Komentáře

V současné době píšu komentáře už prakticky ke všem hrám co dohraji, což vede i k tomu, že už během hraní přemýšlím jaké dám hodnocení a co budu psát. To se samozřejmě během hry mění, a původně pozitivnější číselné hodnocení se změnilo na takové které vidíte. Jedna myšlenka však zůstala po celou dobu, a to popsání hry jako „zvláštní“.

Je to taková ta verze slova zvláštní, jako když chcete seznámit dvě osoby. A jednoho druhému popíšete stylem „Je fajn, ale zvláštní“. Obvykle chce to slovíčko skrýt nějakou velkou charakterovou vadu či chybu. A podobně je to s Remothered. Je fajn, ale zvláštní.

Začneme od začátku. Hrajete za mladou ženu, která je kombinací Clarice Starlingové a Dany Scullyové. Občas bývá v materiálech hry a podobně popisována jako křehká a slabá žena, která se musí schovávat před monstry. To jistě není pravda. Rosemary je naopak velmi silná, schopná a odvážná. Zamyslete se. Ten idiot z Outlastu se dovede jen schovávat, ale Rosemary po nepřátelích hází věci, případně je pořádně bodně nožem nebo šroubovákem a prostě je neuvěřitelně cool! Ano, Rosemary mě bavila, a je to vynikající postava se zajímavou minulostí.

Když už je řeč o nepřátelích, ti už mě tak nebavili. Hra je koncipovaná jako klasická adventura, tedy chodíte po domu, hledáte věci, a řešíte s nimi překážky. To je super, a ve skutečnosti prostor není asi tak velký a předmětů není tak moc, abyste se nějak výrazně ztratili. Ale ti nepřátelé jsou v tom otravní, zvlášť od druhé kapitoly. Bez výčitek říkám, že jsem asi od poloviny hry občas koukl do návodu, protože jsem prostě nechtěl probíhat domem a hledat důležité věci, když vás prakticky na každém kroku někdo sledoval. Není zábavné se plížit bezcílně sem a tam, prostě ne-e. Je to pomalé a frustrující. Nepřátelé se navíc umí zázračně teleportovat, takže i když je necháte v nižším poschodí, tak voalá – objeví se nečekaně nahoře.

Jde o to, že hra skutečně nabízí jen pár kroků než dojdete k cíli. Ale ti nepřátelé ve vás probouzejí nejistotu, strach a hru uměle prodlužují, protože nemáte čas a prostor. Kdyby ve hře nepřátelé nebyli, byla by o neskutečný kus kratší, ale to není přeci známka dobrého desingu a adventury. Výhodou lineárních walking simulátorů s nepřátelí je to, že se tam alespoň to prostředí mění.

Uznávám však, že za druhou polovinou hry se to trochu zlepší, protože adventurní prvky šli do pozadí pro větší akci. Nemohu uvěřit, že to říkám, ale nesmírně to pomohlo. Ale závěr to zase celé přivede do kopru. Zkrátka jak horská dráha.

Hru je možné ukládat pomocí zrcadel s metronomy, kterých je po době jen pár. Metaforický smysl těchto ukládacích procesů je časem vysvětlen, ačkoliv racionálně to smysl nedává. Ale střízlivě – kdy to smysl dává, že? Problém je, že nakonec i stačí jen utíkat od jednoho zrcadla k druhému, protože uložit hru jde kdykoliv, když nejste v přímém ohrožení. Hru pak stačí znovu nahrát, a nepřítel se nově objeví na náhodném místě v domě.

Hratelnost tedy ne příliš dobrá. A potom přijde další kříž v podobě velmi špatné optimalizace. Nakonec jsem musel přes nastavení grafické karty násilně hru ukotvit na 30 fps, abych z toho něco měl, a i to občas blblo. Což je zvláštní, protože textury jako celek ani nejsou moc dobré. Zkrátka další špatný port do portfolia.

Největší výhodou Remothered je dozajista příběh. Někdo by řekl, že to bylo klišé, ale podle mě to byl spíše roztomilí tradiční thriller. Nechutný, ale úžasný. Je příjemné, že tam není jediný velký přešlap. Zkrátka psychologický horror hrající podle logických pravidel.

Příběh je také jediným důvodem, proč jsem hru dohrál a pro se vám dostává vzácného okamžiku, kdy jsem i v komentáři drsný. Protože ani ten zajímaví příběh, který měl donutil hrát dál, neomluví to neskutečné množství přešlapů. Je to škoda, byl tu totiž velký potenciál. Jsem rád, že jsem si koupil jen první díl, protože za tu cenu – a pro ty stejně smíšené recenze – mě ke dvojce zatím nic neláká, ačkoliv příběh není ani z daleka u konce.

Ale kdo ví. Možná si to za rok zahraju, a budu nadšený, jak se tvůrci zlepšili.