Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

« Novější Starší »

Outlast: Whistleblower

  • PC 80
Často jsem slýchával, že jediné DLC pro Outlast (recenze předchozího dílu zde) nesoucí název Whistleblower dokonce překonává kvality samotné původní hry. Plný očekávání jsem se tedy pustil do hraní!

Whistleblower je přímým prequelem se spoustou odkazů na předchůdce a odhaluje nám příběh inženýra Waylona Parka. Ten hned z úvody hry posílá email již nám známému novináři Milesu Upshurovi, za kterého jsme hráli v původní hře. Ano, přesně ten mail, který četl Miles v autě před léčebnou ještě před tím, než vzal do ruky ikonickou kameru. Pár minut po odeslání je však Waylon odhalen úředníkem Jeremym Blairem, který rozkáže ochrance, aby Waylona odvedla mezi ostatní pacienty. Do všeho se ovšem přidá obávaný Walrider a vy se dáváte na útěk.

Váš hlavní úkol se tedy vůbec nezměnil - dostaňte se z psychiatrické léčebny! Whistleblower nijak nemění herní mechanismy a postupem se vůbec nijak neliší. Opět vás nikdo nenechá jen tak odejít, budete se lekat, utíkat, skrývat se a hlavně... budete se bát. Atmosféra sice už není tak silná jak jsme byli zvyklí, hra je ovšem mnohem brutálnější a především zvrácenější. Komu se zvedal žaludek při pohledu na krev už v původní hře, DLC radši vůbec nezapínejte. Osobně ve mě krev či brutální scény ve hrách většinou nevyvolávají žádné pocity, avšak v tomto případě musím přiznat, že jsem při některých až kontroverzně úchylných scénách odkláněl hlavu nebo se krčil v křesle. Mezi zmíněné kontroverzní scény patří i větší důraz na sexuální zvrácenosti, z nichž některé patří opravdu mezi extrémy. Celý příběh je opět doprovázen skvělým soundtrackem a ozvučením a je skvěle zakončen (sluneční paprsky padající na vysoké věže psychiatrické léčebny Mount Massive byli vážně nádhernou podívanou). Zcela upřímně mi děj v případě dodatku přišel i zajímavější s mnohem více zapamatovatelnými charaktery. Herní doba je sice krátká, avšak na dodatek dostačující - hru dohrajete do tří hodin.

Plnohodnotné a kvalitní DLC Whistleblower neopouští fungující mechanismy původního Outlastu a příjemně odsýpá. Slabší děsivou atmosféru vystřídala všudepřítomná brutalita nebo kontroverzní sexuální scény. Kvalitní děj je opět doprovázen skvělým Soundtrackem, který zážitek ještě umocňuje. Pro majitele původní hry je DLC povinností.

Pro: Fungující mechanismy z původní hry, brutalita, děj, charaktery, kontroverzní a sexuální scény, soundtrack

Proti: Oproti původní hře slabší atmosféra a děsivost, dodatek mohl být delší

00 / 0

Detroit: Become Human

  • PS4 85
Detroit je až nečekaně impresivní kus videoherně filmové práce. Vyniká hlavně v kontrastu s velmi nudným Beyond, který jsem hrál několik měsíců zpět a měl docela problém se jím vůbec prokousat. S Detroitem jsem ten problém neměl - až na jednu či dvě výjimky mě zde bavily všechny kapitoly, děj mě hnal kupředu, postavy mě bavily znatelně více. A samozřejmě na scénáři Detroit stojí (a ano, padá), protože se opět jedná o interaktivní film - zajímalo by mne, zda ještě někdy Quantic Dream udělá "tradiční" (jako kdyby na Omikronu bylo něco tradičního) hru ve stylu Nomad Soul.

Detroit je rozdělen do tří, převážně na sobě nezávislých, dějových linií. Nejslabší je ta Markusova - to je ten hlavoun na box cover artu hry (mimochodem asi nejhnusnější cover co jsem za posledních 10 let viděl, gratuluji marketingovému oddělení). Markus přitom začíná velmi slibně - vyloženě jsem si užíval starání se o zestárlého Lance Henriksena v jeho luxusním domě. Pak se ale stanou jisté události (typicky po Cageovsku přepálené) a z Markuse se stane vůdce povstání androidů, včetně všech klišé, které si při pomyšlení na toto téma dokážete představit. Ale i tak mě jeho linka víceméně bavila, má vcelku spád a navíc, Detroit je neskutečná eye candy podívaná. Zpracování postav i prostředí je tu naprosto excelentní po všech stránkách. Soundtrack nijak nezaostává - až do té míry, že každá postava (a její dějová linie) dostala vlastního skladatele s vlastním stylem a tedy i atmosférou.
Druhá dějová linie se točí kolem Kary - to je ta androidka z velmi povedeného technologického dema PS3. Kara se jen snaží postarat o dítě jí svěřené do péče a utéct do Kanady. Tato linka je mnohem komornější, ale Kara mi byla sympatická a jako celek tuto linii hodnotím kladněji. Jen škoda toho twistu s Alice, doufal jsem že si to Cage odpustí....
Nejlepší postavy v Detroitu jsou ale Connor a jeho lidský parťák Hank, hraný legendárním Clancym Brownem (znáte jistě ze seriálu Carnivale - pokud jste neviděli, napravit - a jisté insignifikantní hry z roku 1997 od malého studia Black Isle). Samozřejmě, nedá se popřít, že ani zde se Cage nevyvaroval všemožných klišé (Hank nemá rád androidy, v minulosti přišel o syna, má sebevražedné tendence..), ale zpracování je kvalitní a postavy charismatické.

Čeho si na Detroitu cením nejvíc?

1) celkové zpracování světa budoucnosti. Ne všechno tu dává smysl a občas je potřeba zapnout tu starou dobrou funkci "suspension of disbelief", ale i přesto Detroit nadhazuje slušnou sadu otázek o budoucnosti lidstva, aniž by působil přespříliš kazatelsky (jak říct preachy?).

2) Neskutečný důraz na tu starou mantru "choices and consequences". Opravdu jsem měl pocit, že téměř každá volba kterou dělám, má smysl a bude mít nějaký následek. Davida Cage už asi štvalo, že tenhle aspekt v jeho minulých hrách spousta lidí odignorovala, takže zde prosadil po každé kapitole zobrazení flowchartu, kde je vidět, kolik z možných variant toho hráč udělal. A to větvení je vskutku substantivní, až do té míry, že bude Detroit první Quantic hra, kterou si časem zahraji rád znovu, abych zkusil jiné možnosti.

A co je potřeba vytknout? No právě ten scénář. Cage stále píše velmi "na sílu" a Detroit tak občas zkrátka nepůsobí uvěřitelně. Což je škoda. Ale i tak, za mě nejlepší Quantic hra od Fahrenheitu.
+2+2 / 0

Kingdom Come: Deliverance – From the Ashes

  • PC 50
Potenciál budovatelské strategie uprostřed komplexního RPG zůstal bohužel nevyužit. Minimální možnost individualizace, žádné uspokojení z budování a celkově velmi lineární přístup tohoto DLC mě vůbec nepotěšil. Doufal jsem v podstatně větší vliv přídavku na samotnou hru. Jmenování Jindřicha rychtářem je pomalu největším dějovým předělem v celé hře, tak kam se poděly aktivity a questy, kvůli kterým by Přibyslavice stály za návštěvu víc, než ten nejposlednější klacíkov? Co z toho, že mi vesnice sama vydělává a že jsem oblíbený u místních? Oblíbený jsem i v lukrativnějších lokalitách a pokud jsem byl schopný sehnat horentní sumu na výstavbu, asi budu vědět i příště kam sáhnout. DLC jsem přitom nehrál po skončení hry, ale skutečně po bitvě v Přibyslavicích, tedy přesně tak, jak autoři doporučovali. Škoda, že tohle DLC nedostane DLC.

Pro: je to rozšíření původní hry

Proti: velmi povrchní rozšíření původní hry

+6+6 / 0

Outlast

  • PC 80
Když jsem viděl kdysi dávno první záběry z Outlastu a reakce různých Let´s Playerů na lekačky, byl jsem naprosto unesený. Hra ale nějak postupem času upadla na mé poličce v zapomnění. Nyní se ovšem chystám na hraní druhého dílu, a před tím si musím doplnit znalosti z těch předchozích. S chutí jsem se tedy pustil do hraní prvního legendárního Outlastu!

Jako novinář Miles Upshur se vydáváte udělat reportáž do bývalé psychiatrické léčebny Mount Massive Asylum v Coloradu, kde nyní probíhají přísně tajné výzkumy. Na to vás upozornil váš dlouholetý fanoušek celkem znepokojivým dopisem. Už ve chvíli kdy dorazíte na místo začnete zjišťovat, že něco není v pořádku. V okolí několika kilometrů tu není signál, nefunguje rádio ani telefony, a vše nasvědčuje tomu že jde o rušičku. Před léčebnou je několik vojenských vozidel, ale kam oko dohlédne nikdo nikde. Jakmile ovšem vkročíte do budovy, naplní se vaše vůbec nejhorší noční můry. Mrtvá nebo i rozporcovaná lidská těla, všudepřítomné litry krve, bláznivý a děsivý pacienti... to není zdaleka vše s čím se hned z úvodu hry setkáte.

Hutná hororová atmosféra zde sílí s každým krokem a budují jí nejen špičkově fungující jumpscary, ale i dokonale zpracované děsivé prostředí, grafické zpracování a famózní Soundtrack. Technickému zpracování už jen trochu škodí občasné bugy (jako procházení zkrz zavřené dveře). Dlouhé chodby s desítkami dveří poskvrněné krví a doprovázené nepříjemnými zvuky okolí ve vás dokáží dokonale vzbuzovat úzkost, bezmoc a napětí. Často zde budete čelit temnotě a dlouhým neosvětleným chodbám, ve kterých se budete moci pohybovat pomocí ikonické kamery s nočním viděním. Pro jeho aktivaci ovšem musíte hledat baterie, bez nich se moc daleko nedostanete. Často tak budete prozkoumávat každé zákoutí a modlit se ať tam aspoň jedna jediná baterka leží.

S děsivými pacienty se zde budete setkávat na každém kroku, a nikdy nevíte co od nich čekat. Někteří se na vás vrhnout okamžitě jak vás spatří, jiní si na vás počkají až se vy přiblíže k nim nebo jsou tu i tací, kteří vám zdělí informace nebo chtějí z tohoto místa vypadnout stejně jako vy. Avšak pohled na kohokoli vám bude nahánět husí kůži. Když už na vás pacienti, monstra, nebo cokoliv jiného zaútočí, nemůžete se nijak bránit. Vaší jedinou záchranou je rychlí útěk nebo schovávačka pod postelí, či ve skříni. To není vůbec nic obtížného, protože nepřátelé moc umělé inteligence nepobrali. Někdo nemožnost bránit se před nepřáteli může brát jako negativum, mě to ale u této hororovky naprosto vyhovovalo. Útěky a schovávačky sice začali být časem trošku stereotypní, avšak děsili pořád stejně intenzivně.

Váš úkol je od začátku hry jasný - dostat se z psychiatrické léčebny. Několikrát vám hru zkříží zmíněná monstra, jindy propadající se podlaha, zamknuté dveře nebo vypnuté generátory. Občas tedy odbočíte pro klíč, nebo pro pojistky, žádné jiné úkoly nebo zpestření tu však nečekejte. Herní doba je sice kratší, ale vyhovující. Tento postup by totiž začal s další hodinkou hry navíc určitě už nudit. Upřímně mě samotný konec hry celkem šokoval svým načasováním. Vše sice napovídalo tomu, že zakončení přijde brzy, ale nikdy bych neřekl že takovou formou. Pro prodlužování herní doby a objasnění příběhu zde slouží hledání spisů, dokumentů, nebo pořizování kamerových záznamů.

Outlast buduje intenzivní a specifickou hororovou atmosféru doprovázenou celkem poutavým dějem. Buduje jí kvalitní ozvučení, famózní Soundtrack, grafické zpracování prostředí psychiatrické léčebny a velmi povedené jumpscary. Vady na kráse jako horší umělá inteligence nebo ojedinělé bugy opravdu rádi přehlédnete a užijete si jednu z nejděsivějších her, která kdy spatřila světlo světa.

Pro: Hororová atmosféra, grafické zpracování, kamera s nočním viděním, jumpscary, prostředí léčebny, vizuál monster, ozvučení, Soundtrack

Proti: Umělá inteligence nepřátel, občasné bugy, místy stereotyp

+4+4 / 0

Firestarter

  • PC 60
Poprvé když jsem hru pustil a prošel první level, říkal jsem si známou otázku. What the fuck!? Vypadalo to skoro jako Quake 3. Bylo to rychlý. Teda, jen někdy. Hra se totiž zpomalí, jakmile se k vám dostane nepřítel dost blízko. A sbírání checkpointů na čas? Které se objevily vždycky někde v řiti? Nechtělo se mi orientovat podle nějaké mapky. Chtěl jsem jen v klidu střílet.

Naštěstí si to po pár úrovních sedlo. Orientoval jsem se celkem v pohodě a na nepřátele jsem našel pohodlnou taktiku běhání od nábojů k lékárnám a brněním. Takové kolečka přežití. Stále mi vadilo to blbé zpomalování hry v blízkosti nepřátel. Dynamika tím dost trpí. K tomu mě ještě začali brutálně snímat nepřátelé s ohnivým útoky. Naštěstí to vyřešila, RPG schopnost, odolnost proti ohni. Hra používá stejný RPG model jako třeba HoMaM. Dost jí to přidává. V kombinaci s výběrem postavy a dalšími schopnostmi si můžete nastavit styl střílení jak potřebujete.

Vadilo mi, že hra diktuje, z jaké mám střílet zbraně. Vykosíte skupinu nepřátel, zpřístupní se nové cesty, objeví se nový checkpoint a nová zbraň. Už nemůžete vzít náboje do předchozí zbraně.Tenhle fašistický přístup je dost k ničemu, protože zbraně jsou jinak pěkně udělané a pěkně se z nich střílí. Naprd je taky nemožnost přehodit si manuálně používané střelivo. K některým zbraním je totiž několik druhů nábojů.

Tahle hra umí být adrenalinová a rychlá. Koneckonců k tomu hraje dynamická muzika. Všechno to ale kazí zbytečné zpomalování hry. A jestli přemýšlíte nad něčím odpočinkovým, tak pozor. Na obtížnost normal může poslední úroveň trvat klidně 2 hodiny a natrvalo se v průběhu úrovně nedá ukládat. Chvílema mě to bavilo. Ale na to, jak je hra rychlá, je pomalá. To je často dost k vzteku a frustrující. Agónii smrti si totiž užijete dosytosti.

"Lidem vstup zakázán"

Pro: RPG prvky, hezké zbraně, v jádru dobrá střílečka, někdy slušně rychlé

Proti: zpomalování času!, moc nalajnované, některé zbytečně natahované úrovně

+11+11 / 0

Train Valley

  • PC 70
Takúto „blbinku“ som pre deti zháňal už dlho. Hra spĺňa presne to, čo sme chceli: jednoducho postaviť trať, pridať vláčiky a hu huuu, môžeme vyraziť.
Súčasťou je aj kampaň s úlohami. Niekto by možno povedal, že je to pre deti, alebo ako zobrať dieťaťu lízatko. Ale skúsil už niekto z vás zobrať dieťaťu lízatko ? Ja áno a verte mi, že to nechcete zažiť :)
Už na 2.strane knihy je nutné začať premýšľať, ak chcete splniť všetky úlohy. Nehovorím, že ide o Dark Souls medzi vláčikmi, ale mozog bude určite pracovať. Kniha má 4 strany, piata pribudne neskôr a na každej je 6 máp s 3 úlohami.
Jedinú drobnú mínusku vidím v tom, že v sandbox móde nie je možné začať na zelenej lúke, ale je nutné si vybrať jednu z existujúcich máp.
Graficky je hra podarená, neplýtva sa tu polygónmi ani špeciálnymi efektami a napriek tomu hra vyzerá dobre a milo.
Je to príjemné jazdenie s vláčikmi zo stanice do stanice tak, aby všetko prebiehalo bez chýb.
+8+8 / 0

Icewind Dale

  • PC 100
Ak by som stanovil môj rebríček najlepších infinity engine hier, potom by to bolo jednoduché: Planescape: Torment, Baldur's Gate II: Shadows of Amn, Icewind Dale. O prvých dvoch si možno zaspomínam v inom komentári, ale IWD má pre mňa špeciálny význam. Je to moja prvá prejdená infinity engine hra a vryla sa mi tak hlboko do duše, že nič iné ako 100vku som vtedy proste vytiahnuť nemohol.
Vtedy som len začínal s hraním a z RPG hier som mal za sebou len Nox a Diablo 2. Ponorenie do IWD sa mi ťažko opisuje. S postavičkami sa dalo normálne porozprávať, súboje už neboli otázkou pár sekúnd, svet okolo si žil vlastným životom a prakticky každá maličkosť mala svoj patričný význam. Najmä košatosť dialógov mi vtedy vyrážala dych a neboli to len prázdne reči. Dnes už je pre mňa IWD viac akčné RPG ako ukecaná hra, presnejšie napísané, dobre ukecané trošku menej epické RPG s dôrazom najmä na súboje.
Dodnes krútim hlavou, ako som bol schopný prežiť celé ľadové dobrodružstvo, keď som nemal najmenší šajn o D&D pravidlách 2.edície a používanie kúziel bolo len na potešenie oka, ale inak som o nich nevedel ani ťuk. Našťastie ma hra neodradila, práve naopak, bol to jeden z najlepších herných zážitkov, aký som kedy zažil.
Nejako som si vyklikal všetkých 6 hrdinov, splnil drobné questíky v Easthaven a vydal som sa pár krokov ďalej, kde ma doslova zošrotovala hŕstka gobliních lučištníkov. Ani som ich nelízol. Fakt neviem, ako som potom dostal jedného z najťažších súperov hry, ktorého je nutné poraziť už v 2.kapitole (celkovo je ich 6). O záverečnom súboji nehovoriac. Hľadaním páky, ktorá mi otvorila cestu ďalej v 2.kapitole som strávil 2 (!) dni. Hľadaním lana, ktoré bolo potrebné na prekonanie provizórneho mostu to bolo podobné. A predsa som sa nevzdal, pretože som chcel vedieť, čo bude ďalej a ako to celé skončí. Dôležitý nebol len koniec, ale aj cesta, ktorá ku nemu viedla. Trvalo mi to pekných 21 dní, odhadom 60+ hodín.
V tej dobe som bol ešte zasadený na kobky a IWD ich obsahuje obrovský kopec. Pohyb so zlodejom vpredu, aby odhalil všetky pasce, bola nutnosť. Súboje na každom kroku a veru nie hocijaké. Naposledy som si ich zopakoval spolu s obomi datadiskami v júli 2012. Ten čas ale letí.
Dosť ma bralo aj čítanie kníh. V rámci zlepšovania angličtiny ale aj pochopenia univerza som hltal každý kúsok. To potom pokračovalo aj v BG2 a neskôr v PST. Obe tieto hry ešte výraznejšie rozšírili moje herné obzory a odvtedy som hltal každú jednu hru od Bioware alebo Black isle studios. Priznám sa, že Baldur's Gate: Tales of the Sword Coast aj Icewind Dale II sa pri prvom hraní stali obeťou mojej neznalosti D&D pravidiel, ale pri opakovanom hraní som potom všetko napravil.
+14+14 / 0

Assassin's Creed

  • PC 75
Hraní prvního assassina na mě působí jako kdybych jel na dovolenou k nějakému krásnému a exotickému místu, ale už jsem neměl tolik prachů k tomu, abych si zaplatil nějaké ty prohlídky, či koupil suvenýry.

Příběh je vcelku zajímavý. I když nejsem úplně fanda kroku udělat z templářů mocichtivé zmetky, stejně jsem jím byl natolik upoután, že jsem se zájmem následoval jeho cestu. Navíc chápu, že první díl slouží jako taková expozice k nastínění celého AC univerza, se kterým se bude bedlivěji pracovat až v následujících dílech.
Samotná města jsou boží. Jen tak se procházet ulicemi Jeruzaléma a kochat se okolím a ruchem města byl v roce 2007 fakt zážitek. Obyvatelé nebyli lhostejní k tomu co provádím, komentovali věci (často na hranici směšnosti, obzvlášť s českým dabingem) a občas projevovali emoce věrohodněji než kterýkoliv živáček v Imperial City v Oblivionu. Navíc šplhání na věže a jiné vysoké objekty patřilo mezi mé nejoblíbenější činnosti. Ty města žily. Následně i honičky se strážemi po zlikvidování cíle byly vynikající, obzvlášť díky té parádní hudbě. A když už se sáhne po meči a člověk se naučí soubojový systém, je to vyložená slast pro oko.

Bohužel asi největší zádrhel byl ten, že při ovládání Altaira jsem se často cítil jako kdybych hru hrál ve svěrací kazajce. Stejně jako Tommy Vercetti nebo Thomas Angelo je i Altair badass hrdina, nicméně stejně jako zmínění pánové, i on očividně neabsolvoval kurzy plavání, tudíž jakmile spadne do vody, konečná. Ale věc, která mě štvala snad absolutně nejvíc, byla nemožnost někoho zlikvidovat z výšky. Hráč musí být očividně vždy na stejné výškové úrovni jako jeho oběť. Nejhorší byla mise, kdy jsem musel zlikvidovat nějakého toho kapitána stráží, který dával proslov svým lidem. Stál jsem přímo nad ním na hradbách, měl jsem úplně krásnou možnost z nich seskočit a se štylem toho plantážníka odpravit, ale nééé, jeho veličenstvo Altair VII musí použít debilní žebřík, na kterém před zraky všech těch strážníků sleze dolů, a pak až teprve se uráčí do svého cíle vrazit kudlu. Lenoch jeden nonšalantní. Celkem hrozný je taky nekvalitní zvuk backgroundu ve městě. Když někdo mluvil, často to znělo jako ze sedmdesátkového rádia nebo z kanálu nějakého miniaturního youtubera, co se naučil zapnout web cameru. Nejdřív jsem si myslel, že je to českým dabingem, se kterým jsem hru hrál, ale posléze jsem zjistil, že tomu tak je i originálním znění. A některé rozhovory jsou extrémně utahaný. Stabilita kamery tomu navíc fakt nepomáhá.

Assassin´s Creed je dobrá hra, ale své zásadní mechaniky má ještě více méně v plenkách, nemá je ještě natolik rozvinuté, aby si hru člověk doopravdy užil. To se týká především ve zmíněném ovládání samotného Altaira. V rámci toho je hraní sice zábavné, ale některé omezující faktory mohou hráče opravdu vytočit. Chvála bohu za parádní dvojku.

Pro: živoucí města, implementace historických událostí, příběh, honičky, souboje

Proti: omezenost v ovládání, nekvalitní zvuk backgroundu, někdy utahanost

+14+14 / 0

The Dark Eye

  • PC 60
Pozapomenutý titul The Dark Eye je velice originálním počinem v rámci videoher i adventur obecně. Ač dnes, pokud by vyšel, by spíše dostal nálepku „walking simulator“, jelikož interakce a přímých adventurních problémů je u obou případů minimum. Kvalitou se ale jedná o nadprůměrný a zcela unikátní zážitek (pokud mohu srovnat z docela velkého počtu hrané konkurence). Nejenže vás autoři vhodí do vizuálně zajímavého prostředí s loutky místo postav, ale i samotná inspirace povídky E. A. Poea (Berenice, Maska Černé smrti a další) si zaslouží velkou pochvalu. Pokud vám však práce E. A. Poea nic neříká, pak budete ochuzeni o další, a prakticky nejdůležitější, rozměr hry, jelikož hratelnost není nijak zdařilá, až trochu kostrbatá. To ale i tak není takový problém, samotné hraní nevydrží na více jak několik hodin.

Samotné hraní této adventury z prvního pohledu je ale často frustrací, mnohdy je pro další postup například nutné v jednom malém pokoji i dalších lokacích kliknout (lépe řečeno kliknout desetkrát a vícekrát) na řadu objektů, než se provede nějaká akce spouštěcí další fázi - a to se opakuje (je to podobné jako u starých vizuálních novel). Když se toto martyrium opakuje po třetí, zábava se vytrácí. Stejně tak nepříjemné je, když se v jedné z povídek dostanete až do samotného konce, kliknete ale jinam než autoři zamýšleli, a zanedlouho končíte přikovaní v malém výklenku v podzemí.

Zmínit je třeba také absenci výraznější hudby, nekvalitní dabing (především však jeho implementování do hry) s nemožností zapnout titulky. Nutné je ještě zmínit absenci ukládání v průběhu povídky, takže několikáté opakování jedné z nich může výsledný zážitek značně ochladit.

Na druhou stranu jde ale o unikátní hru (což dokazuje řada pozitivně vyznívajících recenzí), chce to však trpělivost, momentální náladu na pomalé tempo a zájem o dané téma (a literaturu obecně). The Dark Eye je dnes, po více jak 22 letech, spíše jen artefaktem pro herní "dobrodruhy", ale kvalita ani s výrazným zubem času nemizí.

Pro: vizuální zpracování, originalita, obal

Proti: hratelnost, absence hádanek, design, zvuky, rozsah

+14+14 / 0

Pillars of Eternity - The White March Part II

  • PC 80
Ak sa mi na infinity engine hrách niečo páčilo, tak to boli questy. Také questy, ktoré by v niektorých prípadoch kľudne vydali na samostatnú hru. Stále si pamätám na quest v Icewind Dale II, kde bolo nutné vyriešiť jeden časový paradox a nebola to až taká jednohubka.
White march 2 je tento prípad, ale kto by ho hral pri hraní pôvodného PoE (ako napríklad ja), tak by si prakticky nevšimol, že hrá nejaký prídavok. Je to quest ako každý iný, iba sa ťahá trošku dlhšie a ukončuje príbeh z white march 1. Oproti WM1 je logické, že WM2 je ťažší a ponúka aj silnejšie zbrane, resp. loot. Do družiny je možné získať barbarku Manehu a vyriešiť jej problém so spomienkami na krutú minulosť. Všetko funguje úplne rovnako ako v PoE a tak ani nie je čo viac napísať.
Povinnosť pre milovníkov PoE, ale kto nechce, ten o nič nepríde. Až na ten zaujímavý loot, náročné taktické súboje a nové silné kúzla. No dobre, aj ukončenie WM1 príbehu príde vhod.
+10+10 / 0

Chex Quest

  • PC 50
Herně velmi nenáročná FPS akce téměř dokonale zbavená brutality. Hra je cílená na hráče od 6 do 9 let a tomu odpovídá nejen audiovizuální stránka, ale též design úrovní prostý jakékoliv výzvy či nápaditosti. K tomu skutečně infantilní příběh, krátká herní doba a navzájem si velmi podobné a špatně rozlišitelné zbraně. Těch 30 minut potřebných k dohrání se ale nudit nebudete. Pro děti fajn.

Pro: FPS akce bez násilí, vhodné pro malé děti

Proti: dtto

+10+10 / 0

Crysis

  • PC 85
Poprvé jsem se ke Crysis dostal v dobách, kdy jsem byl přecpán sérií Far Cry, a tehdy jsem u něho moc dlouho nevydržel. Úvod hry se totiž právě dost podobá prvnímu dílu série Far Cry. Není divu, když je také Crysis od stejných vývojářů - od Cryteku. Nyní jsem se ke hře ovšem vrátil a chybu jsem rozhodně neudělal!

Dostáváte se do kůže vojáka speciálních sil Nomáda, který je společně s dalšími členy týmu vyslán nalézt záhadně zmizelý tým archeologů po obsazení tropického ostrova Korejskou armádou, kde právě archeologický výzkum probíhal. Nutno podotknout hned z úvodu, že charaktery vašich kolegů jsou skvěle napsané a zapamatovatelné. Vše od začátku nasvědčuje tomu, že za vším stojí právě Korea, ovšem sami začnete ihned z úvodu zjišťovat, že na ostrově se děje opravdu spousta zvláštních věcí, ze kterých trnou hrůzou i Korejčané. Příběh mě osobně bavil celou dobu, zklamalo mě ovšem zakončení a od herní doby jsem čekal trochu více. Celou první polovinu hry budete hnáni kupředu napětím z neznáma a tajemnou atmosférou, druhá polovina hry vám zase vpustí do žil adrenalin neustále přibývající akcí. To vše doprovází povedený Soundtrack. Na tomto vizuálně nádherné tropickém ostrově se tedy rozhodně nudit nebudete! A slovo nádherné myslím doslova.

Crysis byl totiž v době vydání dosud nejlépe graficky zpracovanou hrou (za což získal i na E3 ocenění), vytvořil vizuální orgie a dodnes se může technicky rovnat s dnes vydávanými tituly. Pro hru byl vytvořen nový CryEngine 2, který dodnes patří ke špičkám. Všudypřítomná vegetace, destrukce prostředí (často celých domů), živočichové, vizuál počasí nebo nádherné zpracování džungle a vody, to vše tvoří nezapomenutelný zážitek. Velkou roli tu hraje i pokročilá fyzika, která má vliv i na hratelnost jako takovou. Můžete zde jen tak přenášet nebo házet řadu interaktivních předmětů, nebo s nimi dokonce zabíjet nepřítele místo zbraně. Společně s fyzikou se zde ovšem nevyhnete fyzikálním bugům.

Hratelnost je velmi chytlavá. Podobně jako v prvním Far Cry se mise odehrávají převážně na rozlehlých mapách a je jen na vás, jaký postup pro vyřešení daného úkolu zvolíte. Vyčistíte nepřátelská stanoviště, nebo mezi nepřáteli raději nezpozorovaně proklouznete? Vydáte se proti kulometné palbě a vyčistíte oblast jako Rambo, nebo se potichu vplížíte na základnu a zlikvidujete nepřátele zevnitř. V každém případě vám v plnění úkolů pomůže váš nanooblek. Ten vám umožňuje využití speciálních dovedností, a je zde jen na vás, jaké budete v daných situacích využívat. Patří mezi ně zesílený armor, neviditelnost, zvýšená rychlost nebo síla. Schopnosti ovšem nebudete moci využívat neustále, jsou omezeny úbytkem energie obleku, proto budete nuceni nemálo taktizovat a postup si předem promýšlet. Otevřenost misí dává hře naprosto nový rozměr.
Cestování po rozlehlejších mapách vám usnadní možnost ovládání dopravních prostředků. Budete mít možnost ovládat auta, lodě, náklaďáky, ale i třeba takový tank nebo bojový letoun. Zbraní je ve hře pomálu, ovšem množství nahrazuje kustomizace zbraní. Kdykoli během hry si můžete měnit optiku, nasazovat tlumič nebo granátomet, vybírat mezi laserovým zaměřovačem nebo svítilnou. Hůř jsou na tom ovšem zvuky samotných zbraní, které často zní dost odflákle.

Crysis se řadí mezi jedny z nejlepších FPS co jsem hrál! Nabídne vám vynikající chytlavou hratelnost, kterou oživují funkce vašeho nanoobleku, možnost průchodu misí dle vašeho rozhodnutí v otevřených rozlehlých mapách a hlavně špičkové grafické zpracování, které se může rovnat i dnes vydávaným titulům. Vývojáři nám před vydáním sice naslibovali mnohem více, přesto se ke hře budu ještě rád vracet.

Pro: Skvostné grafické zpracování, fyzika, hratelnost, možnosti nanoobleku, otevřené mise, ovládání vozidel, kustomizace zbraní, atmosféra, soundtrack

Proti: herní doba, konec, zvuky zbraní, bugy

+22+22 / 0

Age of Wonders III

  • PC 80
Age of Wonders se vrací ve skvělé formě a ani nemám pocit, že by se vzdalovala od svých základů. Rasy a hrdinové mi přijdou unikátnější a čisté nahánění statů už nefunguje tak snadno jako dříve. Na strategiích se mi líbí, když při setkání s každou novou jednotkou, scrolluju seznamem jejích schopností a tady jsou seznamy opravdu dlouhé, od základních rasových perků a protekcí po originální skilly. I budování měst si nárokuje více času a připomíná více Master of Magic (osekanou Civilizaci).

Příběh mě i s větším množstvím textů nenadchnul, ale tak to u strategií bývá. Za přednější pokládám herní mechanismy, které ač se moc nezměnily, tak fungují výborně, aspoň na několik večerů.

Pro: Věrnost sérii, rasy/hrdinové, hotseat multiplayer, grafika.

Proti: Slabší postupovka, rozsekanost hry na DLC.

+14+14 / 0

Crash Bandicoot N. Sane Trilogy

Ratchet & Clank

  • PS4 --
Moje první hra s Ratchetem a jedna z nejlepších her v tomto stylu.

Pro: Jednoduchá hratelnost, rozsháhlý a taky vtipný zbraňový arsenál, grafický styl,

Proti: Krátký příběh

+3+4 / -1

Call of Juarez: Gunslinger

  • PC 70
Ruku nahoru kdo tu očumuje Call of Juarez kvůli čekání na Red Dead Redemption 2! Já se taky hlásím a musel jsem znovu rozehrát něco na chuť co nezabere moc času, ale vychutnám si ten divokej západ jak se patří. A přesně tohle jsem dostal a radím ať si vaše očekávání upravíte, ono se může stát, že tuhle pětihodinovou záležitost ráno nainstalujete a závěrečné titulky zkouknete při odchodu na oběd.

Příběh
Zakládám si na minimalních spoilerech, takže klasicky ani neřeknu o čem příběh je, ale povím vám jak je chutný. Začal bych tím, že vyprávění je dobře pojato, nechybí v něm dávka humoru, která k divokému západu prostě sedí, dialogy jsou dobře napsané, ale chybí v nich větší hloubka, ono rozjet nějaký hluboký příběh kvůli pár hodinám hraní nemá moc smysl a přijde mi, že si to vývojáři uvědomovali. Co se kvality příběhu týče tak předchozí díly vedou, ale není třeba se bát, protože tenhle příběh má svoje klady a to především stylem vyprávění a zábavou. Příběh vám nejspíš srdce neutrhne, ale rozhodně dokáže nastavit atmosféru a to od začátku do konce hry. Pokud rádi čtete vše dokreslují i kartičky s krátkými příběhy postav a událostí, které se vám postupem hrou odemykají.

Gameplay
Zbraně, běhání, střílení a sem tam duel, tak nějak se dá popsat většina náplně celé hry. A vlastně ve všech těchto věcech je Gunslinger dobrou hrou, nic revolučního nečekejte jedná se o opravdu jednoduchý koncept, který ovšem dobře funguje. Zbraně jdou cítit, střílení je zábavné a běhání vás nenudí. Mapy jsou vesměs linearní záležitostí s trochou svobody pohybu. Souboje jeden na jednoho jsou pojaté dost odlišným stylem hraní, ale nechte se překvapit jak šikovně jsou vyřešené, bohužel a bohudík jich není ve hře moc, ono by to asi zábava po desáté už moc nebyla. Samotného hlavního hrdinu si můžete vylepšovat v pár směrech a tady máte určitou volnost v herním stylu. Pokud upřednostníte lepší brokovnice a větší výdrž proti nepřátelům, můžete si bodíky dávat dle libosti tímto směrem a dost tohle pomůže při znovuhratelnosti, kdy jsem zkusil hru podruhé projít spíše jako pistolník. Ve hře jsou také bossové, ale nečekejte žádné epické souboje proti nim, spíše tam jsou pro větší rozmanitost, zase žádná revoluce v tomhle směru. Revoluční není ani obtížnost, protože se jedná o čistou arkádu s automatickým léčením a i na normal vydržíte kůlek jako terminátor.

Technické zpracování
Tady se bude chválit, protože je za co. Výborný komixový nádech grafiky, který krásně sedí k tématu westernovky, textury a modely rozhodně neurazí. Výborná optimalizace a skvělý map design, který vás provede tak nějak po místech, které se očekávají od divokého západu. Hru jsem dohrál dvakrát a nenarazil jsem na žádné bugy ani pády hry. Zvuk zbraní i dabing je na vysoké úrovni, ale i ostatní zvuky co se občas ozývají z koutků mapy vám budou krásně padat do ucha.
Dabing je potřeba pochválit dvakrát a to zejména ten Anglický, osobně bych ho zařadil mezi nejlepší dabingy ve hrách. Česká lokalizace chybí, ale dá se doinstalovat fanouškovská z ineternetu.

Závěr
Pokud do hry nepůjdete s velkým očekávaním tak dostanete slušnou porci dobře vyvážené zábavy, ale připravte se na herní dobu kolem pěti až šesti hodin. Ze hry si odnesete příjemný pocit, ale ten vám dlouho nevydrží, spíše se odreagujete v dobře navržené střílečce z divokého západu s dávkou humoru i super atmosférou a o tom je tahle hra především.

Pro: Audiovizuál, Střelba a zbraně, Optimalizace, Humor

Proti: Délka hry 5-6hodin, Tuctový příběh, Chtělo by to pořádný krycí systém

+11+11 / 0

Beyond: Two Souls

  • PS4 90
Herní výzva - Krize identity
Dle mého názoru hodně zajímavá hra i když občas dosti zdlouhavá. Prpojení světa živých s mrtvými zpracováno skvěle. Hra na pár hodin zabavila .

Pro: Zajímavá hratelnost, Aiden, spojeni světů,...

Proti: Občas zdlouhavé

+2+3 / -1

The Awesome Adventures of Captain Spirit

  • PC 85
Pěkný, sympatický kousek a zároveň lákadlo na druhou sérii Life is Strange. Je pravda, že díky konci sám o sobě neobstojí, ale jako ochutnávka více než dobré. Mě to třeba zabralo dvě hodinky, ale jsem si vědoma, že jsem se "poflakovala", částečně kvůli atmosféře, částečně kvůli tomu, že jsem třeba některé věci musela projít vícekrát, než mi došlo řešení.
Celý styl LiS zůstal zachován, jen malá změna ohledně dialogů, která mi přišla k lepšímu. Líbilo se mi, jaké zajímavé prvky do hry přinesla mysl malého kluka plná fantazie a jsem poměrně zvědavá, kam dál ho zavede. Zábava, ale i pár emocionálních momentů jsou zaručeny.
+13+13 / 0

The Sims

  • PC 70
K prvním Simsům jsem se dostal spíše náhodou. Nikdy jsem nic podobného nehrál a kdybych jednoho dne mezi cédéčkami vedle počítače nenarazil právě na tento titul, určitě bych simulátor lidského života nikdy nevyzkoušel.

Dům i simík byli mým vlastním výtvorem, protože jsem se nehodlal spokojit s tím, co mi vývojáři připravili. S postavou jsem se moc nebabral, ale své obydlí jsem se snažil vypiplat do co nejmenšího detailu. Jelikož jsem chtěl mít svůj příbytek jednopatrový a zařízený všemožným vybavením, nezbylo mi na výmalbu jednotlivých místností.

Co na tom, že z toho měl můj simík menší deprese, až vydělá dost peněz, budou i barevné stěny. Nakonec bylo nejen vymalováno, ale zbylo i na ten nejkvalitnější nábytek, bazén či elektroniku. Pak se ale nabízela otázka, co dál? Co je vlastně cílem hry? Já si ho stanovil tím, že koupím tu nejdražší nemovitost, která byla k dispozici. Obětoval jsem tomu símíkův rodinný život, zakazoval mu mít děti s partnerkou a vše podřídil kariéře.

Svého cíle jsem dosáhl, ale musel jsem se vzdát stávajícího sídla včetně veškerého špičkového vybavení, jež se za celou dobu podařilo mému simíkovi nastřádat. Počítal jsem s tím, že za tu přemrštěnou sumu, kterou realitka za daný objekt požadovala, dostane stejný komfort, na nějž byl doposud zvyklý.

Jé jak jsem byl překvapený, že se v domě nenachází zhola nic, kromě jednoho přepychového krbu. Nebýt jej, mohl simík spát na zemi a na záchod chodit do kouta, protože veškeré jeho úspory padly na nákup přepychové vily a jen prodej krbu mu umožnil vést alespoň trochu důstojný život.

Myslím, že jsem využil všeho, co mi hra může nabídnout, takže se k ní už v budoucnu nehodlám vracet a neplánuji zkoušet ani další díly. To dám spíše druhou šanci SimCity 4 nebo Spore od stejných vývojářů.

Pro: tvorba postav, tvorba domů, zajímavá zkušenost

Proti: nejasný cíl hry, zvláštní chování simíků

+19+19 / 0

Euro Truck Simulator

  • PC 70
Po více než 130 tis. ujetých kilometrech jsem konečně splnil všechny úkoly a získal všechny hvězdičky a více není o co hrát. Ani nepamatuju, kdy jsem s hrou začal, protože hrát jí v kuse opravdu nejde. Je to vždy jen na pár večerů a pak se to omrzí a musí následovat pauza. Ta byla někdy i rok :-). Ale nakonec se vždycky vrátím a zase jezdím. Ke konci už jsem to vydržel docela dlouho, protože mě motivovalo dohrání hry. Celkově jsem u toho podle Steamu strávil 80 hodin.
Funguje to jednoduše. V jednom městě naložíte náklad a převezete ho do dalšího města. Na začátku je to celkem opruz, protože jezdíte po malé oblasti pořád dokola, dokud nevyděláte na rozřšíření do jiných států. Hra je rozdělená do pěti úrovní (od Začátečníka po Mistra) a v každé je pět úkolů. Úkoly jsou např. o odemykání dalších států, navštívení daných měst, převezení daného počtu nákladů nebo pro danou společnost samozřejmě bez nehod a podle pravidel.
Po odemčení velkých států jako je Francie a Německo, které mají na výběr tři města, už hra celkem odsýpala. Ale hrozně unavuje to, že všechny hraniční přechody jsou stejné se stejnou benzínkou a stejným místem na odpočinek. I další místa se neustále opakují. To samé se dá říci o projíždějících autech, jezdí tu jen pár typů. Navíc jich vždycky jede víc vaším směrem než naproti. A ty, co jedou v pruhu před vámi, mají tendenci nečekaně brzdit (zvláště u směrových cedulí) a to tak, že na fleku. Má to většinou za následek nehodu a tím ztrátu peněz nebo nesplnění úkolu. Zrovna tak ve městech hra s oblibou přehodi semafor na červenou kousek před vámi a když to nedobrzdíte, smůla, pokuta. Pokuty samozřejmě platíte i za to, když do vás nějaký blázen vletí a vy s tím nemůžete nic dělat.
Po grafické stránce mě hra nijak nenadchla, okolní krajina šla určitě udělat líp. Auta vypadají celkem dobře. Je možnost zvolit několik pohledů, ale použitelné pro jízdu jsou 3. Já používal nejčastěji pohled z kabiny a při nakládání a vykládání pohled za autem. Vyzkoušel jsem několik typů aut, která nejsou licencována, ale je dobře poznat, o kterou značku ve skutečnosti jde. Všechny motory mně zněly tak nějak stejně.
Přes vyjmenované nedostatky mě bavilo plnit úkoly a získávat hvězdičky. Je to simulátor řidiče kamionu a tak to taky beru, ta práce je prostě u ježdění po dálnicích pořád tam a zpátky.

Pro: hra naplňuje, co slibuje; úkoly; ježdění v Británii včetně trajektu

Proti: čím dál stejnější prvky ve hře - firmy, hraniční přechody, dálniční křižovatky, benzínky atd.

+11+12 / -1

Dune 2000

  • PC 80
Píše se rok 1997, kamarádova AMD 486 na 66 Mhz na střední škole a moje první zkušenost s žánrem RTS. Pochopitelně se jednalo o Dune 2, hru jsem tenkrát dohrál za Atreidy.

O 21 let později právě dohrávám kampaň za Atreidy v Dune 2000. Hra se mi vždy líbila. Skvělé filmové sekvence, výborná atmosféra světa Duny, které napomáhá neméně dobrý film Davida Lynche a ještě lepší originální kniha. Hru jsem poprvé rozehrál v roce vydání ale pokaždé ji časem odložil. A dokončil kampaň za Atreidy až nyní.

Grafika z Red Alert stále vypadá čile. Zvuky a hudba taktéž. Mise mohly být více nápadité ale hru beru jako remake Dune 2. Škoda jen nevyvážené obtížnosti některých misí za Atreidy, ta totiž byla místy výzvou v každém ohledu (a pádným důvodem proč hru odložit a nedohrát).

Každopádně bavil jsem se skvěle a budiž mě důkazem několik posledních strávených nocí hraním namísto spánku (všichni to znáte, tu misi musím ještě dnes dohrát... přece to musí nějak jít), že hra stojí za Vaši pozornost i tolik let po vydání.

Možná ne nejlepší RTS jakou jsem kdy hrál ale určitě jedna z těch lepších. Doporučuji.

Pro: Svět pouštní planety Arrakis, tradičně výborné filmové sekvence

Proti: Místy hodně nevyvážená obtížnost.

+25+25 / 0

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 100
Nie je zvyčajné, že posledný diel trilógie sa pokúsi zásadným spôsobom meniť formulu a pritom uspeje.

Mechaniky hier sa nejako zásadne v tretích dieloch nemenia a ťažisko jadra hry vtedy býva príbeh a to, ako dobre je dopovedaný. CDPR nielen že sa rozhodol zásadne zmeniť formát hry na dnes moderný open world, ale urobiť to zároveň tak, aby neutrpela rozprávačská zložka ich hry, pre nich tak významná.

Finálny výsledok je tak ohromujúci, že prvé dve hry vyzerajú v porovnaní s treťou ako skromné úvody do univerza – a to nielen dĺžkou, ale aj mechanikami.

Po dohraní vytúženej dvojky mal som ju roky kúpenú doma, no môj stroj ju nezvládal som sa okamžite vrhol na trojku. Čo bola chyba, lebo po chvíli hrania som bol z RPG žánru vyčerpaný a hru som dohral s prestávkami, medzi ktorými som potreboval iné žánre (Prey, Wolfenstein II: New Collosus).

Odkedy som sa dozvedel, že Zaklínač 3 má byť open-world hra, mal som obavy. Open-world hry sa mi nespájajú so silným naratívom, aký v Zaklínačovi prítomný je, skôr s mnohými kratochvíľami, ktoré človek môže vo svete robiť a častokrát dosť laxným, generickým hlavným questom, ktorý je mnohokrát zatienený oveľa kvalitnejšie a lepšie napísanými vedľajšími úlohami (Napr. celá dejová línia pre cech zlodejov z Oblivionu).

Naozaj som si nedokázal predstaviť, ako by sa dal skĺbiť otvorený svet s nerozriedeným príbehom, a svet by zároveň nebol zbytočne veľký a nudný (rozumej prázdny).

Preto, keď som trojku spustil, čakal ma šok: herné mechaniky boli oveľa robustnejšie, než v ktorejkoľvek z predchádzajúcich hier a niekoľko prvých dní som sa strácal v UI, než som si zvykol, čo všetko sa kde nachádza a ako sa s tým pracuje.

A druhý šok bol – hra ma nechytila. Nevedel som jej prísť na chuť. Nevedel som pochopiť, čo sa na nej ľuďom páči, keď už prvá oblasť mi prišla prázdna! Svet tu bol, boli tu nejaké zaujímavé miesta, ale minimum questov na očividne zaujímavých miestach – až kým som nepochopil, že človek má hrať hlavnú dejovú líniu a pomaly sa posúvať v príbehu, a zároveň si popritom odomykať a plniť tie vedľajšie.

Niektoré vedľajšie questy sa odomknú totiž až keď sa človek posunie ďalej v hlavnej, no najmä vás hlavná dejová línia povodí skoro po celej mape a človek akosi tak automaticky plný zákazky a questy v okolí – veľký rozdiel oproti všetkému, čo som sa pri hraní RPG za celý život naučil (najskôr plň vedľajšie questy až potom sa vrhni na hlavnú dejovú, lebo v istom úseku sa môže stať, že niektoré vedľajšie už nebudeš môcť dokončiť) – až keď som hru začal hrať takto (čo bolo v skutočnosti až na Skellige), hra ma začala naplno baviť a konečne som sa aj ja cítil zavalený questami a nevedel som si vybrať, kam skočiť skôr.

Je to jednoduché a geniálne riešenie, až sa čudujem, že doteraz nikoho nenapadlo!

Ďalšia vec, čo ma odzbrojila, bola kvalita postáv – nielen, že sú dobre napísané a nadabované (hru som hral s anglickým dabingom ale ten poľský má skutočne svoje (naše) čaro), ale aj interakcia s nimi bola iná než v ostatných hrách, veľmi organická – ak ste stretli nejakú postavu, bolo veľmi dôležité, v akej situácií to bolo, čo vám daná postava hovorí a AKO vám to hovorí – a na základe toho ste si mali odvodiť, akú odpoveď a koľko jej toho máte povedať – toto som pri iných hrách nezažil a jediná, ktorá sa o niečo takéto pokúsila, bol Deus Ex: Human Revolution.

Ako už býva u hier z CDPR zvykom, obyvatelia majú svoje životy a počas dňa pracujú, a keď prší, idú sa schovať. Taktiež sú tu vedľajšie questy, ktoré zásadným spôsobom ovplyvnia ten hlavný a dopad niektorých uvidíte až za nejakú dobu a poriadne si rozmyslíte, ako sa zachováte, i keď niektoré sa opakujú: pamätám si jeden-dva questy, ktoré už v podobnej obmene boli vo W1 alebo W2.

Rovnako ako v questoch som bol na počiatku stratený v Gwente – zmena kociek na kartovú hru rozhodne hre prospela, po dvojke to už chcelo sviežu minihru a milo prekvapí, že tvorcovia si dali námahu s vytvorením hry, ktorá je v knihe len letmo spomenutá. Sprvu som sa v nej strácal, nerozumel som jej a preto ma nebavila. Akonáhle mi ale kolega v práci (ďakujem, Pepo!) vysvetlil základy, nazbieral si lepšie karty a pochopil, ako sa má taktizovať, chytila ma – obľúbený balíček: Severné kráľovstvá (stratený som sa cítil taktiež preto, že asi druhý človek, s ktorým som hral, bol Nilfgaardsky šlachtic, ktorého nájdete v parčíku vo Vizime – čo som sa ho zúfalý snažil niekoľkokrát poraziť, a bezúspešne! – aj tu mi kolega musel vysvetliť, že má jeden z najlepších balíkov v hre a musím za ním prísť neskôr).

Nepamätám si snáď jediný fetch quest, jedinú vatu – každý jeden z nich bol umne napísaný a pri niektorých som si prial, aby boli dlhšie.

Oceňujem zmeny, ktoré nesedia s knihami, no robia hru príjemnejšou na hranie – okamžité požitie odvarov počas boja, ich automatické dovyrábanie počas meditácie...

Hudbu som si obľúbil dávno predtým, než som rozohral hru – stiahol som ju okamžite po vydaní, v dobe, keď som ešte na W3 nemal mašinu a išla u mňa vtedy v podstate non-stop. Percival slovanské vokály luxusné, ambientná muzika príjemná – asi mnohí majú hneď niekoľko obľúbených pesničiek zo soundtracku. Uvítal by som, keby tam pridali aj ambientné piesne, ktoré v oficiálnom OST nie sú.

Je niečo, čo sa mi aj nepáčilo? Ale áno, je:

- chýbalo mi tam uzatvorenie Iorvethovej a Saskiinej dejovej línie. Iorvetha tvorcovia plánovali, no kvôli zmenám v questoch sa ho nakoniec rozhodli neimplementovať, nemali v príbehu pre ňho už miesto

- neprítomnosť Saskie si uvedomili, a tak jej príbeh dokončili aspoň vo forme komixu

- nedokončená Devil´s Pit lokácia

- stále si myslím, že quest, kedy Geralt nachvíľu infiltroval Divoký Hon a zajazdil si s ním, tam mal svoje miesto. Nechýba vám, pokiaľ o ňom neviete – akonáhle sa o ňom dozviete, tak vás to škrie

- aj ja som jeden z tých, ktorému vadili otázničky na Skellige, pokojne mohli zmenšiť ich počet na polovicu – bolo ich zbytočne veľa, ich obsah za námahu nestál a nebavilo ma ich vyberať, lebo harpyje mi skoro vždy rozbili po pár pokladoch loď a musel som hľadať novú a plávanie na miesta bolo zdĺhavé – harpyje mi inak svojou otravnosťou pripomenuli Cliff Racerov z Morrowindu – aká úľava bolo prechádzať sa po Solstheime, kde vás neotravovali!

Toto všetko by sa dalo upraviť formou patchu a aspoň niektoré veci z vyššie spomenutých chcú adresovať niektoré módy (Devil´s Pit Mod).

Hra je inak dobre optimalizovaná a za celú hru som narazil na asi len 3 chybné questy – V Skellige sa mi nechcel začať rozhovor s kováčom, ktorému som niesol zvesť o stave jeho rodiny, kým som sa v Kaer Trolde nevyspal; v Kaer Morhen bolo jedno dúpä príšery, ktoré, ak ste ho našli, quest sa úspešne skončil. Ak ste po skončení našli ďalšiu stopu, ktorá k nemu vedie a preskúmali ju, quest sa znova otvoril a už nešiel dokončiť. Samozrejme, stačilo loadnúť save z pred 5 minút a tú stopu prezrieť pred dokončením – kiežby všetky open world hry obsahovali len takéto chyby.

No a nakoniec som sa trochu strácal na úplnom konci, kedy Ciri po boji s Caranthirom z ruky zmizol Zirael, aby sa objavil v rukách Geralta a ten ho následne stratil (kde?) a musel jej nechať vykovať nový :) Taktiež som si všimol, že Ciri v záverečnej animácií má medailón, ktorý jej strhla ježibaba a ušla s ním – a taktiež že jediný koniec, kedy tú ježibabu zabijete, je ten najhorší. Možnosť zabitia poslednej z troch sestier by som ocenil v každom z koncov, kedže CDPR si dal puntičkársku prácu s tým aby ostatné, omnoho menej dôležité dejové línie dostáli svojho konca.


Ale toto všetko sa drolí pod monumentálnym záverom príbehu, ktorý je proste epický.

Iné predlohy si môžu len želať, aby boli rozšírené s takou citlivosťou a úctou k pôvodnému materiálu, ako tu.

Odpustím si teoretické hádky o tom, či je Zaklínač 3 skutočne open-world hra, kedže má niekoľko „menších“(obrích) máp, namiesto jednej veľkej – Bethesdie hry majú oproti nemu oveľa menšie mapy s množstvom loadingov interiérov a nikto im označenie otvorený svet neupiera ;)

Hra desaťročia? Absolútne nie, toto je hra, ktorú si budete pamätať na celý život, pretože znamená zmenu paradigmy, kedy sa tvorcom podarilo vytvoriť open-worldu hru, no pevne zviazanú príbehom, kde konkurencia oproti dialógom, voľbám a dôsledkom bledne na každom kroku, grafiku, organický a žijúci svet nevynímajúc.

Pre mňa rovnaká revolúcia ako kedysi, keď som si prvýkrát zahral System Shock 2 a uvedomil si, akú potencionalitu hry v sebe skrývajú.

Viem, že mnohí opúšťajú hru s tým, že majú pocit prázdna a že len tak skoro niečo také nepríde. Ja ju opúšťam šťastný, lebo CD Projekt Red výborne uzavrel osudy svojich postáv a spokojný som o to viac, že je to koniec ich príbehu – veľmi často býva v hernej brandži bežné, že firmy doja svoje značky až do bodu, kedy ani vlastní fanúšikovia o ne už nemajú záujem. Som veľmi rád, že v CDPR sa tejto chyby vystríhali, a radšej použijú nadobudnuté skúsenosti na novom, úplne inom univerze :)

Aj pre nich je to určite vítaná zmena.


PS: Toto všetko píšem predtým, než začnem (a dokončím) Krv a Víno. Vôbec nepochybujem o tom, že to bude rovnako dobré, ako všetko doteraz.


Po dohraní hlavnej hry + HoS hry sa blížim 200 hodinám (182), teda s posledným datadiskom tých necelých 300 pokojne dám.

A áno, aj ja som tým Yennefer :)

Pro: majstrovsky napísaný a skvelo uzavretý masívny, epický a košatý príbeh Geralta z Rivie&spol, Gwent, prvá hra s otvoreným svetom a nerozriedeným príbehom v ňom, dizajn pozvoľného dávkovania vedľajších questov popri hlavnom, hudba

Proti: neuzatvorená dejová línia s Iorvethom a uzavretá dejová línia so Saskiou mimo hry (v komixe), nedokončená Devil´s Pit lokácia vo Velene, nemožnosť zabiť poslednú z ježibáb v každom z koncov

+26+26 / 0

The Light

  • PC 80
Nádherně zpracovaný audiovizuální experiment ruského autora Sergeje Noskova s adventurními prvky odehrávající se v opuštěné budově. Tu si pomalu a jistě příroda bere zpět, stejně jako její post-apokalyptické okolí. Titul oslní na první pohled svým nádherným grafickým zpracováním a scenériemi. Díky svým emotivním momentům (např. s ptákem, který k vám proletí skrz rozbité okno budovy, a tvoří jedinou živou bytost kterou fyzicky potkáte) propojenými s příjemnou hudbou a příběhu k zamyšlení nad lidským chováním, hra tvoří opravdu intenzivní, avšak velmi krátký - patnáctiminutový zážitek, který můžete sami zažít i vy zcela zdarma. Zamrzí ovšem absence angličtiny a dalších překladů - hru si zahrajete jen v ruštině.

Pro: Audiovizuální zážitek, grafické zpracování, emotivní momenty, příběh k zamyšlení

Proti: Herní doba (15-20min), pouze v ruštině

+12+12 / 0