Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

« Novější Starší »

Zombie Night Terror

  • PC 95
Nevěřil bych, že mě zombie hra ještě něčím zaujme. Leč podařilo se a Zombie Night Terror mě pekelně baví.

Asi za to může jednoduchá hratelnost a perfektní animace postaviček. Je to logická akční hra a obě tyto složky jsou velmi dobře vybalancované. Chvílemi prostě jen běžíte a žerete všechno v okolí, jindy se zase musíte zastavit a spočítat, kolik zombíků ještě můžete obětovat, aby se podařilo dokončit level. Vyhovoval mi i prvek mírné náhody, kdy souboje s lidskými obránci mohou končit mírně odlišně - někdy umřou tři zombíci, někdy jeden. Zombíci jsou děsiví i vtipní. Vtipní, když se jen tak kolíbají a zakusují ječící ženy. Děsiví, když jim pomocí Overlorda začnete předávat určitou elementární inteligenci a začnou útočit organizovaně.

Obtížnost je zvolena dobře. Levely se mi nikdy nedaří dohrát napoprvé, protože vždycky něco přehlédnu nebo mi to hned nedocvakne. Druhý pokus už bývá "skoro dobře" a třetí je obvykle úspěšný. Opakování není frustrující, snad jen v momentech, kdy zombíci nečekaně popadají někde do propasti. Naštěstí je možné hru zapauzovat, což jsem si původně vůbec nevšiml :) Bonusové challenge jsou už mnohem větší výzva a logiku je pak potřeba vytížit na maximum, protože chyby se neodpouští.

Hra u mě hodně boduje humornými vložkami. Na začátku každé mise je jakýsi příběh, jehož vyprávění mě baví. Chvílemi jsem se přistihl, jak hraju jen proto, abych viděl další úvodní animaci :) A když už mise začne, lidičkové kolem vás si povídají a netuší, že je už brzo zakousnete. Nejvíc mě pobavil asi sebevědomý policista, který svému veliteli vysvětloval, že sedět na prdeli za zavřenými dveřmi nemá smysl a je potřeba jít ven. To už jsem si tam začal chystat hordu. A když pak policista vyšel ven s tím, že mi to nandá, tak umřel v momentě, kdy vzal za kliku. A jeho kolega v bezpečí úkrytu pronesl jen lakonické "A je po něm." :) Dost dobrý byl taky jakýsi týpek parkourista, který se se slovy "Hele koukej, jaký provedu hustý trik." rozběhl, načež mu to podklouzlo a rozmázl se o tři patra níže.

Rozhodně doporučuji, čekají vás tak dvě desítky zábavných hodin. Je cítit, že hratelnost je vyladěná a nehází žádné klacky pod nohy (např. označování zombíků v davu je zvládnuté na jedničku). Je prostě poznat, že to není "indie kravina", ale plnokrevná hra.

Pro: Animace postav / Humor / Rozumná obtížnost / Znovuhratelnost díky náročnějším dobrovolným challenges

Proti: Hra příliš nezvládá širokoúhlé rozlišení (doporučuji hrát v 1280x960)

+2

Unity of Command: Black Turn

  • PC 70
Druhé rozšíření pro povedenou tahovou strategii Unity of Command je kratší. Obsahuje 13 misí oproti 17 misím z původní hry a prvního rozšíření. I obtížnost je u většiny z nich nižší a to se samozřejmě podepíše na herní době. Tentokrát vedete v roli Německa útok na Sovětský svaz v rámci Operace Barbarossa. Nejvíce mě pravděpodobně bavilo dobývání samotné Moskvy. Několik nových jednotek ze států jako Maďarsko nebo Finsko je spíše do počtu. Hratelnostně nejsou v DLC žádné změny, zásobování je stále vrcholně důležité. V zásadě jde o balík nových misí a pokud vás Unity of Command baví, není co řešit. Já si užil původní hru i obě rozšíření a teď už se jen těším na druhý díl, který by měl vyjít ještě letos(2019).
+2

Dishonored: Death of the Outsider

  • PC 100
Navzdory světu vybudovaného s pečlivostí hodináře, je myslím nabíledni, že zápletka v Dishonored hrála vždy druhé housle. Tím nemyslím, že by byla snad špatná, to by byl velmi nevydařený vtip. Není to ale děj, na co se v Arkane Studios klade největší důraz, nýbrž hratelnost jako taková a s ní úzce spjatý kongeniální level design.

Death of the Outsider není výjimkou. Christophe Carrier (Level Design Director) a Joackim Daviaud (Lead Level Designer) opakovaně dokazují, že svým hráčům rozumí. V roce 2016 nám představili slunečnou a především funkční Karnacu. Přímořské město, kterým se lze nepozorovaně pohybovat i za bílého dne. Díky důmyslnému návrhu lokací se můžete stále dokola bavit vymýšlením nových způsobů, jak se nepovšimnuti dostat z jednoho místa na druhé nebo jak se vypořádat s nešťastníky, co se vám připletou do cesty.

No a co si budeme povídat, Billie Lurk, naše antihrdinka, má pár es v rukávu. Od talismanu, který jí umožňuje naslouchat krysím společníkům, a ti panečku něco zažili, až po schopnost brát na sebe podobu náhodných kolemjdoucích. Markantní změnou v tomto ohledu prošel systém doplňování tolik potřebné energie. Ta se nově obnovuje a střádání lektvarů je tak jednou provždy konec. Autorský záměr, abyste se směle pustili do experimentování se superschopnostmi, tak vyšel na jedničku.

Od vašeho stylu hraní se pochopitelně odvíjí doba, za kterou hru dokončíte. Nebudete-li chtít navštívit každý zapadlý kout, drze prošmejdit kdejaký šuplík či složitě obcházet stráže, když lze situaci vyřešit tváří v tvář, můžete to s Outsiderem skoncovat klidně za šest hodin. Mně to trvalo hodin dvacet pět a nelituji jediné minuty.

Vše, co začalo, musí jednou skončit, jak by mohl Outsider vyprávět, a ani Dishonored není této fatálnosti ušetřen. Ne snad že bychom se měli loučit s celou značkou, ale jedna éra zdá se býti za námi. Domnívám se, že sebejistější tečku šlo udělat jen stěží.
+12

Dante's Inferno

  • PS3 70
Předlohu v podobě Božské komedie jsem nečetl a asi nikdy číst nebudu, ale právě inspirace dílem Dante Alieghieriho je něco, co mě na hře zaujalo a přitáhlo si mou pozornost. Po dohrání musím konstatovat, že si to pravděpodobně opravdu vzalo jen ten námět, možná i kostru děje, ale nějakého chytrého poetického příběhu plného skrytých významů jsem se nedočkal. Působí to naopak docela béčkově, avšak musím vypíchnout naprosto parádní animace prolínající se celou hrou - někdy komiksového rázu, někdy jako předrenderované CGI ne nepodobné filmečkům z blizzardích her. Obojí vypadá skvěle a na každou příběhovou sekvenci jsem se díky tomu fakt těšil.

A jak je na tom samotná hra? Inu, je to klasická hack'n'slash záležitost se vším, co tenhle žánr nabízí. Rubání řadových nepřátel, rubání bossů, hopsací sekvence, QTE a nějaké ty jednoduché hádanky. Ačkoli jsem ze začátku docela umíral, ve výsledku mě příjemně překvapila férově nastavená obtížnost (střední), která sice nedává nic zadarmo, ale ani jsem nezažíval, až na pár výjimek, pocity frustrace a s každou další lokací a získanými dušemi jsem se cítil silnější a zručnější. A to, že jsem u finálního bosse (v druhé fázi fightu) snížil obtížnost ze střední na lehkou, byla již spíše má tradiční netrpělivost (nemám rád, když celý upocený a vynervovaný toho posraného bossáka konečně dám, otvírám vítězoslavně šampaňské, oslavuji s ženami lehčích mravů a následně zjišťuju, že mě čeká další a ještě těžší fáze boje).

Hráč se tedy podívá do kruhů pekelných, přičemž každý kruh se týká tematicky jiného lidského hříchu. Je to slizké, ponuré, ze všech koutů se ozývá křik a sténání na věky věků trýzněných duší a není to na psychiku úplně jednoduchá záležitost. Tvůrci Dead Space se nezapřou. Hra vyrovnaně dávkuje jednotlivé herní prvky, snad jen v druhé polovině hry výrazně ubylo větších bossfightů. Hopsání je chytlavé, hádanky hodně basic a je jich malinko, takže nezdržují a to hlavní, tedy boj tu má hlavní slovo. Nemám za sebou až tak velké množství podobných rubaček, abych mohl více porovnávat, ale boj přišel mi zábavný, svižný a že hra jede při stabilních 60 snímcích, tak i příjemně plynulý. Prostředí je po čase trochu stereotypní, ale je to prostě peklo a v rámci tématu se tam toho tvůrci snažili nasypat co nejvíc. Přesto mě v poslední třetině hry začal trochu zmáhat stereotyp, což může být dáno jednak poměrně malým počtem rozdílných nepřátel, kteří se zhruba v půlce hry začali v pravidelných intervalech opakovat, a jednak mírně šablonovitým designem.

Ale jinak teda dobrý. Není to nijak zbytečně natahované, ani zbytečně těžké. Vizuálně to jako celek vypadá slušně - až na některé textury v hodně nízkém rozlišení. Hlavně to ale hezky plynule běží a je to technicky naprosto bezproblémové.

Pro: námět, rozmanitá prostředí pekla, tempo hratelnosti, skvělé doplňkové animace, 60 fps

Proti: béčkový příběh, ke konci to už ztrácí dech, občas vyblité textury

+12

Gothic II

  • PC 95
Hodnotím Gold Edici, která obsahuje datadistk Night of Raven. Původní verzi jsem nehrál.

I druhý díl se odehrává v otevřeném světě omezeném přírodní bariérou. Cestování na širokých cestách kolem hlavního města je relativně bezpečné, ovšem mimo ně jsem umíral co pár minut, protože vývoj postavy začal znovu od nuly. Pro autory hry to bylo určitě pohodlnější, ale já jsem jejich rozhodnutí neocenil. Gothic II (s datadiskem) je totiž hodně těžká hra.

Zvlášť první úrovně jsou pekelně náročné. S výjimkou těch úplně nejslabších nepřátel jsem šel v soubojích od porážky k porážce. Po čase mrchožrouti došli a já jsem běhal od ničeho k ničemu a pokoušel se splnit alespoň nějaký úkol. Když mě vývoj příběhu přivedl zpátky do bývalé Kolonie, ani po několika frustrujících hodinách jsem se nedostal ze břehu řeky a nakonec jsem musel zbaběle utéct. Hra umožňuje několik triků, díky nimž jsem zkušenosti přece jenom nasbíral, ovšem nepřemožitelný jsem se nikdy nestal.

Stálo za to zatnout zuby a počátečních deset hodin silou vůle přetrpět, protože odměnou mi bylo skvěle napsané epické dobrodružství v chytlavě vymyšleném a překrásně vymodelovaném světě. Všechno co bylo v jedničce skvělé, je ve dvojce ještě lepší. Dokonce i kritizované a nenáviděné ovládání se zlidštilo. Bojový systém mi přišel propracovanější a variabilnější. Zvěřinec se rozrostl, prostředí je pestřejší a paleta možností širší. Příběh je přísně lineární a výběr frakce ho ovlivní jen málo. K dispozici jsou tři, dvě válečné a jedna magická.

Datadiskový svět Jarkhendar je téměř samostatná hra. Dá se úplně ignorovat, ale byla by to věčná škoda, protože obsahuje unikátní nepřátele, charismatický svět s monumentálními stavbami a exotickou atmosférou. Navíc slouží jako zdroj cenných zkušeností a umožnil mi vycvičit postavu na úroveň, s níž jsem se odvážil vrátit do Kolonie a přežil tam. Po splnění tamního stěžejního questu skončila druhá kapitola a hra dostala nový náboj.

První dvě kapitoly je Gothic II výborná hra, ovšem v té třetí kvalita vystoupala do nebes. Nikdy bych neřekl, co pár strategicky rozmístěných nepřátel udělá s už docela známým a relativně přívětivým světem. Atmosféra znatelně zhoustla a potemněla. Paranoidní pocit neustálého ohrožení se stal mým nerozlučným společníkem a já jsem jenom zíral, co si pro mě Piranha Bytes připravili. K jednomu z důležitých úkolů, kdy jsem čelil skupině smrtelně nebezpečných protivníků, jsem se shodou náhod dostal v noci a i proto na něho dlouho nezapomenu. Protahovaný souboj s dynamikou - udeř, uteč a potom zírej s otevřenou pusou na tu skvělou grafiku, byl opravdu nervy drásající a strašidelný.

Chyb je jen málo. Vadilo mi pořád ještě trochu toporné ovládání, nebo zneužitelné bugy hry. Na druhou stranu, občas jsem jim ze srdce poděkoval. Jistou chybou je i obtížnost, které mě často pořádně zaskočila. Vyloženě zlomyslná je násobně se zvyšující náročnost na učební body při překonání určité hranice dovednosti. Část posilujících předmětů jsem vyplýtval už na začátku, místo abych je syslil pro podobné případy a pak jsem toho hořce litoval. Původně jsem chtěl zkritizovat i závěrečný dungeon, ale v pozdějších oblastech se vyrovnal svému protějšku z prvního dílu a možná ho i předčil.

Pro: atmosféra, dotažené mechaniky, skvěle vymyšlený svět, epický příběh, nekompromisní obtížnost

Proti: bugy, ovládání je stále toporné

+23

Wild Arms 2

  • PS1 85
Legenda o Lordu Blazeorvi a ženě, která jediná jej mohla porazit mečem Argetlahm, ožívá a teroristická organizace Odessa plánuje ve zdevastovaném světě Filgaia pátrat po tajemné síle Lorda Blazera, jeho obludných přisluhovačů v podobě robotů (weapons), které chce použít pro své účely jako zbraň na ovládnutí světa. A jak už to bývá, z terorismu je naopak viněna skupinka odbojářů, kteří chtějí výzkum zničujících zbraní zatrhnout, z čehož plyne spousta zajímavých dějových zvratů. Příběh stejně jako v prvním díle začíná sólovým představením jednotlivých postav, za něž odehrajete úvodní pasáž hry. Každá postava má za sebou zajímavou minulost.

Hra se stejně jako první díl odehrává v stepích a pouštích westernového světa Filgaia. Oproti předchozímu dílu zde nastal trochu posun například v tom, že místo koní zde už jezdí i náklaďáky. Svět tedy zůstal stejný, ale příběhově je hra zcela jinde a stoletím se taky trochu posunula. Navíc je zde spousta sci-fi prvků. Celé to na mě působí jako seriál Firefly. K hlavní postavě, Ashleymu, se připojí ještě 5 dalších postav a společně plánují v centru odbojové organizace mise, na které se vydáváte a snažíte se samozřejmě nepříteli škodit. Příběh má i několik zajímavých zvratů, ale ty nebudu spoilovat.

Gameplay zůstává prakticky velmi podobný prvnímu dílu. Tahové bitvy, použití palných zbraní a speciální schopnosti jednotlivých postav vám pomáhají k řešení zapeklitých puzzlů v dungeon pasážích. Prostředí vidíte izometrickým pohledem, kamerou lze rotovat. Grafika je opět velmi slušná a již odpovídá grafickému pokroku Playstationu 1, na rozdíl od spíše SNESově působícího prvního dílu.

Mapa světa oproti prvnímu dílu nabízí novinku, a to je hledaní lokací. Lokace nevidíte na mapě hned, musíte si je jakýmsi radarem najít. Dostanete vždy hint, kudy byste se měli vydat a v dané oblasti hledáte. Po úspěšném nalezení lokace se vám takové místo natrvalo zapíše do mapy. Cestování po světě je v podstatě volné jako v prvním díle, tedy jak jej známe například z Final Fantasy 7. Tedy žádný koridor spojující místo A s místem B.

Trénování postav, sběr expů a učení se nových útoků, probíhá v podstatě více než klasicky a zde se žádné inovace moc nekonají. V podstatě, co fungovalo, funguje i nyní, netřeba to překopávat. Po nasbírání dostatku experience points nastane level up, po určitém počtu levelů se naučíte novou techniku boje. KAždá postava pro řešení puzzlů používá tzv. tools, samozřejmě každý charakter má jiné, proto je důležité s puzzly kombinovat jednotlivé postavy.

Brutálním bych nazval rozsah hry, hra je nesmírně dlouhá, spousta zvratů vám vždy jasně vyvrátí, že by se mohl blížit konec. Ono je fajn, když hra nabídne spoustu hodin gameplaye, ale nesmí se stát úmornou. Tady bych hře malinko vytkl, že k závěru úmorná byla. Nabízí několik dějových linek, kterými postupně musíte projít a svým způsobem se střídají a na jejich závěru je obvykle nějaký boss fight. S některými bojujete i několikrát, prostě vám zdrhnou a potkáte je jindy. Problém je, že některé dějové pasáže jsou velmi zajímavé a ty méně zajímavé vás budou přímo vyrušovat. Je to jak když máte rozečtenou knihu, která po kapitolách přeskakuje po různých místech a příbězích postav a některé z nich vás nebaví, tak s nelibou začínáte číst novou kapitolu zase z té oblasti, která vás moc nezaujala a strašně se těšíte, až se vrátíte k dalšímu vývoji událostí kapitoly předchozí. Hra v tomto funguje dosti podobně. Přes to ale v celkovém pojetí vychází hra jako vynikající a patří k tomu nejlepšímu, co na Playstationu 1 můžete najít.

I přes to zmíním ještě jednu výtku. Nápad s hledáním lokací sice není úplně nezajímavý, ale v kombinaci s tím, že samozřejmě nemáte dostupnou hned celou mapu a někdy je další přístupná cesta tak nepřehledná, že může způsobit dlouhé minuty hledání, kudy teď, je někdy doslova smrtící pro udržení hráčovy pozornosti. Prostě najednou tápete po světě, spouštíte radar pomalu na každém "metru" a přemýšlíte, kde jste přehlédli buď nějakou lokaci nebo nějaký průchod v nějaké průrvě ve skaliskách. Tohle třeba způsobilo u mě, že jsem hru po nějakých 30 hodinách přestal hrát a vrátil jsem se k ní až za rok. Ale takhle to asi samozřejmě každý neudělá, já to tak prostě někdy mám :-)

Pěkná grafika, velmi podařená hudba, zajímavý westernový svět, zábavné tahové souboje, opět palné zbraně, strhující dějová linka kolem teroristické organizace s mnoha zajímavými zvraty. No, par chybek, ale nic dramatického. Vychází mi z toho jasná must have a must play záležitost. Jděte do toho. Dávám "jen" 85% a to proto, že první díl mě přeci jen o kapánek bavil více.

85%

Pro: Strhující story, pěkná grafika zejména měst, tahové souboje, western prostředí, puzzly.

Proti: Dlouhé, strašně dlouhé. Někdy nepřehledná orientace v celkovém světě, záseky ve smyslu - nevím kudy dále.

+7

Assassin's Creed: Brotherhood

  • PS4 95
Herní výzva 2019 - Historie se opakuje

Moje oblíbená herní série, kde jsem valnou většinu dílu vůbec nehrál, tak to je Assassin's Creed. Je to série, pro kterou mám takovou tu slabost, kdy některé nedostatky přehlížíte, ačkoliv by jste je jinde zdrbali. Prostě je to můj šálek kávy.

Hned ze začátku potvrzuji, že Brotherhood je bezesporu důstojným nástupcem vynikajícího druhého dílu. Vlastně téměř všechno tu vylepšuje a hra na mě působila ještě zábavnějším dojmem, než tomu bylo u dvojky. Je zde mnohem víc aktivit, které jsou daleko různorodejší a mnohem méně repetitivní. Vlastně těch aktivit je tu až s podivem velké množství a toho, co tu jde dělat tu je na takovouto AAA akční adventuru až až.

Vlastně ze začátku jsem byl lehce v šoku, neboť hra na mě působila úplně stejně, což je na jednu stranu dobře (páč dvojka byla super), na stranu druhou jsem se chtěl posunout. Z toho důvodu bylo pro mě prvních 3-5 hodin ne úplně výborných a celá chuť do této série u mě opadla. Ono navážete tam, kde skončila dvojka, což je fajn, v příběhu se chceme posouvat, ale zas tak do nekonečna zábavnou hratelnost AC nemá.

Nicméně po těch cca 5 hodinách mi spadl kámen ze srdce, neboť tu je spousta vedlejších aktivit a misí, které hru dost obohacují. A světe div se, tentokrát tu jsou i vedlejší úkoly, které mají velmi slušný příběh a táhnou sami o sobě, takže se nejedná jen o takovou tu klasickou plochou výplň.

Dalším velmi zábavným aspektem bylo vedení samotného Bratrstva, kdy najímáte rekruty, postupně je vylepšujete, posíláte na mise a často si i díky nim ulehčujete postup. Když už jsem u toho postupu, tak musím pochválit, že hra byla vylepšena o několik zbraní a vynálezů (díky Leonardo), které hodně zpestřují váš postup při různých úkolech a vraždách.

Díky tomu samotná série dostává nový a zábavný náboj, jelikož co si budeme, bojový systém meč na meče je celkem velká nuda a pruda. Díky tomu jsem si zase mohl vychutnat o něco více stealthu. Kuše a především samotní asasíni z Bratrstva mi dopřávali kvalitnější postup při mých úkolech. Když totiž započítám ponechané věci z minulých dílů, tak se přeci jenom jedná už o docela pestrou zásobu stylů.

No a co je na AC nejvíc super? To je samozřejmě historické prostředí zasazené do nějakého dech beroucího města a doby. A to se tu povedlo na jedničku s hvězdičkou, neboť samotný Řím byl vynikající. Sám jsem ho minulý rok navštívil a musím potvrdit, že se prostředí velmi povedlo a působí hodně reálně a věrohodně. Tohle je asi ta největší paráda hry. Jen je škoda, že tu je jen jedna (ačkoliv hodně velká) lokace, neboť ty tři města (ač byla menší) to tak nějak rozbíjejí a prostředí se neokouká tak rychle.

Kladů bych našel asi ještě mnohem víc, hru jsem si totiž nesmírně užíval. Trochu slabší mi přišel hlavní příběh, ale to mi dost vynahradil závěr, který je parádní. Tohle jsem si ani nemusel dlouho rozmýšlet - Brotherhood je ještě o kousek lepší než druhý díl a já jsem dostal plnohodnotný assassínský zážitek.
+8

Hellblade: Senua's Sacrifice

  • PC 80
Přiznám se, že u téhle hry jsem měla vzhledem k tématice trochu vyšší očekávání, i když se snažím takto ke hrám nepřistupovat. Na hru jsem se opravdu dost těšila a byla zvědavá, jak si tvůrci poradí se zobrazením psychózy.

První, co se mi hodně zalíbilo, bylo technické zpracování. Zde myslím především úžasné animace pohybu hlavní postavy a její mimika. To se tvůrcům opravdu povedlo. Herecký výkon Meliny Juergens, a to, jak se na roli připravovala, musím vyzdvihnout. Díky tomu je ztvárnění bolesti, jak té fyzické, tak zejména psychické, uděláno výborně a hlavně uvěřitelně. K tomu dopomáhá i perfektní dabing a zvuky všech postav, které ve hře promluví či se objeví. Od hlasů, které Senua slyší, přes zvuky nepřátel, až po namluvení postav vystupujících v příběhu. Není divu, že části, kde se hráč orientuje dle zvuku, fungují na jedničku.

Severská mytologie mi je blízká a vždy jsem ráda, když se o ní něco dozvím. Proto se mi zde líbily tzv. Lorestones, které mi přibližovaly příběhy z ní. Prostředí mi dost sedlo. Vše bylo temné, depresivní a ponuré. Jen občas jsem si říkala, že je škoda, že bylo místy dost uzavřené a nenabízelo více výhledy do okolí, co se týče venkovních prostor. Atmosféře pomáhala i nádherná hudba, kdy se mi nejvíce líbil skandinávský chorál (nevím, co přesně to bylo), který se občas spouštěl v bojích.

Co mě po celou hru příliš nebavilo, tak byly hádanky. Ty mi přišly vlastně vcelku zbytečné, jak kdyby tam byly jen proto, aby to hráče v jeho postupu zdrželo a natáhlo to herní dobu. Nebyly vůbec těžké, jen někdy vyžadovaly zbytečný čas, než člověk našel odpovídající symbol a mně tohle odtrhávalo od samotného příběhu. Co už mě bavilo více, tak byly ty zkoušky, které jsou na konci hry. Zvlášť ta část, která se odehrává skoro v úplné tmě, mě bavila i děsila zároveň.

Podobného charakteru pro mě byly souboje. Kdyby tam nebyly, tak by mi to příliš nevadilo. Na druhou stranu je chápu, jako ztělesněný symbol boje hlavní hrdinky, a tak by ta hra byla možná o něco ochuzená, kdyby tam vůbec nebyly. A aspoň jsem si mohla užít dobrý pocit z dobře načasovaného odražení nepřátelského útoku.

Hra mě bavila a jsem ráda, že jsem si tenhle příběh mohla se Senuou prožít a větu z konce - Because a life without loss is one without love. - si budu pamatovat ještě dlouho, protože to ve mně, stejně celá hra, vzbudilo krásné, i když smutné emoce.

Pro: animace a mimika postav, hudba a dabing, prostředí, příběh, hlasy

Proti: hádanky, boje

+24

Tekken 3

  • PS1 85
Z nostalgie som sa rozhodol si to zahrať znova a musím povedať, že ta hra nezostarla ako som predpokladal.
Samozrejme, že po grafickej stránke je to riadne „ RETRO “ ale na hrateľnosti nič nestratila. Cez emulátor beží skvele v 60fps a aj sa dá pekne natiahnuť na fullscreen.

Dokopy je tu asi 21 bojovníkov aj so skrytými. Všetko známe charaktery asi okrem dvoch. Prostredie je zaujímavo rôznorodé a príbehové pozadie bolo pre mňa nezaujímavé. Za zmienku stoja aj dva zábavné módy. Jeden je taký krátky fight koridor a v druhom móde zasa hráte divný volleyball.

Táto hra patrí medzi PS1 klasiky, ktoré sa oplatia zahrať aj v dnešnej dobe.
+15

SimCity 4: Rush Hour

  • PC 60
Herní výzva 2019: "Herní kutil"

Původně jsem si chtěl po letech znovu zkusit Sim City 3000, ale nakonec jsem dal přednost objevitelství a zkusil díl, co jsem nikdy nehrál.

Co oproti ostatním dílům hra nabízí je systém regionů. Jednoduše řečeno, nestavíte jedno megaměsto, ale sestavujete čtvrtě, regiony, co se navzájem ovlivňují. Tohle mi přišlo jako vůbec nejhorší na tomto díle. Já chci mít všechno pod kontrolou na jedné obrazovce, ne přepínat mezi regiony a nevidět a neovládat nikdy město v celku. Tohle lze snad chápat jako daň za technická omezení, ale herně to byl pro mě zabiják, ze kterého jsem se těžko vzpamatovával.

Dalším prvkem je micromanagment. Dříve stačilo postavit do oblasti školu, nemocnici, policajty a hasiče a bylo. Tady musíte úplně absurdně hledat jednotlivé instituce a nastavovat jim financování. Na velké mapě prakticky nemožné, nějaký rozumný přehled třeba škol, kdybyste měnili a viděli výsledky přerozdělování hromadně, chybí. S tím, že výsledky vidíte teprve po měsíci jde o zbytečnou prudu.

Dalším pro mě nepříjemným prvkem, ale v SC už tradičním prvkem je zónování. Nechápu, proč rezidenční a komerční zóny nefungují jako ty industriální, tedy že postavím zónu a nemusím se kromě silnice, elektřiny a vody nic starat. Tady musíte opatrně přetahovat a kontrolovat, zda budou mít baráky stranu směrem k silnici, jedno překliknutí a máte zónu na vymazání. Když si s tím chce někdo hrát, prosím. Ale ať do toho nenutí hra mě.

To souvisí i s rigidností úprav terénů a dopravních cest, mnohdy nekompatibilní připojení či nemožnost stavět jinak než ve 4, při nejlepším v 8 směrech. Člověk si nemůže dělat nic intuitivně, snadno a logicky. Hra mu neustále hází klacky pod nohy, takže jednoduché rozšíření silnice se může protáhnout tím, jak ostatní silnice a prvky odmítají na ní navázat. U stavění pláže či přístavů vám vlasy zešediví a znejistí se vám ruka, protože bez úprav terénu to prostě nejde.

Co musím pochválit je opravdu komplexní systém hromadné dopravy a množství nových prvků. I když něco tak jednoduchého, jako kruhový objezd, byste hledali marně.

I když můj komentář vyzněl velmi negativně, u SC4 jsem nakonec strávil přes 80 hodin a užil jsem si ho. A koukal jsem trochu i na komunitu, k SC4 stále vznikají mnohé mody, které hru mohou výrazně rozšířit a vylepšit. Ale stejně mi to připadá tak trochu jako vylepšování CD přehrávače, ten základ je už out. Kutilům v urbanistické oblasti bych doporučil zkusit něco novějšího.

Pro: Doprava, komplexnost

Proti: Micromanagment na otravné úrovni, nepřehlednost, regiony, technické problémy

+10

Dragonsphere

  • PC 70
Dragonsphere mám už nějakou dobu staženou zdarma v knihovně GOG a při prvním pokusu o rozehrání mě odradila ošklivá grafika a přehršle textů. Proto si teď zahraji trošku na ďáblova advokáta a budu tvrdit, že ta hra není vůbec tak špatná, jak to z hodnocení tady vypadá.

Tentokrát začnu tím nelepším a tím je příběh. Před léty uvěznil starý král se svým čarodějem zlého kouzelníka. O 20 let později starý král umírá a mladý se ujímá těžkého úkolu zničit kouzelníka jednou provždy. A tak se vydá do tří zemí (nomádi, měňavci a víly) aby získal pomoc, prošel čarodějovou tvrzí plnou pastí a zatnul mu tipec. Celou dobu mi to připomínalo King Questy svým tradičním příběhem. Jenže zhruba v půlce hry čaroděje porazíte, nastane zvrat jak prase a pohodový King Quest se mění tak trochu na Hru o trůny. Víc prozrazovat by byl hřích, ale stojí to za to.

King Questy budu zmiňovat i nadále a to v dobrém i zlém. Hře nechybí zajímavé postavy, parádní gradace děje až do finále, ale bohužel také jako King Quest (5-6 díl) vypadá. Grafika je na rok vzniku opravdu prastará a nedetailní. Přesto jsem si kupodivu zvykl, protože jednotlivé obrazovky jsou celkem pěkně nakreslené. Ke hře navíc hraje pěkná pohádková hudba a vše je nadabované.

Hratelnost je rovněž dost ovlivněná sierovkama a to v dobrém i zlém. Takže tu máme spoustu zajímavých puzzlů a miniher (hádání kamenů, přeskakování sloupů), nechybí měnění podob, spousta kouzelných předmětů a spád (postupujete většinou stále dále). Bohužel také nechybí šílené rozhovory, kdy musíte přesně odhadnout pořadí odpovědí, přítomno je i umírání na každém kroku, některé naprosto nelogické úkoly, šílené hádanky (víly!!!) a spousta nevyužitelných předmětů. Těch se Vám v inventáři nahromadí asi kolem dvaceti a kromě tradičních deseti příkazů jako zatlač, polož atd... mají ještě každý dva-tři způsoby použití.

Takže obtížnost stoupá k nebeským výšinám a musím uznat že bez časté konzultace s návodem (resp. point listem) bych si nejspíše ani neškrtl. Posuďte sami - v jedné místnosti musíte vzít mrtvou krysu, zmrazit ji a nalepit na rám dveří s teleportem. Následně na tentýž rám použijete dvojici chapadel, načež hrdina milý teleport chytí, smotá a strčí do kapsy... Jak už jsem zmínil, ve hře se sbírají body, které ovlivní detaily konce hry.

Nakonec mě ale přes výtky Dragonsphere jakožto tradiční fantasy adventura docela bavila. Za rok 1994 určitě lepší volba než Kyrandia 3 nebo King Quest 7.

Pro: Tradiční King Questovské fantasy se skvělým příběhem, pěkná hudba, gradace, spousta nápadů.

Proti: Na rok vzniku zastaralá grafika, brutální obtížnost.

+11

Wild Arms

  • PS1 90
Wild Arms je v podstatě jedna z pilotních her, jejíž vydání si vzalo na starost Sony, zároveň s prezentací své nové konzole Playstation 1 (přelom roku 1996/1997). Výsledky mohou být 2, účelový průšvih a nebo opravdu hra, která bude představovat novou generaci japonských RPG po éře SNESu, kde většina vývojářů směřovala do roku 1996 svou produkci.

Hra vyšla v Japonsku o kapánek dříve než Final Fantasy VII (řádově rozdíl měsíc nebo dva), ale naopak o dost později v anglickém překladu v USA, takže se často sklouzávalo ke klišé, že Wild Arms je slabou kopií Final Fantasy VII. Jenže nemohl být, když vyšel dříve a na kolik od sebe Media Vision a Square opisovali po technické stránce během vývoje hry, to už je těžko dopátrat.

Jedno je však jisté, Wild Arms nepropadl, pro mnohé hráče se stal legendou, ale zároveň se takříkajíc neodpichnul generačně od SNESu tak, jak by se mohlo čekat. Vizuálně hra vypadá jako hodně vytuněná SNES hra. Pěkné kreslené dungeon pasáže spiše připomínají jednu z posledních her na SNES, Star Ocean. Zásadní rozdíl je v tom, že hra je prostředím situována na divoký západ, takže je plná westernových městeček, pouští s kaktusy a postavičky mají na hlavách kovbojské klobouky, věnují se koním a u pasu jim visí kolty. Jediným náznakem opravdového pokroku je soubojová obrazovka, kde kamera kolem postaviček rotuje v 3D prostoru, který je ovšem ještě značně v plenkách a vypadá doslova hrozně, nepřátelé jsou hranolovití a nevzhlední, vaše postavy panákovité, jak kdyby byly z umělé hmoty. Práce s 3D dosáhla svých možností na Playstationu 1 až někdy v roce 1998 - 2001. Takže revoluce v technickém zpracování se u Wild Arms ještě nekonala a díru do světa udělala až záhy vydaná Final Fantasy VII. Což ale neznamená, že Wild Arms je ošklivý. 2D pasáže jsou velmi detailně a hezky nakresleny. Hudebně je zde taky vše v pořádku.

Příběh se odehrává ve světě Filgaia, který trpí ekologickou katastrofou, která se jeví sice jako nezvratná, ale přes to se hlavní hrdinové rozhodnou jej zachránit alespoň před narůstajícím zlem, které se snaží tento svět zničit rychle a definitivně. Hlavní hrdinové jsou tři, pistolník, šermíř a léčitelka. Název Arms není ve hře jen tak. Je to název střeleckého umění hlavní postavy, která používají palné zbraně a na základě vývoje své arms vylepšují a získáváte tak nové a silnější schopnosti ve střelbě a speciální drtivé útoky. Důležité je také hlídat počet nábojů. Ostatní RPG aspekty jsou v podstatě ale naprosto klasické, sbíráte expy a na základě nich levely. Ty se ukáží být velmi důležité hlavně ke konci hry, kdy dojde k zásadním boss fightům, které jsou docela tuhé.

Na hře je zajímavá zapuzzlovanost dungeon lokací, která je na úrovni Zeldy A Link to the Past nebo Lufie 2 ze SNESu. Spousta levelů je doslova logickou hříčkou plnou páček, dynamitem bouratelných stěn a kůlů za propastmi, za které se dá provazem přitáhnout, propasti překonat a podobně.

Kdybych měl 5 dílnou Wild Arms sérii porovnat s jinými jRPG sériemi, tak není tak dech beroucí jako Final Fantasy, nemá takový legend status jako série Dragon Quest, ale vede si asi o něco lépe, než série Breath of Fire. Westernový svět je herně docela neotřelý na japonské RPG, jako první RPG na novou konzoli hra rozhodně nepropadla, naopak, zachovává určitý status legendy, na PS2 má svůj remake nazvaný Alter Code F. Svět Filgaia je velmi propracovaný a má dokonce svůj manga komix a anime seriál.

Nakonec u hodnotícího čísla vidíte, že přes některé výtky vizuálního charakteru při bojích a případné až klasičnosti průběhu hrou, oživenou značně hlavně puzzly, hodnotím hru velice vysoko. Je to tím, že jsem se od začátku až do konce opravdu královsky bavil. Na úplný závěr podotknu, že hra je velmi dlouhá.

90%

Pro: Kreslená grafika, westernová atmosféra, zajímavé boss fighty, palné zbraně, puzzly.

Proti: Grafika u soubojů, ke konci nutný opravdu zdlouhavý grind, protože expy přibývají dost pomalu.

+8

DreamWeb

  • PC 75
Dreamweb je velice netradiční záležitost. V podstatě se dá bez problémů považovat za adventuru, protože v ní sbíráte předměty a na určitých místech je používáte, ale spíše se jedná o takového duchovního předchůdce série Hitman.

Kdesi v zaplivané, upršené budoucnosti, která jakoby vypadla z filmu Blade Runner se ujímáte role flákače Ryana. Ten má bordel v pokoji, jednu naštvanou přítelkyni, jednoho kámoše a práci v baru, ze které ho právě vyrazili. A právě na jeho bedrech leží těžký úkol - sedmero mocných lidí ohrožuje Dreamweb, síť ve které se tvoří lidské sny a která je chráněna Strážci. Ryan je povolán aby lidi odstranil. Dá se říct, že příběh je velice netradiční a přistihl jsem se jak jsem se blížil ke konci, že jsem byl napjatý jak to dopadne. No zakončení i když naštve je velice logické vraždící maniak je vypátrán policií a rozstřílen a v podstatě mě ke stylu hry sedělo.

Styl hry je další skvělá věc. Namísto tradičního pohledu tu máte titěrnou obrazovku uprostřed monitoru (která je podle potřeby lokací zvětšována či zmenšována), hrdinu vidíte shora a vypadá to spíše jako arkáda. Samozřejmě to technicky není nic moc, ale za originalitu jdou body nahoru. Navíc se s tím hra ale vůbec nesere, takže skony postav jsou krvavé a to tak že velmi. Žena plazící se s vyhřezlými střevy, brutální zobrazení co s člověkem udělá takový fireball nebo padající bedna. Tvůrci se nezalekli ani sexu, takže tu naplno vidíte šukačku a dá se tím říct, že Dreamweb obsahuje více sexu než všechny díly Leisure Suit Larry. K technickým plusům přidám ještě parádní elektronickou hudbu.

Hratelnost je jednoduchá, až snad neadventurní. V podstatě máte pět kapitol, najdete nějakou stopu (většinou adresu a přístupový kód) a s pomocí pár zcela logických akcí a logických předmětů se dostanete k oběti a odpravíte ji. Příklad řešení - urvete trubku, do flašky naberete vodu. Trubkou vypáčíte bezpečnostní skříňku a vodou ji zkratujete. Díky téhle férovosti a jednoduchosti je hra docela krátká a tak ji tvůrci trošku natáhli.

Jednak tak můžete pročítat záznamy, zprávy, maily a logy v počítači, což je fajn.Jednak máte bohužel omezený inventář a na každé obrazovce se válí tuny věcí, které můžete prozkoumat, prohlídnout a většinou i sebrat, ale 99% z toho haraburdí nepotřebujete. Vzhledem k minimalistické grafice se předměty navíc občas těžko hledají. A pak jsou tu checky na manuál, které ovšem v manuálu nejsou (hesla do počítače, řešení hádanky ke konci), nebýt internetu tak jsem skončil dříve než začal.

Ale nebudu hanit - Dreamweb je sice krátká a trošku nepřehledná, zato ale originální, brutální jednohubka se zajímavým příběhem, která stojí za vyzkoušení.

Pro: Minimalistická ale originální grafika, zajímavý příběh, brutalita, jednoduchá hratelnost i ovládání.

Proti: Až příliš krátké, příliš zbytečných předmětů na sebrání.

+12

A Plague Tale: Innocence

  • PC 85
Amicii je teprve 15 let, měla by si užívat časy bezstarostného mládí. Jenže osud to chtěl všechno trochu jinak. Její pětiletý bratr Hugo trpí zvláštní chorobou, kvůli které byl většinu svého dětství zavřený v pokoji, a tak o světě tam venku nemá příliš velkou představu. Ještě že tak. Ono ve 14. století na území Francie nepanují úplně nejpříznivější podmínky. Po ulicích se pohybují hordy nenasytných krys a ve vesnicích řádí mor. Podaří se jim v takovém světě přežít? Budou muset, v patách je jim inkvizice.

Na Amicii tak padá zodpovědnost se s Hugem vydat co nejdřív pryč, ideálně za doktorem, který by byl schopný pokračovat v léčbě jeho nemoci. Sourozenci se příliš neznají, což mi přijde od autorů jako vynikající tah, který má i pádný důvod, a tak Huga teprve pomalu poznáváte z pohledu jeho sestry. Neprocházíte zrovna pěknými místy. Pochmurná atmosféra se line všude a stejně tak se začínají šířit i krysáci. Od těch si budete držet odstup díky ohni či světlům a stejně tak této znalosti můžete využít v případě kontaktu s nepřátelskými hlídkami. Do toho sbíráte materiály na vylepšení, sběratelské předměty se zajímavými popisky a stejně tak můžete hledat i květiny a něco si o jejich dobovém využívání přečíst. Škoda jen, že když dojdete do klíčového bodu, už není cesty zpět. To, co vám uteklo, už zpětně nevysbíráte. Já to beru jako částečnou motivaci, proč si to zahrát v budoucnu znovu. Jop, i bez toho si to ráda zopakuju.

Koridor potěší. Obzvlášť dneska. A navíc pokud je takto povedený. Vizuálně se jedná o velmi pěkně zpracovaný počin. Hlavně ty detaily! Možná postavy nemají až tak propracovanou mimiku obličejů, ale rozhodně si neodnesete dojem, že by to na dnešní dobu nestačilo. A pak si všimnete jak jsou postavy v obličeji ušmudlané, všemožných malých jizviček, škrábanců, vad na kráse a nedokonalostí, a to zkrátka působí dobře! Audio rozhodně nezaostává. Hudební podkres je vynikající, namluvení taktéž a zvuk krysích spletenců je něco. Vůbec, celé ty kupy, hromady a hejna krys jsou něco!

Stealth je zábavný, ale nepřišlo mi, že by na mě fungoval jako napínavý herní prvek. (To se však nedá říct během hraní za Huga. Ta bezmoc malého chlapce, který se nemá jak bránit, fungovala.) Občas však docházelo k situacím, kdy pokulhávala umělá inteligence nepřátel. Nevšímali si mě, když měli, a naopak. Nic tak hrozného, ale hráč se nad tím pozastaví a ušklíbne. Amicia je k tomu všemu vybavená prakem, který se dá využít jak k zapalování či hašení, tak i ke shazování visících předmětů. A nakonec lze v nouzi sáhnout po smrtícím řešení. Strážný dostane kamenem pěknou šlupku do kebule a skácí se k zemi. Líbila by se mi možnost, se tomu zcela vyhnout.

Lokace jsou zpracovány moc pěkně. Nechci spoilerovat jaké kulisy vás čekají, ale našly se jak pěkná milá místa, tak vyloženě pasáže, jak vystřižené z hororu. Jdete přes mrtvoly, doslova. Podíváte se jak do vesnice, tak na venkov, a i do zřícenin. Moc pěkná je práce i světel a stínů. Hra se odehrává v období podzimu přecházejícího do zimy, což také přidá na atmosféře, a navíc nenastal jediný moment, kde by mi problikávala textura, někde mizel nějaký objekt nebo se cokoliv problematicky vykreslovalo. Dlouho nepamatuju takhle odladěnou hru.

Víc toho nejspíš nemám co dodat. Hra splnila očekávání a v budoucnu si ji velice ráda zopakuju. Audiovizuálně krásně zpracována, se zajímavými postavami a hlavně zasazením. Atmosféra, které dokáže konkurovat jen zlomek her. Potemnělých počinů se nemůžu nabažit, a tak to pro mě ani nemohlo dopadnout jinak. I když, přiznám se, chvilkami jsem před vydáním trnula, aby to v něčem neselhalo. Oddechla jsem si.

Pro: Atmosféra, audiovizuální zpracování, detaily, hlasové herecké výkony, hratelnost, postavy, propracované různorodé lokace, špetka dobových informací, zpracování krys a jejich dojem na hráče

Proti: Nemožnost si zpětně vysbírat předměty, umělá inteligence nepřátel

+20

The Painscreek Killings

  • PC 85
Dlouho jsem nezažila tak pěkně zpracovanou detektivku. Adventura The Painscreek Killings Vás staví do role reportérky jdoucí za kariérním postupem. Když se Vám povede vyřešit případ vraždy Vivian, ženy vysoce postaveného a uznávaného politika Painscreeku, blejsknete se na hlavní stránce. No neber to. Jenže ono to nebude úplně jednoduché. Čím víc do hloubky se v odloženém případu vrtáte, tím víc se objevuje nejasností, otazníků a postav.

Nebudu víc vyzrazovat, protože hru si nejvíce užijete s naprostým minimem vědomostí. Řeknu jen, že je to hodně dlouhá doba, co jsem se takhle nechala vtáhnout nějakým detektivním příběhem. Navíc není jisté, že případ vyřešíte. Zda jste s počtem indícií, důkazů a materiálů spokojení, určujete pouze vy. Odejít z Painscreeku a vyslovit svůj verdikt můžete po hodině, pěti a nebo po dvaceti jako já.

Představte si klasickou detektivní point-and-click adventuru, akorát ve formě walking simulatoru z pohledu z vlastních očí. Narážíte na poznámky, deníky, spisy, letáky, další deníky, klíče, fotografie a na spoustu dalších deníků. Až se mi nechce věřit, že si každý psal svůj vlastní deník, a co za věci do něj byl schopný vytroubit, ale chápu záměr autorů. Lokace zkoumáte do nejmenších detailů, luštíte logické rébusy a krůček po krůčku odhalujete, co se tu všechno dělo. Díky tomu, že vesnici po vraždě začalo zdejší obyvatelstvo pomalu opouštět, je teď z Painscreeku takové město nebo spíš vesnice duchů. O to větší budete mít na svou práci klid.

Připravte si papír a tužku. Sice si veškerou důležitou korespondenci nesete v inventáři a máte s sebou pro všechny případy i fotoaparát, ale stejně to nemusí stačit. Já sama jsem popsala dvě A4, abych si vyjasnila některé věci. A že si hru, kde bych sáhla po papíru, taky už nějaký ten rok nevybavuju. Průzkum a řešení mě ohromně bavilo a kdo je vrahem jsem netušila do posledního momentu. Náznaky nejspíš byly, ale já je statečně přehlížela.

Graficky to není žádná hitparáda. Celou dobu slyšíte asi tři dokola se opakující písně, které dokážou lézt pěkně na mozek. Určitě můžete počítat s nějakým tím zaseknutím do nábytku nebo do stěny, ale nebojte. Vývojáři se na to připravili a do nabídky nám přidali rovnou tlačítko pro "respawn" na začátek instance. Hra i tak přes své veškeré neduhy naštěstí osloví, dokáže zaujmout a nepustit.

Na závěr - The Painscreek Killings velmi mile překvapilo a nenapadlo by mě, že se pod slupkou skrývá tak komplexní a propracovaný příběh. Hru jsem vypínala po vyřešení případu s nalezením všech deníků a podstatných indícií, a to s velmi příjemným pocitem. Máte-li rádi detektivky, tuhle si rozhodně nenechte ujít. Byla by to škoda!

Pro: Atmosféra opuštěného města, chytlavý případ, logické hádanky, příběh, propracovanost a komplexnost, ryzí detektivka, volnost, zajímavé zapamatovatelné postavy

Proti: Opakující se hudební podkres až do zláznění, slabší technické provedení, záseky a zdlouhavost (pro někoho)

+6

A Plague Tale: Innocence

  • PC 90
Pokud bych to chtěl zkrátit, tak jednoduše řeknu, že Plague Tale je takové historické The Last of Us. Vážně. Pokud se vám tahle hra líbila, tak s výletem do Francie 14. století budete nejspíše nadmíru spokojeni. Ovšem trochu to rozeberu a hned zpočátku se omlouvám, že dílo od vývojářů z Naughty Dog budu používat opakovaně jako srovnání. Podobnější hra mě totiž nenapadá.

A v čem že si jsou podobné? No... ve všem. Téměř. Samotná struktura hratelnosti je nejspíše nejvýraznějším prvkem. Plague Tale totiž není pouhou stealth záležitostí, ale k mému překvapení jde také hrát dosti akčním stylem. Jistě, pravděpodobnost, že dospělého chlapa na místě zabije rána kamínkem z praku, je nízká, ovšem herně to funguje dobře a vůbec bych se nedivil, kdyby prak teď začal hromadně nahrazovat populární luk. Tyhle stealth/akční pasáže se pak nepravidelně střídají s průzkumem prostředí, sbíráním materiálů a rozmluvou s vašimi parťáky či malým bráškou. A pamatujete, jak Joel neustále tahal nějaké kontejnery? Amicia má bedny na kolečkách podobně v oblibě. Hádankám ale nelze upřít jistý nápad a proměnlivost, tudíž rozhodně nenudí. A stejně je na tom i akce, která díky získaným alchymistickým schopnostem a dějovým zvratům prochází neustálou proměnou. Stereotyp tak není to, čeho byste se zde měli obávat.

Příběh pak sleduje velkou ségru ochraňující malého bratra, který je svým způsobem vyjímečný a pro inkvizici má obrovskou hodnotu. A tak jsou tihle dva na cestě za lepšími zítřky, potkávají různé lidi a upevňují svůj vztah. Vidíte tu podobnost? Nečekejte od Huga další Ellie nebo dokonce Clementine z Walking Dead. Je to pětileté dítě a taky se tak chová. Kvákání žabiček, poletující motýli nebo krmení prasátka. Zdroje radosti uprostřed zoufalství. I jakožto bezdětný člověk s klidným srdcem přiznávám, že jsem měl místy slzy v očích a to čistě z Hugovy reakce na danou situaci. Zdejší svět zahlcený krysami a hrůzami inkvizice dokáže být totiž krutý nad očekávání. Dvojici pak v průběhu hry dělají společnost i další postavy, které sice přímo nepřilnou k srdci, ale rozhodně jsou kvalitně napsané a starají se jak o dramatické, tak i o odlehčující momenty.

Nemůžu ale hře odpustit pár drobností. Tou první je linearita. Nechápejte mě špatně, miluju lineární příběhovky a Plague Tale rozhodně není jen přímý tunel. Jednotlivé lokace bývají mnohdy otevřené tak akorát, aby šlo promyslet taktiku a často zvolit několik různých způsobů jak se dostat do cíle. Problém ale nastává v případě, kdy vyberete příběhovou cestu a nemáte možnost se vrátit. Hra nabízí spoustu detailů a situací, které se spustí jen v případě, že projdete kolem určitého bodu, tudíž pak zamrzí, že jste něco minuli jen kvůli nezvratitelné cutscéně nebo zavřeným dveřím. Stejně tak se lehce míjí collectibles, což zas úplně nezamrzí, ovšem koukat na Huga, jak dává květiny do vlasů své sestřičce s pár hezkými slovy k tomu, je rozhodně příjemným zpestřením.

To vše je ale spíše nepodstatnou vadou na kráse a samotnou hratelnost a požitek to nijak zvlášť neovlivňuje. Co ale sráží hru trochu dolů, je samotné zakončení spojené s krysami. Krysy samy o sobě fungují dost dobře a jsou využity často kreativním způsobem, což umocňuje i závěrečná schopnost, o niž se nebudu rozepisovat kvůli spoilerům. Faktem ale je, že konec překvapí a to jak v dobrém, tak špatném. Špatná je náhlá změna, kdy se začnou vyskytovat boss fighty, hra nabere na akci a celkově mi závěr přišel trochu přehnaný vzhledem ke komornímu pojetí zbytku. Netvrdím ale nutně, že je to nudné nebo přímo špatné, to ne. Jen se to příliš nehodí.

S audiovizuálem pak hra rozhodně nezaostává. Grafika je opravdu špica, tvůrci si vyhráli hlavně se světly, které hrají i značnou roli v samotné hratelnosti, ale celkem dobře se jim daří udržovat pochmurnou atmosféru podpořenou podzimem a následujícím přechodem do zimy. Malinkou výtku možná budou mít třeba rozmlsaní hráči staršího Hellblade, protože úroveň detailů a mimiky postav zde na takové výši bohužel není. Jestli ale rádi típáte screenshoty, s Plague Tale budete mít žně. Olivier Deriviere se pak postaral i o krásný hudební doprovod. Že je to skladatel vysokých kvalit dokázal již několikrát, ale tohle se mu nadmíru povedlo. Krásně se to poslouchá i mimo hru, tudíž vřele doporučuji. V tomhle ohledu tak nejvíce pokulhává anglický dabing a nebál bych se ho označit za vyloženě špatný. Naštěstí šetrné řešení přichází v podobě dabingu francouzského. Ten je naopak výborný a dost možná i původní.

Jsem si docela jistý, že Plague Tale i přes své pozitivní ohlasy tak trochu zapadne. Vydat lineární příběhovou akci v době open worldů a metroidvanií rozhodně nebyla sázka na jistotu, ale ujišťuji vás, že i přes nižší cenovku, menšího vydavatele a téměř neznámý vývojářský tým, jde o hru áčkových kvalit a může se s klidem rovnat singleplayerovým velikánům jako jsou exkluzivity od Sony.
+36

Wolfenstein II: The Freedom Chronicles – Episode 3

  • PC 40
Protože jsou jednotlivé epizody z kolekce The Freedom Chronicles krátké a co lze vytknout jedné, vytknete i druhé, jedná se o shrnující komentář ke všem třem.

Jedním slovem zklamání, dvěma slovy velké zklamání. Výtečné cutscény nahradily jakoby komiksové koláže a celý obsah víceméně sestává z assetů použitých v původní hře. Nečekejte nic jiného než pár fádních lokací poskládaných z toho, co jste už viděli, a strohých příběhů, ve kterých se budete jen stěží emocionálně angažovat.

Vypíchnout můžu jen druhou epizodu za to, že mi připomněla, že bych si zase někdy měl zahrát No One Lives Forever, a že hlavní hrdince propůjčila hlas Claudia Black (Chloe Frazer z Uncharted), což mě potěšilo. Smutnou pravdou ale je, že po těchto přídavcích ani panzerhund neštěkne.
+11

The Purring Quest

  • PC 50
Roztomilá ale nehratelná záležitost. Kočička se opravdu povedla, je velmi pěkně naanimovaná a dokonce má "v rukávu" i pár drobností navíc (třeba si sedne, když se chvíli nehýbe). Bohužel to je tak všechno, co zde můžu pochválit. Zážitek mi neskutečně kazí zvolený styl ovládání. Nejprve jsem asi půl hodiny dolaďoval nastavení kláves (nastavuje se pouze při spuštění hry) a pak se trápil s dvěma věcmi. Tou první je setrvačnost, kvůli které jsem často padal, nebo nedoskočil. Autor si s tím nejspíš vyhrál, aby to tam dostal. Ale měl se na to vykašlat. A tou druhou je NEUSTÁLÉ zasekávání hlavou o parapety, větve, odpadkové koše, zábradlí... prostě všude.

Levely se mi taky nezdají nijak povedené. Prostě jen běžím zleva doprava, na konci je "bossfight" a to je celé. Občas je potřeba nějakou překážku obejít tak, že se chvilku pohybuju nad zemí, ale tyhle momenty jsou kvůli sporadickým checkpointům opět spíš k naštvání. Trochu zajímavější to začne být ve chvíli, kdy začnete sbírat všechny kosti a hledat tajné předměty.

Škoda, těšil jsem se na to a věřil jsem, že si to užiju mnohem víc.

Pro: Grafika / Animace kočičky / Hudba

Proti: Zmršené ovládání / Zdržovací "dialogy"

+12

Rage 2

  • PC 70
První díl jsem dohrál dvakrát a hodně se mi líbil a proto jsem se rozhodl jít i do dvojky, ale hned na úvod musím říct, že se jedná o dvě velmi odlišné hry s naprosto jiným přístupem.

Pokud se někomu líbil Mad Max, Far Cry: New Dawn a bavila ho akce v novém Doomovi, tak tomu bych hru doporučil, ale zároveň bych doporučil počkat, protože samotná hlavní kampaň zabere bez nadsázky tak 3 hodiny plus nějaké 2 zabere přejíždění po mapě a zbytek vyplňuji monotónní vedlejší aktivity. A podle mě se nevyplatí do toho investovat přes 1000 Kč v době vydání, pokud opravdu nespěcháte a nechcete to mít za každou cenu.

S Mad Maxem to má společné vedlejší aktivity. Po mapě jsou rozeseté tábory, kde máte za úkol všechny pozabíjet nebo místa, kde máte najít archu na vylepšení dovedností nebo kde najdete novou zbraň. V každé oblasti jsou pak bedny s krystaly a bedny se součástkami nebo materiálem, které též hledáte dobrovolně. Je to stereotypní, ale motivuje vylepšování postavy a vozidel stejně tak jako to bylo v Mad Maxovi. S Far Cry: New Dawn to má společné, že jsou oboje frenetické akční FPS, kde se v open worldu pohybujete a sbíráte body na to vylepšení (což má i ten Mad Max). Ale pokud jde čistě o tu samotnou akci, tak ta se nejvíce podobá novému Doomovi až na to, že tu střílíte převážně lidské protivníky nebo humanoidní menší mutanty a obludy tu jsou jen jako bossové. Ale musím dodat, že ale při ráně z brokovnice zblízka tu i dokonce protivníci lítají jako ty menší zombie a impové ve zmíněném Doomovi. A zbraně jsou si hodně podobné. Celkově ten pohyb hlavní postavy je identický a máte z toho hodně podobný pocit, ale tady mě ta akce bavila více.

Pak tu jsou také závody a hra nabízí několik vozidel, které si můžete upravovat, ale vše je volitelné. Já upřímně odemknul jen 4 vozidla a vylepšil trochu pouze jedno z nich. Na úpravu je třeba sledovat konvoje a ničit je a vždy si pak jít doplnit munici do města. Také zbraně jsem neměl úplně všechny, i když jsem archy procházel. A zbraně jsou tu taky jakou součást vedlejších aktivit. Pokud pojedete čistě hlavní linku, tak na konci budete mít stejně pouze jen pistol, samopal a brokovnici.

Co se pak týče hlavních misí, tak ty jsou čistý koridor, ale znovu se budu opakovat, že akce je skvělá, takže to vůbec nevadí a pořádně se vyblbnete. Jen zamrzí ta krátká herní doba, že to projdete takhle opravdu za ty tři hodiny. Tam, kde jiné hry mají úvod, tady už jdete na hlavní misi. Člověk si pak myslí, že se něco pokazí a hra se teprve rozjede, ale smůla.

Pak zamrzí grafika, která mohla být lepší. Nepřišla mi vyloženě škaredá (ony dnes hry už celkově vypadají hezky, když jde o AAA titul), ale prostě mohla mít detailnější textury a lépe propracované modely. Když se ale nepozastavujete tak jako celek působí barevně a není zase tak hrozná. Navíc jen kvůli grafiky se hry nehrají, i když já sám přiznávám, že jsem na ni úchylný a uvažuji o přechodu na RTX 2070.

Celkově bych to shrnul tak, že já sám jsem u hry strávil 12 hodin, protože akce je skvělá a plnil jsem dost vedlejších aktiv a vylepšoval si postavu, ale samotná hlavní náplň je hodně krátká a doporučil bych počkat, až hra spadne na nějakých 500 Kč, protože i přes tu skvělou akci je vedlejší část hodně monotónní a jde tu hlavně jen o to střílení.

Pro: akce, vylepšování postavy

Proti: krátká herní doba, asi trochu grafika

+17

Breath of Fire

  • SNES 80
Breath of Fire byla pro mě po dohrání Final Fantasy VII fakticky druhá japonská RPG hra v životě, kterou jsem hrál (někdy v roce 2001 na SNES emulátoru). Rozjel jsem ji ze zvědavosti, v touze si osahat, jak vypadaly japonské RPG hry před Playstation érou na SNESu. Nevím, proč jsem tehdy sáhl zrovna po méně renomované sérii, když se nabízely tituly jako Final Fantasy 4, 5, 6 nebo Chrono Trigger (které jsem následně dohrál pak taky), ale logo Squaresoftu mě tehdy přesvědčilo, že i tuhle hru zkusím, byť Squaresoft hru jen překládal do angličtiny. Hru má na svědomí firma Capcom, známá spíše arkádami z automatů.

Co se mi hned zalíbilo, tak kreslená grafika a tajemná mrazivá hudba. Příběh je o chlapci jménem Ryu, z vesnice, kterou napadne dračí armáda. Před vyhlazením je vesnice zachráněna tím, že někdo sešle kouzlo a všichni obyvatelé zkamení. Kromě jednoho a tím jste vy, je jasné, že máte speciální úkol. Porazit Dagon Lorda.

Příběh je v podstatě klišé, ale zafungoval na mě. Hned jsem se vrhl do dobrodružství. Záhadou se stane i to, že vaše postava se časem naučí morfovat v draky různých druhů. Přátele do party potkáváte taky vskutku zajímavé, vždy je to jakási humanoidní (po nohách chodící) forma některého ze zvířat, tu vlk, medvěd, krtek, rybí muž, víla (respektive národ s křídly s princeznou Ninou) ...každá postava má specifickou vlastnost nebo zbraň, kterou umí používat, kromě toho mnohé lokace lze projít jen s některou z konkrétních postav, lesem vás nejlépe provede vlk např. V čistě tahových soubojích máte vždy k dispozici 3 postavy v bojové partě, ale můžete je prohazovat s dalšími třemi, kteří jako neaktivní čekají a do boje nezasahují.
Postavy naprosto klasicky levelují po určitém přísunu expů a kromě zisku hit pointů a many získávají nové speciální útoky.

Svět, kterým budete putovat, má mnoho rozmanitých prostředí. Jsou zde města, lesy, hory, různé dungeony (s úžasnou podmanivou hudbou, která mi učarovala a dodnes si ji pamatuji). Podíváte se dokonce i pod vodu, podzemního království krtků....no je toho opravdu spoustu, až jsem žasl, co vše šlo nacpat do tak stařičké hry, ale bylo to překvapení tehdy nováčka v jRPG, později jsem si na to zvykl, že je to u jRPG standard.

Hra je pro mě navždy naprostou klasikou a zároveň pro mě nejlepším dílem série Breath of Fire, která má 5 dílů (2 na SNES, 2 na PS1 a jeden na PS2). Hra položila sérii základ, kterým je hlavní hrdina s modrými vlasy, obvykle němý, měnící se v draka, čímž v sobě odhaluje dračí gen (něco, proti čemu se ve skutečnosti vydal do boje), zvířecí postavičky s různými rozmanitými schopnostmi, je zde slavná mnihříčka s rybařením. V prvním díle to není rybaření v pravém slova smyslu, k dokonalosti tuto disciplínu dotáhly až pozdější díly. Jejím účelem je dostat se k lepším bonusovým předmětům.

Samozřejmě přes nesporné kvality, které hra na svou dobu má, je oblíbená spíše z fandovského hlediska. Je to totiž natolik klasické jRPG, že nemá moc šanci konkurovat opravdovým velikánům žánru. Ale je to hra roztomilá a zábavná a není s podivem, že ji obvykle najdete ve výčtu japonských RPG sérií, které by vám neměly uniknout. Pochopím údiv nad tím, že jsem napsal, že je to pro mě nejlepší díl. Prostě srdcová záležitost a první setkání se SNES hrami, které jsem si nakonec oblíbil úplně nejvíce.

80%

Pro: Pěkná grafika, podmanivá hudba, rozmanitost lokací a schopností postaviček.

Proti: Trochu zastaralý interface, nutno rozkliknout několik oken menu, než se k něčemu doberete.

+11

Parasite Eve II

  • PS1 80
Parasite Eve 2 má se svým předchůdcem společnou hlavní hrdinku, návaznost na první díl dějovou linkou, nicméně tím podobnost v podstatě končí. Zatímco první díl byl ryzí RPG hrou, Parasite Eve 2 se snaží vytěžit něco z Resident Evil boomu. Bio hazard téma udělalo na PS1 díru do světa a Squaresoft se tentokráte zkusil povozit na této vlně. Jestli je to dobře nebo špatně je dost těžko říci. Musím uznat, že jako Resident Evilovina je pro mě Parasite Eve 2 mnohem hratelnější a přijatelnější než Resident Evil samotný, který je na mě moc střílečkový. PE2 na mě působí spíše jako Alone in the Dark s akčními pasážemi a managementem postavy, který ale odpovídá docela nějaké stealth vojenské akci než přímo RPG. Samozřejmě nějaké expy se tady sbírají, ale důraz je kladen spíše na adventuření, nalezení těch správných předmětů, poražení bossů a posunutí se lineárním způsobem dále v příběhu.

Jako agent Aya Brea jste povoláni k záhadnému útoku v jednom mrakodrapu. Agenti již vysláni k akci se neozývají a na vás je tomu všemu přijít na kloub. První střet s podivnými zombíky prozradí, odkud autoři tentokráte inspirovali, přitom u Squaresoftu jsme spíše zvyklí, že udávají tempo a ostatní se inspirují od něj. Nicméně úvod je strhující a velmi rychle vtáhne do dění. Je jasné, že mutace, kterou jste vyřešili v minulém díle, je zpět.

Hned zjistíte, jak obrovský rozdíl je mezi oběma díly v gameplayi. Postava se ovládá jako Resident Evilu, z pohledu třetí osoby. Ve statickém prostředí ovládáte postavu, postranní šipky postavu otáčejí, šipkami dopředu a dozadu provádíte pohyb. Postavu je někdy třeba natočit čelem k vám a pohybovat jí jakoby k sobě, pevná kamera vám pak přepíná pohledy do místností. Popravdě tohle je pro mě dost opruz. Jsem prostě zvyklý, že šipkou doprava jdu doprava a doleva jdu doleva. Úplně inteligentně ani nevypadá, když střílíte po nepříteli, kterého máte defakto fyzicky jakoby hráč u sebe, tedy v chodbě, která vede jakoby k vám a Aya střílí proti vám, jelikož chybí krůček k tomu, aby vaše postava přiměla kameru k natočení se a vy jako hráč dostali pohled společně s Ayou do té chodby také a viděli jste , po čem to vlastně střílíte.
Akce je zde již realtimová, naštěstí nemusíte mířit, postava zaměřuje sama a vy jen můžete měnit cíl. Důležité je se naučit měnit zbraně a použít účelný arzenál ke zničení nepřátel, někteří jsou hodně tuzí a souboje s bossy jsou pak doslova akční a vizuální odměnou.

Hra má neskutečně vyvedené prostředí, které přesně evokuje to, co z něj má dýchat. Když takhle přijdete do opuštěného pouštního amerického městečka s prorezivělým zásobníkem vody, pohupující se cedulí a větrníkem, to vše doprovázeno zvukem vrzání zrezivělých kovů, tak cítíte, že lepší to opravdu už být prostě nemůže. Audiovizuální zpracování hry je asi největší devizou, prostředí a atmosféra umocňuje zážitek a je doslova dech beroucí. Herně to také není vůbec zlé, v podstatě je to o tom, co komu sedne. Akčněji ladění hráči nebudou mít problém ani s ovládáním a rychle si na něj zvyknou. Adventurní části umí občas i potrápit, občas narazíte na klasický zákys, kdy je třeba něco najít, abyste se posunuli dále. Zajímavé jsou některé možné odchylky v ději, kdy můžete narazit na nějakou skrytou pasáž a tím v podstatě ovlivnit závěr hry.

Hru bych shrnul asi takto - audiovizuální hody s napínavým dějem a mixem Alone in the Dark s Resident Evilem od Squaresoftu. Je vidět, že se autoři tentokráte chtěli oprostit od klasického RPG schématu a přinést kapku něco jiného. V konečném důsledku se jim to povedlo, což uznám i přes to, že odklon od klasického RPG jsem nesl s jistou nelibostí, stejně tak jako některé obtížné akční pasáže, které jsem se na několikrát musel učit. Podivní čtyřnozí dobytci v pouštním americkém městečku mi dávali dost zabrat a bylo se doslova nutno naučit zákonitost jejich pohybu. Útočili totiž s rozběhem a pokud jste úhyb načasovali blbě, tak vás tahle potvora sejmula.

Každopádně, takhle hra je jedním ze zásadních kousků na konzoli Playstation 1, kterou by si hráči neměli nechat ujít. Parasite Eve I a II považuji v podstatě za kultovní záležitost.

80%

Pro: Atmosféra, příběh, vtažení do prostředí i děje je maximální.

Proti: Frustrující pohyb s otáčením postavy postranními šipkami.

+12

Iconoclasts

  • PC 70
Iconoclasts je docela zvláštní metroidvania. Za prvé bych chtěl upozornit, že je to metroidvania velmi lineární, story-driven a ačkoliv párkrát za hru jsem měl možnost se vracet a s novými schopnostmi znovu prozkoumávat dříve navštívené oblasti, v drtivé většině herní doby jsem byl nucen prostě jen postupovat kupředu. Hra obsahuje dost velké množství užvaněných postav, dialogových oken, dějových zvratů a informací o fungování světa, příběh jako takový jsem ale příliš nevnímal a co mě v hraní pohánělo dál určitě nebyl děj, ale některé herní prvky.

Po herní stránce mi hra přišla výborná. Ovládání přešlo rychle do ruky (hrál jsem na gamepadu) a snad krom toho proklatého rocket-jumpu jsem v tomto ohledu nenarazil na žádné problémy. Hratelnost není ochuzena o souboje s různými potvoráky a hledání skrýší s poklady, jádro hry ale spočívá v nemalém množství logických hádanek. Ty jsou se stále novými možnostmi jak využít klíč vaší mechaničky čím dál složitější, ale puzzly nikdy nejsou překombinované a nikdy jsem se na žádném místě nezaseknul na moc dlouhou dobu.

Co musím zvláště pochválit jsou souboje s bossy. Těch je ve hře přes dvacet a nepodobají se jeden druhému. Ustřílet jde jen minimum z nich a mnohdy způsob, jak se bossákovi dostat na kobylku představuje logickou hádanku samou o sobě. Často je třeba využít všechny vaše schopnosti, přijít na to jak se vyhnout nepřátelským úderům a někdy při souboji ještě k tomu zběsile přepínáte mezi dvěma postavami. Ale osobně mě tyhle pasáže bavily nejvíc a při troše cviku jsem zvládnul všechny relativně v pohodě.

Co se týče negativ, myslím že druhá půlka hry už byla slabší, respektive obsahovala pár hluchých pasáží a zbytečného backtrakingu. Upgrady (tweaky), které jsem si mohl vytvořit z nalezených minerálů, mi přišly nevyužité a až na pár základních jsem je nevyužíval. Nejasně podaný a překombinovaný příběh mě nechal chladným, neustálé dialogové bubliny po čase spíše otravovaly a jediný emocionálnější moment, který mi utkvěl v hlavě byl útěk z měsíční základny a osud Royala.

Přesto všem kdo tomuto žánru holdují, mohu Iconoclasts s klidem v duši doporučit - má moc pěkný vizuál, příjemnou hudbu, bezproblémové ovládání a je na hře vidět, že ji dělali s láskou, péči a propůjčili jí jistou osobitost. Obsahuje výborné souboje, hádanky a zajímavě vyobrazený svět, jen je se třeba připravit, že hra může být místy poněkud otravnější a jiná, než byste čekali.

Pro: vizuální ztvárnění, hudba, souboje s bossy, level design, puzzly, solidní délka

Proti: slabší druhá polovina, nevyužité tweaky, zdržující dialogy, zmatený děj

+9

Door Kickers

  • PC 65
Již před 4 lety jsem nechal hře poměrně zklamanou a negativní recenzi na Steamu. Letos jsem se rozhodl dát hře další šanci a vyzkoušet ji znovu, tentokrát na tabletu. Možná ta pauza byla nutná, protože tentokrát již vidím hru poněkud pozitivněji, a to navzdory technickým problémům hry na Androidu. Ale stále to není hra, co by mě výrazně nadchla nebo bavila delší dobu. Jedná se o poměrně příjemně hratelnou lehce nadprůměrnou repetitivní arkádu, která není úplně dodělaná a nemá dobře vyřešené ovládání.

Nebudu se opakovat ze své recenze na Steamu, kdo chce tak si přečte, takže jen v kostce - ačkoliv se to tváří jako strategická taktická hra, tak se tak prostě nedá hrát, protože ovládání na to není uzpůsobené - nedají se editovat taktické plány a nedají se naprosto základním způsobem synchronizovat vojáci ("hoďte flashbang, a jak bouchne, tak vběhněte dovnitř"). Musí se to hrát jako arkáda. Tehdy jsem měl odlišné očekávání, možná proto taková frustrace; teď jsem již věděl, jak k tomu přistupovat. Jako arkáda je to poměrně zábavné. Vyrážíte dveře, střílíte, všechno v "okamžitém" režimu, vylepšujete schopnosti, odemykáte lepší vybavení. Po odehrání X hodin se ale u mě dostavila únava a pocit stálého opakování toho samého. Jednorázové mise mají sice různá prostředí (která díky pohledu zcela shora bohužel moc nevyniknou), ale stále se jede podle stejné šablony zabij teroristy/zachraň rukojmí/zabav kontraband. Navíc vaši vypiplaní vojáci nemohou permanentně umřít, takže necítíte moc tlak, dokončit stačí jakkoliv. Časem se zají.

Připravené scénáře skládající se z X misí mě bavily víc. Pořád je to samé, ale stav vašeho komanda je trvale ovlivněn výsledky, takže postřelení vojáci se v příští misi léčí a zastřelení vojáci zůstávají mrtví. Hned to je zajímavější a více adrenalinové. Bohužel scénářů je jen pár, a jejich jednotlivé mise nejsou příběhově provázané, takže to působí jako jen lehká modifikace jednotlivých misí. Za nedlouho mi to tedy opět sklouzlo do stereotypu a nepřišlo žádné oživení.

Technicky se mi na PC hra moc nelíbila, protože pohled zcela shora redukuje prostředí na geometrické obrazce, a grafika mi přišla mázlá (upscalovaná z nízkého rozlišení). Na tabletu nízká kvalita grafiky není vidět, ale zase se to dost blbě ovládá. Člověk si každou chvíli omylem přemaže plán pohybu, do tlačítka restartu mise v rohu se dá snadno omylem klepnout (a samozřejmě na potvrzení se neptá), a po uspání zařízení nebo minimalizaci hry jede hra vesele dál a za chvíli vám sežere baterii.

Celkově tedy slušně hratelná hra, která mě ale zklamala svým nerealizovaným potenciálem a vyloženě slabým UI. Zábavu poskytne, ale mě osobně po X hodinách začala nudit. Na mobilním zařízení se hrát dá, ale člověk často zaskřípe zuby.
+9

Guilty

  • PC 60
Druhý díl Innocent Until Caught je za mnou a opět to nebyla žádná hitparáda.

Začnu tím co se zlepšilo - díky bohu ze hry zmizely bugy a technické problémy. Takže žádné problémy se zvukem (nově je i dabing), žádné nepřístupné místa či potíže s ovládáním. Všechno ostatní je zpět s plnou parádou. Dementně vymyšlený inventář, kde se Vám předměty skládají jeden přes druhý - tvůrcům to naštěstí došlo a přidali tlačítko poskládat. Stupidní ovládání s dvěma k nerozeznání podobnými ikonkami take a use.

A především zastaralá grafika. Na tu upozorňovali už ve staré recenzi ve Score, což v časáku, který stavěl hratelnost nad grafikou je na pováženou. Grafika je rok 95 pořádná bída. Prostředí je občas sice i docela hezké, ale postavy jsou stále rozpixelované cosi. Kupodivu mezi misemi jsou opět pěkné animace.

Příběhově je to opět slabý jak čajíček. Jack T. Ladd je chycen policistkou Yssanou Andropath a spolu se pouští do pátrání po původu mimozemské invaze. Pátrání spočívá v adventuření na různých planetách a řešení nesouvisejících úkolů. Vrací se staré postavy (princezna, její diktátorský tatíček, vypatlaný voják), je tu troška humoru a hlavní postavy se stále hádají. Jenže protože on je sobeckej zmetek a ona feministická kráva, která s nikým nevyjde, jejich hádání není vtipné, ale spíše leze na nervy. Mimozemšťany za celou hru neuvidíme!!, konec je blbý až to bolí dimenze kam finančák ukládá záznamy opravdu?, na outro se tvůrci vyprdli.

A hratelnosti? Zde přichází asi největší změna k lepšímu. Příběh totiž můžete (a musíte) hrát za obě postavy, abyste ho plně pochytili. A přestože obě postavy prochází stejnými lokacemi, plní jiné úkoly. Tak například Yssana v kasinu pátrá po mimozemském majáku, Jackovi se zase podaří prohrát jejich loď a musí ji získat zpět. Pěkně se to doplňuje mimo konce, kde obě postavy dělají totéž. Jinak je to stejně brutálně přestřelené jak jednička. Šílený pixelhunting (např. neviditelná kapsa, francouzák), bludiště bez jediné nápovědy a šance zmapovat, naprosto hovadský úkol s růžovými lístky, triggery ovlivňující děj o 10 obrazovek jinde, šílenosti typu 10* se zeptej muže na něco a po 11té dostaneš novou odpověď.

Je to lepší než jednička, ale pokud Vás masochisticky nebaví zkoušet všechno na všechno a neustále čučet do návodu, tak jsou mnohem lepší adventury.

Pro: Hraní za dvě postavy každá s jinými úkoly, pěkné animace.

Proti: Podprůměrná grafika, průměrný příběh, šílená obtížnost.

+8

Ghost of a Tale

  • PC 80
Ghost of a Tale je zajímavý herní mix. Stealth akční adventura s RPG prvky, zasazená do poměrně propracovaného a zároveň temného světa, ale s ultraroztomilou myší v hlavní roli. Hodnotím celkem vysoko, protože je to fakt strašně hezký a většinu herní doby jsem se skvěle bavil (cca 16 hodin). Občas byly zdejší questy na přesdržku - hledání růží, uren a hub si mohl autor odpustit. Taky zamrzela absence hudby (protože když už hrála, byla vynikající, ale k čemu to, když 95% času je ticho) a dabingu (což chápu, nebyly prachy, a GoaT v ostatních ohledech působí tříáčkově). Napsaný je to ale výborně, alespoň na poměry "temnějších" pohádek. Level design a jeho AHA! momenty také super, velmi soulslike - celý svět je propojený, loading nikde. Trochu zamrzel cliffhangerový závěr, pokračování by bylo potřeba, ale nejspíš nikdy nevznikne.
+18

Parasite Eve

  • PS1 90
Že je Parasite Eve z produkce Square Softu, to poznáte okamžitě kromě loga i v prezentaci a dokonalé hudbě, tato prezentace je dokonalostí do oči bijící. Tuhle hru bych nazval takovou baby Final Fantasy. Svět se dostal do spáru mutagenních pokusů a zkáza je na spadnutí. Zlá Eve se pokouší zničit "zkažené lidstvo" a mutacemi přinést novou, dokonalejší formu života, která však nejdříve musí požrat současné lidstvo (co mi to jen připomíná? :-) Snaha páchat dobro pomocí bestiálního zla je zde naprosto zjevná, ale máme tady naštěstí New Yorkskou policejní agentku Ayeu Breu, která se tomuto zlu hrdinně silou postaví.

Ano, čtete dobře, New York. Hra se totiž oproti Final Fantasy odehrává v našem reálném světě a ve Spojených Státech Amerických. Prezentace je asi na úrovni Final Fantasy VIII, což znamená naprosto vrcholná na svou dobu na Playstation 1 a tohle prostě uměl jen Squaresoft. Hra je proložena dokonalými filmovými sekvencemi dokreslující pochmurný temný příběh, skrývající však naději. Naději v normální ženě, která se bude chtít postavit zlu, před kterým většina lidstva dávno rezignovala. Hra působí zajímavě taky feministickým pojetím, kdy si to defakto o svět rozdají dvě kočky. Hra začíná opravdu působivě, jako žena v šatech jdete do divadla a tam se odehraje masakrální vražda. Ze sexy ženské v róbě se z vás stává to, čím jste, policejní agentka a začne vyšetřování, respektive boj o holý život.

Samotná hra se odehrává v renderovaných lokacích, po kterých se pohybujete 3D postavičkou. Lokace jsou opravdu provedeny působivě, někdy, když se procházím nějakým městem večer a je tam parčík s lampičkami a je trochu mlha, vždy si vzpomenu na tuhle hru. Asi bych v této hře ohodnotil atmosféru mlhavého tajemného městečka asi jako vůbec nejlepší, jakou jsem ve hrách zažil, trochu se to blíží Silent Hillu v kombinaci s Alone in the Dark.

Ve hře hrajete za jednu postavu, souboje probíhají v Active Time Battle režimu a tady říkám na rovinu, že je to v RPG hrách pro mě nejoblíbenější forma soubojů vůbec, kterou u mě nikdy nic nepřekonalo. Líbí se mi v podstatě tahový režim, v kterém vám však běží čas, což zvyšuje napětí a adrenalin. Oproti starším Final Fantasy je tady díky ovládání jedné postavy jedna změna, postavou můžete v rámci boje pohybovat a uhýbat tak útokům nepřítele. Čili postava nestojí jen na místě a nespočívá její jediný pohyb v přiblížení se k nepříteli v rámci útoku.

Čím mě hra doslova uchvátila je zbraňový a obranný arzenál s detaily, které dělají ze hry tak trochu Jagged Alliance. Máte k dispozici různou škálu střelných zbraní, s různými náboji a budete vyvažovat, kde použít jakou střelnou zbraň. Doslova záludností je, že když použijete pistole do obou rukou, dáváte jen poloviční damage na každou. Proto je vždy lepší používat jen jednu zbraň, ne nacpat postavě do každé ruky pistoli. Zbrojí jsou vám různé typy vest. Postava se vyvíjí klasickým sběrem expů a rostoucími bodíky do vlastností jako jsou Hit pointy, ale taky dostanete body na rozvážné rozdělení do skillů jako je útok, obrana, energie, rychlost.

Když to vše shrnu - dech beroucí výpravný příběh s prvky detektivky a hororu, působivé lokace, dokonalý soubojový systém s vývojem postavy, taktické prvky co se zbraní a zbroje týče, na svou dobu excelentní grafika....máme tady RPG jako řemen a nebudu se tajit tím, že tahle hra patří mezi to nejzásadnější, co jsem si jednak na poli japonských RPG, tak z produkce Squaresoftu zahrál. Na závěr jen dodám, že hra je ve srovnání s jinými RPG velmi krátká, dohrajete ji za cca 25 hodin, ale i to bych považoval za klad, protože těch 25 hodin je ryzí zábava bez pocitu, že se to táhne. Hra vás pohltí a skončí prostě tak akorát. Pokud budete chtít přídavek, je možno rozehrát New Game + s opravdu velmi mnohopatrovým mrakodrapem na konci a lehkou změnou v závěru, který jsem už teda ale nedal :-) Na co se ale těším, že si po mnoha a mnoha letech tuhle hru někdy brzy zahraji znova. Jednoznačná devadesátková záležitost. A podotknu, že jedna z mála apokalyptických her, která mě uchvátila atmosférou a snahou tu apokalypsu odvrátit. Je zde naděje. Deset % dávám dolů jen za tu délku hry, kterou však považuji jak za negativum, tak pozitivum zároveň.

Hra má jinak druhý díl, který je ale herně dosti odlišný, ale o tom až jindy :-)

90%

Pro: Atmosféra, příběh, soubojový systém, na jRPG neotřelé prvky a nápady.

Proti: Pro někoho může být hra krátká, na to jak je skvělá, ale to není zápor, prostě to nepřepálili a je to akorát.

+17