Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >
  • PC 100
Stojím v observatoři, pode mnou se nachází jeden z nejzáhadnějších fyzikálních a vesmírných úkazů a v mých uších se začínají ozývat nenápadné tóny, při kterých mě mrazí. Není to nepříjemné, naopak se mi v hlavě honí myšlenky, jak vědomí blízké smrti může působit klidně. Tato smrt je nevyhnutelná, opakující se a zahynout v záři supernovy se nepovede jen tak každému...

Bude to znít asi jako klišé, ale je to příběh, díky kterému mám tuhle hru velmi vysoko ve svém pomyslném žebříčku her. Vesmír, ve kterém jsem se ocitla, působil strašně netečně. Věci se dějí plánovaně: budova se zhroutí přesně v dané minutě, chodba bude zavalena pískem v tomto čase a ve 22. minutě rozzáří obrazovku výbuch supernovy. Jaký smysl má moje zkoumání věcí minulých, odkrývání tajemství Vesmíru, jeho vzniku a zániku, když vše stejně za chvíli skončí? Jak si zachovat tvář před obyvateli mé domovské planety, že letím do Vesmíru poprvé, když je to doopravdy po 50.? Takové stísněné pocity samoty jsem už dlouho při hře nezažila.

Ovšem naděje, že vše zvrátím, mě hnala vpřed a musím říct, že nad tím, co jsem postupně zjišťovala, jsem žasla, jak propracované to bylo a jak chytře byl příběh vyprávěn. Postupně jsem si jak puzzle skládala jednotlivé dílky k sobě a má naděje, že nezůstanu uvězněná v nekonečné smyčce, se zvyšovala. Každá z planet byla originálním něčím jiným a postupně jsem poznala tajemství, která každá z nich ukrývala. Také jsem se naučila základním pravidlům kvantové fyziky, poznala, jak je důležité být vědomým pozorovatelem a zjistila, jak se dají zničit vlákna časoprostoru, když jsem potkala samu sebe.

Hra pravidelně vzhledem k situaci měnila hudební motivy a každý z nich se mi vryl do paměti. Nejen tím, že jsem je slyšela mnohokrát, ale hlavně svojí krásou a tím, jak úžasnou atmosféru ve hře navozovaly. Povedená stylizovaná grafika to dotahovala k dokonalosti. Potkala jsem sice pár bugů a občasné mrzení s ovládáním (i přesto, že jsem hru hrála s ovladačem), ale pozitiva výrazně převažují. O této hře je velmi těžké psát, protože vyniká zážitky a poznáním, jenže to nejde psát bez spoilerů. Po dohrání ve mně zůstává obdiv k tomu, že je někdo schopen stvořit něco tak silného, a hořkosladké pocity - smutek a strach, že vše jednou skončí, a radost z toho, jakým fascinujícím místem Vesmír je.
+26
  • PC 90
Ono je těžké napsat cokoliv o tomto klenotu, jehož největší síla spočívá v nevědomosti a průzkumu. Na férovku pokud tuhle hru chcete hrát, řiďte se jen tím, že lidi říkají, že je to dobré, věřte jim, a nehledejte o hře žádné jiné informace. Pokud si to někdy zahraju znovu, tak zážitek už nebude stejný, protože budu *vědět*. Proto pojmu tenhle komentář jinak, a popíšu bez nějakých značných spoilerů část hry, kdy jsem si uvědomil, že hraju něco výjimečného.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #27 : Už je to po sedmé, co explodovalo slunce, a já se probral blízko své vesmírné lodi. Přestávám se bavit se svými lidmi, protože mi nikdo nevěří, že tohle všechno už se stalo a rovnou mířím výtahem do kabiny. Ze zápisů jiné(prastaré?) civilizace jsem zjistil, že na "duté" planetě by se mělo nacházet jejich město. Nastavuji autopilota a cestou si všímám prolétající komety. Pokud zase vybouchne slunce, mohl bych na ní zkusit přistát. Z myšlenek mě vytrhává sopečný měsíc. Nečekal jsem, že chrlí šutráky až dolů na planetu. Urychleně vypínám autopilota a snažím se manévrovat kolem letících šutrů. Přistání/zřícení na planetě bylo drsné, takže jsem před průzkumem musel opravit trysky a trup lodi. V dálce poznávám světla nouzového modulu jiné(prastaré?) civilizace. Gravitace je naštěstí menší než na mojí domovské planetě, takže se k modulu dostávám během několika skoků. Bohužel pro moje trysky, během posledního skoku znovu vychází bombardující lávový měsíc a utrhává se mnou kus planety. Řítím se dolů a zjišťuji několik děsivých faktů. První je, že planeta je opravdu dutá. Druhý je, že to bude asi tou černou dírou, do které padám. A třetí, že se možná dřív zabiju o ten polorozpadlý most, pokud správně nezapnu trysky u obleku.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #28 : Bolelo to, ale žiju. Čas je nyní můj nepřítel. Dobrá třetina planety se už propadla do černé díry, ale stejně nacházím nové a nové texty na překlad. Procházím obřím vertikálním městem prastaré civilizace, které je vybudované do nitra duté planety. (Dává to smysl, když povrch do nekonečna bombarduje měsíc) Naplňuje mě smutek, když vidím padat do černé díry část města, kterou jsem nestihl prozkoumat. Z textů jsem zjistil, že by se měl zde nacházet "kvantový chrám". Snažím se sledovat směrové značky a nebezpečně přeskakuji z budovy na budovu kvůli částem, kde již chybí celé ulice. Trysky a kyslík jsou na polovině. Čas je můj nepřítel víc než kdy dřív.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #29 : Umřu tady. I když jsem měl jen třetinu kyslíku a téměř prázdné trysky, věřil jsem, že se dokážu vrátit na povrch do své lodě a obojí doplnit. Při troše štěstí i vyléčit svá zranění. To se změnilo během zapínání gravitačního tunelu do kvantového chrámu. Opět jsem viděl padat část města do černé díry, ale tentokrát se na konci onoho kusu nacházela moje loď. Nemám jak se vrátit domů. Sakra, za chvíli nebudu mít ani kyslík. Můžu spoléhat na to, že se znovu objevím u své lodi, i když mě tentokrát nevaporizuje slunce? I kdyby ne, tak poslední, co udělám před smrtí, je, že navštívím kvantový chrám.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #30 : Kvantový chrám je na dohled. I když už je většina planety pohlcena, gravitační tunel stále funguje a nezastavitelným tempem se blížím k ohromné stavbě. V jednu chvíli se mi zdálo, že tunel mění směr. Nebyl to ale tunel, co změnilo směr. Byl to chrám, který změnil směr dolů k černé díře. Byl jsem tam blízko! Dívám se na prázdno, co zbylo po chrámu, a uvědomuji si děsivou věc - gravitační tunel stále funguje. Již nesměřuji k chrámu, ale k volnému pádu, končícím černou dírou. Začínám panikařit a používám poslední zbytek trysek. Vymanil jsem se z tunelu, ale gravitace černé díry mě okamžitě chytla. Tohle je můj konec.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #31 : Nechápu to, ale nejsem mrtvý. Zatím. Jsem uprostřed vesmíru a všude jsou trosky planety kolem něčeho, co vypadá jako... bílá díra? Od myšlenek a teorií mě zpátky do reality vrátilo výstražné pípání oznamující kritickou zásobu kyslíku. Rychle se snažím mezi troskami najít mojí loď. I když už mi náplň do trysek došla, stále ještě můžu k pohybu použít poslední zbytky kyslíku v obleku. Velmi, VELMI opatrně. Našel jsem loď, ale identifikátor ukazuje, že je 8 kilometrů daleko. Na to mi zásoby kyslíku nevystačí. Stejným směrem jsem ale zahlédl něco, co vypadá jako vesmírná stanice a je mnohem blíž. Nevím jestli funguje, nevím jestli se dostanu dovnitř, ani nevím, jestli je na ní kyslík. Vím ale, že je to moje poslední šance.

Záznam Hvězdného Dobrodruha #32 : Mentální poznámka - jednou za čas si připomenout, jak krásné je vlastně dýchat. Kromě blahodárného kyslíku obsahuje stanice i další texty. Vypadá to, že je postavená stejnou civilizací, co žila ve vertikálním městě. Další texty mi nejdou pořádně přeložit, protože jako by venku zhaslo všechno světlo... Ale ne. Tohle už jsem zažil. Pohled z okna mi potvrdil nejhorší obavy. Supernova polykající mou soustavu. I přes to všech

Záznam Hvězdného Dobrodruha #33 : Už je to po osmé, co explodovalo slunce...
+13