Xzone.cz – Vyhrajte luxusní PlayStation herní koutek v hodnotě 250 000 Kč!
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

« Novější Starší »

F.E.A.R.

  • PC 85
Triumf studia Monolith a podle mě spolu s datadisky stále nejlepší díl série.

Příběh je sice béčkový až hanba, ale u střílečky ho řeším (až na výjimky typu BioShock Infinite) asi tak jako v pornu.

Horrorové nacriptované sekvence během let už sice poněkud vyčpěly, hra si však stále udržuje poměrně slušnou atmosféru.

Akce je oproti tomu naprosto prvotřídní i dnes, což je zásluhou bezkonkureční umělé inteligence (o několik tříd dál než u Half-Life, což byl podle mě do té doby strop AI), rozsáhlé knihovny pohybů nepřátel, slušné fyziky, grafiky a zvuku.

Graficky byla hra ve své době na špičkové úrovni. Engine Lichtechu (Jupiter EX) dokázal zobrazit volumetrická světla, používal normal a parallax mapping (cihlové zdi a poničené stěny po zásazích), displacement efekty (heat haze u ohně), pokročilé shadery, reflexní povrch vody a dynamické vlnění + kaustiku v okolí, splashe na vodě, particles u výbuchů, kouře a prachu, muzzleflashe + sparks při střílení. Hlavním trumfem byla podle mého názoru dynamická světla. Právě hra světel a stínů dotvářela místy tajemnou až strašidelnou atmosféru, např. jen váš stín, rozbíhající se na protější zdi a mizející v nejbližším rohu nebo poskakující stropní světlo ozařující skrze ochrannou mříž okolní zdi dokázaly vykreslit více stísňující pocit než většina nascriptovaných horrorových sekvencí. Zkrátka a dobře, po přechozích graficky top 1st person hrách (Far Cry, Half-Life 2 a Doom 3 - všechny 2004) se F.E.A.R. mohl směle považovat za absolutní grafickou herní špičku. To se změnilo až v roce 2007 s příchodem Crysis.

Level design je zřejmě nejslabší stránkou celého F.E.A.R.u. Máme tu: kanceláře, šachty, čističku, kanalizaci, laboratoře, garáže, střechy budov, staré opuštěné budovy, krátké úseky ulic, další kanceláře, další střechy budov, další laboratoře... no to je asi tak všechno.

Co se týče zbraní, postava unese pouhé tři kusy a nějaké ty granáty, což mi ovšem tolik nevadilo, alespoň měl člověk šanci všechno vyzkoušet, často se musel rozhodovat, kterou zbraň popadne a musel kvůli různým zbraním přizpůsobit taktiku boje, hra díky tomu nebyla tolik stereotypní. Všechny zbraně jsou zpracovány skvěle, máte u nich ten správný pocit ze střelby, což je samozřejmě kromě grafiky a animace rovněž zásluha naprosto vynikajícího zvuku.

Efekt bullett-time je s touto hrou spjat téměř jako s hrou Max Payne (nebo filmovou trilogií Matrix). Přiznám se, že tuto vychytávku úplně nemusím a dohrál jsem všechny F.E.A.R.y bez toho, aniž bych ji jedinkrát záměrně použil. Je tedy fakt, že se tento efekt několikrát během hry spustí sám od sebe (když se objeví nový typ nepřítele) ale dá se bez problému znovu vypnout. Chválím studio Monolith, že mi tento způsob hraní vyloženě nevnucuje (jako je tomu u spousty jiných titulů) a umožnilo mi hru hrát v reálném čase.

Nepřátelé vás obkličují, dokážou se plížit, přeskakují nebo proskakují skrze překážky (dokonce i sklem), používají krycí palbu (chválím opravdu velmi širokou škálu pohybů nepřátel). Prostě a jasně vám tupě nenabíhají před mířidla vašich zbraní - když narazíte na nepřátelskou skupinu, opravdu máte pocit, že proti vám stojí poměrně inteligentní oponenti, kteří jsou navíc týmově sehraní. Bravo! AI je zkrátka hlavním trumfem této hry. Odvažuji se tvrdit, že v této oblasti dosud nenašla sobě rovného natož přemožitele (možná leda Alien: Isolation ale to je hodně diskutabilní). Je to docela frustrující, když si uvědomíme, jaký pokrok se od té doby učinil u her v oblasti grafiky, ale umělá inteligence jakoby stagnovala nebo ještě hůře - dementněla. Umělá inteligence nepřátel ve F.E.A.R.u zkrátka předběhla dobu a nasadila brutální laťku všem tehdejším a následujícím hrám, tady nelze než tleskat ve stoje.

Proč tedy na score jen výsledných 85%? Tak předně - většina prostorů působí dojmem Ctrl + c Ctrl + v, paleta je po celou dobu hraní (kromě haluškoidních sekvencí plných ohně) stále stejná (ve škále šedé), "běh" postavy (který mi spíše evokoval chůzi a chůze zase plížení) bych min. 2x zrychlil (ale tento neduh trápí více her, např. Unreal II, Quake IV apod.), závěr byl pro mě docela neuspokojivým - střílet náboji abych zaplašil duchy z jiné dimenze mi přijde po předchozí vynikající akční části proti lidským (byť telepaticky ovládaným) vojákům přece jen jako kvalitativní krok zpět (je to sice zase něco jiného ale ve výsledku mám z toho horší pocit než kdyby zůstalo u stejné akce jako předtím a to až do konce), dále jsou checkpointy několikrát opravdu velmi nevhodně zvoleny - místy se mi stávalo, že autosave proběhl přímo v přestřelce což není úplně ok, když ji napoprvé zmrvíte a následně loadujete, fyzika občas nepříjemně zazlobí (měl jsem úplně stejný problém s kancelářským křeslem jako jeden z recenzentů, nakonec jsem ho musel doslova umlátit melee útokem, abych se mohl dostat z místnosti ven) a konečně - když už hru jednou projdete, napodruhé vás už (řekněme z 95 procent) strašidelné nascriptované sekvence nechávají zcela chladnými.

Na závěr bych chtěl dodat, že tuto hru by měl určitě zkusit každý, kdo se alespoň trochu zajímá o střílečky. Už jen kvůli vynikající umělé inteligenci, která dodnes hraje prim.

Pro: nadčasová AI / hratelnost - výtečně zpracované akční části hry / napoprvé slušná atmosféra / velmi dobře zpracované zbraně / animace a obecně grafika / zvukové efekty / až na výjimky fyzika / nevnucený bullet time efekt / funkční vyklánění / přiměřená délka hry

Proti: pomalý pohyb postavy / příliš unifikovaný level design skrze celou hru / stále stejná barevná paleta / místy nevhodně zvolené checkpointy / po prvém dohrání již většina nascriptovaných horrorových sekvencí ztrácí atmosféru / slabší závěr / baterka mohla vydržet o něco déle

Pro: viz. komentář

Proti: viz. komentář

+4+4 / 0

MediEvil

  • PS1 95
MediEvil je podle mě jednou z nejlepších her pro PS1, hlavně díky atmosféře, kdy došlo k promíchání gotického hororu s humorem. Jednotlivé úrovně nabízejí zajímavé prostředí, které hře dodává určité kouzlo. Za sebe můžu napsat, že nejvíc se mi líbily úrovně The Enchanted Earth a Haunted Ruins. Když vyšel druhý díl, tak mi tam toto kouzlo trochu chybělo. Hratelnost je taktéž skvělá. Bojování s nepřáteli i řešení logických hádanek si zde hráč užije až až. V pozdějších úrovních se obtížnost zvýší a hráč čelí tužším nepřátelům. Zde mám na mysli hlavně prokletou loď, i když tam mě ti nepřátelé nikdy neštvaly jako strašáci v polích a ti jejich zatracení havrani. Taky ti zlodějšíí impové mě občas štvali, tak že jsem si zuřivě vytrhl ruku a umlátil je s ní. Ještě, že ji ti zmetci nekradou :D Hodně vyplatí sbírat kalichy duší, protože tak hráč získá lepší zbraně bez nichž by byla většina úrovní o dost těžší. Navíc nové zbraně znamenají více zábavy. Obtížnost hry však nikdy nepřejde do neúnosných mezí, kdy by se mohla stát frustrující. Taktéž můžu pochválit hudbu, která ke hře dokonale sedí. Trošku horší jsou možná skákací části, naštěstí jich však tolik není.

Pro: Sir Dan, hratelnost, prostředí, "gotický humor"

Proti: Skákací časti

+3+3 / 0

Attack on Pearl Harbor

  • PC 80
Letecké simulátory jsou žánrem který mě vždycky regulérně míjel. Jednou jsem sice zkoušel jeden ze série Sturmovik ale víc než pár desítek minut mě nebavil. Když jsem si ale zahrál skvělou hru Aquadelic GT a zjistil že stejní vývojáři vyprodukovali i letecký simulátor z druhé světové, rozhodl jsem se dát letadlům znovu šanci.

Největším rozdílem oproti klasickým simulátorům je až na kost arkádové ovládání. Pro sváteční hráče žánru jako jsem já tedy zcela ideální. Velkým plusem je také možnost si v drtivé většině případů vybrat typ mise a to klasický dogfight, bombardování nebo torpédování lodí, které mě bavilo nejvíc. Celkově měli všechny mise správné tempo i délku a právě díky možnosti výběru úkolu se stereotyp prakticky nedostavil. Musím říct že hra má celkově dobrou atmosféru a častokrát jsem se přistihl že i když už mě odvolávali z mise kvůli poškození, pořád jsem se snažil sundat posledního nepřítele z nebe. Škoda je jen absence checkpointů u delších misí.

Pozadí hry, napadení Pearl Harboru, bitva o Okinawu atd. je všeobecně známé takže tady hra boduje hlavně u nadšenců do historie, což naštěstí jsem ;) ale nechybí ani klasický herní příběh točící se okolo dvou hlavních hrdinů Americké i Japonské kampaně. Nutno ovšem dodat že hodně klišoidní. Komixové zpracování cut scén je zato netradiční a dobře provedené a tak zamrzela jen menší úroveň detailů při přiblížení k zemi. Jinak je ale hra graficky na velmi slušné úrovni.

Attack on Pearl Harbor asi nepotěší hardcore nadšence do leteckých simulátorů ale běžným hráčům myslím sedne naprosto perfektně. Až na pár drobností se jedná o velmi kvalitní počin a k podobným titulům se určitě v budoucnu vrátím. TORA TORA TORA!
+9+9 / 0

Ve stínu havrana

  • PC 65
Herní výzva 2017, č. 4 - Nad Tatrou sa blýská!

Je to jen pár měsíců, co mi kamarád půjčil tuhle hru s tím, že když mám rád adventury, tak se mi bude tahle hra zaručeně líbit. Po úvodním filmečku a pár minutách hraní jsem ale hru vypnul a už se k ní znovu nedostal. Jenže pak přišlo na řadu splnit další úkol z Herní výzvy a k mému překvapení je právě tahle hra od slovenských vývojářů, tak jsem ji dal další šanci a pustil se do hraní.

Po vtipném/nevtipném filmečku se ocitnete jako mnich Severín v lese a jdete se dopátrat své vlastní cesty. Narážíte na mnohé zajímavé i nezajímavé postavy, vtipné i méně vtipné situace (bohužel podle mě se často až moc "tlačilo na pilu") až se dostanete k zajímavému konci (který si nejsem jistý, jestli jsem vůbec pochopil). Hrou provází hezký "vybrankávací" soundtrack, tradičně skvělý dabing Jiřího Lábuse a oldschoolová grafika.
Ovládání, to už je věc jiná. Překlikávání pravým tlačítkem myši jestli chcete předmět použít nebo jen prohlídnout, případně se chcete jen někam přesunout, je hrozně zmatené a při hraní mě neskutečně vytáčelo. Místy se zasekla možnost přesunu do další lokace, tak jsem se musel vrátit na předchozího místa a pak se teprve hra uráčila mě pustit dál. Naštěstí při dvojkliku postava zrychlila, takže se nemuselo čekat moc dlouho, než se dostane z bodu A do bodu B. Puzzly jsou někdy jednoduché, jindy zase nelogické, až se přechází na styl "zkombinovat všechno se vším" nebo "poklikej co můžeš".
Důležitá rada pro všechny, kdo si budou chtít tuhle hru zahrát. Ukládejte si hru! Určitě aspoň před odplutím na pirátské lodi. Ušetříte si aspoň nervy a kvůli jedné minihře nebudete muset opakovat celou hru od začátku.
No a co se délky týče, hra je vcelku krátká. Já ji zvládl za 4 a půl hodiny (i s přehráním celé hry od začátku) a to jde určitě projít rychleji, pokud se neseknete při nějakém puzzlu.
Když to vezmu kolem a kolem, tohle byla pro mě asi zatím neslabší adventura, co jsem měl možnost hrát, dávám 65%.

Pro: soundtrack, dabing

Proti: ovládání, občas nelogické puzzly, bugy, místy až trapný humor

+15+15 / 0

Strife

  • PC 70
Strife je velice zvláštní hra. V roce 1996, kdy si doomovky stále vystačili s nulovým příběhem a jeho nulovou prezentací přináší tak neskutečné množství novinek, že předbíhá dobu.

Už jen úvod. Neznámá rasa ovládla svět, z lidí dělají vojáky, nad vším železnou rukou dohlíží nějaký Řád. Vy se objevíte ve městě, plném po zuby ozbrojených vojáků, vyděšených lidí a nějakých těch obchodníků. Na nic nemáte peníze, většina dveří je zamčená, většina lidí se s Vámi nebaví, stačí někoho zabít a spustí se alarm a začnou se rojit posily. Stačí splnit nějaký ten úkol, dostat se k rebelům a pomaloučku polehoučku se pustit nejen do osvobozování města, ale i do protiútoku. V průběhu hry se dočkáte nejen osvobození města a nahrazení nepřátelských vojáků přátelskými ale musíte učinit poměrně zajímavou volbu komu věřit, volbu která ovlivní nejen zbytek hry ale i její zakončení.

Kromě toho můžete nakupovat různé zbraně, zbroje, lékárničky, nacházíte zkratky pomocí teleportů, můžete si vylepšovat statistiky, potkáváte obyčejné lidi, které můžete zabít, nechat být, nebo z nich získat informace. A také můžete některé mise prolítnout stylem "guns blazing" nebo si zahrát na pseudostealth a vyhnout se spuštění alarmu používání otrávených šípů. Pseudo proto,že pokud zabijete šípem strážného, kolegům vedle je to úplně ukradený.

Zkrátka, ač je Strife doomovka, má na dobu vzniku neskutečnou, skoro plnohodnotnou RPG nástavbu včetně zajímavého příběhu, doprovázeného perfektními komixovými obrázky.

Bohužel všechna ta omáčka kolem je sice fajn, ale jako střílečka mě prostě Strife nebavil. Především po vzoru Hexenu je základem hubovitá hratelnost, tentokrát ale neskutečně roztáhlá. Z jednoho města si otevíráte spoustu misí, které jsou vzájemně propojené, ovlivňují se, neustále si musíte pamatovat (nebo zapsat), kam máte jít, co máte otevřít a které kola musíte ještě projít, jestli se něco nezměnilo. V jednu chvíli jsem měl rozjetých asi 8 kol zároveň a to je prostě moc.

Navíc jednotlivé mise fungují na témže principu - obrovská, nepřehledné bludiště, plné spínačů otevírajících něco na druhé straně mapy, zkratek, tajných průchodů, cest které jsem ani nepřišel na to jak otevřít. Projdete si pár kol a jste tak vyřízení, že hru musíte vypnout a dát si pauzu.

A především jsou kola plné nepřátel, jenže právě tady mě Strife nebavil nejvíce. I na easy jsou nepřátelé strašně tuzí, přesní a tak nějak nezabitelní. Prostě do vojáka či robota střílíte a jemu to nijak extra nevadí a najednou padne. Tohle arkádové "ubírání života" nemám rád, navíc z celé palety enemíků se mi nijak extra žádný nelíbil a totéž se dá říct o zbraních.

Pěst je výsměch, stejně jako zbytečná elektrická kuše. Kulomet je slabý jak moucha, stejně jako raketomet, kterým nezabijete ani obyčejného vojáka. Navíc většina nepřátel pomalé raketě uhne. Granáty se rády odráží a většinou přímo na Vás, plamenomet je nablízko a proti většině robotů nepoužitelný. Takže zbývá parádní disruptor, kterým vypaříte většinu vojáků, bohužel u robotů vzhledem k tomu jak nepřátelé reagují na zásah (nijak) většinou netušíte zda trefujete nebo ne. A pak je tu ultimátní, zlepšující se Sigil, který ale ubírá životy a kromě boss fightů je tudiž nepoužitelný.

Zbraně, nepřátelé, pocit z boje to je to hlavní u střílečky a pokud to nefunguje, je to špatný a žádná sebelepší nástavba nepomůže. Navíc mě subjektivně přišla slabá i grafika i přes vylepšení přes ZDoom byla taková fádní, nezajímavá.

Dávám 70%, protože se mi Strife dříve líbil mohem víc a protože vzhledem k novinkám co přináší si horší hodnocení nezaslouží.

Pro: RPG prvky, příběh a jeho vývoj.

Proti: Fádní grafika, až moc bloudění, jako střílečka mě to moc nebavilo.

+6+6 / 0

Arcania: Gothic 4

  • PC 65
Vytáhl jsem z hromádky her, které už léta čekají na nainstalování. Nainstaloval jsem, hrál a právě dohrál. Bylo to přiměřeně zábavné, dostatečně barevné a nepříliš dlouhé (20,5 hodin na obtížnost "normal").

Co se týká té zábavnosti: zpočátku mě Arcania:G4 ani moc nebavila, ale v určitém okamžiku přišel zlom. Stejně jako "sovy nejsou, čím se zdají být" (Twin Peaks), tak ani A:G4 není tím, čím se zdá být. Když jsem přišel na to, čím Arcania:G4 ve skutečnosti je, tak jsem si ji zamiloval.

Ale o tom až za chvíli. Nejprve letmé porovnání A:G4 s G1 a G2:

- v Arcania:G4 se střídá noc a den, ale hlavní hrdina nikdy nespí. Jede jako motorová myš. Ani obyvatelé nikdy nespí. V noci i ve dne posedávají či postávají venku před putykou a je jim jedno, že na ně prší. To v G1 a v G2, jak vědí pamětníci, jste si museli sehnat nocleh (jinak jste dopadli špatně)... A obyvatelé měli svůj denní režim: snídali, pracovali (na poli nebo rubali rudu) večeřeli a v noci spali. Přesně tyhle "drobnosti" dělaly G1 a G2 tím, čím byly

- v průběhu hry probíhá hrdina jakýmisi "bublinami". Každá "bublina" je ohraničena neviditelnými stěnami, což jsou skály a voda. Hrdina sice umí povyskočit, ale nedokáže se přitáhnout. Skalní římsa, která mu sahá nad kolena, je pro něj nepřekonatelnou překážkou. Kromě toho má "vodofofii" . Do moře či do řeky nestrčí ani špičku boty, bažinami však čvachtá bez námitek. Když danou bublinu vykydlí a vyquestí, tak utíká koridorem do další bubliny a prozpěvuje si "běž, běž, běž, už se nevracej, už své okamžiky neztrácej"... a už se nevrátí... Opět rozdíl proti G1, G2, kde jste se opakovaně vraceli na určitá místa, která se občas dramaticky pozměnila, nebo v nich došlo k přelomovým událostem

- boje jsou klikací a dětinsky jednoduché. S postupem času se obtížnost zvyšuje (dosti razantně), ovšem v závěru se opět snižuje... opět rozdíl oproti G1, G2, které byly na anglickojazyčných diskuzních fórech nazývány "permanentní smrt"

- sbíral jsem vše, co nebylo přibité. Brzy jsem měl v ranečku tunu blizen, pestíků, okvětí a plodnic. A další tunu železné rudy, magické rudy, červené rudy a uhlí... 99% z toho jsem nikdy nepoužil... V G1 a v G2 je vrážení bodíků do alchymie zásadní. Výroba spešl lektvarů ze spěšl přísad pomalu zaváněla cheatováním

Ale nechme porovnávání neporovnatelného.

Někdy před polovinou hry, konkrétně při prvním setkání se zhuleným Lesterem, mě osvítilo poznání. Pochopil jsem, že Arcania:G4 je PARODIE... Samozřejmě je to NEPŘIZNANÁ parodie... ale když ji jako parodii vnímáte, tak funguje na jedničku. Jen si vezměte, co všechno obsahuje:

- absurdní řetězení questů (což hrdina ironicky i naštvaně komentuje)
- přepálený patos dabérů
- nablblé výmluvy enpécéček, proč se nemohou připojit k hrdinovu kydlení
- marná - a opakovaná - snaha hrdiny se představit, prostě říct své jméno
- některé dialogy zabíhají až do čisté komedie
- veteráni z G1 až G3 se změnili ve své vlastní karikatury
- questy typu "nasbírej 30 prastarých relikvií". Tohle snad někdo bral vážně?

No a ten "bezejmenný" hrdina, který je, zjednodušeně řečeno, "srandovní prcek". Tím nemyslím, že by byl směšný, to vůbec ne. Je sympatický, ironický, vtipný, uvolněný a tak dále, prostě cool týpek, jakým se v dobách mého dětství říkalo "kuliferda". Když posloucháte jeho vtipné a ironické řečičky, tak byste neřekli, že má duši rozervanou na kusy, mysl otrávenou nenávistí a jeho srdce žhne touhou po pomstě.

Dětinsky jsem se těšil na další praštěné questy, na další ulítlé dialogy, na další kuliferdovy ironické komentáře ... a všeho se mi dostalo vrchovatě.
+14+14 / 0

Wolfenstein: The New Order

  • PC 75
Nového Wolfíka jsem si užil, ale ne tak, jak jsem myslel.

Je neuvěřitelné, že Return to Castle Wolfenstein vyšel před 16 lety. Z New order je cítit, že se autoři snažili zachytit to, co kdysi v RTCW fungovalo, a přenést to do moderního kabátu. Hned na úvod můžu říct, že se to povedlo. Je zde zajímavý příběh, pěkné renderované filmečky a moc pěkně vytvořené postavy. Také grafika a pocit ze střelby uspokojily moje očekávání.

Pokud bych měl hru nějak vystihnout, tak bych asi řekl, že je zběsilá. Hned na úvod autoři zařadili misi typu "křest ohněm", takže nečekejte pomalý start. Pěkně doprostřed boje a nezbývá než plnit příkazy řvoucího kolegy a absolvovat všechny herní mechaniky. Je to vůbec první hra, ze které jsem si z tutoriálu skoro nic nepamatoval, protože byl tak akční, že jsem na to neměl čas. V momentě, když už jsem doufal, že bude chvilku klid, následuje pasáž s přestřelkou, dalším křikem a nakonec pořádně napínavou pasáží s další přestřelkou a dalším bojem o život. Až pak se pustí úvodní titulky... ufff. Úvodní titulky hodinu po začátku... Takhle šílený úvod jsem snad nikde předtím nezažil.

Byl jsem v šoku. Z rychlosti, zběsilosti a také brutality. Krev ve hrách mi nevadí, ale ve Wolfensteinovi jsou postavy uvěřitelné a přirostou vám k srdci. A když je pak někdo kuchá, pálí zaživa, střílí do nich, řeže do nich... a vy to sledujete z bezprostřední blízkosti, to na mě bylo trochu moc. Smrt je všudypřítomná, což je mnohdy skvělé pro atmosféru (viz třeba pasáž ve vlaku), ale když se sadisticky chovají naprosto všichni s hákovým křížem na uniformě, tak mi to připadalo přehnané.

Na jednu stranu se hra snaží působit trochu realisticky, aby za chvíli přišla další scéna over-the-top. Ocenil bych víc, kdyby byl odboj trochu víc skrytý, utajený, všichni se víc báli... Tady je ten příběh spíš jen taková kulisa, protože do mise dostanete zbraň a už to kosíte a mydlíte, co se do nich vejde. Když si už myslíte, že je to moc, tak se objeví nějaký megarobot nebo výbuch nebo něco takového a celá situace dostává až směšně absurdní podtext. A i když chápu, že to byl autorský záměr, tak mi to nějak nesedlo.

Oceňuji, že bylo možné některé úrovně projít potichu. Bohužel jen některé, protože kolikrát tam bylo prostě naskriptované, že o vás všichni ví hned od začátku. Pak nezbývalo než vzít těžký kulomet do každé ruky a BANZAAAI! Střílecí pasáže jsou skvělé. Zbraně parádně "kopou", mají krásně propracované modely, zvuk střelby zní dobře, nepřátelé se chovají dobře. Jen jsem prostě cítil, že bych to raději řešil jinak. A v momentech, kdy to šlo řešit jinak než akcí, bylo vidět, že AI zase tolik inteligence nedostala. Nejvíc mě asi zklamala část ve vězeňské administrativní budově, kde po mně šli 3 nepřátelé najednou, já se jim schoval za desku stolu a oni ji prostě nebyli schopní obejít.

Mohl bych pokračovat dalším výčtem věcí, které jsou dobré, ale mám k nim výhrady. A taková je pro mě celá hra. Grafika je krásná, ale chybí antialiasing a některé textury jsou tak hnusné, že to bije do očí. Leveldesign super, ale na některých místech bych autory nakopal (dvakrát jsem těžce bloudil). Příběh dobrý, ale některé pasáže hrozně přehnané. Střelba super, ale pořád jsem řešil náboje, takže jsem běhal po bojišti a mačkal E pořád dokola jak pošuk. A tak dále a tak dále.

Snad jen dvě věci můžu pochválit zcela bez výhrad. Postavy - jsou zapamatovatelné, sympatické nebo naopak správně odporné a skvěle namluvené (i německy a polsky). A druhá věc je atmosféra totálního teroru, kde nemůžete nic, aniž by o tom někdo věděl a rozhodoval. To byl pěkně nepříjemný pocit.

New order můžu určitě doporučit všem, kteří rádi hrají rychlé FPSky. Pro milovníky pomalejších her to moc není. Pokud se smíříte s trochu přestřelenými scénami a situacemi, tak si to určitě užijete. Je to totiž jízda.

Pro: Příběh a postavy, grafika, pocit ze střelby, různorodá prostředí, hudba

Proti: Místy hodně brutální, přehnané situace a s tím spojené nepřehledné střídání tempa, nutnost pořád sbírat něco ze země (náboje, zdraví, brnění), nelogičnosti z přehnanosti

+15+16 / -1

Uncharted: The Lost Legacy

  • PS4 --
Můj prvotní přístup k Lost Legacy byl dost chladný. Čekal jsem krátký datadiskový nášup se dvěma kopretinami v hlavní roli, co budou sypat hromady feministických hlášek a budou si hrát na děsné badassky. Chloe se ale ukáže nejen jako schopná náhrada za Drakea, ona ho dokonce i strčí do kapsy. Vtipem, chováním, motivací... a hezčím zadkem.

Pocitově bych tipoval LL na kratší záležitost, ale in-game ukazatel času byl nekompromisní - herní doba je v mém případě srovnatelná se třetím dílem a dokonce překonává díl první. Na rozdíl od nich ale neobsahuje žádné hluché místa a je to jedna velká jízda od začátku až do konce.

Už pomalý začátek v Indii jsem hrál s držkou otevřenou dokořán, s detaily interiérů si někdo opravdu máknul a odfláknutý kout aby člověk pohledal. Autoři si vyhráli s každou pídí a každým záhybem, všechno krásně lícuje a zvučí, jen těžko se hledají nedostatky. Navazuje open-space část v divočině, kde se můžu volně pohybovat s jeepem a plnit úkoly v libovolném pořadí. Navíc, hráč může splnit ještě jeden dlouhý vedlejšák, na jehož konci dostane Chloe docela užitečnou věcičku. Musím říct, že tuhle otevřenou část jsem si užil nejvíce. Scéna s jógou byla úchvatná, některé výhledy naprosto fantastické. Poté se hra přesouvá do lineárnějšího gameplaye, výhledy jsou ještě fantastičtější a level-design představuje naprostou špičku dobrodružných her. Hektické finále mě pro svou bombastičnost spíše otravovalo, ale to je možná způsobeno kombinací všech herních mechanik, se kterými se člověk v Uncharted mohl setkat.

LL je pro mě jednoznačně obrovské překvapení, nečekal jsem to ani zdaleka tak dobré a s klidným svědomím ho označím za nejlepší Uncharted so far...

Herní doba: 9hod 25min (střední obtížnost)
Hodnocení: ✰✰✰✰
+9+9 / 0

Infamous Second Son

  • PS4 85
Second Son je pro mě první seznámení se s herní sérií inFAMOUS a vlastně když jsem hru zapínal, tak jsem vůbec nevěděl, co od ní mám čekat. Nemůžu zde tedy rozebírat, jak moc příběhově navazuje na předchozí části, ale za to vím, že za celou dobu hraní jsem tuto skutečnost ani jednou nepocítil. Buď tam žádná návaznost není, a nebo je zkrátka příběh vyprávěn tak dobře, že mi žádné důležité informace nechyběly.

O příběhu jen krátce, však si to projděte sami. V hlavní roli je tu "rebel" Delsin, který se snaží bojovat proti systému všemi možnými prostředky. Rozuměj - jeho hlavní zbraní je sprej, kterým taguje všechno, co potká. Vzhledem k tomu, že jeho brácha pracuje u policie, jejich vztah zpočátku trochu skřípe. Jejich poklidný život ale naruší, když se stanou svědky bouračky dodávky, která zrovna převážela partu Conduitů, které státní systém zve Bio-teroristy. Všechno to nabere ještě zběsilejších otáček, když se jeden z Conduitů dotkne Delsina, čímž v něm probudí jeho supergen a Delsin získá jeho schopnosti kouře. Delsin je totiž také Conduit, jehož schopností, je možnost učit se od ostatních a věřte, že kouř není tou jedinou schopností, kterou si ve hře vyzkoušíte.

Tohle všechno slouží spíše jen jako úvod, hlavní hra se odehrává v podstatě až v Seattlu, kam se chvíli po začátku přesunete. A tím se dostávám k tomu, jak se to vlastně hraje. Seattle je otevřené město a vy tak můžete hned od začátku v podstatě kamkoli, kam se vám zamane. Výhodou je, že Delsin není jen sprejer, ale rovněž schopný parkourista. V podstatě po všem dokáže vylézt, přeskočit, což ve spolupráci s jeho schopnostmi dělá z tohoto města jedno velké hřiště a minimálně zpočátku mě bavilo jen tak běhat, skákat, a nebo dokonce létat po městě. Bohužel po chvíli zjistíte, že město toho až na pár vedlejších úkolů, které se navíc repetetivně opakují, příliš nenabízí, a tak skluznete ke slepému následování hlavní příběhové linky a na volnost pohybu po městě tak nějak zapomenete.

Abych to ale neoodbyl tak rychle - Seattle je rozdělen do sektorů, přičemž do Vašeho vstupu do města nad ním drží plnou moc státní jednotky D.U.P. V každém sektoru ale jejich vliv můžete snížovat, a to rozbíjením bezpečnostních kamer, hledáním tajných agentů, rozbíjením jejich bází, tagováním stěn apod. Jak už jsme ale říkal, tyhle úkoly jsou bohužel v každém sektoru úplně stejné. Přičemž pokud se Vám podaří snížit kontrolu v daném úseku pod 30%, můžete si zde vytvořit point, mezi kterými pak můžete rychle cestovat z jednoho sektoru do druhého, aniž byste museli volit pomalý a zdlouhavý přesun běžným způsobem.

Nyní se dostávám možná k tomu nejdůležitějšímu, a to je strom schopností. Jak už jsem říkal, Delsin během hry získá hned několik schopností, přičemž v každé z nich na něj čeká hned několik technik, které si můžete koupit a vylepšovat. Aby k tomu ale mohlo dojít, je nutné dostat se na určitý level. Teď ale nemluvím o úrovni Delsina, ale jeho karmy. Ve hře totiž nemusíte být jen hodný. Můžete být i zlý, a to tak že hodně. Popravdě - občas jsem si i říkal, že za zlého Delsina by snad ta hra byla i snadnější :) Techniky na temné straně karmy mi totiž přišly nejen efektnější, ale i efektivnější. Navíc - jednou za čas můžete použít i superschopnost, jejíž použití se Vám ale vždy otevře až v momentě, kdy například za hodného Delsina, uděláte několik dobrých skutků jako je uzdravení civilisty, omráčení nepřítele namísto jeho zabití apod. No a představte si situaci, kdy si takhle budujete karmu, chybí Vám už kousíček k možnosti použití superschopnosti a najednou se na scéně objeví vrtulník. Ten umí být hlavně zpočátku docela nebezpečný, tak ho co nejdřív sestřelíte dolů, jenže co čert nechtěl, vrtulník se po výbuchu zřítí rovnou na zalidněnou ulici Seattlu a vy jen s otevřenou pusou koukáte na stoupající počet civilních obětí a s tím ruku v ruce klesající karmu. Pravdou tak je, že pokud budete hrát zlého, zachránit někoho omylem, to se Vám příliš často nestane, ale těch nechtěných zabití, těch se mi podařilo nasbírat spoustu ...

Už jsem toho napsal dost a dost, tak to pojďmě uzavřít. Second Son je skvělá hra v otevřeném světě, kde si můžete vybrat, zda budete hodný nebo zlý, a tím si tak budovat svůj vlastní strom schopností. Pravdou však je, že mimo hlavní příběhovou linku, kterou zvládnete za nějakých 10-12h, možná i dřív, když budete hodně spěchat, tak toho nemá moc co nabídnout. Plnit vedlejší úkoly totiž po chvíli omrzí, neboť se stále jedná o jedno a totéž. Ale zejména teď, když se prodává za pár stovek, by byla škoda nedát tomuto titulu šanci.

Pro: otevřený svět, strom schopností, zajímavý příběh, minihra sprejování, efektní schopnosti

Proti: repetetivní vedlejší úkoly, hlavní příběhová linka by mohla být delší

+5+5 / 0

Ultima I: The First Age of Darkness

  • PC 60
Během hraní čtvrtého dílu Ultimy mi to nedá, abych se neohlédl přes rameno na první díl této série. Ultima mne fascinovala dlouho, od dob graficky vyvedeného osmého dílu, který jsem v devadesátých letech vlastnil jako krabicovku, ale nedostal se v něm příliš daleko. Zato oba díly Ultimy Underworld, vydané v jakémsi dupletu na cd, jsem již hrál s patřičným nasazením, byť druhý díl jsem kvůli snaze hrát jej bez návodu nedokončil. Ohlasy o výjimečnosti sedmého dílu mne nemohly minout a retrospektiva Originu Karla Taufmana v 51. čísle Excaliburu, v jejímž rámci se pustil i do prvního a druhého dílu Ultimy, zpečetila mé odhodlání, že někdy, někdy v budoucnu se do Ultim zkrátka musím pustit! Uběhly roky a čas nazrál. Výrazně k tomu přispěla možnost emulovat Ultimy na tabletu, po kterém můžu v jakékoli situaci sáhnout jako po knize, a plynule v hraní kdykoli a kdekoli pokračovat.

Počátek série Ultima je přiměřeně lehký, nijak zvlášť dlouhý, žádné hardcore, které by mohlo potenciálně odradit, se nekoná. Všem, kteří si chtějí vyzkoušet nějakou hru z herního dávnověku mohu první Ultimu s klidným srdcem doporučit. Hrajete za neznámého hrdinu, který se ocitá v zemi Sosárie rozdělené do čtyř kontinentů s mnoha městečky, zámky a dungeony. Vznešený hrdina, jak jste v manuálu oslovováni (neboť skutečným Avatarem se stanete právě až ve čtvrtém díle), sice z manuálu tuší, že jeho hlavním cílem je zbavit Sosárii ďábelského čaroděje Mondaina, ale jak přesně si má počínat, se dozví poněkud překvapivě až v místní putyce. Lord British, alias Richard Garriot, nehraje totiž v Prvním věku temnoty žádnou větší roli. Je jen jedním z osmi panovníků, kteří udílejí hrdinovovi úkoly potřebné k vítězství. Ty jsou dvojího typu: porážka vybrané stvůry nacházející se obyčejně v hlubším podlaží nějakého dungeonu a pak nalezení nějakého exotického místa na mapě Sosárie. Už od prvního dílu je tedy kladen důraz na průzkum herního světa. Ten je alfou a omegou Ultim jako takových a s každým novějším dílem budete muset být v průzkumu čím dál tím víc pečliví. Zábavným zpestřením je u takto staré hry možnost vlastnit hned několik dopravních prostředků. Od koně, přes káru, až po vznášedlo, fregatu a nakonec i kosmickou loď. Ano, je to tak, v prvním díle je možné (a dokonce nutné) se podívat i do vesmíru. Inspirace Hvězdnými válkami je přitom očividná. Ve vesmírné části budete létat mezi vesmírnými sektory, dokovat na stanicích a bojovat z vlastního pohledu proti pirátským stíhačkám. Je k neuvěření, jaké měl mladý Garriot ambice. Navíc obě části, přestože to je z hlediska herního světa galimatyáš, do sebe herně zapadají a jsou zábavné. Samotný závěr má pak epický nádech a pocit zadostiučinění z porážky Mondaina si budu pamatovat snad nadosmrti.

Hra má pochopitelně i své nedostatky. Ty se projevují jednak v minimálním příběhu a pak hlavně v uniformitě prostředí, kdy se všechno všemu navzájem podobá, trojrozměrné dungeony jsou jeden jako druhý, bez špetky nápadu, a vystačíte si s dobýváním jen jednoho z nic. Najdete v něm však jen nestvůry, zapasťované truhly s pokladem a tajné průchody a díky magii se do nejnižšího patra k nejtužším potvorám a zpět na povrch dostanete snad až příliš snadno (jak ale zdůraznil Richmond v diskuzi, jejich černobílá estetika postavená na drátových modelech působí velmi tajemně a primitivně vyvedení nepřátelé dokáží leckdy zabrnkat na vaše nervy). Zásahové body se navyšují podivným systémem soubojů - pokud z dungeonu vyváznete živi a zdrávi, hra vám za souboje doplní bonusová HP, kterých budete mít na konci tisíce. Zkušenostní body a celková úroveň postavy však je, z hlediska jejího rozvoje, veskrze zbytečná. NPC s vámi interagují minimálně, background si musíte sami domýšlet, města a zámky mají svého ducha stanoveného jen jejich názvem.

Přesto má tahle relativně prázdná rozlehlost něco do sebe. Stále je totiž jen na vás, kterým směrem se vydáte, jestli budete prozkoumávat hlubiny dungeonu Perinia, Škorpionova díra nebo Vandr Zhouby. Jestli budete nasávat a klábosit s hospodským v putyce v Dextronu nebo v Montoru. Jestli budete provokovat stráže na zámku Lorda Britishe nebo Černého draka. Jestli okradete kupce v Owenu, Nassau nebo v Yew (některá z těchto míst budete mít možnost navštívit i v pozdějších dílech). A tahle nikterak variabilní, ale přesto individuální cesta hrou vypráví váš vlastní unikátní příběh. Pokud vám to v něčem připomíná sérii Elder Scrolls, jste na správné adrese. Zkrátka - Ultima dala hráčům jako jedna z prvních her do rukou možnost, byť jen zdánlivé, volby. A je už jen a jen na vás, jak s ní naložíte.

Herní doba: cca 20 hodin
Počet nahlédnutí do návodu: 0
Poznámky
+14+14 / 0

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS4 90
Uncharted 2 je velice podobný dílu prvnímu. Nakonec proč měnit něco, co skvěle funguje. Opět se jedná zejména o akční hru, občas proloženou nějakým tím skákáním po římsách, či řešením nějakého toho puzzle. Akční pasáže ale opět dominují, a to výrazně. Nepřátelé stále chodí ve vlnách, levely jsou stále plné spousty zídek, kamenů, kmenů ... zkrátka všeho, za co se můžete schovat. Rozhodně ale nemůžu říct, že by druhý díl byl stejný jako ten první.

Už od první scény všechno působí epičtěji, pompézněji a megalomanštěji. Ve druhém díle zavítáte do mnohem různorodějších prostředí, přibylo výbuchů, záchran na poslední chvíli... mnohdy si tak připadáte skoro jako v hollywoodském blockbusteru. Změnila se částečně i hratelnost. Stealth přístup byl sice možný už prvním díle, ale nepatuju si, že bych ho někdy využíval. Plně jsem si tehdy vystačil s Rambo stylem. Ve druhém díle už je level design stealthu nakloněn více, byť Splinter Cell nečekejte. V jedné z úrovní ani jinou možnost než tichý postup mít nebudete, byť pro mě se stala s přehledem nejhorším zážitkem celé hry a klidně bych se bez ní obešel.

AI stále pokulhává, a to jak nepřátel, tak i Vašich spolubojovníků, kteří se občas také mihnou na scéně a pomáhají Vám. Co kvituji, tak fakt že jsou nesmrtelní, protože mnohdy si stopnou do té největší palby a bez krytu tam stojí a představa, že budu úrovně opakovat stále dokola kvůli jejich blbosti a z ní vedoucí náchylnosti k umírání, je děsivá. Občas také pobaví, kdy jste v křížové palbě, nevíte koho zabít dřív, ale oni už chtějí dál a čekají na Vás u dveří, což samozřejmě komentují slovy jako "Nate, pojď to otevřít. Nemáme na to celej den.". Tady rozhodně mezery jsou a dalo by se na tom zapracovat.

Moc jsem v tomto komentáři nechválil, ale to jsem zvládl už u prvního dílu a to dobré z něj zůstalo a troufám si tvrdit, že je to zase i o chloupek lepší. Potěšila lepší možnost využití tichého přístupu, což přeci jen trochu mění dynamiku hry.
Co budu dál říkat - je to jak jízda vlakem. Má to možná trochu pomalejší rozjezd, ale jamile se dostane do otáček, je těžké to zastavit a vyskočit z něj dřív, než budete v cíli. Úžasný zážitek.

Pro: poutavý příběh, efektní cutscény, různorodá prostředí, skvělá hratelnost, stealth

Proti: občas umělá inteligence všech na scéně kromě Vás

+6+6 / 0

Doom II: Hell on Earth

  • PC 100
Doom 2, nastavovaná kaše, datadisk nebo vylepšení po všech stránkách? Ano dneska by šlo hru sestřelit, že je naprosto stejná jako první díl. Já to ale dělat nebudu. Zaprvé to není pravda, zadruhé obě hry dělí necelý rok a zatřetí, komu to vadí? Komu to vadilo u Tomb Raiderů, prvních Heroesů, komu to vadí u alb jeho oblíbené kapely, která hraje x let to stejně dobré?

Doom 2 pokračuje v příběhu tam kde jednička skončila. Mariňák se vrací na Zemi, která se ocitla pod útokem pekelných monster. A tak musí nastartovat motorovku, nažhavit rotačák a vydat se kosit. Tentokrát jedeme bez epizod, kontinálně kolo za kolem. Čas od času se sice dočkáme nějakého toho vysvětlujícího textu, ale ten slouží spíše pro pobavení než jako hnací motor. Místo požádného outra si tak můžeme projít defilé monster a jedním stiskem tlačítka fire je odpravit.

Podstatné jsou novinky. Je tu 30+2 nových úrovní, při jejich prolézání se pořádně zapotíte. V závislosti na obtížnosti budete čelit hordám monster, které často vylezou "nečekaně" po sebrání důležitého předmětu. Pryč je jednoduchost kol z prvního dílu, autoři připravili spoustu monstózně velkých kol, plný neuvěřielné architektury, vychytávek, vymazlených secretů a možností. Opravdu jsem koukal co všechno jde udělat ve hře, kde není skákání, létání, podlézání, potápění. Přitom ani na chvíli se nejdná o nějaké nudné bloudění nebo beznadějné tápání kam jít. Některé kola jsou doslova skvosty, třeba to předposlední, kde obcházíte obří propast, otevíráte další cesta, přebíháte plošinky, abyste se dostali k centrální plošině, na kterou celou dobu vidíte, ale nemůžete.

Ze zbraní přibyla dvouhlavňová brokovnice, která mění hru. Ze slaboučké pušky získáte smrtící nástroj, kterým zničíte prase, lebku i kulometčíka na jednu ránu. Většina z nich včetně BFGčka je k dispozici mnohem dříve než v jedničce, což je moc dobře.

A samozřejmě jsou tu nová monstra. Démoni s naváděnými raketami, menší verze robopavouků, tlustoprdi chrlící výbušné firebally, obří koule chrlící lebky či ďáblové schopní hráče zapálit a oživovat ostatní monstra. Není nic lepšího, než když Vám takový oživovač vrátí do hry pekelného barona, kterého jste před chvíli těžce udolali. Čas od času potkáte i kyberdémona či obřího pavouka, v jedné nezapomenutelné misi je pak můžete nechat bojovat spolu. Stačí si šikovně naběhnout, rozpoutat boj, zapálit si cigárko a kochat se soubojem titánů (SPOILER - kyberdémon vyhraje). A pak je tu nesmrtelný závěrečný souboj s ďáblem s dvěmi fázemi - co mám sakra dělat a jak to mám sakra udělat?

Někde v dvojce Dooma se také zrodila móda odkazů - v dvojici tajných kol si tak můžete zopáknout dvě mise z Wolfensteina a kochat se, jak si trapní náckové poradí s plazmou, raketami či BFGčkem.

Ano Doom 2 nepřináší nic nového. Jen vylepšuje už tak dokonalý první díl, přidává opravdu parádní leveldesign a s přehledem strká do kapsy většinu sračkových (Cyclones, Rise of the Triad) i kvalitních (Heretic) 3D her za rok 1994. Navíc ho mám o fous radši. Jen geniální System Shock byl toho roku přecejen trošku výš.

Pro: Je to totéž co první díl se vším dobrým a spoustou drobných vylepšení.

+20+20 / 0

Chrome: SpecForce

  • PC 70
Pokud jste se na konci jedničky dali k LorGenu, bude vám dávat příběh smysl. Jinak je to naprostý blábol. A k tomu ještě tisíckrát použité a nudné klišé.

SpecForce se dalo cestou moderních lineárních stříleček. Relativní omezená volnost původního Chrome je pryč. Tady jen jdete dopředu a střílíte. Schopností máte míň. Zbraní máte míň. Proč by taky mělo něco hru rušit od střílení. Které je hodně zábavné. Prachová stopa po zásahu do nepřítele si mě dostala už od začátku. Ve hře ubylo interiérů. Což je dobře. Jsou totiž opět hnusné. Ani jedna stealth mise. Také dobře. Větší využití bojových robotů a vozidel. Výborně.. Prostě se to dobře hraje.

S muzikou si autoři tolik nehráli. Místo toho vám pustí klasickou smyčku, co se opakuje pořád dokola. Iritovaly mě nekonečné pexesa. Ano, stejně jsem je všechny vyřešil i bez přemýšlení. Zbytečné a rušivé. V prvním díle dávali trochu smysl, ale tady ne. Pokud se prostřílíte až na konec, čeká vás jeden lehký boss a hodně špatný jakože otevřený konec. Tady ale tvůrci snad o nějakém pokračování nemohli přemýšlet. Už tohle vypadá, že je to slepené hodně narychlo a hodně zjednodušeno.

Hra má stejnou grafiku jako o dva roky starší předchůdce a je to docela krátké. Celou dobu slušně zábavné. Pokud teda překousnete ten, What the fuck!, děj. To hlavní, střílení, je tu totiž vylepšené. Co víc chtít od střílečky, která se ani moc netváří, že by měla nějaké velké ambice.

Pro: pocit ze střelby, velké využití mechů a vozidel, ideál na vypnutí mozku, zjednodušení Chrome sedne

Proti: blbý děj a konec, krátké, pexesa, boss mohl být nebezpečnější

+6+6 / 0

The Legend of Zelda: Majora's Mask

  • N64 100
Hrál jsem stovky až tisíce videoher, tak proč si zrovna Majora's Mask odnáší absolutní hodnocení? Důvodů může být mnoho, a také jich je v mém případě nepočítaně.

Osobně pro mě byla The Legend of Zelda docela nenápadnou sérií, která si však odnášela ty nejvyšší hodnocení především v USA a Japonsku - ale nevyšla na PC, tak i tím hasl můj zájem. O řadu let později jsem se ale dostal k emulaci Nintenda 64, a Zelda byla, jako vlajková loď platformy, jasným kandidátem na vyzkoušení. Nejdříve se této cti dostalo Ocarině, ovšem očekávání (nikterak velká) narazila. Dětinské zpracování, podivné ovládání i inventář nebo jen poměrně fádní náplň. Rozbíjení džbánů za výkřiků Linka a následný průzkumu okolí v doprovodu Linkovy víly. Není divu, že v daném věku po hodině opadl můj zájem a mohl jsem si odškrtnout další vyzkoušenou „legendu“. Nějaký čas to trvalo, ale nedalo mi to, a vyzkoušel jsem i druhý stažený soubor. Několik desítek MB zabírající Majora's Mask. A to byl začátek mé radikální změny interpretace série, kterou nyní mohu řadik ke svým nejoblíbenějším.

Ovšem Majora's Mask začínalo ještě podivnější uvedením! Pobíhající mužík s masky a snová vize? Nenadálá transformace na "dřevěného" Linka? Můj zájem si videohra z roku 2000 ihned získala. A jak to tak bývá, první dojem a prvních pár minut rozhoduje, a u mě v tomto případě tento pozitivní dojem předznamenal časovou investici v řádu desítek hodin. A musím říci, i jedněch z nejlépe naplněných v rámci videoher. Jak dokáží být zábavné explorativní adventury v otevřeném světě mi ukázal belgický titul Outcast, ovšem až Majora's Mask tuto formuli dotáhla do ideální podoby. Hry od Nintenda jsou především o zábavě a čisté formě hratelnosti, zde je to povýšeno ještě o překvapivě funkční designérské rozhodnutí. A to cestování v čase, respektive řešení 72 hodin (v reálném čase jde o 72 minut) z různých perspektiv – jde tedy o do jisté míry o rozvinutý koncept Ocariny, zde ovšem povýšený o hmatatelné ovlivnění herního světa s přímou zkušeností dopadů vašeho konání. Je to jako u druhého Falloutu nebo Thiefa. Autoři v prvních dílech svých sérii poznali možnosti vytvořeného enginu a technické stránky, a ve druhých dílech se už mohli soustředit na tvorbu obsahu a nových nápadů, které rozšíří již tak kvalitní (game)design.

Premisa titulu je jasná. Zbývají tři dny, a na svět Termine míří padající měsíc. Máme 72 hodin a možnost se s okarínou vracet v čase na začátek cyklu. V této smyčce je třeba pokusit se, ač se to může zdát zprvu nemožné, o zamezení katastrofy a destrukci království Terminy, určitého opaku k pohádkové Hyrule z minulého dílu. Omezení videoher i konzole N64 je zde předností. Máme zde jeden velký a přístupný svět, ve kterém je třeba řešit nespočet drobných i větších úkolů a především pomáhat i různým osobám nebo celým společnostím. A různým znamená zcela odlišným, ke kterým budete mít přístup skrze změnu „nošené“ masky. Hlavního to konceptu Majora's Mask. A ten se povedl znamenitě. Nejenže má hráč k dispozici rozmanitý svět hlavního města Terminy a okolních lesů, vodních ploch a zamrzlých hor, ale i může s prostředím interagovat závisle na nošené masce. Vzhledem k tomu, že většina úkolů, dungeonů a puzzlů je zábavná a motivuje sama o sobě v dalším objevování, tak je hraní Majora's Mask opravdovou odměnou a radostí. A to bohužel nejde říci o velké části dostupných videoher.

Jak je u některých her jasné vítězství formy nad obsahem, tak u Masky je tomu naopak. Obsah zde má prim, a dva roky vývoje byly především věnovány jemu (nicméně do Majory se dostalo i značné množství z obsahu zrušené definitivní verze Ocariny of Time). Prázdná místa nebo výplně na zvýšení doby hraní chybí. Celkový dojem oproti Ocarině je také dospělejší a vyzrálejší – je to cítit jak u dialogů, tak i z řeči samotných lokací. Atmosféra je silnou stránkou, a je podpořena strohým, ovšem unikátním výtvarným stylem. Hudba Koji Konda perfektně ladí s vizuálním vjemem ze hry, ovšem jako celek je slabší než v Ocarina of Time (Lost Woods, Great Fairy's Fountain). To v překladu znamená, že je skvělá (Song of Healing), ale ne dokonalá.

Hodnocení 100 procent jsem udělil zatím desítce her, a Zelda z nich byla pro mě nejméně pravděpodobná. O to více si ji tak cením, jelikož jde o titul, který přinesl něco nové (pro mě), a v tak kvalitním provedení. O tom, že je pro mnohé (a i pro mě) kultovní sérií netřeba psát. A to zcela zaslouženě, dvojici Eiji Aonuma a Yoshiaki Koizumi se povedl perfektní mix mezi čistou hratelností a komplexností jiných titulů. A není lepší volby, než se probouzet (a mít nastavený budík) na hudbu ze Zeldy!

Pro: hratelnost, cyklický koncept, masky, možnosti

Proti: možná kratší (20-25h)

+16+16 / 0

The Crow’s Eye

  • PC 55
Dokonalejším příkladem průměru jsou už snad jen poslední příspěvky Ridleyho Scotta ve Vetřelčí sáze - španělští tvůrci vsadili na ponurou atmosféru proloženou logickými hádankami á la Amnesia, ale mimo vrzání dveří se budete obávat pouze častých technických bugů. Vše, co The Crow's Eye může nabídnout, je přinejlepším průměrné:


1) odkrývání střípků příběhu o několika zmizelých studentů před téměř dvaceti lety okořeněný všude se povalujícími zvukovými a textovými záznamy společně se šíleným záporákem s tak protivným hlasem, že byste raději hlasovali pro aktuální song od Kryštofů jako adepta na novou českou hymnu,

2) logické hádanky s trochou té fyziky v podobě hmotnosti krychlí, které se nestydatě opakují a přejí se dříve než situace kolem Stramaccioniho ve Spartě,

3) grafické zpracování jdoucí ruku v ruce s bugy, ať už grafickými v podobě problikávání zaprášených oken či zhasínání světel v určité vzdálenosti, nebo technickými, kdy se zaseknete za překážkou a jediným východiskem je znovunahrání pozice,

4) sbírání a výroba předmětů je vcelku výsměch, když si vyrobíte jen tři předměty za celou hru a ani to úplně nemusíte,

5) a v neposlední řadě atmosféra, na které měla celá hra stavět, je narušena již po úvodních 30 minutách hry, kdy Vám dojde, že větší strach máte i z ukliknutí se k restartování počítače po nainstalované aktualizaci.

Pro: Krátké, pasáž ve stokách

Proti: Průměr skrz naskrz

+7+7 / 0

Doom

  • PC 100
A tak jsem se na svých toulkách prastarými střílečkami vrátil k největší legendě, matce všech 3D akcí, Doomovi. Jistě před Doomem byl čtverečkovaný Wolfenstein a možná i nějaký dávno zapomenuté hry, nicméně Doom byl první, který přinesl styl a principy používané spoustu dalších let. Oba dva díly jsem dohrál ve své době nesčetněkrát, před 17 lety jsem třičtvrtě roku strávil hraním stovek různých Wadů z jednoho pirátského CDčka, měl jsem koupenou knížku, dodnes pamatuju recenzi ve Score a sjíždění po struhadlech do bazénů s jódem.

Příběh dneska neoslní, jste mariňák, který musí projít postupně Phobos, Deimos a pekelnou dimenzi. Nebo Mars? Nikdy jsem to moc nepochopil. Vše se dovíte z pár řádků textu mezi epizodami, na konci následuje parádní pomrknutí na další díl (pamatujete na králíčka?). Nicméně před lety byl ten příběh zkrátka geniální, ten pocit, že procházím peklem plným zmučených lidí, ohořelých ostatků a pentagramů byl super a čert vem, že to už dneska nefunguje. Vzpomínky nezmizely.

Grafika byla a vždycky bude super. A díky ZDoom to vypadá přesně stejně jako před lety. A stejně skvěle se to hraje na klasickém principu. Tři epizody, 9 kol, spousta secretů, 7 zbraní, moře nepřátel a na konci epizody boss. Kola nejsou ani příliš velká či spletitá (to až ve dvojce) a úpřimně po tolika dohráních jsem si spoustu cest pamatoval zpaměti i po těch letech.

Zbraně jsou geniální. Úvodní pěsti můžete nahradit brutální motorovkou, kterou se tak krásně porcují prasata, pak je tu pistole, puška, rychlopalné kombo rotačák a plazmovka, raketomet na větší šmejdy a BFG (Big Fucking Gun) na ty největší. Trošku škoda je, že tuhle skvělou zbraň dostanete až v půlce třetí epizody, ale systém jeden výstřel = všechno na obrazovce mrtvé je dodnes nepřekonaný. Takhle má vypadat zlatý hřeb výzbroje.

Výborný je systém i různých powerupů, nesmrtelnost, neviditelnost, brnění, superzdraví, světlo, protiradiační oblek a především parádní automapa, která zobrazí všechno neodkryté. Ani jsem si nepamatoval, že v Doomu byla také.

No a samozřejmě monstra. Tady mě čekalo trošku zklamání, protože spousta z mých oblíbených se objeví až ve dvojce. Nicméně i tak - vojáci, impové, růžoví démoni přezdívaní prase, vznášející se kakodémoni, otravné lebky, pekelní baroni. A samozřejmě nezapomenutelný obří pavouk s rotačákem či kyberdémon chrlící rakety. Hned jsem si vzpoměl na dvojku a jejich souboj, který s trochou šikovnosti můžete zařídit.

Trošku jsem koukal co tu vlastně všechno není. Žádné skákání, krčení, plavání, pohled nahoru či dolů nebo mouselook. Opravdu jsme kdysi dohrávali tyhle hry pomocí šipek a Ctrl? Každopádně mouselook jsem díky ZDoom využil, skákání a krčení ne, nebylo ani třeba. Připadal bych si trošku jako lama, kdybych to nedokázal bez toho. A že třeba skok do tajné mise třetí epizody by k tomu sváděl.

Trošku jsem si to znovuhraní zkazil. S mouselookem a lehčí obtížností to nebyla taková výzva a řežba jako kdysi na ty těžší obtížnosti. Ale nic to nemění na tom, že Doom je bezchybná legenda, 3D akce a zároveň i hra roku 1993.

Pro: Legendární zakladatel žánru s bezchybnou grafikou, atmosférou a hratelností.

+16+16 / 0

Uncharted 3: Drake's Deception

  • PS3 --
  • PS4 --
Amy Hennig byla na psaní tentokrát sama, bez dvou dalších side-kicků a podařilo se ji opravdu mistrovsky podělat vše, na co sáhla. Začátek se ještě docela slušně rozjede a líbilo se mi propojení některých detailů s prvním dílem, co ale následuje poté už jen horko těžko drží při sobě. Ať už je to rozlítaná výprava, jejíž opodstatnění je příběhově vysvětleno dost kostrbatě, tak i některé kousky děje natolik děravé, že si hráč plácá do čela s DS4 a podivuje se, co to mělo kurva znamenat... Jestli bylo nevysvětlení celé zápletky scénáristčiným záměrem nebo jen amatérismem se už asi nedozvíme.

Mrzelo mě i plytké využití Eleny (která na scénu naskočí jak jinak než na vlně WTF momentu) a poněkud utnutým působením Chloe a Cuttera, kteří... prostě zmizí a už o nich do konce hry není ani zmínka. Talbot a jeho objevování se a mizení ze scény budu vydýchávat ještě dlouho.

Technicky je trojka o krok dál než dvojka (která byla o dva skoky dál než jednička) a v 60fps na PS4 se na to kouká celkem příjemně. Hratelností je to stále ten starý over-the-top popkorn se vším, co utváří sérii Uncharted. Po druhém dohrání je pro mě trojka nejslabší a není to hratelností nebo level-designen. Je to naprosto idiotsky napsaným scénářem...

Herní doba: 9hod 39min
Hodnocení: ✰
+5+8 / -3

Warcraft: Orcs & Humans

  • PC 60
V 90. letech se v herním světě odehrál neuvěřitelný pokrok - a to nejenom v profláknutém žánru FPS. Stačí si srovnat Dune II: Battle for Arrakis, tj. první významnou RTS a pouze o tři roky novější Warcraft II: Tides of Darkness. Jak grafika, tak ovládání a herní mechanismy jsou u druhé jmenované hry o třídu výš.

Mezi těmito dvěma hrami vyšel první Warcraft. Místo sci-fi v Dune II: Battle for Arrakis tu máme klasickou přímočarou fantasy, kdy mezi sebou bojují dvě rasy - lidé a orkové. Každá z nich má vlastní kampaň a je na hráči, kterou z nich začne. Příběhově se obě vylučují s tím, že zatímco kampaň za orky je ta "skutečná" a přímo na ni navazuje Warcraft II: Tides of Darkness, ta za lidi je brána jako alternativní historie. Hratelnostně se obě rasy liší minimálně, já měl kvůli schopnosti léčení a neviditelnosti raději lidi.

Pokud nepočítám úvodní dvě mise, kdy máte za úkol pouze postavit nějaké budovy a bránit se před nepřáteli, lze ten zbytek rozdělit na dva typy:
1. Natěžte suroviny, rozšiřte základnu, stavte jednotky a zničte základnu nepřátelskou (do poslední farmy a posledního dělníka). Prostě RTS v té nejčistší podobě.
2. Bez základny, ale s docela slušnou armádou, poražte všechny nepřátele, na které narazíte - typicky v nějaké jeskyni nebo jiném "dungeonu". Případně ještě navíc zachraňte nějakou důležitou postavu.

Výborná hra... to byla právě jeden rok, do příchodu Warcraft II: Tides of Darkness, který zviditelnil hlavní problémy prvního Warcraftu:
1. Označování jednotek. Kdo přichází z Dune II: Battle for Arrakis, musí být nadšený možností ovládat zároveň více jednotek. Bohužel jen 4 (a žádné ukládání skupin se samozřejmě ještě nekoná) a je nutné při označování držet klávesu Control.
2. Ovládání jednotek / skupin - především pohyb a útok. Pravé tlačítko myši slouží pouze k posouvání (centrování) mapy. Pro pohyb je nutné nejprve buď kliknout na příkaz "Move" - což velmi brzy omrzí - nebo zmáčknout klávesu M, díky které je ovládání o něco snesitelnější. Podobně s útokem.
3. Omezení na stavbu budov. Asi "díky" inspiraci v Dune II si nemůžete budovy stavět kde chcete, ale jen vedle již existujících budov a vedle cesty, kterou si případně musíte nejprve postavit. A hlavní budovu (do které se nosí všechny suroviny) můžete mít jen jednu a nemůžete ji ani nijak přesunout. Takže máte budovy naňahňány těsně vedle sebe a po vyčerpání zlatého dolu (což vás ve spoustě misí potká) bude váš vláček dělníků muset chodit do dalšího zlatého dolu klidně přes půl mapy.
4. Primitivní AI. To působí problémy jak u útočných jednotek (nedojdou, kam mají, neútočí, i když se poblíž bojuje atd.), tak u dělníků, kteří se při těžbě často zasekávají - nepříjemné zvlášť v kombinaci s nevhodně umístěnou hlavní budovou.
5. Nevyváženost jednotek. Základní útočnou jednotku (footman / grunt) téměř nemá smysl vyrábět, kvůli ovládání a hloupé AI jsou na útoky mnohem vhodnější střelci (archer / spearman) s případnou podporou knightů / raiderů a katapultů (které jsou mimochodem, jemně řečeno, OP jak prase). No a v posledních dvou misích už prakticky můžete zapomenout na jiné jednotky mimo conjurerů / warlocků, protože s jejich ultimátním kouzlem - vyčaruj vodního elementála / démona se nedá prohrát. Taková skupinka čtyř démonů s trochou šikovnosti klidně sama zničí celé město - a zničila by víc, kdyby nebyla časově omezena. Jen pozor na katapulty. :-)
6. Různé otravné detaily - neviditelné jednotky, které na vás posílá nepřítel (velmi zábavné, když se každou chvíli objeví nějaký nepřítel přímo ve vaší základně a zabije vám několik dělníků), žádná podpora obrany vlastní základny (věže tu nejsou a zdi jsou kvůli ceně k ničemu), za orky se není jak léčit.

Ale abych jen nekritizoval, pár věcí se mi na W1 líbí víc než na W2:
1. Dungeon mise - zajímaví nepřátelé, klaustrofobní atmosféra. :-) Ve W2 je jestli se nepletu pouze jedna mise typu eskort (dopravte důležitou postavu do cíle) a i ta je venkovní.
2. Grafická stylizace. Líbí se vám víc poslední mapa za orky ve W1 nebo ve W2?
http://vgmaps.com/Atlas/PC/WarCraft-Orcs&Humans-Orcs-Scenario12-StormwindKeep.png
http://vgmaps.com/Atlas/PC/WarCraftII-TidesOfDarkness-Orcs-Mission14-FallOfLordaraeon.png
3. Díky chybějící fog of war máte už od začátku přehled o blížících se nepřátelích a taky odpadá problém s hledáním posledních pár jednotek zalezlých na velké mapě někde v lese nebo na moři.

Takže tu máme z dnešního pohledu už téměř nehratelnou (a nic na tom nemění fakt, že jsem ji dohrál dvakrát) ultra oldschool RTS, která položila základy světu Warcraft a posunula žánr RTS o kus dál. Jak něco takového jedním číslem hodnotit? Nakonec jsem se rozhodl dát hře 80 % z tehdejšího pohledu a 30 % z toho dnešního a nechutně to zprůměrovat na 60 %.

Shrnutí: Herní historici a nostalgici, bavte se. Ostatním radím: utíkejte, jako by vás pronásledovala skupina čtyř démonů! :-)

Pro: svět Warcraft, posunutí hranic žánru RTS

Proti: ovládání, ovládání, ovládání - to ostatní jsou vedle toho téměř detaily

+16+16 / 0

Heretic II

  • PC 80
Tak a celá sága je za mnou. Heretic 2 jsem kdysi určitě vyhrál, ale vůbec si to nepamatuju. Není to ale na škodu, protože to není špatná hra.

Zatímco Hexen 1 a 2 sledovali příběh zničení dalších Serpent Riderů v dalších světech, Heretic 2 se vrací k hrdinovi prvního dílu Corvusovi. Ten se vrací po zničení D´Sparilla domů, ale svůj domov nachází v troskách a lidi změnění v něco jako zombie díky magické nákaze. Začíná cesta za hledáním léku a poražením toho, kdo za morem stojí. Je tu konečně intro, outro, nějaké ty enginové animace uprostřed hry a příběh. Ten Vás žene od čerta k ďáblu a většinou zbytečně, ale aspoň tu je a není úplně marný.

Změnil se i styl hraní a to úplně. Z 3D akce se stala tombraidrovka se vším všudy. Ovládání včetně kotoulů, salt na všechny strany, vytahování se na římsy či automatického zaměřování je komplet převzaté. Tvůrci vylepšili občas příšernou kameru z Tomb Raidera a za celou hru se mi nestalo, že by kamera nestíhala. Stejně perfektní je ovládání, které přejde rychle do krve. Zamrzí ale občasné bugy, zasekávání výtahů, zaseknutí v textuře, občas hra jen tak spadne při save/load, naštěstí uloženou pozici to nezničí.

Z Tomb Raidera je také převzaté občasné hledání předmětů, které někde nutno použít, z Hexenů zase občasné propojení několik kol a ke konci bloudění. Ale celkově se ve hře dá víceméně bez problémů zorientovat. Nechybí rozbíjení všeho možného a různé odměny, naopak z 99% zmizely důležité tajné chodby. A grafika mi svou temnou barevností připomínala Unreal.

Jinak si jde Heretic svou cestou. Poprvé v téhle sérii jsem měl pocit, že hraju opravdu fantasy. Corvus má několik druhů kouzelných obran, které má smysl používat (např. meteority na otravné ptáky) a které plýtvají modrou manu. Zelená mana je na útočná kouzla, kterým patří na klávesnici sudá čísla a které stojí opravdu zato - od slabého fireballu přes ohnivou zeď až po monumentální plazmový výbuch. Pokud Vám dojde mana, není problém přepnout na kulometnou hellstaff či dvojici parádních luků - jeden střílí kyselinový mrak, druhý je výbušný. Dojde Vám i tohle? Není problém, Corvus totiž bezvadně ovládá bojovou hůl, která není zbytečnou zbraní jak ve většině 3D her, ale naopak si na pár ran poradí s každým soupeřem. Troufám si říct, že po dvou upgradech se v ohnivé verzi stává nejlepší zbraní. Ve hře je taky spousta dobíječů many, životů, energie, různé ochrany, na druhou stranu se nevyhnete i pár nechutným pastem.

A nepřátelé? Radost zabíjet! S volitelnou krvavostí z nich můžete dělat krvavou kaši, s volitelnou obtížností si vyberete jak moc velkou hrozbu představují. Většinou proti Vám stojí různá havěť (krysy jdou zašlápnout) či nějací ti humanoidi, kteří vypouští všelijaká kouzla. A nejotravnější jsou ti s plynem, to se člověk ani nenaděje a půlka života je pryč.

Zkrátka podle mě se Heretic 2 docela povedl. Je to něco jako fantasy Tomb Raider v Unrealovské grafice, který se více zaměřuje na boj než na puzzle a skákání a který svižně ubíhá až ke konci bez větších zákysů.

Pro: Tombraidrovský feeling, perfektní systém zbraní a kouzel, mocná staffka, grafika.

Proti: Občas zabugované.

+11+11 / 0

Immortal Redneck

  • PC 65
Immortal Redneck by se dal asi nejlépe popsat jako mix Ziggurat, Rogue Legacy a Serious Sam. Jedná se o first person rogue-lite akci, hlavní hrdina má za úkol projít tři tématicky odlišné egyptské pyramidy (klasická, steampunk varianta a cyberpunková, inspirovaná Tron 2.0) s náhodným uspořádáním místností a v každé z nich porazit dva bossy (jednoho ve třetím a druhého v posledním sedmém patře). Po smrti je nutné vždy začít od začátku dané pyramidy, po poražení bosse ve třetím patře je možné začít
v patře čtvrtém (poražení bosse v sedmém odemyká další pyramidu v pořadí). Z nepřátel a vzácných beden (za určitých okolností i z všudypřítomných nádob) vypadávají peníze, za které je možné koupit permanentní upgrady (přízeň jednoho z osmi bohů, více životů, silnější účinek zbraní, častější kritický zásah atd.).

Po odemčení božské přízně ve stromu skillů je možné po smrti zvolit jednoho konkrétního boha místo základního rednecka, tato volba ovlivňuje statistiky (útok, obrana, počet životů, počáteční zbraně, jedna aktivní a jedna pasivní schopnost atd.) a
v podstatě funguje jako jakési "povolání" či "třída". Hlavní hrdina se může ohánět 52 různými zbraněmi, standardně ovšem unese pouze tři z nich (přízeň jednoho z bohů umožňuje nést čtyři, za jiných okolností se tento počet může dokonce zmenšit na jednu). V jednotlivých místnostech se také náhodně nacházejí různé svitky (100 druhů, padají z beden či nepřátel), jejich účinek je jak kladný (lepší vlastnosti, vyšší poškození zbraní, další skok, rychlejší střelba atd.) tak záporný (zpomalení pohybu, výskok ve vzduchu způsobuje poškození, náhodná změna všech zbraní za jiné, snížení přesnosti zbraní atd.). Při hraní se často zkombinují účinky zbraní a svitků zajímavým způsobem, stalo se mi třeba to, že jeden svitek mi zneviditelnil zaměřovač a pak jsem našel zbraň s laserem, svitek vypínající pasti naopak znemožnil doskákat ke dvěma bednám nebo všudypřítomné nádoby vybuchovaly (výbuch zraňuje i nepřátele, několik místností se tak téměř vyřešilo samo) a současné obsahovaly předměty.

Největším problémem Immortal Redneck je náhodnost (podle mého i s přihlédnutím
k subžánru). Bez určitých typů zbraní se někteří bossové porážejí dost obtížně (a není problém během jednoho běhu nenajít žádnou použitelnou zbraň, takže si člověk často musí vystačit s těmi pár základními dle příslušné božské přízně). Pokud z nepřátel nepadají steaky, tak se nevyléčíte (jen jeden ze všech bohů má léčení jako schopnost, ostatní jsou odkázáni právě na náhodné padání steaků). Pokud z nepřátel nepadá dost nábojů, tak skončí člověk bez nich, což prakticky znamená konec aktuálního běhu, protože pouhým házením zbraně toho člověk příliš nevyřeší (existuje pár zbraní, které náboje nepotřebují, ale ty musí mít člověk od začátku díky konkrétní vybrané božské přízni nebo mu musí náhodně padnout, nemluvě o tom, že jsou pochopitelně dost slabé). Nalezení určitého svitku může hru znepříjemnit natolik, že se člověk raději zabije a začne znovu (Caution, Wet Floor).

Většina smolných problémů sice jde jakž takž ustát v rámci běžných místností, ale trvá klidně dvacet a více minut probojovat se desítkami místností k bossovi (u kterého člověk může mít nevyhovující zbraň, málo zdraví, špatný svitek, bez walkthrough trvá několik cyklů odkoukání taktiky), kterého jde málokdy porazit napoprvé. Řešením je zlepšování ve stromu skillů, ale to zase trvá dost dlouho na to, kolik obsahu hra ve skutečnosti nabízí. Dohrál jsem ji za 26 hodin (onsahu má podle mého tak na deset, repetetivní není zrovna málo) a to ještě díky tomu, že jsem od konce druhé pyramidy zálohoval po patrech save, protože už mě skutečně nebavilo hrát desítky minut, abych umřel na stejném místě (boss) a jel to celé znovu.

Celkově se jedná o velmi nápaditou hru, která má ovšem co dohánět stran vyváženosti.

Pro: Pestrost vybavení, z toho plynoucí spousta zajímavých herních kombinací a situací

Proti: Nevyváženost

+10+10 / 0

Star Wars Battlefront II

  • PC 80
Herní výzva 2017 - 2. Právě vychází

Hodnocení a komentář se týká pouze SP kampaně. Pozor, obsahuje neoznačené spoilery!

Miluju Star Wars a nenávidím EA a ten jejich debilní Origin. Nakonec ale pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí a já si Battlefront 2 přece jen předobjednal. Po pár dnech mám za sebou dohranou SP kampaň a podle hodnocení je asi patrné, že jsme byl spokojen. Jasně, dočkáme se spousty klišoidních momentů i naprostých nesmyslů, ale po stránce hratelnosti nemůžu k většině hry říct ani popel.

Jak mnozí z vás viděli v nejrůznějších trailerech, hlavní hrdinka je členkou elitního imperiálního komanda Inferno Squad a po zničení druhé Hvězdy smrti odpřísáhne rebelské pakáži pomstu. Hraní za ty zlé bylo jedním z hlavních taháků celé SP kampaně a byl jsem skutečně zvědavý, jak se s tím vývojáři poperou v rámci příběhu. Jaké bylo ale mé překvapení, když po cca hodině hraní se strany vymění a naše hrdinka se přidá k rebelům!

Během hry se dostanete do nejrůznějších koutů galaxie a ať budete kdekoliv, grafika opravdu exceluje. Lávový Sullust, zalesněný Endor i pouště na planetě Jakku, to vše vypadá parádně a po vystřílení všeho nepřátelského v dosahu se můžete kochat do alelujá. Dostane se i na vesmírné bitvy, které se rovněž hrají dobře a už se nemůžu dočkat, až je vyzkouším v MP.

Příběhově hra přímo navazuje na konec 6. dílu filmové ságy a poté se přesuneme o několik dekád dopředu a hra funguje jako malý prequel k sedmému dílu. Dozvíme se tak např. proč je Jakku jedno velké pohřebiště Star Destroyerů nebo kde získal Luke mapu, za kterou se Kylo Ren tak pachtí.

Hratelnostně mě hra bavila od začátku do konce, i když občas jsem byl svědkem designérských hrůz, které tak bily do očí, že jsem se divil, že je někdo mohl schválit. Za všechny budu např. jmenovat chvíli, kdy si osedláme mohutný obrněný kolos AT-AT (ovšem stejně jako v jedničce lze ovládat pouze střílení). Proti těmto kráčejícím tankům jsou krátké i lasery stíhaček a každý normální člověk by bral okamžitě čáru. Pluky imperiálů ale do cesty nabíhají každých pár vteřin, aby nám z těch svých příručních E-11 blasterů udělali bebíčka na kapotě, zatímco my jich jedním výstřelem odpravíme i několik.

Podtrženo sečteno je SP kampaň příjemný bonus, který se hezky hraje, doplní příběh filmové ságy a krásně se na něj kouká. Asi to není hra pro každého, ale jako milovník SW jsem spokojen.

Pro: Fantastický audiovizuál, doplnění příběhu filmové ságy, hratelnost.

Proti: Za některá místa bych designéry nakopal, mohlo to být trochu delší.

+12+12 / 0

Pivo's Grand Adventures Episode 1: Pivo Go Home

  • PC 30
O existenci této hry jsem neměla ani ponětí. Až jednoho dne mi místo mé oblíbené stránky (databáze-her) vyskočilo okénko, abych si stáhla Pivo 2. Hned jsem se do hry pustila a během hraní jsem narazila i na první díl, který šel spustit na jednom Arcade automatu. První vteřiny jsem u ní dost spílala, protože jsem nemohla odhadnout kde je přesný okraj ikonek uživatelů, které jako vzteklé jezdili po herní obrazovce sem a tam a já jsem coby uživatel Pivo musela projet obrazovkou, aniž by se mě někdo z nich dotkl. Ať jsem se snažila sebevíc, vždy se mě někdo alespoň malinko dotkl a mohla jsem začít znovu. Nakonec jsem si udělala lepší odhad a po prvním kole už mi vše šlo docela rychle.

Nejedná se podle mě o žádný šperk na herní scéně, ale myslím si, že o to ugrovi ani nešlo. Zde se jedná spíše o hru, která má pobavit uživatele databáze her, protože se v ní někteří najdou, proto je hra krátká a nedá se zde mluvit o nějakých vytříbených herních prvcích.
U mě účel splnila, pobavila mě a taky jsem u ní musela předvést nějakou tu herní šikovnost, abych jí projela celou.

Pro: pobavení, prvky z databáze-her

Proti: nejasné obrysy ikon uživatelů, podruhé hru asi nevyhledám

+12+12 / 0

Exoter

  • Spectrum 80
Další z řady jednohubek. :) Tahle hra je příjemné textové osvěžení, které si zahrajete za jeden jediný večer. Přiznám se, že jsem musel sáhnout po návodu, protože... kdo by čekal, že draka zabijete jehlou a psa nakrmíte dračími hlavami. :)

Pro: old school fantasy textovka v češtině

+2+2 / 0

River Raid

  • Atari 2600 80
River Raid je dost možná první videohra, kterou jsem kdy v životě hrál. Konzole byla připojená sice jen k malému černobílému televizoru Tesla Merkur 2, ale koho by to trápilo - konečně jsem měl videohry!

I po těch mnoha a mnoha letech mám na River Raid dobré vzpomínky. Hratelnost je neskutečně pohodová a zábavná, přitom hráč nedělá nic jiného než létá, střílí a vyhýbá se překážkám. Obtížnost byla tak akorát, i když si vybavuji pasáže, které daly dost zabrat. Pokud si dobře vzpomínám, hra nemá konec, ale po dokončení určitého množství map se pokračuje jakoby od začátku.

Ve výsledku je to jedna z nejlepších her, které jsem na Atari 2600/Rambo TV Game hrál.
+10+10 / 0

HeXen II

  • PC 70
Heretic i Hexen jsem dohrál mockrát, zato Hexen 2 byl na tom u mě stjeně jako Quake 2 nebo Blood 2. Kdysi jsem ho vyhrál, ale nic si z něj nepamatoval. Po znovudohrání se to těžko změní.

Dvojka Hexenu slibuje završení příběhu o třech Serpent Riderech a slib plní. Po zlikvidování 4 jezdců Apokalypsy skutečně stanete proti Eidelonovi, který vypadá jak ďábel, pošlete ho k čertu a je tu konec. Bohužel styl vyprávění je na rok 97 opravdu ubohý - psané texty mezi epizodami, psaný text na konci, pomrknutí na dalšího nepřítele (jakého?) a intro jen v CD verzi.

Hexen 2 běžel na notně upraveném Quake enginu a ve verzi Hammer of Thyrion je to i dnes celkem slušná podívaná - technicky. Co se týče atmosféry, přišlo mi že bez ohledu na to, ve kterém období zrovna jsem, všechno to vypadá tak nějak stejně.

Styl hry se od jedničky skoro nezměnil - opět je tu pět epizod, v každé z nich několik vzájemně propojených kol, opět sbíráte různé věci a používáte je někde jinde. Každá epizoda je v jiném stylu - je tu staré Řecko, Egypt i středověk. Autoři se inspirovali v Tomb Raiderovi, takže ubylo bojů a přibylo hádanek. Ty jsou navíc různě popsané v nápisech či knihách, takže s trochou štěstí tušíte co dělat. Bohužel autoři ponechali obrovská kola, ale z nepochopitelných důvodů ve hře není žádná mapa.

Takže se plynulá hratelnost mění v nekonečné bloudění dávno vyčištěnými koly, nadávání a přemýšlení kam doprdele patří ta pitomá staffka. Navíc spousta věcí je schovaných za tajnými zdmi a to věcí bez kterých se prostě dál nedostanete. Opět přišel na řadu textový soubor s popisem vchodů a východů, všech podezřelých míst i úkolů v jednotlivých kolech a pak už se to dalo. Zábava to ale moc nebyla, chápu záměr tvůrců, ale mě tenhle styl hraní neoslovuje, mám rád děj uhánějící dopředu a měnící se prostředí, ne nekonečné návraty.

Zbytek zůstal skoro stejný. Přibyla jedna postava, takže je tu čtveřice fighter, cleric, mage a assassin (aby se to nepletlo tak fighter je paladin, cleric crusader a mage necromancer). Každý má 4 zbraně, přičemž můj bojovník začíná s pěstmi, pak přijde meč, vrhací sekyra a rychlopalná magická kuše. Jak se k ní dostanete, už ji z ruky nepustíte. Inventář a věci v něm jsou skoro beze změny.

Nepřátel je míň, ale značně tuhých, zvlášť otravní lukostřelci, na které vystřílíte pomalu čtvrt zásobníku many, než konečně padnou. Přitom vám většinou něco uberou, takže věčně bojujete s nedostatkem many i zdraví. Pak jsou různí gargoylové, kryjící se andělé, odporní skákající a syčící pavouci a další havěť. Bossové jsou kategorie sama, tuzí, vražední a vydrží, ale koneckonců u 4 jezdců Apokalypsy a ďábla se to dá čekat.

Takže shrnutí? Hexen 2 má celkem pěknou grafiku, drží se stylu jedničky, ale přidává otravné bloudění a hledání. Dá se to hrát bez větších námitek, ale nijak velká zábava to není.

Pro: Pěkná grafika, završení příběhu, styl podobný prvnímu dílu.

Proti: Absence mapy a s ním spojené bloudění, až moc tuzí nepřátelé.

+8+8 / 0

Rogue Warrior

  • PC 35
Herní výzva 2017: "Rychlovka"

Myslel jsem si, že si ve výzvě horší hru, nežli byl Resident Evil: Operation Raccon City nezahraju, ale opak byl pravdou.

V Rogue Warriorivi se zhostíte žoldáka Dicka Marcinka, který se se svým týmem vydává na misi do Severní Koreje. Kámoši ale hned v první cutscéně chcípnou a mise se dost zkomplikuje. Tvrďák Marcinko se vydává splnit úkol na vlastní pěst. Z Koreje se pak vydáme do SSSR, jelikož se hra odehrává v roce 1986, kde budete muset likvidovat rakety, které mají namířeno do USA. Hlavní hrdina hláškuje o 106 těmi nejsprostšími způsoby, které jste mohli ve hrách slyšet. Osobně se mi hlavní hrdina zdál hodně nesympatický, jak vzhledem tak právě slovníkem, který za každým druhým slovem obsahuje slovo f*ck.

Grafika je na svou dobu průměrná až podprůměrná: Měl jsem problém, že při pohybu myší se hra cukala, ale dalo se to hrát a i dohrát. Zvuky jsou podprůměrné. O dabingu se zmiňovat nebudu, dabuje zde pouze Mickey Rourke. Ve hře chybí forma jakýchkoli titulků, tudíž si neangličtináři příběh neužijí. Co vyčnívalo nad ostatním byla hudba. Zdála se mi celkem kvalitní a některé tracky byly dobře poslouchatelné.

Herní doba je extrémně krátká, kratší než kdejaký film, hru jsem dohrál za hodinu a půl. Hratelnost je slabá, herní mechanizmy jsou nedotažené a celé to působí nedodělaně. Hra obsahuje systém krytí převzatý z Rainbow Six: Vegas, kdy pokud nejste v krytu, je hra z prvního osoby a v krytu ze třetí osoby. Jednou se mi stalo, že při vylezení z krytu jsem se propadl do země a byl nutný restart od posledního záchytného bodu. Ve hře je 8 misí a jejich rozmanitost není nic moc. Zbraní je dost, ale pocit ze střelby je mizerný. Jediné co se mi zdálo dobré byl stealth, není zde moc komplikovaný a s kombinací pistole s tlumičem se to dá celkem dobře hrát. Dokonce můžete na některých místech vypnout proud, pak nasadit noční vidění a kosit to ve tmě. Já ale volil samozřejmě rambo styl. Inteligence nepřátel je průměrná, někteří se kryjí a jiní vám nabíhají pod hlaveň. Největším nepřítelem jsou ale granáty, jakmile se ukáže ikona že je blízko granát a do výbuchu nezmizí jste automaticky mrtví. To samé platí o výbušných barelech, takže bacha na ně. Většina smrtí (né-li všechny) pramenila právě z výbuchu granátu.

Ve výsledku to byla budgetovka za cenu AAA hry (v době vydání). Přes svou krátkou herní dobu mě nestihla nudit, ale prostupovalo v ní znechucení co se týče pocitu ze střelby a hratelnosti celkově. Příběh je také céčkového ražení, takže bych tuto hru doporučoval jen těm, kdo mají rádi budgetové střílečky na jedno zahrání.

Pro: hudba, stealth

Proti: chybí titulky, mizerný pocit ze střelby, délka, hlavní hrdina, odbytost

+5+5 / 0

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

  • N64 100
Ocarina of Time je pro mě hra, ke které jsem nepřistupoval s takovým nadšením, jelikož jsem Zeldu nějak moc neřešil. Nikdy jsem předtím na starším systému Zeldu nehrál, neznal jsem principy hry, nevěděl jsem skoro nic. Měl jsem jen informaci, že je to velmi dobrá hra, která bourá většinu žebříčků her všech dob.

Předem bych chtěl napsat, že jsem se ke hře naplno dostal až tak kolem roku 2005. Bylo tam sice pár pokusů již kolem roku 2000-2002, ale to jsem vždy zahrál 1-2 dny a hru odložil. Okolo roku 2005 jsem se domluvil se synovcem a hru jsme rozehráli naplno.

Ze začátku nebylo moje nadšení nijak ohromující a spíše jsem hledal cestu k tomu, abych se u hry vůbec udržel, ale po 2 dnech hraní se to celé začalo stupňovat. Začal mě bavit systém ovládání, nekonečné přecházení tam a zpět po velkém prostranství a začal jsem se plně nořit do krásného příběhu, který hra nabízí. Hru jsme samozřejmě hráli bez návodu, a proto se to také trochu vleklo. Začínal jsem vnímat hudbu a dokonce jsem měl oblíbené pasáže, do kterých, když jsme museli přejít, tak mě hudba opravdu bavila. Jeden můj nejoblíbenější hudební doprovod ve hře zazní jen párkrát a já se vždy těšil, až se k němu opět dostaneme.

Musím přiznat, že mě po několika dnech hra úplně pohltila a hrál jsem ji v úžasu, co všechno umí dobrý vývojářský tým vymyslet. Například 2 časové období, kdy v jednom ovládáte malého Linka a ve druhém se z něj stane statný mládenec. To ještě doplňuje fakt, že některé věci, které nemusíte, ale uděláte za jeho mládí, se poté projeví v jeho druhé starší podobě. Narazili jsme tak i na velké problémy mimo hlavní dějovou linii. Ale stálo to za to.

Hru čas od času opráším a pokaždé se skvěle bavím. Je dobré nechat zapomenout na většinu věcí a poté si je znovu projít. Není to pak zas tak velký stereotyp, když už nevíte, co přesně máte dělat a to jde u této legendární hry velmi dobře pro její obsáhlost.

Dalo by se toho napsat daleko víc, ale to už by byla spíše taková recenze a ne komentář, proto bych svůj komentář zakončil slovy: Kdo má přístup k této hře, určitě si ji vyzkoušejte a dejte jí více času, pokud Vás neohromí hned od začátku.

Pro: Příběh, děj, postavy, charaktery, hudba, systém hraní na Ocarinu a mnoho dalšího

Proti: prostě mě nic nenapadá

+7+7 / 0

Prince of Persia: The Sands of Time

  • PC 90
Mé první setkání s touto hrou bylo:"Wau, tuhle hru si prostě musím zahrát".

To se lehce řekne než udělá. Tehdy, ještě jako malý capart, jsem byl okouzlený touto hrou (to jsem i doteď). Jenomže zde byl první problém, jak hru sehnat, to se mi podařilo celkem snadno, když jsme jeli k příbuzným, zrovna měli originální CD, a já si ho půjčil (vlastně vzal, protože jsem ho ještě nevrátil). To bylo vcelku štěstí, jenomže další problém vyvstal, s tím, že na mém starém počítači, který to mimochodem měl v pohodě zvládnout rozeběhnout, to prostě nešlo. Instalace proběhla, ale pak to nešlo spustit. Zajímavé bylo, že pokračování Prince of Persia: Warrior Within, to bez problémů rozeběhlo. Poté jsem si od kamaráda hru půjčil na jiném CD, a najednou to šlo, že by zázrak. Tak jsem se do toho pustil.

Z celé hry, se mi nejvíce líbil ten začátek, kdy jste běhali po venkovních prostorách hradu, a bojovali s lidskými nepřáteli, ten začátek jsem hrál nesčetněkrát. Poté když jsem získal dýku času, získala hra jiné rozměry.

Příběh hry byl střižen jako pěkná pohádka 1001 noci. To mi bohatě stačilo, a já postupoval, tedy spíše přeskakoval a probojovával se do dalších a dalších překrásných místností a oblastí. Trochu zapeklité byly nějaké ty hádanky, ale ty jsem celkem zvládal s bravurou. Největší problémy, jsem měl asi s úseky pastí, kdy jsem neustále používal písky času, a musel to hrát na několikrát. Příjemným zpestřením hry byla kooperace s Farah, kdy jste ji museli někam dostat, aby vám otevřela dveře.

Souboje, kdy jste sice využívali pořád ty samá komba, byly i přesto kouzelné a bavily mě od začátku do konce. Prostě a jednoduše se mi líbilo přeskakování přes hlavu protivníků.

O nádherném prostředí, jsem již hovořil, a k tomu je potřeba i dokonalá hudba, která v této hře je, a skvěle doplňuje kouzlo hry.

Skvělé je i, jak se princ v průběhu hry mění, má více šrámů ze soubojů, a nevypadá tak jako na začátku hry. Musím ocenit, ukládání hry, kdy hru není možné uložit kdekoliv, ale pouze na místech, k tomu určených. To hře přidávalo na obtížnosti i prodlužovalo její hratelnost.

Na dokonalosti, hře ubírá místy chaotická kamera, díky které občas nevíte kam skočit nebo skočíte jinam než chcete.

Pro: Příběh, souboje, místa, hudba

Proti: Kamera

+13+13 / 0

Pivo's Grand Adventures Episode 2: Redemption

  • PC 70
Stále tomu nemohu uvěřit… Uživatel Databáze-her skutečně vytvořil o dalších uživatelích počítačovou hru! A je to plnohodnotná hra, žádná náhražka. Adventury, RPG, dungeony jsem nikdy pořádně nehrál a Ultimu znám jen z obrázků a článků v herních časopisech, přesto jsem se do Piva pustil s chutí a odhodláním dát si ho za páteční odpoledne a večer na ex. Obvykle by mě nebavilo dělat si poznámky o tom, co mi kdejaká postavička řekla a určitě by mě frustrovalo procházet znova ty samé lokace a hledat, co jsem kde zapomněl, ale u Piva jsem zatnul zuby nehty a dostal se až na samé dno sklenice pivní konvice. Pro hráče neznající reálie Databáze-her bude tohle pivní dobrodružství nejspíš jen obyčejnou a průměrnou adventurou, ale pro nás, věrné uživatele DH, je to jinak. Každá ikonka, pod kterou rozpoznáme skutečného uživatele a každý dialog se skrytou narážkou, je pro nás motivací jít dát. Nehnala mě dopředu ani tak touha zjistit, jak to všechno dopadne, jako nadšení z toho, co „o nás“ ještě Ugra vymyslel. Samozřejmě nemohu ani skrýt radost z toho, když jsem ve hře narazil na svoji velkou hlavu… :-)

Mimo již zmíněné dialogy, mě na hře nejvíce a upřímně nadchla hudba, ta byla opravdu skvělá. Obtížnost byla dost vysoká, jelikož jsem anál-fabet v tomto herním žánru, tak jsem musel ke konci i sáhnout po návodu (opravdu by mě nenapadlo jedné z postav napsat slovo, které nebylo vyznačeno v dialogu). Taky poté, co si více méně uděláte představu o herním světě (jakože kde, co je), stává se méně a méně zábavné vracet se furt na ta známá místa. Nicméně závěrečná lokace tu hratelnost zase hodně nakopne směrem vzhůru. Samotný závěrečný souboj s Konvicí byl ale poměrně uspávající, chtělo by to přidat možnost nějakou klávesou ty dialogy urychlit/přeskákat. Nicméně tato možnost by např. u Jackala měla zůstat vypnuta. :-)

Velice mě také potěšily mini-hry, tedy kromě min, ty jsem dal asi na 40. pokus tím, že jsem prostě šel pořád nahoru, dokud se nenagenerovalo pole, které mi do cesty nepostavilo žádnou minu (s tím si asi nepočítal, Ugro, chachá!). Taky velmi oceňuji vsuvky typu DH fest a možnosti pořádně se tam ožrat, což má následně vliv i na hratelnost. Abych více nespoileroval, tohle jsou zkrátka ty malé věci, které dělají zážitek ze hry, řekněme, větší než malý. :-) Celkově už jen to, že mohu hru hodnotit jako plnohodnotnou hru a ne jen jako joke, nebo krátký štěk, je pro autora obrovský úspěch. Já mu tímto děkuju, gratuluju a přeju hodně síly do další tvorby.

HW: Minimum: Překvapivě o této hře zatím na Tom's Hardware nic nepíšou, takže odhadem: P-II 233 MHZ, 128 MB RAM / Doporučeno: Dát si pivo v konvici.
+21+21 / 0

Call of Duty: WWII

  • PC 85
Jako vždy je nutné brát v potaz, že série COD není žádná simulace. Jedná se o čistokrevnou zábavu a tu tahle hra ji opravdu nabízí nemálo. Vlastně dobrým popisem by mohlo být, že se na našich obrazovkách odehrává velkolepý film ve výborné grafické stránce (nebojím se říct, že některé cut scény jsou perfektní). Do tohoto filmu pak hráč vstupuje pomocí několika tlačítek. Rozhodnutí ho ve hře tradičně nečekají, snad kromě pořadí zabití nepřátel hra jako vždy vede za ručičku koridorem. Dokonce se občas stane, že vaši spolubojovníci jen stojí na místě a vy pobíháte kolem a snažíte se přesně trefit do místa, kde máte stát, jinak se hra dál nehne a všichni stojí dál jako tvrdá Y, pokud se trefíte konečně se zapne další renderovaná příběhová sekvence - prostě klasika Call of Duty. Nutno podotknout, že některé příběhové klišé jako sestřelování letadel AAA gunem, nebo mise v tanku mě už svými rádoby překvapivými náhodami v příběhu pěkně štvou - člověk by až chtěl obyčejnou misi bez zvratů a překvápek. :-)

Na počátku se opravdu příběh rozjíždí pomalu, ale časem se stane to čemu jsem nevěřil, postavy začtete mít rádi a kvalita příběhu postupně stoupá. Obvzláště poslední mise už jsem si opravdu užíval takřka jako výborný film. Akce je jako vždy u CoD zábavná, výborný pocit jsem měl ze zvuku zbraní. Musím dokonce pochválit i průměrnou délku sp kampaně. Jednu věc jsem však nenáviděl - ovládání vozidel v doplňkových misích, naštěstí se to týká asi 2-3 meziher, ale kdo tohle programoval na PC toho bych normálně vyhodil na minutu, odporné!

Není třeba to protahovat CoD WWII je opravdu povedená jednohubka, která tu podle mého názoru již dlouho nebyla. Zapnete si jí vždy, když budete potřebovat oddych a k tomu Vám bude sloužit perfektně. Negativa pokud Vám nevadili u předchozích dílu nebudou Vám vadit ani zde!

Pro: Interface, zvuky, konečně zajímavý příběh, kvalitní akce made by CoD

Proti: lineárnost, historická přesnost, ovládání vozidel

+6+7 / -1

Pivo's Grand Adventures Episode 1: Pivo Go Home

  • PC 50
Hodnotit jako hru téměř nemožné, ale hodnotit tento počin jako vtip – jako závěrečnou tečku za eskapádami jednoho „výjimečného“ DH uživatele, to je velmi možné. Pro humor jsem všemi deseti, takže chci tímto krátkým komentářem alespoň podpořit autora ve snaze udělat z vymazání Piva určitý milník, na který budeme vzpomínat i po letech (třeba při příležitosti vydání druhého dílu)… Takto se tvoří legendy, nebude to sice legenda o Zeldě, ale bude to legenda o Pivu. :-)

HW: Ehm, to mě poser, tohle bude oříšek. :-) Tak asi minimum: P-II 233 MHZ, 64 MB RAM / Doporučeno: Dát si pivo.
+16+16 / 0

ADR1FT

  • PC 75
Zajímavé vesmírné dobrodružství. Píšu komentář těsně po dohrání, takže jsou moje emoce ještě celé rozvířené a mám chuť napsat hrozný hejt. Protože když se trochu zajímáte o vesmír a historii kosmonautiky a pak si zahrajete tohle, tak se vám musí nutně otvírat kudla v kapse. Na druhou stranu má hra fantastickou atmosféru (hlavně na začátku), což je fakt, který nemůžu přehlédnout, ani kdybych se opravdu hodně snažil.

Problém téhle hry je v tom, že obrovská část úsilí šla do čarokrásné grafiky a na hru už se nějak nedostalo. Je tu celá řada modulů a každý je rozbitý nějak jinak, což muselo dát strašnou práci. Pokud jste venku ve vesmíru a koukáte na tu spoušť, tak je to na maximální hodnocení a jdeme domů. Jenže uvnitř (zbytků) stanice už to taková sláva není, protože tam se dostává do popředí herní náplň a ta je bohužel celkem slabá. Bez spoilerů můžu napsat, že se hraní stane postupně dost repetitivní a konec je v podstatě vysvobozením (jak pro hlavní postavu v příběhu, tak pro hráče).

Musím pochválit hudbu, pěkné názvy částí stanice a dobře zvládnuté vyprávění osobních příběhů. Naopak jako natahování herní doby působí pomalý pohyb a na můj vkus až moc modulů stanice.

Adr1ft můžu s klidem doporučit jako skvělý zážitek, kde opakovaně ucítíte pud sebezáchovy. Hra je to jinak poměrně průměrná, protože designér se tady při navrhování úkolů moc nenadřel.

Něco ke konci hry: Velmi se mi líbil "zvrat", že vlastně hrajete za zápornou postavu. To dávalo celé hře zajímavý šmrnc. Škoda, že na konci přece jen není nějaký flashback na začátek těsně před zničením stanice. To by mi jistě nemálo zlepšilo celkový dojem.

Pro: Grafika a atmosféra, osobní příběhy a jejich vyprávění, povedený HUD skafandru

Proti: Opakování úkolů, stanice je zvenčí mnohem zajímavější než zevnitř, pár logických chyb

+8+8 / 0

Last Day of June

  • PC 85
Herní výzva 2017, č. 2 - Právě vychází

Když jsem procházel seznam nově vydaných her, abych splnil další úkol výzvy, narazil jsem na tuhle nenápadnou adventuru, která mě, ani nevím proč, hned na první pohled zaujala. Bez nějakých informací a varování jsem hru spustil a už mě vítala zajímavá plastelínová grafika a hezká melancholická hudba a já měl jasno. U téhle hry nezůstane oko suché.

Last day of June se odehrává v malé vesničce, kde hrajete za nejmenovaného brýlatého chlapíka, který se rozhodne bojovat proti nepřízni osudu tím, že se vrátí do minulosti, ale v kůži jeho sousedů i milované. Takže si během hry zahrajete za malého chlapečka, se kterým si nechce nikdo hrát, za nešťastně zamilovanou ženu, kníratého lovce, postaršího vdovce, ale i za June, jeho ženu.

Příběhově je tahle hra velice slušná i když jde o, ve filmech hodně omílané téma (Na Hromnice o den více apod.). Hratelnostně je to už horší. Ovládání je nemotorné, kamera se někdy i přes snažení natáčela, jak chtěla. To však není nic, na co by se nedalo zvyknout. Nejvíc mi ale vadila nemožnost přeskočit scény, které jste už viděli víckrát.
Abych nebyl jen kritický, teď příjde řada na klady. Nejvíc mě dostala hudba. Ta dodávala největší emoce, jelikož se ve hře nemluví. Puzzly (pokud se tomu tak dá říct) nejsou nijak složité, právě aby nezdržovali od vyprávění příběhu. Všechny postavy jsou napsány hezky, každý má v ději své místo a navíc můžete sbírat vzpomínky, které vám později dovysvětlí, proč je která postava taková, jaká je. Grafika je místy nádherná, skoro až pohádková. No a konec... myslím, že stejně by se zachovala většina z nás.

I přes nějaké ty neduhy v ovládání a kameře jsem si hru užil a dokázal se vcítit do situace hlavního hrdiny, prožíval jsem s ním tu bezmoc a snahu jakkoliv napravit, co se stalo. Právě proto dávám 85%, ale opakované hraní už asi nehrozí.

Pro: Příběh, hudba, postavy, grafika

Proti: Nemotorné ovládání, někdy kamera, nemožnost přeskočit opakující se scény

+9+9 / 0

Zombie Bowl-O-Rama

  • PC 80
Malá a nenápadná hříčka, která zaujme. A naštěstí obsahuje dostatek zajímavých nápadů, aby udržela a nenudila.

Je to sice jenom bowling a nic jiného, ale aspoň je to vtipné. Zombíci na místě kuželek jen nepostávají, ale vydávají různé zvuky, posmívají se a děsí se letící koule. Při jejich likvidaci je možné použít řadu různorodých powerupů, které hru hodně oživí. A při hraní proti soupeři mají powerupy i variantu, kterou můžete škodit soupeři v jeho snažení.

Single player je hodně krátký (tuším 6 úrovní, což je tak na hodinu a půl), ale hratelnost si můžete prodloužit v módu Free play, kde je možné zkusit nahrát co nejlepší skóre. Na perfektní hru (300 bodů) potřebujete velké štěstí na začátku (strike prvním obyčejným hodem) a pak využívat powerupy co nejlépe. To mi zabralo další cca 2 hodiny, ale zadařilo se. Multiplayer proti živému hráči milerád vyzkouším, jen co bude příležitost. Bude to určitě dobrá zábava.

Kromě nízkého rozlišení není po technické stránce nic, co bych hře vytknul. Nejde rozhodně o hru roku, ale autoři ji neodbyli a některé věci se jim vyloženě povedly.

Pro: Zábavné powerupy, výzva ve Free play, potenciál pro super multiplayer

Proti: Nízké rozlišení, po dohrání singlu a free play už hra nemá co nabídnout

+12+12 / 0

Bloodborne

  • PS4 95
V pohodlí svého malého pokojíčku v Ostravě jsem si láskyplně hrával Dark Souls na své stolní kompjůtr mašince, a dychtivě přitom slintal nad Bloodborne. Sjížděl jsem videa, zaposlouchával se do vyprávění lidí o tom, kterak je to úžasné, všechny pesfórkáře jsem proklínal do třetích kolen. I do snů mi ten zmrd ledabyle bez pozvání lezl. No a co se vám nestalo, odstěhoval jsem se do jiné země, kompjůtr mašinku nechal doma, a naráz koukám - PS4. Měl jsem si prašule šetřit na zařízení pokoje, ale...

Níže zveřejním pár autentických úryvků ze svého deníčku - poznámky, které jsem si občas během hraní dělal. Věřím, že mé pocity ze hry z nich budou dostatečně patrné, takže zde jen krátké suma sumárum - je to boží, jasný král mezi Soulsborne smetánkou. Duše Démonů stále mají šanci tuto hierarchii nabourat, až si je jednou, jak se sluší a patří, zahraji přes RPCS3ve slušivém rozlišení (bo přece nebudu blázen a hrát to s hnusným upscalingem přes PS Now, ostatně ani první Dark Souls bych bez Duranteho v životě nehrál...oh wait, oni vlastně ani Demon's Souls na PS Now krom Japonska nemají, hovaďáci!), ale pochybuju, že se dostanou výš, než na královnino sedlo. Jestli máte rádi Soulsy, nebo prostě nekompromisní hry, které každou vaši chybu náležitě ztrestají, směle do toho. A ani nemusíte být fandové Lovecrafta, abyste si jednoduše užili tu radikálně hutnou atmosféru, nepřehlédnutelný artstyle, a ten mimořádný smysl pro styl.

1. OMG OMG OMG OMG, hraju Bloodborne. :3

2. Hm, velkej zubatej chlupáč hned v první cimře, a já mám možná tak nehty. Tak co už, zkusím. *O půl vteřiny boje později* Ajooo, ten mě vlastně měl zabít, tady ve Snu Lovce teprva nafasuju ňákej ten kvér! Hmm, vemu tu sekeru, ta se mi páčí. No nic pejsku, čas na druhé kolo! *O pět vteřin boje později* Hele panenko, neminul jsem tu ještě něco? Ne? Vono mě to prostě bude takhle ze začátku rejpovat? Nu proč ne. Třetí kolo, ty hyeno šeredná! Third time's a charm, muhehe, jdeme dál!
Hloupoučké vidláky trajdající ulicemi Yharnamu si dávám jako vajíčka k snídani, ego mi prudce roste! Satanužel ne na dlouho, páč nějakej prudkej rozumbrada jim některým dal do ruk pušky. Ještě jsem ani neviděl prvního bosse a už začínám s těma mazlíkama u lampy ze známosti koketovat, hernajs. Uuu, boss numero uno, Klerická bestie! Dvakrát mě zabíjí, ale napotřetí již triumfálně šňupu ten modrej prach, který po sobě bossové zanechávají, a pochoduju dál.
Druhý boss, nějakej starej páprda ve špinavým klobouku, to musím dát jak nic. *O deset smrtí později* Jakooo začíná mě dědek plesnivej srát, né že ne. Ok, něco evidentně dělám špatně. Stačí zanalýzovat můj gejmstájl, identifikovat chyby, eliminovat chyby, a bude. Není nic jednoduššího. Takže, prolejzám mlhou, piš si Jardo - Hm, furt se mi pletou čudlíky a pořád mám tendenci si vstřelovat extra náboje místo léčiva. To se nejenže míjí účinkem, to má doslova opačný účinek. Už to hraješ pomalu čtyři hodiny tvl, zvykni si už na to ovládání! No jó, to se ti řekne, ale když do toho hraju i jiný hry?? No? No? Nějak ti sklaplo. Mít k tomu klávesnici a myš, na beton bych ho už dávno dal. Urgh, neva, půjdu někam ještě trochu potrénovat, pak se vrátím. Long story short, až na 25tý pokus papá Gasguano padnul, jipyjájej!

3. Začínám se tu v těch ulicích nějak ztrácet hele. Nic, tady je lampa, tam průchodem prej Starý Yharnam, teehee, to mi připomíná Blansko :3. Mno, radši už to vypnu.

4. *O tři měsíce později* Bueno, je tu ten život peprný, ale docela mi ty hry začínají chybět. Dyg nojo, dyť já tu furt mám to ps4 a na to ten Bloodborne, proč já to vlastně celou dobu nehrál?! No nic, udělám si příjemný večer. *Během následujících pěti hodin* KURVA STRČ SI TEN KULOMET DO ANÁLU HOVADE ... ser na to Jardo, normálně běž dál, ser na to. Ale když tam lampa je až tam někde v pičicích, ne, já ho prostě musím sundat, než půjdu dál. JDU ZA NÍM! ... milý deníčku, již 12krát jsem se pokusil sundat toho kulometáče. Přestává mě to bavit. Jdu dál. ... UDAV SE NA TÉ SVOJÍ ŠÁLE TY KUNDO JEDOVATÁ ... nemám munici, nemám léčiva, nemám insight. Opět se mi pletou čudlíky. Ani konzole, ani ovladače nejsou moje, nemůžu si dovolit je rozbít. Zuřivě ten pad násilně tedy pokládám na stůl. Při vší něžnosti. Možná na tu hru prostě nemám? ... Munici i léčiva jsem si nagrindil zpátky, ani to nebolelo, ani to netrvalo. Ale mám dost, jdu spát.

5. Hele, začíná to být ňáký lehký. S ovladačem jsem se konečně relativně sžil, a i ty tunější mechaniky si +-×: osvojil. Kotrmelce a úhyby žerou strašně málo staminy, najednou si toho všímám a tak si z vesela kolem těch ohyzdů krasobruslím ceeeelou noc. Taky můžu při píchání léčiva pokračovat v pohybu, a co je důležitější, léčivo tady má dedikovanou klávesu, takže už nemusím nekonečně scrollovat bordelem v inventáři, jen abych našel tu jednu věc, kterou potřebuju k přežití. No a že po obdržení ran můžu velkou, NE-LI veškerou část ztráty ihned získat zpět vrácením úderu...prostě jsem se vysral na překouřenou opatrnost, jal se výrazně agresivnějšího přístupu, ???, profit - plesk, Amélka napoprvé, plésk tři gejlordi v hábitech v lese napodruhé, PLESK Cigoš napoprvé, plesikyplesk Znovuzrozený napodruhé...oh yeah, Jaryn is back in his game! 8)

6. Fuck Nightmare Frontier! Drazí FromSofťáci, respektuji váš fetiš pro velké, otravné, sádelnaté, jedovaté lokace, ale vocamcaďpocamcaď! Frenzy? Šutry vrhající obři? Por favór! Jediný štěstí, že to aspoň tentokrát není povinná lokace. A že tamního bosse jsem, s již železnou tradicí, sundal napodruhé. Mé ego tedy má šrámy, ale jinak stále fachá.

7. FuuuUUUuuuUUUCK vrchní oddělení katedrály! Skoro ve všech směrech úžasná lokace, pekelně atmosférická, jedna ze dvou, které považuji za ryzí, půlky sevírající, naprosto organicky lekací, nervy drásající horor (tou druhou budíž první návštěva Neviděné Vesnice). Love it. Ale ti zprdelevypumpovaní mozkocuci na mě, hned po šichtě, byli holt overkill. Nikde jinde jsem nezařval tolikrát. Zatím :/. Ale Ebrétka šla do kopru hned napotřetí, takže se stále ještě cítím oukej.

8. Fuck the Chalice Dungeons, very casually and gently and boringly. Můžou mít plnej pytel pompézního lore opodstatnění, ale nijak jim to nepomůže s tím, jak nudné, utahané, a přepískle repetitivní to jsou bejkárny. A to mluvím o těch fixlých, tedy předpokládám ručně dyzajnovaných danžnech! smh...

9. Dojel jsem co se dalo až do poslední možné chvíle, kdy ještě šlo načat Staré Lovce. A že prišli vhod! V náběhu do finiše hlavní kampaň opravdu výrazně ztrácí na obtížnosti (ovšem Mikuláš zprostředkoval, s designem své arény a svým OST, tu vůbec nejatmosféričtější bitku hry, přestože byla lehounká a tak trochu gej), a začátek DLC tomuto pocitu nijak zvlášť nepomohl. I dobelhal jsem se k Ludvíkovi, pln naděje že směle budu pokračovat v nasazeném vražedném tempu, ale Ludva se jen pousmál. Tempo tedy zmutovalo zpátky do značně připosraného, a v tom se drželo až do konce. Laurence Fireborne se mnou vymrdával skoro stejně negentlemansky, jako Ludva, Žijící Selhání jsem tak nějak prošel, aniž bych si pořádně všimnul, že začal nějaký boss, mno a Mařka hodinářka mne svou ohnivou menstruací uhranula natolik, že jsem u ní zařval asi nejvíckrát. Sirotek z kokosu ve finále už snadnější,
to i s osamělým vysteroidovaným žralokem před lampou v rybářském šejkspírovi
bylo větší terno.

V hlavní kampani mě pak už nečekalo nic jiného, než poslední dva bossové, kteří po tom dýelsí dýchánku klesli jako hleny při rýmečce.

Na závěr snad jen dodám, že hra na mě měla, potažmo stále má ten stejný efekt, jako to někdejší první hraní prvních Dark Souls. S asi tak desetihodinovým předstihem jsem si již tvořil novou postavu, abych byl nachystán na okamžité druhé rozehrání. GG.

Level 112
Dohráno za 56 hodin i s DLC
110 chcípnutí cca
11/10, will do again

And fear the Old Blood, fool!

Pro: Artstyle; nemožná atmosféra; vynikající level design; OST; mechanicky jednodušší, tudíž teoreticky přístupnější, než Dark Souls; absurdní smysl pro detail

Proti: Tempo hry je ze začátku takové jakési čudné; relativně nízká variabilita prostředí; u pure physical buildu platí na většinu bossů jedna a tatáž taktika; oproti DS mi zdejší lore a postavy přišli slabší; PC port by bodl

+9+9 / 0

Wolfenstein II: The New Colossus

  • PC --
Na Wolfa jsem se fakt těšil, o to víc když minulý díl byl fajn. Ale to co jsem dostal, jsem fakt nečekal. Jsem vážně jediný komu ta hra příjde strašně mimo? Naprosto příšerné jsou postavy a příběh. A to tak že mě to donutilo přestat hrát hru. Po 8 hodinách už fakt nejsem schopen dál hrát. Wolf byl vždycky jistým způsobem ujetý a béčkový ale tohle je fakt něco. Všechny postavy jsou naprosto nesympatické karikatury a rádoby cool drsňáci. Všemu vévodí Grace Walker kterou jsem měl chuť zabít už pár vteřin po seznámení. Nejhorší je, že samotní vývojaří evidentně na příběh dost tlačí, takže se nedá moc ignorovat. Jako fakt nechápu, tu snahu, na jedné straně přinést trošku vážnější tón v podobě Blazkowicze a Anji. Ale to je okamžitě smeteno ze stolu nějakou postavičkou, nebo scénkou, která se tam přimotá. Ještě vážně se mi u hry nestalo, že by mě natolik znechutily postavy a příběh abych ji odložil. Přiběh samotný má hromadu děr a deus ex machina momentů. Jasně u her se to většinou tolik neřeší, kór u Wolfa ale tady prostě samotní autoři na příběh evidentně tlačí, takže to nemůžu jen tak přejít. Postavy jsou naprosto ujeté a mimo. Ano, Wolf byl béčkový ale nikdy nebyl takhle střelený.

Po stránce herní je to už lepší a kosení nácků je docela zábavné. Nicméně, nevýrazný leveldesign a podle mě nic moc pocit ze střelby opět táhnou hru dolů. Hře chybí více zapamatovatelných misí. Pár momentů se sice najde ale je jich málo. Navíc mám pocit že vývojáři až nezdravě kopirují díl předchozí jízda na robopsu X jízda na robotovi v jedničce, let na Venuši X let na Měsíc.

Jako by toho nebylo dost, hra mi konstaně padala a zamrzala. Graficky se pak jedná o standart a nic extra zde není.

Za sebe tedy dávám palec dolů. Na nového Wolfa jsem se hodně těšil ale nedostal jsem to co bych chtěl. Čekal jsem zábavné a co nejmíň přerušované kosení nácků, zajímavé lokace a wow momenty. Dostal jsem ale naprosto dementní a otravné postavičky, rádoby cool příběh, nezajímavé lokace ( samotné nápady lokací jsou super ale jejich převedení do hry už je slabé ) a matný leveldesign. Hru jsem nedohrál, takže ji ani nebudu hodnotit procentuálně. Za mě se jedná o podprůměr a vyhozené peníze.
+20+22 / -2

Upír

  • Spectrum 90
Toto je jedna z mých prvních čistokrevných textovek. Čert vem, že je krátká a vcelku jednoduchá. Atmosféra zde dýchá na záda a proto všem doporučuji, zabijte upíra než nastane noc... ;)

Pro: České, vtipné, oldschool

+2+2 / 0