Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS1 95
No random encounters challenge:

V pořadí již třetí (a poslední) no random encounters challenge v PS1 generaci série Final Fantasy. Původně jsem s tím začala, aby můj komentář k sedmému dílu byl něčím ozvláštněn a nezapadl tak mezi hromadu jiných komentářů k této hře. Profil k devátému dílu tu však zatím zeje prázdnotou, takže by asi bylo vhodné začít nějakým obecným infem o hře.

Final Fantasy IX vznikalo současně s předchozím dílem a nedá se tedy říci, že by se oproti němu konala nějaká technická revoluce. Naopak se může zdát, že se jedná o krok zpět, protože realistický futurismus je tu nahrazen za pohádkovou fantasy animaci plnou pitoreskních postaviček. Dle mého názoru byl celý díl zamýšlen jako pocta starším NESovým a SNESovým dílům série, protože se tu objevuje celá řada společných motivů. Kdo je hrál, určitě mu bude velmi povědomý středověký fantasy setting okořeněný vzducholoděmi, systém povolání postav a jejich výbavy, přístup k summonům (zde Eidolonům) a třeba i čtyři elementární bossové, kteří měli hlavní roli i v úplně prvním díle. A mohla bych pokračovat, fanoušci nejstarších dílů se při hraní devátého dílu musí cítit jako doma.

Ti, co se však poprvé se sérií setkali až na PlayStationu mohou být zaskočeni. Nemáme zde žádný překombinovaný systém typu materia nebo junction, který snad vymysleli na matfyzu, a umožňuje si hodiny optimalizovat partu. Ne, tady si jednoduše odemykáme nové schopnosti nasazením konkrétní výbavy a z listu schopností si pak kdykoliv vybereme ty, které zrovna chceme používat. Stejná "jednoduchost" nás čeká i v příběhu. Chování postav je často naivní až záměrně komické, stejně tak jako jejich vizáž, ať už se jedná o lidi nebo nějaké kombinace člověka se zvířetem (myš, hroch, prase, ...). Ne, že by snad neřešili složité situace, zrady a nečekané zvraty. Některé části příběhu jsou velmi dospělé a temné, ale postavy k nim přistupují povětšinou s lehkostí a nadhledem jako v nějaké dobrodružné pohádce.

No a jak se hraje no random encounters challenge? Není to snadné. Stejně jako v osmém díle, povinní bossové neposkytují zkušeností body, ale není tu žádný level scaling, takže to s podlevelovanou skupinou dost bolí. Naštěstí na prvním disku lze z některých bossů ukrást silnou zbraň, která v postupu značně pomůže, a na tom druhém je zas možnost omezeného grindu v oblastech s nekonečným množstvím spawnujících se nepřátel. Doporučuji tak nějaký čas strávit u tekutých písků v Cleyře a bojem s vojačkami v Alexandrii. Díky tomu se dá bez problémů dostat až k Arkovi do Oelvertu na třetím disku. Ark dokáže pěkně pozlobit, ale můj dobře vybavený Steiner ho nakonec udolal. Dost náročné byly také souboje s červenými draky v Mount Gulug, ale ti nejsou bossové, takže vás zároveň hodně slušně vyexpí a po nich se hra výrazně zjednoduší.

Čtvrtý disk je, jak už tradičně u Final Fantasy bývá, hlavně o finálním dungeonu, který vás ještě před úplným finálem prozkouší pomocí čtveřice bossů, které jsem již zmínila. Znalci si je budou pamatovat buď z příběhu prvního dílu nebo z nového Stanger of Paradise: Final Fantasy Origin. Hned první, ohnivá Marilis, se ukázala být velmi zdatnou soupeřkou. Ne že by snad byl problém jí shodit HP na nulu, ale její následný "posmrtný" útok nikdo z mé podlevelované a zraněné skupiny nedokázal přežít a pomohl až auto-life. Zbylí tři už naštěstí takový problém nebyli a s odehraným časem 11:47:44 jsem si tak mohla vyzvednout Excalibur II a vrátit se na mapu světa dodělat všechny vedlejšáčky...

Hra také po vzoru Final Fantasy VIII obsahuje sběratelskou karetní hru. Na rozdíl od Triple Triadu mě však zdejší Tetra Master vůbec nezaujal. Měla jsem chvíli ambici se k tomu donutit a a začít ty karty během hry sbírat, ale mnohem zajímavější mi nakonec přišla možnost si pospíšit a získat Excalibur II, který je odměnou za projití celé hry k závěrečnému bossovi pod 12 hodin. Mohla bych je sice ještě dosbírat, ale mnohem zábavnější mi přišlo strávit čas minihrou Chocobo Hot and Cold, ve které sbíráte poklady s nejlepšími věcmi ve hře, díky kterým pak můžete vyzvat i Ozmu, asi nejdivnějšího superbosse v celé sérii.

Dohráno za 17 hodin.

Statistiky na konci hraní:
91465 gilů

Zidane lvl 33, 2002 HP, 139 MP
Ultima Weapon + Circlet + Chimera Armlet + Ninja Gear + Coral Ring
Absorb: Shadow, Thunder
100% Resist: Holy, Earth

Steiner lvl 32, 2368 HP, 113 MP
Excalibur II + Kaiser Helm + Aegis Gloves + Demon's Mail + Ribbon
Absorb: Shadow, Wind, Water
100% Resist: Fire

Freya lvl 27, 1410 HP, 103 MP
Dragon's Hair + Kaiser Helm + Diamond Gloves + Demon's Mail + Madain's Ring
Absorb: Shadow, Ice
100% Resist: Water

Vivi lvl 30, 1283 HP, 154 MP
Mace of Zeus + Coronet + Egoist's Armlet + Gaia Gear + Rosetta Ring
Absorb: Earth, Fire
100% Resist: Shadow, Wind

Ostatní cca 12 - 17 lvl, všechny ultimátní zbraně. Hades poražen, Ozma tentokrát ne (friendly monsters sidequest není bez random encounterů možný a bez něj je Ozma dost drsný...)

Pro: Přijde mi, že u tohoto dílu šlo Square na jistotu a jedná se o to nejlepší ze všech starých dílů Final Fantasy v PS1 kabátku. Nedokáži na Final Fantasy IX najít nic špatného.

Proti: Zároveň mi ale díky tomu přijde, že tento díl postrádá vlastní osobnost, není v něm nic z čeho bych se vyloženě posadila na zadnici, na chvíli oněměla úžasem či mě to dojalo k pláči jako u některých jiných dílů (ale Vivi k tomu byl dost blízko).

+24
  • PS5 90
Před devátým dílem Final Fantasy jsem hrála díl šestnáctý, takže byl pro mě návrat ke staršímu dílu velmi vítanou změnou a devítka opět předvedla, co mě na této sérii baví. Opět tu jsou vedlejší aktivity s navázanými minihrami, jejichž poctivé plnění hráče odměňuje nejlepším vybavením ve hře a stejně tak je odměňující i průzkum světa (například Moutain Cracks či Dive Spots pro chocobo). A to je něco, co mi v nejnovějším díle chybělo. Ale to trochu předbíhám.

Devátý díl jde úplně jiným směrem než díl sedmý či osmý a měla jsem pocit, že jsem někde ve středověku s hrady, rytíři a meči (ale nakonec i zde dojde na jiné planety a nějaké ty sci-fi prvky). Velmi rozmanité jsou postavy a oproti předchozím dílům jich je vcelku málo těch lidských. I Amarant, který je člověk, na to vůbec nevypadá. Nejraději jsem měla Viviho a byl povinnou součástí mé party po celou dobu hry. Navíc jeho povolání je Black Mage, což byly další plusové body. Kupodivu dalším stálým členem byl/a Quina, který/á disponoval/a modrou magií a jako třetí člen pak byla Freya. Ta se zase osvědčila, tedy její schopnosti, v závěrečném tažení proti finálním bossům. O něco méně jsem pak využívala Dagger a Eiko a moc často jsem v partě neměla ani Steinera. Interakce mezi postavami mi přišly tak hezky naivní, až pohádkové, jak zmínila ve svém komentáři Peach, ale nemyslím to jako zápor, naopak jsem se o to raději do toho světa vracela.

Jak jsem zmínila, tak i zde na mě čekalo množství aktivit, do kterých jsem se mohla ponořit. Zdejší minihra s Chocoby (Hot and Cold) mě hodně bavila a strávila jsem v ní určitě nejvíce času ze všech vedlejších činností. Určitě v tom má podíl i ta chytlavá melodie, kterou jsem si u toho prozpěvovala až do zblbnutí. Docela dost času jsem strávila i chytáním žabin a také jsem se pokoušela splnit úkol s přátelskými monstry, který se mi splnit ovšem nepodařilo. Několik hodin jsem strávila hledáním onoho monstra, které mi do sbírky údajně chybělo, ale neměla jsem štěstí nebo to bylo rozbité. Tím pádem jsem ani neměla motivaci jít na superbosse, takže toho mám také neporaženého. Karetní hra mě chytla o něco méně než v osmém díle, a tak jsem si zahrála jen pár her. Monstra v aréně jsem porazila všechna (tak moc jich ovšem zase nebylo), pokoupila předměty v aukci, našla všechna Stellazia a udělala úkol s Mognetem. Hned jsem se vykašlala na švihadlo a závody s tím hrošíkem nebo co to bylo. Na to jsem neměla nervy.

Co mě bavilo stejně jako v předchozích dílech, tak byly souboje. Zde nastala menší změna, kdy jsem měla v partě k dispozici čtyři postavy a měla jsem pocit, že se souboje o něco protáhly, ale nijak mi to nevadilo. Jen ke konci už to začalo být únavné, ale nebylo to nic hrozného. Moc mi nevyhovoval systém Trance a ani jsem ho tak moc nevyužívala. Naopak zábavné bylo učení se novým dovednostem, jak pasivním, tak aktivním, které obnášelo i to, že postava musela po určitou dobu nosit horší vybavení, než které měla k dispozici a bylo třeba si to vybavení nasazovat s rozmyslem. Odměnou pak byly různé dovednosti, kdy jsem ocenila zejména různé statusové imunity nebo třeba silnou schopnost regenerace.

Slova chvály mám i pro hudbu, i když ta se mi líbila v tom devátém dílem asi nejméně v porovnání se sedmým a osmým dílem. Krom soubojové hudby mi v hlavě nejvíce utkvěla skladba z úplně závěrečného souboje s bossem. 

A kam dál v sérii? Nejspíše půjdu hlouběji do minulosti.
+22
  • Switch 90
Hodnotím remasterovanou verzi na Nintendo Switch.

Možná mými preferencemi způsobím vlnu nesouhlasu ve vodách fanoušků JRPG, ale devítka se vyšvihla mezi moje nejoblíbenější prozatímní tituly Final Fantasy a pro mě osobně je to zřejmě to nejlepší z dané éry této série (myšleno 7-8-9). Těžko říct, čím to asi bude, když onen příběh představuje vůbec to nejklasičtější, co se ve hrách objevuje odnepaměti v těch nejtypičtějších kulisách. Zkusím to trochu rozvést, ačkoliv o zápletce spíše pomlčím kvůli spoilerům (ale ano, nějaký ten záporák se najde).  

Vizuál je v principu stejný jako u předchozích her VII a VIII. Hra na hráče valí řadu ručně vytvořených obrazovek, kterými proběhávají postavičky a občas nad nimi vyskočí vykřičník, když narazí na něco interaktivního. Hra mi svým tradičním středověkým zasazením tentokrát opravdu sedla. Lokace jsou nádherné, bohaté na detaily, svět Gaia je obydlený nejrůznějšími tvory. Doposud se jako energie i pohon používala tajemná mlha Mist, ale to se má už brzy změnit, protože pokrok přichází na scénu s úplně novou formou pohonu – párou. Během hry se proto můžeme setkat s vynálezci a experimentátory, kteří se zabývají funkčními principy parních motorů a v závěru už dokonce jeden prototyp můžeme vyzkoušet v praxi. Létající lodě křižují oblohu jako středověké starlinky.  

Úvod hry představí hráčům zlodějíčka Zidane (s jeho partou kumpánů), kterak jde uloupit mladou princeznu Garnet přímo z útrob královského města Alexandrie. Slovo dá slovo a najednou tu máme zakládající duo budoucí party, přičemž nedobrovolně se přidává přehnaně oddaný osobní strážce princezny, rytíř Steiner, nejčastěji plnící roli komické postavičky. Základ party brzy doplní designově zajímavý kouzelník Vivi a zhruba do půlky hry ještě přibudou další čtyři postavy – krysovitá kopinice Freya, genderově neurčité cosi jménem Quina, osiřelá jednorožčí Eiko a odpadlík Amarant. Všechny postavy jsou charakterově natolik odlišné jedna od druhé, že mě bavilo sledovat jejich humorné interakce a dost možná mě hra bavila právě jakýmsi odlehčeným tónem, který se hodí k rozvernému fantasknímu dobrodružství, jakým je právě FF9. Připadalo mi, že jsem měl před sebou mix výpravnosti Narnie a hravost studia Ghibli, které dohromady vytvořilo přesně tu cestičku, po níž jsem se chtěl jako hráč vydat. Vůbec bych si to celé dokázal představit jako ghibliovský anime film včetně těch typicky temných částí v druhé polovině stopáže.
Postavy jsem si okamžitě oblíbil i přes jejich zajeté archetypy – což by mohlo být tím, že mi každá postava připomněla nějakou existující z jiného univerza. Zidane má ocásek jako Goku, Garnet nosí stejný střih kombinézy jako Gadgetka, Steiner mi připomíná každého druhého rytíře z Gumídků, Vivi je něco mezi Marťanem Marvinem a SW Jawou, Freya na mě okamžitě vytáhla vzpomínky na Rípčípa, Quině jsem od začátku přezdíval Lickitung, Eiko se chová podobně cákle jako Anya Forger a Amarant mi okamžitě vnukl myšlenku, že je to nereálný mužský protějšek z klanu Gerudo. Patrně díky těmto spojitostem a hravému designu jsem přesvědčen, že si budu tyto postavy ještě dlouho pamatovat - narozdíl od osmého dílu, kde už se mi po dvou týdnech po dohrání většina vedlejších postav vykouřila z hlavy. Také příběh, ač vcelku jednoduchý, mě stále něčím bavil a měl jsem pocit, že se posouvá kupředu oproti osmičce, která zase místy nevěděla, jak a co vyprávět dál.  

Příběh v FF9 se dá vlastně odehrát během chvilky (jak napovídá jistý Meč II), ale překvapilo mě množství všemožných miniher a sidequestů, kterými hra bohatě oplývá, přičemž většina z nich se táhne po částech až k závěru. V osidlech miniher jsem nakonec zůstal o dost déle, než jsem si zprvu myslel. Jenom tu první švihlou švihadlovou jsem úspěšně zakončil asi po prvních 12 hodinách ve hře, ačkoliv se na ni dá narazit hned na začátku. Nicméně mě bavila; stejně tak vlastně i všechny ostatní, a z každého splněného úkolu nebo minihry jsem měl buď dobrý pocit, anebo nějakou užitečnou odměnu. Rozhodně oceňuji hledání pokladů na Chocobovi (Chocobo Hot & Cold s principem 'samá voda-přihořívá-hoří') a je to asi vůbec poprvé, kdy mě minihra s Chocoby neotrávila (navíc tady umí i létat!).  

FF9 má po vzoru FF8 svou vlastní přebíjecí kartičkovou hru Tetra Master, která se hraje v principu téměř stejně, jen má číslíčka na každé kartě ve formě vlastních statů a směr přebíjení určují šipky na okraji kartiček (včetně do šikmého směru). Obojí se generuje víceméně náhodně, takže i když se jedná o stejný typ karty, je možné ji najít v mnoha různých silových variacích. Hrací pole se také může náhodně generovat s několika pevnými bloky, kam nelze položit kartu. Vzniká proto zcela zajímavé prostředí s náhodným prvkem překážek i odlišnými dispozicemi pro vzájemné přebíjení kartiček, takže jsem si nikdy nebyl jistý, zda proti soupeři vyhraju, i když jsem měl své karetní favority. To vytvářelo napětí, díky kterému mě hra bavila a zároveň byly šance vyrovnané. Nakonec mě bavilo i to sbírání kartiček, což jsem splnil až jako úplně poslední úkol ve hře. Potěšilo mě, že po lehce nevyvážené Triple Triad se objevila zábavnější varianta kartičkové minihry.  

Kromě miniher a vedlejších úkolů jsem si všiml po minulém dílu vcelku razantních změn v gameplayi.
Za prvé, nemusel jsem k ničemu půl dne číst tutoriály, abych se dostal do hry – vše je intuitivní.
Za druhé – postavy získávají schopnosti tím, že dostanou předmět svázaný s nějakou schopností a onu schopnost se z něj naučí postupným porážením nepřátel, zatímco mají tento předmět na sobě (princip nabíjení schopnosti).
Za třetí – místní summony (Eidolony) jsem tady za celou hru prakticky vůbec nepoužíval a většinu jejich animací jsem dost možná ani neviděl. Především proto, že to nebylo potřeba.
Za čtvrté – dost dlouho mě hra nutila používat potiony, protože kolikrát jsem v partě nemohl mít healera. To už jsem ve hře docela dost dlouho nezažil a přiznávám, že mi to osvěžilo celý průchod.
Za páté – na bojišti můžu konečně opět ovládat čtyři postavy, yay! Sice je hra s nimi výrazně jednodušší, ale zase jsem měl lepší pocit z týmové práce.
Za šesté – většinu důležitějších soubojů s bossy jsem byl nucen strávit tak, že se Zidane snažil nejprve ukrást všechny předměty bosse, zatímco mojí snahou bylo udržet partu naživu a až po okradení jsem se mohl pustit do rvačky – to vytvořilo jakousi poměrně zajímavou challenge, ale opět jsem se u toho velmi bavil.
Za sedmé – namísto Limit Breaků je tu jiná podoba speciálního útoku zvaná Trance, kdy postava úplně změní podobu do silnější formy, načež může chvilkově dělat psí kusy.  

Nutno podotknout, že asi dvakrát jsem se během hry zastavil, abych grindoval. Ne proto, že by to bylo úplně potřeba, ale protože jsem chtěl mít všechny možné schopnosti na všech postavách, což zabralo nějaký čas. Se zvyšujícím se levelem postavy zároveň také stoupá počet bodů AP, kterými lze libovolně naklikávat nebo odklikávat její naučené schopnosti. Třeba rychlejší získávání expů, AP, vyšší šance na kradení předmětů, pasivní odolnosti nebo boosty a podobné. Je jich vcelku velký výběr, ale omezené množství AP na každé postavě způsobuje tu klasickou frustraci, že si hráč musí v jednu chvíli zvolit pouze některé schopnosti a jiné ležet ladem. Toto může částečně kompenzovat některý předmět s konkrétní vlastností, ale i tak je na silnější bosse potřeba trošku taktizovat. Moje ústřední postavy měly ve chvíli nájezdu na superbosse úroveň 62-78 a poté už se mi je nechtělo dál levelovat, tak už jsem s nimi ukončil hru (ze Steinera jsem po dvou neúspěšných pokusech vytvořil hromosvod pro útoky superbosse, pak už to šlo jako po másle). Jinak byl toto asi zatím nejsnadnější superboss, na kterého jsem ve hře narazil, ale bylo to jen díky tomu, že jsem se věnoval všem minihrám a vedlejším úkolům s důležitými odměnami.  

Tímto děkuji místním za rady, abych hru neuspěchal a užil si ji svým tempem, což se skutečně stalo a opravdu jsem si devítku po všech stránkách vychutnal. Také závěrečný dungeon mě tentokrát překvapivě hodně bavil – nejenom designem, ale i monstry. A mapka světa mě taky bavila tak nějak více než jindy. Pochopitelně jsem jel hru z větší části podle návodu, ale nijak mi to nevadilo. Ze hry se stala jednohubka na nějakých 80 hodin a oblíbil jsem si ji.
Jo a jízda na Gargantech je podobně famózní jako gumdráha.

„Kupo, kupkup, kupopo… Po… Kupo!? KUPOPO!!! <Chomp chomp> Kupooo.“  

Herní výzva 2023 - 9. Dohraj hru, která je zasazená do steampunku.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 80+ hodin
Všechny ultimátní zbraně
Všechny kartičky Tetra Master x100
Žabičky x99
Všechny Blue Magic pro Quinu
Ragtime mouse kvíz komplet
Chocobo Hot & Cold poklady a lokace vyzobány
Fazolkové kafíčko vypito
Mognet komplet zachráněn
Friendly encounters komplet
Stelazzio komplet
Knight’s House Monster Challenge komplet
Athlete Queen s hrochem vyběháno
Treasure Hunter S Rank Award
Skok přes švihadlo s Vivim: 1580
Hades, Ozma kaput

Pro: CGI animace; minihry; hudba; kartičky; setting; postavy; kartičky.

Proti: Moc krátké; jednoduchý příběh.

+14
  • PS4 80
Po třech dílech z relativně moderního prostředí se slavná série vrací do klasického středověkého fantasy zasazení. Jestli je to ku prospěchu, nebo škodě, si každý může odpovědět sám. Pro mě, i po druhém dohrání, zůstává devítka zvláštní kombinací lepších i horších prvků. Bezesporu nelze nadávat na grafické zpracování. FMV cutscény zůstávají vrcholem své doby, 3D modely postav oplývají všemožnými detaily a každý nepřítel je originál, takže nepotkáte pět variant vlka. Pravda, statické obrazovky na moderních zobrazovadlech dokážou někdy vypadat vskutku hnusně, nicméně se přes ně dá přenést.

Slušně si vede i příběh. Hlavně ve druhé polovině, i přes poněkud směšné vzezření některých postav, předhazuje poměrně zajímává a temná témata, ač nikdy nejde extra do hloubky. Podobně to je s osobními problémy jednotlivých charakterů postupně se přidávajících do naší skupiny. Vynikající (samozřejmě Vivi) jsou střídány těmi poněkud odbytými (Amarant) a třeba moje oblíbenkyně Freya je, po svých deseti minutách slávy, v zásadě nevyužitá. Kolikrát i vedlejší postavy mají mnohem větší přesah.

Podobně jsem si neoblíbil soubojový systém. Nevadí, že se jedná o ATB ve své nejjednodušší podobě. Přežiju i ten hloupě implementovaný Trance systém, který se spouští vždy automaticky po naplnění příslušného ukazatele, tudíž se většinou vyplýtvá v nějakém nepodstatném random boji. Hlavně mi vadí, že je pomalý. Nejen animace všeho docela trvají, čímž dochází ke zvláštnímu úkazu, kdy po vydání příkazu stejně postava čeká poměrně dlouho na svůj tah. Stejně tak ostatní systémy zůstávají poněkud spartánské. Učit se schopnosti používáním konkrétního vybavení je dobrý nápad, nýbrž se pak člověk nehoní jen za vyššími čísílky. A jednotlivé schopnosti ani nic originálního nepředstavují. Nezaujaly mě ani četné minihry (zmíním otřesnou, na náhodě postavenou, karetní Tetra Master).

V objektivním měřítku Final Fantasy IX v podstatě nedělá nic špatně. V poměru a předchozími díly mě ovšem nikdy nedokázala zaujmout. Každý jeden další prvek (OST, záporák apod.) je "jen" velmi dobrý. Stejně bych vlastně ohodnotil i celou hru - "jen" velmi dobrá.
+14