Komentáře

Po zklamání způsobeném poněkud přeplácaným, ubíjejícím pokračováním fantastického prvního dílu představuje Goblin Menace fenomenální krok vpřed. Oproti Trine 2, kde – čest výjimkám – většina levelů splývala do jedné nevýrazné šmouhy, jsou jednotlivá prostředí nejenom jasně diferencovaná a vybavená nezaměnitelným laděním, ale rovněž logicky pospojována. Pryč jsou nahodilé přechody mezi levely – i když už se náhodou divíme, proč se nacházíme zrovna tam, kde se nacházíme, minimálně víme, jak jsme se tam dostali a kam musíme pokračovat. Díky tomu ani ty nejokázalejší výstřelky (egyptské chrámy, létající ostrovy či břicho pouštního červa) nepůsobí v kontextu nijak přemrštěně.

Design úrovní je co do originality, vykreslenosti a vůbec celkové péče někde úplně jinde. Hádanky jsou opět organicky zapracovány, a pokud už kvůli nim ztvrdnete na místě, je to většinou kvůli získání pokladů či XP, nikoli proto, že byste se bez vyřešení rébusu prostě nehnuli dál. Výrazným plusem je, že rébusy lze jako dřív vyřešit mnoha způsoby a že řešení vycházejí z nejrůznějších experimentálních kombinací základních schopností, nikoli z čistě logické manipulace několika předložených předmětů a lá puzzle. Když už jsme u toho, nově představené schopnosti jsou dokonalým doplňkem těch původních, především zlodějčino gravitační pole a rytířův kluzák jsem používala prakticky neustále, a odvažuju se tvrdit, že s jejich využitím by bylo hraní dvojky podstatně zábavnější. Třešničkou na dortu je, že finální boss vyžaduje trošku pohyblivosti a fištrónu, schováváním v koutě a čekáním na vhodnou příležitost k vystřelení šípu ho porazit fakt nejde. Celkově panuje velká spokojenost a být to delší než jen těch šest krátkých levelů, mohla by se Goblin Menace směle srovnávat s původním Trine.