Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Sice nevím proč, ale Retrun to Castle Wolfenstein jsem poprvé hrál, až v roce 2009. Byl to také stejný rok, kdy přišel na svět, můj oblíbený Wolfenstein.
Musím konstatovat, že moje první setkání s touto hrou, nedopadlo nejlíp a já se nebyl schopný dostat z krypty do další lokality. Dalo by se říct, že jsem hru přestal hrát hned na začátku, protože jsem jako 12ti leté kido, měl z podzemního prostředí a umrlců hnědý flek na trenkách.
Nějaký čas, pro mě, zůstala hra mrtvá, ale pak mi jí kamarád nainstaloval do nového noťasu a řekl: "Kámo, je to sice starší hra, ale tebe bude bavit". Když jsem uviděl název, řekl jsem si, že to asi znám a ono hle, fakt že jo.
Už o něco starší a zkušenější hráč, jsem se do této gamesky ponořil a během několika dní i dohrál. Samozřejmě, sem jí dohrál, postupem času, několikrát a bude to přibližně dva roky, co jsem si jí, ve slevě, koupil na Steamu a tentokrát z Češtinou opět pokořil.

Na hře se sice nemilosrdně podepsal čas, ale kdo vám, v dnešní době, dá takovou hru? Já myslím, že nikdo. Ať už grafika může, pro dnešní generaci hráčů, vypadat strašně, pro mě, má hra nádech starých dobrých časů, kdy vám nikdo necpal, skrze hraní, do chřtánu politiku a vývojáři, s omezenými možnostmi, dokázali vytvořit skvost, který dnes nedostanete. Dnes mají hry krásný obal, ale zbytek stojí kolikrát, promiňte mi to slovo, za piču. Samozřejmě, ne vždy.

No a co se týče samotného Retrun to Castle Wolfenstein, tak nemám vlastně žádné velké námitky. Já si hru užíval od začátku do konce. Grafické zpracování je, na tu dobu, bezvadné a třeba hodně propracované jsou i uniformy Německých vojáků.
Mnoho lokalit, kterými procházíte, jsou nezapomenutelné. Vývojáři si s tím fakt hodně vyhráli a je vidět, že měli spoustu zajímavých nápadů. Co se týče nepřátel, tak těch je tu pestrá škála. Když vám nejdou po krku obyčejní pěšáci, tak vám za zády přistanou potunění výsadkáři. A pokud se těmi hordami skopčáků prostřílíte, tak vás chce zadupat do země polorobotický Super soldier nebo kolem vás hopsají německé slečny se Sten Gunem v ruce. A to kolikrát dostanete pěknou bídu.
Musím taky vychválit krásný Soundtrack, který vás doprovází celou hru.

Jediné, co mě na hře zamrzelo, byl finální  Boss Fight.  Heinrich I.  měl solidní potenciál, ale jen se motal, plížil se jak stařena a moc humbuku nenadělal. A umírat se mu taky moc nechtělo. V tomto ohledu mi, Hans Grösse z Wolfa 2009, přišel mnohem lepší Boss jak tahle mánička.

Pro: Zpracování, pestrost nepřátel, Soundtrack

Proti: finální  Boss

+28
  • PC 70
Herní výzva 2023
10.  Před naším letopočtem 

Nemam rád hraní starých her protože většinou si diky nostalgickým vzpomínkám rozbiju názor na danou hru, tuhle hru jsem diky technickým potížím v mládí dohral jen do konce třetího levelu ale i tak k tomuto rozbití došlo. Ve hře sem si připadal jak na horské dráze a když jsem si říkal že je hra skvělá a pocitově jako bych hrál staré Call of Duty nebo Hidden and Dangerous tak mě musela hodit do otravného levelu plného nemrtvích nebo mechanických monster.

Ve hře se hráč ujímá role agenta B.J. Blazkovicze který se v alternativní realitě nacistického německa snaží sabotovat němcům jejich tajný výzkum zbraní nebo okultních a biomechanických věd. To B.J. provede po množství prostředí od hradních komplexů, letišť nebo laboratoří v Norsku, ve skvělém propleteném leveldesignu kde je spoustu k prozkoumáváni a hledáni secretu. Ve hře se nacházi sady dobovích, realných spojeneckých i Německých zbraní doplněné několika fiktivníma. Po každé kapitole je hráči sebrána čast munice a začína s novou sadou zbraní.

Hráč se za pomocí tohoto arzenálu zbraní snaží prostřílet v klasickém FPS stylu do konce levelu. Gameplay je plynulý dokud nenarazíte na nemrtvého nebo mechanického nepřítele kde musíte vystřílet zbytečně moc munice na to aby chcípli. V jiných levelech si zas užijete stealth akci s nožem nebo tlumenou zbraní kde hráč nesmí spustit poplach, naštěstí je tu klasický quicksave system. V této hře jsem si neužil žadnýho bosse, bossové byly nechutný bulletsponge a nejhorší boss fight kterýho jsem snad kdy v jakýkoliv hře hrál byl souboj s Über-Soldatem v laboratoři, málo místa k manévrování a překážek kde se schovat před střelbou Über-Soldata z raket a lightning gunu a do toho na vás ještě střílejí z patra vědci z pistolí.

Se hrou jsem měl velké problémy s jejim spuštěním na moderním stroji kde jsem musel hledat návody nebo programy třetí strany na úpravu FPS, FOV nebo rozlišení. Po tomhle boji hra běžela stabilně a crashla mi jen jednou kdy jsem se pokusil hru shodit do lišty během loadingu.

Pro: gunplay, množství zbraní, varieta prostředí,

Proti: Nemrtví, Bossové, někteří bullet sponge nepřátelé

+13 +14 −1
  • PC 80
Sérii Wolfensteina jsem začal hrát relativně pozdě, a to až s dílem z roku 2009, z něhož jsem rovnou přeskočil na novější díly. Přesto a možná právě proto mi vrtalo hlavou, jaké jsou asi ty starší díly, zvláště pak po zahrání New Collossum, které prostě nebylo to pravé ořechové. A to mě přivedlo k zahrání této hry a už teď můžu říct, že takovou pecku jsem nečekal ani v nejmenším.

Wolfenstein, stejně jako řada dalších her tohoto stáří je si hodně podobná, ale přesto se Wolfík něčím odlišuje, je zde boj proti náckům, boj proti příšeřám a neskutečně zábavná hratelnost a gunplay. Zpočátku jsem se u hry neskutečně bavil a po vzoru dnešních her jsem předpokládal mylně, že ji slíznu za jedno odpoledne, ale ejhle, RTCW dost překvapil nejen svou délkou, ale i svou příjemnou a vyzývavou obtížností, která mé hraní prodloužila, a k tomu ještě pátrání v úrovních po skrytých místech, poznámkách a samozřejmě munici a lékarničkách.

Po pár misích nadšení ale opadlo, začaly se objevovat potvory, které byly takřka nesmrtelné a mě osobně ta hra přestávala bavit, nicméně to bylo naštěstí jen pár minutek, než se navrátili zase náckové, a pak se to tak příjemně střídalo, že to člověku ani nepřišlo. A stejně tak se mi líbila evoluce lidských protivníků, kdy první z nich člověk sejmul na první dobrou, ale ty pokročilejší už dali zabrat přeci jenom více. A bossfighty, ty jsou prostě, ač nikterak originální, tak skvělým zakončením některých misí.

Stejně tak musím pochválit prostředí, které se pravidelně střídá a není čas jej okoukat, byť občas jsem měl problém zjistit, kudy dál, protože některé chodby dost splývaly, a totéž platí i pro náplň kampaně. Chvíli střílíte, abyste pak chodili potichu a nespustili alarm, načež musíte utíkat, protože už jste vystříleli veškerou munici do těch zrádných potvor, které ne a ne padnout.

V konečném důsledku vzato je počet misí naprosto dostačující, krásně gradují a jsou perfektně vytvořené, spojené i doplňujícími příběhovými filmečky. Zde mne jen mrzí fakt, že u nich úplně chyběly titulky a tak jim nebylo tak dobře rozumět.

Jsem rád, že jsem si tuhle pecku konečně zahrál, protože to byl dlouhodobý rest na mém seznamu! A rozhodně toho nelituju, protože splnila přesně to, co jsem od ní očekával - skvělou hratelnost, výzvu, ale zároveň i odpočinek, perfektní úrovně, dostatečnou délku a hlavně mi pomohla poznat "kořeny" série zase o něco lépe.

Pro: Grafika, lokace, náplň misí, nepřátelé (lidští), bossfighty, spojení s okultismem, obtížnost, stará dobrá klasika

Proti: Někteří nelidští nepřátelé, někdy zmatené tápání v lokacích, chybějící titulky

+28
  • PC 85
Na téhle dnes již dvacet let staré střílečce mi sedla nejvíc atmosféra prvotních úrovní, kdy se obrysy hradu Wolfenstein utápí v tajuplné mlze, v jeho zdech ověšených háknkrajcy a portréty Vůdce rezonuje nacistický mýtus a kdy B. J. Blazkowicz pomalu a neúprosně likviduje říšské vojáky. I později, pokud se design úrovní blížil těm počátečním, jako například na misi v Norsku, a bylo možné hrát stealth, jsem se bavil víc, než ve stísněných prostorách hororových katakomb zaplněných mumiemi a kostlivci nebo když jsem musel posílat do věčných lovišť biomechanické zrůdy. Ale i tak jsem se v zásadě celou dobu královsky bavil a to navzdory několika frustrujícím momentům, ve kterých je už i na střední obtížnost hra v pozdějších částech párkrát opravdu dost těžká a z vašich nepřátel se stanou chodící snajpři a supervojáci vám navzdory quicksave dokáží nepříjemně zatápět. Dobře zvolenými zbraněmi je ale vždy dokážete přemoci - jen škoda, že jsem se granáty a plamenomet naučil pořádně používat až v samotném závěru. Jednotlivé úrovně jsou navržené zajímavě, umně leckdy využívají i vertikální postup a obsahují vynalézavě umístěné skrýše. Těch 16 hodin herního času mi uteklo jako voda a, popravdě, Return to Castle Wolfenstein mě chytil víc jak celý Half-Life 2.

Pro: atmosféra, design úrovní, zbraně, zvuk a hudba

Proti: na střední obtížnost je hra v poslední třetině občas až moc těžká

+30
  • PC 80
Už jsem to řekl jednou a řeknu to znovu. Hry postavené na id tech 3 enginu stárnou velmi dobře. Return to Castle Wolfenstein vypadá i po letech stále slušně, a to z pohledu člověka, jenž ho v době vydání nehrál. Znám jen starého Wolf3d.exe. Jestli je to dostatečný odstup, nebo mě naopak omráčil technologický skok který série za devět let udělala, to už je jiná otázka.

Nacistický režim měl hodně špatných vlastností, několik opravdu odporných, výjimečně nějakou sympatickou (Albert Speer je díky svým architektonickým návrhům a poválečné sebereflexi mým nejoblíbenějším válečným zločincem) a jednu, či dvě opravdu bizarní. Námět hry přehání, ale zrnko pravdy v něm přece jenom je. Pokud jste hráli datadisk jedničky jménem Spear of Destiny, tak Vás okultní tématika zase tolik nepřekvapí. Druhý díl se téhle nepříliš známé zálibě Třetí říše věnuje hlouběji.

Hrdinou příběhu je opět B.J. Blazkowicz. Chronický útěkář dostal za úkol prozkoumat paranormální aktivity SS a vývoj událostí ho postupně protáhl přes celou okupovanou Evropu. Zápletku jsem bohužel moc nesledoval, protože mě zdlouhavé a nudné animované scény přestaly bavit. I když mi hra připomínala skvělý (a lepší) No One Lives Forever, kecací části jsou tentokrát jednoznačnou slabinou.

Akce je naopak silnou stránkou. Design misí je nápaditě vymyšlený a plný překvapení. Mapy nejsou přímo otevřené, ani vyloženě koridorové. Cesta vpřed je klikatá a členitá. Někdy mě mátlo, že jsou některé z dveří jen namalované a za průchozí se vydávají. Prostředí oplývá přepínači, rozbitnými stěnami, nebo žebříky. Občas je nutné splnit vedlejší úkol, bez něhož se mise nedá ukončit. Úkoly jsou většinou prostoduché - najít a zabít. Někdy mě nadřízení nutili do neobratného stealthu, na nějž chybí schopnosti i vybavení, a proto je ve hře spíš jen aby se neřeklo. Zvlášť trýznivá je lesní mise, v níž jsem se mučil přes hodinu, aniž bych našel způsob jak přechytračit posledního strážného. V zoufalství jsem odešel na fórum a tam se dočetl, že je to bug. Po restartu jsem mapu prošel za dvě minutky na první pokus. Tak pozor na to. Naopak assasinskou misi ve vesničce, v níž všude hraje Beethoven, považuji za jednu z nejlepších ve hře. Vcelku pravidelně se střídají taktičtější a přemýšlivější mapy s těmi, v nichž nepřátelé útočí ve vlnách a nijak se nekryjí.

Protivníků je k dispozici pestrá paleta. Od obyčejných a trochu zoufalých vojáků wehrmachtu, přes oficíry, nemrtvé, až po opravdová obrněná monstra. Nejvíc mi kupodivu zatápěly agilní ženštiny v kožených oblečcících. Na každého z nich platí trochu odlišná taktika, ale není potřeba vymýšlet nic světoborného. Většinu problémů řešil odstup a vynikající odstřelovačská puška. Ty zbylé pak panzerfaust a mocný rotační kulomet. Oblíbil jsem si sten gun, který se sice rychle přehříval, ale na blízkou vzdálenost byl smrtící. Plamenomet jsem prakticky nevyužil a tesla funguje nějak prapodivně. Zklamaly mě granáty, protože mají mizernou účinnost a odmítají létat na požadovaná místa. Dojem ze střelby je obecně dobrý - u sten gunu výborný, a munice je k dispozici dostatek.

V atmosféře hra opravdu exceluje. Postup misí doprovází chytlavá hudba, která se sice do druhoválečného období nehodí, ale má slušné tempo a pravidelně mě strhla k rychlejší akci, než na jakou bych se sám cítil. Po levelech jsou porůznu roztroušené skriptované sekvence a dojem dotvářejí skvělé zvuky. Vývojáři si hráli s mlhou, tmou i dohledem a některé mapy jsou téměř strašidelné. Narazil jsem i na několik puzzlů, které by v dungeonu neobstály, ale pro střílečku jsou ucházející. Blazkowicz toho příliš nevydrží a není problém umřít po čtyřech dobře umístěných ranách. Přesto není obtížnost příliš vysoká a pro lepší zážitek doporučuji hrát na minimálně na normal.

Return to Castle Wolfenstein je velmi solidní FPS. Svému legendárnímu předchůdci rozhodně ostudu nedělá a střílení nacistů je tak jako tak bohulibá činnost.

Pro: grafika, hudba, pestrý výběr zbraní, atmosféra

Proti: okultní téma, nezajímavý příběh, granáty jsou téměř nepoužitelné, závěrečný boss

+31
  • PC 70
K Return to Castle Wolfenstein jsem se dostal na střední škole, kde byl spolu s Counter-Strike 1.6 a Medal of Honor: Allied Assault nainstalován. Counter-Strike jsem hrál občas se spolužáky během hodin informatiky, Allied Assault jsem měl nějaký ten pátek úspěšně za sebou, a tak nezbývalo nic jiného, než se vrátit do hradu Wolfenstein.

Začátek vcelku ujde, ale bohužel se brzy začnou objevovat oživlé mrtvoly a další nadpřirozené jevy, čímž mě Wolfenstein trochu odradil od pokračování. Okultismus moc nemusím a už vůbec ne ve hře, odehrávající se během druhé světové války. Pasti byly naopak příjemným zpestřením a nesčetněkrát jsem nadával, když jsem přišel o část života kvůli šlehajícím plamenům nebo vystřelujícím bodcům.

Avšak vidina toho, že už se do konce hry krvežíznivých nestvůr nezbavím mě přílišným optimismem nenaplňovala, ale protože žádný jiný titul nebyl k dispozici, pokračoval jsem dál. Naštěstí přišli brzy na řadu opět nacističtí vojáci, a tak mě hra znovu začala bavit. Super vojákům jsem ale na chuť nikdy nepřišel.

Nejlepší zbraní pro mě byl, stejně jako v předchůdci, rotační kulomet, který se zde honosí názvem Venom. Netradiční Tesla Gun, který mi připomínal Tesla Cannon ze hry Blood, nebyl sice na většinu nepřátel moc účinný, ale občas jsem s ním pár elektrických výbojů vyslal.

Až na katakomby a super vojáky jsem se u hry vcelku bavil, dokud jsem se nedostal až k příšernému poslednímu záporákovi Heinrichovi. Je to jeden z nejstupidnějších padouchů, se kterým jsem se ve hrách utkal. Porazit ho nebylo až tak těžké, ale prostě rytíř v brnění, který si mě jednou za čas přitáhne svým řevem? To je moc i na mě. Navíc nechápu, proč se zachoval tak, jak se zachoval a vytahoval meč, když musel vědět, že se bude střílet.

Pro: hrad Wolfenstein, střílení nacistů, pasti v katakombách, Venom, Tesla Gun

Proti: nemrtví a okultismus vůbec, super vojáci, Heinrich I.

+23
  • PC 85
Pro někoho je legenda Doom, u mě vítězí Wolfenstein. Ať už mluvíme o Wolfenstein 3D, Return to Castle Wolfenstein, nebo Wolfenstein: Enemy Territory, všechny jsou mé srdcovky. Jako malému mi rodiče z dobré vůle zaplatili počítačový kroužek, abych se naučil s počítačem... no a tam jsem poprvé dohrál Wolfenstein 3D.
Když jsem pak dostal nový počítač rovnou s RTCW (po dlouhodobém hraní dosovek), byl jsem v celkem příjemném šoku. Obecně miluji alternativní dění druhé světové války, a tohle bylo přesně to, co mě zaujalo. Němcům se povedlo vyvolat pradávné bojovníky, a k tomu se ještě snaží vytvořit robovojáky. Vše dokresluje naprosto perfektní zpracování a samotná atmosféra RTCW.
Mise jsou velmi různorodé - nezůstanete pouze na hradě (jako ve stařičkém předchůdci), ale podíváte se prakticky po celém okupovaném území (Norsko, tajné zbrojovky, neměcká letecká základna na Maltě,..).
Abych to shrnul - grafická stránka je pro mě osobně naprosto doknalá. Jde o jednu z mála her, ke které se i dnes rád vracím, a tudíž v ní nevidím žádný velký nedostatek ani dnes. Vítězí celková hratelnost.
Vím, že to zřejmě s tou chválou trochu přeháním, ale nemohu jinak - RTCW je pro mě prostě legenda.

Pro: atmosféra, alternativní historie, různorodost prostředí.

Proti: Snad jen to, že němci nemluví německy...

+30
  • PC 100
Toto je moje první recenze jakou kdy píšu ale budu se snažit. RtCW jak budu hru zkráceně nazývat byla spolu s první mafií a vietcongem první hra kterou jsem kdy hrál. Tehdy mi bylo 5 let a chodil jsem ještě do školky. Pamatuju si jak to táta přinesl od kamárada vypálené na CD.

Hned první mise vás bez jakéhokoliv tutoriálu vrhne přímo do akce. Hned co zabijete doktora (vědce) který elektřinou mučil a zabil vašeho kolegu - kterého mimochodem můžete ještě víc probíjet :) tak se to rozjede. První velká zbraň kterou získáte je legendární MP40 která vás bude doprovázet do té doby než najdete tichý Sten který jsem pak už do konce hry nedal z ruky, tedy do tý doby než se objevili roboti atd. Projdete si zámek Wolfenstein ale pak příjde něco přes co jsem se nemohl nikdy sám dostat. KATAKOMBY. Přiznám se že jsem strašně moc bál těch mumií ketré na vás ještě k tomu všemu sesílají nějaké duchy ti se dají zabít v pohodě. Ale pak se objeví i odolnější a to mumie v brnění a se štítem který odráží vaše kulky zpět na vás. Tahle část je strašidelná ale zase má výbornou atmosféru. Tyhle mumie a po tom i elitní stráže (Opravdu pěkné holky v latexových oblečcích) jsou spolu s roboty nejhorší nepřátelé v hře. Hra mi nepřišla ani moc dlouhá prostě tak akorát. Pokud tedy se nezaseknete ve dvou stealth misích.

Takže moje konečné hodnocení: Vy co jste hru nikdy nehráli a uvažujete jestli si jí zahrát tak jí rozhodně doporučuju. Je to prostě klasická rychlá FPS střílečka.

Jak jsem již psal na začátku je to moje první recenze. Věřím že příště u nějaké jiné hry to bude lepší.

Pro: Na tu dobu grafika, zbraně, nepřátelé, obtížnost, Bossfighty

Proti: Asi jenom AI nepřátel ale není to zase tak strašný

+24
  • PC 90
K dalšímu návratu do minulosti jsem si vybral jednu z těch nejlepších 3D akcí, co jsem kdysi hrál. Return To Castle Wolfenstein má své kvality pořád a dá se říct, že FPS/3D akcí roku 2001 jsem ji kdysi korunoval oprávněně (Max Payne není FPS).

První co mě většinou praští do očí na těchto vykopávkách je grafika, ale tady ne. Jistě grafika z roku 2001 je poměrně strohá, ale ať už zobrazuje jakékoliv prostředí, je naprosto reálně působící a dostačující. Nekonají se sice žádné vizuální orgie, ale při hraní jsem měl pocit - ano takhle by vypadala základna, takhle laboratoř a takhle rozmlácené městečko za války.

Oslím můstkem jsem se dostal k tomu nejdůležitějšímu - fantastickému leveldesignu. Máme tu 7 misí a každá z nich má 3-5 submisí, přičemž ty jsou perfektně vyvážené. Ani dlouhé, ani krátké, žádný tunel ale ani žádné bludiště jako ve starých doomovkách. V každé segmentu máte jiný úkol, každá mise je jiná. Nechybí mrazivá tundra s tajnou základnou, středověký hrad, rozbombarodové město střídá strašidelné katakomby a ty zas supermoderní laboratoř. Navíc zde můžete spoustu věcí roztřískat, číst si poznámky a nebo hledat secrety (kromě zbraní a nábojů i klasické Wolfensteinovské poklady). Pokud se budete plížit, vyslechnete pár zajímavých rozhovorů. A všechno to kupodivu drží docela pohromady díky ladění příběhu do sci-fi/hororu.

Samozřejmě jsme stále v druhé světové válce, takže kropíme převážně nácky, ale protože náckové byli magoři a zkoumali okultismus i supermoderní technologie, dočkáme se různých oživlých monster a supervojáků. Nepřátelé se povedli a stejně jako samotné levely jsou perfektně vyvážení. Takový obyčejný nácek padne na jednu salvu, pokud ho překvapíte, ale pokud překvapí on Vás ubere Vám dost života. Zombíci a jejich obrněné verze jsou tuhé a nepadnou, dokud je nerozstřílíte doslova na sračky. A supervojáci se svými těžkými zbraněmi Vám dají zabrat až se z Vás bude kouřit. Pokud se například potkají obyčejní náckové se zombíky vznikne z toho celkem reálně boj a ne nějaká pochybná spolupráce, takže můžete koukat se založenýma rukama a tipovat jak to asi dopadne. Zkrátka nepřátelé se povedli, možná z výjimkou finálního bosse, který padl nějak podezřele snadno (narozdíl od super-supervojáka v laborce).

Samozřejmě něčím ty enemíky musíme pižlat a tady přijdou na řadu zbraně. Ne všechny jsou super, ale vyberete si. Osobně jsem využíval hodně samopal s tlumičem či sniperku s tlumičem, později výborný poloautomat se zaměřovačem. Raketomet se hodí na supervojáky, celkem zbytečný plamenomet přijde vhod na obrněné zombíky no a slaboučký tesla kanon jsem překvapivě využil ve finálním boji. Jak říkám, některé jsou horší - granátem nikam nedohodíte, rotačák než se roztočí tak máte půlku života pryč. Ale celkově je pocit ze střelby výborný.

Všechno to spoluje celkem slušný příběh o nacistických pokusech vytvořit robovojáky a oživit prastarého krále. Není úplně špatný, ale má své mouchy především v podání. Po bombastickém renderovaném intru se veškeré příběhové animace nesou v duchu "parta páprdů si povídá ala politici a přemýšlí kam hrdinu poslat", což je dost nuda a hlavní hrdina v příběhu nemá prakticky žádnou roli - jen tupě někam přijít a vystřílet. Podobně nanicovaté je i samotné outro.

Jinak je ale Wolfensteinův návrat bomba. Pefektní střílečka, která Vás nebude zbytečně frustrovat, ani nebude mít pocit že ji projdete s prstem v nose a která se dá bez problémů hrát i dnes.

Pro: Vyváženost, perfektní mise, skvělá hratelnost, stále pěkná grafika, výborná akce.

Proti: Slabší podání příběhu

+35
  • PC 85
Čo nové sa dá napísať k tejto úspešnej hre, navyše v tridsiatom komentári?? Dodnes si pamätám, ako sme s kamarátom u neho doma pomaly kráčali chodbami v hrobke a napäto čakali, kedy na nás vyskočí ďalšia múmia. Ako to ale funguje po takej dobe?

Prekvapivo dobre. Aj bez počiatočného úderu nostalgie to bolo veľmi zábavné hranie. Počas hrania si prejdete rôznymi prostrediami a autori vám priechod hrou ozvláštnia aj rozličnými nepriateľmi. Nacistov obliekajú do iných uniforiem, posielajú na vás sexy ženské komando alebo vás nechajú báť sa v hrobke s múmiami. Vďaka tomu sa vám hranie len tak neomrzí ani za cca 8 hodín, ktoré vám bude trvať priechod hrou.

Zábave napomáha aj streľba, ktorá je spracovaná dobre. Na výber je pomerne veľké množstvo zbraní a aj keď niektoré sú skôr bezcenné, budete medzi nimi pravidelne meniť. Umelá inteligencia vám dokáže narobiť problémy a celkovo by som ju hodnotil ako priemernú. Nebudú vám vždy iba pochodovať do mušky a ani vy by ste sa o to nemali pokúšať, lebo vám raz-dva napravia fasádu.

Grafika už dnes nikoho neohúri. Na druhej strane nie je hnusná a hraniu nebude prekážať ani dnes. Zvuky už taktiež patria do minulého desaťročia, ale kupodivu sa mi páčili a príjemne mi pripomínali detstvo. Soundtrack pekne dopĺňa atmosféru hry.

Celkovo sa jedná o podarenú FPS, ktorá dokáže veľmi dobre zabaviť aj po toľkých rokoch. Pamätníci to vedia, neznalí by si mali doplniť vzdelanie a túto veľmi dobrú akciu skúsiť. Udrží vás totiž počas celého priebehu hrania a ani sa nenazdáte a bude koniec.

Pro: hrateľnosť, prostredia

Proti: grafika, bossovia

+26
  • PC 65
Vím, že nejspíš zde budu za kacíře a spousta lidí mě bude chtít ukamenovat, protože RtCW je pro spoustu lidí modla. Předem bych chtěl upozornit, že se jedná pouze o můj názor, který nikomu nevnucuji a který stejně nikoho nezajímá :). Kdyby se někdo podobně navážel do Dooma, který je pro mě něco, jako pro křesťany Bible, tak bych taky nebyl nadšený, ale každý názor respektuji.

Pravděpodobná příčina, mého ne až tak kladného postoje k tomuto Wolfovi je pravděpodobně to, že jsem ho naprosto minul, z neznámého důvodu v době jeho největší slávy. Tím chci říct, že jsem ho poprvé hrál až v roce 2015, tedy až 14(sakra, už nejsme tak mladí) let po jeho vzniku. Takže jákakoliv nostalgie a vzpomínky na propařené mládí s touhle hrou na mě bohužel nemají žádný vliv.

Nedřív to co je fajn. Samožřejmě somotný nápad, se kterým přišel už původní Wolfenstein 3D. Skloubit drouhou světovou válku s mystičnem a Hitlerouvou paranormální divizí, která tuším skutečně existovala.

Začátek je naprosto parádní, hrad a druhá mise v horské vesničce, prostě parádní, hutná komorní atmosféra, žádné rozmáhlé akce, ale jen férové přestřelky jak ze špionážního románu. Dále katakomby a kostel, to samé, parádní atmosféra. Další mise(Forest Compoud) se mi taky moc líbila, hlavně pro to zaměření na stealth.

Ale potom jakoby se to zlomilo a otačilo o 180°, raketová základna, letiště, Kugelstadt, bomb facory, norsko, x-labs, přehrada. Stále dokola se prochází šedivé a stejné interiery. Potom následuje vrchol celé hry a tím je eliminace pěti důstojníku SS, jakoby malý sandbox se zaměřením hlavně na stelth, kde procházíte noční horskou vesničkou a postupně likvidujete jednoho za druhým, prostě pecka. A samotný závěr me bavil asi ze všeho nejméně, graficky nejslabší, jakýsi hřbitov a vrt a samotný závěr s bossem byl už jen utrpení.

Samotný gameplay mi přišel takový nemastný neslaný, hlavně gunplay se mi vůbec nelíbil, nedokážu říct proč, ale byl poměrně odlišný od ostatních her, zbraně meli takový zvláštní zpětný ráz, dost mi vadilo, přehřívání zbraní, hlavně tedy u stenu, i když rozumím tomu, že by byl jink asi hodně op, ale přišla mi to jako zbytečnost, zrovna u hry jako je Wolf. Hazení, granátů bylo naprosto nepoužitelné a několikrát se mi odrazil pod nohy a já ochotně zhebnul.

Hrál jsem na prostření obtížnost a musím řít, že nepřátele byli šlušní ostrosřelci, snažit se krýt bylo naprosto k ničemu, takže jsem používal technniku z původního Wolfa, tzn. štráfonání spoza zdi, palba a opět štráfonání za zeď.

Hru jsem stihl dohrát za nějakých 14 h.
Metascore: 88




Pro: Atmosféra v některých misích, nápad, někdy grafika.

Proti: Grafika, většina misí mě nebavila, gunplay.

+21 +22 −1
  • PC 85
Na tuhle herní výzvu jsem se neskutečně těšil. První hra co jsem na svém počítači hrál. Stačí, abych slyšel jakoukoliv melodii ze hry, a hned mi srdce poskakuje.

Inu jaká je hra samotná? Začátek je naprosto brilantní a atmosféra jemně zasněženého hradu patří dodnes k mým nejoblíbenějším lokacím z her. Vše je dávkováno tak hezky, aby toho nebylo na hráče hodně. Obtížnost se s každou úrovní stupňuje a snad v každé kapitole se objeví něco nového, počínaje zombíky a přes německé prostitutky se samopaly až po experimentální zbraně a pokusy šíleného vědce Deadsheda.

Na to, že je to jen jakási vojenská střílečka je tam hromada zajímavých postav. Hlavní nepřátelé mi připomínali padouchy z Bonda, jsou hráči hezky seznámení formou cutscény. A ono ani běžní nepřátelé nezůstanou stále stejní. Tu jsou v hradu náckové hezky čistě oháknutí do všedního dne, tam jsou na bojišti ve městě poněkud strhaní s rozbitými hlavami a letištní výsadek také vypadá jinak, vše doplňují oficíři v čepičkách a vědci a mechanici. Variabilita je tu velká, což jsem v moc hrách v podobném duchu neviděl.
Ale teď k tomu hlavnímu. Proč se mi ta hra tak setsakramentsky líbí. Ty věci pro mě tvoří jádro hry, jsou to věci, kterými jsem vkročil do světa her. Věci, které nebudou nikdy překonány. A proč teda hru považuju za geniální?

Protože vás může k zemi připlácnout zbroj.
Protože německý proviant je provokativně chutně vypadající a ten kdo může za zvuk „jezení“ by si zasloužil medaili. Navíc se z teplého jídla kouří!
Protože je fajn při přestřelce chlemstat víno 1938 Latour nalezené v německých vinotékách.
Protože je naprosto skvělý pocit někoho majznout židlí po hlavě, ke všemu nácka. Protože je tam pivo asi jen na třech místech a pokaždé tu získanou staminu z něj vyskáčete, ještě než vyjdete z místnosti, kde bylo.
Protože tam jsou nějaké dva obdélníčky v HUDu a nikdy jsem nezjistil co to je – hra má stále svá tajemství!
Protože je fajn dlouhé minuty skákat Kesslerovi na posteli.
Nebo testovat, že stačí střelit metr vedle něj a přesto umře.
Protože prostě vždycky Karla omylem zastřelíte a musíte si dát tu misi ve vesnici znovu.
Protože i když vím, že jinudy než v lanovce to nepůjde, zkouším ty kabely stále znovu. Protože v lesích je jeden němec, kterého jsme s kamarádem doslova šikanovali.
Protože Thompson je tak boží, že jsem z něj raději nikdy (nikdy jako fakt nikdy) nestřílel a šetřil náboje.
Protože je tam tak senzačně zobrazená brutalita, že jsem si s granáty hodně užil.
Protože zlaté cihličky!
Protože Blazkowitchův kopanec má sílu 0,078 dynamitu (testováno na zdi u krypty). Protože Draugirové jsou tu oproti Skyrimu stále ještě cool, navíc jejich štíty odrážejí kulky a občas tam i některý hezky efektivně hoří, za doprovodu atmosferického... a rychlého exitu ze hry, protože jsem se prostě moc bál.
Protože jsem si připadal jako Indiana Jones, když jsem plnil tři zkoušky v kryptách. Protože přestřelku s latexovými pornoherečkami v kostelní hale za zvuků bouřky a tlumeného „fu fu fu fu“ našich Stenů, překoná už snad jen zvuk jejich stenů, když je na konci v zámku upaluji plamenometem.
Protože hybrid je nejděsivější herní nepřítel.
Protože číst si poznámky doplňuje příběh a není to jen hromada blbých foteček jako v Order 1886.
Protože jsem si úctyhodnou chvíli užíval upalování ženských NPC.
Protože jsem posléze získal odpor k zabíjení ženských NPC obecně.
Protože jsem se naučil oceňovat textury ženských NPC, konkrétně jistých míst, a to pak i v reálném životě.
Protože opilý Němec klopýtne vždy na stejném místě, a jako vždy zase omylem střelíte Karla, abyste mohli zase od začátku zkontrolovat opilého Němce a poskákat Kesslerovi postel.
Protože jsem musel čekat na taťku až zabije jednoho bosse, který byl strašně těžký.
Protože váš kolega je stejně dávno mrtvý tak není nic divného zkoušet na něm dále elektriku.
Protože občas během mise dostanete spontánní chuť na ten kyanid co máte v botě.

Tohle je prostě hra ke které mám silné nostalgické pouto. Bohužel nedokážu oddělit ty pocity od mého hodnocení kvalit samotné hry, ale jako taková mi přijde stále nadprůměrná, ne-li perfektní. Je to moje hřiště nostalgie. Je to jedna z nejobtížnějších stříleček a do té bandy postav je příjemně nalitá nějaká ta kapka charakteru. Skvělé prototypy málokdy použitelných zbraní. Morbidní lokace, kdy mi husí kůži opět naháněly pouhé zvuky (sonaru?) v laboratořích.

Return to Castle Wolfenstein je hrou, na kterou si vzpomenu, kdykoliv se někde řeší, zda mají videohry neblahý vliv na hráče/mládež/děti. Protože, babičky, prababičky a rodičové, mohu vás uklidnit - "nebojte se, zcela nepochybně to tak je!" *wink* *wink*

Pro: Nostalgie, kvality ta hra má ve všech ohledech

Proti: Málo samotného hradu, chci víc!

+32
  • PC 85
RtCW je skvělým vyobrazením alternativního chodu druhé světové války a předhazuje nám scénář, co by bylo, kdyby Němci ( a že se opravdu o nějaké šílenosti pokoušeli) díky okultismu přivolali temné síly z podsvětí, vytvořili supervojáka, vynalezli letadlo na raketový pohon, vyrobili rotační kulomet, nebo kteroukoliv jinou technologii, která na dobu tehdejší byla tak šílená, že by i některá fantaskní díla od Julese Vernea zezelenala závistí.
A nakonec Amíci by na všechno toto nacistické zlo a technologické peklo nasadili jediného Muže - B.J.Blazkowicze - který to všechno nekompromisně vykosí.
Za normálních okolností by to v jiné hře vyznělo divně ba možná i komicky. U Wolfika to na mě mělo opačný efekt. Myslím jsi, že žádná jiná hra takhle syrově a temně nacistické Německo ještě nevyobrazila, což shledávám dosti paradoxním.
To je také pro mě osobně největší klad, jelikož hra působí atmosférou, která se těžko popisuje. Ne. Nemluvím teď o pasážích se zombíky, duchy, mumiemi, které sami o sobě hrají čistě na strach z nebezpečí, ale o tajné výzkumné laboratoří, o zámku, katakombách, a pochopitelně hradu Wolfeinstein. Díky depresivní paletě barev a skvělému soundtracku dokázala hra pěkně napnout nervy. Těžko se to popisuje, ale nepochybuji o tom, že mnozí z vás tuší, co mám na mysli.

Skvělý level design s hromady secretů není potřeba zmiňovat, grafika již značně zestárla, stále ale má kouzlo a své světlé chvilky (nasvícení jest stále skvělé)
A nakonec bych zmínil jaké překvapení a následné potěšení mi hra přinesla.
RtCW je snad první hra, která věrohodně prezentovala první/revoluční battle rifle FG-42. Za svých mladých let jsem se domníval, že se jedná o další výplod fantazie vývojářů. Leč jak jsem se po 5 letech dozvěděl, tato zbraň byla reálná a byla pro účely mobility vytvořena speciálně pro německý Luftwaffe přesně jak nám v jedné z misí ukázala hra.
Jednak jsi řeknete "Hergot ti helmuti umí vyrábět dobrý stříkačky" a jednak ukazuje fakt proč je tento wolfik, tak moc dobrej. Jak jsem již napsal výše. Takhle dobře podaný sci-fi WW2 se už asi jen tak neuvidí.

A jo, pořád se to hraje po čertech dobře! A jednoduché to také není a to se vyplatí!

+33
  • PC 95
Dodnes jedna z mých nejoblíbenějších her. Toto se opravdu povedlo, a myslím si že i nápad nacistického okultismu, kterým byla třetí říše známa, se povedla. Neustálé střídání jednotlivých druhů lokácí vypadalo perfektně, kdy se hráč ocitá od temných katakomb, přes vesničky až po zasněžené Norsko. Vyzdvihnout musím i to, že se autoři snažili vytvořit hru, která kombinovala různé styly hraní, ať už vražednou řežbu ve starém hradě, nebo stealth akci v lesích, kde hráč nesměl být spatřen nepřítelem, jinak byl spuštěn alarm a mohli jsme znovu loadovat. V kabátku Quake III enginu vypadala hra opravdu moc hezky a barevně, a kvalitní zvuková kulisa celý zážitek jen umocňovala. Příběh je bravurní a hezky propracovaný s velkou rozmanitostí nepřátel a zajímavých bosů. Vyloženě jsem neměl ve hře žádné slabé nebo konkrétně oblíbené místo, jelikož celá hra je fajn a letí s ní čas jako voda.

A na závěr, když se tak dívám pod tuto recenzi na řádky PRO a PROTI uvažuji co tam mám vlastně napsat? a udělám to tak, že tam tentokrát nenapíšu vůbec nic, jelikož kladů bych našel mnoho a nechci některé stavět před jiné, a zápory mě žádné nenapadají. Tak pokud je někdo kdo má rád hry a nebojí se spustit starší, a dnes již legendární OLD-CLASSIC FPS, tak Return to castle Wolfenstein vřele doporučuji.

s pozdravem Ibanez
+17
  • PC 80
Tak jako spoustu hráčů jsem začínal na původním Wolfenstein 3D. V době, kdy vyšel RtCW jsem zrovna dostal nový počítač. Musím říct, že jsem byl ohromen, hra byla na svou dobu velmi zajímavá jak grafickým zpracováním, tak i neotřelým příběhem.

Líbilo se mi, že autoři dokázali hru okořenit a změnit její ražení. Dost střílení pouze nacistických důstoníků. Do hry přibyl okultismus a mystika, která mě učarovala. V pozdějších částech hry se začali probouzet mrtví ze záhrobí, dále pak elitní SS komando a v neposlední řadě nacističtí kybervojáci. V posledních částech hry v poměrně nebezpečné podání. Některé mise se dali hrát jako stealth akce, někdy zase jako akční přestřelka. Pěkný level design a různorodost misí bylo nutnou samozřejmostí.

Celkově příjemná akční hra s dobrým singleplayerem. Rád se ke hře vracím s odstupem delšího času.

Pro: příběh + mystika, nápaditost misí

Proti: místy obtížnost, bugy, některé efekty

+25
  • PC 85
Hra která mně již poprvé vyděsila v mém mládí, dostala opět prostor i po 11 letech od jejího vydání. Autoři Return to Castle Woflenstein opravdu mají dostat pochvalu za vytváření mrazivé atmosféry. Památný vstup do katakomb byl pro hráče velmi děsivý, i dnes je setkání s nemrtvou cháskou atmosférický, až je skoro člověku líto jak němčouri zmasakrují, a za dalším rohem už čekají až si smlsnou na Vás!

Veskrze všechny mise mají solidní atmosféru, někdy kdy se vyžaduje stealth postup a vyhnutí se alarmu má tu správnou napínavou chvilku kdy nevíte jestli skopčák kterého jste právě odrovnali nespustí poplach a konec mise. I různorodá místa které agent Blazkowicz navštíví, nabídnou zajímavé kulisy pro následující masakr.

Nacisté opět experimentují, takže kromě nepříjemných nemrtvých se zde objevují i supervojáci kteří jsou solidní výzvou. On i vlastně špatný krok do místnosti kde se do Vás pustí poskakující sexy nacistky podporované bežnými vojáky znamená opět smrt. Zde je obtížnost staré školy, žádný autoheal, ale modlení se aby v další místnosti byla sada lékáren a munice. Zbraně jsou různorodé a každý si zde vybere tu svoji která mu bude nejvíce vyhovat k likvidaci pohůnků Třetí říše.

Přesto je už je hra staršího data, je vidět že si tenkrát autoři s grafikou vyhráli, modely postav a různé rozbitelné předměty jsou toho žárným příkladem. Hudba se též povedla a do mrazivých chvilek dokáže umocnit pocit stísněnosti a strachu co příjde za další hrůzy v následující oblasti.

Takže i po těch dlouhých 11 letech tato hra nic neztratila ze své skvělé atmosféry, lákavosti tématu a solidní výzvě, a kvalitní hratelnosti. Ten kdo ještě nehrál ať tuto chybu napraví, tohle je zkrátka klasika jak se patří.
+21
  • PC 95
Pamatuji si, že ještě na mém starém počítači byl Return To Castle vrchol techniky. Hrál jsem ho na nejhorší grafiku. I tak jsem se šíleně bavil. Po letech hra neztratila své kouzlo. Ta atmosféra je opravdu zvláštní.

Pořád mě baví skvělá různorodost misí. Začátek se odehrává na hradě. Prostředí na hradě, jako by z oka vypadlo starému Wolfovi. Poté se přenesete do vesnice. V poklidném akčním tempu se dostanete až do katakomb. A tam, zničehonic začne survival horror, který je opravdu hororový. Ve hře vyzkoušíte mnoho stylů hraní.

Hru drží nad vodou i skvělý příběh, který míchá druhou světovou válku se středověkou mystikou. Return to Castle Wolfenstein oplývá vynikající hratelností, kdy jsem se za celou hru vůbec nenudil. Určitě k tomu přispívá vyvážená AI, která je k poměru počtu nepřátel tak akorát. Vojáci uskakují, hází zpět granáty atd.. Rozhodně se nestane, že se zastaví na místě nebo zaseknou o zeď, jak tomu bývá jinde. Také to ale nejsou žádní supermani. Hra je opravdu vyladěná a bez chyb, takže zbabělé taktiky tady nefungují.

Kupodivu mě bavili i stealh mise, které mě jinak v akčních hrách dost štvou. Zbraně jsou všechny super, jak skutečné, tak smyšlené. Jen ten nožík se až moc podobá tomu z původního Wolfa a strach rozhodně nenahání. Grafika je svižná a bez chyb. Zvuky jsou pěkné. Jen ta hudba je strašná. Ještě, že šla vypnout. Hra je délkou na slušné úrovni. Akorát bossové jsou trapní. Vždycky mají grandiózní nástup. Velmi rychle jim ale odpadne brnění a umřou. Jinak je obtížnost dobře vyvážená. Pěkně se stupňuje.

Return to Castle Wolfenstein je pravá nefalšovaná střílečka ze staré školy. To se ještě hledaly tajná místa a sbíraly lékárničky.

Pro: hratelnost, atmosféra, různorodost, skoro vše

Proti: trapní bossové, nožem by se daly otevírat zámky, strašná hudba (na můj vkus)

+24
  • PC 65
Zahrál jsem, dohrál jsem, zapoměl jsem. Takto bych to asi shrnul, kromě začátku a konce které vyčnívaly nad průměr hry to bylo takové nijaké, zbraní dost, variabilita prostředí taktéž veliká, celé se to nějak zahrálo ale povzbuzen masáží dobových recenzí jsem tedy čekal něco více i k přihlédnutí data vzniku. Grafika stále koukatelná i dnes.

Pokud by někoho zjímal můj obšírnější názor najde ho zde http://vlci-doupe.blogspot.com/2012/02/return-to-castle-wolfenstein.html

Pro: Hlavně atmosférický začátek a konec, variabilita prostředí, grafika

Proti: Nudný prostředek hry, ve výsledku takové nijaké hraní, slabý finální boss

+7 +13 −6
  • PC 100
Děj hry je zasazen stejně jako v původním Wolfovi do období druhé světové války. V roli tajného agenta B. J. Blazkowicze (známého již z prvního dílu hry) se vydáváte na několik misí, jejichž hlavním společným cílem je získání tajných plánů německých SS na ovládnutí světa a především k zabránění jejich realizace. Ve službách organizace OSA (Office of Secret Actions) se vydáváte na sérii tajných misí, kde vaším úhlavním nepřítelem je Heinrich Himmler toužící vytvořit supersilnou bitevní jednotku, pomocí níž by Němci zvrátili vývoj druhé světové války na svoji stranu.

Ke grafické stránce hry sluší doplnit, že hra běží na velice dobrém enginu Quake 3 Areny, samozřejmě v řadě případů upraveném, údajně i pár finesami z nového DOOMu. Výtvarné zpracování je přesně dle mého gusta - ručně kreslená „realita“, která má absolutní šmrnc. Výborné hráčské modely i skiny, rovněž zbraně a stejně tak i různorodé prostředí jsou ztvárněny nadmíru zdařile. Snad jen některé velké otevřené plochy působí hranatějším dojmem, ale to je pochopitelné. Grafické volby jsou dost bohaté na to, aby si hru dokázali spustit majitelé různých konfigurací. Ti, kteří mají doma dělo, si vychutnají maximální detaily a efekty, a ti méně šťastní si hru přizpůsobí tak, aby se dala i na jejich strojích provozovat plynule.

Celkově se váš zbrojní arzenál skládá z celé řady zbraní od již vzpomínaného nože přes pistole (třeba klasiku v podobě Lugeru), tří druhů samopalů (Thompson, MP 40), dvou sniperek, automatické pušky se zaměřovačem, granátů v podobě potato-masherů i ananasů, panzerfaustu, razantního metače olova Venom Gun či plamenometu. Vrcholem výbavy je paprskomet nazvaný Tesla-Coil, který se vám bude hodit především v závěru hry.

RtCW je výborně zpracovaná akční střílečka se skvělou atmosférou. Grafická i zvuková stránka hry je perfektní a všemu prospívá i variabilní a často se měnící prostředí, ve kterém se příběh odehrává.

Za jedinou nepříliš povedenou složku hry považuji AI protivníků a způsob, jakým jsou jejich reakce naprogramovány, které mi nejen nepřipomínají revoluci v AI, ale často spíš i krok zpět. Uvítal bych osobně i vyšší obtížnost.

Pro: na tu dobu grafika, soundtrack, mise, originalita (sci-fi)

Proti: AI

+15 +18 −3
  • PC 95
Tak Wolfenstein...kde začít =) Úvodní video...prostě bomba, do dnešního dne si opakuju Heinrichova a mnichova slova =) Prostě úžasnej příběh

Grafika, sice už dnes zastaralá, ale je v pohodě a před desíti lety byla úžasná. Skvělé efekty: například když nácka zezadu nakopnete do prdele, tak vyskočí a začne se rozhlížet =D nebo když mu dáte headshot, tak mu přímo dokonale uletí helma =)
Co se zbraní týče, zde nemůžu nic vytknout. Jsou opravdu dokonale zpracované. Samozřejmě základem MP40, kterou budete nosit asi po celou hru, jelikož střeliva je dostatek, o něno lepší Thompson je výborný na zombie, ale právě málo náboju. Velmi mě potěšilo, že se ve hře objevil i můj oblíbený sapík STEN...pro mě nejlepší zbraň ve hře, i když je tam kontrolka přehřívání.

Obtížnost ve hře bych řekl, že je tak akorát, ale jen mi chybí autoheal, takže to jsou pořád samý savvy atd. Náplň misí bombová, v každé skoro něco jiného...příznám se že v misi katakomby, jsem se fakt bál, opravdu bál, má to pěkně temnou atmosféru a když mě poprvý sejmuly ty pastičky, málem jsem spadl ze židle.

Hratelnost parádní, žádné bugy, žádné záseky, žádné nedodělky...hra je opravdu skvěle zpracovaná.

Co se týče hudebního doprovodu, opravdu se do hry hodí, přípomíná staré časy v době za druhé světové.

95% dávám proto, že poslední boss Heinrich je vážně jednoduchý. Stačí jedna pořádná dávka z rotačáku a leží...ale jinak doporučuji =)

Pro: Hratelnost, atmosféra, zbraně, mise, příběh

Proti: krátký konec

+15 +17 −2
  • PC 50
Return to Castle Wolfenstein je pro mne hrou, kterou bude lepší nechat už navždy minulosti, podobně jako Heinricha I. samotného. Povšimněte si prosím zdůraznění subjektivity (cituji "pro mne"), protože v takovém duchu se ponese i celý následující komentář. Cítím potřebu na tohle upozornit, protože v tom moři oslavujících devadesátek se tenhle asi hnedtak neztratí (nebo snad ztratí?), ovšem není mým záměrněm vyvolat davovou hysterii, spíše jen vzbudit nějaký ohlas a poskytnout i kritický pohled na tuhle modlu. Počítáte-li se tedy mezi velké fanoušky hry, zapřísahám vás, přestaňte číst, protože ošetření případné zdravotní újmy vám pojišťovna nejspíše neuhradí, obávám se.

Začínám psát asi hodinu po druhém a posledním dohrání RTCW a musím hned na úvod konstatovat, že jak mě u některých starých her napadá "jaká škoda, že už se takové hry nedělají!", tady by to bylo přesně naopak (kdybych tedy věděl, jaké FPS se dnes dělají). Je pozoruhodné, jak zastarale na mne hra působila. A to nemluvím o vizuálním zpracování, jelikož grafika je i dnes stále velmi pěkná a vyjma mizerné podpory širokoúhlých rozlišení netrpí hra z technologického hlediska žádnými výraznějšími neduhy a šlape v podstatě bezvadně. Vlastnosti Quake 3 engine (nebo možná spíše lenost se s nimi vypořádat) ovšem zasahují hře znatelný úder po stránce hratelnosti. Protože celková dynamika pohybu je totálně quakeovská (když má člověk panzerfaust, skoro se mu až zachce provádět rocket-jumpy), což má mj. za následek, že hrou prakticky profrčíte jako uragán, což takhle možná zní docela lákavě, ovšem pak je třeba vzít v potaz, že přestřelky se dělí na dva druhy - ty krátké, kdy se životnost nepřátel pohybuje v řádech jednotek, maximálně desítek vteřin a ty frustrující, kterých sice není mnoho, ale hru řádně zabrzdí (a není to výzva, spíše souboj s mezerami AI).

Co pak výsledné dílo zkázy dokoná, jsou zbraně a jejich pojetí, kdy skoro nevím, kde dříve začít, jestli třeba u toho, jak je tesla puška totálně nepoužitelná anebo že bych od agenta tajné služby očekával, že granátem dohodí dále než já (tzn. více než tři metry), ale v téhle disciplíně bych mu zjevně byl zdatným soupeřem. Ranou pod pás nějakému kvalitnímu akčnímu zážitku jsou i stealth mise, protože jakmile je protivník schopen bez helmy ustát kulku do hlavy z pistole ze vzdálenosti dvou metrů, mění se hra v totální frašku, stejně jako v situacích, kdy je nepřítel schopen zasáhnout vás empéčtyřicítkou na dlouhou vzdálenost prvním výstřelem. O tom, jak je hloupý styl míření ostřelovačkou, kdy musíte dlouhé vteřiny čekat, než se kurzor usadí, jsem už psal dřív jinde, tady je už jen třešničkou na dortu zjištění, že jakýkoli pokus o krytí je spíše kontraproduktivní, jelikož půlka zásobníku klidně skončí v trámu pár centrimetrů od vás, přestože se k němu střed zaměřovače ani na okamžik nepřiblíží. Je to sice zbytečný detail, ale tohle je opravdu k vzteku, když si uvědomím, že hlaveň pušky by čouhala daleko za trám, tak jak ho !?*#$! vůbec dokáže Blazkowicz trefit? A takovéhle situace nejsou ve hře zdaleka ojedinělé a ona náhodná a zdrcující přesnost nepřátelských MP40 mi v kombinaci s nízkým zdravím udělala radost hned několikrát. Závěrečný souboj s bosem už jen potvrdil mé rozčarování - já si pamatoval, že je stupidní, jen ne přesně proč - tedy ačkoli se nacházíte v poměrně rozlehlém prostraství, hra mi neumožnila se od Heinricha (hups, spoiler) vzdálit na víc než pár metrů, v opačném případě na mě nekompromisně poslala stíny, jejichž nálety se prostě nedaly odrazit ani přežít. Když jsem tedy takto souhlasil s bližším setkáním, bylo to až překvapivě snadné, stačilo jen nechat zatížené tlačítko myši a zajít si uvařit čaj.

Je tady občas předmětem sporu, zda se mají hry hodnotit v kontextu doby vydání anebo naopak s přihlédnutím k současným měřítkům. Osobně jsem pro určitý kompromis - je fajn na hře ocenit dobovou originalitu či nápady (přestože mohly být od té doby stokrát zopakovány), odpustit snesitelné technologické neduhy, naprosto vypustit hodnocení grafických detailů, ale hratelnost se přehlížet nedá a znám-li obdobně staré tituly, které mé současné nároky na hratelnost splňují (a docela věřím, že pár let ještě budou), pak nevidím sebemenší důvod je u některých jiných her snižovat.

Ta padesátka není ani tak průměr (ten by se asi z komentáře čekat nedal), spíše jen ocenění některých detailů - tu a tam zajímavého nápadu (mise s tankem nebo likvidace oficírů při oslavách), relativně slušně vyprávěného děje (s povedeným intrem) nebo též několika nápaditých nepřátel (tu asi není těžké hádat kterých).

A jsem schopen uznat, že na nižší obtížnost to může být vážně příjemná odreagovačka, ovšem hrát to na nejtěžší jako nějakou výzvu je už spíše masochismus. Pro mě je tak Return to Castle Wolfenstein více než cokoli jiného ukázka mé vlastní selektivní herní paměti a také zastaralá nic-moc střílečka. Pokud s tím nesouhlasíte, Führer vám žehnej.
+23 +33 −10
  • PC 95
Píše se rok 2011, jmenuji se Radim J. a jsem kronikář příběhů ze života, které jsou mně svěřovány. Není tomu dávno, kdy se ke mně dostala nabídka na sepsání příběhu, situovaného do jedné z mnoha tajných operací prováděné spojenci během 2. světové války.

Den, kdy se mělo vyprávění uskutečnit nadešel a já jsem kolem 6. večerní vyrazil k domu mého hostitele. Během několika málo desítek minut jsem stál přede dveřmi, zazvonil a s představením mé maličkosti jsem byl pozván dál...

„Mé jméno je B. J. Blazkowicz, dnes již obyčejný válečný veterán, prosím posaďte se,“ navrhl můj hostitel a také se posadil, zapálil si doutník a napil se Brandy. „Dáte si také?“ zeptal se. „Ano, děkuji,“ vyhrkl jsem trochu překvapeně.

Po chvíli mlčení se naše pohledy střetly, nedalo mi to a vyřkl jsem první otázku: „Proč se s všemi těmi zážitky chcete svěřit až po tolika letech?“

„Možná proto, že bych rád po sobě zanechal varování pro další generaci… Přesně si vzpomínám kdy ta noční můra začala, vám ale bude muset stačit pouhé ukotvení do roku 1944, doby kdy Německo stálo na samém pokraji porážky, jsem při velmi tajné misi padl spolu s ještě jedním kolegou do zajetí německé armády a byl převezen na hrad Wolfenstein. Po parťákově brutálním mučení za účelem získání informaci jsem byl na řadě já sám, díky ale náhodě a tréninku (nezapírám) jsem přemohl stráž. Po získání zbraní, kterých jsem za celou operaci použil velké množství – od nože, pistole, samopalu, panzerfaustu, přes sniper puška až po experimentální tesla pušku (a až se sám divím, že jsem to tenkrát všechno unesl), byla mojí první myšlenkou snaha o spojení se s velením a popis nepříliš příznivé situace. Podařilo se mi také z velení nepřátel získat cenné informace o tom, že se nacisté uchylují k použití nových a dosud neviděných zbraní, a že byla utvořená nová divize se zaměřením na okultismus. Tím se tato záležitost pro mě stala číslem jedna, což však nebyly jediné rozkazy přiřazené nadřízenými. Jednou jsem musel najít a získat tajné dokumenty, nepozorovaně vniknout na raketovou základnu nebo doprovodit a ochránit zajatý tank.“

Starý vypravěč se zarazil a než se znovu rozhodl pokračovat na několik vteřin se strnule zahleděl jako by za mne.

„I když nebyl čas na velké exkurse, nemůžu fašistům upřít důmyslné a oku lahodící stavby ve většině lokacích, které jsem prošel. Čím dále jsem se dostával k meritu věci, tím více byly proti mně nasazovány stále lepší, vytrénovanější a ostřejší jednotky, které většinou bojovaly v početní přesile a to za překvapivého zjištěním, že všichni hovoří plynou angličtinou s německým přízvukem. Řečem ohledně nadpřirozených jevů jsem (popravdě) moc nevěřil, to jen ale do doby, než jsem je spatřil na vlastní oči - tím doznalo cel mé snažení nového rozměru. Zastavit okultní jednotku SS a překazit jejich rozkazy (ať už šlo o cokoliv) bylo jenom na mně.“

Vysloužilý voják sáhl po sklenici, aby osvěžil seschlé hrdlo.

„ Nevím, je to velmi podivné, ale při plnění úkolů mi v uších zněla někdy klidná jindy úderná melodie, jakoby ale vždy vhodně dokreslující dění a atmosféru. Díky tomu se cítil člověk skoro nezranitelný (do okamžiku, než chytil první kulku), což bylo asi následkem toho, že se téměř všude povaloval dostatek lékárniček. Častokrát se také stávalo, že jsem nacházel poklady - ano doslova poklady, ty ale pravděpodobně nakonec zabavila americká armáda (mrcha nenažraná nemá a neměla nikdy dost) a já z toho nikdy neviděl ani floka.“

Náhle se starý pán znovu odmlčel. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se udiveně. „Jen se mi před očima odehrály všechny děsivé vzpomínky na souboje s čelními, šílenými nacisty, kteří zmutovali do různých podob,“ odvětil starý muž. „Bože, to byla výzva! A k tomu ten závěrečný Heinrich I, během celé války jsem nezažil těžšího protivníka. Sám nevím, jak jsem to celé přežil… Na to jsem byl vyzvednut naší stranou, z hlouby zoufalství a temného zla opět do poklidné civilizace… Tím byla uzavřena tajná operace, o které do dnešního dne věděl jen malý počet lidí.“

Nevím jestli jsem si všiml správně, ale stařík se jako by usmál…

„Děkuji vám, byl jste trpělivým posluchačem a prosím nezlobte se na mne, podrobnější informace vám podat nemohu.“

Rozpačitě jsem polkl…

„ Ne, ne, to já děkuji vám… Za fascinující příběh… Nashledanou,“ dopil jsem čtvrtou sklenku a vydal se na cestu domů, vstřebat a utřídit si nově nabyté poznatky, které se snad ani nemohly odehrát… Co já o tom ale vím…
+39
  • PC 100
Naprostá klasika v sérii Wolfenstein.Graficky trochu horší než nový Wolfenstein 2009, ale za to herní variabilnost, scénář a režie je ok.Více prostředí s více variabilními monžnostmi.Dobrá Audio stopáž, po hudební kreativní stránce.Přesně vystihuje atmosféru.Akčně dobré, zaujme !!!
Nemám nic, co bych vytknul, snad jen opět přehnané roztříštění těla na mraky po zásahu kulometu.
Jinak Super !!!

:-)

Pro: Režie, scénář, variabilnost, atmosféra doprovázená dobrou Audio stopáží, akčnost, strach.

Proti: Nic

+12 +13 −1
  • PC 90
RtCW jsem hrál mnohokrát. Jednou jsem si dal pár misí u sousedky, potom pár misí u kámoše o pár baráku níž, ale nikdy jsem si ho nezahrál pořádně a hlavně ho nedohrál. Takže některé úrovně jsem v životě neviděl a některé zase znám suveréně jako své boty. Speciálně to platí pro misi s lanovkou. Tu jsem hrál opravdu mnohokrát a vyřádil se na ní takovým způsobem… Jenže to bylo tak před 5 lety, v době, kdy jsem neměl ani slušnou mašinu. Teď jsem se ale čistě náhodou k němu dostal a konečně ho dohrál.

Nejprve začnu příběhem, jak je již u mě zvykem. Ten není nikterak důležitý. Jde o klasické klišé, kde „hrdina zachraňuje svět“. Námět to přesto ve své době musel být originální. Když si vezmu, že takové válečné MoH či CoD vyšly o něco později, a jsou to hry, které se odehrávají ve velmi podobném prostředí, ale přeci jen jsou zpracované realističtějším způsobem.

Hratelnost je to klasicky lineární. Běž kupředu, sbírej lékárničky a střílej. Hra je vcelku vyvážená a na svou dobu poměrné lehká. Pravda, hrál jsem na nejnižší obtížnost. Mile mě překvapila jednoduchost bossů, jelikož já si na ně moc nepotrpím. Suveréně nejlehčí byl boj s posledním bossem, Heinrichem I.. Místy jsem pociťoval nevyváženost mezi lékárničkami a nábojema. Někde byly nahuštěný na každém rohu a někde jich byl zase nedostatek. Týká se to hlavně misí v katakombách - lékárniček pomálu a nábojů ještě méně. Celkové jsem ale nějaké větší problémy neměl. Občas mi také ještě přišlo, že AI vidí víc, než by vidět měla.

Graficky mě hra mile překvapila. Modifikovaný Quake3Engine vypadá stále k světu. Trochu mi ale vadila sterilnost některých venkovních oblastí a jejich podivné okraje.

Nejoblíbenější pasáže: 1. Lanovka (Tram Ride), 2. Jakési letiště a základna přísně tajných zbraní (Secret Weapons Facility) 3. Vesnice pod zámkem Schufstaffel (Paderborn Village)

Pro: vyvážená hratelnost, lehcí bossové, na svou dobu pěkná grafika a originalita

Proti: AI občas vidí i to co nemá, někdy nevyvážené množství lékárniček, chybí pořádné závěrečné titulky

+26
  • PC 75
Starého Wolfenstein 3D jsem kdysi hrával poměrně intenzivně a s radostí. Německé "Alles klar?" mě vždycky dokázalo nabudit k dalšímu kosení příslušníků armády, která pod vedením nemocného Hitlera chtěla lidstvo nadobro zbavit důstojnosti, respektování náboženské a národnostní diverzity, slušného chování a humanismu. Tentokrát se ale do hry o moc nad světem zapojí také okultní vědátóři, kteří na svět přivolají celou řadu nemrtvých potvor. Tím se akce dost výrazně oživuje a liší od předchozího dobrodružství. A musím říct, že je to jedině k dobru věci.

Zbraňový arzenál se rozrostl o veliké množství olovo metajících zbraní a neskončil jen u nich. Narazíte také na experimentální kousky, které jsem ale popravdě řečeno příliš často nepoužíval (až na úplný závěr hry.) V klidu jsem si vystačil s běžným tichým německým samopalem, nebo se speciální útočnou puškou. Výbušniny či granáty prakticky není nutné používat, ale rozhodně v některých hektičtějších situacích přišly vhod. Dost mě překvapila obtížnost, která i na nejnižší úroveň nedovoluje delší hraní bez mého oblíbeného quick save. Stačí, když jsem se dostal do obklíčení 3 nepřátel a během 5 vteřin bylo po mě. Zdraví zde klesá rychleji, než hladina piva ve sklenici zdatného pijáka. Naštěstí s lékárničkami se v hradu Wolfenstein a jeho blízkém okolí nešetřilo.

Souboje s bossy se nesou v duchu "vystřílej všechny náboje co máš a modli se", což úplně není šálek mého čaje. O 3 roky starší kolega Half-Life se takto primitivně nehraje a hlavně příběh podává s mnohem větší grácií. Právě vyprávění příběhu, prakticky neustálé střílení bez větší hloubky a průměrné souboje s bossy dělají z Návratu do hradu Wolfenstein sice kvalitní zábavu, ale nic novátorského či dosud neviděného se ve hře neobjuve. I tak je to ale střílečka, kterou by si žádný fanda kosení vojáků s hákovým křížem na hrudi neměl nechat ujít.

Pro: Slušná atmosféra, velké množství zbraní, různorodé levely, příšerky a vojáci.

Proti: Nudné podání příběhu, hratelnost založená prakticky jen na střílení, nudné souboje s bossy, chybí filmovější pocit (skripty), chybí boss Hitler.

+15 +16 −1
  • PC 90
Poprvé jsem RtCW viděl u kamaráda o letních prázdninách roku 2002. Tou dobou jsem trávil čas na chalupě v malém západočeském městečku. Popravdě, v mém věku prázdniny s babi a dědou nepatřily už zrovna k mým vysněným představám. Průlom přišel, když se mi klučina od sousedů pochlubil, že mají doma nové PC. To nebyla příliš povzbuzující informace vzhledem k tomu, že jsem se pár let nazpět ptal jeho starší sestry, jestli mají počítač a ona suverénně vytáhla dětské počítadlo. Optal jsem se tedy kamaráda, co hraje? Když řekl, že Wolfensteina, napadl mne okamžitě Wolfenstein 3D z roku 92. V duchu jsem se smál představě jejich „nového“ počítače.

Samozřejmě jsem se mýlil. Když jsem pak viděl jejich nabušenou mašinu, klesla mi brada. Oproti mému stařičkému P166 to byl přímo zázrak moderní technologie. Po spuštění RtCW jsem se musel opravdu hodně snažit nevypadat překvapeně. Ta grafika byla božská, námět neokoukaný, design úrovní špičkový a při tom všem novém naprosto intuitivní. V člověku se kloubil strach, zvědavost i vzrušení, všechno to bylo tak moderní a úžasně hratelné, že se nešlo odtrhnout. Od té chvíle už mi prázdniny na chalupě vůbec nevadilo trávit, naopak musím trochu rozpačitě přiznat, že jsem každý další den po probuzení vstával s nádhernou myšlenkou na hraní u sousedů. Když prázdniny skončily, vydupal jsem si doma nový počítač.

Při hodnocení RtCW je třeba uvážit, jaké FPS hry vznikaly do té doby. Call of Duty ani Medal of Honor ještě nebyly na světě, akčních her s tématikou druhé války (a okultismu) bylo méně než co by se za nehet vešlo a těžko mohla jiná akce nabídnout alespoň zdánlivě podobnou atmosféru. Engine byl využit do mrtě a nabízí to nejlepší pokoukaní, co v daném roce šlo vytvořit. Nejen že hra ovlivnila můj herní život, ovlivnila i celou následující éru v herním průmyslu a dala vzniknout mnoha dalším legendárním titulům a herním sériím. Povedený začátek.
+48
  • PC 80
Když reálnou střílečku z 2. světové, tak jedině Hidden and Dangerous 2, když klasickou FPS, tak právě Return to Castle Wolfenstein. RtCW je pro mě posledním důstojným nástupcem této série, ještě se pořád drží víceméně věrně reálíí největšího válečného konfliktu všech dob a do toho s citem přidává některé sci-fi a okultní prvky. Na RtCW je ještě vidět, že byl připravován s maximální pečlivostí a snahou autorů bylo vytvořit opravdu dobrou hru ve všech směrech.

Ve své době vypadal RtCW výborně a ani dnes ještě určitě jeho grafické zpracování neurazí. Navíc, pokud si dobře pamatuji, tak hra byla prostá všech možných bugů, tak jak se s nimi setkáváme dnes v takřka každé hře, které jsou šity hrokou jehlou, jen aby už byly na pultech. Rozhodně bych vyzdvihl zvukovou stránku hry, zvuky zbraní byly výborné a člověk měl pocit, že drží v ruce vražedný nástroj a ne hračku pro děti.

Po stránce hratelnosti jde o ryzí FPS, bez všech možných zbytečností, napomáhá tomu výrazně povedený design úrovní, kdy se více méně střídají mise, které je možné hrát taktičtěji s těmi, kdy B.J. rozsévá zkázu jako bůh pomsty a stejně tak prostředí nesjou po celou dobu sterilní, ale střídají se tak, že se nikdy nezačně dostavovat stereotyp.

Nemám rád sci-fi hry, nemám rád sci-fi prvky ve hrách, které se jinak odehrávají v reálném prostředí, ale RtCW je jedna z mála her, které jsem to dokázal odpustit. Možná, že kdybych si ji teď zahrál znovu, tak by se hodnocení vyšplhalo ještě o kousek výš, ale i tak na ty hodiny, které jsem u ní kdysi strávil poprvé a potom ještě při druhém dohrání vzpomínám rád. Pokud někdy bude nějaké další pokračování Wolfíka, tak doufám, že naváže právě na RtCW a nikoliv na posledního Wolfensteina.

BTw, poslední boss mi přišel hodně lehkej, nejvíc jsem se zapotil asi u těch dvou ubersoldátů v té podzemní laboratoři :)

Pro: Poctivá FPS z 2. světové, design úrovní, povedené skloubení historie, okultismu a sci-fi, zvuky zbraní

Proti: Dnes už možná trochu zastaralejší grafika

+36
  • PC 100
Podle mě nejlepší FPS. Kombinuje prvky Sci-Fi s okultitsmem zasazených do 2. světové války. Příběh je docela jednoduchý, ale rozhodně není špatný. Nepřátel je docela dost a když už vás přestanou bavit němečtí vojáci, příjdou na řadu různá monstra ať už jsou to oživlé mrtvoly na hradu nebo "vypěstovaní" mutanti a supervojáci. Pokud vás hra zezačátku chytne, tak vás až do konce nepustí a rozhodně si ji užijete. Technická stránka je na svoji dobu rozhodně nadprůměrná, autoři použili a vylepšili Quake 3 engine a tak i díky němu byla hra hratelná i na opravdu starých strojích a nevypadala špatně. Takže podle mě se Návrat na hrad Wolfenstein rozhodně povedl a poslední díl hry, který vyšel v roce 2009 a není rozhodně špatný, se mu nedokázal přiblížit.

Pro: Grafika, Temná atmosféra, Prvky Sci-Fi a oklutismus, Příběh

+20
  • PC 100
Je velmi těžké psát komentář k této nesmrtelné klasice a mé srdeční záležitosti, ale zkusím to. RtCW je špička svého žánru - nabízí vše, splnuje vše a je naprosto bezchybná. Nabízí tu nejhutnější atmosféru, úžasnou hudební stránku, skvělý příběh, krásné grafické zpracování, perfektní dabing, hodiny akcí nabitého napětí a naprosto jednoduché ovládání. RtCW je vůbec první FPS válečná hra, kterou jsem kdy na mém stroji hrál. Uchvátila mě vším a já dodnes vzpomínám na hodiny zábavy s touto klasikou. Taky by se dalo řici, že jde o vůbec první mojí dohranou hru. Ale dost řečí, tento chabý komentář ukončím větou - nejlepší hra, jakou jsem kdy hrál. PS: Mafia je hned 2.

Pro: Vše ...

Proti: Nic ...

+20
  • PC 95
Báječná hra s perfektním dějem. Jedna z mála her,co mě opravdu bavila a pohltila celou svojí atmosférou. Celé zajímavé prostředí a vše v zajímavém duchu.
Občas strašidelné viz. katakomby či elektrické příšery chodící po rukou.
Suprové detaily -vyhrávání muziky ze starých gramofónu (Vilages)

Už začátek mi přišel parádní. Způsob boje vyhovující.

Grafika mi přišla též super a celé prostředí výborné.:)
K této hře se ráda vracím

Pro: detaily hry,grafika,příšery,děj a celá atmosféra hry

Proti: zvláštní konec..

+16 +17 −1
  • PC 90
Z her zpracovávajících druhou světovou na mě osobně RtCW zapůsobil nejvíc. Zprvu se zdálo, že půjde o klasické střílení nácků s nostalgickými odkazy na Wolfensteina 3D, ale pak hups, zjistíte, že pro nácky představujete jen vedlejší problém, protože ten hlavní se symbolicky nachází v hrobce! Atmosféra zhoustne úplně abnormálně, když jsem RtCW projížděl poprvé, musel jsem se při procházení kobek střídavě dívat z okna kvůli strachu, vážně. :) I prosté vylézání mumií z rakví, nebo typické klišé v podobě náhlého zhasnutí světel a vyhrabávání zombíků ze země zde skutečně fungovalo. Bylo to vynikající i na opakované procházení hrou.

RtCW není vyloženě geniální, či převratná hra, což taky dosvědčil fakt, že nebýt Enemy Territory, tak po stránce multiplayeru se hra příliš neuchytila. Ale singleplayer byl výborný! Hratelnost byla perfektní, chvíli arkádové střílení, pak trošku stealth mise. Likvidace vojáků a techniky se střídá s příšerami a všechno ať už rytmicky, nebo jen minimalisticky podbarvuje dobrá hudba.

Grafika vypadala díky ultraschopnému Quake 3 enginu výborně, snad jen v detailech trošku hranatě, ale stále velmi pěkně. Zbraně byly taktéž nadmíru vyhovující, zejména se člověk cítil mocně při burácivém zvuku headshotování vojáků Mauserovkou. Tahle hra pro mě dokonale naplnila škatulku klasické, chytlavé FPS, přičemž přinesla i něco navíc v podobě kvalitní atmosféry a atraktivního prostředí. Celkem dohráno 4x, takže není co dodat.
+25
  • PC 90
Návrat starého známého špiona Blazkowicze. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou někdy v době kdy vyšla a podruhé někdy v roce 2006.
V době po všech těch Hiddenech a Medalech jsem již nečekal, že se setkám s něčím takovým jako nácky, zombíky a Heinrichem dohromady.
Takže začneme dojmy: Co mě opravdu potěšilo byl začátek. Konečně jsem viděl začátek v pohyblivých barvách :) Hned po odpravení prvního nácka můžete opodál vidět pokusy na nebohých obětech, se kterými se v pozdější fázi hry setkáte. Hra nabízí slušnou hratelnost, ať už v akčních či stealth misích, výbornou grafiku a v neposlední řadě pestrou škálu zbraní od neefektivní kudličky, kopu či uchopeného kusu nábytku, přes FG42 (mimochodem má nejoblibenější) až po prototyp rotačního kulometu VENOM.
Zmínil jsem uchopení některých předmětů. Ano tohle byla nová vymoženost, kterou jiné hry na Q3 enginu neměly, a která tak dotvořila atmosféru - mohli jste převrhnout stůl a krýt se za něj a při těch zběsilých přestřelkách padalo brnění a lítali třísky židlí.
Další věcí, která je super je systém lékárniček, v tomto případě jídel. Ve všech ostatních střílečkách máte např. 81% zdraví, lékárna dá 25% a tak přes ní prostě přejdete a zmizí a vy máte stovku. Jídlo v RTCW zůstalo na talíři v nedojedené porci a dalo se pro něj tedy vrátit,pokud jste utrpěli další menší zranění za rohem.

Bohužel zombíci mi k srdci nějak nepřirostli. Když se vynoří z těch kobek, vydrží nemálo zásahů ze Stenu, který u sebe v té době nejvíce máte a ještě vyčarovávají život velmi rychle ubírající magické formule.
Takže nemrtvé bych z téhle hry vyhostil a spíš bych přidal, ještě více nepřátel na téma übersoldatů, které se náckové pokoušeli v laboratořích oživit. Hra sice obsahuje tvrdě naskriptované situace, ale ty v tomto případě dotvářejí výborný dojem ze hry. První setkání s monstrem, které se pohybuje pomocí rukou a z dolní části těla mu šlehají blesky bude navždy v mé paměti.

Na Wolfenstein (2009) se samozřejmě těším, už jen proto, že to vypadá na začátek nové série a dokonce založenou legendárními Raven Software.

Pro: vylepšený Q3 engine, výběr zbraní, projekty

Proti: zombies, Heinrich - to podsvětí s historií mi nesedlo

+11 +12 −1
  • PC 100
Return to Castle Wolfenstein byla první hra, kterou jsem hrál na svém prvním compu v lednu roku 2007. Když jsem hru poprvé spustil a bylo mi sděleno, že je to přímý nástupce stařičké hry Wolfenstein 3D, kterou jsem kdysi pařil u souseda, skoro jsem oněměl. Pokud vzpomenu, že se jedná o ne již nejmladší hru, dodnes obdivuji skvělou hratelnost, spoustu zbraní, příběh a velmi slušnou grafickou stránku. A nejen to. Přestože se hra může tvářit jako velmi obyčejná střílečka, postup hlavního hrdiny agenta Blazkowicze a smysl jeho počínání je vysvětlován srozumitelně podaným příběhem, který si hráč má možnost před začátkem každé mise připomenout a osvětlit si jej.

Dalším nemalým aspektem, který mě k RtCW táhne a co mi hru znatelně zpříjemňovalo, je hudební doprovod Billyho Browna, kterým je každá mise podbarvena a tím umocňuje velmi kvalitní atmosféru a nedělá hru v téměř žádném okamžiku nudnou.

Pokud jde o negativa, nacházím jich opravdu zanedbatelné množství. Patří mezi ně občasné grafické bugy, kdy zabitý nepřítel zůstane třčet půlkou svojí postavy ve zdi, kam se pár chvil předtímí sesunul, ale myslím, že dnes již této relativně starší hře lze tyto neduhy s naprostým klidem tolerovat.

Co dodat? Myslím, že tyto řádky hovoří za vše a že nikoho nenechávám na pochybách, že ze starších her je pro mě "Wolf" herní hvězdou, která mi nikdy nevyhasne a jejíž nedávným opětovným (v pořadí asi desátým) zopakováním (1/2012) se utvrzuji v tom, že mě hned tak bavit nepřestane.

Pro: i po letech skvělá hratelnost, srozumitelný příběh, výběr zbraní, doprovodná hudba

Proti: občasné grafické bugy

+32 +33 −1
  • PC 90
Orig/ Grafika 7/10 Hudba 10/10 Hratelnost 9/10 Zábavnost 8/10

Hru jsem dnes dohrál již podruhé. Poprvé to bylo v době, kdy to byla žhavá novinka a zároveň jedna z nejočekávanějších her tehdejší doby. Málokdy nové hry hraji hned když výjdou. Říkám si: "však jednou si je zahraji", ale Return to Castle Wolfenstein patří do kategorie her, které nepočkají.

Tato hra se vyznačuje především hutnou a silnou atmosférou, která vás provází po celou dobu hraní. Je to její největší deviza, která přetrvává dodneška. Je to taky hlavní důvod proč u hry zůstanete až do konce, protože příběh ač zajímavý a napínavý vás dnes již tolik neohromí. Je to dáno i in-game animacemi, které dnes již hodně nudí. Je na nich poznat, že vývoj v tomto směru hodně pokročil kupředu.

Po grafické sránce, přestože neohromí jako tehdy, to není žádná bída a párkrát jsem se ještě přistihl, že koukám po okolí a vyhlížím vstříc vzdáleným texturám. Co mi více vadilo byly zásahové body protivníků.Tehdy to bylo něco ohromného, teď jsem ale měl trošku problém si na to zvyknout. Působilo to hodně zastarale. Skoro jako bych hrál nějakou tuctovou střílečku.

Samotné hratelnosti to však moc nevadilo a nemít rozehrané i další hry a nepotřebovat spát, tak ji dohraji na jeden zátah. Jednotlivé mise jsou navrženy výborně a i když se jedná o lineární postup, tak se způsob plnení misí mírně střídá. Někdy je to pomalé plížení, jindy je potřeba projít misi bez prozrazení ale nejčastěji se jedna o frenetickou akci. Někdy jsem i bloudil a docela mě otavovala druhá epizoda, kdy se na mušku dostali kostlivci a podobná havěť. S nástupem lepších vojáků se zase vrátila parádní akční jízda.

Hru jsem dohrál za použití "save and load" postupu, protože některé úseky byly doslova smrtící. Závěrečný bos mi dal pořádně zabrat. Přesto se našli i chvíle kdy jsem se pln adrenalinu prostřílel celou mísí bez ztráty kytičky a za tyhle momenty jsem strašně rád. Jen škoda, že dneska už mulťák nikdo nehraje, zřejmě bych to protivníkům pořádně zavařil :-)

Na závěr snad jen dodám, že hra si opravdu zaslouží vysoké hodnocení. Když se totiž překlenu přes technické zpracování, dostanu pořád hru která je vyjímečná svou hratelností, zábavou, rozsahem a především výbornou atmosférou. Hru si schovám a za pár let si její atmosféru znovu rád připomenu.

Hru jsem začal hrát: 21.8.2008
Strávil jsem u ní: 12 hodin a 5 minut

Pro: prvotřídní a nestárnoucí atmosféra, délka, zbraně, nepřátelé, mise, prostředí

Proti: technické zpracování jež není to co bývalo, na třetí Návrat na zámek Wolfenstein si ještě chvilku počkáme

+41 +42 −1
  • PC 85
Return to Castle Wolfenstein je jedním z nejočekávanějších pokračování v herní historii (bez přehánění) a po jeho zahrání jsem rád, že jsem o něm mohl říct, že dopadlo na výbornou. Střílení nacistů nikdy nebylo tak zábavné (s výjimkou prvního dílu, samozřejmě), jako v RTCW. Především první část exceluje. Ve druhé se supervojáky už to trochu ztrácí na hratelnosti (supervoják vystřelí jednou a jste doslova v řiti), ale i tak je to výborná hra. Doporučuji i její síťovou verzi Enemy Territory, která je úplně zdarma.

Pro: zbraně, velký počet nacistů, touha zabíjet, atmosféra

Proti: chybí Hitler, ale toho jste vlastně zabili už v prvním díle :)

+18 +20 −2
  • PC 100
Hra u ktere sem se stoprocentne misty bal a stoprocentne sem si ji celou az do konce uzil jako jednu z mala her co sem hral :), na novyho Wolfensteina mam spoustu krasnych i kdyz obcas do trenek volajicich vzpominek :) u me dostava 95% jenom proto ze skoncila az moc brzo, ale ja chtel hrat dal :)....je videt ze nacismus a paranolmani jevy jdou dohromady i ve svete pocitacovych her a u RTCW to plati dvojnasob.

EDIT: nemůžu si pomoct, ale RTWC je pro mě opravdový unikát mezi atmosférickými střílečkami :-) musím proto své hodnocení navýšit na stoprocent.

Pro: atmosfera, neoriginální ale naprosto pohlcující příběh, stylizace, hudba, hratelnost

Proti: kratkost a taky to ze nemci prece jenom mohli mluvit nemecky a ne jenom s prizvukem :)

+24
  • PC 65
Druhá svetová s nadýchom nacismu má svoje zvláštne "čaro" aj samotné prechody z dávnej histórie (úvod v kobkách) až do sci-fi hávu vo forme Mengeleovského bioinžinierstva nie sú až tak rušivé, ako som sa pôvodne obával. Problém Návratu do kláštora Wolfenstein je ale stereotyp a jenotvárnosť misií, ktorú ešte zvyrázňujú neskoršie WWII pecky ako Call od Duty. Ostane len najlepši rotačný gulomet v histórii PC hier a tie hákové kríže.
-10 +5 −15
  • PC 65
Celkem pozoruhodná fikce (v náccích a "co by bylo, kdyby Hitler investoval do ABC místo XYZ" rozumování se nemálo rochním) ve svižňoučkém Quake 3 enginu - alespoň než hratelnost RtCW nabere velmi, VELMI dekadentního směru. :(

Vybavuji si, že zhruba v době, kdy jsem se začínal nesměle šolichat kolem her, se tahle věc dost prala o high end a tak vůbec s Aliens vs. Predator 2. Z odstupem času (a mudrcovským plnovousem místo mlíka u brady, erhm) tenhle minisouboj nechápu - AvP 2 je po všech stránkách jasně lepší.
-3 +7 −10