Komentáře

Jelikož jsem dlouho nepsal retro, tak jsem se rozhodl, že znovu rozehraji moji velmi oblíbenou FPS Soldier of Fortune (která se mimochodem dočkala i druhého, notně zpackaného dílu). Hra se mi dostala do rukou krátce po vydání v roce 2000 a sáhl jsem po ní hned z několika důvodů. První z nich byl ten, že spolužáci ve škole byli úplně odvařeni z toho, že hned v první misi kosíte hnutí skinheads a nebojíte se k tomu využít brokovnici která jim trhá končetiny - a to je vlastně druhý důvod - jelikož míra destrukce těla byla na svou dobu nevídaná, každý se v ní hned vyžíval a já jsem nestál stranou. Za další, SoF přinesl na svou dobu i velmi pěknou grafiku, nad kterou sice dnešní mládež asi ohrne nos, avšak hratelnost zůstala kvalitní a především zábavná, takže se dá přivřít oko. Pojďme si ve zkratce říci, o čem vlastně tento titul pojednává.

Hru vydalo dnes již legendární studio Raven Software, které stojí za mnoha perfektními hrami z pohledu vlastních očí (ať už je to Heretic, Hexen nebo z novější doby Wolfenstein). Příběh je zde sice naprosto triviální a zbytečný, ale přesto si jej dovolím nastínit. Jmenujete se John Mullins (což není fiktivní, nýbrž reálná a hlavně stejnojmenná postava žoldáka, který se dokonce podílel na vývoji hry jako konzultant) a vaši prací je boj proti terorismu (po boku máte věrného parťáka Hawka Parsonse). Jednoho dne, když vtrhnete do metra zabít pár neonacistů, zjistíte, že v jejich čele stojí fanatik, který se nebojí krást atomové hlavice a neváhá s nimi rozpoutat peklo. Běhat tedy budete hlavně kolem bomb a později začnete likvidovat i kumpány, kteří zajistili jejich krádež a zjišťovat, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Na své cestě procestujete skoro celý svět a to se také počítá (namátkou - USA, Irák či třeba Súdán).

Jak už jste asi pochopili z mého prvního odstavce, základním kamenem zde bude krev, řežba a frenetická akce. Páchat zlo (nebo dobro?) budete s více než desítkou zbraní od základní 9mm pistolky po bazuku. Musím uznat, že zvuky, jež se linou s reprobeden při střelbě například z brokovnice či desert eaglu vám dodávají pocit nepřemožitelnosti a když vypálíte z hlavně, ozve se opravdu masitá rána, která vymrští projektil takovou silou, že protivníkovi buď utrhne celou hlavu, nebo mu naseká končetiny jako by se nacházel na bouracím prkně v řeznictví. UZI zase dokáže nepřátelské vojáky roztancovat ve stylu makareny a jakmile se doklepou sesunou se na podlahu a tam vykrvácí. Pocit je to k nezaplacení a minimálně v prvních misích si budete připadat nesmrtelní.

Pak ovšem začne přituhovat a vy začnete umírat. Bude to především skladbou levelů, množstvím nepřátel, které na vás hra pošle a jejich silou (převážně proto, že se jim dostanou do ruky silnější zbraně, ať už plamenomety nebo sniperky). Čím dál se budete dostávat při hraní, tím více musíte začít počítat s krytím a naplánovaným postupem. Když jsem hru hrál poprvé jako kluk, měl jsem problémy i s obtížností easy, tentokrát jsem to rozjel na medium a měl jsem místy co dělat (především proto, že čím těžší obtížnost zvolíte, tím méně vám hra dovolí ukládat) abych se dostal na konec úrovně. Když už se tady bavím o enemáčích, je potřeba dodat fakt, že vám většinou nabíhají přímo před zaměřovač (umělá inteligence zde ještě nebyla to pravé ořechové), to se však kompenzuje jejich množstvím (objevují se vám za zády na již vyčištěných místech) a zároveň pozicemi, ze kterých mají na vás dobrý výhled (většinou před hledí sniperky). A aby toho všeho nebylo málo, do cesty se občas připlete i civilista, který by měl být ušetřen kulky (ať už vaši či ne).

Pojďme však mrknout na levely samotné. Jak jsem již na začátku zmínil, hraní vás zavede na různá místa na zeměkouli a nutno podotknout, že když už navštívíte třeba Irák, neuvidíte sice nic než písek a mešity, ale také uslyšíte skutečně exotické jazyky (které budou vojáci cedit přes zuby především před úmrtím až budou stékat ze zdi). Doba, ve které hra vyšla, však přináší další neduh a to je zasekávání o textury a to hlavně ve chvílích, kdy to nejméně potřebujete. Je třeba prolézt skrčený kanálem? Dnes by to nebyl problém, tady ovšem musíte hodně dobře mířit, aby vás neviditelná stěna pustila o kousek dál. Vyjít schody nebo někam vyskočit zde také není úplně v pořádku. Úrovně na dnešní dobu budou asi působit fádně a prázdně, ale vězte, že akce a zábava tohle všechno vyvažuje měrou vrchovatou.

A co na to hratelnost? Inu, pokud si po spuštění (pakliže hru vůbec spustíte, měl jsem co dělat aby se mi to povedlo) skočíte do nastavení kláves a přehodíte je do dnešního standartu tedy WASD, nebudete mít vůbec problém hrát. Co však může zamrzet je fakt, že granáty házíte po zvolení s inventáře potvrzovací klávesou (kterou například použijete lékárnu či jiné serepetičky), takže na machrovinky typu "G" nebo prostřední tlačítko myši zrovna zapomeňte - volba je jen jedna a to je potvrzení toho co vyberete z batohu. Dnes, 15 let od vydání, jsem se u hraní pořád výtečně bavil a vzpomínal na časy školou povinné při který platilo jediné pravidlo - hodit aktovku do kouta a jít kosit. Nastává jedna otázka, bude hraní této vykopávky bavit i moderní a mladé publikum? Myslím, že bude, zvláště v případě, že máte rádi FPS akce, kde se místo přemýšlení střílí a čas při tom perfektně utíká - tohle přesně je Soldier of Fortune - hra, která si na nic nehraje a svoji roli plní na výbornou. Nyní mě omluvte, čeká mě ještě pár posledních úrovní , které musím dotáhnout do konce, abych viděl (po desáté) finální titulky.