Komentáře

Metro 2033 je, myslím, zářným příkladem toho, jak se východní, v tomto případě konkrétně ruská, herní produkce liší od té západní, zejména americké. Můj osobní názor je, že, co se first person akcí týče, západní hry jsou často stavěné na efekt - aby měly spád a jednu dechberoucí scénu za druhou, aby obtížnost stoupala přiměřeně a víceméně lineárně a aby to všechno fungovalo přístupně a pokud možno bez problémů technického rázu. U východoevropských her stejného žánru je tomu však trochu jinak - jsou mechanicky hlubší, esteticky, alespoň podle mě, zajímavější a vynalézavější ve vykreslování okolního světa, avšak kolikrát postrádají právě onu designérskou lehkost a, někdy i dlouho po vydání, trpí nejrůznějšími bugy.

Právě Metro vás zavede do krajně zajímavého podzemního světa moskevské podzemní dráhy, který je nejen drsný a temný, ale i velmi lidský, a svým způsobem mi byl kulturně bližší než většina vyfantazírovaných světů, ve kterých se při hraní ocitám. Nevím, nakolik jsou v knižní předloze hráčem, respektive čtenářem, neodhalené části podzemky popsané například v pouhých zmínkách, ale ve hře dodává kombinace neprostupné tmy a právě skoupost autorů na informace o tom, co se děje mimo protagonistovu pouť, tomuto univerzu atraktivní punc mysterióznosti. Očima mlčenlivého Artyoma, jak se zve hlavní hrdina, se podíváme do relativně obyčejných obydlených stanic metra, bude nám dáno spatřit zdevastovaný povrch zemský, staneme se svědky války mezi marxisty-leninisty a obrozenými nacisty a budeme mít možnost vidět i jakési "hlavní město" celé této vlakové sítě. Přesto přese všechno uslyšíme povídačky o duších a katastrofách, které se staly na nějakých dávno zapomenutých místech, ať už jsou pravdivé nebo ne, uslyšíme o nejrůznějších frakcích, žijících s námi v podzemí, z nichž uvidíme nanejvýš jednoho či dva představitele, pokud vůbec někoho a já sám jsem při každém protagonistově vyprávění a pohledu na mapu podzemí nemohl nepřemýšlet nad tím, jak asi vypadá zbytek podzemní Moskvy, ze které jsem vlastně dohromady viděl jen malý výsek. Možná je to tím, že právě onen svět, který nám je dáno prozkoumat, je vykreslen tak uvěřitelně. Lidé, které hráč potká, si vypráví o svých obavách i nadějích, stejně jako si sdělují veselé historky, pijí, aby se zbavili smutku, hladu či dlouhé chvíle, spí v malých kamrlících nebo třeba hrají na kytaru kolem ohně a opékají si prase. O to víc pak zamrzí, že možnost interakce s touhle společností je dosti omezená. Co bych dal za to, abych mohl jednotlivé stanice prolézt křížem krážem nebo si s více lidmi popovídat! Jen tak mimochodem, když už jsem zmínil povídání, jednou z skvrn na kráse této hry je právě mlčenlivý hrdina. Je to o to trapnější, když na ni ostatní postavy mluví, protagonista neodpovídá a jeho společníci jsou z toho občas v rozpacích. Nicméně, abych se vrátil k věci, hráči není dáno mnoho času na to, aby něco příliš prozkoumával. Děj se obvykle vyvíjí tak, že je potřeba honem něco sehnat a sejít se u východu.

Metro 2033 tedy není jen obyčejná střílečka, a to ani po mechanické stránce. Jednak je tu na mnoha místech možnost vyhnout se, alespoň částečně, násilí, ať už schováváním se ve stínech či důvtipným postupem, ale hlavně je tu hned několik dalších prvků, které celou hratelnost velmi zpestřují. Poměrně často se například v Artyomově kůži dostanete do míst, kde se neobejdete bez plynové masky. To pak musíte pravidelně vyměňovat filtr a vůbec si hlídat, zda je maska v pořádku. Nejednou se mi stalo, že jsem sbírání filtrů podcenil a málem se udusil, jindy mi oční štít rozmlátil svou tlapou jeden z mutantů na povrchu země, takže jsem si stihl zachránit život jen tak tak. Výhodou nicméně je, že totéž můžete udělat svým protivníkům - stačí jim prostřelit onu životodárnou plynovou masku, a nepřítel se udusí, byť by byl sebeobrněnější. Další překážku představuje temnota, která je bez baterky opravdu neproniknutelná, takže je důležité, aby si člověk pravidelně kontroloval stav baterie a průběžně ji dobíjel přenosným dynamem. Munice ve hře se vyskytuje ve dvou formách - jako méně kvalitní, o to však hojnější, podzemní munice a jako předválečné prvotřídní střelivo, které je nejen výrazně účinnější, ale především je zde používáno jako jediná akceptovaná měna. Naštěstí je však možné nejen za munici věci kupovat, ale taktéž například přebytečné střelivo do zbraní, které hráč nevyužije, vyměnit právě za ni. A tím to nekončí. Některé zbraně jsou pneumatické, to znamená, že je potřeba je průběžně pumpovat, aby působily příslušnou zkázu. Jako by nestačilo hlídat si již ony zmíněné věci. Některé stěny jsou vratké a lehko někomu spadnou na hlavu, tunely jsou nekonečně zamořeny mutanty, kde co je radioaktivní a to se ještě musíte sem tam o někoho postarat.

Takže jak vidno, urazit cestu z Všeruského výstaviště, protagonistovy domovské stanice, do Polis není vůbec jednoduché. A to občas do té míry, že je to až otrava. V některých pasážích je tolik nepřátel přicházejících z tolika stran nebo kteří vydrží tolik ran, že se do nich vrátí jen naprostý masochista. Distribuce některých checkpointů a zásob je čas od času dost divoká a tvůrci někdy používají podlé triky, aby vám to za každou cenu ztížili. To je právě ona designerská nevybroušenost, kterou východní hry často trpí, jak to můžeme vidět třeba i u jinak vynikajícícho S.T.A.L.K.E.R.a nebo Pathologic, a které bohužel mainstreamovější hráče spíše odradí.

A jaká je to škoda! Tahle hra je totiž v tolika věcech vynikající, krásná, má výborný soundtrack, jehož hlavní motiv jsem se okamžitě musel naučit na kytaru, a je skrz naskrz prodchnuta ruskou melancholií, která je mi blízká, že ji nemohu jinak než doporučit. Jsem zvědavý na pokračování, Last Light, a zajímalo by mě, zda se autoři z vlastních chyb poučili.