The Stanley Parable je poměrně vtipnou satirou o významu volby ve hrách. Tak se tedy alespoň zpočátku tváří. Samozřejmě je možné ji hrát jako opravdovou hru, ovšem v takovém případě se hráč nedočká ničeho jiného, než krátkého banálního příběžíčku, který rychle dojde k plytkému rozuzlení. Pokud z toho člověk chce něco mít, neobejde se tu bez ochoty zkoumat, zkoušet a interpretovat.
Přes prvotní veselou nótu, na které vypravěč začne komentovat dění, mi Stanleyho podobenství přišlo docela depresivní. Částečně k tomu přispívá ono strohé kancelářské prostředí, ze kterého, až na několik různých úseků, není úniku a kterým jsem se musel proplétat znova a znova, až se mi z toho začalo dělat špatně od žaludku. Ta zajímavá část přichází až tehdy, kdy se vzbouříte proti tomu, co vám vlídný hlas vašeho průvodce říká, abyste udělali. Pokud jste ten typ hráče, který ve hrách rád zkouší, co se stane, když udělá tohle a tohle a neustále testuje možnosti daného světa, pak vaše srdce nejspíš zaplesá nad tím, co všechno vám The Stanley Parable dovolí. Troufám si však říct, že si něco takového může dovolit jen právě díky uniformní prázdnotě, a tudíž přehlednosti, svého prostředí, nicméně si nejsem jistý, jestli lze něco takového oslavovat. Bohužel, volby pro volby jsou vlastně to jediné, co z herního hlediska tato hra nabízí, tudíž veškerou interpetaci, která z nich následně plyne, si dovolím schovat v následujícím odstavci.
Ano, The Stanley Parable trefně glosuje o tom, jak téměř univerzálně funguje veškeré rozhodování ve všech hrách, co kdy vznikly. Ať už uděláte cokoliv, ať už se stanete kýmkoliv, hra je vždycky nějak naprogramovaná a stane se to, s čím autoři počítali. Mnohdy si můžeme myslet, kdo ví jak jsme nějakou situaci nevyřešili chytře a hru takříkajíc "obešli", ale nakonec jen činíme, co nám pravidla dovolují. Možná právě proto je tak ve všeobecné oblibě plíživý postup ve hrách, které to umožňují. Svým způsobem totiž máme pocit, že obcházíme nástrahy, které na nás designeři úrovní nachystali, a že jsem tím pádem vynalézavější a důvtipnější, i když tomu tak vlastně není. Ve Stanleyho případě je to činěno vcelku vtipně - hra vztahuje paralely k běžným herním standardům, a my si tak uvědomujeme směšnost některých takzvaných voleb, před které jsme často stavěni. Někdy je to až skoro urážlivé, k hráči i k těm, co hry tvoří.
Co si zaslouží ocenění, tak fakt, že The Stanley Parable je o spoustě věcí, některé z nich mají přesah mimo hry, a nutí člověka přemýšlet. Teď hrajeme hru a smějeme se, jak jsou všechny ostatní hry vlastně lineární. Nicméně není tomu tak i v našem osobním životě? Jistě, na první pohled máme spoustu voleb, jsme naprosto svobodní, stejně jako v dobře navrhnuté hře. Ale odvážíme se po některých z nich sáhnout? Co si budeme namlouvat, většina z nás žije život, během nějž si vychodíme různý počet stupňů škol, pak si najdeme práci, možná ji párkrát vyměníme za jinou, dojdeme do důchodu, umřeme. Někdy v průběhu života si najdeme někoho, s kým můžeme žít, ozkoušíme si nějaká ty menší dobrodružství, poznáme lidi... ale kdo má opravdu tu sílu se vzepřít zdánlivé nevyhnutelnosti dění kolem nás? Kdo má odvahu klást odpor zaběhnutým cestám jakékoliv společnosti, ve které žije? Přitom ta možnost tu je. Zamilovali jste se do někoho, ale ten člověk vás dost dobře nezná, bydlí daleko, možná se už nikdy neuvidíte... tak proč se namáhat? Ono to časem přejde - stejně by to bylo moc práce, cesta by to byla složitá a kdo ví, jestli by to vyšlo. Jenže někde podvědomě tušíte, že jste se o něco připravili, že jste s celou situací mohli něco přinejmenším zkusit udělat. Není právě ta pravá svoboda v tom, že děláte to, čeho se málokdo odváží?
Na každý pád, Stanleyho tvůrci nejspíš zapomněli, nebo to záměrně ignorovali, že hrát neznamená jen rozhodovat se. Je to taky estetický či zábavný zážitek. I ta nejlineárnější hra, v mém případě třeba Dear Esther nebo Brothers: A Tale of Two Sons, přece může na člověka zajímavě působit, může ho popudit k nové myšlence či s ní může nějak osobně souznít. A The Stanley Parable nic takového nepřináší. Umožňuje jen volby, kterým se sám vysmívá, a sám nepřichází s ničím novým do diskuse. Stejnou či podobnou tématiku již předtím zkoumal například můj milovaný Pathologic (2005), lehce ji nakousnul Bioshock (2007) nebo ve stejný rok jako Stanley Save the Date (2013), jen s tím rozdílem, že všechny tyto tři počiny krom této myšlenky nabízí i opravdovou hru.
O tomto experimentálním simulátoru, či jak to nazvat, od Galactic Café se totéž říct nedá. Rozhodně bych ho doporučil hráčům, kteří mají hodně zkušeností s mainstreamovou produkcí a jsou inteligentní a přemýšliví, ale nemyslím si, že je to kdo ví jak dobrá hra.
Přes prvotní veselou nótu, na které vypravěč začne komentovat dění, mi Stanleyho podobenství přišlo docela depresivní. Částečně k tomu přispívá ono strohé kancelářské prostředí, ze kterého, až na několik různých úseků, není úniku a kterým jsem se musel proplétat znova a znova, až se mi z toho začalo dělat špatně od žaludku. Ta zajímavá část přichází až tehdy, kdy se vzbouříte proti tomu, co vám vlídný hlas vašeho průvodce říká, abyste udělali. Pokud jste ten typ hráče, který ve hrách rád zkouší, co se stane, když udělá tohle a tohle a neustále testuje možnosti daného světa, pak vaše srdce nejspíš zaplesá nad tím, co všechno vám The Stanley Parable dovolí. Troufám si však říct, že si něco takového může dovolit jen právě díky uniformní prázdnotě, a tudíž přehlednosti, svého prostředí, nicméně si nejsem jistý, jestli lze něco takového oslavovat. Bohužel, volby pro volby jsou vlastně to jediné, co z herního hlediska tato hra nabízí, tudíž veškerou interpetaci, která z nich následně plyne, si dovolím schovat v následujícím odstavci.
Ano, The Stanley Parable trefně glosuje o tom, jak téměř univerzálně funguje veškeré rozhodování ve všech hrách, co kdy vznikly. Ať už uděláte cokoliv, ať už se stanete kýmkoliv, hra je vždycky nějak naprogramovaná a stane se to, s čím autoři počítali. Mnohdy si můžeme myslet, kdo ví jak jsme nějakou situaci nevyřešili chytře a hru takříkajíc "obešli", ale nakonec jen činíme, co nám pravidla dovolují. Možná právě proto je tak ve všeobecné oblibě plíživý postup ve hrách, které to umožňují. Svým způsobem totiž máme pocit, že obcházíme nástrahy, které na nás designeři úrovní nachystali, a že jsem tím pádem vynalézavější a důvtipnější, i když tomu tak vlastně není. Ve Stanleyho případě je to činěno vcelku vtipně - hra vztahuje paralely k běžným herním standardům, a my si tak uvědomujeme směšnost některých takzvaných voleb, před které jsme často stavěni. Někdy je to až skoro urážlivé, k hráči i k těm, co hry tvoří.
Co si zaslouží ocenění, tak fakt, že The Stanley Parable je o spoustě věcí, některé z nich mají přesah mimo hry, a nutí člověka přemýšlet. Teď hrajeme hru a smějeme se, jak jsou všechny ostatní hry vlastně lineární. Nicméně není tomu tak i v našem osobním životě? Jistě, na první pohled máme spoustu voleb, jsme naprosto svobodní, stejně jako v dobře navrhnuté hře. Ale odvážíme se po některých z nich sáhnout? Co si budeme namlouvat, většina z nás žije život, během nějž si vychodíme různý počet stupňů škol, pak si najdeme práci, možná ji párkrát vyměníme za jinou, dojdeme do důchodu, umřeme. Někdy v průběhu života si najdeme někoho, s kým můžeme žít, ozkoušíme si nějaká ty menší dobrodružství, poznáme lidi... ale kdo má opravdu tu sílu se vzepřít zdánlivé nevyhnutelnosti dění kolem nás? Kdo má odvahu klást odpor zaběhnutým cestám jakékoliv společnosti, ve které žije? Přitom ta možnost tu je. Zamilovali jste se do někoho, ale ten člověk vás dost dobře nezná, bydlí daleko, možná se už nikdy neuvidíte... tak proč se namáhat? Ono to časem přejde - stejně by to bylo moc práce, cesta by to byla složitá a kdo ví, jestli by to vyšlo. Jenže někde podvědomě tušíte, že jste se o něco připravili, že jste s celou situací mohli něco přinejmenším zkusit udělat. Není právě ta pravá svoboda v tom, že děláte to, čeho se málokdo odváží?
Na každý pád, Stanleyho tvůrci nejspíš zapomněli, nebo to záměrně ignorovali, že hrát neznamená jen rozhodovat se. Je to taky estetický či zábavný zážitek. I ta nejlineárnější hra, v mém případě třeba Dear Esther nebo Brothers: A Tale of Two Sons, přece může na člověka zajímavě působit, může ho popudit k nové myšlence či s ní může nějak osobně souznít. A The Stanley Parable nic takového nepřináší. Umožňuje jen volby, kterým se sám vysmívá, a sám nepřichází s ničím novým do diskuse. Stejnou či podobnou tématiku již předtím zkoumal například můj milovaný Pathologic (2005), lehce ji nakousnul Bioshock (2007) nebo ve stejný rok jako Stanley Save the Date (2013), jen s tím rozdílem, že všechny tyto tři počiny krom této myšlenky nabízí i opravdovou hru.
O tomto experimentálním simulátoru, či jak to nazvat, od Galactic Café se totéž říct nedá. Rozhodně bych ho doporučil hráčům, kteří mají hodně zkušeností s mainstreamovou produkcí a jsou inteligentní a přemýšliví, ale nemyslím si, že je to kdo ví jak dobrá hra.
