‘Vypadá to skvěle, zní to skvěle, je to upe jakobys vyloženě hrál epizodu seriálu!’

Yeah butt, to samé už zpívali o Klacku Pravdy. Zajisté to tedy nemůžeme považovat za kdovíjakej výkon, když už je to plnohodnotný sequel za plnou pálku? A i kdyby mé nároky měly být tak nízké, tak určitě nepřehlédnu tu skutečnost, že ač to de facto vypadá stejně jako předchozí díl, je to vlastně horší, herně chudší, a prostě dýkudosrdcezarážející. :C

Pamatujete, jak v předchozím díle byly jen čtyři odlišné třídy, ale v průběhu hrou si musel hráč volit, jaké skilly se bude učit a vylepšovat, a navrch toho sbírat hadry a všelijaké harampádí, kdy každý kus měl unikátní vlastnosti, a tak z toho +-x: jakýsi ten RPG zážitek ždímal? Nakřápnutej Ale Celej na to jde ouplně jinak – tady si prostě můžete postupně namíchávat a kombinovat jakékoliv schopnosti z jakýchkoliv stromů zcela dle libosti, a hadry už žádné spešl charakteristiky nemají. Podnět ‘hrát určitou roli’ je tím pádem v hajzlu, neboť místo pocitu, že jsem fakan hrající si na superhrdinu, se spíš cítím jako bedna s nářadím, ze které si můžu kdykoliv vytáhnout cokoliv zrovna uznám za užitečné.

Hned od začátku hry si můžete svévolně po městečku trajdat a prozkoumávat jako ve správným open worldu, přičemž samozřejmě narážíte na několik stezek blokovaných něčím, na co bezesporu dřív nebo později získáte novou prdélní sílu. Problém zdejšího otevřeného světa ovšem je, že je prťavej. Ať se koukám jak se koukám, South Park je prostě miniaturní městečko, což člověk pocítí ihned při pokusu prozkoumat jeho hranice a vysrat se u každého souseda. Klacek Pravdy z této proprděné metropole uplácal parádní setting tím, že skrze jeho různé oblasti nabídl lineární, kontextuálně bohaté cestičky – tu jsme putovali kanály, abychom zachránili rodinku hovínek, támhle jsme cestovali do osmibitové Kanady a bojovali s obrovskými krysami. Nakřáplej Ale Celej tohle prostě nemá. Proč mě třeba ta hra pustila do Tomovy nosoplastiky? Koupil jsem si vrásky, otevřel pár zlatých šuplíku, a pousmál se nad Hoffem. Chtěl jsem víc.

V neposlední řadě tu máme jakousi pochmurnou ubifikaci, které se Klacek taky úplně nevyhnul, ale tady je jí prostě víc, až to pomalu páchne kompletním kitchen sink dyzajnem. Sem zapadají toaletní minihry (v předchozím díle se hovna dala honosně využít na bojišti, tady to ovšem jde jen do scrapu), všechny ty postupně pokořitelné blokády, Alovi kočičky, nucení hráče opakovaně sledovat čím dál tím únavnější strkání křečků do hrdinovo svěrače, kdykoliv si to nějaký drát vyžádá…eh. Stejný osud potkal i sběratelný vercajk – pryč je panenka Terrence nebo Fildy, pryč jsou nazi rukávky, pryč je GSM; místo toho není drtivá většina předmětů ničím víc, než pouhým jménem, a to jen do chvíle, než skončí ve vašich kapsách, kde se z nich prostě stane jednoduchej scrap.

Nicméně samozřejmě pár věcí ta hra dělá i dobře. Expandování družiny na čtyři postavy naráz bitvy obohatilo o jistou různorodost – pořád sice platí, že je hra celkově žalostně snadná s výjimkou jen několika málo obzvláště vypečených bossů, ale tak, myšlenka se cení. Z hlediska humoru je to rozhodně pořád autentické, ale nepopiratelně slabší – záchodových a sexuálních fórků je tu přehršel, zatímco džouky mířené na politiku a náboženský fanatizmus si jaksi hodily šlofíka. Nemám ovšem pochyb o tom, že někomu to takto může vyhovovat víc.

Pro mě osobně to ale bylo výrazně méně vtipné, a jako hra méně zábavné. Nemusel jsem se do hraní vyloženě nutit, ale již v prvních hodinách jsem bojoval s nutkáním se na to taky vysrat a střihnout si radši znovu ten Klacík. Asi jo, asi zklamání roku.