože ste sa prechlastali do fakt až tak moc príšernej kocoviny. Disco Elysium sa odohráva už v postmodernom svete, kde skončili všetky veľké príbehy, kde chcípol Boh a všetky ideály, a kde emocionálnou odpoveďou na vážnosť a majestát je cynická dištancia a paródia. A uchopuje tento postmoderný moment paródie všetkými chápadlami ako svoj fundamentálny stavebný kameň, a na ňom, nie v kontraste k nemu, je vystavané ako brilantné a výsostne pohlcujúce dielo.

Paródia tu nezosmiešňuje emocionálnu pôsobivosť, ale je jej základom. Disco Elysium je akoby hrou naprogramovanou na Möbiovej páske, kde vo všetkých rozmeroch je totálna parodičnosť a existenciálny cynizmus neodlúčiteľnou stránkou intímnej, filozofickej a umeleckej hĺbky a neustále sa do seba navzájom preklápajú. Táto Möbiova páska takto drzo presekáva všetky opozície vznešeného a plebejského, berie si brakové symboly a odhaľuje v nich kozmické rozmery, maže hranice (doslova) medzi diskotékou a svätou omšou. Ostatne na tento postreh sa stačí len pozrieť na svet, v ktorom sa Disco Elysium odohráva. Jeho obrazom nie je žiaden vznešený romantický symbol ako kozmický strom (ako v staroseverskej mytológií), božská symfónia (ako u Tolkiena), vojna elementárnych živlov ľadu a ohňa (ako u Martina) alebo Veľké koleso multiverza (ako v Planescape)... Obrazom kozmu je tu doslova disko guľa, a nie, nie je to len cool nápad, ktorý niekomu skrsol v hlave na LSD kombinovanom s extázou (aj keď je to značne možné), ale fakt sa v tejto disko guli zrkadlí neuveriteľne fascinujúce a pohlcujúce univerzum, postavené na filozoficky fundovaných základoch. A keď sa človek začne venovať kryptozoologickým štúdiam alebo dozvedať o apokalyptickom Bledu vyžarujúcom zo zeme ako lúče z diskogule, tak civí vskutku na kozmickú krásu nesmiernu a naprostú bravúru vo world buildingu.

Spomenutá Möbiova páska sa každopádne preplieta všetkými rovinami Disco Elysia a je jeho výsostným princípom. Postavy sú tu zároveň karikatúry vyšponované do absurdna, a, opäť, nie napriek tomu, ale práve preto sú komplexnými a autenticky ľudskými charaktermi. Najbadateľnejšie je to samozrejme na hlavnej postave, zároveň naprostom loserovi, ktorý ani nezavadil o prípad vraždy, ktorú prišiel riešiť, a namiesto toho tri dni objavoval nové horizonty alkoholizmu a zavýjal na okolie, že je pod maskou policajta v skutočnosti superstar diskotéky... a zároveň je brilantným detektívom, ktorému môže úprimne záležať na ľuďoch a hlboko relatabe osobou s ľudskou, príliš ľudskou traumou rozpadnutého vzťahu, kde práve kvôli tejto „banalite“ svojej životnej tragédie sa s ňou nedokáže vyrovnať.

Platí to však v podobnej miere aj o NPCčkách. Vezmem si ako príklad vedúceho odborov, ktorý je nesmierne obéznou karikatúrou skorumpovaného mafiánskeho politika, ale to tu neznamená, že nemyslí svoje sociálne-demokratické ideály vážne a že mu pracujúca trieda neleží na srdci. Ideológie samotné (vlastne analogické k ose presvedčení z D&D), od komunizmu cez radikálny centrizmus a humanizmus až po libertarianizmus a fašizmus sú tu nemilosrdne (a naprosto bravúrne) vysmievané a zároveň adresované vážne s hlbinným porozumením, kde nie je bagatelizovaná vážnosť problémov, ktoré sa snažia riešiť. (Teda, toto platí u komunizmu, feminizmu a humanizmu, fakt dúfam, že u fašizmu sa zas tak vážne a s porozumením rasová otázka neberie, ehm. :D )

Mohol by som skladať skalpy ešte naďalej. Či už ďakovať všetkým živým aj mŕtvym božstvám za to, že mi konečne priniesli RPG, ktoré je bez bojov (ako mal byť už Planescape, v tomto Disco Elysium je nepochybne jeho prekonateľom) a jeho ťažisko skutočne autenticky v roleplayi (myšlienkový kabinet je jedna z najlepších cRPG mechaník vôbec, period) a nie v grindovaní a levelovaní, či už o samotných fantastických možnostiach roleplayu v koridore lineárneho príbehu, kde môžete byť ako komunistický revolucionár, zatrhujúci detskú prácu, tak fašistické tágo s mozgom v prstových kĺboch zovretých pästí, tak lynchoidný mystický detektív, ktorého detektívna metóda spočíva v naslúchaní vetru na psychedelikách... V konečnom dôsledku je pre mňa však hlavne Disco Elysium vo videohernej sfére tým, čím je Bojack Horseman v tvorbe seriálovej. (Niet divu, keď hlavná postava vlastne JE Bojack v roli Philberta.) Extrémne vtipnou a absurdnou komédiou a zároveň výsostne intímnou a bolestne dojemnou, akoby láskavo nihilistickou spoveďou generačnej skúsenosti, ktorá bola pod imaginárnym dohľadom Davida Lyncha, Raymonda Chandlera, Natalie Wynn a Marka Fishera pretavená do umeleckého masterpiecu par excellence.
+30 +33 −3

Super Star Wars

  • SNES 60
Když to vezmete kolem a kolem, věrná herní adaptace prvního dílu Star Wars by až na finální vesmírnou bitvu byla docela nuda. Proto vývojářský tým Sculptured Software správně usoudil, že se o věrnost ani nebudou snažit a výsledkem byla Nová naděje očima zhuleného herního designéra aneb jak by Star Wars mohly vypadat, kdyby se Luke víc potatil a vystřílel na rozloučenou před odletem z Tatooine nejmíň polovinu tuskenského a jawovského obyvatelstva a celou stormtrooperskou posádku Mos Eisley k tomu?

Super Star Wars je v jádru prostě Contra se Star Wars skinem. A nutno říct, že i když se o klasiku kalibru Contra nebo Metal Slug rozhodně nejedná a bez Star Wars tématiky by si na hru dnes už těžko někdo vzpomněl, určitě to není špatná Contra. Velmi krátká, ale zato pestrá a intenzivní z boku viděná řežba, která tradiční plošinovkové úrovně prokládá občasnými arkádovými mezihrami (s použitím tehdy trendy Mode 7 3D efektů). Samozřejmě pekelně obtížná, jak už to v plošinovkách 90. let bývá. Na rozdíl od Contry, která se dá časem naučit, mi však obtížnost přišla někdy až moc nevyvážená a založená na náhodě, hlavně u jistých bossfightů. Na ovládání se především v náročnějších plošinovkových pasážích taky podepsal zub času. I když jsem si celkově ty dvě hodiny bezhlavého likvidování stormtrooperů docela užil, bez savestatů by se nejspíš jednalo o ohromně frustrující titul, který bych téměř jistě nedohrál.

Zmiňované odchylky od událostí filmu jsem nakonec bral spíš pozitivně, jelikož jen těžko nedocenit kreativitu autorů, kteří z čtvrté epizody udělali adrenalinovou akční jízdu, za níž by se nemusel stydět ani Chuck Norris. O tom, s čím máte tu čest, je jasné již na konci první úrovně, kde Luke rozstřílí na cimprcampr sarlacca a v nasazené laťce po celou hru nepolevuje. Obzvlášť zábavná mi přišla úroveň v hangárech Hvězdy smrti, kde musíte přeskakovat neustále nalétávající TIE Fightery.

I když po stránce obsahu si tvůrci vzali dost tvůrčí svobody, audiovizuálně se však na rok 1992 původních filmů drželi velmi zdařile. Všechny postavy, ať už je řeč o trojici hlavních hrdinů či nepřátelích, se podobají svým předobrazům, lokace i přes omezené technické možnosti vypadají tak, jak mají a dočkáte se i ikonických melodií, zvukových efektů a dokonce i hlasových samplů z filmů. Za to velký palec nahoru.
+13

Layers of Fear 2

  • PC 90
První díl Layers of Fear mě hned od samého začátku přivedl na myšlenku, že některé typy adventur jsou velice dobře hratelné, neřešíte složité puzzle, které místo herní relaxace jsou spíše k zlosti, a přitom si užijete pěkný příběh, který bývá jedním z tahounů takovýchto typů her. Jak tuto myšlenku podpořil díl druhý?

Dá se říct, že velmi hodně a možná i o něco více. Klasicky zamotaný příběh, který jsem znovu očekával, sice větší část hry působí poněkud fantasmagoricky, ale nemůžu si pomoct, do Layers of Fear jako takového se hodí, a tak trochu paradoxně mi hru dělal zábavnější, na rozdíl od jiných titulů, kde bych nad takovýmto příběhem minimálně otráveně kroutil hlavou. Postupně jsem ale přicházel na to, že ten příběh zas tak fantasmagorický přece jen není a pomalu se jeho pozadí dá odhalovat a jak už to tak někdy bývá, dává hráči trochu i možnost se nad jeho pojetím a podstatou zamýšlet a do jisté míry si ho tak domýšlet podle svojí subjektivní představivosti.

Rozdílem oproti jedničce je fakt, že tentokrát hlavní postava má démonického nepřítele, který mu může způsobit smrt. To jsem ovšem vnímal velmi pozitivně, jelikož občasné scény, kdy jsem před protivníkem byl nucen utíkat ne pokaždé přehlednými úzkými uličkami, měly správný adrenalinový nádech a poněkud hororověji pojatý titul byl pak správně akční.

Co dodat? Za mě opět velká spokojenost včetně velkého přání najít v herním světě více podobně laděných adventur, jejichž atmosféra, příběh a rozumná obtížnost mi zaručí takovouto příjemnou hratelnost, díky níž si často přeji, aby závěrečné titulky přišly co nejdéle.
+12

Ori and the Blind Forest

  • PC 100
Mám rád plošinovky, defakto jsem na nich vyrostl a je to vášeň, která mě neopouští ani po letech. Když se prvně objevil Ori, bylo to jak blesk z čistého nebe.

Je hrozná škoda, že se v poslední době musí opravdu hledat dobrá plošinovka, většinou spíš člověk narazí na remeky starších her nebo to co bývalo dobrou plošinovkou dostane fakt odpornej 3D kabátek. Už mě trochu opouštěla naděje, že jdou plošinovky dělat nejen pěkné, ale i funkční, hratelné.

Ve skutečnosti jsem Oriho dohrál dvakrát, v základní verzi a pak v té definitivní, která toho sice nepřinesla kdo ví kolik, ale i to málo mi vykouzlilo úsměv na tváři. Dvě nové lokace, pár nových dialogů, nějaké nové schopnosti a i když člověk hraje tu samou hru znovu i to málo postačí aby se cítil, že to probíhá poprvé. Ten nával vášní, který člověk za těch pár hodiny než hrou proběhne od začátku do konce je fantastickej. Sotva vás to na začátku rozbrečí, jste za chvilku nas...štvaní, že něco nejde. Tři oblasti mapy zastupující různé elementy mají každá svá specifika a herní styl se zásadně liší pro každou. Jak se postupně Orimu odemykají schopnosti, je značně cítit i vývoj herního stylu a tlak na přizpůsobení se stále zapeklitějším situacím je o to citelnější. Prakticky žádné tlačítko na ovladači není nevyužito a v místy fakt hektických situacích to člověka dokáže pekelně potrápit. Ale i přes veškeré utrpení, zmar a bezmoc, chce člověk vědět víc, vidět víc, dokázat víc a hlavně tomu zatracenému sirotkovi pomoct vyřešit problém v umírajícím lese. Sakra, vždyť bez tebe to nezvládne.

Přesně takhle bych si přál, aby se plošinovky vyvíjeli. Silný příběh, podpořený famózním soundtrackem a fantastickou hratelností, která není postavená na nesmyslném chování plošinek jako spíše dostáním člověka pod tlak, jemuž prostě nezbude než se uklidnit a zkusit to znovu a lépe. A že to zkusí hodněkrát. První průchod jsem měl asi na 800 smrtí, druhý jsem srazil pod 400, šlo by to jistě lépe, ale hlavní proč jsem si Oriho zahrál znovu, byla chuť užít si a zahrát dobrou hru, ne trhat osobní rekordy, i když teda jsem ho trhnul, smiley face.

Už aby byla venku dvojka, hymlhergot.

Pro: Skvělá hratelnost, skvěla hudba, příběh, grafika, obtížnost

+17

Podzim

  • PC 70
Podzim je pro mně jednou z nerozporuplnějších her, kterou jsem v poslední době hrál, přičemž nejde o titul, který by byl jakýmkoli způsobem kontroverzní. Co si myslet o hře, na které mě ruší právě její klady?

Mohl bych začít tím, že Podzim je klasickým příkladem vizuálního románu se vším, co k tomu patří, strukturou i kvalitou zcela srovnatelný se zahraniční produkcí, navíc s citelným použitím japonských reálií. Dosud žádná česká / česky psaná hra tohoto žánru se nedostala na takovou úroveň. A zároveň se musím ptát, jestli je bezduché okopírování postupů tou nejlepší cestou, a pokud ano, proč s tím mám problém (a čtenář zase může namítnout, jestli je to problém můj, nebo té hry).

Po formální stránce vlastně nemám co vytknout, hra navíc mění barevné ladění podle toho, o kterou z dívek se hráč zajímá (a pokud neumíte japonsky, tak vám určitě nedojde, že jméno minimálně dvou z dívek odpovídá i barvě okna poté, co se s danou dívkou seznámíte - i to mi došlo úplnou náhodou den poté, co jsem Podzim dohrál). Hra na některých obrazovkách obsahuje i scrolling nebo jednoduché ozvučení (tím teď nemyslím hudbu), což se u českých her v RenPy hned tak nevidí. Hra nijak nezaostává ani množstvím konců (viděl jsem jich sedm a je jich minimálně devět). I psaní je na velmi vysoké úrovni.

Mým druhým problémem se hrou je samotný příběh, respektive jednotlivé dívky. Neodvažuji se posoudit, nakolik se zde jedná o archetypy či stereotypy žánru, nicméně mě při hraní neskutečně rušilo, jak moc emocionálně poškozená každá z dívek je - každá jinak, ale všechny pořádně a interakce s nimi je občas jedno velké WTF.

Vítězství na Anime Festu 2009 je přes výše zmíněné kritizování zcela zasloužené...
+10

Mise Quadam

  • PC 20
Co k téhle hře napsat? Já vím blbý začátek komentáře, ale když může být blbá hra... Mise Quadam je naprosto otřesný český pokus o adventuru, který je horší i než Tajemství oslího ostrova.

Pokud TOO byl pokus o Monkey Island a 7 dní a 7 nocí o Leisure Suit Larry, Mise Quadam mě přišlo jako (zoufalý) pokus o Space Quest. Zemi ovládli androidi, lidstvo je vyhlazené a jeho zbytek posílá z asteroidu toho nejhoršího (ups spoiler), aby na planetě Quadam aktivoval superzbraň, která je zničí. Na planetě se příběh nijak neposune, nic se neděje, jsou tu dvě postavy z nichž jedna mele sračky (pardon vede filozofické hovory) a druhá umírá.

Hratelnost je příšerná - nehlásící se a neviditelné předměty (kámen u lodi), dementní puzzle na konci, sbírání haraburdí které z 90% nepoužijete za celou hru. A zhruba tak 99% naprosto nelogických kombinací jako projít skrz pole tím že vypiji kolu a prochčiju si cestu skrz, popřípadě zkoušet chytat pavouka do lasa. Spoustu akcí musíte kliknout třeba 3-4* než se stanou. Ovládání je naštěstí jedním tlačítkem, díky bohu za ty dary.

A nakonec technická stránka - příšerná hudba kterou jsem po pár minutách musel vypnout, žádný dabing ani žádné zvuky a grafika. Už jsem viděl v klasických adventurách ledacos, ale něco tak odporného snad v životě ne. Rozpitá, odpudivá mazanice v neladících barvách, která vypadá jako malůvky nějakého malého dítěte nebo jako nějaké první nástiny od grafika, které někdo chytl a prskl do hry. Samozřejmě v rozlišení roku 1995, takže hnus na druhou.

Prostě sračka non plus ultra, bez návodu nehratelná. Takže po záseku s kamenem a pár naprostými nesmysly (napadá mě použití špagety na liánu a výsledek na vodu) jsem vzal do ruky návod, hru jsem prošel bez jediné snahy tenhle hnus opravdu dohrávat a za hodinu jsem si odškrtl něco, co už nikdy nechci vidět.
+14

Dark Souls II: Scholar of the First Sin

  • PC 90
Dark Souls 2 sice nedosahuje kvalit svého předchůdce, ovšem stále je skvělou a velmi zábavnou hrou, kterou můžu doporučit všem, co nemají slabé nervy. :-) Oproti jedničce se základní hra trochu zjednodušila. Zvláště s možnou pomocí od NPC nebo jiných hráčů se dají bossové často porazit i s jednou rukou za zády. To se ale mění s přídavným obsahem, který hodně přitvrzuje. Místní bossové se v jednom člověku dávají hodně složitě, často nepomůžou ani NPC. Ale můžu potvrdit, že se na ně dá zvyknout a jde je porazit i bez pomoci. Nejvíce frustrujícím bossem ale pro mě byl (nepovinný) Dark Lurker ze základní hry, kde je pro každý pokus potřeba využít jistý předmět, který je jen v omezeném množství, dal jsem ho asi na 60. pokus. :-)

Plusy/Mínusy:
+ Atmosféra
+ Obtížnost, ale ne tak vysoká jako u jedničky
+ Konečně normální ovládání pro myš a klávesnici
+ S inventářem se dá konečně normálně pracovat
+ Hollowing - zajímavá a zároveň frustrující novinka
+ Hudba
+ DLC
+- Při častém opakování některé pasáže postupně mizí nepřátelé, tzn. že se postupně daná pasáž zjednodušuje a proto zbyde více HP / Estus flasks na bosse. Ale pak se taky nedá efektivně farmit duše (což jde ale potlačit členstvím v jednom covenantu).
- Level design - není vyloženě špatný, ale jednička byla propracovanější, reputaci však navrací level design v DLCs.
- Fast travel mezi bonfire je přístupný již od začátku, což trošku snižuje hardcore pojetí hry
- Jednodušší bossové
- Trošku mi u bossů chyběla originalita, někteří jsou hodně podobní bossům z jedničky
- Nápovědy pro ovládání jsou zobrazovány pro XBox ovladač

Čas u této hry opět stál za to (získány všechny achievementy :-P).

Pro: Atmosféra, Ovládání, Hudba, DLCs

Proti: Jednodušší

+10

Dark Souls

  • PC 100
Dark Souls je jedna z nejlepších her, které jsem kdy hrál. Není však pro každého a pro mě bylo potřeba se k ní dopracovat. Pro někoho je to bez gamepadu nehratelné, já jsem měl zase velké problémy s ovládáním na mým starším gamepadu, které nakonec vedly i k dočasnému rage quitu. Naštěstí jsem se ke hře po čase vrátil a zkusil hrát na klávesnici a myši (po aplikování pomocného patche). Ovládání je vážně hodně krkolomné, ale dá se na to zvyknout. Výsledný zážitek za to rozhodně stojí.

Plusy/Mínusy:
+ Neskutečná atmosféra
+ Vysoká obtížnost - po čase se na to dá zvyknout a takový problém to není
+ Vynikající bossové (pánové Ornstein a Smough a později na NG+ Four Kings a Gwyn mi dali hooodně zabrat)
+ Hra je obvykle fér (i když se občas stane, že protivník zasáhne přes zeď)
+ Neskutečný pocit, když dostanete nějakého fakt těžkého bosse
- Grafika a optimalizace - jedná se o port z konzolí, kde si vývojáři moc s PC verzí nepohráli (vtipné jsou i hinty na ovládání čistě pro gamepady)
- Ovládání - naprosto neintuitivní, na začátku jsem systémem pokus omyl zjišťoval, jak se pracuje s inventářem !!!
- Občasná frustrace, když nemůžete dát nějakého bosse a musíte projít dlouhou cestu pro další pokus jen proto, aby vás boss sejmul na jednu ránu. :-)

Čas u této hry stál opravdu za to (získány všechny achievementy).

Pro: Atmosféra

Proti: Grafika, optimalizace pro PC, ovládání

+10

Arcania: Gothic 4

  • PC 50
+ Pokračování příběhu, i když z pohledu nové postavy
+ Staré známé postavy
- Ubohý soubojový systém. Nepřátelé jsou sice rozmanití, ale téměř všichni útočí stejným způsobem. Prostě stačí je uklikat jak v Diablu a vyhýbat se jejich silným úderům
- Lehká obtížnost
- Linearita
- Hra vede hráče za ručičku, skoro vždy je na mapě vidět, kam jít, apod. Dungeony jsou navrženy tak, aby se po projití jednoduše vyšlo ven
- Teleporty jsou naprosto k ničemu, naštěstí je skoro není potřeba
- Krátká herní doba
- NPC bez charismatu
I přes ty všechny zápory mě hra první hodiny bavila, ke konci to bylo už stereotypní, tak jsem byl celkem i rád, že hra skončila brzy. Datadisk je prý příšerný, takže jej nebudu ani zkoušet. S Gothicem to už nemá kromě universa nic společnýho, takže hráči předchozích dílů budou nejspíše zklamáni. Ale jinak je to fajn hra, kterou klidně doporučím.

Pro: Pokračování příběhu

Proti: Zpracování, obtížnost

+8