Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Po roce od dokončení Black Gate uzrál ten správný čas na vydání se znovu do Britannie spolu s Avatarem a jeho společníky. Avšak tento díl se odehrává již v jiném koutu světa – konkrétně na ostrovech Serpent Isle. Takřka vše zůstalo stejné. Naproti drtivé většině datadisků je však tento,, co se rozsahu týče, snad ještě větší než původní hra (ne, tato hra je popravdě gigantická), a tak by se slušelo tento díl nazývat Ultima 7.5, protože na datadisk to je opravdu obrovské, ale moc novinek na další díl Seprent Isle nepřináší. Pár minoritních úprav zde je (nepříliš povedené digitalizované portréty) nebo lepší práce s inventářem. To hlavní ale je pokračování v příběhu o Batlinovy, jenž je vůdcem The Fellowship, který se před Avatarem vydal na Hadí ostrov, aby zde načerpal novou sílu, rekruty či snad i spojení s dávnými obyvateli těchto končin.

Jedním z kladů je větší linearita, či spíše zpřehlednění příběhové linie, ačkoliv tomu první hodiny nenasvědčují. To ve výsledku znamená, že po ponoření se do děje a identifikaci podstatných informací od těch nepodstatných bude hra příjemně plynout, a díky většímu počtu "cutscén" v herním enginu se bude stále něco nového dít. Přesto bych však tvrdil, že obtížnost z hlediska plnění úkolů je relativně velká (nečekejte žádné questlogy, deníky atd.), a například pokud nezavedete rozhovor s jedním z řady občanů zdejších měst, nespustí se skript vedoucí k dalším událostem. Takže pro první hraní je nezbytné mít po ruce návod, či si psát poznámky. V kontrastu s postupem ve hře jdou souboje. Když jsem poprvé spouštěl sedmou Ultimu, čekal jsem bitvy trvající dlouhé desítky minut, podobně jako v Albionu nebo sérii Wizardry. Opak je však pravdou, při zpozorování nepřátel stačí stisknout klávesu, a dle předem definovaného stylu boje se Avatar společně s dalšími společníky pustí do práce. A pokud máte dobré vybavení, je boj otázkou několika desítek sekund.

Zde se ale klade důraz především na příběh, respektive dialogy. Takže co do pocitu vítězství v tuhé bitvě Ultima ztrácí, tak to nahrazuje zápletkou rovnající se těm nejpovedenějším adventurám či jRPG. V tom je také ta největší síla hry, a proto si mě tato sérii získala, ačkoliv jsem ji prvně hrál teprve minulý rok. Jednoduše jsem podobné rozložení hratelnosti neviděl u žádné konkurence. Slušelo by se ještě zmínit skvělou hudbu, výbornou a zároveň střídmou grafiku, spoustu aktivit nesouvisejících s příběhem nebo řadu easter eggů, ale to každý kdo si hru zahraje, uvidí a uslyší sám. Co se ještě změnilo od sedmého dílu, je atmosféra hry. Černá Brána začala nenadálým objevením Avatara u jedné rituální vraždy, zde už vystupuje jako minulými měsíci ošlehaný dobrodruh s tou nejlepší možnou výbavou. Tím se tak trochu ztrácí pocit něčeho nového, ve výsledku to ale nehraje roli.

Serpent Isle se ihned řadí mezi mé vůbec nejoblíbenější tituly a spolu s The Black Gate tvoří celek, který vedle klasik z dob minulých (Wizardry), předních role-playing titulů z přelomu tisíciletí (Fallout 2) i těch současných (Vampire) působí svěžím dojmem a inovátorstvím v žánru, kdy jde o zábavné a předně velice dobře hratelné spojení RPG hry, adventury a i komplikovaného a rozvětveného děje tolik vlastního žánru jRPG. Je až k neuvěření, že engine z roku 1992 svoji komplexností uživatelského rozhraní, předváděnou grafikou a možnostmi v designu překonává drtivou většinu her i daleko mladšího data vydání. Samozřejmostí je hrát Ultimu v Exultu, kdy v DOSboxu se ochudíte o řadu menších vylepšení, předně o plynulý scrolling.

Výborná hra, která vydrží opravdu dlouho, a po trochu obtížnějším začátku chytne a nepustí, jako se to daří jen těm nejpovedenějším titulům. Také bych se nebál tvrdit, že sedmá Ultima jako celek je vůbec nejlepší izometrické fantasy RPG kdy vydané. Takže pokud máte pár volných měsíců, nevadí vám tuny anglického textu a preferujete ve hrách příběh, pak je Serpent Isle tou pravou volbou. Tedy poté, co dokončíte The Black Gate. A už jsem zmínil, že je Serpent Isle opravdu rozlehlé?

Užitečné linky:

- stručný a jasný walkthrough, plus tento komplexní a humorný.
- soundtrack v dobré kvalitě
- a vybrané screenshoty

Pro: délka, grafika, dialogy, příběh, nelinearita, design, hudba, atmosféra

Proti: snad jen boje (pro mě ale plus) a dostání se k silné výbavě hned zpočátku

+23
  • PC 80
Těžko říct, co vedlo autory k tomu, aby hru označili jako "U7: part two", když se hra s klidem mohla jmenovat prostě Ultima 8. Svými kvalitami a rozlehlostí k tomu má rozhodně právo, i když zvěsti, že je snad ještě delší, jak "part one", se nezakládají na pravdě. Hra se dá totiž dohrát i s rozšířením Silver Seed do 70ti hodin versus 80 hodin, jež jsem nechal v "part one". Jedna z teorií, proč Lord British zvolil toto marketingově méně atraktivní jméno je, že chtěl, aby každá hra v hlavní sérii používala jiný engine.

Začátek je velmi povedený. Konečně jako mocní hrdinové nezačínáme od píky s klackem v ruce, ale připlouváme lodí po zuby ozbrojeni magickými předměty. Jenže po pár krocích nás překvapí místní fenomén - teleportační bouře - které nejenom, že nám přehodí naše věci za jiné bezcenné cetky z jiných částí světa, ale také nám zmizí naši společníci Dupre, Shamino a Iolo. Velká část hry pak spočívá právě v přemýšlení, kam se asi naše předměty (potřebné k dokončení hry) mohly přemístit a jak je získat zpět.

Hra se pak odehrává ve světě, který pochází z Ultimy 1, kde byla tehdejší Sosaria rozdělena na 4 kontinenty. Právě jeden z nich - Lands of Danger and Despair - tvoří Serpent Isle. Ten se oddělil po smrti původního záporáka Mondaina, kdy se podoba světa podstatně změnila. Ne všichni následně souhlasili s vládou nového vládce Lorda Britishe, a tak se sbalili a emigrovali, přičemž se na Serpent Isle dostali stejnou cestou, jako Avatar - přes Serpent Pillars. Názor na Britishe je tady naprosto opačný, říkají mu Beast British a každý ho tu nenávidí a démonizuje, což otevírá zajímavé zápletky. Také náš dlouholetý společník Shamino se tak vlastně vrací domů, protože tu měl svůj hrad. A k tomu se váže i jeden silný moment s jeho láskou Beatrix.

Společných věcí s "U7: part one" je tady samozřejmě spousta, protože hry používají stejný engine - pořád tu jsou chaotické automatické souboje, které jsou asi nejslabší částí hry, jelikož trvají pár vteřin, hra se nedá zapauzovat a jejich výsledek můžeme ovlivnit maximálně vyvoláním nějakého kouzla. Pořád tu je příliš rychlý automatický respawn nepřátel a neuvěřitelný bordel v inventáři, kdy neustálý mikromanagement předmětů je nutnost. Ekonomika nefunguje, peněz je přehršel a po nakoupení kouzel už není za co utrácet, takže poklady můžeme ve druhé polovině nechat v klidu ležet v dungeonech. Co mě neskutečně vytáčelo bylo neustálé plakání společníků, kteří museli jíst každou chvíli.

Je tu samozřejmě spousta drobných vylepšení - přibyly cutscény, máme tu nové portréty a v inventáři hezčí náhled postav a jejich aktuálního vybavení, od jednoho NPC dostaneme pěknou in-game mapu (a pokud máme sextant, tak vidíme i svoji pozici), jsou tu i nové klávesové zkratky a velmi užitečná klíčenka (tu přidává datadisk). Dungeony (a také některá města) mají více vrstev (pater), což v "part one" nebylo.

Vlastně dungeonů celkově přibylo a velká část hry se odehrává v nich, či v nějakých indoor lokacích jako jsou třeba chrámy. Otevřenost světa je zde podstatně nižší (třeba vůbec nemůžeme řídit loď či létající koberec) a nové lokace si musíme postupně otvírat. Hra je tedy lineárnější, což usnadňuje vyprávění příběhu, nicméně mě se více líbí otevřený koncept "U7: part one", která má i lepší svět. Britannia je Britannia.

Dialogy jsou opět něco, čím ve hře strávíme nejvíce času. Povětšinou jsou zábavné a čtivé, nicméně jsou ještě košatější než kdy jindy a jelikož je většina NPC soustředěna do tří hlavních měst, která jsou přístupná hned od začátku, tak se u mě v první třetině dostavil trochu pocit frustrace, protože textu je tady opravdu extrémní množství a prokecnout je třeba každého.

Ve hře se také nachází až příliš špatně viditelných tlačítek na zdech, tajných průchodů a skrytých předmětů někde za lampou. Až příliš často je třeba přinést nějaký předmět a položit ho na určené místo. Je tu asi milion předmětů, z nichž některé jsou nutné pro dokončení hry, ale to vám nikdo neřekne, takže je klidně můžete zahodit někde na náhodném místě a pak už je v životě nenajdete. Do návodu jsem koukal poměrně často, protože jsem se v tom už ztrácel a i tak jsem se na konci hry dost orosil, když jsem zjistil, jaké všechny předměty potřebuji a hlavou mi probleskla vzpomínka, že takový nějaký předmět jsem kdesi zahodil, protože jsem si myslel, že k ničemu není. Naštěstí jsem to ve finále dal dohromady, ale důrazně doporučuji zahazovat jakýkoliv jen trochu neobvyklý předmět někam, kde ho později najdete.

Hra obsahuje i některé nepochopitelné bugy jako třeba ducha jedné důležité postavy, kterou máte potkat až ke konci hry, ale přístupná je od začátku. Tím, že s ním povedete dialog, si můžete hru rozbít a učinit ji nedohratelnou. A takových bugů je tam několik, takže ukládat, ukládat a ukládat. Kvůli šibeničnímu deadlinu od vydavatele (proklaté EA) se také nestihlo do hry vložit vše plánované, takže druhá polovina hry působí místy nedodělaně (side questy nejdou dokončit) a některé lokace jsou prázdné či úplně nepřístupné (např. ostrov uprostřed mapy).

Na druhou stranu je to celkově pořád velice komplexní a povedená hra se silnými momenty (např. oběť Duprého, vyvraždění měst, Shaminův hrad či intriky v Moonshade) a v sérii rozhodně jedna z těch povedenějších. Ještě k Exultu - zde vidím ještě méně důvodů ho použít, raději bych doporučil GOG verzi.
+23
  • PC 60
Pokračování VII Serpent Isle jsem hrál hned po Black Gate, jako u předchozího dílu jsem hrál s Exultem a tak neporovnám úplně všechny aspekty hratelnosti, protože si nejsem jistý, jaké prvky přišly prvním dílem, jaké ve druhém a jaké až Exultem. Největším rozdílem tak u mě byly digitalizované portréty postav u rozhovorů (docela fajn, rád jsem si četl, kdo byl takto zvěčněn) a klíčenka z datadisku (už člověk nemusel používat x klíčů, stačilo používat klíčenku). Neaplikoval jsem ani žádné další neoficiální patche, které jsem později kvůli mírným příběhovým zádrhelům (vyléčení Cantry) objevil a díky Tarhielovi v zajímavostech jsem se vyhnul game breaking bugům. Velkou překážkou pro mě byla absence té krásné interaktivní mapy světa, bez které jsem v Black Gate nedal ani ránu.

Na druhou stranu s navigací je ve hře daleko menší potíž, což je dané však především linearitou a menší členitostí kontinentu. Zatímco v prvním díle jste prakticky hned za bukem našli létající koberec, se kterým už dopravování jinými prostředky odpadlo, tady musíte pořád šlapat. Proto jednou z velkých věcí je sbírání hadích zubů, které vám pomohou cestovat mezi hadími bránami prostorem. Samotný portálový ikonický "rozcestný" systém je dost zdlouhavý, našlapáte u něj taky dost (kdo má těmi cestičkami prázdnotou pořád pajdat a pamatovat si co kam vede). Popravdě, koberec jsem měl radši a nějaké dialogové řešení portálů bych uvítal. Tady jsem byl zase nucen vytáhnout poznámkový bloček. I vaše parta je sevřenější (stálé společníky máte hned na začátku, ti ostatní jsou víceméně dočasní a nabírat je na stálo je spíš komplikace navíc)

Jak je cestování lineárnější a obtížnější, tak ekonomický systém je dost zrádně fragmentovaný. V každém městě je totiž odlišná měna. Každý město má svého směnárníka, ale všichni v průběhu buď zradí nebo zemřou, trénovat jde jenom v prvním městě na začátku a hadí zub do této lokace dostanete až ve druhé polovině hry. Měl jsem tak na konci hry truhly zlatých cihel, drahokamů, šperků a měn, ale neměl jsem je s kým směnit, měl jsem pár dovednostních bodů, no neměl jsem kde trénovat, zbýval mi nákup hromady kouzel, no zrovna měny Moonshade jsem měl málo a těch prodejců taky moc nezbylo. Měl jsem z toho takový dojem, že tu byly větší plány s volnějším cestováním, ze kterých nakonec sešlo. Zajímavý prvek je nutnost teplého oblečení v zimní krajině. To mě dost otravovalo, protože člověk buď oželel své krásné zbroje nebo byl pořád na kraji smrti. Určitě mi scházelo nějaké oteplovací kouzlo nebo předmět, které by to neustálé převlíkání a nutnost nosit podřadné vybavení odstranilo.

Je to dané také tím, že Serpent Isle je příběhově mnohem drsnější než jednička. Ano, v minulém díle byly rituální vraždy pár jednotlivců, ale tady v průběhu hry zemře devět desetin lidí a to rukou vašich společníků. Příběh do té doby celkem odsýpal, potom jsem se sice těšil na konfrontaci prokletých chaosu, ten hrad byl skvělý, tohle bych chtěl v dnešních RPG… no potom už se ze hry nějak ztratili záporáci a tak to příběhově i herně ztratilo tah na branku, finále je zase o šlapání mezi portály… mnohé věci, které byly vytýkány Ultimě VII mi v Black Gate nijak nevadili a skoro jsem si jich nevšimnul (respawn nepřátel, souboje), no tady už jsou pasáže kdy zabijete skupinu nepřátel a ona se vám respawnuje za zády. Serpent Isle tak hodnotím o stupínek níž než Black Gate, nicméně pořád jsem se většinu hry bavil, pořád jsou tu momenty, které v jiných RPG nezažijete a na které budete vzpomínat.

Pro: Atmosféra, interaktivita a živost světa

Proti: grafika, inventář, orientace, ukecanost, zvuky, respawn nepřátel, mrtví kouzelníci, směnárníci a trenéři

+15