Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Kholat

60

Komentáře

« Předchozí Následující »
  • PC 60
Kholat na první pohled působí výborným dojmem. Pozlátko v podobě Seana Beana. Další pozlátko v podobě titulní písně Farewell. A ještě jedno pozlátko v podobě, na dnešní dobu neobvykle bohaté krabicové verze + CZ titulky. A pod touhle třpytící se vrstvou stojí inspirace jednou z největších záhad minulého století. Vymyslet v hororové hře poutavou temnou událost je něco jiného, než do jisté míry okopírovat skutečnou temnou událost. Sice to okopírování může působit lacině, ale když si hráč může říct: „tohle se mohlo stát“ je výsledný zážitek v okamžiku umocněn na level, který vám žádná ryzí fikce nenabídne.

Kdyby se nějaké studio podobných adventur rozhodlo zpracovávat své příběhy podle skutečných nevysvětlených záhad, budou mít živnou půdu na desítky let a budou mít i řadu spokojených fanoušků. Ale to by ty hry nesměly vypadat jako Kholat…

Hra je rozdělena do celkem tří aktů. Přičemž první a třetí akt zaberou dohromady asi deset minut. Je to škoda, protože už samotný úvod, kdy hrdina neznámého jména stojí u vesničky pokryté sněhem je dechberoucí. Teskná hudba s vokály, hučení větru, husté sněžení a spící víska na okraji civilizace. Atmosféra je hustší než mlha v okolí. Když se hráč dostatečně vynadívá a přelouská nápis v azbuce nad nádražím (to aby zjistil, kde to vlastně je) vypraví se do lesů okolo. Odtud se ozývají tajemné zvuky, sněžení sílí a brána tvořená holými stromy vypadá jak brána do pekla. Úvodní akt je prostě fantastický.

A pak přijde akt druhý a s ním samotná herní náplň. Poměrně rozsáhlý otevřený svět tvořený skalami, stromy, jeskyněmi, horami a zamrzlými řekami je ponořen do temné noci. Odněkud z dálky se ozývají asi dva různé zvuky vytí vlků. Do toho neustálé hučení vichru a místy silná chumelenice. Hráč má mapu, kompas a souřadnice devíti míst, které musí navštívit. A to je vlastně jeho jediný úkol. Na mapě je ještě asi 30 dokumentů, jejichž sebrání poodhaluje děj, rozšiřuje závěr příběhu a slouží jako ukládací body, jenomže jejich hledání vyžaduje projít opravdu každým koutem mapy, která je stále stejná a neměnná. Kdyby se alespoň měnila denní doba, kdyby současné počasí nezáviselo jen na tom, v jaké oblasti zrovna jste, a kdyby byl celý ten feeling výprav podán poutavěji, nehrozil by tak obrovský stereotyp, který Kholat doslova pohřbívá. Je super pozdě večer v jedenáct hodin zasednout ke Kholatu, vytáhnout mapu a na dnešní noc si naplánovat virtuální výpravu za nějakou tou povinnou destinací. Potíž je v tom, že celá ta výprava je jen chůze od stanu k cíli cesty. Když už otevřený svět, pak bych rád viděl podstatně bohatší náplň. Co takhle večer ulehnout do stanu, škvírou sledovat vánici pročítat si dokumenty nalezené při poslední výpravě a pak si nastavit probuzení na ráno? Možná ještě přidat na mapu jídlo, baterky do baterky, anebo umožnit hráči kreslit si vlastní mapu (což by teda bylo fakt žrádlo). K otevřeným nelineárním světům mi prostě sedí bohatá herní náplň, ale Kholat je navzdory potenciálu chudý jak kostelní démon.

A ani ten démon za mnoho nestojí. Zvláště, když to je jediný nepřítel! Úplně by se nabízela nějaká ta zvířena, ale místo toho tu máme pouze oranžového démona, jehož poznávací znamení jsou buď oranžové stopy ve sněhu anebo oranžová mlha. Sám démon vypadá zprvu jako černý stín, což nutí hráče být stále v pozoru a bedlivě sledovat okolí. Kolikrát se mi ale stalo, že jsem si démona všiml, až když byl sotva pár metrů přede mnou a přesto s klidem prošel okolo. S jeho AI to asi moc slavné nebude, ale zase díky tomu nehrozí tolik loadingů a dalších pochodů neměnnou krajinou.

Ještě jsem nic neřekl k příběhu a asi ani mnoho neřeknu. Jak to u podobných her bývá, příběh je podán dost nejednoznačně a ani s nalezením všech dokumentů nemusí mít hráči jasno. Kdo by čekal nějaké zevrubné zkoumání zranění a příčin smrti jednotlivých členů výpravy, má smůlu. Třetí akt sice ukáže, k čemu tu noc došlo, ale jak konkrétně se to stalo vám hra nepoví. Škoda.

Je smutné, že obrovský potenciál skončil pohřben pod chudou a navíc vbrzku dost nezáživnou herní náplní. A ani pozlacený nátěr ze Seana Beana nezachrání tu bídu jakou Kholat představuje. Tohle je přesně jedna z těch her, které působí báječně jen do chvíle, než začnete hrát.

Pro: První akt, atmosféra, hudba

Proti: Stereotyp, chudá náplň, neměnný herní svět, neuspokojivý závěr

+29+29 / 0
  • PC 60
Kholat je hra volně inspirováná skutečnou událostí, při které došlo k záhadnému úmrtí několikačlenné výpravy kdesi v zasněžených horách. Každý člen výpravy zemřel víceméně odlišným a o to absurdnějším způsobem a vyšetřování události zůstalo bez jakéhokoli racionálního zdůvodnění toho, co se oné noci v zasněžených horách stalo.

Hráč začíná na opuštěném zasněženém nádraží kdesi v horách a k dispozici má pouze kompas a mapu. Úkolem hry je vydat se jako pátrač do inkriminované oblasti sbírat jednotlivé stránky deníků a různých útržků, které dohromady dokreslují, co se tu vlastně mělo přesně odehrávat.

Hráno v noci a se sluchátky na uších. V prvních minutách velmi příjemně překvapil soundtrack a v ten moment jsem ještě netušil, že to nebylo zdaleka poprvé, kdy hudba zvedne celkový prožitek ze hry.

Menší pozastavení přišlo v momentě, kdy si hráč uvědomí, že stěžejní část hry se odehrává v noci s mizernou viditelností a počasím, které je proměnlivé. Ne, že by mi vadily hry v noci, naopak, ale při tak rozsáhlé mapě je byť i základní orientace dost náročná. Budiž to ale přikládáno atmosféře, kterou by denní světlo nemohlo tolik vystihnout.

Líbilo se mi, že hra navzdory stylu "chodit a hledat, chodit a hledat..." má poměrně poutavý příběh a tím pádem skládání deníku a článků byla do určité míry zábava a člověka velmi zajímalo, co bude další kapitola obsahovat (pokud ji najde...). Hraní se neobešlo bez několika intenzivních leknutí, které mi díky atmosféře tak i na míru šitému soundtracku přivodilo pocit zrychleného tepu a husí kůži. Kdyby zůstalo jen u toho, tak by si hra zasloužila jednoznačně pozitivní hodnocení.

Bohužel záhy se dostavuje pocit nudy a občasného vzteku. Člověk prochází místa, která již prošel. Reálné prostředí málokdy odpovídá tomu, co má hráč na papírové mapě. Je možné se velmi snadno ztratit a když už je mapa zapotřebí, tak zjistíte, že to, co na mapě značí pěšinu (která se nedá minout), tak v reálu je to široká otevřená planina. Pokud sečtu postupně rostoucí nudu, backtracking a situace, kdy hráč neví, co má dělat, pak toto vše kazí aspekty, ve kterých hra vyniká.

Přestože byly chvíle, kdy jsem si hru doslova užíval, stejnou měrou jsem zažíval i pocity opačné. Systém achievementů je na jednu stranu jasný a dává smysl, na druhou stranu se hra v jednu situaci zachová zcela nelogicky a pokud hráč nevědomky zakončí, pak následně poslední save bude doprovázet jeden velmi rušivý jev, který devalvuje další snahu o doplnění chybějících achievementů. Pokud jsem doposud vychvaloval příběh, tak jeho vyvrcholení mi přišlo poměrně laciné až nezajímavé.

Závěrem - Kholat není špatná hra, má vynikající atmosféru a hudbu, bohužel ani to nestačí vždy k tomu, aby hráč vzpomínal na herní prožitek jen v dobrém.

Pro: Atmosféra, vynikající soundtrack

Proti: viz. komentář

+19+19 / 0
  • PC 80
Kholat. Pro mě určitě jedno z největších překvapení poslední doby. Kholat mě zaujal již při oznámení. Okamžitě jsem nastudoval zmizení Djatlovi výpravy a byl natěšen na hororové dobrodružství v mrazivé Rusi. Bohužel první recenze a ohlasy mě odradily a na hru jsem zapomněl. Tak by to i zůstalo, kdybych hru nedostal od kamaráda a nerozhodl se jí dát šanci. S většinou bodů, které se hře vytýkají, musím souhlasit. Nicméně právě díky těmto bodům mě hra tak bavila. Jediné s čím nesouhlasím je osočování Kholatu z nudného a stereotypního prostředí. Okolí mrtvé hory se mi vyloženě líbilo, působilo správně mrazivě, mysteriózně a velmi nepřátelsky. Po nějaké době se mi dostalo pod kůži a já se začal orientovat a rozpoznávat jednotlivé body. Zavzpomínal jsem si přitom na doby starých RPG bez rychlého cestování, kdy člověk za chvíli znal každý šutr v okolí Balmory nebo Starého tábora ;-)
Další věcí je, že hra se s vámi moc nemaže. Vrhne vás doprostřed mrazivé pustiny s mapou, ve které se opravdu blbě orientuje a pár souřadnicemi. Na vše ostatní si musíte přijít sami. Zažijete chvíle, kdy budete frustrovaně pobíhat bez tušení toho, kde jste a ještě k tomu vás občas něco zabije. Můžete nadávat na tvůrce, nebo si můžete říct, že prostě uprostřed Uralu ty mapy tak přesně neodpovídají. Až po čase si sami zjistíte, jak poznat blízkost příšery a jak zjistit, kde zhruba jste. V dnešní době vedení za ručičku mě Kholat nadchl právě pro jistou míru frustrace, kterou si už málokdo troufne do hry dát (neberu roguelike hry, které jsou na tom založené).
Kompas, baterka a deník jsou hezky zpracované a dobře sedí do prostředí celé hry. Zápisky v deníku jsou také dobře napsány a hlas Seana Beana hře taky hodně dal. Bohužel celý příběh mi přišel docela slabý. Působilo to na mě jako pokus, nacpat do jednoho příběhu všechny teorie o zmizení Djatlovovi výpravy s trochu nuceným plot twistem.
Závěrem: Nemůžu se přít s ostatními, které hra nebavila a naprosto chápu proč tomu tak je. Mě to ale skvěle sedlo, večery s Kholatem jsem si náramně užil (a ještě hezky s otevřeným oknem, aby i ta zima byla :) a vyloženě se na ně těšil.

Pro: Atmosféra, prostředí, na všechno si hráč musí přijít sám

Proti: Příběh

+16+16 / 0
  • PC --
Ačkoli mě celá záhada o zmizení horolezců zajímá a baví (nejen díky tomu, že se jedná o námět podle skutečnosti), tak mi vyprávění příběhu nepřišlo moc zajímavé. S postavou chodím sem a tam v graficky nezajímavých tunelech a semotamo mě sejme nějaký tmavý pšouk, do které jsem doslova narazil, protože jsem si ho nevšiml. Sbírání dopisů by mohlo na immersive-walk stačit, ale prostředí je děsně stereotypní, nelineární a naprosto sterilní. Navíc, postava umí běhat přesně 6 sekund, než se zadýchá... Zajímavý námět, ale příšerné herní provedení. Lepší bude si o celé záhadě něco přečíst...
+15+15 / 0
  • PC 65
Hra na jeden večer, taková hororová snadná "bloumačka" - nic pro mě, ale námět (tedy skutečná událost - Ďatlovova výprava) mě natolik zaujal, že jsem se do toho s chutí pustil.

Hráč tedy z vlakového nádraží zamíří do lesa s cílem dorazit na legendární horu Kholat. Musím pochválit úvodní song - povedl se, sednul.

Hlavním cílem hry, jak kráč brzy objeví, je nalézt asi deset konkrétních dokumentů, který se jakoby náhodou povalujou po různých místech na mapě. Grafika je poměrně líbivá, člověk objevuje "zajímavé" lokace mapy. Na co si však lehce postěžuju, je fakt, že informace, které najdu, jsou často samy o sobě nezajímavý a příliš jsem se na jejich obsah netěšil, naštěstí bylo celkem zábavný hledat správnou cestu (nezobrazení pozice hráče na mapě je zde povedenou složkou hry).

Popsané zní možná hezky, ale ačkoliv mapa sama o sobě není až tak špatná, nějak jsem nepožral samotnej feeling, kde člověk (já) tak nějak nemá pocit opuštěnýho horala uprostřed nehostinnýho pohoří Ural, ale naopak všude naráží na pro mě příliš divoký kokteil objektů: domy, zapálené ohně, louče s lidskými lebkami, jinde je zase postaven vysílač, všude stany, totemy, sochy, obelisky, vytesaný obří lebky ve skalách. Zktátka měl jsem pocit, že je to spíš jakýsi zábavní park než nějaká divočina.

Monstrum, který člověka pronásleduje je pouze takovej bonus, setřást ho zpravidla není vůbec těžký.


Skvělá předloha, o to víc bolí amatérskej scénář, rozporuplná mapa, nedůstojná délka i minimum interaktivity.

65%

Pro: Grafické znázornění, námět, úvodní song.

Proti: Scénář, krátké, předimenzované prostředí, snadné.

+15+15 / 0
  • PC 65
Videohra je občas trochu širší pojem, než se na první pohled může zdát a Kholat je toho pravým důkazem.

Je dobré si hned na úvod říct, že se nejedná o nějakou akční, hororovou hru, ale spíše takový atmosférický zážitek, který nám přibližuje jednu ze záhad dvacátého století. Ano, hráč tu má daleko větší ovládací prostor, než třeba v hrách od společnosti Telltale, ale ve finále si může přijít ještě méně, jako když hraje hru.

To hlavní, co na mě dýchlo, když jsem hru spustil, byla neuvěřitelně teskná, depresivní a zimní atmosféra. První akt, kdy se ocitáme na nádraží, v nějaké zapadlé díře v Rusku sliboval vskutku silný zážitek a hra mě dokázala hned zaujmout. Bohužel první akt je možná až moc krátký…

Nastává druhý a hlavní akt, kde vyšetřujeme záhadu, která se v oblasti Kholatu stala. Upřímně, samotné zvuky, kdy vám v uších hučí silný zimní vítr, všude je jen bílo a místy se ocitáte ve vánicích, to působí opravdu věrohodně a navozuje tu správnou atmosféru. Když do toho přičteme záhadné postavy, které na vás občas vybafnou (pár zástav srdce jsem si tu zažil, ale já jsem strašpytel), tak na mě hra působila až hororově. Ve hře postupně sbíráte různé útržky deníků, zpráv apod., které vám celou událost osvětlují, ale hlavně musíte vyhledávat záchytné body, na kterých se vždy stalo něco většího…

Princip je opravdu jednoduchý a od samotného hraní víc nečekejte. Mě to ovšem na nějaký šesti-sedmi hodinový zážitek stačilo. Užíval jsem si to a vlastně svým způsobem neužíval. Zjistil jsem, že se strašně snadno dezorientuji a nevím, kudy jít, myslím, že jdu na sever a objevím se v dolním cípu mapy. Vlastně to můžete brát i jako takový simulátor orientace v přírodě.

Nejspíš je to po čase trochu nuda. Nejspíš by šlo hru obohatit o pár zajímavějších herních mechanismů. Nejspíš by nemuselo být prostředí až tak sterilní. Těch nejspíš by se našlo nejspíš víc, ale hře se minimálně povedlo ukotvit v mých vzpomínkách nějaký herní zážitek, který není zrovna slabý a to se také počítá...

Asi takhle, zázrak to není, ale já jsem si díky tomu dohledal více informací o této události, a díky tomu jsem si to ještě o něco víc užil. Lidem, kteří rádi objevují nové herní zážitky, mají rádi silnou atmosféru a záhady a nelpí na skvělých herních mechanismech, určitě hru doporučuji.
+14+14 / 0
  • PC 80
Uff,

zkoušel jsem tuhle hru dohrát dvakrát a já to prostě nedávám. Vím, co mám dělat i si myslím, že mi celkem jde orientace a tak, jenomže asi žádná jiná hra mě neděsí tak moc. Já to prostě nejsem schopen hrát. A beru to jako klad i zápor zároveň. Když koukám na nějaký filmový horor, tak jsem hrdina. Ale hororové hry, kdy já jsem ten aktér a kdy na mě záleží, zda uspěji či ne, to je pro mě zcela odlišná disciplína.

Ta hra umí být frustrující, když se něco nedaří a člověk musí dělat znovu a znovu tentýž úkol, ale lépe. Já s tímhle ale nemám žádný problém a jsem na to zvyklý celý život, kdy například při hraní na hudební nástroj je podobný princip základem. Podobně jako některé obtížné hry. V momentě, kdy ale každý neúspěšný pokus končí tepem okolo 200 úderů za minutu a i předtím je tělo vyplněné nevyužitým adrenalinem až po okraj, mám skutečně obavu o své zdraví.

A i když třeba hry jako Alien Isolation nebo Alan Wake mě docela dost děsily, pořád jsem to byl schopen vcelku normálně hrát, o Doomu 3 ani nemluvě. Jenže tohle je jiné, úplně jiné.

Je tu několik faktorů;

1) naprosto nehostinné prostředí. I ten Alien Isolation byl pro mě vlastně mnohem přátelštější prostředí, ve kterém se dalo snadno orientovat a viděl jsem vždy, co potřebuju.

2) nemožnost ukládat kdy chci. To je klíčová věc. Ve chvíli, kdy ujdu celkem dálku a nikde žádný papír či stan k uložení hry a já ten dlouhý úsek fakt nechci absolvovat znova, to jsou prostě strašné nervy.

3) nulová možnost obrany, krom útěku či schování se.

4) možná to tak není, ale aspoň mám ten pocit, že je tu naprosté minimum míst, kde se můžu cítit opravdu bezpečně a vydechnout si. Ve všech jiných hororových hrách jsou prostě celkem často nějaké safehousy, kde se můžu uklidnit. Tady je sice stan, ale je jich tu asi pět. A to je ta mapa velká jak tur domácí.

5) samotné ztvárnění a realizace hrozby. Způsob jakým funguje dynamická hudba, ztemňování grafiky, bláznění kompasu, samotná podoba hrozby, u které jsem si nebyl schopen zvyknout na to, jak vypadá a jakým způsobem pořádně funguje. Tím pádem se mi nedařilo obrnit se a jaksi si na hrozbu zvyknout a otupit své smysly, jak se mi to často daří v jiných hororových hrách.

6) faktor jakože podle reálné události, který celou hustou atmosféru ještě umocňuje.

7) tajemnost a absolutní osamělost. Kritizovaný fakt, že je příběh jen v náznacích a tak podobně, je dle mého kladem, který pomáhá v budování napětí.

8) osobní faktor toho, že je to vlastně teprve několikátá hra a první horor, který jsem hrál přes projektor, čili bylo pohlcení asi mnohem větší, než kdybych to hrál na 20 palcovém monitoru.

Body číslo 2-5 považuji za klíčové a kdyby jediný z nich chyběl nebo byl jinak, asi bych hrál v klidu dál. Ty ostatní body jen dokončují dílo zkázy.

Nesouhlasím tedy s tím, že by tohle byla špatná hra. Někdo říká, že hrozba není příliš velkou hrozbou a že je to prostě walking simulátor. Závidím těm lidem, kteří dokáží mít takovou estetickou distanci. Ta hra je minimalistická, ale je zcela pohlcující, vypadá skvěle, je příběhově přitažlivá, nervydrásající, frustrující, nicnedarující a nejsem ji schopen hrát déle, než půlhodiny a asi jí vzdávám, což se snažím nikdy nedělat a dokoukám to asi na youtube, kde budu za hrdinu podobně jako u těch hororových filmů. Protože proč, protože nebudu tím aktérem a budu koukat na to, jak umírá někdo jiný.

Hodnotil jsem 60% jako ryze osobní hodnocení za to, že jsem si hru asi tolik neužil, ale zvedám ho, protože mi došlo, že jsem si jí užil asi až moc. Navíc si to Kholat prostě zaslouží za to, že nademnou vyhrál a že mi způsobil velmi ojedinělý zážitek.

Pro: strach, nervy, tajemno, prostředí, hudba, grafika, minimalistické pojetí, žádné rady

Proti: frustrace, a kvůli prvnímu bodu z "pro"má neschopnost hru dohrát

+13+13 / 0
  • PC 75
U hry Kholat jsem udělal něco, co obvykle nedělám. Koupil jsem ji ve slevě bez bližšího zkoumání recenzí, videí nebo čehokoli. Rovnou jsem i dvě hodiny odehrál a hru vypínal spokojený a s očekáváním dalšího temného večera. Pak jsem náhodou narazil na článek ve Score, kde hru nemilosrdně sepsuli. Nebylo potřeba nějak moc pátrat, abych našel i řadu dalších kritických ohlasů všude možně.
Když věcně posoudím body, které lidem na Kholat vadí, musím jim dát za pravdu. Takový Kholat opravdu je. Ale mně se líbí.

Kholat je kino, působí především audiovizuálně. Prostředím, hudbou, zvuky. Obraz neruší žádný HUD a člověk sleduje 50 odstínů zimy. Pořád dokola. K vlastnímu překvapení mi to ale stereotypní nepřipadalo. Tvůrci si vyhráli s variabilitou osvětlení, efektů počasí, paletou zvuků a terénem a mě výsledek udržel v živém zájmu. (Jeskyně s absolutní tmou a krásným echem kapek, temný les, kde jediným bodem je mdlé světlo dřevěné lovecké chaty) Strašit exteriérem a otevřeným prostorem není obvyklé, ale tady se to daří.

Kholat není strašidelný, píše se často. Musím souhlasit, že hrůza tu na prvním místě není. Pasáže, kdy se hráč nečekaně střetne se stíny, vyděsí. Útěk do nočního lesa vystresuje. Se znalostí nebezpečí a preventivních opatření ale přijde i kuráž. Novým nebezpečím už hra bohužel nepřekvapí. V čem tu je ten horor? Přesvědčivá samota člověka v přírodě (kde se cítí vetřelcem), sklíčenost a tajemství, které se živí příběhem.

Příběh v rovině přítomnosti prakticky neprobíhá. Hráč je svým způsobem jakýsi potulný archivář, který v otevřeném světě mysteriózního údolí sbírá záznamy z minulosti. Ty k němu pak mluví velmi nedoslovně, formou mozaiky. V zápisech je více linií příběhu, střídajících se a navazujících spíše symbolicky a v náznacích. Doplňuje je hlas vypravěče v hlavě hráče. Vypráví sám hráč? Měl jsem občas pocit, že se pohybuji v záhrobí a už jen vzpomínám. Otázky vlastní identity znejistí.. Obecně bych rád ocenil nasazení dabérů (a nejenom propraného Beana), kteří důležité záznamy provází hlasem a přesvědčivý lit. styl zápisů. Občas prima Creepypasta. Čekal jsem ale silnější konec. Záznamy v poslední třetině mohly víc eskalovat, tvořit konzistentnější linii a dát více indicií, které by nás připravily na divné finále.

Hratelnost je zkrouhnuta na minimum interakcí. Choď, běhej, čti a hlavně se orientuj. Byl jsem s tím spokojený. A to především díky zmíněné orientaci, která ctí turistická pravidla práce s mapou a kompasem. Mechanismus stimuluje pocity uspokojení z nalezené cesty (případně i frustrace) tam, kde jiné hry mohou mít třeba puzzly. "You will get lost" říká trailer a podle mě to hře přidává. Občas jsem se cítil jako v pasti rozhlížel se po něčem povědomém.. na zemi, na obzoru ..všude . Zpětně vím, že to bylo dobře.

Kholat je odvážná hra, co sází vše na jednu kartu. Je minimalistická, nic nevysvětluje a snaží se vše nechat na atmosféře a náznacích. Silnější příběh by ji posunul dál.




Pro: prostředí, "level" design, grafika a audio, atmosféra osamělosti a tajemství, práce s mapou

Proti: malá eskalace a závěr příběhu, málo typů ohrožení (na horor)

+12+12 / 0