Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

« Novější Starší »

Infamous Second Son

  • PS4 75
Skvěla městská akce s netradičním pojetím. Příběh je více méně předvídatelný od začátku do konce, ale i tak je hodně zábavný místy vás hra i rozesměje. Hra vás tak trošku tlačí být buď hodný nebo zlý a od toho se odvíjí vaše schopnosti. Ideální je hru projet dvakrát, aby člověk zjistil co se skrývá na druhé straně barikády.

Pro: Souboje, schopnosti, příběh a volby(zlo/dobro)

Proti: Opakující se události

+2

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 80
Tak jsem konečně dohrál českou herní klasiku, pouhých 17 let poté. Konečně vím, o čem všichni mluví :-) Takto zpětně se hry těžko hodnotí, protože za tu dobu se hry hodně posunuly, a to nejen technologicky. Ale Mafia je jednoznačně výborná hra, a stále má hráčům co nabídnout, zejména dobře napsaný příběh ve filmovém stylu. A musím říct, že já osobně jsem si u Mafie celkem odpočinul - na rozdíl od soudobých her nemusíte řešit otevřený svět, RPG prvky, investovat desítky hodin. Je to prostě přímočará akční hra v zajímavých kulisách.

Filmový styl vyprávění mi hodně sedl, a mohlo by takto být děláno her více. Množství času strávených u filmečků mi nevadil, právě naopak. Nebyla to vata, měly náboj, a pomáhaly hru udržovat v napětí. Pomalejší styl některých pasáží hry se mi taktéž líbil, včetně přejezdů městem, ačkoliv v pár případech už to bylo fakt přehnané (desetiminutová jízda nadzemkou s Pauliem). Jedinou malou výtku mám k zakončení, motivace hlavního hrdiny vyloupit banku, a o něco poté dostat celou mafiánskou rodinu za mříže, místo jistějšího zastřelení Salieriho, mi přišla ne zcela vysvětlená. Možná tam původně mělo být víc misí a muselo se něco proškrtat.

Jízdní model, hmm. Nejsem schopen posoudit, zda se auta z toho období vážně tak špatně ovládala, ale klidně tomu věřím. Začínat však hned první misi automobilovou honičkou byl ale vážně úlet. Zejména vozy v začátku hry se vážně špatně ovládají, v druhé půlce hry s lepšími vozy už je to pak výrazně lepší (anebo jsem se to možná naučil, pravděpodobně oboje). Dost mi chyběl jakákoliv rada hráči, jak správně s vozy jezdit, zvlášť když je jejich ovládání tak netypické. Když už nic jiného, tak to mohlo být aspoň v manuálu, ale ideálně vám mohl nějaké tipy dát rovnou jeden ze dvou herních automechaniků, a bylo by to skvěle začleněné do hry. Také kvůli tomu, že různé vozy mají různé chování (např. při zpomalování v zatáčce), a automechanik mohl prohodit pár vět, jak nejlépe jezdit v tom konkrétním vozu. Škoda.

Automobilový závod je druhý úlet, a opět podle mně hůře zvládnutý. Samotný závod je dobrý nápad, ale je příliš dlouhý a jede se na příliš mnoho kol. Vaše pořadí se stejně rozhodne během prvních 2 kol, a pak už se jen snažíte neudělat chybu. Když ji uděláte, tak jste právě ztratili 10 minut, a můžete začínat znovu. Závod měl být na max 3 kola (možná volitelně i jen 1) a bylo by to mnohem snesitelnější. Dlouhý závod mohl být samostatný herní režim mimo hlavní příběh.

U ovládání je cítit stará hra. UI je trochu zvláštní, např. indikátor akce vlevo dole, takže na větších monitorech nikdy nepostřehnete, že s předmětem lze něco provést. Ovládání kamery zejm. v interiérech je neohrabané, pobíhání v malých domečcích po schodech kde na vás číhají nepřátelé s brokovnicemi je dost nepříjemné.

Design úrovní je výborný, až na malé výtky. Město samotné je krásně navržené, se zapamatovatelnými orientačními body a reálnou architekturou (nájezdy na mosty o blok vedle, to až trochu bolelo). Moc se mi líbila různorodost misí a jejich prostředí. Prostředí dávala smysl, člověk se opravdu cítil jako v reálném místě a ne jen v aréně. Některé konkrétní prvky byly ale natolik těžce odhalitelné (a alternativní řešení neexistovalo), že smekám před těmi, kdo celou hru prošli bez návodu (např. klíč od ředitele v hotelu, převlek námořníka u parníku, zarážka cisterny u přístavu).

U střelby mám trochu problém s náhodou. Hra je koncipovaná tak, že opravdu počítá rozptyly zbraní a přesnost střelce (předpokládám), a kulky lítají různě kolem vás. Takže občas v té samé situaci vás nic ani neškrábne, a občas dostanete plnou dávku. Zároveň můžete být zraněni lehce, nebo vám skočí život na polovinu. Což je jak v reálu a dává to smysl. Problém je, že potom je spousta misí extrémně závislá na náhodě. Stačí mít smůlu na pár kulek a jste na zemi. A jelikož si nemůžete volně ukládat, tak to znamená celá mise znovu. Toto mi fakt vadilo, protože to je něco, co hráč nemůže ovlivnit. I když se budete ukázkově krýt, tak občas vystrčit hlavu nebo vyběhnout musíte, a pak buď máte štěstí, nebo ne. V průměru to funguje obstojně, ale občas vás ten "headshot" fakt naštve, a restart.

Viděl jsem s Vávrou hodně rozhovorů a je tak trochu posedlý realismem. To se ukazuje už zde, s jízdním modelem, pokutováním jízdy na červenou, omezením množství zbraní u sebe, atp. Za mě je to většinou dobrý, ale nesmí se to hrát do extrému, pořád to má být hra. Když jsem viděl, jak u mě příliš blízko u dveří zastavili policajti, a moje postava vystoupila dveřmi spolujezdce, tak jsem musel uznale hvízdnout. Dobrý detail. Stejně tak možnost střílení z okénka za jízdy autem, moc pěkné. V nerealističnosti tam trochu do očí bili policajti, kterým vůbec nepřišlo divné pokutovat za jízdu na červenou skrz naskrz prostřílené auto, nebo kteří zcela ignorovali mafiány střílející po vás, ale běda pokud jste vytáhli zbraň vy. Co mně však překvapilo nejvíc bylo jak nerealistické množství protivníků na vás v misích nabíhá. Čekal jsem jednotky mafiánů, s tím, že se zbytkem si člověk bude muset poradit nějak jinak (plížením, odlákáním, výbuchem, atd). Ve spoustě misí jich ale zabijete desítky. Tady byla hra oproti mým očekáváním výrazně jiná.

Technologicky hra samozřejmě zastarala. Dohled se dá jednoduše vylepšit (cheat "cumdal", vtipné, copak v tom asi přečtou angličani), na rozmazané textury se špatně dívá ale zas tak nevadí, nad občasně levitující postavou člověk mávne rukou. Nepříjemných bylo pár pádů hry (zvlášť v kombinaci s ukládacím systémem), kolizní systém (např. auto zakousnuté do stožáru a nedá se odjet), a pro mě zejména framerate. Engine je dělaný na koleně a jeho maximum je někde kolem 50-55 FPS. Což by bylo luxusní, ale když se podíváte na graf snímků, tak každý druhý snímek je extrémně pomalý (špatný engine) a následující zase extrémně rychlý (rychlý hardware). Efektivně tak hrajete v cca 25 FPS (paradoxně na rychlých PC se to tomuto číslu pravděpodobně blíží více, na pomalých PC se to v čase lépe rozloží) a celá hra se kontinuálně pocukává. Jsem na nízký framerate a stuttering dost citlivý, takže tohle mě trápilo nejvíc.

Dabing byl perfektní a hodně hře přidal. Bohužel ačkoliv ve filmečcích bylo vše v pořádku, ve hře byly postavy dost často extrémně potichu. Možná nějaký problém, co se projevuje v moderních systémech. Hudba mi přišla taková průměrná, pamatuji si několik pěkných městských songů z konkrétních čtvrtí, ale obecně mě nijak moc neoslovila.

Ačkoliv jsem tady Mafii hodně zkritizoval, celkově mě opravdu bavila. A nejen já, celou hru mi manželka koukala přes rameno a chtěla vědět, jak to dopadne. A to je známka dobré hry. Mimochodem je to právě ona, která mě přemlouvá, ať již nainstaluji Mafia II :-) Smekám klobouk před autory, protože jako poměrně nezkušení mladíci dokázali vytvořit vážně kvalitní hru, která se v žádném případě nemusela stydět před svojí světovou konkurencí. A teď abych si zahrál jejich novější kousky...
+19

A Bird Story

  • PC 70
Krátká hodinová až dvouhodinová jednohubka od tvůrců To the Moon. Rukopis autorů je víc než znatelný, a tak se zde vydáváme ve šlépějích odstrkovaného osamělého kluka, který jednoho dne zachrání zraněného ptáka ze spárů jezevce. Ano, jde o příběh mladého klučiny a jeho ptáka, nesmějte se.

Časem se samozřejmě spřátelíte, provádíte různé aktivity, ale všechno míří k jasně danému konci.

Stejně jako To the Moon je i A Bird Story protkaná spoustou surrealistických pasáží, kdy jednu chvíli jdete v reálné rovině, zatímco za moment očividně procházíte různými sny.
Celkově však jde o příjemnou záležitost, na opakování to však moc nevidím.

Pro: Příjemná oddychovka, fajn hudba

Proti: Předvídatelné, na znovuzahrání to není

+6

Max Payne

  • PC 70
První Max je docela pekelná záležitost, poslední dvě kapitoly jsou.... au.

Po většinu času volí nepřátelé taktiku „nabíhej a střílej“, a i když nejsou vždy 100% přesní, tak i to minimum kulek co Maxe trefí sakra zabolí. Tím, že kulka nějakou dobu letí ke svému cíli, byl kolikrát problém se vyhnout salvě kulek z Ingramu, i když bych to čekal přesně naopak. Tento prvek mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři ve chvílích, kdy jsem se s nepřáteli naháněl po místnosti a snažil se něco trefit.
Úsměv mě přešel v situacích, ve kterých nepřátelé vyloženě podváděli svým nadlidským vnímáním a rozestavěním – čekáním za rohem. Takové situace vyžadují použití rychlého ukládání a načítání, což docela narušuje pocit ucelenosti hry.

Úrovně prokládané filmečky ve stylu komiksových noirů stripů, animace padajících těl či vůbec celková filmová atmosféra bylo to, co si mě získalo. Hnusné a špinavé lokace New Yorku jsou perfektním settingem k dospělému příběhu, který se nebojí explicitně ukázat začátek Maxovým strastí.

Hledání klíčů ke dveřím, či otevírání dveří za pomoci výbušných lahví nebo jízda na jeřábu v docích byly prvky, jenž mě v kontrastu s „realistickým“ příběhem a snahou o jeho "uvěřitelnost" úplně nesedly. Jedná se o 18 let starou hru, takže to určitě nemám za zlé a hrát to mnohem dříve, ani bych si toho nevšiml. Ale přišlo mi to zajímavé s ohledem na to, že druhý díl vyšel jen o dva roky později a takovýchto prvků je v něm minimálně, což mi zlepšovalo filmový/příběhový zážitek ze hry.

Kvůli technickému stavu a podvádějícím nepřátelům není můj celkový pocit ze hry takový, jaký jsem doufal, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem si prvního Maxe Payne neužil. Díky přestřelkám, které jsou díky bullet timu stále zábavné. Perfektní atmosféře (minimálně první dvě části), které přidává na atraktivitě jistá grafická sešlost, tak vlastně i díky kapitole, ve které se následuje červená lajna – stále znepokojující.

Pro: příběh, lokace, akce

Proti: technický stav, nadlidská vnímavost nepřátel

+14

Pokémon X

  • 3DS 55
X&Y mě z celé pokémoní série bavila nejméně. Ne, že bych chtěl záměrně kritizovat, protože celkově se rád a opakovaně nořím do poké světa i přes svoji linearitu, ale zkusím tu trochu rozepsat moje dojmy, proč, co a jak.
Hned v úvodu se probouzíme ve vesničce v jihovýchodním cípu mapy regionu, který má být přímo inspirovaný Francií, což je první věc, ze které jsem zklamaný. Francie jako taková je sice krásná země, ale pro poké potřeby je až zoufale neatraktivní – nebo abych byl přesnější, tvůrci ji nedokázali plně využít. Občas v regionu narazíme na nějaký Chateau, NPC postavy mohou mít jakože francouzské výkřiky, na několika místech jsou úhledně střižené parčíky a jedním z hlavních témat hry je francouzská „krása a dokonalost,“ zde pro mě synonymum pro nudnost. Není nic nudnějšího než dokonalost. Hra také klade větší důraz na módu než v jakýchkoli jiných hrách série (do jistého fashion podniku vás nepustí, dokud si neseženete ty nejdražší hadry). Pokud jste ale fanoušci Francie, tak směle do hraní.

Hned co se vydáte na cestu, potkáte svoje 4 kamarády-rivaly. Ok, nejaktivnější z nich je asi Shauna, která jediná se během příběhu nějak vyvíjí a můžete o ní říct, že zapadá do děje. Zbytek je tam… proč vlastně? Tlusťoch chce být tanečníkem. Trevor už nevím, co chtěl, je hlavně stydlivý a zapomenutelný. Serena je… malá, rozmazlená a nehorázně otravná. Jejich archetypy jsou tím největším klišé, co mohlo tuhle hru potkat… pardon, zapomněl jsem na Lysandera, hlavního „záporáka“ hry: nejčastěji ho uslyšíte, jak se zmítá v depresi z toho, že nežije v krásném světě. „Beautiful world“ je pro něj jedinou motivací, proč všechny a všechno zničit. Ach jo, scenáristům došly nápady, ale vážně tam musí být tohle?

Je škoda, že na rozdíl od této anime série, kde byla podle mě jedna z nejlepších epických zápletek takřka narutovského ražení, hra strašně utrpěla. Tím spíš, že se mi v této generaci opravdu líbí design legendárních pokémonů. Jejich dopad na hru je ovšem takřka nulový. Něco se trošku semele, potkáte je jednou a hned chytíte.
Nic víc.

Na druhé dohrání jsem si ze startérů vybral Froakieho (modrá žába), jehož měl Ash v seriálu a jenž se mu vyvinul v Greninju, aby mohl projít dočasnou bojovou proměnou v Ash-Greninju, super kosícího nindžu. Hra sice Ash-Greninju nenabízí (v demu pro Sun a Moon ho lze dostat a přetáhnout do plné verze těchto her), ale Greninju jsem nakonec vyvinul. Bohužel dostal asi ty nejhorší staty, co jsem kdy kde viděl. Pokud protivníka neodrovnal na první ránu, tak obvykle sám skončil na lopatkách, a to i s různými vylepšeními a vyváženou skladbou útoků. Ok, stane se. Náhoda je blbec.

Kromě tohoto vás ovšem celá hra vodí za ručičku a vlastně je až nechutně jednoduchá. Žádná challenge, až na jednu, a tou je ovládání postavy, které je tu asi nejhorší ze všech dílů. Nevím, o co se tvůrci snažili, leč zrovna tady mi dělalo dost velký problém se pohybovat v prostoru. Postava se zasekává o objekty, které chci obejít; někdy běhá a jindy bruslí, nedokáže se strefit do úzkého průchodu nebo nechtěně přeskočí překážku, kam jsem nechtěl. Anebo ze mě udělali kompletní lamu bez citu pro motoriku. Ale fakt, že se mi to děje jen u X a Y, o něčem vypovídá.

Ve hře se poprvé objevuje mechanika mega evolucí. Nejdřív jsem s ní tak úplně nesouznil, ale poté mi vlastně přišla docela vhod a dnes ji považuji za jasný klad a jeden z mála dobrých nápadů pro mechaniku hry. Díky ní je o něco zábavnější taktizování a přiznám se, že vizuálně je to pořád pěkné a cool. Celkově tu pokédex nakyne na něco přes 700 čísel, což už je slušné, takže aspoň chytání tu nějaký čas zabere, ovšem těch opravdu nových zajímavých pokémonů je jenom pár. Zároveň se objevuje nový typ fairy, který si zdatně dokáže poradit s dračími typy.

Další prvek, který doteď upřímně nenávidím, je hlavní město regionu Lumiose City. Urbanisticky nezvládnuté monstrum, ke kterému jsem musel googlit mapy, abych se v něm dokázal vyznat a dorazit na správná místa, ale ani s navigací to není jednoduché. Ono má totiž jediné drobné centrum a celé okolí je vystavěno do půdorysu velkého kruhu, po jehož obvodu můžete bruslit sem a tam a přes střed v paprsčitém směru, ale spíš jde o velké bludiště. Tvůrci navíc nevěděli, čím ho prakticky zaplnit, takže všude jsou stejně vypadající hipsterská café, obchody s módou a podobné ptákovinky. Nikdy víc.

Příběh je takový, že tam skoro žádný není, a tak jedinou větší zábavou je prozkoumávání přírodních lokací mezi městy, z nichž některé jsou pěkné, ale v té hromadě nedostatků takřka opomenutelné. S trenéry na stadionech jste hotoví rychle a elite four vás pravděpodobně taky ani na moment nezastaví. O Lysanderovi už jsem se zmiňoval, od něj žádný velký příběhový zvrat čekat nelze.

Takže co po dohrání hry? Nabízí se post-příběhová kapitola s Lookerem, která je prý lepší než celá hra dohromady. Možná si ji někdy zahraju, až se na to psychicky připravím.
Taky můžete dochytat legendární pokémony, ale… je tu jenom Xerneas/Yveltal podle verze hry, Zygarde a… Mewtwo. A podle vašeho výběru startéra se po poražení elite four objeví jeden z tria Zapdos, Moltres, Articuno, kterého musíte náhodně objevit po světě několikrát, než se odklidí na konkrétní místo ve hře, kde ho můžete konečně chytit. A to je asi tak vše, co můžete. Tvůrci se v porovnání s ostatními hrami moc nepředvedli. Raději vyměňte hru a pusťte se do jiné. Remaky Alpha Sapphire/Omega Ruby, které přišly o chvilku později, jsou mnohokrát zábavnější.

Pro: Mega evoluce, někteří noví pokémoni.

Proti: Plytký příběh, region, někteří pokémoni, Lumiose City, ovládání, nezajímavé postavy a záporák, příliš snadná obtížnost.

+3

Inside

  • PC 80
Inside je po delší době opět hra, která hráči nevysvětluje své principy, protože nemusí. Vše je "pořešené" level designem. Má pomalejší tempo, takže hráč stíhá vstřebávat i menší náznaky nápověd, pokud se tomu tak dá říct. Obtížnost je tak nižší, ale hra není hloupá. Jen těžce lineární s rozumně malou porcí backtrackingu. Jsem rád, že z toho autoři neudělali logický hlavolam, ale jen plynoucí potůček s občasnou zatáčkou. Abychom si rozuměli - ona ta "občasná zatáčka" znamená, že umřete. To je tady ale jen malá nepříjemnost a jde o bolestný proces učení, přesto občas až příliš syrový. Pravda, občas dojde i na menší zásek, když jsem něco přehlédl nebo mi to hned nedošlo. Ale jinak jsou hádanky velmi stravitelné a herně jsem tedy maximálně spokojený.

Jakkoliv to po mé předchozí chvále může znít divně, zdálo se mi, že tvůrci vymysleli obrovskou plejádu hádanek, které pak málo kombinovali. Jen málo problémů se řeší kombinací dvou předchozích postupů. Párkrát bych to tam přidal, abych si mohl častěji užít pocit zadostiučinění, že jsem to zvládl. S jednotlivými hádankami to pro mě byla příliš malá výzva.

Stylizace a prezentace jsou vážně povedené. Hra vsadila na černobílou depresi s propracovanými animacemi, je prakticky bez hudby a navíc hrajete za dítě, takže se probouzejí ochranářské pudy. Inside dávkuje stresové situace s rozumem a střídá je s klidnějšími pasážemi, což vytváří hutnou atmosféru a pocit mírné paranoii. Hra navíc není nijak přerušována - žádné loadingy, cutscény, viditelné savy, prostě nic. Jen vy a cesta kupředu. Tleskám.

Mám ale problém s příběhem. Asi jsem čekal, že to bude trochu doslovnější. Není tu totiž vysvětleno nic, vše je předmětem interpretace. To se mi nelíbilo a v momentě, kdy se objevily závěrečné titulky, tak mi ujelo bezděčné "tak to je na hovno".

Jako zážitek to nemá chybu. Je zde plno skvělých detailů, z nichž hodně si užijete jen, když zpomalíte. Nespěchejte a vnímejte. U Inside se to vyplatí.

Pro: Skvělý level design / Rozumná (spíše nižší) obtížnost / Atmosféra! / Animace / Nepřerušovaný zážitek

Proti: Pár zásekových míst / Děj si lze vyložit mnoha způsoby

+17

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

  • Switch 90
Sice jsem z loňské herní výzvy Switch nevyhrál, ale i tak mi to nezabránilo v jeho koupi, protože já si tu Zeldu fakt chtěl zahrát. Čekal jsem od hry hodně, protože přeci jen vyhrála cenu "hra roku". A Zelda naplnila všechna očekávání. Mimochodem, sorry za delší recenzi, ve videu by to působilo lépe, ale chci se prostě vyjádřit.

První věcí, která vás obklopí, je grafika. Tu "malovanost" jsem si zamiloval okamžitě. Vystupuje z řady dnešních realisticky založených vzezření her a přináší vám tak na obrazovku svěží vítr. Krajina působí velmi malebně, nepřátelé jsou roztomilí avšak smrtonosní a přestože jsou postavy kreslené, dokázal bych si princeznu Zeldu představit u některých jedinců vyvěšenou na plakátu ve sklepě, možná i v pokoji. Úvod vás vyplivne v nějaké komnatě oživení a během prvních dvou hodin se seznamujete s mechanikami hry. Je to jednoduché. sekáte, skáčete, lezete, sbíráte. Jenže ono je to vlastně komplexnější, než by se zdálo.

Bojový systém není jen o sekání, ale lze provést i jinými způsoby. Stealthem ukrást zbraně, svalit na bokobliny šutr, odbouchnout výbušný sud, no anebo to fakt vysekat a sem tam uskočit nebo vykrýt útok a vrátit to adresátovi s mnohem větší grácií (můj styl). Do toho musíte započítat i Sheikah Slate. Na férovku starodávný tablet od samsungu se kterým můžete házet bomby, používat magnet na kovové předměty, zmrazit v čase určité objekty a vystřelit je jiným směrem, když do nich začnete pleskat zbraní, tvořit ledové pilíře na vodě nebo prostě fotit okolí a nahlížet do jeho databáze. Je až neskutečné, že tenhle tablet budete používat po celou dobu hraní. Stane se opravdu nedílnou Linkovou pomůckou při cestě za záchranou Zeldy.

Na to, abyste zachránili Zeldu, stačí pouze zničit Calamity Ganona. Můžete to vzít po úvodním tutoriálu střemhlav k hradu a dojet hru za 2 hodiny. Ale proč? Protože hra je neskutečně zábavná ve věci odměňování hráče za objevování míst a plnění úkolů. Když najdete prvního Koroka, který vám dá semínko, říkáte si: "Ok, ale proč?". Jenže pak natrefíte ještě na většího a ten vám řekne, že za semínko vám rozšíří slot na zbraň, luk nebo štít. To je super, ne? Jen si vzpomeňte na zbytečné vlajky s Assassin's Creed 1. V tutoriálu musíte projít 4 svatyně, které skrývají výzvy logické (za použití Sheikah Slatu), či bojové a odmění vás orby, které lze měnit za permanentní srdíčka nebo výdrž, což vás opět zvýhodňuje do finálního boje. Nebo najdete vílu, která vám vylepšuje zbroj za použití lootu z potvor. Najednou už nejsou jen na prodej, vaření elixírů, ale i na brnka. Vaření je zde mimochodem velmi důležité a výsledné jídla nebo elixíry vám doplňují zdraví a s ním mohou přidat i efekty jako sílu, obranu, rychlost pohybu nebo odolnost vůči mrazu a teplu.

Zeldu vám taky pomohou zachránit 4 Divine Beasts. Zpočátku tyto questy mohou připadat jako zbytečné a max získáte nějaké zbraně, ale po splnění obdržíte i velmi užitečné speciální schopnosti (mají dlouhý cooldown), které opět usnadní další střety s nepřáteli. Třešničkou na dortu je fakt, že vám opravdu pomohou vyklepat kožich Calamity Ganona, a takhle jsem se necítil ani při obraně Kaer Moren, kde bych byl schopen Divoký hon ubránit sám. Pro hráče je to vážně osvěžující zážitek. A zbytek úkolů na tom není jinak. Baví vás je plnit a těšit se na odměnu a jak vás posune. Lezení na věže není stereotypní a pokaždé se musíte poprat s jiným problémem, který vás dělí od jejího vrcholku. Navíc vám jen odkryje oblast a nic víc. Každé zajímavé místo si musíte najít sami. Breath of the Wild přišel jednoduše se skvělým světem, kde je průzkum zábavou, která je odměňována.

Superlativy stranou, hra má i pár much. První je... někdy jsem fakt nevěděl, co mám dělat a tak přišel na řadu youtube (asi 5-10x). Někdy jsem měl taky pocit, že se hra odehrává v Anglii a ne v království Hyrule. Snad v polovině případů chcalo. Jen minimum postav je tu nadabovaných (nevadí mi to u Koroků, ti jsou fest roztomilí) a u Linka se s tím asi musíme smířit stejně jako u Doom guye. Občas jsem se taky cítil ztraceně a netušil jsem, jaká lokace je pro mě teď ideální. Musíte na to přijít sami. U vaření nelze zadat stejný recept třeba 4x, ale pokaždé to stejné jídlo musíte uvařit zvlášť. Mimoto si Link nedokáže zapsat recepty na 3 A4ky a schovat si je do kapsičky i když je schopný nést vagón jídla a celou zbrojnici. No a v některých místech dost padají FPS. V tomhle vidím 10 %, které strhávám a přesto mi pořád zbylo 90 neskutečných procent kvality a poctivé práce. Doporučuji si koupit Switch jenom kvůli BotW? Ano, doporučuji.

Pro: Odměna za průzkum a plnění misí; grafika; příběh; vtipnost a roztomilost postav; herní mechaniky

Proti: Absence dabingu; Link si nepamatuje recepty; dropy FPS; občas jsem nevěděl, co dělat

+10

Pokémon X

  • 3DS 85
Jako malý jsem měl hodně rád Pokémony a vlastně pořád mám, ale nikdy jsem žádnou Pokémon hru nehrál, až do jednoho osudného večera před třemi lety, kdy jsem si z JRC přinesl Nintendo 2DS a kopii téhle hry. Hned jsem se pustil do hraní a musím říct, že mě tahle hra hodně bavila, navíc byla tahle hra jako první pokemon hra plně ve 3D (na handheldech). Děj se odehrává v regionu Kalos a vy se v kůži dvanácti letého dítěte vydáváte na svou první cestu. Chytáte Pokémony, trénujete je, hrajete si s nimi, porazíte osm stadionů, zničíte plány týmu Flare, porazíte elitní čtyřku a stanete se šampionem a huráá zpátky k mamince.

Pro: noví pokémoni, grafika, minihry s pokémony

Proti: repetetivní příběh (už po šesté), příliš snadné

+5

Prisoner of Ice

  • PC 65
Těžko hodnotitelná hra je Prisoner of Ice. Kdysi se mi to celkem líbilo, na druhé dohrání už moc ne. A vlastně ani nevím proč. U jiných her jsem schopný tvrdnout až do rána, abych dohrál ještě tuhle kapitolu, pak ještě další a ideálně vidět vše do konce a tady jsem hru za bílého dne vypnul a šel si psát s kamarádkou.

Přitom to nevypadá ani nehraje se špatně. Filmečky zejména ten úvodní jsou pěkné, grafika na rok 1995 vypadá velmi slušně. Trošku divně ale působí animace postav, které mě celou hru přišly šíleně nepřirozené.

Hratelnost je tradiční odladěná, což už v půlce 90. let bylo standardem. Jeden kurzor na všechno, předměty se hlásí, inventář je pohodlně viditelný, řešení problémů jsou logická. Přesto jsem se asi 10* zasekl, protože jsem přehlídl nějaký předmět 1*1 pixel a to ještě kolikrát v kombinaci s tím, že se předmět či aktivní místo objeví někde, kde nic předtím nebylo. Hledat jehlu na vojenské základně o cca 20 místnostech, která tam předtím nebyla a kterou nevíte že potřebujete je za trestDalší tradiční prasárnou je schovaná cesta dál. Nebýt tohoto, tak je hra až na vojenskou základnu celkem moderní, většinou se pohybujete na pár obrazovkách a řešíte věci kolem Vás. Co mě dost vytáčelo je možnost umřít - během hry se několikrát potkáte s monstrem a pokaždé na něj platí něco jiného, což dost nedává smysl.

Hlavním ničitelem atmosféry je asi pro mě příběh. Ten začíná parádně - v roce 1937 na palubě ponorky která nabírá vodu a na které řádí monstrum. A pak to jde rychle do kytek jak se nabalují další a další roviny - hledání zrádce, prastaré kulty, magie, postapo budoucnost, cestování časem a časové paradoxy ala Terminátor a ke konci nevíte kdo, co a proč a je vám to buřt. Je to prostě maglajz, navíc s nezajímavými postavami včetně hrdiny. Konec kde si kliknutím na dva obrázky můžete vybrat jak to vlastně dopadne je k smíchu a vlastně jsem nepochopil proč by se hrdina měl ztratit z času?.

Prisoner of Ice dobře vypadá, průměrně se hraje a příběhově nestojí za nic.

Pro: Pěkná grafika, tradiční hratelnost.

Proti: Přeplácaný a nepochopitelný příběh, nezajímavé postavy, možnost umřít.

+6

ABZU

  • PC 90
Journey byl titul, který mě svého času ohromil. A to nejen překrásným audiovizuálem, ale taky duchovně-fantastickým příběhem, který do her přinesl zase trochu něco nového. Abzu jde už od prvních chvil viditelně ve šlépějích svého předchůdce, ale přesto přináší zase trochu odlišný zážitek.

Je to především dechberoucí podmořský svět, který mě ohromil hned v prvních minutách. A samozřejmě také hudební magie Austina Wintoryho. S držkou dokořan jsem byl donucen vstát z gauče, vohulit volume doprava, čapnout židlu a dřepnout si 2 metry před obrazovku. A takhle to vydržet až do konce. A stálo to za to.

Vypadá to fakt skvěle. Na screenech to paradoxně není vidět, ale v pohybu, na velké obrazovce a s kvalitním ozvučením je to jedná velká vícesmyslová kochačka. Po obrazovce se míhají stovky rybek, do toho se vlní řasy, poletují bublinky, Až jsem se načápnul, že vlastně jen tak bezcílně plávu a plávu a jediným mým cílem je čumenda po okolí...

Dávkování klidných a intenzivních pasáží je podobné tomu z Journey - snad až na poslední třetinu hry, kde se mi zdálo, že hra trochu zbytečně zpomalila. Také jsem si v téhle fázi čím dál tím více všímal opakujících se herních mechanismů, což je při 2,5hodinové délce trochu škoda. Ale o tom Abzu není. Abzu je o zážitku. O vizuálu. O hudbě. O celkové umělecké stránce. Velice tu záleží, jak tohle cílový hráč vnímá a hlavně, jestli tohle od Abzu čeká a chce. Pokud chce hrát hru, tak ano, je tu nějaká explorace, nějaké náznaky hádanek, dokonce i nějaké collectibles, ale to vše je především podřízeno uměleckému zážitku ždímajícímu emoce. A že mi v některých dechberoucích momentech v kombinaci s velmi krásnou a intenzivní hudbou vhrkly až slzy do očí (velryby jednoznačně).

A že tu není příběh? Hah, tady toho (a kvalitního) příběhu je naopak tolik jako málokde. Jenže podobně jako v Journey je velmi nejasný a řada věcí je hráči podávána nepřímo, v náznacích. A v tom je to kouzlo. Každý si jeho význam může interpretovat po svém (a že si ho někteří skutečně interpretují po svém) a co je důležité, že hráči, pokud nad ním alespoň trochu přemýšlí, v hlavě zůstane. Osobně mě tahle míra abstrakce bavila, stejně jako celková mysteriozní atmosféra, která celou zápletku zahaluje.

Nebudu skrývat nadšení. Abzu jsem si užil a ačkoli Journey v mých očích nepřekonal, vidím v něm rovnocenného duchovního nástupce. A hlavně - je to titul, který mi připomněl, proč vlastně rád hraju hry.

Pro: celkový umělecký dojem - příběh, hudba, vizuál; pocit z pohybu a reakce prostředí na hráče

Proti: někomu by snad mohlo vadit, že se to vlastně moc nehraje

+19

Yakuza Kiwami

  • PC 85
Herní výzva 2019 č. 4 - S humorem jde všechno lépe (hardcore)

Yakuza 0 je naprosto unikátní zážitek, ať už po stránce příběhu, postav, či hratelnosti (respektive interaktivity otevřeného světa), který mě dostal do kolen a považuji ji za jednu z nejlepších her, které jsem kdy hrála. Proto mi bylo už od začátku jasné, že ať už bude Kiwami sebelepší, 0 nebude sahat ani po kotníky a to se taky skutečně naplnilo. Nicméně také pořád představuje velmi solidní příběhový i herní zážitek, obzvlášť na to, že se jedná o remake úplně první Yakuzy. Co mi upřímně hned na začátku vyrazilo dech byla plynulost animace. Už žádné sekání, žádné bugy. Tentokrát si s portem opravdu dali záležet a je skvělý. Zároveň mě překvapila daleko menší "ukecanost" a mnohem strožejší kapitoly i cutscény, které v 0 běžně trvaly i 20-30 minut, zatímco tady nejdelší trvá tak 10, čímž se samozřejmě zkrátila i celková délka hry. Moc mě potěšil také nový systém autosave.

A teď zápory. A začnu tím největším, který neskutečně bije do očí - velice špatná implementace systému Majima everywhere. Majima sám o sobě je pořád nejlepší postava celé série (i s tím svým přiblblým účesem podle hrnce) a v Kiwami zároveň největší bavič, ale jeho nová role vůbec nesedí do příběhu. Například u scény v batting centre se chová jako by mě viděl poprvé od propuštění z vězení (protože v původní hře to tak bylo) a když ho pak propíchnou nožem a odtáhnou, tak já vyjdu ven na ulici a koho hned nepotkám úplně v pořádku? Pak se 30x popereme, až se posunu v příběhu do bodu, kdy se Majima znovu objeví v hlavním ději a Kiryu se diví, že není mrtvý. Taky jsem četla nějakou kritiku na jeho povahu, kde recenzent vyčítal dualitu jeho osobnosti (pro Kiryu si hraje na Goromi a policisty, ale svoje podřízené mlátí baseballovou pálkou), ale to mě upřímně zase tolik nevadilo, protože proč by nemohl být obojí? Každopádně to prostě působí jako by tam byli Majimové dva a to dost zamrzí. Další výtka jde k hroznému disco intru (protože kvůli copyright nemohli použít song, který tam měl správně být) a taky by prospěly nové minihry, neboť drtivá většina z nich se jen opakuje ze 0 a když se jen tak poflakujete po městě, máte pocit, že tuto hru jste už hráli. Stejně tak jsou daleko slabší substories, které v prvním díle ještě nebyly tak vypilované. Většinou tady máte za úkol jen někoho zmlátit (i když třeba ten týpek na hajzlu, co po mě pořád chtěl ať mu nosím kapesníky, mě dobře rozesmál). Ještě bych zmínila neskutečně otravný healing nepřátel, který jen uměle prodlužoval délku soubojů.

Pro: MAJIMA, příběh, postavy, humor, soundtrack, interaktivita, plynulost, port

Proti: špatná implementace Majima everywhere do příběhu, copyright hudby, málo nových miniher, healing nepřátel

+12

Might and Magic VI: The Mandate of Heaven

  • PC 75
K šestému dílu rozmáchlé série jsem se dostal až po sedmičce, a nejspíš i proto jsem si k ní nikdy nevypěstoval blízký vztah. Což mi ale nezabránilo ji třikrát dohrát.

The Mandate of Heaven je svět, který jsem kdysi dávno hledal v TES Aréně a nenašel ho. Lokace, i když by se z odstupu času mohly zdát repetitivní, jsou ve srovnání s generovanou krajinou starých Elder Scrolls neuvěřitelně rozmanité, a pocit objevování kompaktního světa je nedílnou částí zážitku ze hry. Bohužel přehnaně ambiciózní vývojáři zabydleli svět stovkami roztodivných monster, a ty jdou partě neustále po krku. Občas to má své opodstatnění, ovšem většinou mě nutnost se při přesunu prosekat zástupem otravných a relativně stále slabších potvor vytáčela.

Dungeony jsou v tomhle ještě o krok dál. V hodně z nich se dá zmizet na několik hodin, a ty rozsáhlejší jsem procházel klidně celý den. Jeden z prvních questů zavedl vyjukanou partu do Opuštěného chrámu. Z něj jsem několikrát potupně utekl pro vyléčení, a když se konečně vynořil na denní světlo, byly postavy na čtvrtém levelu. Mínusem tohoto je stupňující se únava z monotónní řezničiny, plusem jsou pocity úlevy a uspokojení po vyčištění rozsáhlého podzemí. Po vymlácení hradu Darkmoor a projití Vlčího doupěte jsem byl na sebe regulérně pyšný. Procházení se po krajinkách posetých mrtvolami má v sobě své kouzlo, a opravdu jsem měl pocit, že jsem změnil vývoj Erathie. A dost možná i evoluce několika živočišných druhů.

Co se RPG prvků týče, není zde žádné velké překvapení. Hra zbytečně nehází klacky pod nohy a pokud se postava může danou schopnost naučit, až na výjimky se v ní může dostat na nejvyšší úroveň. A pravděpodobně se i dostane, protože expů je k dispozici požehnaně. Není tedy potřeba plánovat a rozmýšlet se nad zaměřením. The Mandate of Heaven tak chvílemi degeneruje do jakéhosi FPS Diabla, kdy rutinně kosíte davy a sem tam do nějaké vlastnosti přihodíte pár bodíků.

Příběh je relativně zajímavý a vyplatí se ho sledovat, protože nežene hráče do míst, kde zatím nemá co dělat. Poprvé jsem se na něho vykašlal a ztratil zbytečně dvacet hodin bezcílným blouděním a neustálým umíráním.

Sérii Might and Magic - především tedy její sedmý díl, jsem dlouho považoval za jedno z nejlepších RPG přelomu tisíciletí, ovšem musím přiznat, že se Gothicu 1 dívá s velkým odstupem na záda, a z Gothica 2 vidí jen malou tečku v dálce. Přesto minimálně VI a VII za projití rozhodně stojí.

Pro: megalomanská rozsáhlost, možnost tahového i realtime souboje, pestrost lokací, zvuky a hudba, výzbroj a výstroj

Proti: megalomanská rozsáhlost, neustálé hledání potřebných NPC, postupem času ubíjející stereotyp

+15

Subnautica

  • PC 90
V roce 2017, těsně po tom, co jsem dohrála hru ABZU, jsem měla hroznou chuť na nějakou open world hru v podmořském prostředí. Ovšem nic takového, jako např. Depth, mě vůbec nelákalo (ze žraloků mám občas noční můry). Depth Hunter už vypadal lépe, ale přesto mě nelákalo si jej zahrát.

Potom přišla Subnautica a nabídla přesně to, po čem jsem toužila. Úžasný bohatý podmořský svět se spoustou rybiček, rostlin a predátorů v nádherné grafice a tajuplným příběhem.

Protože jsem si chtěla vychutnat příběh a prostředí na maximum, rozhodla jsem se, že hru nebudu hrát na survival mód a tak jsem se starala pouze o dostatek kyslíku, sbírání surovin a průzkum světa.

Začátek hry byl pro mě hodně rozpačitý. Nevěděla jsem pořádně, co mám dělat a kam plavat. Přiznám se, že jsem byla zprvu i líná číst tu spoustu textu, kterou mě hra zahrnovala, což se však později změnilo.

Měla jsem docela velký problém, pohybovat se po světě bez mapy. Jediný orientační bod byla Aurora – ztroskotaná vesmírná loď a záchranný modul. Později, když jsem si vyrobila kompas, byla už orientace o trochu lepší. V tomto směru jsem velice podcenila praktičnost bójek, díky kterým bych si snadněji vyznačila navštívená místa a nemusela kolikrát zdlouhavě hledat místo, kde jsem již byla. Naštěstí jsem se donutila si jich pár vyrobit ke konci hry – kde jsem se pohybovala již ve velkých hloubkách a najít opětovně např. malou jeskyni, by pro mě byl bez nich dost velký problém.

Velice jsem si oblíbila podmořské vozítko Seamoth a ochranný oblek Prawn, ve kterém jsem se opravdu cítila téměř nepřemožitelně. V obklopení predátorů jsem se škodolibou radostí rozdávala rány všem, kteří si troufli na mě zaútočit. Lehkomyslnost mě však přešla vzápětí, když jsem narazila na tvory, kteří svým rozměrem předčili vše ostatní. Tvory, z jejichž řevu, mi tuhla krev v žilách. Většinou jsem zkusila kolem nich proplavat metodou, když se na ně nedívám, tak si mě také nevšimnou. Většinou to ale nevyšlo.

Ponorku Cyclops jsem si postavila, ale nevyužila. V podstatě jsem neměla důvod k tomu ji využít, když jsem se všude dostala v Prawnu.

Hodně se těším na Subnautica: Below Zero. Teď, když už znám herní mechaniku a vím, co dělat, si pokračování Subnautiky užiji o to více.

PS: Natočila jsem krátké amatérské video – průvodce mojí základnou (obsahuje menší spoilery živočichů a rostlin) : odkaz

PS 2: Když jsem nedávno uviděla screenshot Mazarovy obrovské základny, tak se trochu stydím tu svoji ukazovat. Ale jsem holt skromná holka a vystačím si se svojí minizákladnou :D
+32

ASTRO BOT Rescue Mission

  • PS4 90
Nejobvyklejším problémem titulů pro VR je nízký rozpočet na vývoj, protože hráčská základna, i když rychle rostoucí, je stále velmi malá. Kvalitních VR her na úrovni není mnoho, ale Astro Bot je dalším přírůstkem do rodiny her, kvůli kterým stojí za to VR si pořídit.

Přínosy virtuální reality umí totiž Astro Bot vyždímat naplno a předvést v celé své kráse. Každou chvíli se hráč musí rozhlížet kolem sebe. Nejen nad sebe, pod sebe a vedle sebe, jak už jsou hráči zvyklí, ale občas jsem se přistihnul, že se dívám i úplně za sebe, abych neztratil z dohledu občas neposedného malého robůtka, za kterého hru hrajete. Ten je mimochodem velmi roztomilý a neskutečně živý. Každou chvíli předvádí nějakou animaci, cosi hihňá nebo poskakuje a vynucuje si mou pozornost. občas se mi ale stalo, že reagoval na mé povely přes joystick jinak, než bych čekal a vydal se tak odlišným směrem. Nejednou jsem tak kvůli tomu skončil v propasti a musel úsek hry opakovat. Docházelo k tomu ale pouze pokud se robůtek nacházel v neobvyklých polohách vůči mému headsetu a v průběhu hry jsem se již naučil tyto reakce lépe předvídat, ale přesto si myslím, že by na těchto předem definovaných místech mohli být autoři shovívavější.

Design lokací je velmi pestrý. Vůbec celý grafický styl a zpracování působí hodně kvalitně a animace si nezadají s filmovými animáky. Vždy je tak na co koukat. Každá úroveň navíc přináší nový zajímavý prvek a dokáže něčím překvapit. Mimo klasického pobíhání, skákání, létání, sbírání, postupně dojde na hlavičkování s fotbalovým míčem, hašení ohně, kropení vodou, střelbu, závody, plavání v obřích nevyzpytatelných vodních vlnách a mnoho dalšího. Každou chvíli mě hra překvapovala nějakou příjemnou drobností nebo detailem, kdy jsem si řekl: „Páni, tohle je fakt dobrý!". Vrcholem pro mě byla pampeliška, ze které jsem musel skutečně foukáním mými ústy zfouknout chmýří. Nepatrná drobnost, ale zaujme a potěší. A na takové hráč naráží na každém kroku.

Průchod úrovněmi není nijak složitý. Často je lze projít na první pokus nebo s drobnými obtížemi, ale výzvu zde nehledejte. Spíš se celou dobu kocháte, bavíte, hledáte mince nebo ztracené další robůtky, které škemrají o pomoc. S každou dokončenou úrovní se však zpřístupní krátký vedlejší challenge s mnohem vyšší obtížností, který je zaměřený víc do hloubky na jeden herní prvek. Ale taky nejde o nic frustrujícího nebo nesplnitelného. Osobně mi tyto výzvy už moc zábavné nepřišly, ale kdo chce ve hře strávit víc času, má možnost. Za posbírané mince napříč úrovněmi si lze v astro obchůdku nakoupit jednotlivé díly jakési miniaturní úrovně s překážkami, trampolínami a dalšími objekty, se kterými se hráč setkal při hraní. Na jednu stranu mi přišlo jako skvělý nápad takto využít nahromaděné mince. Sbírají se pak s větší chutí, když hráč ví, že je nesbírá jen tak pro nic za nic nebo pouze pro nějaké číslo skóre na konci úrovně. Na druhou stranu zkompletovaný miniaturní model je tak nějak ... k ničemu. Nijak nezabaví a nezaujme.

S koupí Astro Bota určitě hráč neudělá chybu. Pro majitele PSVR rozhodně povinnost.

Pro: Pestrost úrovní, grafický styl a animace, hudba, hodně dobrých a interaktivních nápadů s VR

Proti: Občas zmatená chůze s robotem v méně obvyklých polohách

+6

Blue Estate The Game

  • PC 70
Příběh zabere něco kolem tří hodin. Tony Luciano, jako syn mafiánského šéfe, vystřílí při záchraně své milované, Cherry Popz, bar Kim Čong Illa v podprsence. To spustí válku mafiánkých rodin a …. ne, tohle není podstatný.

Zápletka, jenž doprovází tuhle zběsilou a šílenou střílečku, je stejně tak bláznivá, jako celý průběh a stylizace hry. Kromě humoru by si zasloužilo vyzdvihnou styl vyprávění příběhu. Ten je vyprávěn další postavou a to je vlastně jen prostor pro další vrstvu humoru.

Kromě myši se zde uplatní i používání směrových kláves. Ty se používají třeba na otevírání dveří, ale i na odstranění „bordelu“ z kamery. Jako jsou třeba Tonyho vlasy, které kvůli „nedostatku gelu“ padají Tonymu a do obličeje a zaclání tak výhled hráči. Což je určitě fajn zpestření a při vyšší obtížnosti to dokáže rozproudit krev.

Blue Estate jako rail shooter funguje tak jak má a největší jeho síla je v humoru. Bohužel (zároveň bohu dík) je dost krátká. Nepřidá tomu ani arkádový režim, protože je možné ho projít jen v příběhových misích a těch je pomálu (úroveň na hřbitově je skvělá v obou režimech).

Příště budu muset sáhnout po hře do Herní výzvy, která nebude mít dva komentáře, jenž říkají o hře úplně vše...

Pro: humor, stylizace, délka

Proti: délka, počet úrovní

+9

SteamWorld Dig 2

  • PC 85
Steam World Dig 2 navazuje příběhově na díl první. Chopíme se Dorothy, kamarádky hlavního hrdiny Rustyho z první hry, která se ho po jeho zmizení vydává hledat. Oproti prvnímu dílu se vývojáři snažili o hlubší příběh (mining joke), který je vyprávěn i přes několik nových vedlejších postav. Takových postav je ve hře několik a jejich komentování aktuálních událostí, či dialog o jejich zájmech oživují svět/město, které nepůsobí tak bezpohlavně jako v předešlém díle.

Dorothy disponuje na začátek stejnými gadgety jako Rusty. Netrvá dlouho než se jí dostane pod ruku takový super gadget jako je kotvička (díky které se může přidržet na stěně) či jetpack. Gadgetů není přehršel a kromě klasického kupování větších či silnějších gadgetů přidali autoři další vrstvy jejich vylepšení. Za nasbírané „cogy“ je možné přidávat nové vlastnosti ke každému gadgetu. Cogy je možné libovolně přendavat a zkoušet tak jiné kombinace vlastností. Na začátek, to kvůli nedostatku těchto cogů funguje na principu „zkus, uvidíš jak ti to sedne“, později se toto experimentování vytrácí, protože jich bude prostě dostatek. Balanc mezi odemykání gadgetů a jejich vylepšování funguje mnohem lépe než v předešlém díle. Nestalo se mi, že bych se v jednu chvíli cítil nepřemožitelný a chvilku na to bych byl nucen k těžení minerálů a nutnému upgradu.

Vybavení se využije v několika různě pojatých oblastí, které jsou dosti odlišné a úplně na sebe nenavazují, ale díky jejich propojení na jedné mapě působí svět jako takový uceleněji. Od základních pískových oblastí, ve kterých je hlavním nepřítelem „červ“, po takové ty oblastí, ve kterých lítají vybuchující mušky plné kyseliny, jenž dokáží rozleptat bloky kolem sebe. Každá oblast má svůj typ nepřátel, a i když se jedná o variace jedněch a těch samých nepřátel, nikdy není radno je podceňovat a zkoušet na ně zajetou taktiku. Sem tam se objeví i vstup do jeskyně, respektive do „challenge roomu“ a takové jeskyně sice nepozlobí mozkové závity tolik kolik by mohli, spíše otestují hráčovu mršnost prstů, ale odměna v podobě cogu vždycky potěší.

Vývojáři si dali mnohem více záležet na balancu hry. Přidali či poupravili herní možnosti a oživili celý tento, pro mě osobně, velmi přitažlivý steam punk western. V rámci žánru nejde nejspíš o nic převratného, ale neuvěřitelná rychlost načítání hry a poměrně přístupnějším pojetím v žánru metroidvania-like her, dělá ze hry skvělou volbu pro každého, kdo nemá čas trávit desítky hodin třeba v Hollow Knightovi.

Pro: steam-punk western, kotvička, Fen, skryté předměty, příběhovější pojetí

Proti: osobně bych byl radši za delší herní dobu

+10

Initial D: Mountain Vengeance

  • PC 10
"Hrajte jako Drekt"

Nejdříve si povíme, jak jsem se k této hře dostal, protože je to velice zvláštní příběh. Jednoho nudného zimního odpoledne jsem se tak toulal po facebooku, a narazil jsem na odkaz k písničce "Deja Vu", kde byly záběry z japonského anime seriálu "Initial D". Písnička se mi líbila, a zaujal mě i námět seriálu, a tak jsem pohledal po internetu a pustil si pár dílu. Seriál mě naprosto pohltil a sledoval ho velice rád. Při sledování asi druhé série, jsem si začal říkat, jestli neexistuje nějaká hra na motivy tohoto anime. Vyhledat ji netrvalo příliš dlouho. Jelikož je jedinou svého druhu na pc, zvolil jsem tedy Initial D: Mountain Vengeance, než abych se musel plácat s nějakými emulátory.

Popravdě řečeno to nebyla úplně tak šťastná volba, protože ta hra je naprosto hrozná a to ve všem kromě soundtracku. Soundtrack je totiž jedinou věcí, která je na hře zábavná.

Hra vám dá možnost zahrát si za postavy ze seriálu (komiksu) a zajezdit si na několika málo horských cestách. To všechno zní krásně, ale jízdní model je nijaký. Stačí držet prst na plynu, párkrát ho povolit a za chvíli jste v cíli. Nějaký model poškození nebo zpomalení při nárazu do svodidel nebo zdi zde neexistuje.

Grafika na rok 2004 nevypadá vůbec dobře a spíše by se dalo hovořit o roce, kdy vznikaly první 3D hry, protože vypadá strašně ošklivě oproti bratříčkovi vydanému na PS2. Ve hře ani nepoznáte ten rozdíl, jestli jedete v noci, na suchu nebo na mokru, protože je to pořád to samé nudné ježdění.

Pro: Soundtrack, tratě

Proti: Jízdní model, grafika, pocit z rychlé jízdy, zábavnost

+9

Cities: Skylines

  • PC 95
Tato hra byla, je a bude pro mne jednou z nejlepsich her co jsem kdy hral. Ad jen po strance grafiky ci propracovane mechaniky. Avsak vsechno ma sve mouchy. Napriklad tato hra ma nevyhodu ve spouste DLC obsahu, ktery musite vlastnit aby se vam ve vasem meste mohly objevit prirodni katastrofy (Cities: Skylines - Natural Disasters) a podobne. Tyto veci ostatni mestske strategie maji jiz v zakladu. Pri mem pruchodu, ktery jsem zavrsil nejvyssim stupnem mesta (Megapolis) jsem se velmi bavil. Rozhodne budu hru hrat i nadale :D

Pro: Kvalitni grafika, Skvele mechaniky, Zajimave zpracovani

Proti: Hodne DLC, ktere by dle meho meli byt bud zdarma nebo v zakladu hry

+8

The Orion Conspiracy

  • PC 65
Orion Conspiracy je další s mnoha dnes již zapomenutých adventur, které se vyrojily v půlce 90. let a jejichž recenze plnily tehdejší stránky časopisu Score. U mě byla v kategorii dohrál jsem, bylo to fajn, ale nepamatuji si.

Orion Conspiracy je slušná, ale dost nevyvážená adventura. V CD verzi vás hned na začátku praští do očí parádní intro plné vesmírných lodí a musím uznat že i samotná grafika hry je na rok vzniku moc pěkná. O to víc zklamalo kratičké, stokrát viděné outro.

Příběh je velice zvláštní a na adventuru netypický. V daleké budoucnosti po proběhlé válce korporací přilétá na vesmírnou stanici zdeptaný stárnoucí veterán Devlin McCormack, aby pohřbil svého syna, který měl při rutinním vyzvednutí sondy nehodu. Devlin prochází stanicí, zpovídá 15 různých postav a odhaluje že mu někdo lže a že nehoda nebyla jen tak obyčejná nehoda. Začíná to jako parádní detektivka, která uprostřed hry vrcholí zvratem netypickým pro tehdejší dobu a vůbec pro hry když Devlin zjistí, že jeho syn byl gay a rovněž odhalení vraha a jeho motivace má sílu. Nechybí tu krev ani pořádná dávka nadávek. Bohužel ihned po odhalení tvůrci zakomponují jakési měňavé příšery a z atmosférické detektivky se stává béčková vyvražďovačka, které jsem ve filmu/seriálech viděl asi stokrát. Navíc kočkovité příšery jsou spíše směšné, než děsivé.

Hratelnost kopíruje příběh. Ono je fajn, že na všechno máte jeden kurzor, nemůžete udělat chybu ani zemřít. Že nemusíte lovit pixely ani skryté cesty a zkoušet všechno na všechno, to dokážu ocenit. To že se Vám ve většině případů sám vybere předmět, který máte použít už je trošku moc debilní. Výslechy a dialogy jsou super, ale bohužel stanice je obrovská. Má 4 sekce, každá má několik pater a každé patro se ještě dělí do částí. Celkem sem napočítal 55 lokací, přičemž přístupných je od začátku většina. Aby toho nebylo málo, tak postavy naprosto otravně pobíhají po stanici.

Výsledkem toho je, že běháte neustále tam a zpátky a drtivou většinu času vám zabere přechází o 10-15 obrazovek jinam. Ke konci už je to totálně neúnosné a nezábavné a občas z toho vyplynou záseky typu nevím za kým teď jít. V takových případech přišel k ruce návod, který jinak není moc potřeba.

Aby toho nebylo málo tak kurzor se seká a občas odmítá poslušnost, titulky a dabing občas zůstanou na obrazovce a způsobí seknutí, hudba se restartuje na maximální hlasitost, takže jsem ji musel vypnout. Nic závažného, ale odladěnou hru si takhle nepředstavuji.

Abych jen nekritizoval. Pokud chcete hrát béčkový vesmírný sci-fi horor s áčkovými zvraty a pěknou grafikou, Orion Conspiracy stojí přinejmenším za vyzkoušení.

Pro: Animace a grafika, částečně příběh a zvraty, dialogy, bezproblémová hratelnost.

Proti: Zabugované, příběh má béčkové vyústění, neustálé běhání tunou lokací je otravné.

+13

Metal Gear Rising: Revengeance

  • PC 80
Krájet, sekat, rozkrajovat, rozsekávat, půlit, dělit, plátkovat, oddělovat, odkrajovat, porcovat, čtvrtit, odřezávat, rozřezávat, ukrajovat, usekávat, odsekávat, takhle nějak Raiden zneškodňuje své nepřátele a ve výsledku je to vždy Fašírka.

Metal Gear jsem hrál jen první dva díly, nějaké povědomí o tom mám ale Rising si jede svou cestou. Raiden není úplně tichý agent, když umí nepřátele potichu zabít ale především se umí všemu postavit čelem čepele. Jako správný cyberninja je připraven svůj meč zabodnout do kohokoliv, ať je o dva domy vyšší nebo má na ruce řadu kulometů.

Bojový styl mi ze začátku vůbec neseděl pouhé zmatené sekání sem a tam. Po shlédnutí videa na YouTube a pochopení obrany / úskoku. Který je v tutoriálu úplně blbě vysvětlen a úskok je nutné si za koupit. Jsem začal Metal Gear Rising: Revengeance propadat. Nepřehledné bojiště se najednou stalo mojí parketou a začalo se tancovat podle mého meče. I když máte jen dvě tlačítka, vše vynahrazuje porcovačka, která neomrzí. Useknout nohu jak libo, useknout obě ruce prosím, udělat mrzáka bez nohou a rukou, který jen leží tady je. Proč ho rovnou nerozsekat na 120 dílku a hlavu nechat v celku!?!

Když se řekne Metal Gear hned se každému vybaví Solid Snake, mně též. Jakmile začnu přemýšlet nad dalšími postavami, tak mi vyskočí Bossové. Ocelot / Psycho / Dědek Sniper jak kouká každým okem jinam. A to je přesně co u Metalu obdivuji Bossi. Mají duši, jsou perfektně zpracovaný, jejich schopnosti, jejich hlášky atd. No a není tomu jinak Rising: Revengeance. Samozřejmě nejvíc je Monsoon ale i další se nenechají zahanbit Mistral, Jetstream Sam, s který je docela slušné DLC. Opět klobou dolů.

Verdikt: Pokud máte rádi Metal Gear a nevadí vám rubačky, tak směle do toho!! Bude vám odměnou slušný bojový systém, zajímavý děj, fantastický bossové a sem tam malé porcování kohokoliv a čehokoliv. 80%

Pro: Porcování, Bossové, DLC zdarma.

Proti: Špatný tutoriál, VR mise.

+15

Hitman

  • PS4 25
Totálně vyčpělá série přichází s dalším modelem své sériové výroby, která postrádá snad úplně vše. Od originiality, přes příběh, po kvalitní grafické zpracování.

50x a stále poprvé se objevujeme na začátku lokace, po které se šikovně toulají NPC. Tahle prochází kolem prázdného kontejneru, tamta kolem prázdného koše na prádlo, támhleta kolem prázdného mrazáku... v tomhle světě ztrácejí úložné prostory svou původní funkci jen proto, abyste do nich mohli uklízet omráčená či zabitá eNPéCéčka. AI se od prvního dílu snad nezměnila (dobře, budu fér... od druhého) a stále funguje tak nějak nahodile. Někdy se drží přesných pravidel, kdy vás neprokoukne skrze modré sako, jindy po vás začne střílet v momentě, kdy se špičkou boty ocitnete na místě, kde nemáte co dělat. No a nedejbože, když dojde k akci.

Nepříliš velké lokace (ale pořád příliš velké na to, co se v nich dá dělat) jsou opět nalajnované na první dobrou. Hmm, jak se mám dostat do sídla sicilského mafiána? Stačí budovu jednou obejít a hned víte, že stačí vyšplhat po římse.

Aby byly "různé cesty ke splnění cíle" ještě přímočarejší, hra vás na ně upozrní. Buďto pomocí hudu, případně prostě tím, že se ve vaší blízkosti najednou děje něco nepřirozeného. Poté už jen stačí sledovat NPC a hra už si vás sama navede k dokonalému závěru mise. No a pak si samozřejmě misi můžete zahrát ještě 10x, abyste našli veškerá kladiva, konve, cihly a další předměty, nutné pro absolutní herní požitek.

Třešičkou na dortu je už jenom mizerné technické zpracování, kdy nohy procházejí skrze schody, NPC i Hitman se hýbají prkenně a celkově je hra hnusná na pohled. Celkem jsem se na to těšil, ale bohužel je to velké Walomeh.

Pro: pfff... Hitman je pořád trochu cool?

Proti: vlastně vše, co v minulých dílech, ale teď už je to hodně okoukané

+8(16-8)

Total War: Rome II - Rise of the Republic Campaign

  • PC 80
No, jak říká popisek: Nová mapa, neokoukaný frakce, původní koncept příjemně dopilován.

Sice je to pořád Rome 2, ale "Ancestral" update původnímu produktu výrazně prospěl:
Jedná se především o oslabení agentů, například špehovové otrávením zásob vojska jen ovlivní jeho pohyblivost, nikoliv už počet mužů, armádu protivníka taky už nelze zcela znehybnit. Dále velmi musím pochválit zpřehlednění vnitřní politky a zpracování rodokmenu. Tažení dává pocítit jakejsi feeling kontinuity královskýho rodu, která se prve v ROME 2 zcela vytratila.

Mapa itálie je zpracována hezky, včetně mnoha "mini divů" - tedy skutečných, dnes již pobořených památek a význaných míst. Za všechny vzpomenu třeba chrám v Tivoli (kterej jsem nedávno mohl zkouknout i osobně).

Fandům série hru lze doporučit, slušná obtížnost (hrál jsem na 3/4 HARD) a několik příjemných změn.

80%

Pro: Zrod republiky, obtížnost, nová mapa, rodokmen

Proti: Žádná nová muzika, slabiny původní hry

+6

Far Cry 3

  • PC 85
Tak ako väčšina, i ja som si FC 3 naozaj obľúbila. Aj keď sa už nejedná o novinku na hernom trhu pokladám za výrazné plus to, že i po niekoľkých rokoch som bola z hry nadšená. Pamätám si ako som vehementne tvrdila, že nebudem v tejto hre zabíjať zvieratá len tak. Iba ak to bude situácia vyžadovať. No ani neviem ako, ale proste nejakým "zázrakom" sa mi to vymklo z rúk a zabíjala som takmer všetko čo mi skrížilo cestu a naozaj ma to bavilo.. sťahovať ich z kože.... Cítim tu jeden z prediktorov sériového vraha.

Čo ma však snáď na každej hre dokáže nasrať je to, keď vás v hre obmedzuje istý časový limit. A vo FC3 toho bolo naozaj hojne. Samozrejme toho času je tam viac než dosť, no lama ako ja... no... povedzme, že som sa častokrát potrápila pretože som ako typická žena stresovala a sensitivita mojej myši sa zrazu náhodne zvýšila a kurzor lietal len tak to svišťalo. Proste s mojim aimingom ako počas epileptického záchvatu to bolo takmer nemožné, a tak to veľakrát skončilo tým, že som nadávala a v nasratosti som hru vypla. Po opätovnom zapnutí hry zrazu išlo všetko hladko.

Neviem či aj sama hra zistila aká som lama, ale v jednej časti hry som sa nevedela prebojovať, nakoľko tam boli dvaja ťažkoodenci a kašilión ďalších nepriateľov. Tak ako vždy som nemala náboje a ani lekárničky, pretože som známa tým, že keď ich najviac treba - nemám ich (a preto Prey asi nikdy nedohrám). Po asi piatom (no dobre možno aj siedmom) pokuse sa hra zľutovala a jeden ťažkoodenec nakoniec zmizol a ja som túto pasáž zázrakom prešla. Ten pocit, keď i hra si uvedomí aká ste lama.

Určite FC3 odporúčam, je tam toho naozaj veľa na práci i po dokončení príbehu. Možno by som vytkla iba to, že tam kam príbeh smeroval... ako to povedať, no bolo to dosť predvídateľné. A aj keď má hra dva rôzne konce, to čo sa odohralo tesne pred vašou voľbou sa dalo čakať. Ženy..
+20

Rise of the Tomb Raider: Baba Yaga - The Temple of the Witch

  • PS4 80
Tohle DLC jsem měl jako součást speciální edice. Vzhledem k zasazení do Ruska se použití pohádkové postavy Baby Jagy samo nabízelo. Tomb Raider využívá nadpřirozené prvky jako jsou nesmrtelní válečníci a šíleně mocné artefakty tak můžete hádat jestli jde v tomto případě o realitu nebo nějakou kamufláž.

Při prohledávání skříněk v Soviet Installation jsem z jedné osvobodil Nadiu, která mi řekla, že chce pomoct najít svého dědečka. Jenže je do všeho zapletená právě Baba Jaga. Část DLC se odehrává v základní mapě, ale jinak přidává novou oblast. Kromě hlavní mise obsahuje jednu challenge – musíte sestřelit lucerny a tradičně kompletování dokumentů a survival cache.

Zničení luceren jsem splnil, pár kousků na sebírání mi ještě chybí. Dojde i na jednu puzzle pasáž kdy se hráč musí dostat pomocí plošin na jedno místo. Samotný závěrečný souboj je hodně akční, nabíhají na vás speciální nepřátelé. Ale boj s Babou Jagou není ani tak o slepém střílení jako o využívání prostředí.

Pro: Baba Jaga

Proti: krátký přídavek

+8

Rise of the Tomb Raider

  • PS4 90
Herní výzva 2019 – Hra roku
Tímto dílem oslavila série Tomb Raider dvacet let. Takže máte možnost vybrat si v oblecích Laru z původních dílů. Nejdřív sérii jsem hrál na PC, pak na PS2 (Legends), restart série na Xbox360 a teď další díl na PS4. Nehrál jsem úplně každý díl, ale i tak je to srdcovka.

Lara tentokrát pátrá po artefaktu, který zničil jejího otce – po profesní i osobní stránce. Po artefaktu naneštěstí pátrá i zlá korporace. Kdo hrál předchozí díl tak nebude překvapený, protože se hra drží ve vyjetých kolejích. Na počátku skoro nic nemáte a lepší zbraně nebo vylepšení buď dostanete v určitém bodě příběhu nebo u ohně. Klasika. Přijdete k ohni, a otevře se vám nabídka na vylepšování dovedností, upgrade vybavení nebo zbraní. Takže se vyplatí sbírat bedny součástek nebo lovit různá zvířata. A z keřů si můžete craftit léčení.

Kromě hlavní příběhové linky jsou tu vedlejší mise, které zadávají další lidé. Většinou jde o věci jako vysvoboď dva lidi, sestřel x dronů nebo sežeň maso. Pak jsou tu taky challenge, které můžou prodloužit herní dobu a je na vás jestli je chcete plnit nebo vás to štve. Třeba sestřel x terčů, spal x plakátů a podobně.
Pro sérii jsou typické různé hrobky, kde kromě nalezení artefaktů musíte nejdřív splnit nějakou prostorovou hádanku. Já si hraní užil a těším se na další díl.
+9(11-2)

Resident Evil 2

  • PC 90
Je to fajn pocit, když se člověk na něco hodně těší, a výsledek jej nejen uspokojí, ale dokonce silně překvapí. Já čekal, že to bude dobrý. Nečekal jsem ovšem, že to bude tak dobrý, že to ve mně z chrnícího odpočinku zuřivým pupendem probudí tu spýdranerskou bestii, kterou jsem poslal na šlofíka nějakých sedm roků zpátky. Nemyslím tím totiž průvanově lehké spýdranerské tendence, které alespoň chvilkově chytám u každé druhé hry, nýbrž toho kompletního magora, který nejen hraje na čas, ale ještě předtím velmi důkladně a hloubkově hru prozkoumává a studuje, aby se mu povedl co nejlepší, vykalkulovaný run. O to konkrétně mi s RE2RE nešlo, ale po původním průchodu jsem si vzal do hlavy, že tohle bude ta hra, se kterou splním letošní výzvu na ačívy, a zároveň tak i první hra mého hráčského života, kterou budu systematicky hrát s cílem dosáhnout sta procent. A povedlo se!

Tak jo, ego leštící odstavec mám za sebou, teď cosi málo o hře samotné. Je to ztuchlá, odporná, násilná, vulgární, mistrovská třída. Pakliže jste původním dílem netknuti, ale hráli jste sedmičku, pak vězte, že RE2RE je hratelnostně a designově takřka dokonalou evolucí právě toho směru, který Capcom nastolil v Racoonském masakru motorovou pilou. Je to absolutně VŠÍM, čím by remake měl být - naprostou revitalizací a přečištěním oné residentovské magie - navrch s všudypřítomnou kulervoucí atmosférou, jaká vpravdě nebyla ani na tom Bakerovic statku - která po právu uznává historii díla na chlup stejnou porci důležitosti, jako jeho přítomnosti.

Ať už ale jste znalci, nebo naopak neznabohové, po nainstalování hry v prvé řadě, ještě než začnete hrát, než zapnete titulky, než začnete máchat ohanbím, než odmrazíte dětský olej, než připravíte pružinový dávkovač papírových ubrousků, V PRVÉ ŘADĚ! valte do nastavení zvuku a přepněte na klasický soundtrack, a následně si užíjte tu volkánickou ejakulaci, kterou ty originální klavírové tóny chtě nechtě instantně přivodí. Ne všechno na původní hře zestárlo právě s grácií - od ovládání přes robotické animace a šortky Claire Richard Simmonsové - nicméně co se OST týče, pan Čas měl krutou paradentózu, a jeho zub se na něm nepodepsal ani zbla.

Když už je řeč o času a stárnutí, co se to do čaučauské díry stalo s Leonem? Jsem si vědom, že s touto hrou cestujeme zpátky v čase, ale opravdu jsme se cestou museli inspirovat právě u Bena Knoflíka, vracejíc Leona do zárodkového věku a zbavujíc ho zhola všech mužských rysů? Ale oukej, že vypadá jak špunt od umyvadla bych ještě otřepal, ale jakmile ten twink přednáší i svůj dialog s magnetickým charizmatem středoškolského brigádníka v Mekáči, už mi z toho rozhodně citelně vadne.

Ale sere čaučau Leonovu prezentaci, když stejně tak dobře můžeme hrát za Claire, ke které vesměs žádné výhrady už nemám. A jakmile už hrajete bez výhrad, tak je to přepychová záležitost. Gunplay je výborný a nijak mu neubírá na zábavnosti ani to, že v rámci snahy herní dobu uměle prodloužit má vaše munice, i na tu nižší obtížnost, naprosto bezuzdný účinek papírové vlaštovky (což by byl poměrně miniskulní problém, kdyby se munice do Magnumky nehledala hůř jak klitoris Gabourey Sidibe). S hádankami se kapkoňáci pochlapili, především jejich Béčkovými variacemi - nikdy nefrustrují, ale oproti sedmičce již dovedou hemisféry trochu pošimrat, takže rozhodně zdrojovému materiálu ostudu nedělají. Mno a pak je tu Mr. X, neboli madafaka T, kterého tvůrci štědře evakuovali z B scénáře - ve kterém původně měl exkluzivitu - aby jej vtěsnali do naprosto každého scénáře. A byť mi to zprvu trochu hejbalo žlučí (přeci jen, kdykoliv jsem tuhle mrduchtivou horu zmutovanýho svalu měl v patách, v podstatě mě to jen rušilo od originálního děje a atmosféry, navíc to je jen svalnaté velikonoční vejce s fedorou na pale), tak v konečném důsledku musím uznat, že mi na zábavě spíš přidal. Ostatně, sám jsem si po sedmičce přál, aby po mně v dalším Resi nějaký to ufuněný, nesmrtelný hovado zase šlo.

Takže ták, je to echt fakt dobrý. Spolu s dmc5 má letos Capcom venku už dvě nehorázný pecky, a to není ještě ani duben. Asi jo, 2019 asi fakt bude jejich.

Pro: Striktní věrnost předloze, obohacena o téměř perfektní množství obměn a novinek; audiovizuál; atmosféra; gore; komplet gameplay; možnost zapnout původní OST

Proti: Celková prezentace Leona, od vzhledu po děsný VA; scénář slabej; vůbec příběh celkově slabej - zrovna u toho bych se vůbec nezlobil za kompletní modernizaci a přepis; pár zvukových efektů a některé textury jsou dosti slabé; přepískle futuristická laborka

+20

Flight of the Amazon Queen

  • PC 75
Další adventurka ze starých časů je za mnou. Flight of the Amazon Queen nemám zařazenou v kategorii legendárních, ona tam úplně nepatří, ale dá se říct, že je docela povedená.

Let Amazonské královny je poctivé dobrodružné béčko. Odehrává se na přelomu 40-50 let, většinu času jste v amazonské džungli. Hlavní hrdina je hláškující dobrodruh, nechybí krásky v nesnázích ani zákeřný soupeř, který nakonec změní strany a hlavně geniálně béčkový doktor Ironstein. Ten plánuje pomocí dino paprsku změnit amazonky v dinosauří bojovnice a ovládnout svět. Se svou vizáží a ďábelským smíchem mě asi nejvíce připomenul profesora Nulu z Rychlé roty :) A protože jsme v komediálním dobrodružství, tak nechybí domorodci, pár vtipných postav, zvířata, amazonky unášející muže pro sex :), bondovská základna záporáka, chrám plný pastí, dinosauři, nadpřirozeno a megalomanský souboj robot vs. dinosaurus na konci. Zní to jako hovadina, ale ač příběh není úplně strhující je celkem v pohodě a má spád. Humoru je dost a přitom nikdy nesklouzne do do laciné šaškárny.

Nejvíce to připomíná takovou béčkovější variaci na Indiana Jones and Fate of Atlantis, čemuž bohužel odpovídá i na rok vzniku postarší grafika a také Scumm ovládání.

Čímž se dostávám k hratelnosti. Flight of the Amazon Queen není úplně těžká hra. Nestrávíte ji projížděním návodu, dostáváním se z dead endů ani šíleným pixelhuntingem. Předměty se hlásí pod kurzorem a ten většinou vybere i nejlepší akci. Většina úkolů je celkem logických a zákysy plynou spíše z něčeho jiného. V každé kapitole máte otevřeno obrovské množství lokací a v inventáři sebou taháte spoustu předmětů. Navíc jsou na jedné stránce vidět jen čtyři, takže občas zapomenete že máte někde něco použít, případně vás nenapadne něco zkombinovat. Předměty bohužel nemizí i když je dávno nepotřebujete a v kombinace s tím, že je tu osm možných příkazů a tuna lokací se stává tradiční zkoušení všeho na všechno dost peklem. Každopádně jinak si nemůžu stěžovat, jen jednou jsem zasekl déle díky tomu, že jsem si nevšiml cesty k misionářům.

Sečteno podtrženo, Flight of the Amazon Queen je pohodová dobrodružná adventura bez větší přidané hodnoty ale i bez větších problémů.

Pro: Příjemný dobrodružný příběh kombinující všechno možné, slušný humor, logická hratelnost.

Proti: Postarší grafika, obrovské množství lokací najednou a předmětů které nemizí.

+13

Pokémon: Let's Go, Eevee!

  • Switch 85
Let's Go Eevee (ekvivalentní protipól Let's Go Pikachu) je vhodnou hrou pro začátečníky s pokémony, ale stejně tak i pro vracející se pamětníky. Ač nejsem žádný hard core hráč, tak s herními pokémony jsem strávil vpravdě mnoho času. Mojí první klukovskou hrou byla Blue, ale poctivě jsem dohrál i Yellow; a po ní následovala alespoň jedna hra z každé generace.
Pojďme se ale mrknout na zoubek této předělávce Yellow.

Nový grafický kabátek hře sluší a dost příjemně se hraje. Myslím, že tvůrci velice šikovně zabrnkali na nostalgickou strunu a pokud jste fanoušci pamětníci, tak jen pouhé zaslechnutí známých melodií vám rozehřeje srdíčko.
Potom, co od Oaka slíznete Eevee, vydáváte se na cestu stát se mistrem pokémonů. Narozdíl od původních her, v této verzi je Eevee opravdu hodně silná. Je to zapříčiněno přítomností speciálních trenérů, od kterých kdykoliv můžete pro Eevee dostat speciální typově variabilní útoky, takže v prvním městě už klidně může používat ohnivý, elektrický nebo vodní; další přibývají do nabídky spolu s postupem ve hře a tyto trenéry najdete v některých pokécentrech. Takže na rozdíl od původní Yellow verze, kde jsme možná někteří šli na Brocka s neefektivním Pikachu, se tu vytrácí původní mizérie (ale vlastně taky challenge), a hrou můžeme projet jako nůž máslem.

Nicméně probíhat lokacemi Kanto je radost pohledět. Soubojů je dostatek a na mechaniku chytání pokémonů, které opravdu můžete vidět volně pobíhat kolem sebe, si zvyknete rychle. A nemusíte se bát, že byste o souboje s divokými pokémony přišli úplně. Všechny důležitější si totiž stejně nejprve musíte odbýt a kompletně je porazit; a až potom je budete moci chytit. Pro mě bylo toto vyvážení tak akorát, a nemusel jsem proto ani hlídat, jestli Mewtwo zbude třeba 5 HP.

Všechny původní startéry je možné ve hře získat i chytit, a to poměrně brzo. Každého od někoho dostanete (za splnění nějakých drobných podmínek; tito jsou prý navíc i silnější než ti divocí). Zde se také nabízí zmínit, že existují pokémoni běžní, které potkáte poměrně často; a různě vzácní, o které se budete muset chvíli snažit - a to tím způsobem, že nejprve chytáte ty běžné, a když jich chytíte několik stejných (vzniká řada combo), tak se zvyšuje šance, že uvidíte častěji i ty vzácnější (např. Bulbasaura hned v lokaci prvního lesa). To je jedna ze dvou věcí, která se mi na téhle hře vyloženě nelíbí, protože vynucuje nesmyslné grindování (ale chápu, v ostatních hrách je to vlastně taky grind). Avšak aspoň skrze combo přicházejí i lepší expy na levely, takže celkově se tato činnost vyplatí a ty hromady stejných pokémonů můžete vyměnit za nějaké vylepšení nebo candy u Oaka. (Pro rychlejší levelování je dobré chytat comba Chansey třeba v Cerulean Cave, kde najdete i Mewtwo).

Co se týče své sbírky pokémonů, tak tentokrát nemusíte kvůli změnám v týmu chodit nikam do pokécentra. Všechno to máte u sebe ve speciálním boxu v batohu (což poněkud popírá jednu z hlavních idejí seriálu, ale lépe se s tím hraje). Měnit tým můžete i za pochodu. A kromě Eevee/Pikachu na hlavě lze běhat/létat/plavat s jakýmkoliv jiným pokémonem, což je strašně super. Volné létání na Charizardovi, Dragonitovi apod. je úplně nový zážitek. Kazí ho jen to, že přechody v mapě jsou vlastně systémem instancí s pevně danými hranicemi, což mě přivádí na myšlenku, že by to chtělo co nejdříve podobně vypadající open poké world.

Co mě trochu zklamalo, byl úplně chybějící systém množíren a také absence itemů, které jsme zvyklí dávat pokémonům v core hrách, aby se jim lépe bojovalo (ne, že by to tady bylo třeba, protože už tak je hra směšně jednoduchá na postup) a ostatně v původní sérii RBY také žádné nebyly, ale už jsem si na ně hodně zvykl a bavilo mě s nimi taktizovat. Tak třeba příště.
Dalším prvkem, který změnil mechaniku, jsou HMka. Tentokrát se nedají použít jako útok. Místo toho se je Eevee/Pikachu naučí jenom jako bonus navíc, aby je symbolicky mohli použít venku, když je třeba, ale žádné využití v boji nemají. Naučí se je od povolaných lidí, které cestou potkáte.

Tradování pokémonů, které jde pouze jednostranně z Pokemon Go do Let's Go Eevee/Pikachu, je na pohlavek, ale chápu to. Jsem si však jist, že kdyby to bylo možné oboustranně, byly by za Let's Go hry i Switche výrazně vyšší tržby (kdo by nechtěl zaplnit díru v pokédexu regionálními pokémony, že). Z Meltana a Melmetala mám tedy poněkud smíšené pocity (hlavně těch 400 candy), ale aspoň je z toho nějaký bonus a trošku jsem se hýbal po Žižkově.
Co mě štve u každé pokémoní hry, je ten jediný legendární pokémon (pravda, někdy jich je víc), který ve hře nejde chytit a musíte si ho obstarat jiným způsobem (ano, teď mířím prstem na tebe, Mew). Myslím, že to od tvůrců není úplně nutné a ani hezké. Raději bych splnil sérii šílených úkolů ve hře a vysloužil si ho, než přemýšlel, jestli stojí za to kupovat pokéball plus nebo ho dostat jinak.

Co se dá dělat, trnitá je cesta trenéra pokémonů. Tím se ale můžete stát i po poražení elite 4, tedy elitní čtyřky, respektive pětky, což není nic moc složitého. Gratuluji k dohrání hry.
A co potom? Můžete doplňovat pokédex, hledat shiny, dochytat legendy, prozkoumat Cerulean Cave, znovu bojovat s některými jedinci nebo se vrhnout do boje s Master trainers (každý pokémon ve hře má trenéra, který zasvětil život tomu, aby se stal tím jediným mistrem toho jednoho druhu pokémona. A vy, pokud se mu chcete rovnat, ho musíte porazit také tím jedním druhem pokémona, což má jeden háček, a sice ten, že musíte mít pokémona na vysoké úrovni - aspoň někde kolem 60-80. Což je fuška.
"Jo, běžte bojovat třeba s Magikarpem, Easton ho má na lv 65". Hahaha, vy tvůrci z Game Freaku, haha.

Ovšem palec nahoru dávám za cameo Green(!) a doufám, že se ještě objeví. Zasvěcení vědí.

Celkově mám ze hry dobrý pocit a byl to fajn návrat ke kořenům.
Tak, a teď už zas raději něco nového...

Pro: Nový kabátek; pokémoni cestují po vašem boku nebo vás přímo vezou; divocí pokémoni ve volném prostoru; hudba; overpowered Eevee; pro HMka už není nutná mula; všechny poké jsou v batohu; vyváženost mezi chytací a soubojovou mechanikou; možná přijde i Green

Proti: Grindování; Master trainers; hra je krátká a chybí rozumná challenge; jednostranný trade z Pokemon Go; chybí open poké world.

+8

Guild of Dungeoneering

  • PC 75
Zkombinovat Deckbuilding s roguelike prvky zní na první pohled jako ideální plán, jak díky frustraci zvýšit prodej různých herních periferii. Autoři se však navíc ještě rozhodli zabrnkat na hráčovy nervy všudypřítomným humorem.

A to neměli dělat!

Z šíleného očistci podobného místa plného stále se opakujících karet se GoD proměnil v oázu nekorektního vtipu a Vaše, u jiných her zatajovaná, radost z úmrtí toho až nechutně pozitivního „Mirka Dušína/Geralda/Pseudovědce s páčidlem" zde může vypuknout naplno. A ještě si můžete mnout ruce, jak vám náhrobní kameny jednotlivých hrdinů stylově dláždí cestu přímo na vrchol. Když vám pak do uší zní bardovy posměšky na adresu teď už bývalé mladé naděje vašeho týmu, víte, že díky vám poklesla celosvětová hladina bláhových iluzí a goblini, pavouci, impové a ostatní ubožáci zavřeni ve sklepeních a jeskyních mají zase jednou něco teplého do žaludku.

A přesně tahle okolní omáčka, která má být jen výplní mezi jednotlivými dungeony je stěžejní a drží u hry víc než samotné procházení jednotlivých labyrintů, které se brzy může stát stereotypním. Naštěstí ne až tak brzy, protože se v každé sekci setkáte s několika poměrně originálními bossy, kteří vás donutí se občas i zamyslet a plánovat. Přesto mi poslední třetina hry přišla poněkud slabší a zachraňoval ji až právě tolikrát zmiňovaný humor. A to je trochu škoda, protože jinak je GoD vymazlená hra. Skvělý výtvarný styl, poklidná hudba a dotažené mechaniky si mě opravdu získaly.

Pro: Skvělý výtvarný styl, poklidná hudba a dotažené mechaniky si mě opravdu získaly.

Proti: Dokáže zahltit, dát si dungeon nebo dva a pak pauza je ideální dávka.

+10

Pokkén Tournament

  • Switch 75
Dohráno na Switchi.
Jedná se o bojovku ve stylu Mortal Kombatu. Boje probíhají v různých arénách na kruhovém půdorysu a podle fáze souboje se mění pohled z třetí osoby a z bočního pohledu. Velmi se mi líbila variabilita různých chvatů a jejich nápaditost. Ve hře funguje i element speciálního útoku, který se musí během souboje nejdřív nabít (tzv. Synergy burst), než se může použít. Poté funguje podobně jako Z-útok, přičemž každý pokémon má nějaký vlastní, a navíc je bojovník na chvíli silnější. Mechanika soubojů podporuje také "supportery," tedy dvojici pokémonů, které je možno v určitou chvíli použít na nejrůznější menší instantní útoky nebo zvýšení skillů.
Bojující pokémoni dosahují v soubojích vyšších levelů a při každém novém je možno upgradovat jeden skill ze čtyř. Max. level je 100. Každý souboj s protivníkem obsahuje 2 kola (nebo 3, pokud jedno prohrajete).
Během hry potom dostáváte jako odměnu ještě tituly, kterým můžete obšťastnit svoji postavu, nebo různá módní vylepšení, či herní měnu, za kterou se taky dokupuje móda. Během každé ligy (viz. níže) se také nabízí možnost sestavit pomocí různých splněných podmínek obrázky z puzzlů.

Hra je celkově poměrně jednoduchá. Když si vyberete jednoho pokémona na začátku a naučíte se s ním bojovat, tak s ním prolezete bez problému celou hru.

Překvapilo mě, že se tu objevila i příběhová linka pro jednoho hráče. Na začátku se dostáváme do regionu Ferrum, který je celý zaměřen jenom na různé arénové souboje. Vaše postava začíná jako nováček a má za cíl dostat se mezi top trenéry místní super ligy. Ale samosebou, že se tam nejdřív musí probojovat přes několik méně obtížných lig. Po každém setu několika kol se zvedne rank každé ligy. Když došplháte v ranku mezi top 8, bojujete v semifinále (3 protivníci), po čemž následuje mistr oné ligy.
Brzy na vás však zaútočí super silný shadow Mewtwo a vy zjišťujete, že je tu problém s nějakým energetickým kamenem, kvůli kterému je agresivní. Zkrátka a dobře, po každém vítězství v lize s ním budete muset soupeřit a najít způsob, jak ho zachránit a zbavit ho kamene, se kterým se propojil. Souboje s Mewtwo provázejí moc pěkné krátké cinematicy.
Po dohrání hry se nabízí kteroukoli část hrát znovu, a tím dál skillovat pokémony.

Kromě single playeru je samozřejmě možno hrát za různých herních podmínek s protihráčem po netu (to jsem však nezkoušel kvůli nutnosti placení) nebo za pomoci joy conů (každý má jeden) na displayi switche (či TV/PC obrazovky). Hra vám může obraz během souboje buď rozdělit napůl, nebo ponechat jednu velkou podle nastavení.

Celkově mě hra bavila - je to soubojovka bez krve s velkým množstvím poké útoků, dynamická a často napínavá. Trochu mě však zamrzelo, že pokémonů není na výběr větší množství - na switchi něco přes 20 a dva další jsem dokoupil v rámci DLC packu cca za 375 Kč (Blastoise a Aegislash), supporterů pak asi 16 dvojic, tím pádem bojujete pořád proti těm samým, kteří se obměňují, což je po čase trošku nezáživné; na druhou stranu hra vypadá vizuálně moc pěkně (jak jsem předtím nebyl z pokémoních her na 3D úplně zvyklý, tak tady se mi ten grafický kabátek dost líbí).
Vesměs hodnotím jako lepší průměr.

Pro: Detailní 3D pokémoni, variabilita útoků a různých podmínek pro souboje, dynamika, příběhová linka s shadow Mewtwo, zábava hlavně pro více hráčů.

Proti: Málo pokémonů k výběru, repetitivní výběr soupeřů a mechanika skillování, odměny a achievementy nedávají moc motivace bojovat dál, předražené DLC.

+7

Metro Exodus

  • PC 80
„Herní průmysl se mění a my s ním.“ Rozhodl jsem se, že komentář začnu tímto legendárně známým citátem, který jsem právě vymyslel, abych dodal svým subjektivním dojmům nádech objektivní relevance. Je to už delší doba, co jsem dohrál nějakou zbrusu novou áčkovou hru a při tom po očku sledoval i hype, který se kolem ní vířil. Není to tedy zásluha/vina čistě hry Metra Exodus, je to spíš můj osobní moment, kdy jsem si všiml, že přístup hráčů ke hrám, a tedy i videoherní průmysl je trošku jiný, než jak si ho já pamatuji z dob, kdy jsem hry hrál nejradši. Kvalita, prestiž a celkový hype hry je dnes velkou měrou určována jejím rozpočtem. Už není možné spíchnout nového Dooma za půl roku ve sklepě baráku rodičů. Každá hra má omezené prostředky nejen co se týče peněz, ale i pracovních sil a času. Na moderních hrách je tedy často vidět, jak si tvůrci stanovili priority, tzn. není v lidských silách každou druhou hrou posunout hranice programátorských možností ve všech směrech. U Metra Exodus je patrné, že prioritou číslo jedna je herní atmosféra a tedy krásná grafika. I navzdory tomu, že ukrajinští 4A asi nemůžou svými prostředky konkurovat Rockstaru, zaujímá jejich novinka místo mezi nejpěknějšími hrami současnosti. Engine rozhodně není tak ohebný jako Crytek, v herním prostředí nemůžete manipulovat s věcmi jako v Prey, ale na první pohled jsou to vizuální orgie. A pokud je tomu uzpůsobena celá hra, nevidím v tom problém.

Cílem Metra není manipulovat s každým kamenem a vyzkoušet každou páčku, nýbrž jen opatrně procházet okouzlující krajinou, nenarušit chod zmutované přírody, neničit dílo jaderné apokalypsy a zkrátka žít a nechat žít. Metro Exodus je v principech stejné jako jeho předchůdci a přesto na první pohled jiné. Z klaustrofobických temnot tunelů metra se přesouváme do volného prostranství pod zatemněné Slunce. Neřekl bych však, že hra se snaží konkurovat Assassin´s Creed, anebo překonat S.t.a.l.k.e.r.a. Ve zdejších exteriérech rozhodně nezabloudíte a přirozeně si do podzemních stanic párkrát vlezete, na druhou stranu je vidět, že tvůrci svůj nový grafický engine předvádí, jak můžou… A to je dobře.

Herní mechanismy nejsou příliš sofistikované, už v Last Light jsem se opřel do umělé inteligence a to se ani teď nezměnilo. Stealth může být pro některé hardcore hráče úsměvný a přiznávám, že i mě chybělo např. odtahování mrtvol, ovšem v rámci lehce arkádového hraní Metra se to dá skousnout. Za důležitý herní prvek považuju motivaci hráče k průzkumu prostředí (v tom dle mě díky nezajímavému designu žalostně selhával např. poslední Wolfenstein). V Metru Exodus kromě obligátní munice sbíráte také dvě „suroviny“, z kterých následně vyrábíte různé vyfikundace. Design prostředí je natolik zajímavý a bohatý na různé povalující se předměty, či přírodní úkazy, že se hledání chcete účastnit nehledě na to, co vám přinese.

Za vrchol hry považuji asi hororové pasáže s pavouky a pak také exteriéry tajgy. Slabinou hry je podle mě příběh a to paradoxně navzdory tomu, že je mu zde věnováno více prostoru než v předchozích dílech. Na poměry FPS vás bude zdržovat hromada klišoidních dialogů, kterých se hlavní postava v lehce absurdním duchu ani neúčastní (pouze za to bych však hře žádná procenta nestrhl). Samotný závěr mi také přišel docela antiklimaktický, člověk by čekal nějaký bossfight a ono…

Nakonec trošku v reakci na diskusi zmíním, že jsem hru dohrál na 15-25 fps a nejnižší detaily, přičemž jsem si ji de facto královsky užil a během hraní mě nepotkaly žádné technické bugy, které by znemožňovaly rozumné hraní (i když je fakt, že nějaké to padlé tělo na půl vibrující ve zdi jsem zaznamenal).

HW: Minimum: Core i3 (2nd) 3,3 GHZ, 4 GB RAM, GF 560/Ati 5870 / Doporučeno: Core i5 (4th), 8 GB RAM, GF 760/Ati 7870
+32

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 100
S devíti měsíci do konce dekády mohu označit Zaklínače 3 s klidným svědomím za nejlepší hru posledních téměř deseti let. Nevěřil jsem tomu. Druhý díl (komentář) si mě zcela získal, a to především poměrně lineárním, ale o to více intenzivním dobrodružstvím. A to mělo být, alespoň dle mých zkušeností se hry z otevřeného světa, ve třetím díle zákonitě potlačeno. Samozřejmě, sérii Gothic uctívám a Arcanum bylo mojí modlou volného průchodu a ztělesněním "role play" zážitku, ale od Zaklínače jsem po druhém díle čekal trochu jiný zážitek. Proto jsem se ani na The Witcher 3: Wild Hunt nějak zvlášť netěšil a po letmém vyzkoušení i hraní odložil.

Nicméně během následujícího roku, krátce před vydáním Blood and Wine, bylo minimálně z nadšených názorů drtivě většiny hráčů patrné, že toto nebude jen tak nějaký „open world“. Ale dost možná ten nejpovedenější v rámci žánru i mimo něj. Začátek jara 2015 přinesl dva tituly, Zaklínače 3 a GTA V (PC), do jisté míry podobné a více než jen kvalitní hry. Ano, L.A. Noire, Sleeping Dogs nebo Skyrim už zde pár let byly, ale až zmíněné tituly přinesly jak obří svět, tak i maniakální detailnost. I tak jsem ovšem čekal, že kvalita přeci jen někde musí podlehnout kvantitě. A tak jsem se s jistou (menší) dávkou pesimismu do hraní Zaklínače 3 - již vylepšeného a s datadisky - pustil.

Obavy z otevřeného světa, který měl The Witcher 3: Wild Hunt předvést, byly během několika hodin po úvodní části hry rozplynuty. Detaily a jejich kvalita si drží vysoký standard po celou hru. Jak příběh a vizuální stránka, tak i dialogy, různorodé úkoly a ovšem i estetické cítění a architektura jednotlivých vesnic, měst nebo hradů je úžasná. Tolik unikátního obsahu se v jedné hře vidí málokdy, ale zde je toho ještě více než kolik by šlo čekat od CD Projektu. Zaklínač 3 působí jako videohra, u které se myslelo na vše a pokud náhodou ne, tak to opravil jeden z dvojice stejně tak kvalitních datadisků. O absolutním hodnocení mě přesvědčil jednoduchý test. Nechal jsem Geralta na místě a jen pozoroval, co se děje. I zde nebyl patrný nějaký naprogramovaný sled toho, co se má dít, ale vše – od pohybu světel, vegetace až po Geralta - působilo reálně a důmyslně. A právě tato detailnost je věnovaná celé hře, ne jen audiovizuálním specifikům. Mapa má stále co nabídnout, explorace má smysl a ručně zpracovaný svět jen tak neomrzí. Obrovský počet drobných ale i větších vedlejších úkolů potěší každého hledače dalšího obsahu. Ovšem i pokud se hráč soustředí primárně jen na hlavní příběh, nabízí The Witcher 3: Wild Hunt obrovskou variabilitu a trochu připomíná Ultimu VII (a to i zápletkou) z roku 1992, což je jen kompliment. Obtížnost je nastavena poměrně vysoko podobně jako v minulých dílech, a znovu to je jen ku prospěchu. Souboje jsou zábavné, ač plné kotoulů, a různorodých monster je stále dostatek.

Melancholické zakončení, to oficiálně označené jako špatné, bylo jedno z těch nejlepších, na jaké jsem ve hrách zatím narazil. V podobném duchu se ovšem odehrává většina hry. Toto ladění mi po celou dobu sedělo a zvláště momenty, kdy byl do popředí postaven slovanský folklor patří k tomu nejlepšímu.

Dobrodružství, které své přednosti a limity média plně chápe, a přináší jeden z nejlepších zážitků, které mohou dnes videohry nabídnout.

Pro: hudba, dabing, vizuální stránka, optimalizace, obsah, příběh, rozsah

Proti: drobnosti

+46

Teen Agent

  • PC 70
Tak jsem neodolal a po pár arkádových úletech opět nainstaloval nějakou adventurku. Nechtěl jsem se pouštět do ničeho složitého a volba padla na Agenta Mlíčňáka, kterou v 90. letech měl asi opravdu každý a kterou všichni považovali za českou.

Ono není divu, ač je hra z Polska, ta se tváří jako typicky česká záležitost. A nejen humorem a dialogy ke kterým se ještě vrátím, ale i tím ostatním. Samotný příběh je typicky ujetý - tajná agentura si vybere za pomocí jasnovidky běžného teenagera Kevina, aby vyřešil podivné loupeže z bank, kdy peníze doslova mizí před očima (u nás se tomu říkalo tuším privatizace). Klučina projde ulítlým výcvikem a ocitá se v nějakém zapadákově, v jehož centru je vila hlavního podezřelého Pankráce Oblouka. Nechybí tu nic z podobně laděných českých adventur, tj. ulítlé postavičky, pokec se zvířátky, minimum lokací, pubertální balení holky a dementní záporák.

Zvláštní kategorií je humor. Animační gagy jsou kouzelné (bramboro-granát, ježek), na hláškách je poznat styl Andreje Anastasova. Těžko říct, jestli je to dobře. Andrej byl pro mě kdysi bůh, jenže to mi bylo náct. Tady mi hodně často přišlo, že si přidává na sílu hlášky, nadávky i české či vlastní lokalizace (odkazy na Depešáky a Oldfielda). Nejlepším running jokem je bezesporu série marných pokusů dostat se do vily, které končí vždy katastrofou a jejich rozuzlení :)

Jak se to hraje? Agent Mlíčňák má kupodivu moc pěknou grafiku, příjemné ovládání dvěma tlačítky myši (prohlédnout/použít), předměty se hlásí pod kurzorem, nejsou tu žádné slepé uličky. I ty úkoly jsou celkem logické. Jenže autoři si byli vědomi, že hra má málo lokací a byla by krátká a tak sáhli po celé škále drobných podrazů. Občas se stane neaktivní předmět aktivním, občas musíte něco použít dvakrát (poklop). A hlavně je tu pixelhunting a to v neúnosné míře. 100% zákysů plynulo z toho, že jsem si nevšiml něčeho naprosto nenápadného (páka v autě, papírek, díra ve dveřích atd..)

Agent Mlíčňák není špatná hra. Příjemně se ovládá, humor není špatný, jen je to přes polský původ typicky česká ulítlost, která se nemůže rovnat velkým adventurám té doby.

Pro: Příjemné ovládání, grafika, animační humor a víceméně i Andrejův překlad.

Proti: Opravdu otravný pixelhunting, spíše zábavná hříčka než pořádná adventura.

+22

Perestroika

  • PC 40
Perestroice jsme s kamarády přezdívali "Zpívající žáby", protože pět červených tvorů, podobajících se zmíněným obojživelníkům, vždy po skončení hry na obrazovce tancovalo a podle nás i zpívalo. Přes PC speaker bylo slyšet jen několik tónů, ale když jsem hru díky zvukové kartě slyšel po letech i s opravdovým zvukem, zjistil jsem, že jsme měli pravdu a žáby opravdu zpívají čačača.

Jde o hříčku, ve které je mimo úvodní obrazovky veškerý text v azbuce, ale jednoduché ovládání lze pochopit i tak. Horší je to s dokončením. I přes několikeré rozehrání se mi to nikdy nepodařilo a zpívající pětici jsem viděl daleko dříve, než po posledním levelu.

Perestroika byla jednou ze tří her, které jsem hrával na třiosmšestce u kamaráda na chatě, ale jak Ski or Die, tak Lemmings běželi daleko častěji, protože obě hry svou hratelností daleko převyšují frustrující skákání po mizejících leknínech.

Pro: žáby, ovládání, na chvíli zabaví

Proti: vysoká obtížnost

+20

Dawn of Man

  • PC 80
Zima:
Túto zimu zas musíme zarezať psov. V diaľke sa síce potuluje mamut, ale kto by to riskoval? Naša záchrana sú rybári, ešte že to zvládajú aj v tej kose.
Jar:
Medveď zabil jeleňa, pol dediny sa tam rozbehlo ako zmyslov zbavená, posledný pes to prežil, chvála Matke je to suka, mám ju celkom rád, v zime sa držala mimo dediny ...
Leto:
Prišiel obchodník, ponúkol nám nejaký nezmysel z kože za strašne veľa dreva, ktoré mu máme doniesť. Nech radšej zabudne ...
Jeseň:
Konečne máme napratané bruchá. Všetci oberajú ovocie. Ja hľadám tú suku a dúfam, že ma dosť šteniec ...
+8

BitRay

  • PC 60
Bitray je vcelku příjemná jednohubka. Tu půlhodinu jsem se celkem dobře zabavil a hra mě ničím neštvala. To je u takového dílka příjemné překvapení. Navíc se během hraní line z reproduktorů příjemná hudba.

Jen mě mrzí, že autor nevytřískal z toho konceptu trochu víc. Během hry se vystřídá plejáda speciálních kostek, které se postupně představí. Problém je v tom, že pak už nejsou buď vůbec nebo téměř vůbec využité. Hra tak nijak moc negraduje ani velikostí levelů, ani obtížností. Ano, některé levely je nutné opakovat, ale často je to jen kvůli nevyzpytatelné fyzice. U mě to nevedlo k frustraci, ale spíš jsem se cítil pobaveně a čekal, co ty kostky zase vyvedou. Zvlášť když restart a nový pokus je otázkou asi dvou vteřin.

Pro: Jednoduchý a vcelku zábavný koncept / Grafika je koukatelná / Hudba

Proti: Nevyužité speciální kostky / Nutné hrát celé na jeden zátah

+9

ADR1FT

  • PC 80
Přirovnání k filmu Gravitace je celkem přiléhavé. Astronautka se snaží v rozmašírované vesmírné stanici zprovoznit alespoň část poničeného systému, aby mohla dosáhnout záchrany.

Pochválit musím audiovizuální zpracování - některé scenérie jsou celkem dechberoucí.

Náplň hry už je o něco méně výrazná a sterilní, ale přesto se za těch pár hodin to poletování v útrobách poničené stanice (a okolí) neomrzí. To, že je zde rádoby silný příběh, který to celý jakoby rámuje je jedna věc, ale přecejenom bych očekával, že hlavní hrdinka bude muset zapojit mozek - to se moc často nestávalo. Jedinou překážkou je zde kyslík a samotná orientace v 3D prostoru.

Rozhodně je nejlepší poslední část: MOBILIS a to s odměnou - možností volného pádu na stanici - oprava skafandru.

Velmi ale musím zalitovat jakéhosi zjednodušení, kdy jsem původně doufal v opravdový simulátor beztíže. Samozřejmě, že nejsem na tyhle věci žádnej odborník, možná se i pletu, ale:

Rotace (nebo i rychlost) zde není zpracována - vše si hoví v jakési rovince. Pokud se něco opravdu otáčí kolem své osy, pak jsou to jen jakési dekorační překážky, které zabraňují v postupu vpřed. Bylo by, myslím si, dramatičtější a mnoho těžší, kdyby člověk rotací "sebe" mohl dojílit jakéhosi dočasného sladěním s odlišně otáčející se částí základy - planeta a okolí by pak (divoce) rotovala na obzoru namísto statického vesmírného pozadí.

Hra je poměrně krátká a pokud nehodláte hledat všechny serepetičky, co tam jdou sesbírat, je to za 5 hodin hotový. Rozhodně bych snesl víc. (To ale znamená, že mě hra bavila až dokonce.) Škoda, že není plně rozvinut potenciál beztíže, jak jsem si jej vysnil.

Slušnejch 80%

Pro: Audiovizuální zpracovaní, námět, tempo

Proti: Příliš statické (nerotující) prostředí, málo interaktivity, dost snadné, délka hry

+10