Raziel mi tedy dal zabrat. Je to zase jedna z těch her, které jsem hrál s přestávkami asi pět měsíců, abych pak 2. půlku hry dal v podstatě během chvilky.

Ono se totiž do ní strašně špatně dostává. Není to úplně přátelská záležitost. Nejen, že se to ovládá jen na klávesnici a je šílená kamera, ona je to i dost náročná hra po všech stránkách krom jedné. Jediné, co je na téhle hře snadné, jsou souboje s nepřítelem. Ale zbytek - orientace v prostoru, skákání, přijít na to, co dál. Krom toho je to otevřený svět, kde můžete dělat věci na přeskáčku, takže když už chcete potupně náhodou použít videonávod, tak ztratíte zase hodinu, než najdete, co potřebujete.

Ale jakmile si na všechno zvyknete, začnete se ve světě orientovat, naberete určité schopnosti a především budete za sebou mít šílenou lokaci se Zephonem, kterou musíte navštívit poměrně zkraje hry, je to mnohem větší radost a závěr hry jsem si konečně užil.

Celé bych to přirovnal k Shadowmanovi, který vyšel o pár měsíců dřív. Stejně jako v něm i tady máte otevřený svět, ale na spoustu míst se můžete dostat až po nabytí určitých schopností. Jsou tady dva světy - reálný a přízračný. V obou hrách nacházíte speciální předměty, které jsou pečlivě skryty a které vám pomůžou do budoucna a kam se můžete dostat až třeba později, ale nejste úplně povinni to dělat. Procházení už proběhlých lokací za účelem najití míst, kam jste předtím nemohli. I tady je téměř okamžitý respawn. Obě hry mají velmi temné vyznění, temný příběh, temnou hudbu a jsou skákačkami s adventurními prvky. Když tak nad tím přemýšlím, jsou to skoro stejné hry :-) Ale není to úplně pravda, hlavní lákadlo Soul Reavera je, že se mezi světy přímo přepínáte, z čehož plyne 50% logických úkolů a je to zajímavá featura a herní prvek, který ho odlišuje od ostatních her. Vizuální efekt tohohle přepnutí je impozantní i po všech těch letech.

Ale Shadowman se mi líbil tak nějak víc, i proto, že byl první, i se trochu lépe ovládal a měl hezčí grafiku. Grafika Soul Reavera je taková vyblitější, je tady i hodně málo nějakých konkrétních objektů, většinou to jsou stěny a výsledek je takový vyprázdněný.

Hudba je dobrá, možná až moc synťáková na můj vkus a zvuková kvalita je trochu, jako bych ji poslouchal za zdí. Hudba má zajímavé pozadí, neboť main theme není původní, ale je to normálně jakože "písnička" od kapely Information Society a její frontman byl posléze osloven, aby udělal celý další zbytek soundtracku v tomhle stylu, takže titulní song nijak nevybočuje a nikdo si toho nevšimne.

Příběh je moc fajn, ale víc si ho člověk užije v sestřihu na youtube, během hry jsou mezi jednotlivými příběhovými akcemi moc velké herní mezery a nemá to pak tah na branku. Závěr je trochu rozpačitý, což souvisí s tím, že autorům došly peníze a museli to narychlo spíchnout a vyškrtnout pár postav, schopností i celé lokace. Ale pokud to nebudete vědět, nijak si toho nevšimnete.

Legacy of Kain: Soul Reaver mě chytl mnohem víc než předchozí díl, který už byl pro mě skoro nehratelný, tohle se dá i dnes, ale chce to hodně vůle a trpělivosti. A celkem se i těším, až si dám i zbývající díly.