(Nejen) Pro pamětníky vol. 7 

Po třetím Doomu bylo jasné, že se k pekelným hordám zase jednou vrátíme. Ukázalo se, že otázkou ale nebylo ani tak kdy, ale spíš jak přesně. Trojka totiž rozdělila fanoušky asi víc, než všechny předchozí či budoucí hry v sérii. Jedni byli nadšení z hutné atmosféry a technologického skoku, druzí zase kroutili hlavou nad tím, proč se z kdysi arkádové řežby stal pomalý horor s baterkou. V id Softu nebyli hluší a samozřejmě si tuto rozporuplnou odezvu dobře uvědomovali. A právě proto o nějaký rok později dorazil datadisk Resurrection of Evil, který se snaží jít na věc trochu víc přímočařeji a je tak nějak jednorozměrnou, možná až lehce prvoplánovou odpovědí na zmíněnou kritiku. A my se na něj podíváme zblízka.

Jak hovořit o datadisku, který jak kdyby na hře nic nekazí, ale zároveň se nezdá, že by něco razantně vylepšoval? On spíše věci mění, ale pojďme konkrétně. Fakta jsou následující: je to pořád Doom 3. Pořád tu jsou temné klaustrofobické chodby, blikající světla, démonické hlasy a paranoidní pobíhání po výzkumných komplexech na Marsu. Jen je to tentokrát o trochu víc rychlejší, agresivnější a stylově více podobné původním hrám. Datadisk jako by si zdánlivě uvědomoval, že hra občas až příliš tlačila na horor a pomalé tempo, takže se snaží odkázat k tomu, co u prvního a druhého dílu fungovalo - tedy k jejich původní identitě. Funkční to asi je, ale nepřijde mi, že se z toho automaticky stává lepší hra.

Příběhově navazujeme na události původní hry skokem o dva roky. UAC se samozřejmě nepoučilo a vrací se zpět k tajemným ruinám, které se nachází pod povrchem planety, kterou kdysi obývala blíže nespecifikovaná rasa. Tým, jehož jste součástí objeví tajemný artefakt hluboko v útrobách zmíněného komplexu. A jelikož v univerzu Doomu neexistuje jediný člověk, který by dokázal říct "na tohle raději nešahejme", velmi rychle se znovu otevřou pekelné brány a opakuje se katastrofa z předchozí hry a všechno jde zase do kopru. Opět se pak jako další bezejmenný mariňák vydáváte zastavit novou invazi a i přeživšího doktora Betrugera, který mezitím po dohodě s pekelníky zmutoval do démonické zrůdy. Jak asi tedy vnímáte, příběh je stále poměrně jednoduchý, ačkoli na mě ale oproti základní hře působí tak nějak o něco více "doomovsky".

To dobré: zmíněný artefakt je jednou z nejzásadnějších novinek celé hry. Nejde totiž jen o příběhovou rekvizitu, ale má i praktické využití. Postupně získáváte moc zpomalovat čas, aktivovat berserk mód nebo kompletně devastovat vaše nepřátele. Najednou už tak nejste vyděšený voják s baterkou, ale opět trochu i řezník (jeden by třeba řekl i "Slayer", ale to jsme ještě daleko). Největší radost však bezpochyby udělá návrat dvouhlavňové brokovnice, která je přesně tak absurdně uspokojivá, jak si ji pamatujete. Co výstřel, to malý konec světa a taky čistá radost. Je pravda, že tohle možná opravdu v původní hře chybělo. Další novinkou je Gravity Gun… pardon, Grabber. Tedy zařízení, které vám umožňuje manipulovat s objekty, či projektily a házet je zpět na nepřátele. Ano, inspirace konkurenčním Half-Lifem 2 je asi tak subtilní, jako motorová pila v kostele. Nicméně, ono to funguje. Souboje díky tomu mají trochu jinou dynamiku a hra s tím poměrně kreativně pracuje.

To (subjektivně) asi nejspíš méně dobré: datadisk není úplně nejdelší a místy spíš působí jako remix původní hry, než plnohodnotné rozšíření. Některé lokace i situace vám budou až příliš povědomé a občas nelze ignorovat pocit, že vývojáři vzali Doom 3 a jen ho lehce "nabušili akcí". Čímž tedy tak trochu mizí část původní atmosféry, kterou jsem osobně považoval za velké pozitivum a budované napětí tak ustupuje přímočaré zábavě. Je však ale na vás, jestli délka hry, větší důraz na hráčovu sílu a obecně arkádovější přístup je opravdu krok nepsrávným směrem. Mně to sice až tolik neoslovilo a proto disclaimer v závorce, ale rozumím, že po původní hře by na někoho mohlo být další dvacet levelů téhož až příliš. Ono je pravda, že obzvláště v druhé polovině hry, začne datadisk tak trochu recyklovat situace, koridory a arény, takže to nemá tak silnou gradaci, jak bych si představoval. Je každopádně zajímavé, jak moc Resurrection of Evil zpětně připomíná směr, kterým se série vydá o mnoho let později.

Nakonec jen zmíním, že audiovizuálně zůstává vše při starém. Id Tech 4 engine byl v té době i nadále technologická bestie a práce se světlem zůstává fantastická a stejně tak i zvukový design. Přibylo několik druhů nepřátel včetně bossů, včetně starých známých létajících lebek (které jsem nikdy neměl rád) a datadisk si tak může odškrtnout další položku z klasického doomovského checklistu.

Kdybych to měl začít nějak shrnovat, tak obecně se tak dá se říct, že Resurrection of Evil se snaží balancovat mezi hororovou identitou Doomu 3 a arkádovou brutalitou klasických dílů. Jenže právě tím občas trochu ztrácí vlastní tvář. Atmosféra už není tak hutná jako v základní hře, ale současně ještě nejde naplno cestou agresivní akce, kterou série později proslaví reboot z roku 2016. Výsledkem je pak takový zvláštní mezistupeň, který sice funguje, nikoho asi moc nepřekvapí, ale zato se pořád dost dobře hraje. Což je asi taky jeden z důvodů, proč to vlastně nechci v rámci hodnocení úplně sestřelit a naopak to držet tak nějak na úrovni základní hry.

Osobně tento datadisk považuji za zajímavý, leč trochu kostrbatý kompromis mezi dvěma identitami série, tedy mezi pomalým hororem z Doomu 3 a zběsilou akcí původních dílů ze začátku devadesátek. Kultovní status si to myslím nikdy nezískalo, ale svoje místo v historii si zaslouží bez problémů. Už jen kvůli tomu, že ukazuje, jak v id softu začali pomalu hledat cestu zpátky k tomu, čím Doom kdysi byl. Samozřejmě, k novému začátku ještě vede dlouhá cesta, ale některé základy jako by vznikaly už tady.