WWII is in your hands.
V pokračování PSP exkluzivního titulu Medal of Honor: Heroes si hráči zahrají za člena OSS Johna Berga v celkem osmi misích odehrávajících se v červnu 1944. John se musí dostat za nepřátelskou linii a zabránit nacistům v nasazení raket V2, které by mohly negativně ovlivnit průběh postupu Američanů při osvobozování Francie.
Hra nyní vychází také i pro Wii a oproti PSP verzi obsahuje navíc mód On-rail Shooting, ve kterém počítač ovládá pohyb, zatímco hráči musí pouze zaměřovat a střílet. Tato verze také obsahuje více miniher využívajících Wii ovladač (například se musí točit s Wii ovladačem pro vyladění rádia apod.). Multiplayer se tentokrát omezil pouze na režim Deathmatch, Team Deathmatch a Infiltration. Stejně jako u předchozího Heroes, i zde 11. srpna 2011 došlo k vypnutí všech online serverů.
Všivák
První díl Medal of Honor Heroes vypadal spíš jako takový experiment, jestli konzole PSP vůbec tenhle žánr unese. Přeci jenom tato mobilní konzole není moc vstřícná k ovládání FPS akcí.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.
Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.
Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.
Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.
To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.
Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.
Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.
Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.
To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.
Pleskot2000
Wolverine
Radza
Pro: střílení nácků do hlavy je zábava, i po pár misích, pocit záchrany a svobody po dohrání poslední mise
Proti: hodně pomalý pohyb, poslední mise je frustrující peklo