Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Master Levels for Doom 2

Žánr:
akce > 1st person akce *
Forma:
placená hra
Rozsah:
rozšíření
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
26.12.1995
Vývojáři:
id Software
Master Levels for Doom II je první oficiální datadisk ke hře Doom II: Hell on Earth z roku 1995, obsahující jedenadvacet levelů, včetně jednoho tajného. Vytvořila jej pro id Software šestice nezávislých vývojářů, Tim Willits, Sverre Kvernmo, Christen Klie, John Anderson, Jim Flynn a Tom Mustaine. Ta se podílela též na edici Maximum Doom.

Základem je DOSovské menu s dvacítkou úrovní, kde si hráč vybere daný WAD a samostatně jej spustí. Díky tomu pokaždé začíná s pistol startem a musí si ostatní zbraně sám posbírat. Jednotlivé mapy jsou rozmanité, jde v nich o likvidování nepřátel, hledání secretů, sbírání karet nebo klíčů a řešení puzzlů.

Přídavek je dnes možno spustit buď v DosBoxu nebo source portech, umožňujících si do něj dát i řadu dalších modifikací, od lepší grafiky až po spouštěcí menu. Herní doba celého mapsetu je na čtvrté obtížnosti Ultra-Violence okolo deseti hodin, dle údajů ze statistik po dohrání hry.

Pokud si pamatujete úplný závěr z původní hry, lze na totožný souboj s bossem narazit i zde, byť není dopředu jasné v jaké mapě. Ta úplně poslední v pořadí to ale rozhodně není.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře


Kdo by to byl čekal, že si s chutí premiérově zahraju jeden z přídavků pro Doom 2 za dlouhých 15 let od vydání a že se u něj budu opět dobře bavit. Některé legendy prostě neumírají. A sláva id Software, že mě díky Steamu umožnili tento méně známý přídavek zakoupit (spolu s celou Doom sérií) a dohrát.

Master Levels for Doom 2 je balík z drtivé většiny velmi spletitých levelů. Levely na sebe nenavazují, spouští se každý zvlášť, a tak každý začínáte se základní pistolkou a zbylé zbraně musíte najít - o zábavu je tak postaráno, protože masit hordu cacodemonů jednohlavňovkou je větší hardcore zábava než jedno zmáčknutí BFG, že? :)

Jak jsem psal, některé levely jsou velmi spletité. A u pár z nich je spletité slabé slovo. Hodina pobíhání po vystřílené mapě a hledání jednoho blbého tlačítka, které otevře dveře k modrému klíči? Zjišťování, kde se otevřel výtah po zmáčknutí tlačítka v rohu místnosti a to vše v naprosté tmě? Toho si u Master Levels užijete do sytosti. Pekelné, někdy však i frustrující.

Co se týče obtížnosti, máme zde pěkný průřez od těch jednodušších až po pekelně těžké (Mephisto's Maosoleum, The Express Elevator to Hell/Bad Dream). Oblíbil jsem si hlavně levely Minos' Judgement: 4th Canto of Inferno, Paradox a Trapped on Titan. Naopak, za nejslabší považuji Subspace a Subterra.

Doom. I po tolika letech po vydání baví. A platí to i o přídavku Master Levels for Doom 2.

Pro: Baví i po letech, design většiny levelů, všechny klady původního Dooma - grafika, zbraně, řežba, jistá dávka nostalgie

Proti: Pár slabších levelů, někdy frustrující hledání cesty, mladší hráče asi nezaujme

+23+23 / 0

Doom, díl čtvrtý. Master Levels for Doom 2 je takovou všehochutí, která prohlubuje (sice nijak moc výrazně) herní single playerové zážitky z her založených na původním Doom enginu.

V dnešní době existuje obrovská spousta wadů, rozšíření, doplňků a prakticky se už těžko dá vyznat ve všem, co se starým Doomem všechno souvisí. Master Levels pro mě byl dalším zážitkem po Final Doomu a moje postřehy jsou následující:

Jelikož vlastním placenou edici (Doom, Doom 2, Final Doom), která jede na staré Doom95 aplikaci, neměl jsem s vlastním spuštěním jednotlivých map žádný problém, pokud jako problém opomenu špatnou kompatibilitu s Windows 7). Říká se, že Master Levels jsou nesouvisející mapy a tudíž neexistuje jejich přesné pořadí. Já jsem si na DoomWiki našel jakýsi zašantročený level list, který tehdy vznikl pro úplně jinou platformu a podle něho jsem postupně mapy hrál s cílem hrát od první do poslední. Zážitky jsou... různé...

Jak jsem napsal v úvodu, Master Levels kombinuje všehochuť, sem patří mapy relativně malé a snadné, mapy standardní, pak mapy "hledací" kde jenom lítáte arénou a hledáte skryté spínače a klíče nebo další a v tomto případě moje oblíbená kapitola - mapy pekelně těžké a rozsáhle propracované.

Hrál jsem na ultraviolence a prošel si celou hrou. Některé mapy jsou natolik propracované, že k jejich zdolání je třeba znalost kompletní Doomovské fyziky - třeba extrémně tenká prakticky neviditelná římsa, nebo se musíte dostat na plošinu, kam se nejde dostat jinak než tím, že na Vás zaútočí archvile a při zaklínání Vás vystřelí vzduchem na plošinu kam se nejde za běžných okolností normálně dostat.

Osobně jsem si užíval mapy, které jsou dost obtížné a hodně rozhlehlé, popřípadě kombinace obojího. Postřehy z nejzajímavějšího:

Titan Manor
- Komplexní mapa jakési stavby, která je celá obklopena zvenku po celém svém obvodu volným prostranstvím plným hardcore monster. Zajímavé secrety, hodně skrytých a důmyslných mechanismů, mapa i přes svou obtížnost nenudí.

Trapped on Titan
- Ukázka toho, jak na ne moc velké mapě se dá udělat záživné a tuhé hraní. Pěkná scenérie, originálně navržené a neotřelé prostředí.

Bloodsea Keep
- Zdanlivě podobné jako mapa 20 v Doom II (Chotcha!), i tady je obrovská pevnost uprostřed velké mapy a veškeré okolí mimo pevnost je zalité prakticky neprostupnou krví/lávou (jak chcete). O to spíše je důmyslně navržený interiér pekelné pevnosti nebo řekněmě zámku, jehož provedení je opět neotřelé a originální. Mapa, relativně obtížná, ale zábavná a poutavá.

Mephisto's Maosoleum
- Relativně malá hardcore mapa pro zběhlé Doomery. Nováčky a lidi bez hodně odehraných hodin nebude bavit. Mapa je postavená na principu hodmě málo zdraví a zbraní s úkolem zničit požehnané množství hardcore moster a i když si člověk myslí, že už vším prošel, pak tuhost ještě eskaluje. To se mi na této mapě moc líbilo, prestože ke konci se mi zdála už trochu otravná a byl znát fakt, že je stavěná pouze na obtížnosti.

The Express Elevator to Hell
- Pěkná, propracovaná, vyšperkovaná bestie! Ne moc velká mapa, přesto komplexní a autor si dokázal dokonale pohrát s prostorem. Mapa má charakter splňování achievementů, což postupně otevírá nové možnosti, nová místa. Aneb jak se zamotat v malé mapě, která je plná skrytých mechanismů a zákeřně postavených číhajících monster. I to, že jste nějaké místo vystříleli neznamená, že když se jím napřístě projdete, že tu nebude pár Baronů a Revenantů. Prostě takové Kinder Surprise pro Doomery ;)

Závěrem, Master Levels nic nového nepřinášejí, ale dávají zahřát Doomovským srdcim, takže během pár minut Vás dostanou do ráže a vrátí zpět v čase. Přijemných x odehraných hodin, kdy jsem opět nevnímal okolní svět, jenom monitor před sebou.

Pro: Hardcore mapy, komplexní a originálně postavené scenérie, většina map nenudí

Proti: V některých místech tvůrci záměrně připravili nesmyslné zákysy (hráč neví, co dál...), otázka jejich překonání bývá náhoda nebo nutnost rozassemblování wadu aby člověk poznal, jak fungují

+12+12 / 0

Nikdy jsem o tomhle datadisku neslyšel a to jsem pro Doom II hrál snad 1000 map a taky nějakých 50 jsem jich vlastnoručně vyrobil v Doom Builderu. Vlastně co se týče těchto levelů, byly právě velmi jednoduché, co se týkalo technického provedení, že bych vyrobil na chlup ty stejné během pár minut.

Faktem je, že odpovídají dokonale tehdejším level design standardům, tedy přesně někdy na rok 1995. I když jsou ale svým stylem staré a ne moc propracované, jsou aspoň docela zábavné, jsou plné občas újetých pastí a špeků, ze kterých jsem občas byl dost vyveden z míry. Třeba se přiblížím ke stěně, ta rychle sjede dolů a za ní vyskočí 10 baronů, úlekem couvnu k jiné stěně, ta se otevře taky...

A některý mapy mi přišly vyloženě puzzloidní, tedy míň akce a více hledání skrytých chodeb a tlačítek, bez jejich objevení nešlo získat např. klíč. Tenhle Hexenovský koncept mi docela sedl, takže tady bych dal +

Datadisk sám o sobě není špatný, ale teď v roce 2012 je lepší si zahrát třeba Kama-Sutru, Alien Vendettu, Scythe, Hell Revealed a spoustu dalších level packů, který obsahují 32 těžce propracovaných map odpovídající spíše dnešním standardům na level design v Doomu ;) Můžu jen doporučit...

Pro: Pěkně šílený mapy...

Proti: V dnešní době jde sehnat mnohem propracovanější mapy pro DoomII a jsou zdarma

+11+11 / 0

Tento add-on se mi nedařilo dlouho rozjet, jelikož nedisponuji původní verzí, která se dala spustit přes DOSovské menu. Díky tomu obecně spuštění jakékoli mapy z této sady není dnes tak snadné, alespoň pro mě ne. Ale leebigh mi kdysi poradil jak na to, tudíž lze Master Levels for Doom II hrát se všemi současnými vymoženostmi z osvědčených Doom portů. Já po základním modu na přehledné menu dvacítky úrovní, zvolil i kombinaci dalších vylepšení. Předně jsem použil GZDoom, Pal Plus Wad, detailnější modely nepřátel, dynamická světla a Particle Fire Enhancer Mod. Zlepšil jsem si tak o hodně zážitek ze hry, neboť defaultní GZDoom nic takového pod OpenGL nenabízí. Je tedy nutné si vše potřebné samostatně postahovat a nastavit, aby vám s tím zmíněný datadisk ke druhému dílu běžel, stejně jako řada neoficiálních počinů od moderské komunity.

Na Master Levels for Doom II mě fascinuje to spouštěcí modré menu, v němž se vždy po dokončení mapy označí ty přešlé, takže hned vidím, které jsem si doposud zkompletoval. Rovněž tam nechybí ani info o stylu levelu, jeho názvu a hlavně statistikách. V uvedeném menu je příležitost spustit mapu tehdy, dá-li hráč novou hru, nebo pokud dovrší nějakou z dostupných misí. Kdy se vždy nabízí opětovná šance, jak se do této modra laděné nabídky dostat a pokračovat následujícím kolem. Tato vymoženost spouštění Doom WADů tímto způsobem je poznávacím znakem převážně této sady úrovní z roku 1995. Nikde jinde něco podobného snad ani není, každopádně to považuji za neodmyslitelnou součást hry.

Rád bych také doplnil přehled o ostatních mapách od jednoho z autorů těchto mistrovských úrovní, konkrétně Johna „Dr. Sleep“ Andersona. Jehož úrovně spadají do balíku levelů nazvaných The Inferno Series, k němuž náleží také Dante's Gate a Crossing Acheron. Obojí vydané jen v rámci moderské scény, nejdříve pro Doom 1 a později i pro Doom 2. Dodnes jsou ke stažení na Doomworldu. Posledním počinem tohoto autora je mapa s názvem Chiron, jenž je přítomna jako sedmá ve čtvrté epizodě hry The Ultimate DOOM. Tím je pack The Inferno Series kompletní. Dalším kreativním tvůrcem byl i Christen Klie, od nějž si lze zahrát The Lost Episodes of Doom a tento mod pro druhý díl Doomu.

Samotný herní obsah nedělá původní hře ostudu, byť jsou mapy povětšinou velmi malé a jednoduché. Nicméně pár výjimek se najde, zejména Black Tower, The Garrison, Titan Manor a Trapped on Titan, byly dost hardcore a přišel jsem si v nich na své. Naproti tomu Mephisto's Maosoleum, Nessus a The Expres Elevator to Hell mě vůbec nezaujaly. Našlo by se i několik poměrně pěkných a originálních úrovní, které přes svou krátkost oplývaly zajímavě zpracovanými pasážemi, jako třeba The Catwalk. V níž to bylo patrné hned na začátku. Když jsem pak v jejím závěru procházel místností s kyselinou a kochal se potemnělými prostory za doprovodu dotírajících Impů, došlo mi, jak výrazně přispívá zlepšená grafika k zážitku ze hry. Celkově nedostál tento přídavek mým původním očekáváním, díky výše zmíněnému, za krok vedle jej ale nepovažuji.

Pro: Šestice nadprůměrných map, přičemž ta nejlepší je Trapped on Titan.

Proti: Desítka průměrných map a čtveřice podprůměrných, které bych znovu fakt hrát nechtěl.

+11+11 / 0

Pokud si toužíte zahrát Master Levels jako jednu velkou epizodu navíc pod Steamem v moderním portu GZDoom popř. i s modifikací Brutal Doom, tak zde je návod, jak na to. Hned bych vás ale měl upozornit, že v tom případě zažijete trochu jinou herní zkušenost, než ti co to hráli postaru, a spouštěli pěkně jeden level po druhém. Tím zásadním rozdílem je totiž to, že když si z toho uděláte epizodu, při přechodu z jednoho levelu do druhého vám zůstávají zbraně, náboje, brnění a životy.

Tudíž nezačínáte každý level s pistolkou, a levely tak nejsou tolik hardcore. Zda je to dobře nebo špatně dosti záleží na vašem vkusu. Upřímně řečeno, neměl jsem úplně pocit, že bych byl v nějaké zásadní výhodě, a procházel hrou jak nůž máslem. Občas jsem dostával těžce zabrat a mám pocit, že hrát to postaru, tak bych s tím asi sekl před dokončením. Levely jsou skutečně rozmanité, z některých jsem byl vyloženě nadšený, z některých již méně, a našly se asi dva frustrující, které mě donutily, jít se podívat na Youtube, v čem je zakopaný pes. Ale celkový dojem je velmi dobrý, bavil jsem se stejně dobře jako v jedničce či dvojce, s Brutal Doomem ještě možná i o něco víc. Fakt povedená modifikace.

Takže těžko hodnotit, celkový dojem je rozhodně velmi dobrý, samozřejmě naštvaly mě počáteční problémy s neochotou hry se spustit po instalaci, ale ty mě alespoň dokopaly zkusit moderní port a modifikaci, což za to stálo, a samotné Master Levels za to určitě stojí také.

+10+10 / 0