Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 65
Před rokem a čtvrt jsem měl Hexena načatého, ale nakonec jsem kapituloval. Nyní se situace obrátila, kapituloval Hexen a další ze Serpent Riderů je na hlavu poražen. V době, kdy se originalita v herních časopisech vyvažovala zlatem, v Polsku pak zlotem, přinesl Hexen trochu čerstvého větru (přímo z nejhlubších kobek) do tehdy zatuchlého žánru doomovek. Novinky jsou tři - respawn, backtracking a pasti. Ovšem ne vždy je inovace ku prospěchu věci, a tak Hexen určitě není hrou pro každého.

Hexen zprvu vypadá jako klasická 3D akce. Hráč si z počátku vybere svou postavu (na výběr bojovník, mág a mnou vyvolený klerik) a pustí se do boje proti Serpent Rideru Koraxovi. Určitě vás nepřekvapím, když řeknu, že ke konečnému střetnutím s Koraxem vede křivolaká cesta přes mnoho nepřátel i levelů, zde zvaných huby. Hráč letmo zkoukne grafiku, které sice neschází temný gotický styl, nicméně oproti Heretic se jedná o downgrade. Hudba hraje jen místy, jedná se spíše o změť zvuků, které ale dobře navozují děsivou atmosféru kobek a jejich oslizlých obyvatel.

Jak jsem již uvedl, je hra rozdělena na pět větších světů (hubů) rozdělených teleporty. Jelikož akce v jednom levelu ovlivňují jiné levely v rámci hubu (a někdy i mimo), můžeme, a vlastně i musíme, se neustále vracet do již prošlých levelů a hledat, kde naše předchozí akce co otevřela. Hra sice po spuštění scriptu (zmáčknutí tlačítka, ale nejen toho) sdělí, kde došlo ke změně, ale mnohdy jsou nápovědy dost kryptické. Stylem hraní tak jde o kombinaci doomovky s dungeonem (dle tehdejších výkladů) či Metroidvanií (dle současných výkladů). Backtracking jako když ho vyšijete.

S backtrackingem přichází další bolest - respawn. Hra sice respawnuje pouze základní Ettiny, i ti jsou však v úvodu hry nebezpeční, časem pak jen otravní. Nerad čistím po sto první již 100x dříve vyčištěná místa, když se potřebuji soustředit na řešení hádanky. Klasický Doom místo respawnu používal otevření tajné stěny nebo dveří s novou skupinu nepřátel. V rámci hraní to působilo výrazně uvěřitelněji než materializace Ettinů v záblesku červeného světla.

Třetí novinkou coby další dvojsečnou zbraní jsou pasti. Neříkám, že Hexen je první akční hrou protkanou pastmi. Z hlediska ČR vyšel Witchaven o Score dřív. Jelikož vývoj probíhal paralelně, přiřkněmeť případné prvenství oběma projektům. Inu pasti... Jde o originální herní prvek, ale ne vždy je férový. Jako příklad zopakuji jiným uživatelem jmenovaný lis v posteli, což z hlediska architektury (včetně bytové) nedává smysl. Takže pasti jsou zajímavým prvkem, ale mnohdy spíše k naštvání.

Přes všechny výhrady mě hraní bavilo, ale fér hraní čistě bez návodu si nedovedu představit. Asi nejsem tím, pro koho je hra určena. Když si chci v klidu zapřemýšlet, spustím nějakou adventuru. V opačném případě dávám přednost bezduché střílečce nebo hopsačce. Přes to všechno mě hraní Hexenu na druhý pokus bavilo. Jako vtipný fakt dodám, že Korax se mi pomstil i po své smrti, neb mne krátce po jeho zabití postihla modrá smrt. A ta je děsivější než libovolný bubák z doomovky.

Pro: Na 3D akci originální, temná atmosféra, výběr ze tří postav, dlouhá hra, hra mne donutila uhýbat před ohnivými koulemi (fyzicky, na židli).

Proti: Respawn, backtracking, pasti, postup přes místa, která by v jiné hře byla secrety.

+18 +19 −1
  • PC 90
Tuhle hru jsem v minulosti už dvakrát zkoušel rozehrát. Vždycky jsem se zasekl někde ve druhé epizodě a za boha nemohl najít cestu. I tentokrát mi trvalo dost dlouho, než jsem ten zpropadený spínač našel v tom krbu. Když jsem podobný zásek zažil i ve třetí epizodě, hru jsem proklínal. Nebýt toho, že to jinak bylo dost zábavné, tak nic moc. Naštěstí to byl poslední zásek. Poučil jsem se. Kouknout do každého koutu je potřeba. Kolikrát je další postup dost přehlédnutelný.

Ve hře máte sice tři postavy na výběr, ale bohužel ke každé jen čtyři zbraně a dva druhy střeliva. Nejlepší zbraň získáte už ve třetí epizodě, což bych řekl, že je dost brzo. Takže pořád střílíte a mlátíte tím samým. Bestiář také není kdovíjak pestrý. Hexen ale exceluje v jiných ohledech. Má perfektní goticko hororovou atmosféru. A hlavně přinesl do FPS žánru nový styl hraní. Něco jiného, než je Doom. Ano, pořád je to v základu prosté hledání klíčů. Epizody ale nejsou rozděleny na několik rozdělených levelů, nýbrž každá epizoda je jeden velký komplex.

Design jednotlivých epizod je perfektně zvládnutý. Pokud překonáte bloudění a objevíte krásu téhle hry, dává design naprostý smysl. Postupně jsem zjistil, že hratelnost není jen hledání klíčů. Občas se objeví nějaká jednoduchá hádanka. Občas si zablbnete s bossem. Lokace jsou skvěle navržené a já se bavil čím dál tím víc. Samozřejmost je orientace a postup podle mapy. Přeci jenom, ať ze sebe starý Doom engine vydal maximum, už je to na dnešní poměry dost abstraktní grafika.

K Hexenu jsem byl docela skeptický. Nevěřil jsem, že to bude takhle dobré. Je to hodně dobré. V datadisku může zkusit jinou postavu. Hrál jsem za klerika. Minimálně jeho hlavní zbraň byla dost ultimátní. Často jsem bojoval s nedostatkem munice.

"Hra Roku" (normal)

Pro: perfektní design, odlišný přístup k FPS, super atmosféra, tři odlišné charaktery, zábavní bossové, slušná délka

Proti: snadno se dá zaseknout, jen čtyři zbraně pro každého, chudý bestiář

+23
  • PC 80
Po dohrání Heretica jsem se vrhnul na jeho "pokračování" Hexen. Opět zafungovalo mocné kouzlo ZDoom a já si hru mohl vychutnat v grafice jak jsem si ji pamatoval.

Hexen navazuje na Heretic jen příběhem z manuálu - stojíte proti druhému z mocných Serpent Riderů Koraxovi, tentokrát v úplně jiném světě. Podání je tradiční na rok 1995 - intro neexistuje, na konci každé kapitoly je nějaký psaný text a místo outra se dočkáte psaného textu s obrázkem. A opět je tu ono pomrknutí na třetího, stále živého Serpent Ridera.

Jinak je nové ale úplně všechno. I ta stále stylová grafika je oproti barevnému Hereticovi temnější, zlověstnější a s pořádnou porcí atmosféry krutého středověku.

Především se ale změnil styl hry. Místo navazujících kol je tu pět hubů, ze kterých vstupujete portály do dalších podkol, sbíráte předměty, mačkáte tlačítka a snažíte se vyřešit všechny hádanky, abyste se dostali k bossovi hubu a ideálně i do nějakého toho tajného kola. Přiznám se, že systém "tady zmáčku čudlík a v jiném kole se vytvoří most" mi není nijak sympatický. Nedává to moc smysl, je to matoucí a dříve nebo později se člověk beznadějně ztratí. Respawn potvor tomu taky moc nepomáhá. Mě pomohl textový soubor, napsat si název kola a k němu popis kam vedou portály a co zde potřebuju udělat, a odšrtávat splněné. A občas jsem mrknul na návod, abych nic nezapoměl. Nicméně originální to v roce 1995 bylo určitě.

Změnil se i hrdina, na začátku si totiž vyberete mezi bojovníkem, mágem a klerikem, přičemž každý z nich má pouhé 4 zbraně. Já věrný své RPG tradici "nejmocnějším kouzlem je chladná ocel" zvolil bojovníka. Ten začíná s pěstmi, později dostává perfektní sekeru na boj z blízka, později kladivo střílející zelenou magii a nakonec meč, metající zelené firebally. Bojovník je rychlý, silný, něco vydrží, takže většinu monster urubete sekyrou, ty co lítají a střílí pošlete k čertu střílecím kladivem. Jen na meč jsem musel zapomenout, protože zbraně žerou manu a meč ji žere tolik, že jste za chvíli na suchu. Zbraně navíc dostáváte postupně, takže je to zpočátku docela napínavý. Kromě zbraní je zde inventář, víceméně obšlehnutý z Heretica.

Hratelnost je vůbec docela brutál. Celá hra je prošpikovaná pastmi, hlavně kůly jsou lahůdka, někde si jen tak stojíte a najednou Vámi projede kůl a chcíp. To co je jinde secret je zde občas nutné pro další postup, prostě otevřete podezřelou zeď a za ní klíč. A samozřejmě jsou tu monstra. Od jednoduchých vojáků přejdeme ke kentaurům, kteří se kryjí za štít (a odráží střely), jsou tu hnusný ještěři plivající oheň, mágové střílející proud plazmy (a teleportující se) a vrcholem jsou bažinné monstra skryté ve vodě či přízraky v jednom kole.

S bojovníkem se zdánlivá střílečka mění ve 3D variaci na Diablo, která umí brutálně gradovat. Zejména poslední epizoda SPOILER kdy se utkáte se všemi třemi charaktery, později vymlátí armádu monster a na dvakrát musíte porazit bosse, který mi připomínal Vetřelce s šesti pařáty.

Takže co s Hexenem? Je to samozřejmě klasika s perfektní atmosférou a naprosto odlišnou hratelnosti s každým charakterem, jen to bloudění a hledání jak dál už mě zas tak nebere.

Pro: Atmosféra, tři odlišné charaktery, stále perfektní hratelnost.

Proti: Občas bloudění a přemýšlení jak dál.

+14
  • PC 95
Asi se mnou bude tento názor sdílet jen minimum lidí, ale musím říct, že Hexen považuji za vůbec nejlepší hru na Doom enginu, která v mnoha ohledech překonává i proslulý Doom. Přitom moje první seznámení se s Hexenem skončilo někde ve čtvrté úrovni, kde jsem ani za nic nebyl schopen se vypořádat s velkým množstvím pastí. Teprve postupem času jsem se k Hexenu vrátil vyzbrojen trpělivostí a dostatkem času. Ukázalo se, že pokud se do hry zakousnu a jsem připraven na častý save/load, jde o skvělou zábavu.

Jak říká podtitul Hexenu, hra navazuje na události v Hereticu a využívá námět, příběh i řadu předmětů či nestvůr. Hexen v důsledku překonává Heretic na všech frontách – je větší, spletitější, atmosféričtější, zábavnější, těžší… a umožňuje skákat! Zároveň od čisté FPS střílečky klouže k RPG a adventuře. Může to znít divně, ale prvky obou žánrů jsou zastoupeny jen v minimálním měřítku, takže je Hexen nadále především střílečkou, jakou byl i Heretic.

Hexen představuje syrový fantasy svět, který navzdory zastaralé grafice, působí velmi dobře. Tomu napomáhá perfektní ozvučení prostředí jako třeba pískání netopýrů, bublání bažiny, či bouřka. Systém úrovní viděný v Hereticu byl změněn a hra nabízí 5 epizod, přičemž úrovně v epizodě jsou navzájem propojeny sítí portálů. Hráč tak může přecházet z úrovně do úrovně, sbírat další předměty a především otevírat cesty dál. Výsledkem každé epizody je spletitá pavučina úrovní, kterou nedoporučuji procházet jinak než na jeden zátah – jen tak udržíte v hlavě celou epizodu. Hledání klíčů a také toho co a kde se po stisknutí spínače změnilo, je nedílnou součástí Hexenu, avšak není to tak hrozné, jak to vypadá. Spínače jsou hlavně dvojího druhu – jedny mění věci v dané úrovni, druhé mění úroveň jinou a hráč je vždy upozorněn na to, kde se něco změnilo. Stačí být pozorný, využívat mapu a počítat s tím, že důležité věci jsou k nalezení i na místech, které by takový Heretic označil za tajnou oblast. Přesto nemůžu říct, že hráč se bloudění vyhne, protože stačí něco přehlédnout a je průšvih. No, a aby vám při bloudění úrovněmi nebylo smutno, čas od času se pár monster spawne. Tohle považuji za jeden z největších neduhů hry, neboť když pátrám po cestě dál, nechci být neustále rozptylován novými a novými monstry.

Design úrovní nabízí typická prostředí v rámci temné fantasy – jsou tu jeskyně, lesy, hrady, hřbitovy a další. Každá úroveň má jedinečnou tematiku, je líbivá a povětšinou v ní nehrozí nuda. Level design je tak obrovským plusem Hexenu, ale tím je i výběr charakteru…

Hráč se může zhostit role válečníka, klerika a mága, přičemž každý má trochu odlišné vlastnosti, jiné zbraně, jiné funkce některých předmětů a na každého čeká ve světě Hexenu pár odlišností. Navíc každý charakter v průběhu hry sbírá části speciální zbraně, která má skutečně masový potenciál ničení. Díky různým charakterům Hexen vybízí ke znovuhratelnosti anebo k použití cheatu SHADOWCASTER, který změní povolání, přičemž vám nechá všechny předměty. Kvůli velmi malému počtu zbraní (4 pro každého) jsem cheat využíval vždy na počátku kapitoly. Myslím, že by hře neuškodilo, kdyby v každé kapitole a třeba jen a pouze v tajné úrovni, byl k dispozici předmět na změnu charakteru.

Pak tu máme monstra, kterážto jsou velmi pěkně vykreslená, ale těch běžných zmetků budete potkávat asi 10 druhů, což není vzhledem k délce hry mnoho. Na druhou stranu jsou monstra dosti specifická a hlavně na ně platí různá strategie, kterou však ne každý charakter dokáže maximálně aplikovat. Zatímco takovou skupinu kentaurů sundá klerik pomocí zelené lahvičky bez sebemenších obtíží, bojovník bude mít problém, neboť se jim bude muset postavit přímo. Na tomto příkladě je vidět, že z Hexenu se stane královská zábava ve chvíli, kdy seženete dva kamarády na Coop. Bojovník, Klerik a Mág se budou výtečně doplňovat a nebude nouze ani o porci taktiky, neboť předměty na mapě jsou pro všechny společné a třeba takovou zelenou flašku (Flechette) každý charakter využije jinak. Je to divné, ale Hexen je jedna z nejlepších kooperativních her, co znám.

Zaměřím se ještě na jednotlivé postavy a dále na mé dojmy z kapitol… Sice to bude dlouhé, ale co na tom.

Bojovník
Bojovník je patrně druhou nejlepší postavou, která vyniká ve velkém množství brnění, v rychlosti pohybu i ve zdraví. Jeho nevýhodou je druhá zbraň (Timon‘s Axe), která může ublížit jen na malou vzdálenost. Celou první kapitolu tak bojovník čelí nutnosti dostat se nepříteli k tělu, což je u střílejících nepřátel obtížné. Pokud však přetrpíte první kapitolu, seženete výtečné bojové kladivo (Hammer of Retribution), jehož střely jsou velmi účinné a ještě vybuchují. Výhodou bojovníkových zbraní je, že i když jim dojde munice, můžete s nimi útočit na blízko. Na druhou stranu má bojovník jen jednu běžnou střílející zbraň, což bývá problémem. Bojovníkovou speciální zbraní je meč (Quietus) vrhající řadu střel – dobrá, leč na poměry ostatních charakterů nejslabší speciální zbraň.

Klerik
Tuhle postavu považuji za vůbec nejlepší. Jeho druhé zbrani (Serpent Staff), která umožňuje se léčit a navíc spotřebovává jen minimum munice, se máloco vyrovná. Krom toho Klerik má i nejlepší funkci zelených lahví – vypouští plyn, který trvale zraňuje. Klerik v podstatě nemá jedinou výraznou slabinu a díky tomu je nejuniverzálnějším charakterem. Jeho speciální zbraň (Wraithwerge) vypouští duchy, kteří sami vyhledají a zničí nepřítele. Mohou se však obrátit i proti hráči.

Mág
Mág má tu smůlu, že je slabý, pomalý a jeho zbraně hrozně žerou munici. Je zvláštní, že mágova první zbraň (Sapphire Wand) je díky neomezené munici užitečná až do konce hry. Naopak mágova druhá zbraň (Frost Shards) je skoro k ničemu, neboť má ohromný rozptyl a zmrazit obyčejného Ettina vyžaduje cca 3 přímé střely. Speciální mágova zbraň, kterou je magická hůl (Bloodscourge) střílí projektily, jež se zaměřují na nepřítele, což je užitečné. O to horší je mágovo využití zelené lahve, které je totožné s bombou v Hereticu – položí se a po chvilce vybuchne. Hrát za mága bych určitě nedoporučil začátečníkovi, ale pro zkušeného hráče jde o slušnou výzvu.

1. Seven Portals
Už první kapitola, vlastně už první mapa ukáže, že Hexen si zakládá na spoustě pastí, kterými může být padající strop, díry v podlaze, střílny, láva i další věci. Prostředí první kapitoly s těmito věcmi nešetří a tak nebezpečí nespočívá jen v monstrech. Navzdory spoustě spínačů je Seven Portals přehledná kapitolka a to díky velké odlišností mezi úrovněmi. Tajnou úroveň není těžké odhalit a ona samotná nabídne náhled do kapitoly příští a to nejen prostředím, ale též novými monstry a předměty. Vzpomínám, že po nalezení Disc of Repulsion jsem myslel, jakou úžasnou vzácnost to nemám. No a pak to použiji a jediný výsledek je v tom, že jsem odstrčil dotěrného nepřítele… Trochu zamrzí, že na konci epizody není žádný boss, ale oni bossové nejsou zrovna silnou stránkou Hexenu (ostatně jsou jen tři).

2. Shadow Wood
Tuhle kapitolu považuji za nejnepřehlednější a to jednak kvůli velkému množství klíčů, ale též kvůli samotným mapám, které jsou mnohdy spletité a zamotané. Na druhou stranu taková bažina (Darkmere) je skvělá mapka s perfektní atmosférou, kterou netvoří jen nebezpečné bažiny, ale i mlha. Tajná úroveň je specifická nutností rychle zabíjet nepřátele – jen tak má hráč šanci získat bonusy a odemknout tajnou úroveň ve čtvrté kapitole. Boss epizody je něco na způsob létajícího draka. Zatímco za mága a klerika je snadné ho zabít, bojovník bude mít potíže…

3. Heresiarch’s Seminary
Přehledná a pohodová kapitola, která je rozdělena do dvou částí. V té první se sbírá osm drahokamů, v té druhé se hledá devět spínačů. Na konci se opět představí boss a to čaroděj Heresiarch. Tajná úroveň je k dispozici až po zabití bosse, ovšem tentokrát v ní nenajdete nic zvláštního – vypadá jako úplně běžná úroveň.

4. Castle of Grief
Čtvrtou kapitolu považuji za nejslabší. Jednak už tu nejsou žádní noví nepřátelé a pak je kapitola založena na spoustě smrtících pastí, kterým je těžké se vyhnout. Třeba úroveň Gibbet – v jedné místnosti jsem nalezl postel s léčením. Léčení vezmu, ovšem strop se sníží a rozmáčkne mě, přitom nebyla šance, jak tu past odtušit. To samé hned vedle – zmáčknu spínač a pode mnou zmizí podlaha. Tahle kapitola pro mne byla i nejtěžší, co se bloudění týče. Pobíhal jsem tady snad dvě hodiny, než jsem v úrovni Dungeons spadl do bezedné propasti, která však nekončila smrtí, nýbrž portálem do jiné úrovně. Ale koho by to napadlo, vždyť takovéto propasti v 99% končí smrtí. Ještě připomenu, že přístupnost tajné úrovně závisí na dokončení té první a druhé (Bright Crucible a Sacred Grove). Na konci kapitoly je opět boss a opět Heresiarch (autoři nejsou moc originální).

5. Necropolis
Finálová kapitola hned na počátku představí zdánlivě nekonečnou vřavu vinou nového respawnujícího se monstra. Už od počátku je také přístupná tajná úroveň, avšak po chvilce se zavře, takže si hráč musí pospíšit. Jinak se ale kapitola vyznačuje trojicí zajímavých úrovní, na jejímž konci čeká nepřátelská verze hlavních charakterů – Bojovník, Klerik a Mág. Všichni tři využívají své nejlepší zbraně, takže o zábavu není nouze. Finálový boss hry Korax pro mě byl tak trochu zklamáním. On sám zase tak smrtící nebyl, ovšem měnící se prostředí a vlny nepřátel dokázaly pořádně zvednout obtížnost.

Pro: Atmosféra, design úrovní, výběr postavy, velký potenciál coop režimu, mnoho předmětů

Proti: Jen 4 zbraně pro každý charakter, některé pasti, respawn nepřátel

+28
  • PC 95
Hexena jsem dohrál za všechny postavy, na maximální obtížnost a nikdy mě nepřestal bavit. Asi jeho nejsilnější stránkou je jeho originalita - kde jinde se ve střílečce setkáte s plněním různých hádanek, inventářem, fantasy prostředím nebo propojením levelů? Dokonce je ve hře tajné kolo, které otevřete tajným tlačítkem v uplně jiné epizodě. Hra se pořád mění, přibývají stále noví nepřátelé, takže se nikdy nenudíte. Možná těch zbraní mohlo být víc, na druhou stranu ale máte inventář s širokou škálou itemů, použitelných v boji. Bossové jsou taktéž docela originální a každého musíte vyřídit jiným způsobem. Jen ty hádanky jsou někdy opravdu obtížné a musíte opravdu lítat sem a tam a vracet se do již pročištěných oblastí. Jináč grafika a atmosféra super (na tu dobu), i hudba se mi moc líbí a občas si ty miďáky poslechnu jen tak, dokonce i v mobilu je mám :). Já osobně hraju Hexena přes Zdoom - hra jede pěkně plynule, můžete si nastavit rozlišení, dívat se dolů a nahoru atd.

Pro: Pestrá a dlouhá hra, mnoho lokací, hádanek, nepřátel

Proti: někteří nepřátelé jsou opravdu tupí

+23
  • PC 70
Když jsem se dostal k Hexenovi v přibližně v době jeho vzniku, vůbec mě nezaujal, s výjimkou možnosti vybrat si jeden ze tří charakterů. Po vic jak patnácti letech jsem se k němu vrátil a musel jsem změnit názor.

Hexen rozvíjí myšlenku, kterou letmo nakousla vůbec první 3D střílečka Catacomb 3D, a sice systém více levelů vzájemně propojených, do kterých se můžete a někdy i musíte vracet. Komplexnost tohohle systému v Hexenovi jsem jako dítě vůbec neocenil.

Obtížnost je někdy skutečně velká. Jednak často musíte prozkoumávat celou epizodu složenou z X levelů, abyste zjistili, co jste otevřeli, jednak i počet nepřátel je velmi vysoký (a často se znovuobjevující). Zvláště poslední epizoda dá zabrat (hrál jsem na třetí obtížnost).

Oproti Hereticovi je však znatelně slabší hudba, dokonce i grafika mi přišla o něco zastaralejší, než v předchůdci ( (s výjimkou levelů s mlhou, ty jsou působivé). Level design se naopak zvedl a v mých očích se dost možná v některých momentech vyrovná i Doomu 2.

Docela mě mrzelo, že hráč nemá možnost vystřídat jednotlivé charaktery v průběhu hry. Hexen je dost dlouhý a na to, abych ho hrál třikrát, na to nemám nervy. Naštěstí zde existuje malý nevinný cheat shadowcaster, který jsem použil vždy a pouze na začátku epizod, abych si hru užil za všechny charaktery. Protože hrát celou hru jen se čtyřmi zbraněmi, myslím, že by mě zastihl stereotyp. Takhle jsem se bavil až do konce.

Hexen je nejspíš nejkomplexnější doomovka, která kdy vznikla, její největší nevýhodou je zastaralost, neboť 3D střílečky, které vznikaly v její době (Witchaven, Dark Forces), byly minimálně co do grafiky daleko vyspělejší.


dodatek:
Jednotlivé charaktery mi přijdou poměrně hodně vyrovnané, ačkoliv za bojovníka to bylo patrně nejsnažší, neboť jeho zbrojní arzenál je nejvyrovnanější
- dle mého: nejlepší první zbraň má mág (nejslabší klerik), nejlepší druhou zbraň bojovník (nejslabší mág), nejlepší třetí zbraň mág (nejslabší klerik), nejlepší čtvrtou zbraň má klerik (nejslabší mág).
+12
  • PC 80
Kvalitní střílečka která ve své době oživila hry na doom enginu. Neboť už nebylo potřeba jen střílet a přímočaře procházet úrovně. Naopak, autoři postavili před hráče důmyslně promyšlené a rozsáhlé epizody, kterými musel procházet, hledat v nich důležité předměty a poté je používat při řešení logických hádanek. Zanedbány přitom nebyly ani souboje s monstry. Jež nabídly adrenalinový zážitek díky používání rozličných středověkých zbraní, nebo třem herním charakterům. Klerik, Mág a Bojovník. Danému charakteru byla uzpůsobená celá hra a nikdy se tak nedělo nic totožně. Jelikož každý z nich používal jinačí zbraně a měl i odlišnou spotřebu many, nutné k používání některých zbraní. Tohle všechno byl Hexen který má co říci i dnes. A to díky mnoha portům umožňujícím jeho spuštění, v o něco lepší grafice než té původní (včetně rozlišení) i na současných PC sestavách.

Pro: Propracované úrovně, dlouhá herní doba, temná atmosféra středověku a dobová hratelnost.

Proti: Občasný respawn nepřátel, zastaralá grafika, nulová AI protivníků a přílišná obtížnost.

+15