Komentáře

Ve svém herním životě jsem měl to štěstí, že jsem znal člověka, který mě svým vychvalováním a básněním o hrách jiného žánru dokopal k jejich zahrání. Bez takového člověka bych nejspíš hrál trilogii Mass Effectu až letos. Total War série by mě minula úplně. A jak se znám, ještě dnes nechápal koncept Heroes her.

Medieval mi "prodal" v tu nejvíce vhodnou dobu – nová a přísná učitelka na zeměpis. Hraní Medievalu mi znatelně pomohlo s orientací na mapě. Paní učitelka měla hrozně ráda slepé mapy a k jejich procvičování nemohlo být nic lepšího. Samozřejmě jsem se musel hlídat, neboť tendence psát o Itálii jako o Papežském státu byla velká.

Nejdůležitější tip, který jsem od něj dostal, byl o vybrání správného národu. Národu s nejlepšími lukostřelci a výhodnou pozicí na mapě. Zpočátku jsem měl o výběru Anglie obavy, protože můj styl „vybrat jízdu a nechat jí naběhnout na první řadu nepřátelských kopiníků“ nefungoval. Informace o národech jsem samozřejmě nečetl, protože jsem šel na jistotu a info o tom, že má Anglie jízdu hroznou jsem nedostal. Jediná taktika kterou znám nefungovala. Takže jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl hru znova rozehrát, třeba za Francii. Jenže pak se stalo něco kouzelného a zabugovaného.

Vyhrál jsem bitvu proti jedné z znepřátelených zemí. Těžko říct, která země to byla, ale mohla to být jakákoli, neboť moji špehové neodváděli dobrou práci a jejich lajdácký přístup ke své práci zrovna nepomáhal vztahům se sousedy. Válku jsem vedl kde s kým. Zároveň za to mohla možná i moje snaha o spojení všech zemí pod jednou vlajkou mým způsobem vlastním – silou. Nepřátelská armáda měla převahu snad 300 mužů, ale já měl své lučištníky.

Při padnutí posledního mého pěšáka jsem si říkal, jestli by nechtělo v budoucnu změnit taktiku...jenže! Díky velkému dostřelu anglických luků neměli nepřátelé šanci. Poslední jednotka lučištníků čítající možná 30 vojáků (?) se postarala o jasné vítězství, protože nepřátelská jednotka prostě stála na otevřeném poli a nic nedělala. Trvalo to pár minut, než padl poslední voják nepřátelské armády, ale za ten pocit z ("fér") vítězství byl ohromující.

Nevadilo mi, že to bylo tímto způsobem, protože v té době mi nebyly cizí ani cheaty. Pokud jsem neměl šanci v nadcházející bitvě, což se zjišťovalo častým ukládáním a načítáním pozic, prostě se napsal cheat na automatické vítězství a bylo vyřešeno. A ničeho nelituji!

Až příchod Mongolů a jejich válečných slonů mě donutil přestat jak podvádět, tak i Medieval přestat hrát. Z automatických bitev jsem sice odcházel vítězně, ale s obrovskými ztrátami. Neplánoval jsem ustupovat a ani se s nikým dělit o Bukrland (název nic moc, ale všichni by se s ním museli sžít, jinak bych je prostě popravil), takže když ne já, tak nikdo.

Když si člověk přičichne k novějším dílům z Total War série, musí prostě uznat, že tenhle prostě zestárl. Novější díly jsem hrál spíš okrajově (Napoleon, Rome 2), ale ukázali mi, že je možné posunout koncept Medievalu. Tomuhle bohužel nedokáže kontrovat ani mě příjemnější období. Celkově už hry jako jsou ty ze série Total War vlastně nehraju, takže vrátit se takhle po čase k herně chudšímu, ale mému srdci nejbližšímu dílu vůbec nevadilo.

Herní výzva 2020 - 6. "Ještě jeden tah..."