Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 70
Dark Souls z wishu. Takto by sa dal s prižmúrením oboch očí Nioh opísať. Ono to možno naozaj znie nelichotivo, ale veľké množstvo vecí, ktoré robia hry od FromSoftware, robí aj Nioh, ale vždy o kúsok horšie.

Nepriatelia sú celkom zaujímaví, ale vzorce chovania sú podobnejšie a nie je ich až tak veľa druhov ako v Dark Souls, hoci hra je dlhá. Hra obsahuje zaujímavé lokácie, niektoré dokonca s extra silnou atmosférou, ale hra nie je jeden poprepájaný otvorený svet, ale jedná sa o samostatné misie, ktoré sú častokrát lineárnejšie a koridorovejšie, hoci sa nájdu aj zaujímavejšie a s použitím skratiek. No ale narozdiel od Dark Souls, Nioh sa nehanbí lokácie doslova recyklovať. Áno, úplne rovnaké, len s iným rozmiestnením nepriateľov a lootu a možno tam, kde bol záver a boss je teraz štart a záver je tam, kde bol predtým štart. A niekedy recykluje aj trikrát, alebo štyrikrát. Je pravda, že sa to týka hlavne vedľajších úloh, ale to na veci nič nemení. Navyše vedľajšie úlohy budete chcieť plniť tak či tak, ak chcete lepší loot alebo mať dostatočný level a negrindiť hlavnú misiu, pretože misie sa tu dajú kľudne opakovať.

No a ten spomínaný loot. Pripravte sa byť zahltený ako v Diable, padá toho veľa, padá to všade a vyzerá to rovnako, akurát to má o kúsok lepšie štatistiky. Našťastie sa dá loot predávať a recyklovať tak do náhrady za duše pre levelovanie alebo darovať duchom Kodama na nejaký ten bonus. No a čo ten spomínaný level? Narozdiel od Dark Souls alebo Sekira je v Nioh level hráčovej postavy oveľa podstatnejšia vec, pretože tam, kde v Dark Souls vyhrával skill, v prípade Nioh treba mať aj level, inak hráč dáva malé zranenie alebo je naopak ako z papiera, hoci ešte pred hodinou v inej misii sa cítil ako tank.

Ok a prečo vlastne dávam stále hodnotenie 70%, keď len kritizujem? To, čo je na Niohu dobré, okrem atmosféry niektorých lokácii je vlastne aj boj. Oproti Dark Souls je rýchlejší a nutne agresívnejší. I z hľadiska protivníkov rozdelených na ľudí a tých nadprirodzených (nemŕtvi, oni, duchovia atď...) to pôsobí, ako keby boje s ľuďmi predbehli konceptuálne Sekiro vo vyčerpaní a odokrytí protivníka a následne v zasadení kritického úderu a tento boj je aj viac o odrážaní útokov. Naopak boje s nadprirodzenými bytosťami sú častokrát klasickejšie "soulsovejšie". Čo ale Nioh má a "fromovky" nie, je možnosť vylepšovať si pre určitý typ zbrane (napr. dva meče, kopija atď.) útoky a odomykať ďalšie špeciálne. Okrem toho pri každej zbrani vie hráč aktívne počas boja meniť medzi vysokým, stredným a nízkym postojom, pričom každý postoj ponúka iné útoky na inú hru, niektoré sú defenzívnejšie, niektoré agresívnejšie. V tomto je zaujímavé to, že napr. ak hráte na kopije, ako som hral ja, tak odlišné útoky a taktiku vám neponúka konkrétny kus zbrane, ktorý používate, ale jej typ, práve vybraný postoj a odomknuté, používané schopnosti. To prospieva aj plynulejšiemu zlepšovaniu sa v hre, pretože v podstate nabalujete nové veci na to, čo už poznáte, miesto toho, aby ste predošlú zbraň a jej movesez zahodili v prospech novej. To dopĺňa hra o niekoľko ďalších mechaník ako Ki pulse, ktoré hru na jednej strane komplikujú, ale zároveň robia aj zaujímavejšou.

Podstatná časť tohto typu hier sú bossovia a niektorí boli naozaj zaujímaví, avšak najťažší pre väčšinu hráčov bol asi ten prvý "japonský", kde hráč ešte nepozná tempo hry, herné mechanizmy a nemá v podstate odomknuté žiadne schopnosti. Väčšinu ďalších bossov som už zabil na 1-2 pokus s výnimkou asi jedného historického generála v v 3/4 hry. Čo bolo trochu nedomyslené a hlúpe mi prišlo, že boss arény majú niekedy dosť objektov, o ktoré sa viete počas kotúľu alebo pohybu nechtiac zaseknúť/zablokovať a umrieť a aj potom to, že za chyby sa tu niekedy platí instakillom, pretože viacero nepriateľov a hlavne minibossov ak vás trafí, tak spustí reťaz útokov, ktorým sa už následne nevyhnete a síce neumriete na prvý alebo druhý úder, ale nemáte sa im aj tak ako vyhnúť. Škoda je aj v recyklovaní mnohých bossov, ktorí sa neskôr v hre vyskytovali ako minibossovia alebo regulérni nepriatelia. Myslím si však, že pre milovníkov žánra a japonskej mytológie a histórie hra i tak stojí za zahranie.

Pro: atmosféra, zaujímavé možnosti boja a bojových schopností

Proti: recyklácia lokácii a (mini)bossov, lineárnejší level design, málo druhov nepriateľov, priveľa lootu

+11
  • PS5 90
Nioh je skvělá hra pro ty, kdo se nemůžou rozhodnout, zda investovat několik desítek až stovek hodin do četby Clavellova Shoguna nebo pařby souls-like hry. Z toho prvního si bere zasazení do feudálního Japonska v roce 1600, silnou přiběhovou lineární linku a hlavního hrdinu, který skutečně nemá daleko do knižního Johna Blackthorna. Samozřejmě až na několik rozdílů. Předně, svět Niohu je prošpikován japonským folklorem a mytologií, asi tak jako Zaklínač tou slovanskou. Najdete ji doslova všude – je předobrazem pro samotné bossy a některé z řadových nepřátel, je vetknuta do názvů (nebo jmen?) vašich zbraní a téměř veškerého vybavení, je rozeseta a často rafinovaně skryta v samotných úrovních skrze „kouzelné“ skřítky Kodama, je přítomna v samotném skill tree skrze Omnyo magii a mohl bych pokračovat. Pokud vám toto téma něco říká nebo vás alespoň zajímá, bude pro vás Nioh zcela unikátní a pohádkově krásnou hrou sám o sobě.

A pak je tady ten druhý rozdíl.

Pamatujete, jak v románu Shogun přistál John Blackthorne (ještě dlouho ne Anjin) v Žaponsku a začal kosit tamní samuraje na cestě k... Ne? Já taky ne. Protože zde už knižní paralela končí a sklání se před uměním studia Team Ninja, které vystavělo vizi Niohu na kombinaci Dark Souls, Ninja Gaiden a Diabla. Zde je třeba zdůraznit, že Nioh není prvoplánová kopie nebo jen japonská verze Dark Souls, vždyť vývoj této hry se datuje již od roku 2004, byť dalších 10 letech procházel design a samotná myšlenka turbolentním vývojem. Nicméně pozdější inspirace se samozřejmě nezapře. Paralely k Dark Souls najdeme ve svatyních, které zde slouží jako soulsovská ohňiště, v amritě – místní verzi duší, nebo v samotném procesu umírání, který vás vrací na nejbližší záchytný bod a obnovuje většinu řadových nepřátel v úrovni. No a samozřejmě i v klasicky vyšší obtížnosti a souboji s bossy. Diablo hra připomíná neuvěřitelným množstvím variant vašeho vybavení, třídami a konkrétními druhy zbraní, kompletními sety a setovými bonusy, zpočátku chaotickou barevností a jakýmsi vizuálním smogem, atd. A Ninja Gaiden hře zapůjčuje skvělý a velmi komplexní soubojový systém, vedle kterého je Bloodborne pomalejší brácha a Dark Souls připomíná vyloženě zpomalený film s chudým středověkým rytířem v hlavní roli. Skutečně, Nioh je naprostý nejen vizuální hurikán a kdo chvíli stál, již leží mrtvý opodál.

Z hlediska základního designu světa je Nioh rozdělen na regiony, které odpovídají skutečné geografii Japonska a v každém z nich vás čeká několik misí, hlavních, vedlejších i těch pro extra masochisty, nazvaných Twilight missions. Prostředí se často recyklují, nepřátelé také. Poměrně velká část hry je tmavá, prší nebo se odehrává ve stísněných klaustrofobických prostorách. Na konci drtivé většiny misí je samozřejmě boss. V těch horších případech i dva. O dalších aspektech Nioh, bojových postojích, vlivu familiarity na bonusy vašich zbraní, komby, možnosti upgradovat nebo modifikovat gear, o možnostech profilovat postavu, o Onmyo magic a Ninjutsu, o Ki pulzu, o bossech nebo Living weapons a o mnoha dalších zajímavých možnostech, vrstvách a mechanikách, které hra nabízí (ale často nenutí) by se dalo psát ještě dlouho. Důležitější je odpovědet na otázku, jak se Nioh hraje. A odpověd je jednoznačná: Fantasticky.

Nioh je hra, která vás učí. Učí vás trpělivosti a pokoře, učí vás soustředění, učí vás učení se (!) a učí vás tomu, že nezáleží na kataně nebo ruce, která ji drží, ale na pevné fokusované vůli toho, kdo tu ruku (nebo gamepad) ovládá. A je to také hra, která neuvěřitelně odměňuje. Soulslike hry jsou pro mě obecně generátory silných unikátních emocí, které u jiných her nemám a Nioh je i v tomto ohledu mimořádný. Kdo si hrou prošel a dohrál ví, o čem mluvím. Nepamatuju se, že by mě v některé jiné hře bavilo tolik grindovat, že by mi grind nahradil jakousi zenovou mediaci. Ale tady ano. Nepamatuju se, že bych měl u jiné hry radost z toho, že si trénuju novou třídu zbraní, kterou přitom nechci používat, jen kvůli radosti z procesu (a progressu) samotného. A i přes čím dál zjevnější recyklaci prostředí a nepřátel mě hra bavila stále víc, protože Nioh je krystalická gameplay a radost z hraní a ten zbytek se stane pouhou kulisou, stejně jako je pouhou kulisou fitko (dojo?), když prožíváte radost z pohybu samotného.

Největší husarský kousek se však hře povedl až v samotném závěru a kdo je citlivý na spojlery, ať nečtě dál (podmíněné skrývání textu nemám rád, protože ruší jeho strukturu). U podobně dlouhých a náročných her jsem zvyklý, že mi na konci už dochází energie a chci hru dohrát. Přeci jen, i hráč si nějak rozkládá energii jako při běhu na delší trať a orientuje se na nějaký předpokládaný konec. A u soulsovek obecně často protínáme cílovou pásku z posledních sil. Nioh dokáže to nejlepší nabídnout až na samém konci a vyždímat z hráče víc, než si myslel, že v sobě má. Poslední (resp. předposlední level) je fantastický. Vizuálně, herně, konceptuálně. A emocionálně. Čeká vás v něm sedm bossů. Sedm. U prvních čtyř tušíte, že pouze otevřou cestu někam dál, ale pak to přijde. První „final fight,“ druhý a hned na to třetí. Až v poslední úrovni jsem zjistil, co vše jsem se naučil a poprvé (a naposled) za celou hru jsem používal mechaniky, bez kterých jsem se před tím obešel. Přepínání různých zbraní a různých postojů v průběhu jednoho bossfightu, kombinace precizního pohybu, naprostého soustředění a bojového umění. Hráč je na konci a konečně bojuje jako o život. A když mu gamepad konečně vypadne z ruky, opařeně sleduje závěrečné titulky a je šťastný, že to dokázal, tak ještě netuší, že ten poslední bossfight ho ve skutečnosti teprve čeká. Tímto náročným nekompromisním koncem a totálním vyždímáním hráče si u mě Nioh získal nehynoucí respekt a pokládám ho za herní klenot, jehož skutečná krása se rodí v „krvi a potu“ a zůstane, i když bude mnoho krásnějších her zapomenuto. Sayōnara.
+16
  • PC 70
Jako fanoušek série Dark Souls jsem se na tuto hru hodně těšil a těch podobností právě k Dark Souls se tu dá najít dost. Hra je na první pohled fakt těžká, prakticky kdokoliv je schopný mě zabít, o extra těžkých bossech nemluvě. Jsou zde svatyně, které mají podobnou funkci jako bonfiry v DS, čili ukládání pozice a respawn většiny nepřátel. Jinými slovy, to přirovnání se vyloženě nabízí, ale přitom si hra jde tak trochu i svou cestou a to rozhodně není na škodu.

První odlišností, které jsem si všiml, bylo jistě velké množství předmětů. V nich se pořádně vyznat je docela náročná práce, čemuž moc nepomohou jejich japonské názvy. I po dohrání hry se těmi názvy nedokážu prohrabat a tak se orientuju především podle ikony a případně opakovaně čtu popisky. U některých předmětů se mi stávalo, že jsem i po přečtení popisků nechápal význam jejich účinků a tak jsem to musel googlit na internetu.

Další odlišností je obrovské množství atributů a schopností, které se tu evidují s tím, že mnohé z nich se dají vylepšovat. Jsou to základní atributy, konkrétní schopností u jednotlivých typů zbraní, ninjitsu pointy, onmyo pointy, zběhlost ve zbraní, familiarita zbraně, fame pointy… Jinými slovy je toho spousta a určitě jsem ještě na něco zapomněl. Na začátku je tedy fakt doslova peklo se v tom nějak vyznat a nepokazit si tak build postavy.

To samé peklíčko přichází i v ovládání během soubojů. S rostoucím množstvím získaných schopností ve zbrani přichází spousta možností, jakým způsobem se bojuje a to se všechno ovládá různými kombinacemi tlačítek na ovladači a to ještě v závislosti na postoji. Plus některé chvaty se ovládají stejným tlačítkem a je tak potřeba nastavit, že se bude dělat jeden chvat na úkor druhého. Zní to hrozně náročně, ale pokud to hráč všechno dostane pod kůži, může se svojí postavou dělat hodně dobré kousky. Já osobně jsem asi někde mezi, určitě jsem se nenaučil efektivně přepínat postoje během souboje, ale i tak se mi podařilo základní hru dohrát.

Další náročnou disciplínou na pochopení je kovárna. Zde je možné si nechat ukovat předměty, vylepšovat předměty, očarovávat, atd. To vše samozřejmě za peníze. Když jsem si tam pak chtěl vylepšovat oblíbené brnění (používal jsem set Warrior of the West), tak to později stálo obrovské částky, takže se mi spíše vyplatilo někde danou část brnění získat třeba z fantoma než si to sám vylepšovat. A nebo jsem to pořádně nepochopil.

Příběh hry mě docela chytil. Na začátku jsem si ale říkal, jestli náhodou nehraji druhého zaklínače, protože hra začíná tak, že je hlavní hrdina s dlouhými bílými vlasy ve vězení. Interně jsem tak začal Williamovi říkat Geralt. Jinak hlavní postava Williama vychází ze skutečného mořeplavce, který se stal Samurajem. O něčem takovém jsem do té doby nevěděl, takže jsem se zase dozvěděl něco nového. Jinak s japonskou kulturou obecně nemám moc zkušeností, takže spousta věcí je pro mě neokoukaná a tak mě celý průběh bavil.

Design hry mi ze začátku zase připomínal Dark Souls. Postupné probojovávání se, hledání zkratek, které při případné smrti ušetří cestu, čas a hlavně životy, bojování s minibosem. Vzhledem k častému umírání na obyčejných nepřátelích jsem zjistil, že mi tři základní elixíry rozhodně nebudou stačit a tak jsem se dal na hledání Kodamů, kterým díky jejich vzhledu interně říkám "Alzáci". Moje první setkání s bossem nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem původně čekal, takže super. Následně jsem ale zjistil, že hra není jednolitá jako Dark Souls, ale rozdělená do samostatných misí, což nemusí být hned špatně. Stejně tak je zajímavé, že design jednotlivých misí se mění. Někdy je postavený na zkratkách, jindy na postupu k dalším svatyním, atd. Jinak mým největším zásekem byl asi hned druhý boss Hino-Enma. U ní jsem zkysl asi 4 hodiny, než jsem se pořádně naučil její moveset. Její porážka mi pak přinesla klasický slastný pocit velkého vydřeného vítězství, který mám tak rád. Později jsem se už dokázal slušně zdokonalit v technice hraní a buildu postavy, takže se už žádný větší zásek naštěstí nekonal. Plus jsem později objevil na bosse velmi účinný Sloth talisman. Asi nejvíc jsem si ale zanadával v oblasti s vodou, do které jsem padal s až moc velkou pravidelností.

Co se mi ale moc nelíbí je až moc časté opakování. Týká se to již navštívených map, kde se odehrávají submise. Ty na vyloženě stejném místě se ještě dají akceptovat (i když časem nudí), ale to že se naprosto stejná mapa submise opakuje v úplně jiné oblasti už začíná být divné. Stejně jako je hodně otravné neustálé bojování se stejnými bossy. Na Onryokiho a Nueho jsem tak začal být velmi rychle doslova alergický. Stejně tak zamrzí i opakující se hudba u bossů.

Co mě ale vyloženě naštvalo a stálo nějaké body z mého hodnocení je přechod do DLC oblasti. Dohrál jsem základní hru, s odřenýma ušima jsem ještě zvládl oblast v Londýně (klony Kelleyho a Hundred Eyes mi dali fakt zabrat), ale následný přesun do DLC mi už svým o 50 vyšším levelem naznačovalo, že něco není v pořádku. Prakticky každý nepřítel byl pro mě problém, hlavně ti větší ve vesnici, kteří mě dali na dvě rány, zatímco já jsem je likvidoval celou věčnost. Nakonec se mi podařilo se dostat k bossovi, ale ten byl pro mě tvrdou stopkou. Jeho úspěšný útok byl pro mě prakticky fatální, zatímco já mu svým útokem ubíral jen malé množství životů. Tímto způsobem bych ho musel likvidovat tak čtvrt hodiny s tím, že jakákoliv moje chyba znamenala prakticky jistou smrt. To mi přijde bohužel těžce nezvládnuté. Na jednu stranu chápu, že DLC vyšlo až po nějakém čase a mezitím se hráči nalevelovali a získali kvalitní divine vybavení. Pro mě jako hráče, který má k dispozici DLC hned to ale znamená hodiny a hodiny farmení levelů a vybavení, bojování s fantomy, opakované procházení již navštívených míst v twilight misích, bojování s více bossy najednou (pro mě zatím nemožné) nebo opakované bojování s bossy v abyss. To mě po čase tak nějak přestalo bavit a tak jsem se na DLC nakonec vykašlal a to je fakt škoda, protože mě to procházení nových oblastí celkem bavilo. Ale třeba se ke hře časem někdy vrátím, uvidíme.

Celkově mě hraní hry fakt bavilo, přišlo mi to jako takové dynamičtější a rychlejší Dark Souls v kombinaci s Diablem a jeho množstvím předmětů. Souboj s bossy byl těžký ale férový. Nepřátelé byli celkem originální (hlavně živá stěna), ale časem se hodně opakují. Nemožnost plynulého přechodu do DLC je pak pro mě slušnou podpásovkou.

Pro: Rychlé souboje, spousta možností vývoje postavy, příběh, bossové

Proti: Hodně předmětů, časté opakování misí i nepřátel, nemožné plynule přejít na DLC

+28
  • PS4 80
Jakožto člověk, co si přímo zamiloval Dark souls hry, jsem neodolal nabídce zahrát si Nioh, jejíž techniky vycházejí právě ze souls her. Po protrápeném dohrání plném nadávek a pocitů euforie je tedy konec. A jaká hra Nioh je?

Pokud hru porovnám s dark souls, Nioh by neobstálo moc dobře. Příběh, který je v dark souls skvělý (a za tím si stojím), zde prakticky není. Nedozvíte se motivy hlavního záporáka, v podstatě jen postupujete kupředi a kydlíte nepřátele. Přesto inspirace japonskými bájemi působí velmi dobře.

Největší problémy jsou zde s bossy. Ty jsou podle mě ještě o něco těžší než v soulovkách. Oproti tomu není problém se k nim dostat. Co se technik týče, nejvíce mi vyhovovalo kopí kvůli velkému dosahu, který eliminuje výhodu protivníků. Kombinoval jsem ho se sekerou, která má prostě strašně cool a zábavné pohyby :) A magie je klasicky velmi zvýhodňující. Škoda, že jsem její výhody objevil až na samotném konci.

Jelikož jsem do hry investoval spoustu času, dovolím si zhodnotit nejvíce a nejméně oblíbené lokality a bose.
Nejlepší lokality: 1. Falling snow. Nádherná zasněžená lokace. Příjemná změna oproti šedi ostatních prostor. 2. Sekighara. Bitevní pole, napínavá akce, spoustu zkratek a zákoutí. 3. The source of evil. Kombinace multiplayeru a neustálého výhledu na budoucího bosse dělá z této lokality jednu z nejzábanějších v celé hře. Občas frustrující, ale stále velmi zábavnou.

A nyní k opačné straně mince, a to nejhorší lokality.
1. První místo je u mě naprosto jasné. Ocean roars again. Neviditelné díry v zemi, vyskakující nepřátelé, pasti... Neskutečně frustrující mapa. Podobné lokality opravdu ze srdce nenávidím a dalo mi dost zabrat zde se hrou neseknout. Ne, děkuji.
2. The samurai form Sawayama. Nekonečné bludiště, otravný backtracking, zdlouhavé, nudné... A tak bych mohl pokračovat bohužel dál a dál.
3. The silver mine Writhes. Tato lokace je doslova otravná. Může vás zde otrávit snad vše. A když se k tomu přidá bug, kdy se jed uvolňuje i po odstranění všech jedových kamenů, opravdu to není žádný med. A ve tři roky staré hře by toto mělo být už dávno odstraněno.

Nyní již k samotným bossům, kteří jsou jedním z hlavních důvodů, proč hru hrát. Zde budu hodnotit jejich obtížnost, míru frustrace, zábavnost, ale taky férovost. Začněme pozitivy.
1. Nejlepší za mě byla obrovská žába 'Giant Toad'. Spoustu různých pohybů, obrovská satisfakce po poražení, a minimum mechanik, se kterými nejde v podstatě nic udělat. Náročnost je však přesto vysoká a férová.
2. Yamata-no-Orochi. Obrovský mnohohlavý had. Boss je správně náročný, ale hlavně poměrně zábavný. Postupně vyřadit všechny hlavy, přičemž dávat pozor na ostatní. Za mě palec nahoru.
3. Hino-Enma. Upírka. První boss, u kterého jsem se doopravdy zapotil. Rychlá, paralyzující, spousta útoků. A po poražení obrovský nával radosti.

A nyní opět k těm nejhorším bossům.
1. Saika Magoichi. Létající frustrace a souboj proti kameře. Taktika je sice jasná, sundat ho ze vzduchu, kamera ale prostestuje. A když se vám to nepovede, pravděpodobně ihned umřete. Tohle se mi nezdálo úplně fér.
2. A hned následující boss po létajícím samurajovi je další létající samurai s dalšími téměř nevyblokovatelnými pohyby. Opět pouhá frustrace a místo satisfkace přicházi spíše úleva, že už se s ním nikdy nejspíše nepotkám.
3. Poslední bosse, kterého zmíním, zde nemám proto, že by byl vyloženě špatný, to ne. Jen jsem ho prostě nesnášel. Je to Nue. Elektrický tygr, který vás zasypává blesky, neustále a neustále. A navíc ho potkáváte nejednou. Jeho techniky jsou náročné, což nevadí, ale potkávat ho třikrát opravdu nebylo potřeba.

Jsem rád, že jsem nakonec hru porazil, a jako mlátička to nebyla špatná volba. Hra má sice svoje rezervy, většinou je ale level design poměrně chytrý a zajímavý a hra dokáže odměnit. Chtělo by to jen trochu větší variabilitu nepřátel a přátelštější kameru, a hodnocení by mohlo být klidně vyšší.

Pro: Japonský nádech, náročnost, hudba

Proti: Souboje s kamerou, menší nápaditost obyčejných nepřátel

+16
  • PC 90
Úvod do deja
V koži anglického námorníka Williama sa vydáme do vojnou sužovaného Japonska.

Plusy hry
➤Wiliam: za mňa celkom sympatická hlavná postava. Málo zhovorčivý ( pravdepodobne nevie japonsky ) ale za to drsný. Ešte aj k ženám sa vie správať, no proste gentleman.
➤prostredie: narozdiel od Dark Souls je Nioh rozdelený na leveli. Ked si nebudem všímať vedlajšie misie, v ktorých sa prostredie opakovalo tak mne osobne sa páčil každý z hlavných levelov. Musím vypichnúť hlavne pavúči hrad a finálnu misiu.
➤Guardian Spirits: po naplnení určitej stupnice sa vám nabije takzvaná living weapon. Vaša zbraň sa spojí s vašim guardian spiritom, ktorých v hre postupne zbierate a podľa vášho štýlu hry si môžete vybrať jedného ktorý vám bude vyhovovať. Ja osobne som prakticky celú hru prechádzal s býkom fushe-ushi.
➤bossovia: v tomto komentári radím bossov do pozitív hry aj ked by sa o tom dalo polemizovať. Každý je originálny a dizajnovo veľmi pekný. problém nastáva z ich obtiažnosťou. Veľmi záleží od toho akým štýlom hru prechádzate. Lahké a rýchle charakteri by mohli mať problémi s veľa bossmi ale ťažké charakteri, ktoré často blokujú dokážu zabiť väčšinu bossov na prvý pokus. Aspoň to tak platí v mojom prípade.
➤zbrane: není tu na výber toľko zbraní ako v Dark Souls ale každý si nájde svoju obľúbenú. Za mňa určite poriadna ťažká sekera :)
➤vedlajšie misie: pekné obzvláštnenie hry. Krátke misie, ktoré sa ale bohužiaľ častokrát odohrávajú na opakujúcich sa mapách. Mňa osobne najviac bavili misie v ktorých ste museli zabiť bossa alebo si dať duel s nejakou postavou.
➤koniec: pekný, akčný a epický koniec ktorý nám veľa vecí objasnil, ked už bol príbeh trošku zložitejší. 7 bossov z ktorých posledný 3 boli úžasný aj ked slabý.

Mínusy hry
➤príbeh: Aj ked je základ úplne jednoduchá vojna klanov, tak zápletka je zbytočne zložitá, obsahuje príliš veľa postáv ktoré ani nakoniec nemajú až taký vplyv na samotný dej. Našťastie to zachraňuje veľmi dobrý koniec ktorý nám veľa vecí objasní.
➤väčšina nepriatelov: Na to že je hra pomerne dlhá tak obsahuje príliš málo typov nepriateľov ktorý sa často opakujú a to je škoda. Je to vec na ktorej by mali popracovať pretože minimálne v základnej hre ste sa naučili jednotlivé útoky každého nepriateľa a už vás zabil len raz za čas. Taktiež sa všetci nepriatelia dali krásne blokovať, takže ťažké štýli nemali najmenší problém.
➤zbytočne množstvo predmetov: zo všetkého čo ste zabili alebo našli ste dostávali predmety. Brnenia, zbrane alebo spotrebné predmety. Je toho strašne moc. Veľakrát sa vám naplní inventár a potom musíte zbytočné predmety predávať alebo rozoberať u obchodníka.


!! Záverečné zhrnutie !!
Nioh je za mňa osobne skvelá a hlavne naozaj ťažká hra. Aj ked by sa o tomto tvrdení dalo dlho polemizovať. Veľmi záleží od toho akým štýlom hru prechádzate. Môj prvý nepodarený prechod som nevedel čo vlastne chcem. Dával som si skillpointy do všetkého, stále striedal zbrane a hral to veľmi chaoticky. Nedarilo sa mi, tak som hru jednoducho prestal hrať. Po dlhom čase som sa rozhodol dať Niohu druhú šancu lebo som ho chcel naozaj prejsť kedže som veľký fanúšik hier od FromSoftwaru a chcel som vedieť ako sa konkurencia popasovala s podobnou hrou, aj ked nakoniec si nebol Nioh s napríklad Dark Souls veľmi podobný. Tak som zobral do rúk veľkú a ťažkú sekeru, stredné brnenie a prešiel hru prakticky bez problémov. Bossovia väčšinou padali na prvý, druhý pokus ale aj tak som si prechod hrou užil. Misíi je dosť na zabavenie ale tak isto je dosť aj predmetov na zbieranie,( až veľmi veľa niekedy ) a to nie je dobré lebo neustále musíte vyprázdňovať inventár. jediné čo som si veľmi neužil a mrzí ma to sú Guardian spiriti, pretože som celú hru používal môjho býka fushe-ushiho. Nakoniec už len toľko že Nioh je úžasná a ťažká hra ktorú som si poriadne užil a na druhý diel sa veľmi teším.

➤Čas strávený v hre: 85 hodín
➤Achievementy: 25/79

HODNOTENIE: 90/100%

Pro: William, guardian spiriti, bossovia

Proti: príbeh, zbytočné množstvo predmetov

+24
  • PS4 90
Nioh je docela blbá hra.

Ať už svým příběhem, který je navzdory zábavnosti absolutní sračka, ve které se bez dobré znalosti japonské historie nikdo rád rochnit nebude, nebo svou hudbou, která je sama o sobě vcelku fajná, ale určité skladby jsou příšerně nadpoužívány, nebo svým level designem, který je v konceptu dobře vymyšlen (tahle mise bude lineárním tunelem s pár odbočkami k bossovi, támhleta mise bude kulatým otevřeným prostorem s bossem uprostřed, v tuté misi bude třeba pročišťovat vzduch od jedu, v támdlencté se zase budou místnosti vertikálně inverzovat), avšak provedení je v praxi prostě s jednou dvěmi vyjímkami děsně nudné, nebo svou samotnou herní náplní, která z drtivé většiny vlastně sestává z repetice těch samých lokalit, ve kterých je třeba rozsekat ty samé enemáky, ideálně i dokonce za stejného počasí, jen aby člověk mohl nahonit expy a love a pak s trochou štěstí do další hlavní mise šel se zase lepší výbavou a případně i novým skillem.

Nioh je vlastně docela blbá hra, ale vono to vlastně moc nevadí, protože hratelnost je vždycky naprosto výborná, ňóch ňóch ňóch. ( ͡° ͜ʖ ͡°)

Bez prdele, tady se všechno točí kolem soubojů, a ty jsou zkrátka jedny z nejlibovějších, jaké jsem jaktěživ zažil v jakékoliv hře, a danou libovost si navíc drží mimořádně konzistentně. Vyložený rage jsem na sobě dokumentoval snad jen čtyřikrát za celou hru, což je při 70h herní době rozhodně brutální kompliment. Ve všech ostatních případech jsem byl pokaždé okamžitě schopen identifikovat vlastní chyby a následně razit pokusit se je eliminovat. Otázka férovosti a nemilosrdné obtížnosti mne plynule vede k nevyhnutelnému srovnání se Soulsy, tak tedy - Nioh je mnohem obtížnější z hlediska trestání hráče i za chyby ryze miniskulní, zároveň mi ale příjde mnohonásobně férovější, tedy když hraju dobře a chybám se vyhýbám, v podstatě si ze všech jokajů a jiných joudů dělám svoje byčyzz. Na vyjímky potvrzující toto pravidlo bych rozhodně přišel, ale bylo by jich věru nebývale málo. Raz za čas si designéři střihli nějakou tu lacinou šitku, občas se mnou vyjebal enemy lock, ale většinově jsem to vždycky byl vskutku já, kdo byl v řádu setin moc pomalý, nebo jen ve zmatku mačkal blbé čudlíky. Oproti Soulsům a jejich četných problémech s kamerou, enemáky se spešl zbraněmi, které uměly hitovat i skrze zdi, aspol. naprosto nepopiratelné nebe a rozladěné gitáry.

Takže ták, mohu směle doporučit všem se zdravou špetkou masochistických tendencí. Je to vlastně jen jeden kurva dlouhej grind, ale hraje se naprosto přepychově.

69 hodin
Lvl 124
Dohrány všechny hlavní a vedlejší mise (krom potitulkových 3,14čovin) a jedna tvajlajtka jen tak na košt
120 chcípnutí cca


EDIT po dohrání na jeden zátah: Po měsících tréninku obšlehnutých speedrunových stratek jsem posledního volna konečně úspěšně pokořil Nioh, který mi původně při prvním hraní zabral přes 70 hodin, od začátku do konce na posezení za tři hoďky a půl. A to prosím pěkně bez jakýchkoliv extrémních zkratek, které by přeskakovali celé úrovně, nebo za využití gličových rozbíječů, ale jen skrze absolutní ignorování veškerého nepovinného obsahu a uplatnění těch nejefektivnějších bojových technik. Tento poměr jsem doposud u žádné jiné hry nezažil, ale co je důležitější, je to po x letech první hra, se kterou jsem byl schopen strávit tolik soustavného času, a narozdíl od jiných her, které jsem nějakým způsobem spýdranil (ať už pseudo nebo legitimně), se mi Nioh vlastně ani trochu nezprotivil. Je tedy nasnadě říci, že se ze hry stala upřímná srdcovka, a nemám sebemenších pochyb, že stejně jako ostatní své srdcovky si ji budu dlouhá léta pravidelně každoročně opakovat. Pravděpodobně hned několikrát.

Pro: Navýsost vymazlená hratelnost; v konceptu slušně rozdílné designy úrovní hlavních misí; perfektní optimalizace, v čele s železně stabilními 60fps a ultrarychlými loadingy

Proti: Překouřený množství lootu; té repetice v rámci vedlejšáků je fakt nezdravě moc; v praxi je ten level design fakt meh; příběh, ač zábavný, je fakt hrozná břečka; za misi v polopotopeném doku bych někomu depiloval obočí

+23 +24 −1
  • PS4 85
Vzhledem k tomu, že NioH teď vyšel i pro PC a dostal se tak do hledáčku i pc-only hráčů soulsborne her, cítím se povinován napsat k Niohu komentář, který bude spíše techničtejší s důrazem na to, co Nioh dělá jinak než DS, než normální komentář, komentář. (Také proto, že jsem po 70 hodinách stále nedohrál ani základní hru, natožtak, abych jen nakoukl do prvního z těch tří DLC).

Začnu ale tím, že na Nioh se mi velmi líbí zasazením do konce sengoku období Japonska, které se zvrtlo příchodem hlavního hrdiny a hlavního záporáka za honbou po Amrítě, což je magická surovina, kterou chce Anglie využít k poražení Španělska a její hlavní zdroj je ve válkou zmasakrovaném Japonsku. Velmi mě baví boje, které jsou poněkud akčnější, než v DS (ještě kousek než Bloodborne) a velmi se mi líbí věci, které si vzali z DS ale vylepšili je, nebo si je udělali celé po svém.

Co se mi na Niohu příliš nelíbí je docela nedostatek nových druhů enemáků, opakování map pro některé sidemise a zahlcení přehršlem itemů a zbraní, kdy na začátku jsem byl rád za každou magickou či fialovou zbraň/zbroj, jenže teď už je kontroluju, jen když se mi naplní inventář, většinu nadrtím na součástky a možná si vyberu nějakou novou. Je to únavné.

To by stačilo mému názoru na hru a hurá ke srovnávacímu popisu, ať to zachrání pár lidí před vyhozením peněz za něco, co se jim nelíbí.

Nioh má s Soulsborne společného několik nejzákladnějších prvků. Zabíjením (a minimálně i jinými způsoby) sbíráte nějakou dušovinu (zde Amrita), za kterou levelujete statistiky a kterou při smrti dropnete do svého hrobečku, o který příjdete pokud cestou k němu zase umřete. Je tu stamina-based combat se silným a slabým útokem. Je to válení se po zemi. Jsou tu Shriny, které fungují jako bonfiry (bez teleportování, to tady není třeba). Jsou tu bossfighty, které budete opakovat dokola, dokud se vám nepodaří bossy vytanči. A to je asi tak v hrubých obrysech všechno.

Jenže... jenže je tak nějak všechno jinak.

Tak třeba levelování. Za každou postupně se zvětšující sumu duší si koupíte bod do nějakého statu, jenže... to není všechno. Používáním jednoho ze (7) druhů zbraní vám narůstá expertýza za každý její level dotáváte samuraj body. Krom nich jsou tam ninja a mág body, které ale dostáváte jen při levelování (když dáte bod do inteligence, dostanete mág body, když do dexterity tak ninja body, když do síly tak samuraj body) nebo z některých itemů.

A za ně si pak v devíti záložkách (Sedm pro každou zbraň, a jednu pro Ninjutsu a jednu pro magii) 'kupujete' nové chvaty a schopnosti a kouzla. U zbraní se odemykají nová komba pro jednotlivé zbraně případně pasivní bonusy pro danou zbraň či obecně, u ninjutsu se odemykají vrhací zbraně ať už obyčejné, hořící, trávicí, paralizující, či vyloženě bomby, odemkne se zde také schopnost probodnutí nic netušícího nepřílete zezadu, nebo výkonnost střelných zbraní. A konečně u magie se odemykají talismany, způsobující od odolnosti proti živlům, či jejich použití na zbrani, přes čert ví jaké další věci (je jich tam fakt tuna) až po mé oblíbené snížení defense, snížení útoku a konečně zpomalení nepřítele. Aby hráč ale nebyl totálně OP, nemůže mít všechny odemčené schopnosti naráz, je limitován 'výstrojními body', kde každá schopnost či kouzlo stojí určitý počet a je jen na člověku, aby si vybral ty, které mu jdou k hernímu stylu.

Boj je založený na stamině (tady se ji říká Ki) a je tam silný a slabý úder, jenže to není všechno. Každá zbraň má 3 styly, v podstatě silný, rychlý a neutrální. Silný dává velkou damage jak do životů, tak do staminy, jeho guard dobře brání, ale stojí spoustu vlastní staminy. Rychlý sebou sice nebojí mrsknout a nestojí moc staminy, ale dává malou damage a guardem je snadnější se prorazit, naštěstí kotouly jsou taky staminově levnější. Každý z těchto stylů má svá vlastní kombíčka, plus tam jsou ještě chvaty i mimo styly, například brutální útok z tasení, kdy musíte schovat zbraň, nebo protiútok z guardu.

A pak je tady ještě Ki puls. Vzhledem k tomu, že většinu času zabijíte Yokai (démoni, duchové, bůžci a podobné nadpřirozené svinstvo), někteří z nich (hlavně bosové) si kolem sebe vyvolávají Yokai realm, ve kterém se jim stamina regeneruje velmi rychle a vám skoro vůbec. Takže po každém úderu (či řetězu úderů) je možnost ve správný okamžik zmáčknou jedno tlačítko, což vyvolá Ki puls. Ten jednak vyčistí ten démonický bordel, ale navíc to zrychlí regeneraci hráčovi staminy. Tudíž, mástr boje v Nioh nandá nepříteli kombíčko, posune se, zmáčkne správné tlačítko ve správný moment a během okamžiku má zase plnou staminu a může pokračovat v útoku. Ještě lepší na tom ale je to, že tenhleten puls se po naučení dalšího skillu rozroste i na jiná tlačítka, takže se spustí při odkulení se (super věc) nebo při změně stylu (na což nejsem dost dobrý, jedu si to pěkně v jednom), či začne dávat i další bonusy.

Nioh nemá velký propojený svět, má vždy jen jedinou lokaci, ze které pak hráč odejde dosáhnutím konce (nebo harakiri mečem). Většinou jsou to docela rozsáhlé lokace s pár 'ohníčky' a s otvíráním zkratek, takže jde spíše o maximální funkčnosti a to soulsborní kouzlo tady příliš nenajdeme. U svatyněk se leveluje, obětují se itemy za zisk 'duší', přepínají se aktivní kouzla a ninjutsu, doplňují se léčivé lektvary, přivolávají pomocníci a vybírají požehnání od kodamu (skřítci, které se schovávají v levelech a jejich množství určuje sílu požehnání) a můžete si tu taky vybrat svého guardiana, což je strážní bůžek, který vám dává různé bonusy a po jeho nabití (zabíjením) si ho můžete povolat jako oživlou zbraň, což je časově omezený moment (prodlužuje se zabíjením), kdy nemáte životy ani staminu (veškeré přijaté zásahy zkracují trvání) ale dáváte pořádný damage v živlu daného bůžka (osobně to zanedbávám, ale je to velmi užitečné).

Celá hra je rozdělena na několik regionů, mezi kterými se přesouváte. Každý region má jednu až tři hlavní mise a několik vedlejších, které se tam postupně odemykají. Hlavní mise jsou snad vždy úplně nové, ale ty vedlejší jsou většinou na mapkách misí hlavních, případně na nějakých obecný a opakujících se (ale někdy ne). Většinou je tam intro a outro od člověka, který vás někam posílá. Mainquesty jsou plné animaček, takže příběh hry je jasný a zřetelný, žádné luštění popisků itemů a podobné ptákoviny. Ještě tam existují nightmare mise, což jsou většinou mapy z mainquestů, ale obsazené vyloženě jen Yokai a dost vytuhlé a nemilosrdné.

V každém regionu je také Dojo, kde je svatyňka, kovář, u kterého se jde nakupovat věci, nechávat kovat magické věci, levelovat zastaralé, ale oblíbené magické věci a spousta dalších věcí (sestřih a podobně), po jedné misi se tam otevře možnost účastnit se války klanů a dojo, kde se postupem času (mainquest a dovednost se zbraněmi) otvírají tréninky s mistry, které odemknou možnost nakupovat lepší skilly.

A to je tak nějak obecně a mnoha zbytečnými slovy vše. Je tam spousta další detailů, které se mi líbí a jejich zasazení do prostředí a celkové logiky světa mě těší.

Například mrtvoly ostatních hráčů. V Soulsbornu vidíte krvavou skvrnu a když na ni kliknete, tak uvidíte smrt jiného hráče. Tady vidíte hrobeček s popiskem hráče, co ho zabilo, jakou má obtížnost a jaké vybavení (jen ikonky a barvičky podle jejich rarity). A vy se můžete rozhodnout danou mrtvolku hráče vyvolat a když ho zabijete, tak z něj vypadnou některé z jeho předmětů. Velmi užitečné.

Také mě těší střelné zbraně. Jsou zde tři druhy - luky, muškety a ruční děla, každý z nich má dva druhy munice - normální a superbrutální a každý nepřítel má nějaké místečko, kde ho zásah velmi bolí. Btw - handkanón sice dává velkou ránu, ale používá se v kleku, takže se s ním nejde hýbat.

Shrnuto a podtrženo, pokud hrájete Soulsborne věci kvůli na dřeň ořezané hratelnosti a přesnosti a rozsáhlému, zamotanému leveldesignu, exploraci a enviromentálnímu storytellingu, tak Nioh tohle všechno není.

Nioh je o kombení, skloubení itemů, skillů, statů, hledání správných itemů, kraftění zbraní a občas komunikaci s yokai.

Pro: Sengoku Japonsko, Yokai, přístup k boji, střelné zbraně, Ninjutsu a magie

Proti: Poněkud se opakující monstra a prostředí, postupné zahlcení předměty aka 'Diablo style'

+24