Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >
  • PC 50
Jednou se to muselo stát. Po vzkříšení krokovacích dungeonů bylo jasné, že dříve a nebo později se na ně zaměří i nadšenci bez potřebné kreativity a vznikne tak exemplář, jenž je synonymem průměrnosti. Jeho jméno je The Deep Paths: Labyrinth of Andokost.

Hra z dílny Steva Jarmana nezaujme ani obsahem, ani formou. Nenabízí žádné specifické mechaniky, nebo osobitý přístup. Dalo by se namítnout, že originalitou neoplývají ani Legend of Grimrock a Might and Magic X, ovšem ty jsou v každé myslitelné kategorii komplexnější a kvalitnější. Naproti tomu Labyrinth of Andokost vypadá nedotaženě a téměř amatérsky. Jde o skromný projekt, takže jsem mu leccos odpustil, přesto jsem čekal více zábavnosti a invence.

Autor se o ni v několika směrech pokusil, ale jeho snaha vesměs vyšuměla do prázdna. Postavy komentují situaci a dotvářejí tak příběh, ale vcelku neříkají nic důležitého a většinu času stejně mlčí. Sbíratelné sošky pána bludiště jsou teoreticky dobrý nápad, v praxi se však dají ignorovat. Protože jsou hádanky založené na zdlouhavém ohmatávání stěn a odměna za kompletaci postaviček není velká, cíleně jsem je nehledal a vůbec mi nechyběly. Většina problémů ve hře má jednoduché řešení a často mají blíž k překážkové dráze než k logickému rébusu, takže ani tady se nedá čekat nic co by stálo za pozornost.

Souboje jsou realtime a využívají ne zcela intuitivní systém cooldownů. Po úderu postava čeká na další akci, přičemž se mezi akce počítá i chůze. Parta tedy může buď krokovat, nebo bojovat. Bitevní valčík nefunguje a taktizování téměř neexistuje. Díky hloupé AI a ne moc chytře vymyšleným mechanikám je ovšem systém lehce zneužitelný, takže s trochou snahy se těžší souboje měnily ve frašku. Obtížnost dále snižuje nesmrtelnost hrdinů. Stamina i magenergie neustále regenerují a po vyřazení postavy z boje stačí odkráčet do bezpečí, aby se omráčený člen party uzdravil. Za pár desítek vteřin je čtveřice opět kompletní.

Všechno by bylo ještě přívětivější, nebýt idiotského ovládání. Z nějakého důvodu má hra vyměněné krokování a otáčení. Příhodně trpěl podobným neduhem i mnou nedávno dohraný Ishar 1, takže jsem si zvykl relativně rychle, ale i tak mi parta občas vypověděla poslušnost a místo úkroku stranou nastavila nepříteli bok. Problémem specifickým pro českého hráče je přehození Z a Y, protože rychlá volba pro úder prvního člena party je na Y. Pravou výzvou tedy není dotírající nepřítel, ale koordinace prstů a hledání zatoulaných kláves.

Grafika je stěží průměrná, ovšem za zvuky musím Labyrinth of Andokost pochválit. Chytlavou píseň z intra jsem si okamžitě oblíbil a ruchy v podzemí krásně posilují už tak hutnou atmosféru. Ani příběh není zrovna tuctový a na žánr téměř netradiční. Do cíle jsem se dostal za necelých deset hodin a závěr otevírá dveře pro druhý díl. Protože mám krokovací dungeony rád, tak si ho případně také koupím. Lidem bez podobné úchylky ovšem doporučím rozhlédnout se jinde.

Pro: píseň z intra a celkově zvuky, atmosféra, netradiční pojetí příběhu, nekomplikovanost a přístupnost

Proti: kostrbaté ovládání, tuctoví nepřátelé, nedotažené mechaniky, nudné hádanky, nulová invence

+13