Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

« Novější Starší »

Baldur's Gate II: Shadows of Amn


Po napsání komentu k BG1 jsem neodolal a znovu nainstaloval archivní pěticédéčkovou verzi BG2, která (mimochodem) chodí pod win7 stejně dobře jako kdysi pod win98. Právě mám (opětovně) rozehráno a už skoro dohráno. Tady je porovnání BG1 a BG2:

- oproti BG1 zmizely procházky volnou krajinou. Do venkovských lokací se v BG2 vydáte teprve až když vám o nich někdo řekne. A nemůžete se potloukat divočinou, přecházet z místa na místo, kempovat a hledat skrytá zákoutí. To vám hra prostě neumožní... Venkovních lokací stejně není moc. I když je objevíte všechny, napočítáte jich méně než 10. Drtivou většinu herních lokací tvoří město, interiéry a dungeony.

- už v začátcích se neobejede beze zbraně +2... a v pokročilých fázích musíte mít +3 nebo +4, jinak jste v jeteli. Naštěstí se jich všude povaluje dost a dost... V inventáři se vám hromadí šrot +1 a flaštičky a svitky a části legendárních zbraní, které nikdy nepoužijete/nesmontujete

- co se týká kámošů: staří známí z BG1 prošli faceliftem i jakýmsi charakter-liftem. Z poněkud praštěného Minsca se stal naprostý blb. Jaheira, která byla v jedničce taková ta "protivná holka, která ví všechno nejlíp", něco jako Hermiona v HP, je v BG2 zakyslá bréca, která se do každého naváží. No a Imoen... Nejenže byla přeoperována ze zlodějky na mágeru, ale stalo se z ní vy-víte-co. To je od tvůrců asi největší faux-pas... Jaké skandální odhalení, ptám se, by přišlo ve trojce, pokud by nějaká byla? Zjistilo by se, kupříkladu, že Jaheira je matka vašeho herního alter ega? Nebo třeba babička? Půlelfka, žejo. I v osmdesáti může vypadat na dvacet.

- puberťácká rozjívenost kámošů se posunula do adolescentní unylosti. Ani se nenadějete a máte v partě tři nyjící krasavice (Jaheiru, Aerii, Viconii), které se vám svěřují se svými nejniternějšími pocity, hádají se mezi sebou a dožadují se, abyste je rozsoudili. Chvílemi už to ani není RPG, ale simulátor sociálních dovedností.

- čistý tolkienovský svět byl kontaminován bytostmi z jiných sfér, z jiných mytologií a z jiných kultur (třeba ninja. Toho jsem v Pánovi prstenů neviděl)

- izometrický Infinity Engine dosáhl hranice možností. Systém "symboly a ilustrace", ve kterém máte domečky a stromečky a lidičky a zvířátka a občas nějaké roští, plot nebo skalku, dobře funguje v jednoúrovňových a přehledných lokacích. Ale pokud máte více úrovní (například musíte vylézt na střechu), nebo pokud máte dungeon s tunely a bizarními skalními útvary, začne být grafika nepřehledná. Silně nepřehledná.

- bojový systém doznal změny, na což vás hra sama upozorňuje Dobře je to vidět na postavě Viconie. V BG1 to byla ultimátní postava, házela kolem sebe kletby i odeklínadla, zručně se oháněla palcátem a její odolnost proti magii mě často vytáhla z bryndy. Jenže mezi BG1 a BG2 nejspíš ochořela nebo co a ztratila většinu ze svých (brutálních) dovedností. Její kletby i odeklínadla nefungují, věčně leží chcíplá na zemi - a nikdy se to už nezlepší

- spousta nepřátel má odolnost na magii... a ani luky a kuše už nemají tu průraznost jako kdysi. Ve výsledku je záhodno méně taktizovat a více se věnovat mlácení tupými předměty (a píchání těmi ostrými)

- co se týká příběhu: je překvapivě dobrý. Autoři vyždímali z backgroundu AD+D co se jen dalo. Klidně by z toho mohla být další knížka o temném elfovi jménem Drizzt Do'Urden

A na závěr: z plezíru jsem se teď pokusil projít hrou co nejkratší cestou (s ignorováním odboček, vedlejších questů a nepovinných lokací). Jde to - a dost dobře. Tvůrci nechali na různých místech skrytá dvířka, kterými se protáhnou i nedovyvinuté party... Už jsem víceméně před koncem, takže můžu zodpovědně říct, že hrou se dá pohodlně projít za plus mínus 25 hodin, což je na dnešní dobu velmi slušný čas. Při tomhle přístupu se však BG2 rozpadne na základní hru a spoustu dobře navržených, ale nepovinných déelcéček.

00 / 0

Call of Duty: Black Ops III


Je tu opět Auri, která tu jde obhajovat svůj milovaný cyberpunk.
Ano, neskutečně jsem si užila BO3, fakt moc a docela mě zaráží to hodnocení. Chápu, že fanoušci série si musí říkat "Ježíš, zas další pitomá military cyberpunk střílečka, to zas bude sračka." a už s tímhle předsudkem hru spustí. Já z COD hrála maximálně tak Modern Warfare, takže žádné předsudky nebyly. Ba naopak, shlédla jsem trailer a moje první myšlenka byla "CPAF! Tohle si prostě musím zahrát!" A po boostu PC se tak stalo a nelituji tohoto rozhodnutí.

Hru jsem nehrála v cooperaci, protože by mi to zkazilo požitek, navíc by nikdo nechtěl slyšet moje crush řeči na Hendrickse. Mulťák jsem ani nezkoušela, protože by mě stejně nebavil, ale to je vedlejší.
Kampaň upřímně beru za dost povedenou. Začátek byl takový ten typický "jak jsem přišel k augmentacím", tam se toho moc vymyslet nedá. Utrhnutí končetin obrovským ošklivým robotem bylo ovšem poměrně originální a dost brutální. Oceňuji kreativní tutorial, kde vám autoři ukážou pár způsobů, jakým můžete hru hrát.

Oceňuji chování zbraní. Moc dobře nedokáži posoudit ostatní zbraně, protože jsem celou kampaň prošla jenom se sniperkou a pistolkou. Každopádně fyzika sniperky je dost povedená, dokonce stabilita se mění podle toho, jestli zrovna stojíte, klečíte nebo ležíte. O velikostech zásobníků a také množství, které musíte s sebou nosit bych pomlčela, přece jenom je to hra a těch nepřátel je tam vážně hodně. Občas až moc. A někdy fakt otravných. Co mi ale drásalo nervy, tak granáty, ty bych zakázala!

Augmentace jsou za mě super. Tři různé stromy, každý podle jiného stylu hraní. Mi se nejvíce vyplatilo používat modrý strom, čili hackování. Když máte kolem sebe robotů jak nasraných, hodí se jich pár vyřadit nebo obrátit ve váš prospěch. Co bych ale uvítala, tak nějakou rychlou možnost použití augmentací, abych pořád nemusela vybírat na Q jinou. (Možná to tam je a já si toho jen nevšimla, huh.)

Úpravu postavy moc komentovat nebudu, určitě si s tím někdo hodně vyhrál. Hrála jsem za muže, protože za ženský hrát nikdy nebudu. Ale zajímalo by mě, jestli za ženskou byste měli stejnou crush na Kane nebo by měla crush na někoho jinýho. .
Co se postav ve hře týče, všechny na mě působí tak neutrálně a chladně, přesně tak, jak by cyberpunkový voják měl působit, aby si hráč sám vytvořil sympatie, antipatie a názory na jednotlivé členy. Pro mě osobně byla Kane neskutečně nesympatická a blbá. Like rly, vážně se musíš zavřít do místnosti, kde je všude napsaný, že je tam vysoce radioaktivní a toxický odpad? Jako jo, sebevražda je to originální, ale proč to děláš, ženo? . Naopak moje crush byl jednoznačně Hendricks, který v komunitě hráčů moc oblíbený není. :D
Oceňuji, jak si autoři dali práci s psychikou postav, která má vliv i na vás. Nejprve jste rádi, že máte spolehlivý tým a lidi kolem sebe, kterým můžete věřit. Jenže, pak je Taylor ten největší zmrd a jediný, komu můžete věřit, je váš bro Hendricks a vy prostě máte chuť Taylorovi poslat tečku mezi oči. Jenže, pak se to otočí, ten hajzl je pro změnu váš bro a jediný, kdo stojí za vámi je Taylor, takže ho zas máte rádi.

Příběh je dobrý, ale musíte se na něj dívat s nadsázkou. Místy je přitažený za vlasy, někdy zase až moc epický. (Všeho moc škodí). Autoři se snažili tam narvat co nejvíce zvratů, až jich tam prostě bylo až moc. A epických pasáží tam taky bylo víc, než je potřeba na tak krátkou kampaň. Pasáže, kdy jste se dostali do "Frozen Forest" mi připomněly Mass Effect 3, kdy se Shepymu zdá, jak věží v lese a vidím tam toho klučinu, Catalyst.
Občas mi přišlo, že některé dialogy jsou až moc "overacting" (čili až moc přehrávané), ale aspoň, když vás někdo seřval, jste věděli, že je fakt nasranej.
Všichni jsme čekali, že hlavním tématem správného military cyberpunku bude nějaká nadnárodní korporace, která buď zajišťuje zbraně, augmentace nebo umělou inteligenci. No a my dostali všechno dohromady. Už to značí, že nepůjde o nic dobrého.
Úplný závěr mi pak přišel trochu mindfuck, ale v tom dobrém smyslu. Místy jsem byla lehce zmatená a kladla jsem si otázku "Co se to sakra děje a proč?", stejně jako vaše postava.
Čemu dávám obrovské plus, tak misi, kdy jste se dostali do Frozen Forest a museli jste projít živou simulací 2SV. To byl jeden z nejvíce epických momentů a hodně pomohli celou hru oživit.

Soubojový systém je klasika. Máte nějakou zbraň, proti vám jsou nějací nepřátelé, můžete jich potkat více druhů, a vaším úkolem je vyhladit to tam do posledního NPC, stejně jako u všech střílečkách. Co bylo o nervy, tak ty velké robotické potvory, které dalo práci sendat raketometem. Oceňuji "wall hack", kdy vidíte do určité vzdálenosti nepřátele za překážkou nebo zdí, ale jakmile jsou pryč z krytu, vidíte maximálně značky nad hlavami, takže to není zas tak lehké je najít, ještě k tomu, když barvy jejich oblečení a prostředí, kde zrovna bojujete, mají stejnou paletu barev. :D

Když jsme u toho, s level designem i celkově grafikou jsem spokojená, koukalo se na to hezky. Design biotických rukou je pro mě menší orgasmus, stejně jako design mojí lásky Locusu, čili sniperce. Celkově byly zbraně hrozně hezky designované, ale neměla jsem možnost je vystřídat. Nebo jako měla, ale nechtělo se mi vzdávat se mé ženy.

Celkově gameplay mi osobně přišel zábavný, i když se hra snaží působit až moc vážně a místy i dost depresivně. Sebevraždu mé postavy jsem opravdu nečekala :D . Občas jsem se i fakt pobavila nad některou hláškou, jindy jsem měla chuť jít některé z postav nafackovat za to, jakou kravinu právě udělali. Ale aspoň je to přirozenější, protože nikdo není superultraneomylný voják jako Shepard, že ano.

Shrnutí? Z pohledu cyberpunkera určitě doporučuji, Akce je tam tolik, že pak budete chtít hrát jenom stealth hry, příběh je pro nás typický, ovšem ozvláštněný některými pro cp netradičními elementy. Pro fanoušky původních COD pravděpodobně odpad, já to považuji za dost dobrou hru.

Co musím ještě zmínit, tak je optimalizace, na kterou si hrozně moc lidí stěžuje. Ano, taky se mi po spuštění hra neskutečně sekala a už jsem začala zoufat, že si to nezahraju. problém je v tom, že defaultně si hra bere výkon z CPU, proto je pro slabší procesory nehratelná. Naštěstí se to dá změnou jednoho čísla v configu změnit a hra místo CPU začne vytěžovat ramky, jako každá jiná. Pak jsem hrála na ultra v 60 FPS po celou dobu hry, drop jsem zaznamenala možná jednou a při cutscenách se počet snížil ke 30, aby působily více cinematicky. Takže nakonec bez problému.

Rozhodovala jsem se mezi 80% a 75%, ale 75% bude stačit. I tak si ji zapíšu na seznam oblíbených.

Pro: akce, cyberpunk, atmosféra, Frozen Forest, Hendricks (:D), zbraně, příběh, augmentace

Proti: místy overacting, granáty, občas přehnaně moc nepřátel,

+1+1 / 0

Resident Evil: Revelations


S Resident Evil sérií moc zkušeností nemám. Jako první jsem hrál pětku v coopu, která mi přišla akorát tak ok a pak jsem si zpětně zahrál čtyřku, kterou považuju za jednu z nejlépe navržených akčních her, se kterými jsem měl čest. V bundlu s čtyřkou a pětkou jsem koupil i Revelations, celkem dobře hodnocený díl původem z 3DS, části fanbáze označovaný jako návrat ke stylu klasického Resi.

No... jak jsem už naznačil, první díly ze série jsem nehrál, ale těžko se mi chce věřit, že se nějak podobají tomuhle. Hlavní styčnou plochou s klasickým Resi je pravděpodobně to, že většina hry se odehrává v jednom uzavřeném prostředí, které postupně prozkoumáváte, nalézáte v něm klíče, můžete se vrátit na už prozkoumaná místa a hledat tam ukryté předměty. To sice ze začátku působí skvěle, ale brzy zjistíte, že nějaký nelineární postup je jen iluze a hra vás nechá sejít z cesty jen velmi vzácně (za celou hru jsem našel jednu nepovinnou lokaci). Spíš bych řekl, že to tvůrci udělali, aby nemuseli navrhovat tolik úrovní a mohli vás stejnými místnostmi nechat pobíhat dvakrát i třikrát.

Ale pořád to je lepší než části, kde nehrajete za Jill, protože to jsou všechno lineární, nenápadité úrovně, kde na vás akorát hra valí tucty nepřátel, žene vás koridorem a nábojů je vždycky hromada. Navíc těch částí je relativně dost, odhadem tak 40% hry, navíc od poloviny vás začne hra hnát koridory i za Jill, takže o nějaké volnosti se fakt moc nedá mluvit. Takhle si teda klasický Resident Evil z doslechu nepředstavuju, nebo jsem možná žil v omylu a i v prvním Residentu se na vás každých deset minut vrhne horda ještěřích monster nabíhající pod mířidla vaší M16, kdo ví?

Hratelností je to taková vykleštěná pětka. Neustále vám leze za zadkem parťák, který moc rozumu nepobral, i když v kampani chybí co-op (proč?). Nepřátelé sice mají zajímavé designy, ale bojovat s nimi není velká zábava, protože tentokrát chybí možnost ustřelovat končetiny a hlavy a jsou to jen bullet sponges. Nábojů je všude dost, lékáren taky, žádný survival se nekoná, atmosféra trpí. Oproti čtyřce a pětce se můžete při střílení pohybovat, což je fajn, na druhou stranu dodge funguje hodně podivně - vždycky se mi povedlo uskočit akorát náhodou a paradoxně jsem si připadal ještě víc svázaný ovládáním, než předtím. Inventář a kombinování předmětů je taky pryč, takže si ze seznamu můžete škrtnout další unikátní prvek série. Zábavné to i celkem je, protože to má solidní základ z pětky a čtyřky, ale každým coulem na tom je vidět, že to je původně hra z 3DS, které je holt hardwarově někde jinde než klasické konzole.

Trešinkou na dortu ale je neskutečně debilní příběh, který obsahuje tolik zvratů, že by z toho dostal závrať i M. Night Shyamalan. Dvojití agenti! Trojití agenti! Postavy umírající a ožívající jak na běžícím páse! Tajné plány na odhalení tajných plánů! Charaktery z učebnice těch nejhorších klišé! Debilní vtípky, které spolehlivě zkazí nějaké pokusy o budování atmosféry (hláška "Me and my sweet ass are on the way" mě bude strašit ještě dlouho)! Comic relief v podobě dvojky tvořené vtipným černochem a nerdím technikem! Neustálé přeskakování mezi časovými liniemi a postavami! Zkrátka nechybí vůbec nic. Ne že bych zrovna od téhle série čekal Planescape Torment, ale takováhle s prominutím sračka je přece jen kapku moc.

K technické stránce snad jen to, že díky původu hry běží na 60FPS a nejvyšší detaily i na velmi obstarožních počítačích. Po stránce grafického designu si ještě jednou zaslouží pochválit vzhled nepřátel, ale nemůžu se nepozastavit nad tímhle praktickým designem kostýmku téhle členky speciálních jednotek (wtf?).

Kdybych si to zahrál na 3DS, asi bych byl o něco shovívavější, ale když to Capcom na Steamu prezentuje jako něco na stejné úrovni jako ostatní konzolové Resi, tak nemůžu jít s hodnocením výš. Snad si chuť na Resi sérii spravím remasterem prvního RE.
+10+10 / 0

Faux Pa


Logickou hru Faux Pa jsem okusil již před šesti lety, ale nepodařilo se mi ji dohrát. Teď jsem jí dal druhou šanci a povedlo se mi pokořit všech 25 levelů, a dostat se tak až na konec strastiplné cesty dvou velice odlišných bytostí.

Hlavním tahákem je určitě příběh, vyprávěný mezi jednotlivými levely, který pojednává o zakázané lásce nebeské obyvatelky Thril a Luciuse z podsvětí. Ti se vydali na předlouhou pouť až do Karlových Varů, aby mohli díky Becherovce být navěky spolu.

Po každých šesti absolvovaných úrovních jsem se ocitl v novém prostředí a mimo nebe a pekla jsem navštívil i zasněženou zemi či starobylé ruiny. Postupně se měnila také hratelnost, kdy v sobě obě postavy objevili nové schopnosti nebo přibyly nové herní prvky.

Určitě se jedná o kvalitní kousek, který je navíc freeware a řešení veškerých rébusů pomocí výtahů, propadlišť či schodů nemá chybu. Výtku bych měl snad jen k nevyrovnané obtížnosti levelů, kdy po vcelku těžké úrovni přišla na řadu daleko lehčí a naopak. Obtížnost ale samozřejmě vnímá každý hráč jinak a případy, kdy já nevěděl kudy kam, se mohou zdát jinému primitivní.

Pro: příběh, střídání prostředí, hratelnost, rébusy, hudba

Proti: nevyrovnaná obtížnost levelů

+6+6 / 0

Pinball FX 2


Neustále čtu na DH, že by bylo dobré aby u každé hry byl alespoň jeden komentář. Pokud dovolíte, rád něco málo napíši k Pinball Fx 2. Sice nemám moc odehráno jen něco přes 1100 hodin, snad to nebude na škodu, jelikož čas běží a dokonce léta tu má být Pinball FX 3..

Flipper to je to oč tu běží! Všichni znají ale většině lidí nic neříkající, o to víc jako hra na počítač. Možná letmí zásek na Space Cadet (Windows pinball) v práci, když nebylo co dělat. Nebo je druhá varianta a to, že jste podobně postižený jako já, v tom případě Vás žádný Pinball nenechá chladným.

Pinball FX 2 není první pinball na počítač, byly tady i skvělí předchůdci, můj oblíbený Ball of Steel , Dream pinball 3D a mnoho dalších ale král může být jen jeden, tím je prostě Pinball FX2!

Pinball Fx 2 má několik licencí na stoly např Star Wars, Marvel comics nebo na herní svět Bethesda, kde stoly DOOM a Fallout opravdu stojí za to! Design stolů je to co nejvíc demoluje konkurenci, plno detailů které pomáhají hernímu zážitku. Jeden za všechny, stůl The Avengers má koule v barvě Avengers a tím má každý míč jinou schopnost. Hawkeye nejrychleji nabíjí Kickback, Captain America zase Ball save atd. K tomu realistické odskoky balonku, dobré ovládání, kvalitní ozvučení, neskutečná znovu hratelnost, no teda do doby než vyjde Pinball FX3.

Verdikt: Pinball FX2 doporučuje 5/5 gamblerů, kteří se mnou navštěvují pavilon 33 v Bohnicích!!! 100%

Pro: Licence, Grafika, Zvuk, Detaily, Znovu hratelnost

Proti: Nutné léčení

+5+5 / 0

A Bird Story


Hraní Bird Story pro mě bylo už od začátku atypické. Důvodem bylo, že jsem celou dobu hrála tuto hru současně s Kwokym, se kterým jsem si zároveň vyměňovala své dojmy.

Už v úvodním menu mě rozněžnila melodie, jejíž podobné variace nás doprovázeli celou hrou. Hudba a zvuky zde hrají důležitou roli, jelikož zde není písma ni mluveného slova.

Spíše než jako hráč jsem se v této hře cítila jako pozorovatel. Ovládání postavy se zde chopíte vždy krátkodobě a lze konat pouze tak, jak hra sama určí. Příběh vypráví o malém chlapci sužovaném samotou, jenž se prostřednictvím náhody a soucitného činu skamarádí s ptákem. Přiznám se, že toto téma je pro mě dosti sentimentální (Jako malá jsem měla doma andulku a to byl tak milující tvor, že na něj s láskou vzpomínám dodnes), proto jsem se do hlavní postavy dokázala vcítit více, než by to bylo za jiných okolností.

Roztomilé a občas vtipné scénky však bohužel nedokázaly zabránit mírnému zklamání z předvídatelnosti celého příběhu. Přijde mi, že vývojáři se natolik snažili přikládat důraz na určité detaily (hlavně osamělost chlapce zde byla velice zdůrazněna), že nápaditosti vyústění hry už nebylo věnováno tolik energie. Dále jsem se potýkala s pár nejasnostmi např. Kdo byla ta druhá paní s ošetřovatelkou, která chlapce pronásledovala? Co bylo na vzkazech, které chlapec nacházel doma? Kde měl rodiče?, na které jsem nenašla odpověď a musela jsem si je tudíž domyslet sama.

Jsem zvědavá, jaký dojem napíše do komentáře Kwoky. Slyšela jsem v sluchátkách v jednu dobu takové šustění, tak snad osvětlí, zda to byl kapesníček k otření slzy, či chyba ve spojení :).
+16+16 / 0

A Bird Story


Prožil jsem zásluhou této hry velmi zajímavou hodinu. Jednak proto, že jde o zajímavý kousek a jednak díky tomu, jak jsem ke hře přistoupil. Domluvili jsme se totiž s Lauronou a hráli A bird story současně ve stejnou chvíli. Vnesli jsme tak do čistě singleplayer zážitku také trochu multiplayerový prvek, a to zejména tím, že jsme se při hraní bavili přes TeamSpeak..., což vydrželo asi 5 minut, než Lauroně umřel mikrofon. Pak jsem své dojmy říkal už sám, Laurona pouze psala.

Vyzdvihnout musím perfektní hudbu, která veškerý děj dokresluje opravdu s citem. Hudbu ze hry jsem si hned po dohrání uložil zvlášť a pustím si ji někdy cestou vlakem, až budu koukat z okna na padající kapky.

Aby to nevyznělo nějak depresivně, tohle není smutná ani depresivní hra! Naopak, já jsem se poměrně často uchichtával. Někdy i prostě proto, jak moc roztomilé to v danou chvíli bylo. Příběh je velmi prostý, ale zpracování dovoluje roztočit fantazii na plné obrátky. Hra nabízí řadu otazníků, z nichž některé zodpoví a jiné nechá nevysvětlené. Váš dojem při hraní tak může být hodně ovlivněný vašimi vlastními zážitky, zejména z dětství.

Co bych hře vytknul, tak je malá interaktivita. Většinou koukáte na nějakou příběhovou animaci, pak stisknete pět kláves a zase koukáte. To je trochu škoda, uvítal bych více nějakých miniher. Zase na druhou stranu je díky těm animacím hra dostatečně pomalá, člověk má čas přemýšlet a vstřebávat a vytvořit si tak ten výsledný zážitek. Rozhodně doporučuji hrát na jeden zátah, je to odhadem tak na 50 minut.

Na konci jsem neplakal, jak někteří naznačovali. Spíš naopak jsem cítil úlevu, trochu radost, možná i štěstí. No jo, jsem takovej blbeček romantik :)

Nepochopil jsem, proč veterinářka tak zaútočila, když jsem donesl ptáka na kontrolu.

(sarcasm) Morální poselství této hry je zřejmé - ve škole budete zajímaví až poté, co všem ukážete svého ptáka.(/sarcasm)

Pro: Prostor pro fantazii a domýšlení, skvělá hudba, celé je to hrozně milé

Proti: Až moc koukání na animace

+14+14 / 0

Bound by Flame


Herní výzva 2017
10. "Zapomenutý kousek"


BoF je dosti rozporuplná hra. Disponuje spousty výborných nápadů a zábavných momentů. Na druhou stranu jde vidět, že vývojářům pravděpodobně docházely peníze (to je však pouze moje domněnka), tudíž ve hře najdeme spoustu nedodělků.
Hra se tváří jako jedna z těch hardcore her (příkladem může být Dark Souls). Nicméně, férová obtížnost je zde nahrazená enormním snížením životů hl. postavy a desetinásobným zvýšením životů enemáků. Debilního zombíka pak rubete nějakých deset minut.

Na výběr máte celkem dva typy boje. Hraničářský (dvě dýky) a válečnický (nějaká obouruční zbraň-kladivo, sekera, meč). Bohužel, panuje mezi nimi absolutní nevyrovnanost. Vzhledem k tomu, že válečnický styl se může pouze krýt, je naprosto nepoužitelný. Každý silnější enemák vás povalí na zem a tím pádem rychle zabije. Počet životů nehraje roli, enemáci mají vždy navrch. Hraničář pak může alespoň uskakovat, což bohatě stačí. S tímto stylem jsem zabil většinu bossů.

Od jisté události máte možnost ohnivé magie. Bohužel, hra je stále stavěná především pro boj tváří v tvář, takže je poměrně nepoužitelná. Výborné kouzli je ohnivá zbraň, které jsem používal neustále. Finálního bosse jsem pak zabil pomocí ohnivých koulí.

Dost mě štval fakt, že nepřítele nešlo shodit z útesu, mostu, ani ničeho podobného. Vy jste rovněž z ničeho nemohli spadnout. Skákání zde neexistuje, máte předem dané, kde můžete vyšplhat.

Co se týče potvor, ty jsem většinou pěkně zpracované, přestože se jich ve hře moc druhů nevyskytuje. Grafika je také pěkná.

Příběh je takový průměr, neurazí, ale ani nijak zvlášť nezaujme. Hra je také strašně moc lineární, což mi zas tolik nevadilo, hrál jsem to spíš jako takovou pohodovku.

Hudba, zvláště ta v menu a u finálního bosse, je skvělá. Jen ta v Šerochladově panství mi drásala nervy. Příšerná.

Možná můj komentář vyzněl tak, že je to špatná hra. Inu, chyb má požehnaně, ale i tak jsem si ji prostě užil. A na závěr, hra má opravdu skvělý bossfight. Dokonce bych řekl, že jeden z nejlepších, co jsem dosud zažil na vlastní kůži.

Pro: finální boss, grafika, hudba, nápady, většina nepřátel má pěkný design

Proti: nedodělanost, nespravedlivá obtížnost, nevyváženost stylů boje, žádná interakce s okolním prostředím

+10+10 / 0

The Elder Scrolls IV: Oblivion


Abych řekl pravdu pravdoucí, Bethesda mi byla vždycky krapet nesympatická. Vždycky jsem v RPG spíše preferoval linearitu před otevřeným světem, více mě zajímal příběh a jeho podání, než se spoléhat na tunu vcelku průměrného herního obsahu, navíc vždycky mě hrozně vytáčel ten zkurvenej engine zdejšího Oblivionu a třetího Falloutu. Ale i přes tyto nesympatie musím říct, že jsem měl s Oblivionem svoje dávky nefalšované zábavy,

Oblivion byla moje první Elder Scrolls hra (Morrowind mě bohužel úplně minul a už ani nemám moc chuť ho ozkoušet.), přičemž když jsem se vyškrabal z těch zatuchlých stok a uzřel zrak na krásy Cyrodiilu, byl jsem ohromen. Překrásná grafika a panoráma, plus ten fakt, že jsem si mohl jít kam chtěl byl pro mě v oné době ještě docela nový, tudíž jsem jen valil oči. Obecně mám s Bethesďáckými hrami ten problém, že prvních pár dnů mě to fakt strašně baví, ale pak mě to zas hrozně rychle omrzí. Člověk si řekne, že prozkoumá 100% celé mapy, ale nakonec se nedostane ani do poloviny, protože už ho k tomu prostě nic nemotivuje. Dungeony jsem temný s parádní hrůznou atmosférou, kterou dungeony ve Skyrimu zcela selhaly napodobit, je v nich dobrý loot a leveling, nicméně ve své podstatě jsou téměř všechny stejný. Hlavní příběh je mizerný a nudný. A jeho podání ještě horší, nicméně to je o Bethesdě asi i všeobecně známo, že to nikdy nějací velcí pisálci nebyli. Člověk jím může prosvištět už na hodně nízkým levelu a ani se při tom moc nezapotí.

Hra je navíc kurevsky jednoduchá. Člověk zde může porazit v podstatě kohokoliv, pokud má v ruksaku 9758234476 léčivých lektvarů, kterých si může vypít co hrdlo ráčí, navíc se mu čas krásně zastaví, jakmile do inventáře vleze. Cywe, vemte si příklad z Gothica! Ten je v tomhle nemilosrdnější, ale zároveň mnohem zábavnější! Ještě navíc se všichni nepřátelé přizpůsobují levelu hráče (až na krysy, ale c´mon! Krysy!), což je pro mě osobně jedena z největších rakovin moderních RPG. Jasně, člověk si může navýšit obtížnost, ale to se pak hra stane zase přes příliš otravnou.

Ale musím říct... ta hra má atmosféru. Sledování zapadajícího slunce za Imperial City, přičemž vám do toho hraje naprostý božský soundtrack Jeremyho Soula, byl krásný okamžik, který mi utkvěl v paměti. A některé questy, jsou taky dost povedené. Například celá dějová linka za Dark Brotherhood je naprosto parádní zážitek, stejně tak detektivní vyšetřování v Chorrolském zámku, cesta za léčbou vampirismu, plus i celá Aréna mě vlastně dost bavila, ale to především kvůli tomu Samuel L. Jacksonovskému týpkovi, který je dost pravděpodobně moje nejoblíbenější postava z celé Elder Scrolls série. A hra získá na mnohem větším kouzlu, pokud se člověk vysere na mapu a fast travel, a prostě se potlouká divočinou, říčkami, lesy... vynikající. Ale bohužel i to nakonec může omrzet.. :/

Ve výsledku mám na Oblivion celkem hezký vzpomínky, nicméně nedávno jsem ho po mnoha letech opět spustil, přičemž po hodině hraní jsem ho zase vypnul, odinstaloval a zapomněl na něj. Ten fakt, že už všechno znám, všechno jsem v něm viděl, vím co kde je atd. je v jeho případě prostě zhoubné. Svoje kouzlo to ale určitě má (ta atmosféra!!!), navíc nějakou dobu je ta hratelnost opravdu senzační, ale pro hráče preferující spíše lineární RPG, dobrý příběh, kvalitně napsané dialogy a postavy etc. jako jsem já, to nemusí být šálek čaje.

Pro: Atmosféra, hudba, grafika a prostředí, chvilkama hratelnost,

Proti: Obtížnost, příběh, po čase může přijít nuda

+25+25 / 0

The Cat Lady


Herní výzva 2017 - 9. Kamarád doporučuje!

Chtěl jsem nějakou hezkou 2D adventuru, což Drolinovi asociuje barevnou, skvěle nakreslenou a zábavnou hru a doporučil The Cat Lady, tedy hru, která není ani barevná, ani skvěle nakreslená a občas ani zábavná. Takhle dopadnete, když poslechnete proradnýho komouše! :D

Upřímně můžu říct, že takhle vyndanou hru jsem snad ještě nehrál. Do této chvíle pro mě byl král depresivních her Fahrenheit, ale milá Kočička ho svou packou rozdrtila jak mravence kladivem a ještě mu nachcala na hrob. Vzhledem k tomu, že jsem od hry čekal něco trochu jiného a na takovou dávku deprese jsem nebyl připravený, mě hraní ze začátku vůbec nebavilo a musel jsem se do něj nutit (debilní Herní výzva), ale cca od třetiny mě to fakt chytlo a až na pár míst jsem si ji už pořádně užíval.

Grafika je sice hnusná, ale to u této hry vůbec nevadí, ba naopak. Hrubě nakreslená pozadí sem sednou, pouze na kostrbatý model hlavní postavy a její toporný pohyb jsem si nezvykl do konce hry. Vyzdvihnout musím parádní hudební doprovod, dabing se rovněž povedl, i když u něj je znát, že byl dělán na obyčejný mikrofon někde doma v pokojíčku (během rozhovorů je slyšet šumění na pozadí). Menší výtku mám rovněž k ovládání, k čemuž slouží pouze kurzorové šipky a občas je to opravdu o nervy.

Klíčovým prvkem hry jsou rozhovory a postupné odkrývání minulost převážně hlavní postavy a zde musím tvůrce pochválit, protože např. scéna kdy Susan popisuje svoje manželství a jak přišla o dceru jsou opravdu hodně silné.

The Cat Lady je adventura s brilantním příběhem plným deprese, zoufalství a děsu, s parádně napsanými dialogy a mrazivým audiovizuálním zpracováním. Není to sice můj šálek piva, ale zklamaný rozhodně nejsem.

Pro: Příběh a dialogy, povedený audiovizuál.

Proti: Toporné pohyby postav, horší ovládání, depka jako prase.

+15+15 / 0

Need for Speed: Hot Pursuit


Tak todle je velká nuda. Upozornuju, že jsem právě dohrál Most Wanted (2005) a musím konstatovat, že ty vaše bouračky a kochání se krajinou je na tom to nejlepší. Auta dostáváte uplně zadarmo. Při „závodech“ jsem v klidu druhou rukou konzumoval bramburky a jen odklikával další výzvy. Tomu řikám adrenalin jako prase. Když jsem skončil mimo vozovku na střeše, tak si toho fízlové ani nevšimli. Jedu dál. Už sedím ve sportovním GT. Proč mám sám hřebíkovej pás, aby se smazal rozdíl s policajty? Need For Speed už není o rychlosti! To se mi snad zdá. Takhle teda né!

Todle je fakt závodění pro imbecily. To, jak jsem se s MW spletl, tady si stěžuju oprávněně. Mně hezká grafika prostě nestačí. To radši přenechám řízení někomu jinýmu a budu se dívat. Ostatně kvuli podobným hrám jsem si vybudoval k paření na PC předsudky a zustal u starejch klasik.

Jízdní model je strašnej. Všechny auta se chovají stejně. Lítají ze strany na stranu, nereagují na pohyb volantu. Kolikrát mi nezbylo nic jinýho, než před nárazem zavřít oči. Za zmínku stojí jen něco jako řízenej smyk, kdy do každý zatáčky musíte zatáhnout ruční brzdu, jinak ji na levačku neprojedete. Tratě jsou na jedno brdo, žádná výzva. Policajti stojí za starou belu. Žádnej pocit z rychlosti. Fakt nezbývá než se kochat přírodou. No nic, už se tady nebudu dál rozplývat nad nedostatky nových Hot Pursuit.

Jo a zdá se mi to krapet náročný, protože mi párkrát zahrabala mašina a trhnul se obraz. To je taky moc fajn, že mi hra automaticky nastaví nejvyšší detaily a nemužu to změnit!

Pro: Naprosto dechberoucí a atmosferický prulet stíhačky nad krajinou. Je to detail, ale potěší. Ne, dělám si srandu. Kdybyste u krajnice mohli srážet kojoty, tak to považuju za plus, ale todle je málo.

+7+7 / 0

ChuSinGura 46+1 - Episode 1


Pro zdejší skromný čtenářský kroužek tu máme další relativně zajímavý kousek, jenž na první i druhý pohled může vypadat jako prostý fan servis pro kulturně vetché a slabomyslné nadržence. Spoře oděné, přírodou obdařené děvy v dobách středověkého Japonska třímajíc katanu ve svých něžných rukách, čas od času rozseknou hrudní koš nějakého toho nebožáka zloducha a zbrodí tak krví svou bledou, sametovou pleť.

Ve středu tohoto na pohled feministického ráje se nachází náš hrdina Suguha, jenž se stal osobním svědkem velmi nevšedních událostí. V době dnešní to byl obyčejný študák se smůlou v lásce a šermířským talentem. Avšak osud nebo prapodivná mysl Japosnkého scénáristy tomu chtěla, aby při zatmění slunce před hroby 46 roninů ztratil vědomí, aby jeho mysl mohla být uvězněna v těle jiného muže. Muže, který žil před třemi stovkami let.

Hlavní příběhová kostra je postavena na skutečných událostech, které jsou podpořeny fantaskními prvky, jenž doplňují mezery, skutečnosti, které se ztratili ve studně času. A tak je tedy hlavní motiv oněch 46 roninů je hnaný kletbou, která dala do chodu ozubená kola osudu našeho hrdiny a zatracených samurajů.

Mimo to se příběh drží poměrně akurátně historické linie díky které se dozvíte méně či více zajímavé skutečnosti o éře Edo. Jaké byly poměry? Jak fungovala ekonomika? Co bylo nejcennější komoditou? Jak fungovala hierarchie a kolektivní myšlení? Proč lidé v určitých městech v konkrétním ročním období nemuseli pracovat? To vše a více se tu naše primitivní mozky dozví v této vizuální povídce. Zároveň je to asi největší důvod proč je 46+1 tak dobře čtivou záležitostí.

Co do postav a jejich charakteristiky. Suguha, protagonista je poměrně sympatický jinoch, jenž prochází jistým duševním i fyzickým vývojem napříč celou epizodou. Potkává relativně zajímavé osoby s více dimenzionálním charakterem. Nějaké archetypy se tu samozřejmě najdou, ale z větší části mi většina postav přišla zajímavá. Poměrně chytré je např. fyzické vyobrazení Shogúna jako malé holčičky, jenž reflektuje mentální rozpoložení reálného vzoru.

Každý charakter je profesionálně nadabován. Slyšitelně velmi talentovanými herci a herečkami, kteří museli dohromady namluvit, prohekat a prokčičet více než dvacet hodin herního času. Hudba je jednoduše a upřímně řečeno velmi, velmi nudná. Hra má údajně 28+ skladeb, přičemž jsem 90% z 20h slyšel převážně slyšel jen dvě. krom úvodní skladby je OST naprosto generické.

Celá hra je prapodivně tichá. V mnoha scénách chyběl jakýkoliv hudební i ruchový podkres, což by se dalo vzhledem k formě epizody prominout, kdyby kresby byly variabilní a kvalitní, což nejsou. Díky tomu jsem se několikrát dostal do situace, kdy se nacházíte u někoho v domě, následně se přesunete do putyky, která vypadá totožně. Bez jakéhokoliv ruchu v pozadí (hovory lidí, zpěv společensky unavených lidí, kroky) jsem netušil, že jsme se vůbec někam přemístili až do doby, kdy si Suguha objednal jídlo. To je problém, trpí tím celková atmosféra. Krom řinčení katany, duté bušení bambusové hole tu není nic co by mne dokázalo absolutně vtáhnout do děje. Škoda, protože se zde nachází nemálo velmi vypjatých situací, které ale díky absenci zvukových assetů působí dost sterilně.

Z příběhového hlediska až na pře-afektovaný konec nelze moc co vytknout. Úvodní epizoda dokáže navnadit na epizodu nadcházející, díky "nečekanému" twistu. V tomto ohledu se dá konstatovat, že marketingový tah se Japonským kolegům povedl. Co se už tak moc nepovedlo je anglický překlad, jenž je plný překlepů a občas nelogického větného složení. To je ale poměrně běžné u všech VN ze země vycházejícího slunce.

Nakonec bych dodal, že je novelka odporstěna od jakéhokoliv sexuality, politicky nekorektních narážek a romantických chvil. Což může pár věcí v příběhu vytrhnout z kontextu. Dva kreslené jazyky o sebe se třecí je něco očividně pro něžnou, puritánskou Americkou duši nezvladatelné. Avšak brutální penetrace lidského těla - chladnou ocelí ostré katany - osoby, která následně s hrozivým, zkrouceným, mrtvolným pohledem ve tváři a posmrtné křeči leží v tratolišti své vlastní krve je pro drsné Americké cowboje každodenním chlebem v jejich dobrodružném životě. MURICA!!!

Pro: Profesionálně nadabovaná, 20h úvodní epizoda s dobře odvyprávěným příběhem a zdarma.

Proti: Podprůměné produční kvality (art, hudba, ozvučení)

+5+5 / 0

Watch Dogs 2


Druhý díl lehce cyberpunkového světa Watch Dogs vůbec není špatná hra. Ale, první díl mě bavil a zaujal mnohem více. WD2 je víc "teen" hra, je uvolněnější, pro mnohé určitě závanější, protože místo psychopata, co všechno bere vážně dostanete do rukou sympatického černocha Marcuse, který všechno bere v klidu a jen si tak chilluje, zatímco se snaží shodit Blume. Fajn, to není špatný nápad, jak od sebe odlišit díly. Taky už nejse takový ten vlk samotář, který jen s obtížemi věří sotva dvou lidem, ale máte po boku partu kamarádů. Nejvíce jsem si oblíbila Wrenche, protože je správně ujetej a hrozně mě potěšily takové dva eastereggy. Vrátil se nám T-Bone, kterého jsem měla v jedničce taky hrozně ráda,
dost ten gameplay oživil. Druhá věc, co mi vykouzlila úsměv na rtech a tak trochu spustila menší srdeční ataku, byla mise, kde jste pomohli uniknout Aidenovi Pearcovi, hrdonovi z prvního dílu. Sice ten model neodpovídal skutečnosti, ale čert to vem.


První jsem byla ke hře fakt skeptická, protože jsem milovala tu pochmurnou, skoro až depresivní cyberpunkovou atmosféru Chicaga, která si mě získala, a najednou jsem měla hrát v optimistickém, a mi dost nesympatickém, San Franciscu, ale po hodině jsem si zvykla a už mi to bylo tak nějak šumák. Otevřenost světa pro mě nikdy nebyla věc, kterou bych nějak extra řešila, protože ji zas tak u hry, který není vyloženě RPG, potřebovala. Ale překvapilo mě to, svět se mi zdál menší než Chicago, za to se tam dalo dělat mnohem více věcí, třeba sbírat oblečení, body, klíče, peníze nebo barvy. To bylo fajn.

Samotné mise byly dost podobné prvnímu dílu, akorát hackování, kde jste museli správně poskládat "obvody" bylo místy dosti otravné, protože komu se chce běhat přes půlku mapy jenom proto, aby to správně otočil. Ale co by zase nespravila quadcoptera. Opět jste si mohli vybrat ze dvou druhů stylu hraní, buď stealth nebo loud, i když stealth je zábavnější. Líbila se mi i možnost misí, kde jste prakticky nemuseli vylézt z úkrytu, protože za vás všechno udělal jumper. To se vyplatilo v lokalitách, kde bylo až moc nepřátel najednou a všechny je odstranit by zabralo zbytečně moc času a nakonec by vás to stálo nervy. Co musím pochválit, že se autoři polepšili a dvojka tak netrpí na rozdíl od jedničky "syndomem mafie". (Na jedný straně mapy zapneš misi, abys jel na druhý konec to splnit)

Co se vedlejších misí týká, klasika, hackni tohle, odstraň tamtoho, přines tohle, znič toto. Klaisické, lehce stereotypní, ale jestli vás to baví, tak jako mě, tak vás to opravdu neomrzí. Velké plus za appku scout, která opět hru oživila. Ostatně celé řešení telefonu je jedno obrovitánské plus, hudební přehrávač výborný nápad, jen škoda, že máte poměrně malý výběr žánrů a písniček tam taky není tolik, kolik by si člověk představoval a po čase se oposlouchají.

Aby to působilo cyberpunkově, je třeba do hry dodat moderní technologie, jako třeba dneska velice populární 3D tiskárnu. Tiskárna tak supluje obchody se zbraněmi, které byly v jedničce. Munici ale musíte koupit v obchodech, které vykupují cennosti, kam se stejně občas zastavíte. Plus za možnosti vytisknout si zbraně s tlumičem, ale ocenila bych i sniperku s tlumičem.

Zatímco první díl jsem brala vážně, tohle byla pro mě spíše zábavná oddechovka, kde jsem se nasmála nad některými hlásky. Líbí se mi, že pokud chcete WD2 hrát, nepotřebujete první projet jedničku, protože hry krom universa a ctOS/Blume a T-Bona, ale k žádné události z jedničky se stejně nevyjadřuje nemají společného příběhově nic.

Příběh byl v porovnání s prvním dílem jednodušší, nebyl zamotaný, takže jste nemuseli hledat mezi řádky, aby vám některé věci začaly dávat smysl. To je taky důvod, proč si ode mě hra zasloužila nálepku "Chill game". Takže pokud si chcete zahrát něco uvolněného a lehčího, tak Watch Dogs 2 je určitě skvělá volba.

Pro: postavy, svět, uvolněná atmosféra, fyzika aut, parkour

Proti: místy otravné hackování "obvodů"

+11+11 / 0

Vulvara


Vulvara je další adventurou, která se účastnila soutěže Becherovka Game a bohužel se řadí k těm horším kouskům, které jsem v této kategorii okusil. V intru jsem se dozvěděl, že Becherovka se vyváží do celého světa až na jeden malý ostrůvek jménem Vulvara. Mým úkolem tak bylo tuto skutečnost napravit a šířit tento nápoj i mezi místními domorodci.

Nejedná se o nic dlouhého a za pár minut je hotovo, přesto se v těch pár lokacích našlo několik světlých momentů. Z nich musím zmínit především minihry s chytáním papouška, kličkováním mezi žraloky a sekáním liány, jež patří vůbec k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. Musím pochválit také dabing, který sice není nic extra, ale u takovýchto kousků je vůbec zázrak, že jsou postavy namluveny, i když se o to postarali jen tři dabéři.

Pro: minihry, dabing

Proti: příběh, krátká herní doba

+8+8 / 0

Tasty Planet: Back for Seconds


Před mnoha lety jsem hrál první díl a byl jsem velmi spokojen. Je trochu paradox, že jsem se o pokračování dozvěděl až letos. Díky pěkným vzpomínkám jsem ho brzy rozehrál.

Nutno podotknout, že hra je úplně stejná jako jednička. Stejná grafika, hudba, modely předmětů a prostředí. Liší se pouze příběhem, kdy požírací příšerka zhltne stroj času a dostane se tak do pravěku k dinosaurům, starého Egypta, Říma, feudálního Japonska a do budoucnosti, kde vesele žere na co přijde. Během hraní je to celkem jedno jestli je na jídelníčku Egypťan, Samuraj, nebo člověk z budoucnosti, liší se v zásadě jen barvou oblečení. Stejně tak krysy, kočky a další živočichové jsou napříč časem skoro stejní.

Necitlivě na mě působily i rozdíly mezi jednotlivými úrovněmi. Gray Goo skončí level třeba ve velikosti 1 metru a další začíná jako 2 centimetrový tvoreček, aby v dalším levelu byl zas třeba kilometrová stvůra. Je to trochu chaos a návaznost často chybí.

Jednoduchý komiksový příběh neurazí, ale neni to kdovíjaký zázrak. Koncept této hry byl bohužel vyčerpán v prvním díle a tohle už je jen vaření z vody. To nemůže zachránit ani režim dvou hráčů, ač jsem ho zatím neměl šanci vyzkoušet.

Je to škoda, ale výsledná hra je velmi slabá, zvláště v porovnání s jedničkou, oproti které nepřináší nic nového.

Pro: cestování časem, komiksový příběh

Proti: stejné jako první díl (ve všem), stereotyp už po pár minutách, vysoká cena

+7+7 / 0

Lumír Lánský a případ otrávené Becherovky


Tak jsem zase jednou zabrousil do freewarových vod, konkrétně mezi tituly, které se účastnily soutěže Beherovka Game. Dostal jsem se tak k Lumíru Lánskému, který mi ihned připomněl Lumíra Roubala, jehož v pořadu Zeměkoule ztvárnil Oldřich Kaiser. Na rozdíl od televizního Lumíra je však ten herní naprosto příšerný.

Navštívil jsem celkem pět lokací o devíti obrazovkách, posbíral sedm předmětů a pobavil se s pěticí postav. I naprostému ignorantovi by bylo hned jasné, kdo je z těchto charakterů oním hledaným travičem. Příběh není nic extra už sám o sobě, ale i to málo dobrého zabíjí nevyjasněný motiv viníka.

Lumír Lánský a případ otrávené Becherovky je adventura na pár minut, což je asi její jediná výhoda. Tituly jako Zlatý kalich, Bermen nebo 2004: Vesmírná Becherovka ze stejného roku dokazují, že i účastníci soutěže Beherovka Game mohou patřit mezi nadprůměrné kousky, u kterých se pobaví řada hráčů. Takhle tedy opravdu ne.

Pro: krátká herní doba

Proti: příběh, málo lokací, málo předmětů, málo postav, málo interaktivních míst

+7+7 / 0

Old Man's Journey


Old Man's Journey aneb Neo z Matrixu je v důchodu. Tohle bylo trošku na odlehčení, ale vlastně taková je i tato hra. Na odlehčení. Je krásně barevná a roztomilá. Zato má ale předvídatelný příběh i konec. Nejde zde o žádné logické rébusy, žádné hádanky... zkrátka s dědulou jdeme z bodu A do bodu B a při tom prožíváme celý jeho život. Celkově se mi hra líbila, nicméně v porovnání s např. Little Nightmares nebo Inside nemohu udělit větší hodnocení než 65%. K větším mínusům pak musím uvést neustále se opakující "tahání kopců" jakožto jediný úkol hráče a délka hry.

Pro: Krásně barevné, životní příběh jednoho starého muže

Proti: Neustále se opakující "tahání kopců" , délka hry

+5+5 / 0

Crysis


2017-06-19
Tak todle šlo rychle. Ještě včera (dneska) jsem kompletně nastavil klávesy. Už v tom mám praxi. Ale vlastně jsem tomu obětoval první hodinu hry. Novinkou je asi Customization Menu pod M4-kou, kterou kombinuju s čísly na druhé ruce. Když používám obě hemisféry, tak dokážu rychleji změnit příslušenství na zbrani, aniž bych si zavařil mozek. Pro změnu schopností poprvý využívám Quick Menu, proto jsem si ho dal na rychle dostupný Q, a světe div se, vážně to trhnutí myší funguje. Mapa s info – jasnej Tabulátor, optika se nakonec vešla pod něj (Caps). Zase tu máme plížení, který bylo nepochopitelně pod Y. e-F tradičně rate-of-fire (jednotlivá střelba má krásnej zvuk), výklony X – C, V night vision. Vubec se nerozhoduju, jestli dám sprint pod mezerník, skok na Alt, nebo naopak. U HL2 jsem to asi přehodil kvuli ruční brzdě, tady si pedály u vozidla mužu nastavit zvlášt. Stejně jsem dal jako boost Shift, respektive to neměnil, což se nakonec ocvědčilo při řízení kluzáku, protože jsem pořád musel držet Alt, abych nešel dolu, a to bych měl jinak z ruky! Uder mám na kolečku dopředu (Crysis 2, Aliens Colonial Marines), velmi intuitivní. Tam, kde není pod uderem zároven blok (AVP 2010), se jeví uder dokonce lepší pod kolečem než pod Q. Někdy si řikám, že klávesnici s myší navrhovali na hraní her!

Co mě zaujalo: Všichni už maj na sobě ty superobleky. Prophet nejsem já, takže to pravděpodobně nepřežiju. Má to hezký animačky, takže doufám, že to v tomhle ohledu splní očekávání. Jinak grafika, tváře postav omlouvá jenom to, že je to z roku 2007. Vypadá jako lepší Far Cry, kterej mě nikdy nebavil, protože se celej odehrává v nějaký trapný džungli, a proto jsem se týdle hře i tolik vyhýbal. Přemluvila mě až recenze na Tiscali, kde psali, že závěrečná třetina připomíná atmosferou souboj s tripody z HL2.

Hraju to na super hard. Obtížnost vám nabízí milé bonusy a potěšila mě i možnost si ji snížit během hry – pak není co řešit.

To je vážně korejskej Hammer? Nevěděl jsem, jak přepnout na pozici střelce, ale je to jednoduchý – ruzný sedačky v autě jsou na číslech místo zbraní. Prostě geniální.
Vážně pomalu vybouchne celej Jeep, když střelím do kanistru s naftou? Ale vypadá to aspon efektně. Jedno utržený kolo jsem našel až vzadu v lese.

Tak jsem přejel svýho prvního Korejce (když házel granát). Co ted vyzkoušet lod? Enter the vehicle. Na tý volnosti pohybu něco je. Možná tomu dám i 80%. Dvojka mi ale přijde lepší, kde právě akce místy přerustala do tý filmový atmosféry.

Ty vole, ta voda! Poprvý v životě se kochám přírodou. Musím si stáhnout Crysis 3 a přetaktovat PC. Číst si, jak se jim tehdy tadle hra trhala škubala na nějakým krámu se dvěma grafikama a pouze s 2GB RAM paměti v rozlišení 1240x1024, je legrační. Mám to na Full HD a o ničem nevím. A to mám na pozadí puštěný dva filmy a jinou hru (později jsem vypnul stíny).

To je tak těžký trefit jednoho Korejce 50-kou z jedoucího člunu? Osobně jsem čekal, že ten dvojdomek s přístřeškem zbořím s takovým dělem daleko rychleji! Nebo že když najedu člunem do mola, tak se zbortí. Asi potřebuju větší kalibr/lod.
Tak to není vyloženě džungle, připomíná to spíš moji zahradu! Už chápu, proč příběh zasadili do zalesněnýho prostředí, protože tam jde krásně demonstrovat destrukční model listí.

Proč tank vydrží tři rány z raketomutu, je mi záhadou. A nezáleží, kam ho trefíte. Ostuda! Helikoptera s výsadkem se povedla. Dostal jsem je napoprvý všechny granátem a pak je ještě pokropil dávkou ze samopalu. Místy mi to připomíná i Project IGI 2 (tam v Číně).
Takhle si představuju odpalovat bomby. M1 položím, M2 přepnu joystick, M1 odpálím. Jako v OFDR!

Už jste sundali helikopteru granátometem? Divím se, že to jde. Výbuchy se taky celkem povedly.

2017-06-21
Tvl, když stojím na kamínku, tak si nelehne. Kolikrát mě takhle zabily. Jsem v chrámu a patrně se do tý hry snažili narvat uplně všechno. Patrně tendle Matrix byl základem celý hry a Korejci jen taková omáčka kolem. Moc mi to k sobě nejde, ačkoli jsem ten typ, co dává přednost sci-fi před dokumentem z National Geographic. V tom stavu beztíže to bylo vyloženě unavný. Střílet mutaci vetřelce a predátorem ve vývojovým stádiu pulce mi taky nepřišlo dvakrát zábavný. O napětí se nedalo mluvit. Těšil jsem se ven. A hlavně mi docházela munice – zbyly mi tři náboje do pistole.

Blast open the hatch, hurry! Drž hubu, ty šikmovoká štětko! Dvojku jsem neměl problém dohrát. Tady mě některý pasáže, zvláš po zvratu s mimozemštany, vyloženě serou! Je to překombinovaný. Směs všeho možnýho. Větší duraz na taktickou stránku, ubrat hi-technologií, a byl by z toho pěknej Operation Flashpoint.
Jsem to dohrál? To je celý? Kde jsou ty famozní bitvy s tripody? Vždyt jsme na ostrově neudělali ani jednoho, byl to jeden velkej utěk!
Verdikt: Rozhodně lepší než MW, ale na zadek jsem si z toho taky nesedl. Prostě celkem zábavná střílečka s poutavým příběhem a prvky stealth. Líbila se zejména uroven umělé reality, kdy šlo rozstřílet prakticky všechno, nebo využívat terén jako ukryt. Rychlost střel a jejich účinný dostřel byly přehnaně zredukovány. Vadila mi velká výdrž nepřátel, jejichž kevlar běžně spolykal pul zásobníku z kalašnikova (5,45x39) a účinný byly až zápalný střely. Velký plus má doslova revoluční zpusob, jakým jste si mohli přidat na zbran ruzné příslušenství. Samy zbraně dobře zpracované, dobrý výběr, autentickej zvuk. Výhodou emzáku v druhé polovině hry bylo, že jste se nemuseli krýt, změnili zpusob boje, a mělo to taky něco do sebe. Starship Troopers to ale ani zdaleka nepřekonalo. Myslim, že na podobný motivy vznikl i film Battleship, kterej by se taky mohl dočkat nějakého herního zpracování.

- Im marine. I walking on the water, if I have to
- If you want guarantees, buy a toaster
+2+4 / -2

Far Cry 4


Hnůj replikující předchozí díl tak moc, že by mohlo s klidem jít o neplacený mod - jen nové prostředí v pohoří místo tropů, a hloupě vykonstruovaný příběh od neschopných scénáristů.

Obzvlášť všechny postavy v onom příběhu jsou zoufalství jedna vedle druhé - všechny hlavní charaktery jsou zmrdi které budete chtít dojednoho vystřílet (oslizlý zporák je z nich nakonec ještě tou nejsympatičtější), všechny postavy vedlejší jsou otravné a ukecané k smrti (žádná cutscéna se nedá přeskočit), a hlavní hrdina, to je snahou scénáristů chudák bez mozku a bez osobnosti, který tupě jde po těch nejodpudivějších cestách příběhu, jakkoli by jste v tu chvíli nejradši udělali pravý opak. Cynismus a epická hloupost hry v příběhu i v zadávaných úkolech je ohromující, leč na rozdíl od Postalu a jemu podobných zde nejde o nadsázku a anarchistickou zábavu, ale vše je vydáváno za "tu dobrou" cestu. Hra přímo oslavuje vše, co je v realitě se zeměmi třetího světa špatně a prodává to jako zábavu pro masy.

Dalo by se snad říct že to nevadí, protože je to přeci jen hra, hry jsou hloupé a mají být zábavou a ničím víc - ale v tom je selhání Far Cry 4 ještě horší. Nejen že je pouhou kopíí, on je hlavně kopií zprasenou - fungující mechanismy předchozího dílu zde fungují mnohdy hůř, nové jsou ještě horší (až na povedené horolezení), a nové prostředí je genericky nudné, ani jedna část herního světa není jakkoli zapamatovatelná. I když explorace pořád patří k těm lepším částem hry, dobývání základen a slézání vyhlídkových věží je naštěstí pořád zábava.

K tomu je to samozřejmě klasická Ubisoft arkádovka, s tunou volitelných repetivních úkolů a předmětů určených ke sběratelství a otevírání zbytečných předmětů jako achievementy. Vše vhodné k naprostému ignorování.
Podobně jako u série Assassins Creed, od které se ostatně Far Cry začíná lišit snad už jen přítomností automatických zbraní a fps pohledem.
+10+11 / -1

Strafe


Ke hře jsem se dostal díky objednání LP se soundtrackem. Hudební doprovod je úmyslné retro, ale poslouchá se to příjemně. Ve hře to krásně podbarvuje akci. Obecně hraji dost FPS akcí, ale od téhle mě odrazoval rogue-like prvek. Obecně nemám moc rád opakování podobných (generovaných) levelů, a procházení stejné části hry dokola. Strafe tak není hra u které strávím desítky hodin, ale na dohrání kampaně a trochu střílení v Murderzone to není špatné. Murderzone je sada 4 prostředí z kampaně kde musíte vyčistit 10vln nepřátel. Při nasbírání dostatečného množství krve se odemykají bonusové možnosti a ulehčení.

Grafika je v retro stylu, ale upřímně už jsem viděl lepší. Koukat se na to dá a při hraní to neruší. Bohužel technické zpracování a optimalizace se moc nepovedly, občas jsem měl při delším hraní problémy s plynulostí. Hratelnost je rychlá a díky dostatku zbraní a jejich vylepšení dostatečně variabilní, pokud vám nevadí malé množství prostředí. Za současnou cenu jde o velice průměrný kousek který bych doporučil jen fandům FPS i rogue-like. Ve slevě může jít o příjemnou střílečku na občasné odreagování. Já hrát už pravidelně nebudu, ale do Murderzone příležitostně určitě nakouknu.

Pro: spád, Murderzone, hudba

Proti: stále stejné, grafika

+13+13 / 0

Cold Fear


Cold Fear je poměrně neznámá hra. Na Steamu jsem ji před lety objevil náhodou a od té doby po ní očkem pokukoval. O slevách vždycky dostalo přednost něco jiného, ale o těch letošních mi už hra tentokrát neunikla.

A musím to říct rovnou: jsem spokojen. Cold Fear sice není úplná pecka, ze které by se tajil dech, ale i tak je to velice zábavná hororová akční adventura. Z Cold Fear je po herní stránce trochu cítit inspirace sérii Resident Evil a po té příběhové zase klasické vetřelecké horory či Carpenterova Věc. Příběh je ryze béčkový, což nijak zvlášť nevadilo, ale mrzely mě rádoby vtipné a cool dialogy, které se do tak temné a jinak docela vážné hry nehodily.

Atmosféra v úvodu skutečně pohltí, graficky je to i navzdory stáří velmi dobré i dnes a prostředí rybářské lodi uprostřed rozbouřeného moře působí i přes jistou šeď velmi neotřele. Škoda, že s příchodem druhé kapitoly se ona lahůdková atmosféra postupně vytrácí, hra se víc zaměří na akci a bohužel i na občasný backtracking, který bych se, být herní vývojář, snažil co nejvíce eliminovat. V momentě, kdy hra měla naopak gradovat a předvádět své trumfy, se začala najednou trochu točit na místě a to je škoda.

Výsledný pocit sráží i značně nepovedený závěrečný bossfight, který ve mě zase jednou po dlouhé době vyvolal agresivní sklony. Jeho problém souvisel především s toporným ovládáním, které bylo pozůstatkem konzolového portování. Ono ovládání mi ale do té doby nijak zvlášť nevadilo, vlastně spíše naopak. Hra se hrála pomaleji, než bylo zvykem a pokud měl hráč něco trefit, musel se i trochu snažit a budovalo to solidní survival feel. Zprvu mě dost vyděsil checkpointový systém. První sejv mi totiž hra nabídla až po takřka 40 minutách hraní, ale naštěstí další checkpointy už byly rozmístěny rozumněji. I tak jsem však pociťoval jistou nevyváženost - někdy se hra uložila po 2 minutách, někdy jsem se motal lokacemi třeba i půl hodiny. Naštěstí Cold Fear na normální obtížnost není nijak zvlášť těžká hra a smrti bych nejspíše (pokud pominu závěrečného bosse) spočítal na prstech jedné ruky.

Abych to ale nějak shrnul: Cold Fear mě bavil. Připomněl mi ty časy, kdy jsem hrával hry s opravdovým nadšením. Radost z prozkoumávání, jistá nepředvídatelnost a parádní atmosféra první poloviny si mě omotala kolem prstu. Ta ke konci sice trochu upadá, ale ne až tak výrazně, že bych se začal nudit. Herní doba okolo 6 hodin je nastavená velmi dobře a i přes občasný backtracking to velice slušně odsýpá. Člověk občas zabloudí, ale vzhledem k menšímu rozsahu lokací stejně vždy nakonec najde cestu dál. Nejvíce mě asi mrzel závěr a to nejen po stránce bossfightu, ale především to velmi laciné zakončení odbyté desetisekundovou animací.

Pro: atmosféra v první polovině hry, zábavný design, grafika, lehce toporné ovládání vyvolává survival feel, klasický béčkový námět, herní doba je tak akorát - odsýpá to

Proti: strašné rádoby cool dialogy a otravné silácké řeči, nevyvážené rozmístění checkpointů, závěrečný bossfight a závěr, postupný úpadek atmosféry

+21+21 / 0

Sleeping Dogs


Sleeping Dogs pro mě představuje mimořádnou extázi, senzační titul a pořádnýho konkurenta série Grand Theft Auto. Nemá smysl pochybovat o Asijské produkci, která bejvá mnohdy vysoko nad nadstandartem ze zámoří. Zejména co se týče filmů, tam takový Jiho Korejci v současnosti nemaj srovnatelného soupeře a taková Indonésie se svojí akcí a mizernými rozpočty, posílá výsmech všem těm CGI sračkám, marvelům a podobným předraženým hovadinám. Hong Kong je zase ráj pro úžasné kriminálky s perfektními herci. Samotný Japonci bodují v hororech a minulý rok vydali stealth akční film "Re: Born" s karambitama, na který netrpělivě čekám. Prostě Asijskou tvorbu vysoce obdivuju.

Proto jsem měl ke Sleeping Dogs už od samotného počátku blízko. Bojová umění, jejich kultura, na první pohled sympatický hrdina, skvělej námět (undercover cop) a do toho je vše mixlé s open world městem. Pokud bych měl zmínit dva filmy, které mi hra připomínala, tak "Special ID" s Donnie Yenem (samotná hlavní postava, policajtka parťačka, podobný kontaktní bojové prvky a prostředí, humor) mno a jeden z nejlepších akčních filmů současnosti, "The Raid 2: Berandal" - už vim, odkud Evans použil základy pro příběh, postavy a celkově námět. Též Iko Uwais se dostane do vězení, někoho tam zachrání aby zapůsobil na mafii, ta si ho bere pod křídla a začne vůči ní mít určité sympatie.

Zprvu jsem se nemohl dostat vůbec k příběhu, protože jsem absolutně netušil, co mám dělat dřív. Tolik aktivit, možností a to byl jen začátek!!! Jakmile jsem se však prokousával příběhem dál, přišel mi sice krátký, ale za to pěkně sevřený, komplexní a tak funguje celé město. Když se člověk podívá na samotnou mapu, může se zdát malá, ale o proti Grand Theft Auto, kde jsou dlouhé, prázdné lesy, pouště a podobné - tvůrci udělali ucelený celek, kde lze vidět i partu rybářů na břehu, a kamkoliv půjde, tam se něco mezi lidmi děje, nebo na něj čeká vysoká odměna v podobě lockboxů... nadále lze sbírat sošky pro mistra bojových umění, takže už takhle vysoce bojové dovednosti, si může hráč "tunit", anebo závodit v pěkně upravených autech, zpívat karaoke písničky, dělat vedlejší mise a různé laskavosti, krást dodávky s penězma, krást auta na ulici, za který jsou šílený prachy, kupovat oblečení, mejt si obličej, chcát na toaletách, spát, zatýkat velké ryby pomocí televize, rozbíjet huby v bojových klubech, hrát poker, zajít s přítelkyní někam, žrát, chlastat... nebo přejíždět civilisty díky šílenýmu jízdnímu modelu a sledovat jak odlítávaj a řvou :-)

Jedině jsem nerad nasedal na motorky, to byl humáč. Rádia jsou pěkné, pestré, (The Who - Eminence Front, Bonobo, Queen) mnoho žánrových palet - downtempo, chillwave, electro, rock/metal, indie, popík či orchestrální hudba, hip hop... město je barevné, graficky úžasné, nechybí dynamické počasí, luxusní i zapadlé čtvrti, hra má PRVOTŘÍDNÍ interiéry (hlavně ty dvě diskotéky, wow!) a ještě se vrátím ke customizaci mé postavy, krom San Andreas, V, je Sleeping Dogs teprve třetí hrou, ve které jsem si dával záležet na tom, jak moje postava chodí oblečená. Při bitkách lze využívat okolí, různé zbraně (deštník, kufr, nože, sekáčky) lze to vrhat po nepříteli a chvíli se zdá, že bitky jsou náročné, ale jakmile pochopíte, že stačí krýt útoky těch magorů, je velmi pravděpodobné, že máte vyhráno. Přestřelek je též hodně, zbraní méně, jsou brutální, krvavé, dynamické, hráč musí postupovat takticky, prostě paráda.

Samotné město je jinak samozřejmě hodně detailní, cut scény profesionální (babička co mluví katonsky a seká tam sekáčkem na maso zloduchy, je cool) samozřejmě Wein umí plavat, dělat parkour, střílet, hláškovat, mlátit se, flirtovat... policejní mise jsou špičkové. Hra dá zavzpomínat na první Splinter Cell, kdy páčíte zámky, nadále instalujete kamery, odposlechy, fotíte místo činu, prohledáváte mrtvoly a všechno vám hra dává možnost dělat, takže jsem byl maximálně ponořený do těchto misí.

nyní to špatné: Občas hrozná kamera, a někdy strašný design misí (respawny enemáků, exploze, nepřehlednost, tfuj), hra je poměrně zabugované, některé strašné textury,bitek je tolik až se hráč může přežrat tim množstvím a některé mise maj dost vypatlané vyustění (například s tim rapperem, kdy celá mise je konečně pasivní, oddechová a samoúčelně na konci musíte prostě zbít bandu tří dementů, bez nějakýho smyslu) a je škoda, že rande s holkama jsou strašně krátká a víc hra nenabídne, neprohloubí ty vztahy. Auta nelze vůbec tunit, zde by se to šiklo. A k naprosté dokonalosti to chce právě lepší design misí. Jinak je to hroznej žrout času, ale bavim se mimořádně královsky. Do budoucna si pořídím definitivní edici se všemi DLC, protože Sleeping Dogs se u mě stal naprosto zásadní hrou a mrzí mě, že pokračování nebude.

Pro: Rádia, město, grafika, plno aktivit, příběh, postavy, humor, choreografie bitek, policejní mise

Proti: Někdy přehnaná akčnost, občas kamera, v mnoha věcech osekané a nedodělané

+19+19 / 0

Fallout 4


"Ta hra je především dlouhá. A to tak dlouhá, že kdyby byla snad o polovinu kratší, tak by furt byla hrozně dlouhá."

U sejvu ve hře mi svítí hrozivé číslo: 2 dny a 10 hodin. Ano, tolik čistého času jsem strávil se "čtvrtým" Falloutem. Přitom jen těžko hledám slova, která by mi pomohla vysvětlit, proč jsem u toho vydržel tak dlouho. Pustina je prostě super. Všude něco je, něco se tam děje, je komu pomáhat, koho zachraňovat.

Nejvíc mi na F4 vadila asi schematičnost questů (dones, zabij, zabij a dones, zmáčni, zabij a zmáčkni, ...). Ale prostředí bylo tak rozmanité a zajímavé, že jsem si to začal uvědomovat až v poslední čtvrtině hry.

Další podstatnou věcí je fakt, že F4 není RPG, ale dokáže to celkem šikovně maskovat. Vlastně jde o střílečku obohacenou o VATS a trochu víc RPG prvků. Rozhovory vypadají, že mají na něco vliv, ale později mi došlo, že to tak není a až na výjimky je vlastně jedno, co si vyberu. Zvlášť palčivě je to cítit v momentě, kdy po zpackaném rozhovoru nebo souboji loadujete před rozhovor. Kdo do hry vstoupí s tím, že jde o RPG, bude hořce zklamaný.

Některé rozhovory probíhají "exkluzivně", tedy nemůžete se u nich hýbat, a jiné probíhají "ve hře", takže si během nich můžete dělat co chcete. Když chcete rozhovor přeskočit, stačí kliknout myší, ale jen v exkluzivním módu. Když to uděláte "ve hře", tak partnera odprásknete. Už jsem přestal počítat, kolikrát se mi to omylem stalo. Z toho pak plyne, že rozhovory "ve hře" nejde přeskakovat, což je na prd.

Ve hře je tolik možností, jak se zabavit, až to není hezký. Dá se jet podle příběhu, ale můžete se taky vypravit "naslepo" hledat lokace, nebo stavět základnu, craftit, hledat trosečníky podle nouzových rádiových signálů... je toho dost. Já jsem se po 30 hodinách hry v příběhu seknul a plnil jen vedlejší úkoly. Asi po 15 hodinách se ze mě stala solidní mašina na zabíjení (objevil jsem dobré perky, použil jsem craftění a power armor) a konec hry pak už byl celkem snadný. Kdybych svět tolik neprolézal, byla by obtížnost na konci hry mnohem větší.

Při hraní jsem prodělal i jakýsi psychický přerod. Zatímco kolem levelu 20 jsem se všeho bál (Deathclaw, Mirelurk's Queen apod.), tak po levelu 35 už jsem souboje s nimi miloval a dokonce vyhledával. Mohl jsem bojovat různými způsoby a to mě vážně bavilo.

Nadšený jsem byl z grafiky (až na textury), ale naštvalo mě omezení na 60 fps (které jsem obratem zrušil, což celý engine rozbilo, takže jsem to musel vrátit zpět). Okouzlila mě hudba, a to nejen rádia, ale i OST složený přímo pro hru.

Je hrozná škoda, že je hra v podstatě dost lineární, tedy opakované hraní by nepřineslo odlišný zážitek. Možná přechod na boj zblízka a jiná kombinace perků by mi přinesly jiný pocit ze soubojů, ale to pro mě není dostatečná motivace pro to, abych hrál znovu. Dalších 40+ hodin tomu opravdu nedám, protože prolézání těch stejných lokací už by mě podruhé asi nebavilo. A to přesto, že třeba pohřebiště lodí nebo celé Glowing sea jsou opravdu úchvatné scenérie.

Názor na konec: Všechny konce jsou docela "blízko u sebe" a jejich dopad na mě byl velmi slabý. Nesrovnatelně slabší než F3. A to "War never changes" mi tu znělo mnohem laciněji než dříve. Třeba linie s Institutem byla z mého pohledu hrozně nepovedená.

Užil jsem si to a budu vzpomínat v dobrém. Bethesda odvedla hodně dobrou práci. Ne perfektní, ne bezchybnou, ale dost dobrou rozhodně ano.

Pro: Pěkný svět, spousta perků, svět působí živě a pořád je kam jít, možnost přejmenovat zbraň

Proti: Horší textury, slabé rozhovory, místy záplavy questů (ve kterých jsem se ztrácel), citelně mi chyběla možnost seřadit zbraně podle typu munice, ocenil bych také jednodušší správu power armoru

+22+22 / 0

Baldur's Gate


Vykopnuti ze Svítící tvrze brouzdáte barevnou krajinou a užíváte si své bezvýznamnosti. Každý osamělý vlk a každý zatoulaný skřet pro vás znamená smrtelné ohrožení. Radujete se z každého mečíku +1, který se vám po pár švihnutích nerozpadne v ruce. Každou flaštičku si pečlivě schováváte na správnou chvíli... Ale i s mečíkem +1 a s flaštičkou síly byste brzy skončili, kdybyste nebyli obklopeni věrnými přáteli. Už od začátku máte po boku kámošku z dětství Imoen (oblíbená hláška: "Vy všichni jste hlavy skopový"). Pak se musíte rozhodnout, jestli přiberete duo Jaheira/Khalid nebo dvojici Xzar/Montaron. Ve dvou se to lépe táhne a ve čtyřech ještě líp. Také potřebujete profese. Přinejmenším zloděje na hledání pastí, protože jinak se z vás v dungeonech rychle stane Erik Mrteffson. A také potřebujete léčitele na léčení. A mága kvůli identifikaci "vjeciček".

Vaši parťáci jsou patřičně potrhlí a taky dost ukecaní. Dynaheir peskuje Minsca kvůli křečkovi, Jaheira se vysmívá Khalidovi ("Khalide, miláčku, tvůj jazyk by nerozmotal ani námořník") a navíc je na vás drzá (Jaheiřina oblíbená hláška : " Yes, oh omnipresent authority figure?" )... Takže si najednou připadáte jako na školním výletě s bandou rozjívených puberťáků.

Můžete si jít kam chcete a dělat si co chcete. Až na to, že ze začátku máte k dispozici jen zhruba půlku přednastaveného světa - a některé lokace jsou tak drsné, že z nich raději s brekem utečete (a vrátíte se tam, až zesílíte). Další lokace se vám odemknou až časem. A také toho musíte hodně vykonat, než se před vámi otevřou brány Baldurovy brány. Ale pokud si jen tak lajdáte krajinou, užíváte si kydlení skřetů a vyndávání koček z vodopádů, tak vás Jaheira (nebo někdo jiný) začne upozorňovat, že máte promptně vyrazit ve směru hlavního příběhu.

Prostředí jako by vypadlo z eposů mistra Tolkiena. Žádné pouště ani ledovce, jenom les, lesostep, vesničky, městečka, skály, pobřeží. To se mi líbí. Nevyskytují se tu žádní planetálové, sférici, tanar’ri, baatezu a další havěť z jiných sfér (až na pár nenápadných výjimek). To je pro mě také plus. Ve dvojce už byly tyhle průniky sférami značně přepálené.

Co se týče grafiky: četl jsem názory, že je zastaralá. S tím musím hrubě nesouhlasit. Grafika je přesně taková, jaká má být - a je nestárnoucí. Autoři se nesnažili o fotorealismus, ale vsadili na systém "symboly a ilustrace". Dobře věděli, že hra se neodehrává na monitoru, ale v hráčově hlavě. Jediný problém nastane na větších monitorech, než na jaké je hra konstruovaná - obraz se na nich jaksi rozředí.

Mimochodem: loni na podzim jsem se vloudil na STEAM účet jednoho ze svých děťátek a vyzkoušel Enhanced Edition. Zhruba po dvou hodinách jsem to ukončil a pokorně jsem se vrátil k pěticédéčkové krabicovce, kterou jsem koupil někdy v roce 2000. "Enhanced" mi nesedlo.

Bojový systém je (pokud jste si nevšimli) kolový. Můžete to hrát kydlicím způsobem ala Diablo, ale pořád bude kolový systém, což se projeví, když si zapnete autopauzu po každém kole. I tak máte k dispozici slušné strategické možnosti. Zneviditelněným zlodějem propátráváte okolí a když zloděj narazí na potvory tak pošlete kouzelníka, ať tam hodí kouzlo web a pak fireball. V začátcích, když tahle kouzla ještě nemáte, může kouzelník některého z enemáků alespoň zcharmovat... no a co nespláchne fireball, o to se postarají kydliči a střelci. I s šesti postavami se dokážete vyrovnat s mnohem početnějšími a mnohem silnějšími skupinami nepřátel.

A nakonec příběh. Není špatný. Když to hrajete poprvé tak vás překvapí pár zvratů. Ale pořád je to ve stylu "Jsi čaroděj, Harry" a "Jsi vyvolený, Neo!" a "Jem tvůj otec, Luku!" a "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina"... ale je to podáno s nadhledem, s humorem a s nadsázkou, což se počítá.

Sečteno a podtrženo: jedno z nejlepších erpégéček všech dob. Takové se dneska už nedělají.
+29+30 / -1

F.E.A.R.


Herní výzva 2017 #9

FEAR jsem si zahrál hlavně kvůli Fritolovi, který mi ho doporučil v rámci Herní výzvy. I když čisté FPS zas tak moc nevyhledávám, jednou za čas pořádnou řežbou nepohrdnu, a když Fritol řekl, cituji: "Roky jsem nehrál tak dobrou fps a když kouknu jak tenhle žánr vypadá dnes, tak asi zas pár let hrát nebudu.", sliboval jsem si od FEARu celkem dost.

A jak to tedy dopadlo? Zábavnou řežbu jsem dostal, o tom žádná, ale FEAR v testování toho, co jsem ochotný hře odpustit kvůli zábavnému gameplayi, jde až na dřeň.

Začnu ale pozitivy. Samotná akce je velmi solidní, díky kombinaci ozvučení, grafických efektů, viscerální brutality, zbraní, co mají pořádný švih a dopad... všechno to dohromady dává parádní krvavé lázně, které se mi do konce hry neomrzely. Pocit ze hraní je tedy na jedničku.

Velkou pochvalu si zaslouží umělá inteligence/skriptování nepřátel, kteří na sebe pokřikují rozkazy, nejsou úplně předvídatelní, snaží se vás nenápadně obklíčit a nechodí slepě na porážku, což se ani dnes ve FPS nevidí. Jasně, stačí chvíli googlit a zanedlouho zjistíte, že ta chytrá umělá inteligence vlastně byla tak trochu bouda, ale na tom nezáleží, důležité je, že při samotném hraní to působí dobře.

Zbraňový arzenál má šťávu, hlavně ve spojení s bullet–timem. Brokovnice, která po sobě všude nechává poházené kusy těl, hřebíkomet, který přišpendluje nepřátele jak na nástěnku, efektní částicový kanón... jen škoda nesmyslného omezení na tři zbraně, když z balančních důvodů to není, jelikož nábojů je do všeho stejně dost.

Takže jádro hry je dobré. Všechno ostatní je ale průměrné až příšerné.

Všichni asi víte, že k příběhu se asi nemá moc smysl vyjadřovat, tak jen stručně: nestojí za nic, tečka.

Hratelnost je kapku stereotypní. Není to nic strašného, protože jak jsem už napsal, jádro hry je bžunda, ale stejně zamrzí, že chybí nějaký pokus to něčím ozvláštnit. Žádný bossfight, žádná kooperace s NPC postavami, žádné speciální mise, prostě nic. S láskou vzpomínám na o rok starší Half–Life 2, kde byla každá mise něčím unikátní a dodnes si většinu z nich pamatuju. Nepřátelé jsou taky pořád stejní, akorát trochu mění uniformy. Jediný nějak odlišný level je ten poslední a o tom radši nemluvit.

Velkým negativem je prostředí. A tím ani nemyslím samotný design bojových arén, který je naopak celkem promyšlený a dává AI spoustu prostoru ukázat, co v ní je. Ne, problém je jen ve vizuální stránce. Po technické stránce je všechno v pořádku a na rok 2005 to byl grafický skvost, ale použitá grafická stylizace je totálně nenápaditá, nezajímavá a stereotypní. Většina hry se odehrává v šedých kancelářích, které jsou podobné jak vejce vejci, s občasnými výlety do hnusných hnědých baráků a kanálů. Je to přesně ta stylizace, kterou minulou konzolovou generaci používala každá druhá "realistická" military střílečka, kterou už nemůžu ani cítit a která může za to, že se tyhle hry po vizuální stránce nedají poznat jedna od druhé a slévají se v jeden šedohnědý blivajz.

Atmosféra na mě ani trochu nezapůsobila. Lekačky jsou slabé a předvídatelné, protože hra pravidelně střídá akční části s "atmosférickými" částmi bez snahy je nějak promísit, takže přesně víte, kdy nějakou lekačku čekat. Nutnost svítit si baterkou je akorát otravná a stejně se dobíjí tak rychle, že světlo máte skoro pořád. Tma ani není pořádně využitá při přestřelkách, které jsou skoro všechny za plného světla. A nějaké zrnění komlinku, šeptání, dětský smích a trocha krve na stropu působí akorát směšně, sorry.

Je prostě škoda, že to všechno kromě střílení mi tak nesedlo a že se to bere tak ukrutně vážně. Až na to střílení je to prostě takové... unylé. Holt jsem si u hry, která má strach přímo v názvu, sliboval něco trochu jiného. Pořád slušná hra, ale s takhle solidním základem měla být něco víc.
+18+18 / 0

The Keep


Mám rád klasické krokovací dungeony. The Keep je jejich naprosto jasný zástupce, což je jeho výhoda i nevýhoda. Přesně jsem věděl co od hry očekávat a to jsem také dostal. Jediný nápad je systém boje a magie, ze kterých je patrné původ z dotykového 3DS. I na myši jde o použitelný a zábavný koncept. který do hratelnosti vnáší něco neotřelého. Neměl jsem problémy ani s klasickým bojem, ale je pravda, že komba jsem využil vždy spíše náhodou.

Level design je v tomto žánru velice zásadní. Keep má úrovně přehledné, nenarazil jsem na žádný problém. Hádanky a pasti jsou samé staré známé a zkušenější hráče nemají čím překvapit. Hra ale hezky plyne a nestihl jsem se nudit. Nepřátelé také nepřekvapí, ale vzhledem k délce hry (Steam 8h) je jich dostatečný počet. Krystaly na zesilování kouzel jsem využil až v závěrečném souboji. Zachránit všechny děti nebyl problém, ale nalézt tajné prostory nebylo tak jednoduché. Nalezl jsem pouze 29/33, nechtěl jsem pátrat v prázdném prostoru moc dlouho.

Obtížnost není vysoká, asi od 3 patra jsem využíval jenom magii případně jeden sek na doražení nepřítele. Ale kombinace oheň,omráčení a led byla velice účinná a smrtící. Příběh je také neoriginální, ale v tomto žánru to až tak nevadí. Celou dobu jsem se překvapivě bavil a dokonce uvažuji o dalším dohrání na 3DSku, pokud hru seženu za rozumnou cenu. Pro fanoušky žánru nejde o nic nového a existují lepší volby, ale vzhledem k tomu, že jde o českou hru tak rozhodně doporučuji vyzkoušet.
+16+16 / 0

Quest for Glory I: So You Want To Be A Hero


Ještě mám někde schovanou placku, která vyšla jako příloha SCORE v druhé půli devadesátek - a v té době (v druhé půli devadesátek) jsem to mydlil na své staré čtyři-osm-šestce. V paměti to mám zapsané jako úúúžasnou a neuvěřitelně propracovanou záležitost... ovšem s dosti slabou grafikou... A zvuková stránka taky nebyla nic moc. Je zvláštní, že o pár let později už začaly vznikat hry, které jsou graficky dostačující i dneska (a zvukově předčí i dnešní hry), to však není tenhle případ. QfG1 je prostě stará hra se všemi (obvyklými) klady i zápory.

Žánrově je to humorná pohádka zkombinovaná s parodií, ale s pořádnou porcí nenásilně naroubovaného patosu. Herně je to tak trochu RPG a tak trochu adventura ... Ale spíš adventura, což byl v předinternetových dobách docela problém. Každý zákys znamenal hodiny (a hodiny) pokusů a zkoušení všeho možného... Ale což, času tenkrát bylo mnohem víc než dneska.

Je těžké to nějak bodově ohodnotit. Pokud se přenesete přes slabou grafiku, tak vás čekají hodiny a hodiny zábavy. A pokud se nepřenesete, tak u toho nejspíš moc dlouho nevydržíte.
+11+11 / 0