Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

« Novější Starší »

Human Resource Machine

  • PC 50
Možná až příliš programovatelsko-matematicky nerdovské. Matematika mě nikdy příliš nebrala, čili nevím, proč bych se jí měl věnovat ještě „pro zábavu“. Každopádně ústřední nápad fajn, stejně tak autoři nezapřou svůj osobitý rukopis a feel, kterým dokážou vytvořit skvělou atmosféru. Navíc celé okořeněné humorem jim vlastním.
Ale s tím „naprogramováním“ Fibonacciho posloupnosti apod. v pozdějších fázích hry, nechť se jdou klouzat:). Onen skvělý a originální herní koncept by šel jistě využít mnohem zábavnějším způsobem. Takhle je to občas více práce než zábava.
Podtrženo, sečteno- zajímavé, originální, nicméně postupem času nepříliš zábavné, 7 Billion Humans si nechám klidně ujít.
+4

Fallout 4

Warhammer 40,000: Mechanicus

Pathfinder: Kingmaker

Lust for Darkness

  • PC 40
Další polská z prvního pohledu viděná a hororově laděná adventura? Proč ne, Layers of Fear se povedlo, Agony spustilo mírnou kontroverzi a Kholat připomenulo jednu z největších záhad. Lust for Darkness je další z řady, podobně jako Rise of Insanity a Kursk, jen přihodilo do zavedeného konceptu trochu erotiky a mystična.

Jak se to (ne)povedlo je asi zřejmé z hodnocení, ale během necelých tří hodin titul Movie Games Lunarium dokázal udržet pozornost, a to i přes jako přes kopírák viděné "alternativní světy" plné nadpozemských úkazů a entit (za to může Lovecraft). Je velká škoda, že slibný začátek s únosem vaší manželky a infiltrací do vily za městem nezůstal trochu více při zemi. Protože zjevná inspirace Spalující touhou (Kubrick, 1999) se vyvedla, a potenciál Lust for Darkness určitě mělo. Jinak se hra točí okolo procházení vilou, hledání několika indicií, vyřešení několika jednodušších rébusů a... sporadickými, ale k uzoufání nudnými pasážemi rychlé akce (útěk), kdy zvláště ta závěrečná je opravdu špatná (zdravím Call of Cthulhu: The Official Video Game). To, co ze začátku připomíná průměrnou adventuru se zajímavým nápadem je v poslední hodině rozdupáno směšnými příšeráky, kteří sem asi zabloudili z Innsmouthu. Škoda. Ale některé erotické scény, které ten zmar prokládají, jsou docela povedené. A úplný závěr se také povedl.

Na Lust from Beyond se ale z nějakého důvodu těším, takže se třeba tvůrci zlepší, a poměrně budgetový a nenáročný "walking-sim" (s pár honičky) vylepší a přijdou s něčím kvalitnějším.

Pro: hudba, dabing, nápad

Proti: budgetový původ, nadpřirozeno, akčnější sekvence

+17

Axiom Verge

  • PC 70
Při hrání této plošinovky jsem se vrátil o dvacet let nazpět do doby kdy jsem do nekonečna mastil plošinovky od Apogee v čele s Agentem Samem ze hry Secret Agent. Neustále jsem umíral, neustále se rodil a neustále se vracel na stejné místo, abych se postupně dostal dál a otevřel si další části mapy. Jenže, nevím proč, na rozdíl od dětství, už dneska nemám tolik trpělivost, abych dvacetkrát za sebou opakoval to samé a dokázal hru nevypnout vztekem. Přitom po příběhové stránce se tu cosi děje, ale v rámci hratelnosti to nemá žádný vliv. Zbraně se také mění, i když nijak výrazně. To se častěji dostanete k navýšení síly současných zbraní nebo zdraví. Hra má podle mě jasný cíl, vrátit nostalgii do srdcí těch, kteří na ní už pozapomněli. A to podle mě, včetně dobré synthwave muziky, zvládla docela dobře.

Pro: Návrat nostalgie, hratelnost, hudba, zvuky

Proti: Příběh, repetitivnost

+7

FOnline

  • PC 100
Technicky vzato hru nelze dohrát. Není zde žádný velký zlý boss na konci, prostě jde o MMORPG. Kdo si označí, že hru dohrál, pouze hlásá nesmysly.

Ačkoliv je hra již celkem stará, fanoušci Falloutu, tedy alespoň fanoušci prvních dvou dílů, si na našem serveru určitě přijdou na své...

Pro: Částečně lokalizováno.

Proti: Čeština ještě není dokončena. Bude dokončena pravděpodobně do konce roku, minimálně co se týče dialogů. Ostatní texty jsou lokalizovány průběžně.

0(3-3)

Operation Flashpoint: Resistance

  • PC 95
Operation Flashpoint: Resistance je jeden z nejlepších datadisků, co jsem hrál. Oproti původní hře toho přinesl hodně nového. Filmové pojetí příběhu. Nový ostrov, nové prostředí. Hra klade větší důraz na taktiku. Mise na sebe navazují a dokonce se i větví. Ano, občas musíte udělat rozhodnutí. Příběh půjde trochu jinam a je tady prostor na další hraní. Hra dokonce obsahuje lehké RPG prvky. Vojáky si přenášíte z mise do mise. Když vám umřou, na jejich místo nastupují zelenáči ze základní výzbrojí.

Obtížnost této hry je taková, jakou si jí uděláte. Zbraně máte jen takové, které posbíráte na bitevním poli. Z vojáka se stane expert jen po pár misích, co přežije. Osobně jsem celou hru procházel beze ztrát. Až na jednu vyjímku, kdy mi posádku tanku (tři vojáci) zmasakrovala helikoptéra. Byl to ale tak povedený zvrat, že to k tomu tak nějak patřilo. Přežití všech těch vojáků mě ani nestálo tolik vrásek. Dokonce mi to přišlo jedodušší, než původní hra.

Osobně jsem chodil z odstřelovačkou a RPG. Lékárník dostal také odstřelovačku. Pak to bylo půl na půl. Jedna půlka kulomety PK a druhá RPG s těma nejlepšíma samopalama nebo odstřelovačkama, které jsem našel. AI nepřátel není moc bystrá. Taktika byla najít nějaké vyvýšené místo zalehnout a z dálky hledat cíle sniperkou. Jakmile byli nepřátelé nahlášení, kulometníci se o ně postarali, než se přiblížili na dostřel. Pokud se tam vyskytovaly tanky, tak se o ně salva pěti RPG a jednoho AT4 spolehlivě postarala. Kolikrát jsem si ani nemusel zavolat podporu.

Jen málo misí si tady užijete jako samotář, nebo pod velením někoho jiného. Ani v jedné z misí vás netlačí nějaký časový limit. Všechno můžete v klidu promyslet a vymyslet nejlepší možnou taktiku. Ve hře je spousta filmových frekvencí, které vzhledem k enginovým animacím vypadají už dneska docela úsměvně, trochu abstraktně. Mise jsou pestré, zábavné a příběh skončil lehkým překvapením. Strašně rád jsem jako outsider Gubovi pil krev. Hru jsem si maximálně užil. Her podobného ražení moc není.

Pro: taktika, přenášení vojáků a výbavy z misí do misí, pocit outsidera, který drtí mocnost, pěkný příběh, zvraty, rozuzlení, odlišná náplň misí, svoboda, zábavná hra

Proti: slabší AI

+17

Ultimate Chicken Horse

  • PS4 80
Herní výzva 2019 – Herní kutil

Ultimate Chicken Horse je ideální gaučovka a párty hra, kterou můžete rozjet až se 3 dalšíma kámošema, a to jak online tak u jedné konzole.

Jde o zdánlivě jednoduchou plošinovku, kde máte za úkol svého zvířecího avatara dovést z jedné strany levelu na druhou. To bývá zpravidla bez problémů. Ty nastávají od druhého kola dál, kde si každý může vybrat jednu součástku, kterou umístí na trať a opět se musí dostat do cíle. "Součástky" jsou různé - může jít o všemožné plošiny a bedny, ale také o nejrůžnější pasti, které průchod levelem znepříjemňují.

A to je celé gro téhle hry - udělat průchod levelem takový, aby ho člově ideálně zvládnul jako jediný. Pokud totiž projdou level všichni, tak nikdo nezískává žádné body. Pokud ale někdo zařve, tak už se body rozdávají, ten kdo dojde do cíle jako první dostane nějaké navíc a na bonus si přijde i ten, jehož past někoho zabila.

Pokud se to hraní pustíte s partou kámošů, tak máte zaručenou zábavu na hodně dlouho. Budete řvát, budete se smát, budete si nadávat i fandit... Pokud nevíte jestli to doho jít, tak doporučuju mrknout na nějaké "Let's play" video, kde hraje parta lidí a během pár minut budete vědět, v čem spočívá kouzlo téhle hry.

Pro: Super párty hra, která dá vzpomenout na amosféru multiplayeru legendárního Atomic Bombermana

Proti: Bez party kámošů to nemá to kouzlo

+5

Metro Exodus

  • PC 55
V dobách dávno minulých bylo jedním z hlavních kritérií při hodnocení akčních her (stříleček) - kvalita umělé inteligence nepřátel a parťáků. Časy se však mění a dnes už to vůbec nikoho nezajímá. Jak jinak si vysvětlit neuvěřitelně vysoké hodnocení ME, přestože hra vyšla nejenom díky mizerné AI v naprosto katastrofálním stavu?

Kdyby se jednalo o sranda záležitost jako je Borderlands, Painkiller nebo Serious Sam, tak by se dalo lecos odpustit. Ale ve vážně míněném pokusu zakládajícím si na realičnosti to působí obzvlášť špatně a tolerovat se nedá vůbec nic. Reakce nepřátel je pomalá, nepřesná a často působí dezorientovaně v prostoru. Nejsou schopni přizpůsobit své chování měnící se situaci na bitevním poli, takže klidně vběhnou do ohně nebo před jedoucím autem použijí úhybný manévr známý jako kotoul do strany. Vrcholem trapasu jsou popletové, kteří se vrhnou střemhlav na hráče a v ruce drží malou dětskou lopatku. Zbraně jsou dobré, samotný pocit ze střelby hodně slušný, ale zážitek z přestřelek je zkažený.

Ani v dalších ohledech ME příliš nevyniká. Je to typický produkt dnešní doby. Otevřené světy stále letí a děti musí mít prostor k hraní. Ve světě ME však nic zajímavého k prozkoumávání není. Kromě sbírání šroubků a matiček nutných k výrobě smíšeného zboží není žádný důvod vokounět za další roh. Nejsilnější je tak ME v koridorových úsecích, kde se příliš nestřílí a je možné v klidu nasávat post-apokaliptickou atmosféru. Některé scenérie vypadají úchvatně.

Příběh mě nezaujal a možná jsem ho ani nepochopil. Zdlouhavé pasáže plné keců a scriptů (10-15 minut) mě už dávno ničím neohromí. Ve výsledku akorát nudí. Herní dynamika autorům zjevně nic neříká. Když jsem se v závěru dostal do Novosibirsku, tak nějak jsem očekával, že se na scéně objeví legendární sibiřská myš, jejíž sláva už dávno přesáhla hranice Sovětského svazu. Nestalo se. Místo toho mě asi půl hodiny v rozbořeném městě naháněla jakási přerostlá opice. Pokud to byl vtip, tak se moc nepovedl. Ostatně jako celá hra.
+16(19-3)

King of the Monsters

  • SegaMD 60
King of the Monsters byla první a zároveň i jediná hra, kterou jsem měl na svou bezejmennou herní konzoli, kopii Sega Mega Drive/Genesis. Pamatuji si, že jsem v den nákupu konzole zašel ještě do vedlejšího obchodu s hrami a chtěl si koupit Ninja želvy, Sonica nebo nějakou jinou klasiku, ale kazeta s King of the Monsters byla jediná, která do mého šuntu pasovala.

Nechápu, jak jsem u této stereotypní bojovky mohl strávit tolik času, ale v té době jsem toho na PC moc na výběr neměl, a tak likvidace Japonska při zápasech monster s bratrem nebo se sestrou patřila k mým tehdejším oblíbeným kratochvílím. Postupně jsem se naučil hru pořádně ovládat, a tak už to nebylo jen o kousání, kopání nebo boxování, ale přibylo i střílení nebo házení, a to nejen soupeřem, ale i vlaky, tanky, letadly či loděmi. Mé oblíbené Tokio tak dostávalo hodně zabrat.

Ze čtveřice příšer, které má verze nabízela, jsem měl nejraději variaci Godzilly jménem Geon a občas jsem si zahrál i za golema Rockyho nebo obřího brouka, který se jmenoval Beetle Mania. Astro Guye jsem ale vůbec neměl rád, a pokud si ho soupeř vybral, měl jsem daleko větší motivaci ho porazit.

Single player jsem moc nehrál, protože mě tolik nebavil a až nyní jsem zjistil, že šla hra dohrát, a tak jsem se rozhodl to napravit. Dokončil jsem všech osm kol Mega Drive verze, a i když to bylo v emulátoru na PC a na nejnižší obtížnost, jsem na sebe pyšný.

Pro: likvidace Japonska, multiplayer, Tokio, Geon, hudba

Proti: stereotypní herní náplň, Astro Guy, opakující se lokace

+7

Serial Cleaner

  • Switch 80
Serial Cleaner je stealthová 2D indie hra, v níž máte za úkol projít místo činu (respektive pořádně krvavé vraždy) a pouklízet na něm tak, aby z něj kriminalisté nezískali žádné důležité důkazy. Jako "Viktor Čistič" tak pobíháte po lese, redakci novin, vile, skladišti, přístavu a řadě různých dalších lokalit, kde vytíráte krev, sbíráte důkazy a odstraňujete mrtvoly. U toho se snažíte vyhnout pátrajícím policistům, kteří vás skolí jednou ranou obuškem či později pistolí, přičemž k tomu všemu využíváte prostředí a různé možnosti odlákání pozornosti, kdy se třeba někomu ukážete, nebo někde pustíte rádio.

Hra příjemně odsýpá, baví různými změnami prostředí a postupné nabalování herních mechanismů se stará o to, že se vlastně nikdy nenudíte. Pořád plánujete, časujete různé přeběhy nebo zažíváte adrenalinové chvíle, kdy natvrdo utíkáte - a střídá se tak částečně puzzle, částečně stealth a částečně pacifistická úprková akce. A samozřejmě zažíváte také restarty, když se vám utéct nepodaří a muži zákona vás chytí. Každý restart je nicméně nový začátek - úrovně v Serial Cleanerovi se částečně generují náhodně, respektive vybírá se z předem připravených míst poloha mrtvol a důkazů, plus v pokročilejších fázích hry se mění lehce i úrovně samotné (polohy dveří či různých zkratek). Jednou je tak sice level subjektivně lehčí a podruhé těžší, ale právě díky drobným změnám musíte zůstávat i po restartu stále ve střehu a hře rozhodně náhodné generování přidává na znovuhratelnosti.

Dohrání hry nicméně zabere kolem čtyř až osmi hodin (záleží, jak budete poctiví a kolik toho budete chtít splnit - pokud budete chtít vysbírat opravdu všechno, připravte se spíše na horní hranici). A to započítávám jak 20 příběhových kontraktů, tak deset bonusových, které musíte odemknout v příběhové kampani. Námaha nicméně nejen prodlouží herní dobu, ale i samotné úrovně stojí za to - tyto jsou totiž inspirované slavnými filmy, takže jednou uklízíte Nostromo, podruhé kantýnu ze Star Wars, a potřetí sbíráte třeba kousky černého rytíře z Monty Pythonů... O zábavu a fajn hlášky je tak postaráno.

Jedinou chybou Serial Cleaner je kratší herní doba a pro zkušené "stealthaře" bude hra někdy možná až příliš lehká. Až na výjimky se totiž v první chvíli po odhalení vlastně nic neděje a i když se do křoví schováte těsně před policistou, nenajde vás tam - a vy můžete ve vhodnou chvíli "vystoupit" a pokračovat v nebohulibé činnosti. Hra ale s tímto mechanismem počítá a tak si nikdy nepřipadáte až příliš silní. A pokud ano, vyvede vás z omylu první rána obuškem.

Možná škoda, že variací na místa činu a úrovní není přeci jen trochu víc a že hra nejde někdy trochu více do hloubky. Takhle jde "jen" o skvělou oddechovku, kterou jsem si vážně užil.

Pro: Dobře navržené úrovně; náhodné generování; vyvážení logiky a stealth akce; narážky na popkulturu

Proti: Pořád jde lehce po povrchu slibné hratelnosti, jež by zasloužila větší rozpracování; kratší herní doba; někdy příliš lehké

+9

Crystal Caves

  • PC 70
Crystal Caves je jedna z mnoha plošinovek vytvořených firmou Apogee. Je variací na hry jako Maniac Miner, nebo Dangerous Dave. Skládá se ze tří epizod po zhruba dvaceti levelech, přičemž první epizoda byla uvolněna zdarma a ostatní se musely dokoupit. Logicky tedy po disketách kolovala jen ta první a zbylé dvě znal málokdo.

Hra není linerální, ale umožňuje vybírat jednotlivé levely téměř libovolně. Pro dokončení epizody je nicméně nutné projít všechny. Levely fungují jako izolované oblasti a jediné dvě společné věci jsou skóre a počet nábojů. Každý level začíná s třemi životy, díky nimž hra odpustí dvě chyby. Po třetí chybě následuje smrt postavy a restart levelu. Devadesátá léta byla drsná, takže výjimečně je možné zemřít i po jedné hrubé chybě a je docela lehké uvěznit se v nevyhratelné situaci. Naštěstí je možné level kdykoliv opustit a zkusit jiný. Save a load je ovšem dostupný jen na hlavní mapě.

Obtížnost je zvolená rozumně. První epizoda je příjemně jednoduchá, i když dokáže občas potrápit. Druhá je složitější a třetí už překvapivě těžká. Pokud víte co dělat, dá se každý level dohrát zhruba za tři minuty. Reálně se čas zvyšuje s počtem neúspěšných pokusů a pod dvacet minut jsem šel jen výjimečně. Úrovně vyžadují trochu cviku, některé i vhodný postup, případně je potřeba zvolit speciální taktiku. Jsou vcelku variabilní, i když je úkol pořád stejný - sesbírat všechny krystaly a opustit level hlavním vchodem. To se pokouší zmařit několik typů nepřátel. Někteří se dají zničit vcelku jednoduše, někteří jsou zranitelní jen někdy a zbylé je nutné úplně obejít. Cestu znepříjemňují i různé překážky, případně zavřené dveře. Je možné sbírat předměty zvyšující skóre, ovšem kromě dobrého pocitu to nic nepřináší.

Zvuky jsou jednoduché, ale vcelku ucházející. Grafika nezapře firmu Apogee. Crystal Caves vypadá lépe než o rok mladší Secret Agent, ale krásnému Commanderu Keenovi 4 se pochopitelně nevyrovná. Po sestřelení se někteří nepřátelé rozpadnou na dvě kosti a pamatuji si, že jsem se toho kdysi v dětství trochu děsil. Akce je relativně poklidná. Crystal Caves není hektická střílečka, ale spíš taktická záležitost, v níž je potřeba občas přemýšlet. Rozhodně nejde o špatnou hru, ale pokud nejste ctitelé starých plošinovek, nemá smysl se k ní dnes vracet. Nevyniká ani atmosférou, ani mechanikami, ani není součástí proslavené série. Jde o solidní mírně nadprůměrnou hru, dnes už ve všech ohledech překonanou.

Pro: nelinearita, průchod levely vyžaduje přemýšlení, rozumně se zvyšující obtížnost

Proti: hra ničím nevyniká a nedokáže překvapit

+10

Thronebreaker: The Witcher Tales

  • PC 90
Určitě ten pocit znáte - na dlouhou dobu se ponoříte do herního / knižního / seriálového světa a potom to najednou skončí. A vy cítíte takové divné prázdno a nemáte vůbec náladu poznávat svět jiný, začít něco nového. Jako když se vám zdá sen, ze kterého už víte, že se budíte, ale za každou cenu chcete ještě na pět minut zabrat, aby pokračoval. V takovém rozpoložení jsem se nacházel po dohrání třetího Zaklínače. Jak jsem to vyřešil? Ještě ten den jsem ho rozehrál znovu. Ani po druhém dohrání však nebyla má žízeň zcela uhašena.

A pak jsem úplně náhodou zjistil, že existuje hra Thronebreaker, která sbírá v recenzích témeř absolutní hodnocení, a která je navíc zasazena do oblastí známých jen z knížek nebo se o nich ve hrách jen mluví. A musím říct, že mi poskytla přesně to, co jsem tak nutně potřeboval - ještě pár hodin ve světě Zaklínače. A vlastně jsem dostal mnohem více, než jsem doufal.

V první řadě mě překvapilo, jak je hra dlouhá. Provedla mě přes pět opravdu rozlehlých lokací, které se od sebe dost zásadně liší jak hudebním doprovodem, vizuálem, tak atmosférou. Mapy jsou naplněny lootem, gwentovými souboji, zajímavými postavami a více či méne důležitými událostmi, u kterých zpravidla musíte zvolit z několika špatných rozhodnutí. Ty mají v něterých případech překvapivě významné následky - od rozzlobených vesničanů, přes snížení morálky vašeho vojska až po ztrátu důležitých postav (na kterých třeba jako já máte založenou celou bojovou taktiku :-)).

Co se týče samotného gwentu, myslím, že na vyšší úroveň komplexnosti už povýšit nejde. Kdyby mi někdo řekl, že na čtyřech bojových liniích (místo šesti v původním Zaklínači) se může odehrávat napínavé hledání tajné únikové chodby z katakomb, soutěž v chlastání trpasličího piva, nebo odklízení infikovaných krav, asi bych nevěřil. Opravdu, příběhové bitvy a puzzly jsou super. Naopak standardní bitvy o dvou kolech mě moc nebavily a bylo jich až moc. Vaši i soupeřovi bojovníci mají spoustu schopností a reagují na různé situace na bojišti, což někdy vyústí v bizarní situace, kdy jednou akcí spustíte řetězec na sebe navazujících akcí a reakcí, které vám klidně vyhrají souboj a vy ani nevíte jak.

Co však tvůrci z CD Projekt RED opět dokázali, je vytvořit příběh a postavy, které mě doslova přikovaly k obrazovce. Což je obdivuhodné vzhledem k tomu, že příběh je vyprávěn především skrz textová okna připomínající gambookové pasáže z Pillars of Eternity nebo (v důležitějších momentech) statické dialogové obrazovky. Klasické cut scény v podstatě chybí. Meve je skvělá hlavní hrdinka a nesourodá dvojka Reynard s Gasconem jsou nejsympatičtější sidekickové za hodně dlouhou dobu. Samozřejmě bychom všichni asi chtěli více Geralta, ale jeho cameo přesně odpovídá tomu, jak autoři hry ctí knižní předlohu.

Myslím si, že Thronebreaker může těžko zaujmout někoho jiného než fanoušky herního nebo knižního Zaklínače. Pro ty je to naopak povinnost. A pokud neholdujete gwentu, stačí přepnout hru na nejjednodušší obtížnost, méně významné souboje bezostyšně přeskakovat a užívat si jen příběh, který stojí za to.
+17

Space Quest I: Roger Wilco in the Sarien Encounter

  • PC 65
Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby Andrej Anastasov byl schopen splnit svůj slib daný v jednom z čísel Score poté, co tento časopis začal pravidelně vydávat plné hry (oproti konkurenci v podobě Levelu to byly všechno dosové tituly) a opravdu covermountoval VŠECHNY SPACE QUESTY (a čtenáři Score se upařili xmrti, konec nepřímé citace). Se sérií Quest for Glory se mu (nebo kdo že to rozhodoval o tom, co se bude covermountovat) podařila trefa do černého a díky uvedení QFG 3, 4 a 1 jsem se dostal k jedné z nejlepších herních sérií všech dob.

Nestalo se tak, Andrew byl odejit (opravte mně, pokud se pletu, ale údajně to bylo proto, že dal přes zákaz ID Softu na cd internetové demo Quake 3) a Space Questy se k širším davům českých hráčů už nedostaly. Když mi pak při instalaci Icewind Dale (když se opět vrátím k Andrewovi, napsal na IWD recenzi, tenktokrát pro změnu do Levelu) vyskočil jakýsi program jménem Roger Wilco, netušil jsem v roce 2000, o koho nebo o co vlastně jde.

O pár let později, navnaděn opět několikerým hraním série QFG a prvních tří grafických remaků King's Questů a prvního Larryho jsem chtěl zkusit i další "Questy." Sice se mi podařilo sehnat VGA verzi, ale časový limit (fuj) a zabití hned na první obrazovce (wtf) však můj zápal poněkud zchladily a trvalo víc než patnáct let, než jsem se k této hře vrátil.

Vězte tedy, že Space Quest 1 VGA obsahuje tolik sviňáren, kulišáren a špeků jako snad žádná sierrácká hra, kterou jsem doteď hrál, i když jejich tituly z osmdesátých let si v tom vyloženě libovaly.

Další zradou je to, že GOG VGA verzi neprodává. Tu (legálně) seženete na Steamu, nicméně i tam nyní defaultně spustíte jen EGA verzi a tzv. Legacy verzi (ve které se VGA verze skrývá) je třeba zvlášť hledat (pokud se nenabídne při spuštění, tak pravým tlačítem kliknout na název SQ kolekce v knihovně).

Těžko říct, co bych na hru řekl, kdyby mi ji Score přineslo ke čtrnáctým narozeninám a na stříbrném podnose...cédéčku a navíc přeloženou do češtiny (protože anglicky jsem tehdy neuměl) jako v případě QFG, každopádně o téměř dvacet let později... pokud jsem se nevztekal a do úmoru neunikal před robotem nebo nechcípal žízní nebo dokola neopakoval kyselinovou sprchu, tak jsem se popravdě spíš nudil...
+15

Heroes of Might and Magic IV

  • PC 90
Po skoro dvou týdnech prakticky nonstop pařby dohrán rozporuplně přijímaný čtvrtý díl. Stálo to za to? Určitě, protože čtverka je prvním z dílů, který přináší do série spoustu novinek. Hru odpálí bombastické intro (konečně), které popisuje apokalypsu na starém světě, když se střetnou dva mocné meče. Naštěstí se v tu chvíli otevřou portály a většina obyvatelstva se stihne zachránit přechodem do Axeothu - aby mohli začít další sérii válek o moc, peníze i z dalších důvodů.

Čtvrtý díl vypadá graficky trošku jinak. Celá hra je komplet izomerická jak při průzkumu, tak při soubojích, čímž se vytratilo trochu toho pohádkového kouzla. Na druhou grafika je špičková a celý ten izomerická styl je jedním z důvodů, proč to má mnohem více RPG feeling než kdy dříve.

Hratelnost přináší změn mnohem více. Začnu tou pro mě nejpodstatnější - obtížnost je nastavitelná a na těch nižších se soupeř víceméně drží základny a jejího okolí s tím že občas vyšle nějakou průzkumnou jednotku. Díky tomu jsem si čtvrtý díl užil poctivě bez cheatování, i když to rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou. Změnilo se ale daleko více. V každém městě můžete teoreticky postavit 8 druhů jednotek, ale v reálu si musíte volit od druhé úrovně vždy mezi dvěmi. Občas je to Sophiina volba (upíři vs. plivači jedu), ale není problém zaměřit jeden hrad na výrobu něčeho a druhý na něco jiného. Jednotky se už nyní nevylepšují, za to se vylepšuje hrdina.

Právě hrdina a jeho vývoj je největším skokem k RPG. Hrdinu můžete stejně jako v předchozích dílech šatit, vybírat mu spoustu předmětů, ale především obrovskou škálu skillů. Ty jsou rozděleny do skupin (průzkumnictví, různé školy magie, boj, velení jednotkám), každá skupina má 4 skilly a každý má pět stupňů. Do čeho investovat napoví většinou samotná podstata hrdiny (nekromant magie smrti, elf magie přírody) navíc levelů není moc (a je tu naprosto nesmyslný level cap na jednotlivé mise). Ale i tak doporučuji minimálně částečný vývoj bojových skillů. Hrdina je totiž samostatná jednotka, která může střílet, útočit (a také zařvat) a ve spoustě map začínáte právě jen s hrdinou, pár mizernými jednotkami a bez hradu. A pokud máte nabušence s pár slušnými artefakty, tak se ala RPG dá projít půlka mapy defacto bez jednotek.

RPG připomíná i průchod mapou, který je linérnější, mapa je členěna na menší oddíly, abyste šli tak jak tvůrci chtějí tu funguje systém barevných bran a stanů na jejich otvírání. Nechybí podzemí, moře a samozřejmě všechno co v předchozích dílech - doly, města, artefakty, potulné příšery. Další změny jsou kosmetické - v jedné partě můžete mít více hrdinů, jednotky se občas toulají na mapě (a někdy dokonce zaútočí i na hrad), v rámci kampaně většinou narazíte na jeden, max dva druhy hradů a jednotek.

Obtížnost šla dolů ve strategické fázi, ale o to je hra krutější v té taktické. To si tak procházíte mapu jako nůž máslem a najednou narazíte na desetinásobnou přesilu, která Vás smete z povrchu zemského. Nezbývá tedy než projít všechny hrady, pobrat co jde a pak taktizovat. Výběr jednotek, kdo na koho zaútočí, síla hrdiny, to vše může změnit i skoro prohranou bitvu. Klíčem jsou silné a rychlé střelecké jednotky, které dokážou z protivníka udělat řešeto dříve než se dostane na dosah meče či pařátu. Jedno mínus - mapy jsou až úmorně obrovské, zejména u poslední kampaně se jedna mise dá hrát i 8 hodin a to těch misí je 32!

No a nakonec si nechám kampaně a příběhové pozadí. Je jich šest a mají jedno společné - jsou parádně napsané, plné zvratů, skvělých postav, dialogů a především spoustu kvalitních textů během misí.

Pravá čepel: Lord Lysander se vydává odhalit podvodného Gryphonhearta Wortona, který si dělá zálusk na trůn Paleadry. Celé je to vyprávěno z pohledu stárnocího panoše Miltona, který přes věrnost zjišťuje, že by chtěl i něco víc od života. Hratelnost je vyrovnaná, zdálky se dá pálit lučištníky a mnichy, anděl je opět ultimátním létajícím killerem.

Sláva minulých dnů: Tady sledujeme mladého barbara Waerjaka, který se snaží změnit způsob života založený na válčení a naučit národ i trochu hospodařit. Je tu jedno těžké rozhodnutí, ale jinak je to průměr o boji proti dalším náčelníkům. Co se týče jednotek byl to boj. Barbaři mají poměrně slabé a pomalé jednotky, málokterá střílí, k mocným Hromovým ptákům se jen tak nedostanete.

Cena míru: Asi nejlepší kampaň. Emilia Nighthaven, obyčejná čarodějná učnice se rozhodne pomoci lidem co utíkají před silnějšími soupeři a založit království Great Arcane. Stává se nezkušenou královnou a proti ní stojí džin Solymr, který slouží nesmrtelnému Magnusovi. Přestože jsou na opačných stranách, je tu úžasně pojatý jejich respekt přecházející k přátelství a nakonec ke spojenectví, rovněž Magnus je záporák par excelence. Hratelnost je parádní, Emilia má spoustu kouzel, navíc kombinace mágů, džinů a mocných titánů dělá z nepřátel cedník.

Elvin a Shaera: Kampaň za efly nám představuje nesmrtelnou lásku titulní dvojice, kterou se snaží překazit zákeřný lord Harke. Je tu spousta citů, romantiky, ale také změna zhýčkaného šlechtice na velitele. Hratelnost je slušná, Elvin je ze začátku sice loser, ale jakmile ovládnete vyvolávání a odemknete bránu nestvůr, Vaší armádou se stanou elementálové doplnění ultimátním fénixem (či pohádkovým drakem).

Polomrtvý: Tady to bylo slabší. Gauldoth je napůl nemrtvý, který se rozhodne pomstít za všechny příkoří. A tak vytváří říši Nekros, mění lidi na nemrtvé a neváhá cynicky obětovat cizí život, aby nakonec prohlédl a postavil se většímu zlu. Nemrtvé jednotky jsou snad nejslabší ze všech - pomalé zombie, duchové, kostlivci, nepříliš silní kostěný drak či ďábel. Jedinou výhodou je upír, který vysává životy a léčí se a který pokud jich je hodně dokáže rozhodnou prakticky sám bitvu.

Pirátova dcera: Tawni je pirátka, který se rozhodla obsadit celé Zlaté moře. Je to drsná hrdlořezka, takže vás čeká spousta vražd, zrad, mordů a minulost v pirátské hospodě. Většina postav zařve, nebo zradí, mise moc nenavazují a mapy jsou opravdu úmorně obrovské. Na druhou stranu si užijete spoustu cestování mořem a navíc Tawni má k dispozici kromě více či méně průměrných jednotek opět zabijáckého černého draka.

Celkově jsem si čtverku užil i díky různým kampaním a nižší strategické obtížnosti. Jen ty mise jsou opravdu neskutečně zdlouhavé. A drobná výtka - kampaně nejsou asbolutně propojené a po jejich odehrání chybí jakýkoliv spojující prvek, nebo třeba i nějaké celkové outro.

Pro: Jednodušší obtížnost a strategická část, větší důraz na RPG prvky a hrdiny, kampaně mají skvěle napsané příběhy, spousta taktizování v bojích.

Proti: Chybí propojení kampaní, některé mapy jsou až neskutečně velké a zdlouhavé.

+19

Ghost Pirates of Vooju Island

  • PC 65
Hrát za ducha se mi nepoštěstí v každé hře, natož za tři najednou, a protože se mi prvotina Autumn Moon Entertainment líbila, pustil jsem se i do dobrodružství protkaného magií Vooju místo Voodoo. Bláznivý příběh a bláznivé úkoly jsou hlavními aspekty tohoto titulu, ale vše tak nějak vyplyne ze situace, takže nikdy nenastane úplný nepřehledný chaos.

Mlsný kuchař Blue Belly, který má místo chybějící ruky vidličku a ne obvyklý hák, mi byl z celé trojice nejméně sympatický a pasáže za něj mě moc nebavily. Naopak Papa Doc byl hodně zajímavou postavou, stejně jako Jane Starling, která mi připomínala Monu de Laffite z A Vampyre Story. Na začátku jsem se na chvíli zasekl, než jsem přišel na to, že mi mohou pomoci moji parťáci, když přetáhnu předměty v inventáři na jejich podobizny.

Nejlepší hláška je bezesporu reakce na počítání odseděných dnů ve vězeňské cele, kdy Papa Doc prohlásí, že tu byl asi někdo posedlý kreslením plotu, ale i narážky na Johnnyho Deppa v souvislosti s Piráty z Karibiku nebo na Miley Cyrus během jednoho zaklínadla stojí za to. Pes s protézami místo všech čtyř tlapek i ocasu a s páskou přes oko byl už však možná přehnaný.

Trochu mě štvalo, že dialogy lze přeskakovat jen při rozhovorech, ale při popisech lokací či předmětů, které tvoří převážnou část herní náplně, nikoli. Párkrát jsem si totiž chtěl část některých popisů nechat zopakovat, ale musel jsem si je vyslechnout celé. Najdou se zde i chyby, kdy postavy jen melou pusou, ale nic neříkají a nelíbila se mi ani aktivace některých předmětů až po vykonání určité činnosti, na což jsem nebyl nijak upozorněn, ale to k point and click adventurám tak nějak patří. Aktivních míst zde navíc nebylo mnoho, takže se o žádný velký problém nejednalo.

Ghost Pirates of Vooju Island určitě nepatří mezi ty nejpovedenější adventury, ale beru to jako odpočinkový titul s příjemnou hudbou, který neobsahuje ani jeden klasický hlavolam a i díky tomu pěkně odsýpá. Znovu se ke hře už ale s největší pravděpodobností nevrátím.

Pro: hraní za duchy, Papa Doc, Jane Starling, některé hlášky, hudba

Proti: Blue Belly, nelze přeskakovat některé dialogy, aktivace nových předmětů bez oznámení

+10

Watch Dogs 2

  • PC 70
Ač městské akce už nevyhledávám mnoho let, řekl jsem si, že si dám vyjímku. Přecejenom mělo jít spíš o stealth hru a tak tam by mě to mohlo víc bavit, řekl jsem si. Po spuštění jsem uvrhnut hned do první (řekněme tutoriální) mise. Pokud budu zdvořile ignorovat oblečení hlavního hrdiny, byl jsem spokojen s ladnými pohyby hlavní postavy i graficky obecně se na to dá koukat i když interiéry jsou obecně prostě takový neosobitý. Nakonec misi splním bez zpozorování nepřítelem a jsem tedy přijat do party!

Obávaná hackerská skupina DEDSEC je však parta floutků, sám hlavní hrdina Marcus na mě působí, že je nejstarší z celé grupy (je mu 24). A tak se podívám v následnym intru, jak mládež odpovídajícně blbne na pláži a zavečírkuje si.

Vnitřní zklamání nad feelingem těchto hackerů, který připomínaj spíš naivní (často nesmyslně ujetý) děcka na erasmu než nějakou profi-hackerskou crew, zkouším přejít se slovy:

"No dobře, je to o mladých pro mladé - eště to nemusí bejt ale špatná hra. Nejsem přece tak starej!"

Rozhodl jsem se pěšky projít městem do hackerskýho doupěte. Ten večírek, jsem si řekl, aspoň tak nějak rozchodím a kochal jsem se nad tím, jak obyvatelé San Francisca hojně něco podnikají, mluví spolu a smějou se mi (šel jsem v trenkách) a musím uznat, že prostředí se vcelku povedlo - takováta bezstarostná letní atmosféra ala "Vice city" z toho jen tryskala. Město vypadá fakt dobře, je živý a lidé v něm působí (aspoň ze začátku) každej unikátně. Brzy se bohužel začnou jejich dialogy a činnosti opakovat, ale tomu se asi vyhnout nedalo. Škoda taky toho směšnýho timescalingu, kdy za tuto možná hodinovou procházku po San Franciscu uběhly ve hře snad dva dny.

Jakési mírné zklamání jsem zažil i při nákupu svršků, neboť v motorkářském ani sportovním obchodě s oblečením, na které jsem po cestě narazil, jsem nenašel normální kalhoty, který bych si já sám opravdu koupil a nepropadl se do země hanbou.

Čert to ale vem.

Brzy tedy začínám plnit mise a jdu do toho s entusiasmem, ač už se mi započíná místy otevírat kudla v kapse. Vezmu to jen v bodech:

♠ Pokud plním misi, vyznačí se přímo na silnici takový obrovský hnusný oranžový navigační šipky, abych nebloudil, ikona u každé kamery v okolí, všude okolo zaměřovací tečky... (i když mám HUD kompletně vyplnutej).

♠ Když jsem na misi, všichni protivníci tam mají kolem sebe červenej obrys. Vidím je i za překážkou, kdekoli. I když mám HUD vyplej. Kdeže nějaká vykláněčka, pánové, vidím všechny ani nemusím skoro pohnout myší (prstem)! Pokud dojde na boj, střílím vlastně do těchto červených obrysů (z dálky totiž není protivník za překážkou skrze obrys vlastně pořádně vidět). (Ano zkusil jsem directors cut, ale obrysy přetrvaly, zmizel jen zaměřovací kříž, což zase nebylo čím mířit.)

♠ Jízda prvním hrou přiděleným autem - model je na šipkách skoro neuřiditelnej, jízda byla spíš utrpením než zábavou. Jedině terénní robustní auta se "špatnou" ovladatelností a chudou akcelerací jsem se naučil uřídit bez kolizí.

♠ Takhle utíkám z objektu, kde sídlí jakási náboženská sekta a hlídači jdou po mě ostrejma, kulky Marcusovi sviští nad hlavou, utíkám o svůj život - opravdu sis Markusi musel dát zrovna teď (při skoku ze zídky) to salto s vrutem?

♠ Vrazím omylem do ženské na chodníku a rozčiluje se, huláká na mě. A vlastně je v právu, naběhnul jsem do ní omylem vskutku negentlemansky. Hra nabízí celkem osm gest (či emocí). Ani jedno ale není SORRY. Asi se jí má teda ustřelit hlava, aby přestala ječet...?

♠ Tu se z ničeho nic u mě objeví (v mé single player hře) jiný hráč a běhá zběsile kolem mě a likviduje všechny hackovatelný objekty, co se mu přichomejtnou) - tyhle "online návštěnvníky" se teda dá vypnout, což jsem samozřejmě okamžitě udělal. Přesto mi tyto online aktivity neustále hra podstrkuje.

♠ Mizení aut je donebevolající, auta mizí běhěm vteřin, nikdy vlastně není tam, kde jsem jej nechal. To se to od San Andreas nepovedlo stále odstranit? Je tak těžký pamatovat poslední auto a jeho pozici, dokud nenastoupím do jinýho?

♠ Náhodou mě jednou přestal jít net. Bez aktivního připojení se hra ani nespustí!

Tohle vše jsem tedy akceptoval, ale musel se vyrovnat s ještě jednou vlastností hry - tím jen těžko snesitelným - zaměření na teenagery. Já jsem na toto prostě asi starej, nedokážu v sobě nalézt potěšení z plnění misí jako:

♣ Ukradnem nevydanou písničku raperovi a prodáme ji za 20 miliónů - ty prachy ale nechcem! To dáme na charitu, ale budeme to - jakože fórek - streamovat na netu!

nebo

♣ Přetočíme trailer k filmu po svym! Šlohnu teda scénář a rekvizity ze studia! To je ono...
Pak to vysdílíme a získáme tím odběratale naší apky. COOL!

nebo

♣ Sprejování grafáčů na baráky - to se opravdu DEDSEC - hustá grupa elitních hackerů - nezmůže na víc, než vandalismus? Přitom to zpravidla nebylo vůbec těžký, jen zdlouhavý a bylo těch míst dohromady snad 20? Uf!

♣ Jedna z vedlejších činností je třeba navštěvování zajímavých míst San Francisca různě po mapě. To zní hezky, ale člověk si musí udělat selfie a sdílet to na síti, aby se to označilo za splněný. Navíc mě to pak jakože NPCčka lajkujou a píšou k tomu komenty. OMG!

__________________________________

Ona to není úplně špatná hra a věřím, že jsem toho dost ještě ani neobjevil, mě to ale stačilo (dokončil jsem hlavní linku, nějaké vedlejší úkoly). Parta "script-kiddies" mi opavdu scházet nebude a od telefonů, apek, sdílení, LIKEů a jánevímčehovšeho chci mít klid nejlépe i mimo hraní PC her, natož pak přímo v nich.

Jó kdyby mě bylo šestnáct, mluvil bych ale jistě jinak... asi bych lítal ještě po městě hlava nehlava a závodil na motokárách.

Jó tyhle časy už se nikdy nevrátí. :(

SUMMARY
Další hektická městská ubsoftí akce, která se snaží v podstatě plně kopírovat model GTA a odívá jej do kabátu ani ne tak hackerského, jako spíše teenagerovského, kde vlastně primárně místo peněz za mise získáváme oběratele DEDSEC kanálu a cílem mise je často streamovat něco po internetu.

70%

Pro: Pěkný San Francisco, některé zajímavé (nikoliv přímo dobré) skladby soundtracku + rádio ELECTRONICA.

Proti: HUD, dost snadné (na vyšší obtížnost), příliš zaměřeno na mladé, nesympatická parta baby hackerů.

+13

Eye of the Beholder III: Assault on Myth Drannor

  • PC 60
Eye of the Beholder III je další díl ze slavné série krokovacích dungeonů. Zápletku představilo krásně animované intro, v němž mi jeden dost nedůvěryhodný chlapík v kápi objasnil úkol. Po sestavení party jsem se ocitl na hřbitově, kde začala samotné dobrodružství.

Nedostatky hry jsem poznal už po první minutě. Tak předně vypadá hůř než předchozí dva díly. Zdálo by se malicherné kritizovat grafiku hry z roku 1993, ale pokud pokračujete v sérii s minimálním časovým odstupem, budete si muset chvilku zvykat. Kdybych pominul vzhled, tak zvuk přejít nemůžu. Je tak špatný, že jsem ho asi po čtvrtině hry vypnul. Chvíle absolutního ticha bez varování střídal strašlivý lomoz, nebo ostře ohraničený praskavý ruch. Někteří nepřátelé zněli jako gramofonová deska která dojede na konec stopy, jiní o sobě dávali vědět nepříjemným kovovým pískáním. Kritiku proslavené hardwarové náročnosti si odpustím, protože je dnes už bezpředmětná. Beholdery nejsou tak svižné jako Dungeon Master a především v boji reagují postavy s mírným zpožděním. Po dopadu kouzla se vše na moment zastaví, což znesnadňuje rychlé manévrování. S tím se ovšem dá počítat.

Třetí velká výtka tedy směřuje k designu úrovní. Už první hřbitovní lokace je mizerně navržená, nezajímavá a nudná. Než jsem ji konečně opustil, tak jsem bezcílným blouděním strávil skoro hodinu času. A to jen abych prošel rozsáhlé mauzoleum, v němž není vůbec nic důležitého. Přesto to byla příjemná změna. Zatímco uzavřené prostory jsou slušné, i když většinou ničím výjimečné, vše pod širým nebem je děs běs. Nejhorší je prapodivně vymyšlené a ubíjející lesní bludiště, které mě uvěznilo na celé jedno odpoledne. Kdyby mi to hra umožnila, s potěšením bych ho tou loučí spálil celé. Musím ale přiznat, že přechody mezi jednotlivými lokacemi vypadají hezky a občas mě hra příjemně překvapila chytrým nápadem.

Obtížnost třetího dílu není vysoká. Nejprve jsem ho chtěl zařadit nad překvapivě náročnou dvojku, ale postupně v žebříčku klesl až pod nekomplikovanou jedničku. Boje jsou těžké na začátku, zajímavé v polovině a nudné na konci. V posledních fázích hry mě nepřátelé téměř nedokázali ohrozit. A když už jsem si říkal, že musí nevyhnutelně přijít náročná zkouška, dostal jsem meč zabíjející nejnebezpečnější protivníky na jednu ránu a na chodbách se objevily stacionární lékárničky. Nepřátelé neoplývají ani variabilitou, ani zajímavostí. Občas to vypadalo že autorům zřejmě došly nápady, protože proti partě dobrodruhů posílali stíny postav bez grafiky a jeden protivník vypadal jako pohyblivá černá skvrna. Hádanky nejsou žádná výzva. Často jsem narazil na soustavu spínačů, hledal zatoulané klíče a oblíbené byly zlomyslné posuvné zdi. Jen málo problémů vyžadovalo dlouhé přemýšlení. Je pravda že mapa chybí a její nepřítomnost obtížnost přeci jen zvyšuje.

Respawn buď téměř neexistuje, nebo neexistuje vůbec. Levely jsou docela pusté, což kontrastuje s druhým dílem, kde se na mě pravidelně valily zástupy potvor, které se pro lepší zážitek neustále doplňovaly. Není tedy nutné šetřit se zdroji, ani pečlivě plánovat postup. Během celé hry jsem použil přesně dva svitky, žádnou hůlku, šest léčivých lektvarů a dva lektvary síly. Kouzlí se stále podle pravidel AD&D, což je pro někoho dobrá zpráva a pro mě špatná. Tentokrát jsem ovšem točil jen asi šest zaklínadel, takže mi ten příšerně nepružný systém kouzlení tolik nevadil.

Minulý díl mě naučil brát všechno co najdu, ale tady to není potřeba. Pokud narazíte na něco důležitého, poznáte to. Zbytek můžete zahodit. Tuším že se nikdy nestalo, že bych životně nutně potřeboval předmět, který by nebyl ukrytý někde na tom samém levelu. Zbraní je k dispozici dostatek a možná jsou až příliš silné. Uchvátila mě očarovaná dýka, která se po hození poslušně vrátila do ruky. Po cestě je možné nabrat spřátelené NPC, ale vzhledem k obtížnosti to není nutné. Já jsem dodatečné členy party používal jako chodící truhly.

Eye of the Beholder III není špatná hra. Staví na velmi dobrých předchozích dvou dílech a její chyby nejsou tak zásadní, aby mě nedokázala zabavit. Přesto je kvalitativní propad znát. Jestli si ji budete chtít zahrát, tak jen jako součást série, nebo pokud už máte odehrané všechny ostatní známější krokovací dungeony.

Pro: několik zajímavých mechanik, krásné animace a obrázky, žádný iritující respawn, sympatická délka

Proti: horší grafika, katastrofální zvuky, příliš nízká obtížnost, některé mizerné lokace, jednoduché hádanky, chybí mapa

+8

Hunt: Showdown

  • PC 95
Nemilosrdná multiplayerová řež zahalená do hávu jižanské gotiky.
Zatímco se zpočátku může zdát, že jde primárně PvE akci, opak je pravdou. Zpočátku jsou totiž střety s ohavnými démony a monstry v louisianských mokřadech docela i náročné. Střety s ostatními hráči navíc jsou na nižších levelech aspoň v mé zkušenosti poměrně vzácné a velmi rychlé (rozuměj smrtící). Několikrát se vám stejně jako mně může stát, že dokonce najdete pomocí clues jednoho ze dvou bossů na mapě, sami ho udoláte a mapu opustíte, aniž byste viděli živáčka.

Vše se ale velmi brzy změní a je nad slunce jasné, že Hunt je hlavně o soubojích mezi hráči. Naučíte se lépe poslouchat zvuky okolí, které jsou absolutně zásadní pro přežití a hra je de facto na nich postavená. Vzdálené výstřely, štěkající psi, praskající větve nebo vylekané vrány a kachny jsou tu od toho, abyste aspoň základně dokázali číst situaci kolem vás. Nádherně zpracované louisianské bayous totiž jsou vše, jen ne přehledné a pokud se rozhodnete hrát hru bez sluchátek, je to v podstatě jako byste jiné střílečky hráli s vypnutým monitorem.

A protože jsou zvuky až takhle důležité, Crytek na nich zamakal. A upřímně, lepší zvukovou stránku jsem ve hře snad nezažil. Zvuky zbraní jsou jednoduše excelentní: jsou nejen velmi realistické, ale také velmi, velmi hlasité. Každá zbraň zní jako řádný vraždící nástroj a ne nějaké callofdutyovské plivátko, takže každá zbraň budí respekt. A blízko zaznivší výstřely z pušky na lov slonů dokonce budí i hrůzu. Nemusíte mít dokonce ani zvuk naplno, aby výstřely i z vaší zbraně byly i vám trochu nepříjemné. To vše ale jen podtrhuje další faktor: jak jsou zbraně zvládnuté.

Klasické colty, winchesterovky, mosiny, dvouhlavňové brokovnice, mausery...všechny střílí velmi realisticky, s parádně zvládnutým zpětným rázem i rychlostí nabíjení. Střílet v Huntu je prostě radost a Cryteku se podařilo najít přesnou zlatou střední cestu mezi realismem/autenticitou a zábavou.

Systém permanentní smrti vašich lovců a jejich vybavení vytváří neustálý pocit napětí, protože je také neustále o co hrát. Při smrti ztrácíte i vybavení vašeho lovce a musíte ho pak dalšímu nakoupit (a některé zbraně jsou velmi drahé). S tím se váže i velice dobrý proces postupného odemykání zbraní. Zatímco leveluje váš lovec, za což si může pořídit různé traity (lékarničky léčí dvakrát tolik zdraví atd.) váš celkový level jako hráče odemyká další a další zbraně, nástroje a traity.
Ztráta vymazleného lovce s řádnou výzbrojí a i 14 traity tak jednoduše hodně zamrzí. Ale pozor! Není to tak, že s novým lovcem, úplným zelenáčem, si ani neškrtnete. Přestože například nemá žádné traity a hra za něj je tedy trochu těžší, představuje stále velmi smrtelné nebezpečí. Protože traity sice hodně ulehčují život, ale přestřelky nerozhodují ani omylem. Proto se hráč necítí frustrovaný, když jde s novým lovcem opět na lov. Víte, že vaše šance jsou stále dost vysoké a ti borci s levelem 50 jsou stejně zranitelní jako vy: stačí jim jedna chyba a jsou vaši.

A co rozhoduje přestřelky? Taktika, přesná muška a v případě lovu ve dvou i spolupráce. Hunt není tak rychlý jako třeba Call Of Duty, ale ani pomalý jako třeba Arma. takřka každá přestřelka či přepadení jsou zážitkem, o kterém stojí za to psát domů.
Někdy je dokonce i zajímavé to, že se nic nestane. Jako jednou, kdy jsme s Bodkinem čekali u námi skoleného démona, až se dokončí jeho zaklínání a my budeme moci se vydat na cestu z mapy. Kombinace asi dvou vzdálených výstřelů, podivného chování zombie před stodolou a snad i špatně interpretovaných zvuků kolem nás dostala do velmi paranoidního stavu, že se nějací debilové pohybují kolem nás a chtějí nám naši odměnu sebrat a nás zabít.

Leč po chvíli se ukázalo, že jsme na mapě opravdu sami a nikde nikdo není. Bylo to až znepokojivé, protože jsme byli opravdu přesvědčení, že někdo je kolem nás a pro některé věci a zvuky neměli jiné vysvětlení. Brrr.

Přidejte si do toho ještě velmi hustou atmosféru jižanské gotiky se všemi jejími temnými stránkami (Deliverence meets Supernatural), fantastický smysl pro detail, příslib minimalisticky a enviromentálně vyprávěného lore v hotové verzi a fantastickou herní komunitu a vyjde vám nejlepší multiplayerová střílečka současnosti. Která ale není pro plebejce a sedláky.

Pro: sound design, zbraně, atmosféra, grafika, prostředí, smysl pro detail, komunita, hudba, krystalicky čistá hratelnost

Proti: někdy síťové problémy

+11

The Sinking City

  • PC 70
Herní výzva 2019 - 5. "Adaptace"

Welcome to Silent Hill mistr Hooooolms.
No dobrá.
Vítejte v zaplaveném Oakmontu, který není zaplaven pouze vodou. Narazíte tu také na spoustu přivandrovalců, na odpor vůči nim, taktéž na podivná nepřátelská stvoření a v neposlední řadě na kupu detektivních případů. A o těch to hlavně je. A co Vás sem vůbec přivádí? Soukromé očko a veterán Charles Reed má vidiny a sny o zatopeném městě a právě tady by se snad měl těchto problémů údajně zbavit. Nebo se alespoň dozvědět jejich původ. A navíc tím podle všeho netrpí sám.

Hra potěší převážně svým podáním detektivky. V otevřením světě získáváte od klíčových postav prvotní indície k případům. Občas dostanete adresu, jindy nějaký ten střípek informací, které je potřeba proklepnout v archívech a po ohledání místa činu si na základě dedukcí vytvoříte jakousi představu toho, co se tu událo. Nebo je to naopak? V tomhle je hra velmi podobná Sherlockovi. A to i se svými přešlapy, ale o tom jindy. Před vyřešením si můžete vybrat, jak případ uzavřete a jaký trest pachatele nemine. Ani tohle rozhodnutí však není konečné. Na řadě je své poznatky zdělit svému momentálnímu šéfovi a během toho se ještě stále můžete na poslední chvíli rozhodnout jinak.

Poznámky a vedlejší případy, na které během svého dobrodružství narazíte, jsou udělány moc pěkně. A mě osobně bavilo pročítat každičký útržek textu, na který jsem narazila. Přicházet tomuto světu a městu na kloub mi přišlo záživné a ohromně mě to bavilo. Je tu i kupa detailů, které velmi potěší. Vyzdvihnu hlavně náhrobky na hřbitově, opravdu, nenechte si je ujít! Či narážky na dění v reálném světě tady u nás. Až mi v hlavě probleskla myšlenka, zda chce Trump opravdu zabít svou matku :D. Atmosféra povedená, postavy zajímavé a namluveny dobrými hlasovými herci. Graficky je hra ztvárněná celkem pěkně, město jsem prozkoumávala ráda, ale časem jsem se začala v domech trochu ztrácet. Interierů je tu totiž jen pár a střídají se stále dokolečka. Oficiální čeština zajisté potěší, místy mi přišla velmi povedená, ale jinak si moc netroufám hodnotit. Soundtrack je výborný a díky podvodním zvukovým efektům a různému chrčení a dunění originální. Audio je pak v některých chvílích parádní a jindy jsem nad ním kroutila hlavou, protože já osobně bych se asi za některý výběr zvuků styděla sama před sebou, natož před světem. Asi nějaký bonusový balíček zdarma... nebo v akci. Doufám, že zdarma...

Pak je tu však soubojový systém, kterého jsem se s každým blížícím se dnem k vydání obávala čím dál víc. A nakonec mě překvapivě bavil. Kdyby tu však žádné takové akční bojové pasáže nebyly, absolutně nic by se nestalo, a dle některých by si hra nejspíš i polepšila. Občas se mi stávalo, že jsem v zápalu boje zapomněla uhlídat životy a detektiv padl mrtev k zemi. To Vás pak hodí hra na nejbližší bod rychlého cestování - k telefonní budce. A to i v momentě, kdy ji ještě nemáte objevenou. Zvláštní to systém.

Nu, a pak jsou tu zápory. Nebudeme zabředávat do toho, že hra je exkluzivně na PC k dostání první rok pouze na Epicu a kritiku si odnesla už jen kvůli tomuto rozhodnutí. Přesuneme se k samotné hře a tam je bohužel nejvíce do očí bijící právě inteligence postav ve městě. Jsem ráda za každou snahu živého otevřeného světa, ale když se Vám po přesunu najednou načte 20 lidí bez zjevného cíle, které bezmyšlenkovitě bloudí a naráží do předmětů i zdí a zabočují trhaně, řeknete si, že byste raději uvítali prázdné město s pár stojícími skupinkami lidí. Tedy minimálně já jsem si to řekla mnohokrát. Však by to i dávalo smysl. Ve městě teď nejsou zrovna dvakrát přívětivé podmínky. Nesnášenlivost na každém rohu a k tomu nepředvídatelné nebezpečné nestvůry jsou podle mě dostatečným důvodem proč být raději zalezlý doma a vyrazit do ulic jen v nejnutnějších případech - když dojde jídlo, léčivo a podobně. Ale ne, nejenže se to tu hemží lidmi jen tak, aby se neřeklo. Ještě na Vás prapodivně reagují, i vzájemně na sebe. Například, když se dostanete k zamořenější části města a vyběhnete s nepřítelem za zády mezi lidi, tak někteří se sice dají na úprk, ale stejně si vyslechnete komentář ve smyslu, že jste se jako Charles nejspíš do čista pomátl, když po Vás něco jde. Dokonce na mě v takové situaci jednou střílel strážník. O potyčkách mezi občany, kdy jeden druhému dává přes hubu (mimochodem s velmi srandovním ozvučením, jak jsem již naznačovala ve třetím odstavci) nebo někdo zastřelí člověka na zalidněné ulici a nikdo na to neraguje, radši ani nemluvit. Nejspíš je to na denním pořádku a jen já jsem tady ta přecitlivělá. :D

Celkově bych The Sinking City zařadila jako šestkovou až sedmičkovou hru, povedenou chytlavou detektivku a jako horší open world. Rozhodně je co vytknout, ale také co vychválit. A zase je to po delší době kousek, který jsem procházela s opravdovou chutí a nadšením z každé nové mise. A ač hru hodnotím procentuálně stejně jako Call of Cthulhu, kterou jsem si střihla chvíli před tím, a rozhodně bych ji v rámci srovnání označila za celkově kvalitnější kousek, tak spíš budu vzpomínat tady na Charlese a jeho svobodnější vyšetřování. Ale je pravda, že tomu jsem také věnovala až trojnásobek času, tedy nějakých 36 hodin.

Pro: Atmosféra, audio, detaily, detektivní práce, efekty, herecké výkony, herní doba, oficiální čeština, OST, příběh, svoboda a volby, texty, vedlejší případy, zpracování světa

Proti: Audio, interiéry jako přes kopírák, spousta maličkostí, umělá inteligence obyvatel města, zvláštní soubojový systém, který nemusí sednout každému

+23

Total War: Three Kingdoms

  • PC 85
! Koho nezaujímajú obkecávačky tak nech preskočí na zhrnutie !

Najnovší Total War nás prenesie do Činy v období Troch ríší.
V komentári len vyberiem a zhodnotím pár hlavných častí hry.

➤hrdinovia a generáli: už vo Warhammeri sa začali generáli dostávať do popredia a bolo na nich kladenej viac pozornosti. A v Three Kingdoms sa to ešte zvýšilo. Pred spustením kampane si môžete zvoliť medzi kampaňov ktorá sa sústredí viac na postavy alebo tradičnou v ktorej sa v bitkách viac prihliada na taktiku ako na hrdinov. Čo sa týka postáv tak tie má káždá frakcia vlastné a unikátne. Delia sa na velitelov, predvoj, stratégov, šampionov a stráž. Musím uznať že sú naozaj skvelo spracovaný čo sa týka vzhľadu brnenia a zbraní.
➤mapa kampane: Čína je za mňa nádherné miesto, a preto aj hlavná mapa kampane na ktorej sa odohrávajú vaše ťahy je skvelá. Trošku viac kopcov a riek ktoré musíte obchádzať ale inak k mape nemám nejaké zvlástne výhrady. Len dúfam že do spodnej časti mapy pribudne viac frakcí lebo je to tam naozaj prázdne.
➤bojové mapy: veľmi rozmanité a prakticky sa neopakujú, jedine že by ste viac krát bojovali na jednom mieste, napríklad v meste. Taktiež sa vrátili tradičné obliehacie bitky ktoré sú viac prepracované takže si ich človek aj viac užije.
➤jednotky: v skratke sa delia na jednotky bojujúce na blízko, strelecké, obliehacie a jazdecké jednotky. Čo sa týka dizajnu tak je jednoduchší ale tak čo by ste čakali ked väčšina vojakov sú len roľníci. Za mňa by si hra zaslúžila trošku viac druhov jednotiek ale z minulých Total Warov mi je jasné že onedlho sa do vytvárania pustia moderi.
➤diplomacia: pred vydaním hry sa rozprávalo že diplomacia a jej možnosti majú byť posunuté na vysokú úroveň, až na úroveň Crusader Kings. Môžem potvrdiť že je diplomacia omnoho lepšia a je v nej viac možností ale na úroveň hier typu Crusader Kings ešte nedosiahla. Čo ale určite ocenujem je darovanie miest spojencovi.
➤hudba: tradičná čínska muzika, niekomu môže liezť na nervy, mne osobna sa veľmi páčila.


!! Záverečné zhrnutie !!
Najnovší diel Total War je po dlhej dobe hra ktorú som si kúpil za plnú cenu. Osobne som ju kupoval s kamarátom pretože sme mali v pláne hrať coop kampaň a musím povedať že som si ju užil aj ked trvala dlho. Čínu ako takú mám veľmi rád a tak som bol celkom šťastný že nový diel zasadili do obdobia vojen troch ríší. Mapa kampane je krásná, taktiež mapi na ktorých sa bojuje sú super. Diplomacia pokročila na vyššiu úroveň a máte v nej viac možností. Jednotky síce nie sú tak rozmanité ale verím že to napravia moderi. Každopádne ma nový diel tejto skvelej veľmi potešil, zaradujem ho do môjho rebríčku TOP Total War hier na 3 miesto a som veľmi zvedavý čo vymyslia nabudúce. Možno Warhammer 3 ?

HODNOTENIE: 85/100%
+10

Blackguards

  • PC 75
Daedalic hry mám rád, ale Blackguards jsem se dlouho vyhýbal. Možná za to může za to ten název (Blackguards), který mě odrazoval. Vlastně ani nevím, proč se hra jmenuje právě takhle. Nezjistil jsem to ani po druhém dohrání. Pak jsem si Blackguards koupil v nějakém balíku při slevách na GOG, nainstaloval, rozehrál a užasl. Připadal jsem si, jako bych se znovu ocitl ve starých dobrých Stínech nad Rivou, převlečených do kabátku Drakensangu.

Ze stínů nad Rivou je kompletně převzatý bojový systém. Nebo je možná převzatý z papírové hry na hrdiny Das Schwarze Auge, což je německá varianta Dračího doupěte, na které jsou založené jak Stíny nad Rivou, tak Drakensang. Pokud jste si boje ve Stínech nad Rivou oblíbili, budete v Blackguards jako doma. Rozdíl je jenom ten, že ve Stínech probíhaly boje na čtvercové mřížce a tady na hexové. Grafika Blaskguards je pochopitelně pokročilejší než ve Stínech, ale, jak už jsem se zmínil, z větší části je převzatá z Drakensangu.


80 - 90% náplně hry tvoří bitvy. Kromě bitev najdete ve hře už jen statické obrázky městeček a vesniček, na kterých (kliknutím) oslovujete trenéry, léčitele, obchodníky a podobnou havěť. Nákupy, trénink, zadávání questů i jejich odevzdávání probíhá natolik očesaným způsobem, že už to snad víc očesat nejde. Mezi (statickými) lokacemi a bojišti se přesouváte na mapě.


Ještě se musím zmínit o anotaci hry, která nám říká, že "záchrany světa se chopili zatracenci a zločinci odsouzení na smrt, blablabla, ve hře se ujímáte role usvědčeného a odsouzeného vraha, který se s partou neméně pochybných existencí , blablabla a tak dále." To je taková nepravda, až hraničí se lží. Váš protagonista skutečně začíná v kriminále, zatím ho však neusvědčili. Ani sám neví, jestli předmětný zločin spáchal a nebo nespáchal (ztráta paměti, žejo). Na útěku z vězení se k němu přidá trpaslík, který v opilosti zapálil hospodu (tedy žádný vrah) a preventivně zadržený cizinec (tedy žádný zločinec).

Začínáte se třemi charaktery a vaše družinka se postupně rozroste až na pětici. Vaši společníci přicházejí i odcházejí bez toho, že byste mohli jejich příchod či odchod nějak ovlivnit. Docela zamrzí, když někoho za drahé peníze vytrénujete u trenéra a on vzápětí práskne do bot, nebo zaklepe papučema, Příběh je nastavený napevno a vy nemáte vůbec žádnou možnost něco změnit. Jedině se snad můžete rozhodnout, jestli některé vedlejší úkoly splníte dříve a nebo později.

Některé boje jsou zábavné a pohodové (podotýkám, že jsem hrál na lehkou obtížnost), u jiných se i na lehkou obtížnost docela zapotíte, protože obsahují nejrůznější záludnosti a chytáky. Každý souboj však můžete opakovat kolikrát chcete, protože hra se na začátku bitvy automaticky uloží a vy si můžete nahrát autosave. Asi dvakrát jsem zakysl a musel jsem se podívat na YT, abych zjistil, jaká strategie (případně jaké dovednosti vašich svěřenců) vede ke zdárnému vítězství.

Hra není nijak dlouhá. Bez návodu (jen s dvěma nakouknutími na YT) jsem ji měl dohranou za pár krátkých večerů.
+12

Nekopara Vol. 0

  • PC 50
Nekopara Vol. 1 byla dost švihnutá záležitost, tak moc kawaii, až se člověk stydí, že to vůbec zkusil. Takže bylo jasné, že jednoho dne vyzkouším jeden z dalších dílů!

Nekopara Vol. 0 je jen krátký příběh odehrávající se před prvním dílem, kdy byly ještě všechny Neko pod jednou střechou u Shigure doma. Jedná se vlastně o jeden den ze života kočičích dívek a vypráví o starostech, které s nimi Shigure má. Několik humorných scének, a to je vlastně vše. Sbírka průšvihů, roztomilých rozhovorů a hlášek.

Hráč (teda "hráč") se tedy jen dozví více o charakterech Neko a jejich vztahu k Shigure a Kashou. Herní doba je asi jedna hodina a stejně jako v ostatních dílech jde jen o sledování příběhu bez možnosti jej někam usměrnit.

Humor obsažený ve hře je fajn. Člověk se neubrání občasnému smíchu, charaktery jsou docela funny a každá z Neko je úplně jiná, ale přesto (nebo díky tomu) se hezky doplňují. Je tedy škoda, že je ve výsledku Nekopara 0 o ničem a jedná se vlastně jen o skeče. Navíc hudba je úplně stejná jako v jedničce a začala mě docela otravovat (ale lze vypnout).

Takže ve výsledku průměrných 50%.

Pro: Kawaii desu ne

+14

Grow Home

  • PC 80
Zprvu jsem neměla vůbec náladu se do Grow Home pouštět. Svým vizuálem na mě hra na první pohled působila, jako vhodná pro děti. Po nějaké době hraní, se mi však hra zalíbila a naopak bych ráda zkonstatovala, že je téměř pro každého.

S robotem jménem B.U.D. jsem měla za úkol prozkoumat prostředí planety, na které jsem přistála, a zároveň vypěstovat obří rostlinu, po které jsem se pohybovala stále výše k dalším lokacím.

Ač nemám strach z výšek, musím uznat, že mi mnohdy nebylo úplně příjemné, když jsem visela na samém okraji skály a snažila se vší silou držet, div jsem nerozbila tlačítka u myši (každé tlačítko ovládalo jednu ruku).

Naštěstí se dalo po mapě pohybovat nejen šplháním ale například i pomocí trysek, které má robot připevněné na zádech, teleportů, či květiny, použitelné jako padák atd.

Kromě prozkoumávání hru zpestřovalo sbírání krystalů, z nichž se některé nacházely na dost nepřístupných místech. Několikrát jsem celou mapu prolezla, a přesto jsem na konci ztroskotala na sesbírání 98% krystalů ze 100%. Opravdu by mě zajímalo, kde zůstala zbylá dvě procenta.

Za nejobtížnější část z celé hry považuji poslední část, kde jsem přeskakovala po malých otáčejících se meteoritech. Když jsem takhle jednou pátrala pro krystalech a konečně nějaký na jednom z meteoritů zahlédla, stálo mě nemalé úsilí se k němu dostat, a když už jsem byla téměř u něj, přeskočením na jeden meteorit jsem jím propadla skrz (bug) a padala až dolů, protože pode mnou nic nebylo. To jsem myslela že vyletím z kůže.

U Grow Home jsem strávila kolem šesti hodin a řekla bych, že to bylo tak akorát. Mapa není příliš velká, a tak se člověk brzy naučí, co kde je. Ráda někdy vyzkouším i další díl Grow Up.
+17

The Witness

  • PS4 85
Drektova výzva - 4. Drektova ocenění

Hru jsem znal pouze z nějakých těch videorezecenzích, a když jsem ji zapínal, říkal jsem "To bude taková pohodová hra na pár hodin". Jenomže jsem se velice zmýlil. Začátek tomu sice napovídal, ale po průchodu prvními pár lokacemi, to začínalo přibírat na obtížnosti. Největším oříškem, vždy bylo pochopit daný systém obrazců, a poté, už jenom přemýšlet, co že to dělám špatně, že se mi stále nedaří to spojit správně.

Ze všech těch puzzlů, které jsem dělal, mi dal nejvíce zabrat ten tzv. "Tetris". Ten jsem sice pochopil, ale pouze částečně a neustále mi dělal obrovské potíže. Další puzzly, ovšem také nebyly vůbec snadné, a docela jsem se s nimi natrápil, a dokonce jsem byl u některých pasáží nucen použít návod, jinak bych tam zkysl asi na hodně dlouhou dobu. Docela mile, mě překvapily puzzly založené na zvuku ať už chůze nebo ptáků, protože ty byly vcelku jedinečné.

Ostrov je rozmanitý, ale velmi přehledný, a po pár proběhnutích, už víte, kde se co nachází. Ke všemu můžete použít i loďku a prohlédnout si ostrov i z jiné perspektivy. Horší, už je to s příběhem, protože při procházení ostrova narazíte pouze na několik soch lidí, ale na žádného živého člověka, ani tvora nenarazíte. Jediné, jak se něco můžete dozvědět je pomocí poházených nahrávek, které, ale převážně kecají něco o souboji mezi vědou a vírou.

Pro: Obtížnost puzzlů, promyšlenost ostrova

Proti: Příběh

+16

Septerra Core: Legacy of the Creator

  • PC 90
Septerra Core je zvláštní případ. Hra, které dávám 90% a přesto jsem ji nikdy nikomu nedoporučil, protože jsem se bál, že mě dotyčný bude proklínat za každou přehozenou páku v jednom z mnoha generických bludišť. Je až neuvěřitelné, kolik navzájem si podobných lokací, backtrackingu, respawnujících se nepřátel musíte strpět. Ale stejně jako se kontinenty světa Septerry pomalu posouvaly k očekávané konjunkci umožňující slunečním paprskům proniknout až k jádru, i já jsem postupně objevoval kouzlo hry, až jsem si ji zamiloval.

Svět sedmi kontinentů vznášejících se nad sebou a obíhajících kolem žhavého biomechanického jádra evokuje filmy Hayao Miyazakiho. Každý kontinent je jiný (kromě toho, že všechny mají nejspíš společného dodavatele pák) a každý má svou vlastní atmosféru. Asi bych to přirovnal k planetám v KOTORu. Postupně navštívíte město Oasis, které žije z odpadků padajících z kontinentu obíhajícím nad ním, dále Větrné město s obřím hřbitovem, kontinent, který zmítá válka dvou národů, obří bazar, prales obývaný podivnými tvory, pirátský kontinent i císařské město. Příběh Vás provede všemi lokacemi a do některých se budete i vracet.

Příběh a postavy jsou nejsilnější stránkou Septerry. Jak jsem už naznačil v úvodu, podle proroctví se každých sto let kontinenty seřadí tak, že paprsek světla ze slunce doputuje až k jádru, které je vlastně oborvským počítačem. Právě v této vzácné chvíli konjunkce je možné pomocí (momentálně dobře ukrytých) klíčů odemknout tajemství jádra. Toto proroctví velmi zajímá generála Doskiase z řad Chosen (vládnoucí třída), ale protože ke konjunkci nemá dojít nijak brzy, rozhodne se jít štěstíčku trochu naproti a uchýlit se k násilnému posouvání kontinentů pomocí podivných zbraní hromadného ničení. Tím vyvolá občanskou válku mezi svým lidem, i chaos na ostatních kontinentech.

Do toho všeho se přimotá hlavní hrdinka Maya, která žije se svým dědečkem ve městě Oasis a dny tráví přehrabáváním odpadků. Když jednoho dne zahlédne na obzoru lodě Chosen, moc dobře ví, z toho nic dobrého nekouká. Začne se v tom trochu šťourat a než se naděje, je vržena do víru událostí a závisí na ni osud celého světa. Po cestě se k Vám přidá 8 zajímavých společníků, z nichž každý má unikátní schopnosti i motivaci - někteří hledají pomstu, někteří vykoupení, s některými se znáte od dětství.

I když příběh na první pohled (i vlivem grafického zpracování) působí velmi dětsky, překvapí Vás, kolik lidí v něm vlastně zemře, a že zdaleka ne vše dopadne přes veškerou snahu dobře. Například pointa, ke které dospěje love story Corgana a Layly, je jednou z nejpůsobivějších, které jsem ve hrách viděl. Postavy mění svě postoje a strany a nikdy nevíte, jestli ten na koho střílíte, není náhodou Váš budoucí společník.

Septerra Core je poctivé RPG, inventář máte pořád plný předmětů, které buď nacházíte nebo nakupujete/ prodáváte. Hra obsahuje i prvky adventury (kombinování předmětů). Tahové boje a systém kouzlení pomocí karet, které po světě nacházíte, mě docela bavily. Kombinací karet vyvoláte silnější kouzla a jejich animace jsou dost povedené. Když už ale procházíte některou lokací popáté a opakovaně čelíte těm samým respawnovaným nepřátelům, ocenili byste funci na jejich přeskočení - vlastně spíš na přeskočení celého boje (na to cheat je), někdy i celých lokací (na to cheat není :-)).

Chápu, že se asi každý nepřenese přes zmíněné nedostatky, taky mě štvaly. Pod jejich nánosem se ale skrývá poutavý příběh se sympatickými postavami a nezapomenutelnými momenty.
+11

God of War: Chains of Olympus

  • PS3 80
Od handheldového vedlejšáku, byť v podobě HD remasteru pro PS3, jsem neměl nikterak velká očekávání. Počítal jsem s tím, že bude hra notně osekaná a zjednodušená, že bude mít nijaký příběh a možná dokonce, že se při hraní nebudu moc bavit a všímat si omezení letité platformy. K mé radosti jsem se spletl a Chains of Olympus si v ničem nezadá s prvními dvěma hrami.

Jasně, jedná se o prequel, který má doplnit (nikoli posunout) děj původních dvou her, takže se nejedná o žádné příběhové orgie. Ve zkratce jde o to, že než Kratos začal vyvražďovat bohy, tak vyvražďoval jiné bohy. Do toho nějaké to PTSD okolo Kratovy rodinné tragédie a to pro další cestu za pomstou úplně stačí.

Chains of Olympus se v ničem výrazně neliší od prvních dvou her. Místy je co do detailů prostředí a ostrosti textur skromnější, ale nehrát ho takhle brzy po dohrání dvojky, tak si asi ničeho nevšimnu. Pořád se na to dobře kouká, stále se to parádně hraje a již zajeté herní mechaniky se tu a tam i příjemně rozšiřují. Tvůrci nepředvádí po stránce designu nic extra originálního a spíš recyklují to, co zavedli v Santa Monica Studio, ale prostředí se rychle střídají a hledání skrytých truhliček, řešení jednoduchých puzzlů a rubání rozmanitých nepřátel i tady nadmíru baví. Osobně bych ocenil více epických momentů, avšak nemůžu říct, že bych trpěl nedostatkem bossů. Je jich dost a jsou parádní. Postupně příjemně přituhovalo, byť se tentokrát ani jednou nestala hra vyloženě frustrující. Otravné časované puzzly tu nejsou, souboje jsou na normal obtížnost tak akorát těžké aby šly projít na jeden, maximálně dva pokusy - bossfighty nevyjímaje.

Co mi až tak nevonělo byly striktně vyhrazené koridory ohraničené neviditelnými stěnami a to i v místech, kde zdánlivě Kratovi nic v pohybu nebránilo. Hádám, že to mělo nějaký důvod u handheldové verze, ale u PS3 to působí divně, obzvlášť proto, že původní dvojice her to měla ošetřena daleko citlivěji. Stejně tak bych se nebránil přemapování kláves. Docela mě štve, že každý díl má jinak rozložené ovládání, na které je potřeba si určitou chvíli zvykat. Když už to takhle hezky vydali ve zremasterované kolekci, mohli to sjednotit. Hoši z Ready at Dawn rovněž nezvládají kameru, která často při soubojích nezabírá, to co by měla, a stává se z toho nepřehledný maglajz - zejména v užších koridorech, kdy jsem se poměrně často zasekával o nepřátele a neviditelné stěny a dostával se do nepříjemných řetězců útoků, ze kterých bylo těžko úniku.

Jinak ale vesměs nemám větších výtek. Chains of Olympus pokračuje v nastoleném trendu série. Je to kvalitní a velmi zábavná rubačka, která sice sérii nikam neposouvá (logicky), ale fandy, kteří chtějí prostě jen další nášup (s cca poloviční herní dobou), bezesporu uspokojí.

A ta hudba panečku, místy úplný Battlestar Galactica vibe.

Pro: chytlavá hratelnost, grafika, kvalitně navržené bossfighty, design prostředí, hudba

Proti: neviditelné stěny, místy nezvládnutá kamera, zase jinak namapované ovládání

+10

Secret Files 3

  • PC 70
Pro sérii Geheimakte (ano, i tretí díl jsem hrál v němčině) mám svým způsobem slabost, i když nejde o nic světoborného po stránce příběhu, ani zpracování. Hlášky, citace, inspirace vším možným i nemožným, ale pořád se to ještě dá (a pořád to působí líp, než Secret Files: Sam Peters, která se zde objeví alespoň v podobě fotografie.

Hra tentokrát nabízí, ehm, čtyři, ehm, různé konce, ale jejich dopad na hru je minimální a vpodstatě ovlivňují jen dvě poslední stránky panoptika "co se s nimi stalo", které si možná pamatujete ze závěru Falloutů.
+7

Legend

  • PC 65
Legenda, v určitém slova smyslu. Když jsem v Excaliburu 19. kdysi viděl screeny z této hry i jejího pokračování Legend 2, tak jsem věděl, že tu hru chci, že to je to, po čem toužím, že to vypadá jako stolní dračák, ale na monitoru. Léta plynula a já měl to štěstí, že jsem kdysi na eBayi koupil v perfektním stavu obě krabice v Amiga verzi a hlavně ta od prvního dílu byla naprosto extatická, hutný materiál, opravdu stylová nádherná kresba, hutný manuál na křídovém papíře, prostě luxus (krabici jsem nedávno přeprodal do Červovy sbírky Amiga krabicovek, jako několik dalších akčněji laděných RPG, které jsem nějak nedával a věděl jsem, že bych je nikdy nedohrál).

Na první pohled jednoduchý bojový dračák je zde ve své podstatě velmi komplexní. Po světě se potulují hordy skřetů a jiných nepřátel a váš úkol má kapku i strategický charakter. Na mapě vidíte pohyb nepřítele v reálném čase. Vy musíte navštěvovat několik pevností a měst a zásobovat je financemi, aby se dokázaly vůči hordám ubránit. Finance získáváte v soubojích a to jak venku, tak v příběhových dungeonech, kde je třeba najít důležité artefakty a klíče do dalších lokací.

A tady se odehrává stěžejní charakter hry - v příběhových dungeonech a bitvách, které jsou viděny izometricky a dokonale navozují takové to stolní dračí doupě, kde si pán jeskyně vyhraje a postavám do cesty staví plasticky vytvořené místnosti s nábytkem a potvůrkami (něco jako Hero Quest). Graficky hře není co vytknout, protože prostředí je namalováno naprosto dokonale a stylově a tady vlastně rozhodla dost grafika v tom, proč jsem tu hru tak chtěl. Myslel jsem si, že když to dobře vypadá, bude se to parádně i hrát. V izometrickém pohledu vidíte výřez každé místnosti nebo bojiště, zdi mají hezky kamínkový obklad a různé detaily, jsou tady truhly, stoly a samozřejmě spousta aktivních prvků, které před vás staví megasložité puzzly, jež je třeba vyřešit, aby se někde něco otevřelo.

S tím je spojen systém kouzlení, který je naprosto jedinečný a skoro si troufám tvrdit, že prakticky dodnes nenapodobený a nepřekonaný. Jasně, míchání ingrediencí v moždíři různě ve hrách najdeme. Ale tady nenamícháváte jedno kouzlo z nalezených a nakoupených ingrediencí, tady sestavujete celou posloupnost magických efektů, jako byste sestavovali program a pak jej spustíte. Nějaký puzzle se skládá třeba z plošinek, na které musíte seslat různý magický efekt v různém pořadí, takže to vypadá třeba jako - seslat kupředu, kupředu, oheň, seslat kupředu, blesk, kupředu, kupředu, telekineze, ta stiskne za tím vším páku a cesta je otevřena. Tohle všechno musíte namíchat najednou a seslat. Hra před vás staví složitější a složitější kombinace, z některých jde hlava opravdu kolem, v mnoha místech budete zoufale přemýšlet nad tím, že tohle fakt prostě nedáte, jindy se budete bít do hlavy, že vás nenapadlo využít zpětný chod nebo změnu směru nějaké plošiny a mícháte kouzlo znovu a zkoušíte jiné varianty, abyste daným směrem seslali potřebné efekty. V cestě vám stojí sloupy, voda, propasti. Proto nemůžete k aktivnímu prvku přijít rovnou a vyřešit problém fyzicky.

Postavy samozřejmě získávají expy a roste jim úroveň, lepší výbavu nakoupíte v obchodech měst nebo naleznete v dungeonech. Příběhová linka se vám postupně odkrývá pokecy v hospodách, návštěvami králů měst, mnohé indície naleznete na svitcích.

Tím bychom popsali hlavní klady hry, kterými je jedinečná, legendární a lákavá. Nyní přejděme k prvkům, kterými autoři hru doslova zabili.

Souboje - ovládáte v reálném čase 4 postavy (kouzelník, zloděj, bard, bojovník). Tedy ovládáte, to je silné slovo, souboje totiž probíhají fakticky automaticky, není zde ani pauza a vaše postavy se okamžitě seběhnou k nepříteli a rubou do něj fyzicky. Vše se odehraje v několika sekundách a pak koukáte s otevřenou pusou na vaši pobitou partu a Game Over obrazovku. Co to jako bylo? Takže jinak, dávat více pozor, využít postranních ikon izometrického výhledu, který až příliš podezřele připomíná Populous. Je tady možnost kliknout na ikonu u barda, který začne pět nějakou bojovou píseň a vaší partě naroste efektivita v úderech. Fajn, efekt se dostaví. Jenže co dál, bitva zběsile probíhá a vy se zkoušíte ikonami pohybu dostat rogue charakter za záda nepřítele, aby efektivně provedl backstab, ó povedlo se, nepřítel se hroutí a můžu jít na jiného. Sakra, bojovník v čele má poslední ukazatel života (v podobě lebek), rychle k němu poslat pohybem kouzelníka, rychle nakliknout léčivé kouzlo, které jste si prozíravě namíchali v několika dávkách v díži před bitvou. No a já vám dám, parchanti, namíchal jsem si fireball, šup ho do vřavy, ale co to, bojovník sejmul jednoho nepřátelského bastarda a přebíhá k dalšímu a rovnou do cesty kouzelníkovu fireballu, bum, ten zasahuje rozsáhlou plochu a zasahuje i mé postavy, game over. To vše opět v několika sekundách. Bitvami se tak člověk doslova protrápí, jsou plné neovladatelné akce, to co ovládnete musíte stíhat v desetinách sekundy, jinak s pláčem koukáte na spoušť a loadujete. Diablo je v tomto směru ovladatelnější a méně akční.

Být tohle na tahy, je to RPG snů, ale ty hektické, hektičtější a postupem času ještě hektičtější bitvy to totálně zabíjí, v reálném čase je prakticky nemyslitelné, že tohle budete opravdu smysluplně ovládat. Semo tamo vaše božská ruka pozmění děj bitvy, ale pořád vesměs koukáte a modlíte se, aby nějaká z postav v těch pár sekundách nedostala úder a neskončila pod drnem. Zatímco se snažíte o backstab zlodějem, dostává fatální damage váš kouzelník, kterého jste přitom poslali, aby seslal heal na vašeho bojovníka, kterému dochází dech. V podstatě jen čekáte, kdo zemře dříve.

Škoda, velká škoda, byla to má vytoužená hra snů a dostavilo se zklamání ze zběsilé akce. Přitom hra překypuje tolika skvělými nápady, na které si nikdo další dodnes netroufl. Přes to vyslovím slůvko naděje, bohužel už ne pro mě. Ale kdo zvládá hektické akce, klikajdu a umí se opravdu velmi rychle rozhodovat, tak by ve hře mohl najít zalíbení a plnými doušky si tak užít jejich pozitivních aspektů. Závidím těm, kteří to hle zvládají.

Pro: Grafika, systém kouzlení a puzzlů, strategické prvky. Naprosto legendární look.

Proti: Katastrofálně akční bitvy 4 vašich postav v reálném čase, v kterých všichni naprosto zběsile pobíhají a činí hru takřka nehratelnou.

+10

Factorio

  • PC 90
Hra by se dala shrnout větou: "Stále nestačí." Támhle si chcete postavit továrnu na obvody, ale začne vám docházet železo, tak rozšíříte těžbu, ale pak nestíhá zpracování, atd... člověk se snaží vlastně celou hru jen pořád předělávat zvětšovat a zefektivňovat. Hra je to s úžasným nápadem plná kreativity. Varování: Silně návykové.
+7

Horizon Zero Dawn

  • PS4 60
Pro mnohé hra roku 2017. A já musím dodat, že asi nehráli poslední Zeldu.

Moje pocity v bodech:
- Lore je dobrý, bavilo mě zjišťovat, co se stalo s původními obyvateli Země. Příběh samotný ale ničím nepřekvapí. Klasika o záchraně světe. A záporák je zlý, protože je zlý. Nuda.
- Aloy je sympatická, ale svým dušínovstvím po čase předvídatelná a nudná.
- Zbraní několik, ale většina z nich je jen do počtu. 95% času budete používat luk, protože je nejúčinnější, nejuniverzálnější a nejužitečnější. Ten zbytek pak budete používat jen pro ozvláštnění vašich herních seancí, abyste zahnali stereotyp a nudu.
- Nepřátelé jsou na každém rohu, kopci, cestě. V kombinaci s jejich rychlým respawnem se jedná o nejotravnější složku hry.
- Proč většina po světe rozesetých poznámek ze staré doby jsou nějaké reklamy na neexistující produkty, které vám o světe nic neřeknou?
- Kterého kreténa napadlo do hry přidat létající potvory? A proč k tomu tedy alespoň nepřizpůsobili gameplay? Ono je totiž logické, že když to lítá a já ne, budu na to střílet ze země, ale jakmile člověk zamíří do vzduchu, kamera se zaboří do trávy a vy nemáte tucha, kam střílíte. Bravo *slow clap*
- Co fakt musím bez keců pochválit jsou dialogy, resp. jejich technické provedení. Obličejová animace je skvělá, hra má dobře zvládnutý pohyb očí a působí to přirozeně, v konverzacích se postavy i hýbou a tak na vás jen blbě nečumí... Málokdy jsem dialogy přeskakoval, třebaže jsem měl titulky již dávno přečtené. Bravo *standing ovation*
- Grafika je jinak úchvatná, ale i na PS4 Pro to jede jen ve 30 fps. Uvítal bych klidně horší grafiku, ale se stabilnějším frameratem.
- Loadingy trvají věčnost!
- Hře by mnohem víc slušel semi-open world, jako byl třeba v rebootované Laře. Open world tady není úplně dobře zmáknutý. Svět je prázdný, cestování je kvůli nepřátelům otravné a svět kromě collectiblů v podobě "to do list" nic nenabízí.
- Když už jsme u toho světa, nezlobil bych se za povedenější parkour, protože obíhat několikrát celou skálu, abych našel ten jeden výstupek, na který můžu vyskočit a který jsem 2x přehlédl, je za trest.
- Čekal jsem ve hře mnohem častější střetnutí nové a původní civilizace.
- Ano Aloy, já vím že mám zapnout Focus, jen to tady chci nejdřív prozkoumat, nemusíš mi to opakovat co 15 vteřin.

Shrnutí:
Jedna z her, kvůli které jsem si konzoli pořizoval a nakonec je to veskrze průměrný titul. Ne špatný, ale ničím zvláštní. Mám za to, že kdyby to nebyla konzolová exkluzivita, nedosáhla by takového renomé. Assassins Creed Origins mi třeba přišel zábavnější a variabilnější.
+11(14-3)

Kingpin: Life of Crime

  • PC --
Jen o deset dní jsem minul dvacetileté výročí vydání Kingpina. Pokořil jsem jej dvakrát a tohle byl můj třetí run, o dvě dekády později. Naprosto přesně si pamatuju zklamání nad délkou, snad poprvé po dohrání nějaké hry jsem si řekl, že to bylo nějaké krátké. A také si pamatuju, jak jsem poprvé obdivoval odlesky na laufech zbraní. V reálném čase. Protože jsem byl hrdým majitelem Voodoo 2, mohl jsem si tuhle nádheru vychutnat v plné kráse.

Z hlediska hratelnosti Kingpin nezestárnul zrovna se ctí. Zatímco hry jako Quake 2 nebo Doom můžete hrát i dnes a užívat si stejně jako tehdy, u těchto sofistikovanějších her to tak dobře nefunguje. Level-design je v první polovině hodně odvážný a obsahuje pomalu až adventurní stealth prvky a hezky větvené odbočky, ve druhé půlce už je to ale přímočará akce a detaily z prostředí se úplně vytrácí. Je tady jasně znát rukopis méně zkušených autorů, kteří nejprve vytvářeli poslední levely ze hry a jakmile získali dost zkušeností a naučili se pracovat s enginem, vytvořili úrovně ze začátku hry.

Gunplay je naprosto tragický, zbraně nemají tu správnou účinnost a přestřelky se odehrávají ve groteskním stylu, kdy se dva maníci s kulomety, naproti sobě stojící, snaží jeden druhém sebrat všechny hp. Kdo je sebere dříve, vyhrál. Reakce nepřátel na ránu z brokovnice do hlavy je nulová, jakmile na sebe upozorníte, jsou schopni vás během pikosekundy začít zasypávat náboji bez ohledu na to, že do nich zrovna vyprazdňujete svůj zásobník. Umíral jsem. Hodně. F5 a F9 jsem mačkal častěji než by bylo zdrávo a frustrace se dostavovala především v poslední části hry, kde nepřátele vydrží klidně dva přímé zásahy z raketometu. Na nejtěžší obtížnost si hraní vůbec nedovedu představit a tohle naprosto přesně vystihuje tu frustraci, o které mluvím :-)

Kingpin přinesl i pár nových mechanik, jako je najímaní sidekicků, kteří dokáží dost razantně v boji pomoct. Bohužel překáží úplně všude, často se zasekávají nebo umírají skřípnutí ve výtahu. Je možno jim dávat primitivní příkazy a snažit se je navigovat, ale je to hodně otravné. Interakce s NPC probíhala také pomocí dvou příkazů (negativní a pozitivní reakce), což byla na svou dobu ve střílečkách neviděná věc. I když se často hráč dočkal jen slohově brilantní odpovědi ve stylu "fuck you fuck!".

Občas neuškodí si připomenou hry z dob dávno minulých. Člověk buď ocení nadčasovost titulů nebo naopak uzná, že ty současné hry nejsou zase tak blbé a že "zlaté časy" jsou z části jen melancholickým mementem mladých naivních let. V případě Kingpina platí ta druhá možnost...
+20

Detroit: Become Human

  • PS4 80
Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Když jsem před nějakými osmi lety spokojeně pařil Red Dead Redemption, zkusil jsem si jedno víkendové odpoledne pro zajímavost pustit zapůjčené Heavy Rain… A John Marston si pak dopřál zasloužené týdenní volno. Takže Detroit byla jedna z prvních her, kterou jsem si na PS4 pořídil.
Úplné nadšení se zpočátku nekonalo. Úvod za Connora má patřičné grády, a navnadí na skutečně košaté větvení děje. Jenže pak hra začne představovat Karu a Markuse, a tempo najednou až příliš zpomalí. O vyloženou nudu se nejedná a interakce mezi Markusem a Carlem Manfredem (skvělý Lance Henriksen) potěší. S tímto nevyváženým tempem se ale hra potýká docela dlouho. Heavy Rain měl také problémy s narací, ale superpomalé tempo si hra odbyla na začátku, a pak už nabírala poměrně spád. Zejména některé kapitoly za Markuse jsou tak nezáživné (smetiště, hledání Jericha, prohledávání Jericha…) a zároveň přímočaré a bez zásadnějšího větvení děje, takže jsem k Markusovi dlouho neměl žádný vztah. Naproti tomu Connorovi kapitoly jsou asi ty nejlepší. Nejen, že jsou skoro všechny dostatečně zajímavé, ale vývoj vztahu mezi Connorem a Hankem (dokonale obsazený Clancy Brown) patří k tomu nejlepšímu v celé hře.
Výše uvedené výtky neplatí pro celou hru. Ke všem postavám se jsi nakonec vztah vybudoval, a finále je dostatečně napínavé i emotivní. Samotný příběh o emancipaci androidů může leckoho odradit, protože docela klouže po povrchu a celou řada problematických otázek hra neřeší. Samotní lidé jsou zde pak zastoupeni buď několika konkrétními jedinci, kteří mají nějaký charakter a definovaný vztah k androidům, jinak jsou lidé jen antagonisté (politici) nebo jednotná masa, jejíž vztah k androidům je prezentován pouze skrz veřejné mínění. Ačkoliv je však základní linie příběhu nastolena, hra vám dává spoustu možností, jak ovlivnit děj a hlavně pak konec. Větvení děje je neskutečné a můžete se ubírat zcela odlišnými cestami, a zásadní volby či situace nejsou jen na okrasu, a ústřední postavy vám samozřejmě mohou zemřít docela dlouho před koncem hry.
Poslední věc, kterou je třeba zmínit jsou „quick time events“. Chápu, že jde o interaktivní film a ne o TPS, ale zvlášť v některých kapitolách jich je tolik, že je to až úmorné, zvlášť když na jejich zvládnutí či nezvládnutí závisí důležitý zvrat (obtížnost QTE se sice dá snížit, ale výsledek je zase takový, že by tam QTE být ani nemuselo). Myslím si, že by nebylo od věci zkusit najít jinou herní mechaniku.
Přes všechny výhrady je Detroit hra s dobře napsanými postavami (i když na začátku jsou zajímavější paradoxně postavy, které nejsou ústřední). Větvení příběhu, které není na okrasu jako v případě Telltale her, zase zajišťuje relativně vysokou znovuhratelnost, která tomuto žánru jinak není moc vlastní.

Pro: Postavy; námět; košaté větvení děje

Proti: Příběh docela klouže po povrchu; některé kapitoly jsou příliš nezajímavé a přímočaré; nadměrné využívání QTE

+10

Mortal Kombat 11

  • PS4 80
Vývojáři z NetherRealm každou svou bojovkou posouvají hranice žánru o kousek dál. Přinejmenším vizuální stránkou. Je až neuvěřitelné, o jak velký posun se jedná. Příběhové cut-scény (on je celý story mód vlastně jenom dlouhý film, občas přerušený souboji) nám přináší solidní Mortal Kombat podívanou. Hloupou, to ano, ale veskrze zábavnou.

I samotné mlácení soupeřů dává vzpomenout na díly, které jsme hráli před dvaceti lety. Zůstávají v zásadě 2D (aneb nelze uhýbat do stran), rychlé a hlavně brutální. Brutality a Fatality vykouzlí na tváři nejeden úsměv. Postav je dostatek a další přibudou jako (placená) DLC. Každá z nich má navíc unikátní počátečný dialogy podle konkrétního soka, takže potěší i srdce zarytých fanoušků.

Horší už je nepřeberné množství obsahu. Stovky obleků, zbraní a dalších blbůstek se odemykají zcela náhodně v neustále se měnících časových věžích. Do zbraní navíc ještě můžete vkládat vylepšení. Potřebujete tak nejen konkrétní vylepšení pro danou zbraň, ale musí mít i správný tvar, aby do slotu ve výzbroji pasovalo. Ještě před tím si ale onen slot musíte otevřít bojováním. Upřímně, je to naprostá magořina a otevřít si všechno nikdy nedokážete, neb pravděpodobně dříve skonáte stářím. Běda ale, jak vám vypadne uprostřed věže spojení se serverem, pak si ji dáte znovu celou hezky od začátku.

Vše si lze zpřístupnit hraním nebo otevíráním truhel v překvapivě propracované Kryptě, kde na ostrově řešíte jednoduché hádanky a hledáte klíče k dalšímu postupu. Máme tu několik druhů platidel a desítky (možná i stovky) všemožných itemů pomáhajících s postupem hrou.

Když ještě vezmu v potaz, že tu plníme všemožné týdenní žebříčky sloužící k (jak jinak) odemknutí dalšího obsahu a úplně pitomé AI boje, kdy pošlete svého upgradovaného válečníka do spárů upgradovaného válečníka jiného hráče, ať můžete sledovat, jak si dávají vzájemně po držce a ve výsledku pak obdržíte (hurá!) další odměny.

Je vážně škoda, že MK je tak nemožně grindovací hra, že kdejaká mobilní gacha aplikace bledne závistí. Držet se klasičtějšího pojetí, tak by se jednalo o jednu z nejlepších bojovek všech dob.
+10

Battle Isle 2200

  • PC 90
Tak tady máme takovou královnu taktických her, simulujících bitvu na hexy rozdělených mapách v tahovém režimu. Battle Isle 2 představuje vše, co si pod tímto pojmem můžeme představit, navíc dotaženo k dokonalosti po všech stránkách. Také proto zde máme spoustu nástupců inspirovaných právě touto hrou a vzhledem k dokonalému grafickému ztvárnění nechybí inspirace mnohých dalších her ani v tomto směru.

Na mapě máme spoustu taktických prvků od terénu - louky, hory, cesty, řeky, mosty, až po budovy jako základny, továrny, letiště, přístavy. Po takovémto prostoru se prohánějí tančíky (lehké a těžké), dalekonosná děla, letectvo, bitevní lodě nebo buginy a pěchota, které jediné jsou schopny vstoupit do objektu a obsadit jej. Souboje probíhají na tahy, když se dostane jednotka do kontaktu, dostane možnost útočit. Jaké způsobí poškození nepříteli závisí na zkušenosti jednotky. Po každém zásahu dostanete zářez na pažbu a rozdíl je pak markantní, jestli zasáhnete jednotku s jedním zářezem, která ubere z nepřítelovy síly jednotky jeden kus a nebo dokážete jednou svou elitní jednotkou tu nepřátelskou smést jedním výstřelem. Jednotka je sbor např. o počtu 10, zjednodušeně by se to dalo chápat jako hit pointy pro jednu ikonku jednotky na mapě.

Principy na bojišti jsou velmi komplexní a není to jen o tom sebrat jednotky a někam je hromadně nahrnout. Obvykle budete čelit mnohonásobné přesile a bude třeba takticky rozvažovat, abyste co nejvíce nepřátel sundali na dálku, nebo chytře využívali bonusů v případě obkličování nepřátelské jednotky, než na ni zaútočíte. Elitní jednotky je třeba střežit jako oko v hlavě a poslat je někde bezmyšlenkovitě do vřavy a ztratit je, je na rezignaci a polní soud. Klíčové je zásobování, jakmile jednotkám dojde palivo a střelivo, jsou k ničemu. K tomu zde slouží zásobovací cisterny s palivem a vozy doplňující střelivo. Kombem se stává šestiúhelník jednotek, nejlépe bugin nebo dalekonosných děl, uprostřed nichž je zásobovací vůz na střelivo, za nimi pak je dobré vozit jednu nebo dvě cisterny.

Tímto se dostávám k dalšímu prvku - cesty a železnice. Jsou zde vozy, kterými je můžete stavět a natažení těchto rychlo komunikačních tras přímo k bojišti je mnohdy klíčem k vítězství, obzvláště bojuje-li se v těžkém terénu. A tady hraje významnou roli i počasí. Někdy zaprší a bojiště se změní v bažinu, těžká technika vázne, lehká se brodí bahnem a mít takové cesty, co byste za ně v tuto chvíli dali. Sledovat předpověď je velmi důležité. U takových přechodů přes řeky může kromě mostů sehrát roli i to, jestli třeba na pár tahů zamrznou.

Obsazování budov probíhá také zajímavě, kdo je zvyklý z jiných her, že obsadí prostor, a jednotka, která do něj vstoupila, jej bude zároveň hlídat, tady bude velmi překvapen, jak i v tomto směru je hra realistická. Buginou nebo pěchotou můžete obsadit budovu, můžete z ní okamžitě vyvézt jednotky, které v ní soupeř navyráběl ve svém kole (čerstvě vyrobené jednotky jsou neschopny pohybu v tomtéž tahu, tudíž jdou vyvézt až v tahu následném), nicméně bugina samotná není jednotkou, která bude schopna se bránit v dalším kole případnému vstupu jednotek soupeřových. Takže tady nastávají taktické orgie, jak budovu nejen obsadit, ale jak také zablokovat do ní všechny přístupy z vnějšku. Obsadit továrnu, letiště nebo přístav, s velkou radostí v něm utratit energii a zdroje výrobou hromady nových jednotek, ale po odeslání tahu o tu budovu přijít díky nějaké chytře ukryté bugině soupeře poblíž továrny mimo váš dohled, to se mnohdy rovná ztrátě celé mise. Všechno co jste tam vyrobili pak vyjede z továrny pod soupeřovou vlajkou.

Abych to vyprávění neprotahoval, tak bojuje se na zemi, moři i ve vzduchu, máme zde bitevní lodě, křižníky, ponorky, bombardéry, stíhače, různé zásobovací jednotky, transportní, můžete klást miny. Výrobu zajišťuje přísun energie, kterou vám dávají obsazené budovy měst, materiál získáváte z krystalů, které musíte sbírat a vozit do továren. Je to takový bonus, mnohé továrny jsou od počátku mise lehce předzásobeny.

Graficky hra pro mnohé bude dneska zastaralá, ale to jen v případě, že vyžadujete realistické modely vojenské techniky. Protože jinak je hra doslova nádherná, ideál toho, jak si představuji zpracování bitvy. Ikonky tančíků, lodí, buginek...to je vše nakresleno s jakousi dávkou roztomilosti (nikoliv dětinskosti), účelně a budí doslova pocit plastičnosti, klidně bych to chtěl mít jako malý modýlek někde na stole v plastické podobě. Mohla by z toho být i parádní deskovka (kdysi jsem si vyrobil svou a když jsem kreslil plán a jednotky, tak přesně dle vzoru Battle Isle 2 a trochu jsem to teda kombinoval se stylem Perfect Generala 2). Líbí se mi to mnohem více než grafický model Panzer Generala, který vsadil na ikonky realisticky vypadajících jednotek skoro jako z fotky. Battle Isle 2 prostě graficky působí doslova hmatatelně.
Pokud si necháte ve hře zapnuta videa, tak každý vojenský střet se navíc přehraje ve 3D videu. V dnešní době asi už zbytečný bonus, protože tady v jediném momentě ve hře grafika citelně zestárla, jde ještě o primitivní formu 3D grafiky, ale párkrát na to kouknout není na škodu, vtáhne vás to i do role dokumentaristy daného střetu.

Hudební doprovod je taky úžasný, dobře navozuje sci-fi atmosféru. Možná mi trochu připomíná Dunu 2.

Příběh spoilovat nebudu, navazuje na Battle Isle 1 a dva jeho datadisky. Jenom zmíním, že se jedná o dobývání planet na jejich povrchu, takže je to sci-fi, ale nejde o vesmírné bitvy.

Oproti předchozím hrám, postavených na tomto, zjednodušeně řečeno, engine od strategických mágů Blue Byte, se mnohé změnilo. Abych to upřesnil, jde o dvě hry, Battle Isle 1, kterému je BI2 pochopitelně přímým pokračováním a pak jde o spin off zavedený do první světové války, Historyline 1914 - 18. V prvé řadě zmizel split screen a dělení fází tahu na logistiku a útok. V Battle Isle 2 se pohybujete i útočíte v jednom tahu. Svým způsobem to ztrácí určité kouzlo, které tohle pravidlo u předchozích her přinášelo, ale zde jsou pravidla jiná a činí to hru svižnější. Naopak přibylo zásobování, o které jste se v předchozích dílech nemuseli vůbec starat. Tímto hra nabývá opravdu realistických rozměrů vedení bitvy. Také změny počasí, které vám umožňují takticky čekat třeba na mráz, abyste po zamrzlé řece projeli jednotkami a to zavčasu, než přijde obleva, důsledky jsou pak jasné.

Z jedné novinky však nadšený nejsem a to je tahový limit, navíc takový, že se vám hra nenamáhá sdělit, kolik tahů ještě zbývá. Prostě si tak hrajete, válčíte a najednou vám hra sdělí, že jste prohrál a to i v případě, že máte zrovna dojem, že vedete úspěšnou ofenzívu. Ten limit není sice tak vražedný jako třeba u Panzer Generala od SSI, nicméně naštve, protože pořád stresujete, jestli jako ještě můžete hrát, protože se vám zdá, že už misi jedete nějak dlouho a nebo už vás vypnou. Chápu, že strategický rozměr - vyhraj to v daném čase, protože jinak to pro celkovou válku nemá pak už význam, když propásneš správný strategický moment, ale je to zbytečně frustrující.

Takže až na jeden neduh je tohle pro mě nejoblíbenější díl série a jedna z nejdokonalejších taktických tahových her vůbec.

Pro: Detailní vedení bitvy na tahy, až po detaily, jako je zásobování střelivem a palivem. Legendární grafické pojetí.

Proti: Tahový limit.

+10

LEGO Jurassic World

  • PC 40
Moje první a zároveň poslední dohraná LEGO hra. No more, ever!

Chápu, že je to hra určená spíš pro mladší publikum, ale ani v tomto měřítku to podle mě není dobrá hra. Je to nezáživné, furt stejné, ovládaní panáčku přes úzké ochozy je napřesdržku, "souboje" vás jenom zdržují, protože nemůžete prohrát a na to, že je hra určena převážně dětem, jsem velmi často tápal, co přesně po mě hra vlastně chce. Asi to lidi baví kvůli vtipům, zdejší humor však šel mimo mě.

Pokud si někdy budu chtít zahrát něco se svými dětmi, pustíme si Left 4 Dead.

5. bod herní výzvy 2019
+8

The Silent Age

  • PC 80
Chtěl jsem si zahrát nějakou kratší hru a zároveň jsem chtěl něco s cestováním v čase, když jsem si pak brouzdal po internetu a našel tenhle kousek, tak jsem se chtěl podívat, kolik stojí na steamu a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že už hru pár let vlastním :D No, tím bylo samozřejmě všechno jednoduší a já se mohl hned pustit do díla.

Hned od začátku se mi zalíbila pěkná stylizace prostředí, a jednoduché ztvárnění postav. Začátek je pouze seznamovací, ale už po pár minutách se spustí děj a začne se cestovat v čase ostošest (tolikrát to nedokázal ani Marty McFly ve všech filmech dohromady :). Právě onen časový přesun je alfou a omegou gameplaye. To, co je v hrdinově přítomnosti nedostupné, zamčené, hlídané... je v budoucnosti zarostlé, zničené, ale přístupné a taky naopak :) Člověk tak přijde do lokace, rozhlédne se a když nemůže dál, nebo neví, co má dělat, skočí do jiné doby a skoro hned už je řešení na světě.

Příběh je tedy trochu klišé, ale určitě neurazí. Nádech studené války a konce světa tomu dává správnou šťávu. Když se to občas proloží vtípky hlavního hrdiny, vychází z toho pěkný zážitek na pár večerů (sám jsem si to dávkoval asi tak po dvou cca 20 minutových kapitolkách a bylo to dostačující).

Silent Age samozřejmě není žádný herní megahit, ale určitě stojí za zahrání, má všechno, co má hra mít. Dovedu si představit, že na mobilech, na které byla hra vyrobena, to musel být jeden z velkých trháků, ale ani na PC to není vůbec špatné. Někdy si zahraji i druhý díl, který je však bohužel x bohudík? pouze na mobily ;)

Pro: svižné tempo, minimum zákysů, stylizace, cestování v čase

Proti: relativně krátké, občas klišé

+11

L.A. Noire

  • PC 85
L.A.Noir jsem svého času nedohrál, protože ke konci hra upadal do mírného stereotypu. Rozhodl jsem se to po letech napravit. A musím říct, že v některých aspektech hra nezestárla nejlépe. Nemluvím teď o technické stránce; poválečné L.A. je zpracováno pořád moc pěkně, vizuálně hra sice zestárla, ale není to nekoukatelná záležitost. A zpracování mimiky je svým způsobem pořád unikátní. Samotná detektivní práce mi však nepřišla tak dobře zpracovaná, jako když jsem hrál L.A.Noir poprvé. Hře by slušely rozhodně další prvky detektivní činnosti, třeba práce s hypotézami ve stylu Sherlock Holmes: Crimes & Punishments. Hlavně ale samotné výslechy nejsou zpracovány úplně nejšťastněji. Zavádějící je už samotný true/doubt/lie systém, protože doubt znamená v zásadě obvinění ze lži, ale bez důkazu (bad cop). Některé výslechy také Cole vede takovým způsobem, že nemáte možnost s jistotou dovodit, zda zvolit doubt nebo lie, protože nemáte tušení, kam vlastně Cole směřuje, dokud nezvolíte správnou či špatnou možnost.
Osobně si také myslím, že by hře prospěly i nedetektivní části v průběhu celé hry. Myslím, že by se tak zabránilo postupnému stereotypu (každý další případ vedete v zásadě stejným způsobem jako ty předchozí), a zároveň by finální osobní část nepůsobila jako pěst na oko. Také by se tímto způsobem dalo lépe využít město, které jinak působí jako kulisa. Hledání skrytých vozů a nahánění pouličních zločinců není až taková motivace k průzkumu.
Kromě občasné frustrace z vývoje výslechu a mírného steretypu v druhé polovině se nicméně stále jedná o zábavnou hru, která by si zasloužila plnohodnotného následovníka.

Pro: Příběh; zpracování některých případů; audiovizuální zpracování; svým způsobem hlavní hrdina; finále

Proti: True/doubt/lie systém má své nedostatky a umí frustrovat; detektivní práce by zasloužila více propracovat; absence nedetektivních misí

+18