Komentáře

Rozporuplný až do úplného konce.

Nutno sebekriticky uznat, že já tuto hru nezačal hrát zrovna ve vhodné chvíli. Byl jsem na tom velmi špatně, roztěkaný a nesoustředěný. Přičemž hra na soustředění dost vsází. Nicméně, co se dá dělat, první dojmy se semnou táhli celou hru.

Abych to zbytečně nenatahoval, hra má neuvěřitelné množství obsahu na nesmírně malém prostoru. Je toho moc. Až příliš. Ze začátku jsem se snažil postupovat podle nejasných stop a město mi připadalo nepřehledné a chaotické. Potom toho začalo ale být čím dál tím víc a já nevěděl, co dělat dřív, s čím začít, co dokončit, co dělat. Furt jsem měl pocit, že jsem na něco někde zapomněl. A hlavně to neskutečné množství hádanek založených na odhalení různých kódu. Ve hře s tolika daty a čísly je to mučení. Některé kódy se odhalovali vážně… excentricky a složité. Bez návodu bych na hře strávil možná týdny, možná měsíce ale já byl strašně brzy unavený. Opět, sebekriticky, existuje důvod, proč nečtu detektivky – jsem netrpělivý a chci znát vraha. A ve hře je to ještě horší. Ale tvůrci mi to moc neulehčili. Nemluvě o tom, že v druhé fázi hry vlastně jen přebíháte mezi několika hlavními lokacemi s novu nápovědou.

Tohle je důvod mého žlutého hodnocení a uvědomuji si, že s tím jdu poměrně proti proudu. Ono možná kdybych hru nechal tak nějak plynout, soustředil se, ale nenervoval… mohlo to být lepší. Pokud vám nevadí jistá herní chaotičnost, která však similuje skutečnou investigativní práci, je to hra pro vás.

Na odlehčení je samozřejmě úsměvná představa, že všichni lidé opustí nějaké městečko, ale veškeré důkazy o svém chování nechají za sebou, to je prostě snad nejblíže magickému realismu, co jsem kdy viděl ve videoherní scéně :) To ale je fakt maličkost, žádná kritika. Co je mě přivádělo k šílenství byla hudba. Ve hře jsou i dobré kousky. Jednou vzbudila hudba poměrně dobře pocit pohodlí a bezpečí, v jiném zase intenzivní pocit strachu. Defaultně se ale jedná o jakousi dramatickou depresivní hudbu na piano, kde se dává na určité tóny důraz a věřte – bude vás to nakonec štvát.

Nicméně, ačkoliv příběh je sám o sobě poměrně běžný, vytvořil jsem si zvláštní spojení s postavami. Takovou nenávist stejně jako soucit jsem už dlouho necítil. I zde je zajímavá rozporuplnost. Brzy jsem si uvědomil, že hra mě i trochu nudí proto, že nemá nic navíc. Není to ani snové, ani hororové, je to fakt investigativní thriller/drama. Ale právě proto na mě postavy tak působily, jako skutečné. Když jsem si uvědomil osud jedné postavy, hlasitě jsem zalapal po dechu. 

Na samém konci mě hra extrémně překvapilo a potěšila, ačkoliv to poté opět poněkud shodila. Jak říkám, rozporuplný až do konce. Závěr schovám za spoilery.

Poté co odhalíte konečnou pravdu – což je se může mimochodem stát i předtím, než odhalíte zbytek indicií – vám začne honit vrah. Je nutné pochopit, celá hra je dělaná jako klasický walking simulátor bez postav, a upřímně se mi málem zastavilo srdce, když jsem si uvědomil, co se děje. A vážně mě to potěšilo, bylo to chytré a dobré, ačkoliv model postavy i jeho AI bylo stupidní.

Co… mě prvně poněkud zklamalo je poněkud náhle přidání nadpřirozených prvků, kdy vám náhle při útěku pomáhá duch. Ačkoliv to bylo naznačeno jist vícekrát předtím, moc se mi to prvně nelíbilo. Nicméně, když to takhle píšu, musím ocenit myšlenku. Postava ducha je jasně inspirovaná Samarou z Kruhu, ale v podivně pozitivní internaci. Je to pouze teorie, ale myslím, že pomohl hlavní hrdince proto, aby mohla odhalit pravdu a šířit celý příběh, což je podobná motivace, proč nechává některé Samara na živu.  

Nicméně, můj šálek kávy to nebyl, ale jsem rád, že jsem si to zahrál. Možná pokud by to hrál v poněkud jiném rozpoložení, mohl jsem si i víc užít ten gameplay.