Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Není jednoduché napsat komentář ke hře, které věnuji nejvíce svého volného času stráveného u počítače. A to nejen při hraní, ale také při sepisování článků pro blog, který je taktéž zasvěcen světu Doom universa. Asi nemá smysl zde opětovně popisovat herní mechaniky či líčit dramatické nebo veselé osobní zážitky strávené při hraní. To vše můžete vyčíst z předchozích komentářů, kterých je zde docela dost. Nezbývá než se zamyslet, proč vlastně 22 let stará hra stále přitahuje nejen mě, ale věrné hráče po celém světě.

Tvůrcům z id Softu se podařilo namíchat opravdu nadčasový koktejl v žánru 3D akcí, kterým Doom dal do vínku své jméno. Z úspěšných a hráči vyzkoušených principů z Wolfensteina 3D si designéři vzali to nejlepší a na vylepšeném technologickém základě se jim podařilo právě v tu správnou chvíli, kdy hráči lačně bažili po nových akčních zážitcích ve virtuální realitě, stvořit dokonale vyvážený produkt.

Hlavní náplní Doomu je krystalicky čistá FPS akce, kterou si musí užít každý hráč, který alespoň trošku holduje akčnímu žánru. Vyladěné souboje, které jsou přístupné nejen začátečníkům, ale i hardcore pařanům, s širokou možností nastavení obtížnosti. Bohatá sada kultovních zbraní, z nichž unikátní a pro Doom typické jsou hlavně BFG a motorová pila. Snadno zapamatovatelní a vizuálně dokonale zpracovaní mutanti, vybavení unikátními útoky, doplnění monstrózními bossy. U žádné další 3D akce se zbraně a nepřátelé tak pevně nevryly do paměti.

Kulisy pro souboje vytváří dokonale zpracované prostředí. Labyrinty základen jsou rozsáhlé nejen co do velikosti, ale nabízejí i výšková převýšení a ačkoliv jsou úrovně designovány bez přítomnosti pravých 3D pater a podobných moderních vymožeností, iluze prostoru je dokonalá. Design je specifický tím, že hráči většinou nabídne relativně přímočarou cestu k východu. Ovšem řada úrovní nabízí možnosti alternativních cest, mnohdy slepých, ale skrývajících bonusy - zbraně, power-upy, ale i další mutanty. Tudíž dosažení magických 100% zabití, secretů i sebraných předmětů vyžadují pečlivé pátrání a exploraci všech zákoutí a ledabylý průzkum může způsobit minutí podstatné části mapy.

Nesmí chybět tajná místa, lákadlo pro detektivy. Jsou schované za odlišně zbarvenými texturami stěn, za průchozími stěnami, otvírají se po aktivaci spínače nebo nášlapného čidla. Mnohé hráče právě secrety udržují při průzkumu úrovně, i když žádný z nepřátel je již nečeká. Různé skryté oblasti najdeme v mnoha současných 3D akcích, ale požitek z jejich hledání se s Doomem nedá srovnávat.

Ta pravá magie se skrývá za fantastickou atmosférou. Graficky i při použití vizuál obohacujících portů je Doom to správné retro, ale ten pocit, to vcítění do duše mariňáka a reálný zážitek z reálných lokací na Phobosu i Deimosu, nám hra poskytuje bohatě i s obstarožním vzhledem. Průchody temnými tunely, blikající světla, jezera kyseliny i otevřeně dvorany s náloží mutantů, temný soundtrack, tu metalový, tu s ambientními tóny v pozadí. Zvukový doprovod - otvírání dveří, zvuky mutantů za zdmi nebo uzavřenými prostory, to vše hráči dodává příjemné mrazení v zádech. I když brutalita krve, rozprskávajících se těl, ukřižovaných nebožtíků v současné době již nešokuje, tak v době vydání pro mnohé byla jistě kontroverzní.

A nesmím zapomenout na duši hry, engine idTech 1. Také nadčasový nástroj, který umožnil zrod nespočtu následovníků. Jeho porty umožňují provoz hry na moderních strojích v požadovaném zobrazení - buď v retro kostičkách, nebo s akcelerovanou grafikou a třeba i s 3D modely. A zatímco id Software finišují na svém high tech enginu nový Doom, tak na prastarém, i když notně modifikovaném idTech 1 vzniká Total Chaos - stand alone mod, který se může vizuálně přinejmenším rovnat i s novou herní produkcí. I v srdci této survival hry je někde skryt ten duch starého Doomu.

Snadná modifikovatelnost umožnila moderům stvořit takovou spoustu nových levelů, že jejich dohrání je v podstatě nemožné. Můžeme si tak užít nových a nových kratších i delších epizod ve světě Doomu a prožít si znovu zážitky, které se snad nikdy neomrzí. A i když se brzy zrodí čtvrté pokračování Doomu, obávám se, že ten klasický feeling a atmosféra se id Softu již nikdy nepodaří zopakovat.

A tak všichni zasvěcení, vstupme do Nesvaté katedrály, pozdvihněme Svatý grál naplněný krví a uctěme Nesmrtelného. Krále, jehož symbolem není koruna, ale přilba. Sice notně poškrábaná a potřísněná krvavými stříkanci a její ochranné sklo hyzdí praskliny, ale ten, kdo ji nosí, nikdy neumírá. Ave Doom Marine !
+60
  • PC 90
Když byl Caelos ještě malé Caelosátko, měl u něj počítač jen jeden kluk ve třídě. Co by taky osmiletí smradi dělali v té době s počítačem, že ano. A ten kamarád básnil o tom, že má hru Doom (říkal d-o-o-m, ne dům:) a ta hra je hrozně krvavá, nechutná a strašidelná, prý u toho nemohl ani jíst. V dnešní době to působí víc než úsměvně, respektive úplně směšně, nicméně v roce 93/94 tomu tak bylo. Dneska by vám šestiletý kluk řekl, že je to pitomost. Já osobně jsem měl doma "Důma" až na svém prvním PC o několik let později, ale bavilo mne to stejně jako před lety na kamarádově compu. A myslím, že by mne to bavilo i dnes.

Hra na svou dobu nabízela vynikající grafiku, ozvučení i hratelnost a odstartovala dobu, kdy se FPS střílečkám říkalo "důmovky". Dneska už je toto označení úplně mimo mísu, jenže tehdy tak tomu říkal každý. Pentagramy, lebky, satanismus, brutalita, to vše zajistilo Doomu slávu.

Zajímavosti:

-podle série Doom byl natočen nepříliš úspěšný celovečerní film, který byl točen v České republice.

-podle Doomu se začalo FPS střílečkám říkat důmovky

-vývojáři tvořící Doom, spolupracovali na vývoji java hry DoomRPG, která je graficky kopií původní hry, najdete v ní Impy a další legendární monstra. Koncepčně se ale jedná o tahovou 3D taktickou akci, s prvky adventury a RPG. Fanouškům doporučuji, jedna z nejlepších java her!

-bylo vydáno několik nepříliš kvalitních knih ze světa Doomu.

-odkazy na Doom lze najít i v jiných hrách (najděte si je sami, to by nebylo překvapení:)



Pro: Temná atmosféra, grafika, ozvučení, soundtrack, revoluční hra

Proti: Dnes už jen stáří.

+58
  • PC 100
Bylo mi asi 7 nebo 8 let, přišel jsem ze školy domů a můj bratr domů přinesl na disketách hru. Hru, která položila základ pro to, že se spolu s pokračováním stala pro mě nejoblíbenější hrou vůbec. Těžko se dá vyčíslit, kolik hodin, dnů, měsíců a let jsem Doomovi věnoval, ale popořadě...

Jako odchovanec Wolfensteina 3D jsem byl už v prvopočátku fascinovanej těmi možnostmi - libovolně velké místnosti a prostory, schody, chodby - úplně nové, do té doby nevídané možnosti. Široká variabilita textur a engine, který umožňoval udělat do té doby technicky nový a rozmanitější typ map.

Systém tajných míst (secret) byl naprosto ultimátně řešen. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem procházel chodbou před exitem v E1M1 a vpravo si všiml jiného odstínu barvy zdi, tak mě napadlo to zkusit a tím jsem otevřel vůbec svůj první secret, dostal se na dvůr a byl z toho úplně hotovej. Jako malej jsem i věřil, že existuje nějaký tajný cheat, který dokáže otevřít všechny tajná místa. Jak se později ukázalo, atribut secret se počítá vstupem nebo překročením přímky určitého prostoru, neplatí tedy - otevření maskovaných dveří = vždy automaticky tajné místo.

Velkou a pro mě osobně nezanedbatelnou váhu má hudba. Robert Prince složil skladby (i pro pokračování), které úžasně podbarvují jednotlivé rozmanité úrovně. K multiplayeru velice stručně - i když tahle hra přinesla vůbec jako první multiplyer tohoto typu, já sám jsem z toho bohužel po hodně dlouhou dobu nic neměl, resp. neměl možnost si zahrát. Toto přišlo až o mnoho let později. Což nic neubírá na prvenství a faktu, že provedení a možnosti tohoto multiplayeru se stalo základem neuvěřitelného množství her, které přišly po Doomovi. Dá se říct, že herní pojmy jako deathmatch nebo kooperace vznikly právě tady.

Systém tří různých epizod a volitelnost úrovní dělá rozmanité ještě rozmanitějším. Originálita jednotlivých secret míst zapříčinila, že i zapřísáhlí dooměři objevovali dosud neobjevená tajná místa i po letech (zejména v pokročilejších úrovních). Summa summarum - tahle hra se stala pro mě drogou, která vyústila v Doom 2, kde jsem prožíval prakticky to samé a v ještě lepší podobě. Čímž tohle všechno zdaleka nekončilo.

Jak léta utíkaly, nestačilo mi už jen hrát stále dokola znovu a znovu, ale naučil jsem se pracovat s mapama, pochopit technicky fungování enginu a začal se tak zabývat tvorbou vlastních map od těch primitivních, až po ty lepší. Ten ultimátní pocit, když si sami můžete dělat hodiny a hodiny svoje vlastní mapy, opravovat svoje vlastní chyby, učit se, vylepšovat, experimentovat a pak to dát někomu zahrát. Úžas.

S nástupem internetu jsem se se zapojil mezi úchyláky, kteří hrají na serverech a kteří jsou v tomto směru Doomem stejně postižení jako já. To přineslo nové zážitky, další nesčetné hodiny na nespočtu mapách a hlavně ten pocit, že Doom stále žije. Tohle všechno je jen strohý popis toho, co ta hra se mnou udělala. Dodnes se k ní stejně jako k Doom serverům vracím a pochybuju, že s tím někdy přestanu. Ten fenomén znázorněný tím typickým plakátem zeleně oblečeného chlapa, který střílí do potvor pod a kolem sebe, se stal součástí mého života.
+42
  • PC 80
Nevím o hře, která by lépe definovala 90. léta lépe, než právě Doom. Král všech počítačových učeben, kde se ti vyvolení mohli mezi sebou prohánět po "lance" a ti méně vyvolení (mezi, které jsem patřil i já) jen hladově závidět. Když jsem pak měl na jednom Excalibur Show možnost si multiplayer zahrát, dostal jsem pochopitelně těžce na zadek, ale i tak to byl zážitek, na který se nezapomíná. Při hraní první sharewarové epizody v singleplayeru pozdě v noci jsem pak sázel z té tísnivé atmosféry při každém leknutí jeden bobek za druhým a tohle moje poseroutkovství bylo jedním z důvodů, proč jsem pak dával přednost spíše žánrům, ve kterých na mě z poza rohu nevyskočí rozběsněný imp.

Jenže člověku s přibývajícími léty otrne a tak se mi dnes už Doom nezdá zdaleka tak děsivý, jako když mi bylo šestnáct. A přesto musím říct, že si Doom i dnes uchovává poměrně nepříjemně hrozivou atmosféru, která na mě osobně působí silněji, než ta Quakeova. Je to dílem jednak zlověstnou hudbou, agresivními zvuky (např. i při otevírání dveří) a pak také místnostmi a koridory, které se rády utápí ve tmě, takže nevíte, co se v nich skrývá. Pokud hru neznáte nazpaměť, je hraní Dooma o poznání opatrnější. Doomu 3 se vytýkaly lekačky, ale případů, kdy vám po stisku tlačítka vyskočí potvora za zády nebo se otevřou skryté dveře s větším množstvím potvor je už v prvním Doomu habaděj.

Hratelnost se nese ve stylu "keep it simple, stupid" a jsou to jak velmi dobře navržená monstra, tak i zbraňový arzenál, který udržují zábavu na vysoké úrovni. Doom obsahuje pocitově snad tu nejlepší brokovnici vůbec. Podle mého soudu se jí nevyrovná ani dvouhlavňovka z druhého dílu, která je pomalejší a není tak přesná, takže najde o něco menší využití. A pak samozřejmě motorová pila - ultimátní sublimace naší brutální podstaty.

Úrovně se s postupujícími epizodami stávají stále komplexnější, ale mně popravdě nejvíce sedí právě jednoduchost a přehlednost epizody první, která končí i mrazivým cliffhangerem. Zbývající dvě epizody jsou dobré, ale prostředí se kvůli hardwarovým nárokům až tak neliší a ke konci už jsem pociťoval mírnou jednotvárnost. I to je ale na téměř 30 let starou hru úctyhodný výkon a co se týče celkového audiovizuálního stylu, tak myslím s přehledem překonává i své moderní krvavé bratříčky.

Slovem, Doom si i po tak dlouhé době uchovává neopakovatelnou atmosféru zmaru, ale i agrese a zarputilého odhodlání. Momenty, kdy se s typickým pohupováním plížíte blikajícími chodbami vesmírných základen a v dálce slyšíte kručivé zvuky impů, kdy si po vystřílení úrovně připadáte tak zatraceně na všechno sami, kdy vám při naporcování prvního cacodémona motorovou pilou zaplaví tělo adrenalin nebo když se zaťatými zuby sledujete svou zakrvácenou podobiznu a slibujete si, že svojí smrt rozhodně neprodáte zadarmo, patří k tomu temně bytostně esenciálnímu, co i v dnešní době dokáže sáhnou hluboko do vašeho nitra a surově sevřít vaše srdce.
+42
  • PC 100
Pokusím si maximálně vzpomenout, jak tomu bylo před 17 lety, přesněji v roce 1994. Tenkrát mi bylo 14 let a chodil jsem ještě na základní školu. Od roku 1993 jsem si kupoval časopis o počítačových hrách, moje první číslo bylo 3/1994, vyšla tam recenze na DOOM, a to mě poznamenalo :-)
Během roku 1993 jsme si s bráchou (starší o rok a půl) šetřili na nějaké to PC, chtěli jsme už 486 a tak jsme snili v prodejně ESCOM o nějaké 486/DX40Mhz, 4MB RAM,… tenkrát za šílených asi 40.000,- Dodnes mám schované asi 3 roky postupně vydávaných letáčků cca (1993-1996) této firmy a tak vlastně vím co tenkrát přesně stálo. Uplně jsme byli tenkrát zblblí hrou DOOM, mluvili jsme o ní ve škole, doma, na dvoře, s kamarády,… hra nám nedala usnout, než jsme si jí mohli poprvé zahrát…
Moje mamka jezdila pracovně z našeho města do Roudnice nad Labem a tak jsem věděl, že je tam firma Escom prodávající počítače a hry. Takže jakmile jsem mohl jet s ní, tak jsem toho náležitě využil a jel se kochat novými počítači do této firmy.
Jednoho dne jsme jeli ale s mamkou dva, já a můj kamarád. Zašli jsme do prodejny ESCOM a zeptali se zda-li je možné si někde u nich zahrát hru DOOM, s radostí nám odpověděli, že to není problém, že mají hernu v podroví tohoto činžovního domu. Jednalo se o velmi malou místnost s asi 4 počítači. Nepamatuji si zda-li byli sesíťované, tomu jsem tenkrát vůbec nerozumněl…
Kamarád tedy usedl k počítači, pánové nám zapnuli hru DOOM, začala nabíhat . . . . . . . . . dnes již skoro neznámé čekání a viděli jsme jak nabíhají tečky . . . . . . . . . jedna za druhou . . . . . . trvalo to a my se nemohli dočkat, já seděl vedle a jenom jsem zíral co a jak naběhne. Znali jsme akorát hru Wolfenstein 3D, ale o DOOMu jsme doposud jen četli, a viděli jen obrázky…
Hra naběhla ! Srdce se nám rozbušili, kamarád dal ESC a navolil něco čemu jsem tenkrát vůbec nerozumněl, nevěděl jsem co tam mačká, dělal to tak rychle, že podle mě ani on sám tenkrát nevěděl co je obtížnost a co byla epizoda. Dnes samozřejmě vím, že dal velikou obtížnost a hned první misi v první epizodě. Ocitnuli jsme se v dlouhé chodbě, vzadu vlevo byl vidět nějaký červený kruh (teleport). Já jsem jen sledoval a byl jsem asi uplně stejně vyplašený jako hrající kamarád. Rozešel se směrem dopředu a bylo to fantastické !!! Hra se chovala jako by člověk doopravdy šel, ruka pistole se kolíbala ze strany na stranu, byli jsme z toho vedle. Nemohl jsem odlepit oči od monitoru, ta hudba, a zvuky, prostě oproti Wolfensteinovi skok mílovými kroky dopředu. Ale abych se dostal zpět ke hře, ta se vyvíjela dramaticky :-) zvolená obtížnost byla na jeho schopnosti moc. Z chodby se dal směrem do prava a tam na něj vylítnulo asi 8 chlapů, vojáků se zbraněma, začal pálit z pistole, dostal je, ale zdraví už nic moc. Pak prošel takovým tím ohromným červeným „křížem“ a jak šel nějak na křivo, tak se o něj „otřel“ a ono to pálilo !!! A zase kus zdraví pryč, tak rychle dál a tam byli další vojáci… pamatuji si jen, že střílel, ale zda-li je dostal nebo oni jeho, to si už nepamatuji. Jen si silně pamatuji, že jsem měl velmi krásné zážitky a v duchu jsem si říkal, co je asi dál, a zda-li ta hra je opravdu tak těžká, že to bude hraní na spoustu času.
Cestou domů jsme samozřejmě o ničem jiném nemluvili, počítač jsme doma neměli a tak jsme s kamarádem chodili po škole k mému otci do práce a tam jsme mohli vždy chvíli hrát. A tak jsme pařili Wolfenstein 3D, Test Drive 2, a jiné pro nás naprosto famózní a moderní hry… Hltali jsme obrazovku a nemohli se vždy dočkat, až budeme mít zase po škole čas zajít si něco „zapařit“.
Samozřejmě počítač jsme si s bráchou nakonec koupili, vysněnou 486… a to začal uplně jiný život, brácha začal chodit do školy v Praze a tak se nám otevřel svět počítačových her, začal nosit na disketách hry o kterých jsme doposud jen četli, třeba s DOOMem jsme měli takové trable, že jedna disketa nebyla dobře nahraná a my čekali další cca týden než se nám jej podařilo nahrát do PC a konečně spustit, kdo pamatuje instalaci této hry tak ví o čem je řeč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ale to už je jiná kapitola a o tomto zážitku by se dal také napsat článek.
Přeji všem novým pařanům, aby prožili také takové zážitky s PC jaké jsme je zažívali my, když nám bylo 14 let … Neny
+38 +39 −1
  • PC 75
Doom patřil k těm několika málo hrám, které jsem se po registraci na DH rozhodl nehodnotit, neboť bych jim dal nostalgickou stovku, ačkoliv jsem na tu hru léta nesáhl a sotva si z ní něco pamatuji. Nastal čas tuto situaci změnit a musím říct, že co se týká hratelnosti, tak by tu stovku měl Doom naprosto zaslouženě.

Něco na těch starých střílečkách prostě je, že mě dokáží vtáhnout do hry intenzívněji, než většina dnešních kousků, které jsou přitom technicky a graficky úplně jinde. Nevím jestli je to level design a jeho menší tunelovitost, dávkování akce, či něco jiného. Doom mě prostě chytil a nepustil.

Těm co ještě Dooma nikdy nehráli, bych tedy chtěl vzkázat, ať na nic nečekají a koukají instalovat. Tahle hra je určitě povinností každého skutečného hráče, nejenom proto, že je to legenda, která dala přezdívku celému žánru, a některé její prvky (např. standardní sada zbraní) jsou přebírány dodnes. Ale také hlavně proto, že i dnes se to hraje parádně. A pokud vás odpuzuje stará grafika originálu, místní doomologové určitě poradí, jak Dooma spustit pod nějakým modernějším buildem s lepší vizáží. Já si to dal pěkně nostalgicky jen pod Dosboxem, a mimochodem jsem po letech zjistil, že jsem pravděpodobně v minulosti Dooma nikdy nedohrál. Tu závěrečnou famózní cutscénu, resp. říkejme tomu spíš obrazovka, bych si určitě pamatoval.

Abych teda jen nechválil, příběh stojí za starou bačkoru, ale pssst, jestli se takový leebigh domákne, že jsem si tu dovolil kritizovat Dooma, uřeže mi pazoury motorovkou... :)
+37 +38 −1
  • PC 100
S hraním her, jako takovým, jsem začal už velmi dávno na klasických tetriskách, a poté jsem pokračoval na televzních konzolích neznámých jmen. Už si ani přesně nevzpomínám, kdy že to vlastně bylo.
Co si však pamatuji přesně je, kdy a co jsem poprvé hrál na PC. Bylo to v roce 1996, když mi bylo devět let a tou vůbec první hrou, kterou jsem měl to štěstí zahrát si tehdy ještě na počítači svého strýce, byla právě tato legendární střílečka. Ještě v součastnosti si Dooma zahraji díky programu DOSBox. Samozřejmě že to není ono, ale vždy si vzpomenu na moje prosby, aby mě strýc pustil k počítači a já si s nadšením mohl vychutnat zabíjení všemožných příšer, hlavně růžovek, jak jsme s bratrem přezdívali démonům.

Pro: hodně druhů příšer a zbraní, na svou dobu revoluční grafika

Proti: dnes si ji už asi nikdo, kdo ji nehrál, nezahraje

+34 +35 −1
  • PC 90
Na prvním díle Dooma je dobře vidět, jak vyvážený poměr mezi skvělým designem levelů, nápaditými secrety, dostatečným počtem nepřátel a odsýpající atmosférou, má. Tohle vše z něj dělá zábavnou střílečku i dnes, neboť má zkušenost z opětovného hraní je ještě poměrně čerstvá. Ačkoli původní PC verzi jsem hrál už před pár lety, tak nebyla špatná ani verze z Jaguaru, přesněji řečeno – její freeware přědělávka pro PC. Ta měla identické první dvě epizody, třetí už byla slepencem jedné unikátní úrovně, několika z původního Dooma nebo Ultimate DOOMa, včetně tajné úrovně jedné z dvou prvních epizod. Navrch oplývala ta konzolová verze i mírně upravenou grafikou, tudíž byly všechny textury ve hře, řekl bych, ostřejší, HUD také hýřil zivějšími barvami. Na Doomu 1 mám obecně nejraději první epizodu, jejíž prostředí vyhledávám nejradši, a to ve formě různých modifikací, nejkvalitnější mi přijde asi Phobos Massacre. Dále oceňuji i klasické souboje s bossy, které tu přece jen jsou, na rozdíl od druhého dílu, ještě zcela v pohodě.
+33 +34 −1
  • PC 90
Herní legenda na čtyři. I tak by mohla znít jedna z typických otázek do křížovek. Už je to přes dvacet let, co byl Doom vypuštěn do světa a zatímco po řadě her, knih, či filmů neštěkne po takové době ani pes, Doom je stále pojem s velkým P. Celkem jasně vzpomínám na dobu, kdy jsem jako osmiletý capart hru spustil. Tehdy jsem měl jen demo, nicméně prokousat se první epizodou na nejlehčí obtížnost pro mě byl skoro nadlidský úkon. Dnes je to úplně jiné, ale tehdy to byla moje vůbec první PC hra, navíc se vše ovládalo šipkami, nikoli přes WSAD a myška byla jen na ozdobu. Ale ani po odehrání zbylých dvou epizod nesešel Doom z mysli a to ani dodnes ne. Vždycky se po pár letech k Doomu vracím a vybírám si obvykle nějaké ty fanoušky vytvořené epizody. Díky portům jako ZDoom či Doomsday už není problém nastavit rozhlížení se myší, vypnout automatické zamíření, či ‚trochu‘ pomoci grafice přidáním vyšších rozlišení a speciálních efektů. Navzdory všem těmto úpravám je to stále klasický Doom, stále nadmíru zábavná hra, ale co je vlastně na Doomu tak nadčasového?

V první řadě bych to viděl na náplň hry a hlavní myšlenku. Hráč prochází z bodu A do bodu B ve více či méně spletitých úrovních. Do toho likviduje monstra a sbírá zbraně, léčivo a další užitečné předměty. Tento dnes už vzácný primitivní koncept by seděl třeba i na slavného Serious Sama, jenomže ten těží z arén, kam hráč vleze, za ním se uzavře vchod a musí čelit přívalům monster. Doom má svá monstra už na mapě a málokdy se stane, že by na hráče vyběhlo třeba 15 monster najednou. Kdepak, u Doomu vede kvalita nad kvantitou - střídmost a více či méně zákeřné rozmístění roztodivných monster, což hráče nutí počínat si opatrně.

Jako druhý bod musím zmínit jednoduchý, leč geniální design map. Tvůrci měli pod rukama pár prvků jako je výtah, čidlo, spínače, dveře, schodiště,… a z nich vytvořili mapy, které jsou mnohdy přehledné, líbivé a nenudí. Neměli nic, za co by se mohli schovat – žádné detailní textury, dynamická světla ani efekty počasí. Měli jen to základní a to důležité pro hratelnost, no a vytěžili z toho skoro maximum.

Monstra jsou nedílnou součástí každé FPS, ale ať už potvůrky pro Doom vymýšlel kdokoli, má můj obdiv, neboť to co stvořil, trumfne svojí nápaditostí a do určité míry i roztomilostí řadu dnešních her. Dodnes závidím bývalému spolužákovi plyšového Cacodemona. Každá potvůrka je prostě vymazlená 2D záležitost a to nejen po grafické stránce, ale i co se týče jejích schopností. Jako malého mě bavilo nahodit IDDQD, na vybraných mapách najít nějaké silné monstrum a dostávat jej do soubojů s jinými nepřáteli. Pak třeba blokovat střely, či ostřelovat jiná monstra, aby to moje zvítězilo a mohlo jít dál… Pamatuji i na bitvy v coop modu, kdy jsme si každý obstarali armádu monster a nechávali je řezat se mezi sebou. Bylo to prostě šílené…

Pak tu máme zbraně. Většina z nich není ničím výjimečná a jde o kousky, které jsou k vidění v každé střílečce – pistole, brokovnice, raketomet či kulomet. Pak tu jsou dvě specialitky s velkým potenciálem ničení, ale stále nejde o nic světoborného, nakonec, co chcete na hře z roku 1993? Kvůli malému počtu zbraní však přijde vhod každá, a protože se od sebe tak odlišují, zůstanou vám v paměti dlouho.

Poslední, co mi přijde velmi důležité, jsou předměty včetně zbraní. Oproti současným hrám tu není nic neobvyklého, prostě lékárny, brnění, náboje a pár bonusů. Ale všude po mapách se něco povaluje a tak hráč čelí takovým rozhodnutím jako ‚mám si vzít bednu s dvaceti broky, když mi chybí čtyři?‘ anebo ‚vezmu ty brýle do tmy, když támhle vedle je jen trochu šero?‘ Hráč zkrátka neustále čelí otázkám a rozhodnutím. Dokonce jsem znal i hráče, co počítal každý náboj a na mapě značil všechna místa, kde nechal něco zajímavého, ale proč ne, vždyť je na každém, jak tu hru bude hrát.

Ještě si dovolím pár slov k jednotlivým epizodám, které jsem nedávno hrál na střední obtížnost přes Doomsday port.

Knee-deep in the dead
První epizoda, jež byla součástí demoverze, je vlastně primitivní záležitostí, která představuje asi jen 2/3 toho, co Doom nabízí. Vrcholem zbraňového arzenálu je raketomet, navíc mnohdy přítomný jen v tajných oblastech a monstra jsou ochuzena o čtyři kousky. Všude je přehršel nábojů a i na střední obtížnost jsem míjel většinu brnění i lékáren. Co mě trochu zarazilo, bylo odebrání svastiky v E1M4. Určitě tam v původní verzi byla, ale s verzí Ultimate Doom byla zřejmě odstraněna. Jsou věci, které prostě nepochopím a snaha vymazat ze světa svastiku, která tu byla dlouho před nacisty, je jedna z nich. Tajná úroveň (dostupná z E1M3) je povedená a nechybí jí mírná odlišnost od běžných úrovní. Boss v podobě dvou Pekelných baronů (nebo jak by se ty bestie daly přeložit) se s raketometem mění ve frašku, nicméně souboj Baron vs. brokovnice je už mnohem zajímavější.

The shores of Hell
Druhá epizoda obohacuje Doom o Plasmovou pušku a nové potvůrky včetně legendárního Cacodemona a Cyberdemona. Mapy jsou větší, spletitější a ke slovu se hojně dostávají teleporty. Tajná úroveň (dostupná z E2M5) je hardcore záležitost, která přímo vybízí k tomu, aby hráč dosáhl poutavé rvačky mezi monstry. Boss epizody je samozřejmě Cyberbestie s raketometem. Osobně mi přijde tato epizoda nejslabší a svými úrovněmi nejméně výrazná.

Inferno
Textury značící prostředí lidských staveb a vojenských základen nahradily skály a stěny s vyobrazením démonů. Konečně dojde i na známou zbraň BFG, která mi však kvůli ohromnému účinku moc nesedla. S pomocí BFG se z každé situace stává fraška a to včetně boje s bossem. Tím je Pavoučí bestie, která bývá mnohdy považována za slabší monstrum než je Cyberdemon a důkazem toho je mapa M20 z Doomu 2, kde se obě monstra mohou střetnout v boji, který v drtivé většině případů vyhrává Cyberdemon. Pavouk je jednak slabší, pomalejší a větší, tudíž snáze zasažitelný. Ovšem na otevřeném prostranství je nebezpečný díky kulometu. Pokud se tedy Pavouk dobře umístí, je nebezpečnější než Cyberdemon. Zapomněl jsem ještě na tajnou úroveň (dostupná z E3M6), která je zajímavá především využitím první mapy a přítomností Cyberdemona.

Pro: Hratelnost, design map, ozvučení + hudba, monstra a zbraně

Proti: Nedostatky vlivem stáří - nic, co by moderní porty nedokázaly vylepšit

+33
  • PC 95
S dovolením bych v tomhle textu rád ujasnil, co je nejlepší FPS všech dob a proč je to právě Doom. Proč i toliko let po vydání tato hra nenašla přemožitele. Proč je i dnes (a nutno říci, že s přehledem) králem svého žánru.

Za prvé se musím kacířsky doznat – Dooma jsem poprvé pořádně hrál (a od té doby i několikrát dohrál) teprve pár let zpět. Za mlada jsem ho už jako vykopávku přešel. Kdybych jen tenkrát věděl, o co všechno přicházím.

Doom je k dokonalosti vybroušený diamant. Tečka. Každá oblast její hratelnosti je neskutečně vypiplaná do poslední puntíku. Vše do sebe zapadá jak skládačka. Každý metr mapy, každá zbraň, každý nepřítel.

Jádro hratelnosti stojí na dvou základních pilířích – úžasný level design a gunplay. Level design se drží komplexního lineárního postupu – jdete tedy v podstatě pořád kupředu, ale ne po tečně, levely mají určitou hloubku a je nutné v nich zapnout i mozek, aby se člověk zorientoval. Jedná se v podstatě o hlavolam s klíči a dveřmi, který je tak komplikovaný, aby člověk si musel zapamatovat určité místa na mapě, ale ne zas tak extrémní, aby člověk zabloudil a ztratil se. Je to neuvěřitelný kontrast jak k moderním střílečkám, které hráče vodí jako oslíka za nos pomocí šipek buď v generickém rádoby openworldu, nebo vás naopak žene koridorem, ze kterého nejde uhnout, tak i k druhému dílu, který se právě též snaží o „otevřené“ mapy (a jde mu to dost špatně, ale to bude zase jiný příběh). Smekám klobouk před trojicí Hall, Romero a Petersen, kteří mapy nadesignovali.

Co se týče gunplaye, tady je nutno říci, že málokterá hra pochopila, o čem zábavnost ve střílečkách je. Opravdu to není o tom, že stojíte před panákem, sypete do něj náboje a dívate se, jak mu pomalu klesá healthbar. Ale o tom, že dojdete do místnosti s brokovnicí a bum – jeden zombák dole, bum druhý, bum imp. Střelnice hadr. Jasně, do silnějších nepřátel už toho musíte nakropit víc, ale i tak je to pořád v rozumných mezích (v tomto mi třeba hodně vadil Dusk, kde se nepřátelé museli spíš pižlat než kosit). Absolutně nechápu trend ve stávajících hrách, kdy kdejakého základního nepřítele musíte zbytečně dlouho mydlit a ještě s tím, že většinou vaše zásahy ani nijak nepociťuje – panák prostě stojí, jako by se nechumelilo, jako by neinkasoval plnou dávku. Když i v Doomu po každém zásahu nepřítel ránu pocítí a ukáže se animace zásahu, při které nemůže útočit. I toto je detail, který právě dělá hru spravedlivou a zábavnou – co zásah, to je nepřítel indisponován. Zásadně (až na opravdu silné nepřátele) nemůže tedy dojít k situaci, kdy stojíte proti sobě a oba to do sebe sypete.

Tímto se dostávám k nepřátelům. Jejich typy a variabilita je naprosto vyvážená (rozbije to až dvojka), dva zombáci se systémem hitscan, dva nepřátelé metající firebally (jejichž rychlost je opět vyladěná tak, abyste měli šanci před nimi uhnout, ale zároveň jsou natolik rychlé, že s trochou nepozornosti už vás zasáhnou), dvě prasátka útočící na blízko, ztracené duše a baron. Jejich počet i zpracování je natolik specifické, že po prvním setkání si ho zapamatujete a víte, jakou na něj zvolit taktiku a jakou tasit zbraň. Každý je koncipován tak, že má vyrovnané jak slabé místa (málo HP, pomalé projektily, pomalý pohyb) tak silná (když už vás projektil trefí, tak to sakra pocítíte). Jejich síla je v počtu. Není to opět o tom, že by některá abilita byla nadsazená a já buď trefoval skoro netrefitelné rychlé létající potvory, nebo rychle pálící těžkooděnce, jejichž ranám se vyhnout nedá. Za zmínku i stojí, že díky omezení enginu potvory nemůžou za chůze útočit – to je ale opět ku prospěchu věci, jelikož při vzájemné střelbě útočíte prakticky na stacionární terče. Takže je to tedy taková sakra dobrá pekelná střelnice.

Poslední, na čem to stojí a padá, jsou zbraně. Opět zde není jen variace na tisíc samopalů. A opět je každá zbraň koncipována tak, aby měla svá pro i proti. Nedochází zde tak k situaci, kdy jedna zbraň se vyplatí nosit celou dobu a s ní hrát po celou dobu. Pistole střílí slušně, ale damage má miziví, brokovnice (dodnes nejlepší, jakou FPS zažila), je už slušný démonokosič, ale její nabití už chvíli (někdy klíčovou) trvá, rotační kulomet je zkázonosič, ale náboje v něm mizí jak peněžité dávky v sociálně nepřízpůsobilých. Raketomet vám dá zas rád zakusit vlastní medicínky. Plasma gun je ultimátní, jen těch nábojů se zbavuje stejně rychle jak rotačák a ještě jich tolik není. Mno a BFG samozřejmě, které zná každý. Všechno pryč – jak nepřátelé, tak náboje.

Mno a poslední, co stojí za zmínku, je soundtrack a zvuky. A ty i dnes excelují. Hudba se nesnaží navážet zbytečně strašidelnou atmosféru, naopak svojí tvrdostí z vás dělá masomlýnek. Bez ní by byl zážitek poloviční (zde opět se mi nelíbil Dusk, který neví, jestli má být spíše hororový nebo spíže řež) a hodí vás do té správné vyvražďovací nálady. K tomu uspokojující zvuky blafání brokovnice, syčení pekelníků a konečně uspokojující jejich smrtelné sténání. Smekám před Robertem Princem, jehož tracky jsou kulervoucí a dodnes nepřekonatelné.

Technickou stránku už z dnešního hlediska hodnotit těžko. V době vydání ale předvedl John Carmack něco neskutečného, když svými programátorskými kouzly na bězných sestavách dovedl rozpohybovat otexturovaný „3D“ svět (ano vím, je to 2,5D). Klobouk smekám i před ním.

Závěrem jen poslední dovětek. Nejde o nástroj, ale o to, kdo jej dostane do ruky. Můžete mít housle Stradivari, ale když je dostane do ruky kopyto , tak z nich kloudné zvuky stejně nevyloudíte. Můžete tedy dělat retro střílečky (mnou hrané například DUSK, Project Warlock, Ion Fury) ve stejném duchu a v stejných, nebo obdobných enginech. Bohužel ale nikdo z těchto nových vývojářů nedosahuje svou prací kvalit výše uvedených borců, ať je jejich zápal sebevětší. Tím nechci jejich práci shazovat. Naopak tím chci vyzvednout genialitu výše uvedených. Byli to Mozarti své doby, kteří vytvořili masterpiece, který už sami nikdy nepřekonali a který zřejmě překonán nebude. Kteří dokázali z daných technologií vykřesat ne maximum, ale to nejlepší, co se dalo.

Díky mistři.

A teď s chutí zpátky na Mars. Čeká mě tam nějaká prácička. Opět.

Pro: VYBALANCOVANOST! jak map, zbraní, nepřátel, dále hudba, zvuky i grafika

Proti: snad jen délka

+33 +34 −1
  • PS5 85
Je až s podivem jak naprosto v pohodě hratelný je TŘICET (!) let starý DOOM. Při hraní hry z roku, kdy jsem na svět přišel i já, jsem žasl, co bylo již tehdy možné vytvoři. V porovnání s DOOMem si totiž leckterá současná FPS ukrajuje pořádnou ostudu.

Tedy... zub času se na hře samozřejmě lehce podepsal a co do mechanik jde na dnešní poměry o hru přeci jen dost jednoduchou, v žádném případě však nejde o nepřekonatelné obtíže. Na míření pouze ve dvou směrech si hravě zvyknete a grafika zestárla velmi dobře. Hudební podkres jednotlivých úrovní dosáhl prakticky legendárního statusu, a i když jsem donedávna hrál pořádně jen novodobé díly, již několik let mám skladbu z úvodní úrovně "The Hangar" jako vyzvánění na telefonu.

DOOM velmi brzy odhal hlavní trumfy v podobě nadčasového designu úrovní a stále skvělému pocitu ze střelby. Typů zbraní ani nepřátel není sice úplně převratné množství, ale vzhledem ke stáří si prostě hra menší přimhouření očka zaslouží. Po celou základní hru jsem se bavil náramně, nápady v úrovních se neopakují a hledání cesty k cíli v doprovodu věrné brokovnice je vždy parádní zážitek. Verze pro PS4 obsahovala i čtvrtou bonusovou epizodu, kde mě pár úrovní lehce frustrovalo a přišlo mi, že většina poslední epizody za zbytkem hry zaostává. Rozdíl ve kvalitě však rozhodně nebyl propastný.

Další pochvalu bych poslal směrem k atmosféře hry samotné. Ta je i díky hudbě výborná a vlastně jsem se divil, jak některá zákoutí i přes obstarožní grafický kabátek působí děsivě a cíleně nepříjemně. Maličko mne zamrzela snad jen trochu nevyvážená obtížnost v rámci jednotlivých epizod. První úroveň z Thy Flesh Consumed mi kvůli nedostatku munice dávala zabrat a já se nakonec potupně snížil ke změně obtížnosti. Problém s nedostatkem munice se však s dalšími úrovněmi smazal a obtížnost razantně klesla.

Stařičký DOOM tak i přes malé výtky, které však přeci jen souvisí s posunem herního průmyslu obecně, i po letech předvádí naprostou krasojízdu nehostinným prostředím a několik hodin střílení démonické havěti by si neměl nechat ujít nikdo. Jasně, sousta her je dnes zábavnějších, ale v době vydání muselo jít o naprosté zjevení. DOOM si tak svůj legendární status zaslouží.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 10. Před naším letopočtem: Dohraj hru, která je starší než Databáze o více jak 10 let. " – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 708. hodnotící;  digitální verze PSN

Pro: Skvělý leveldesing; stále slušná grafika; výborný soundtrack; hra způsobila revoluci žánru!; pocit ze střelby a likvidace démonů

Proti: Nevyvážená obtížnost; menší variabilita nepřátel a zbraní dnešní optikou

+31
  • PC 90
Doom je dnes synonymem pro první opravdovou 3D akční střílečku. Svým nápaditým a vlastně i přelomovým designem tak určoval, kam se budou další 3D akce ubírat. Ještě před Doomem tu byl však Wolfenstein, to víme všichni. Ale byl to právě Doom, který zaznamenal velký ba obrovský krok kupředu. Nejen se svým designem, grafikou a hratelností. Ale také s tehdy revolučními prvky. Střílet na protivníky se mohlo nejen před sebe ale i do pater. Ve hře Wolfenstein jsme se pohybovali prakticky na rovné ploše a procházeli jednotlivými dveřmi dále. Právě u Dooma ale můžeme střílet z oken na příšery, do oken na příšery, běhat do schodu i ze schodu, jezdit výtahy (opravdu vyjíždět do vyšších pater ne jak u Wolfensteina, kde výtah znamenal konec levelu). Doom v sobě skýtá i obrovskou a hutnou atmosféru. Nikdy nevíme, co nás čeká v další místnosti, či venkovním prostranství. Ano, můžeme vylézt i pod širé nebe základny na Marsu. Což se u Wolfensteina zažít nedalo, stále se běhalo v chodbách. Za každým rohem čekají různí nepřátelé, kteří nám jdou po krku. Hutnou atmosféru dokreslují i tichá místa, kde hledáme klíč, nikde nikdo. V tom zahlédneme v rohu tlačítko, stiskneme a ejhle, za našimi zády jsme právě vypustili hordu zmutovaných příšer.

Nejen grafikou živ je člověk ve světě Doom. Výtečné jsou zvuky a mistrná je i hudba. Bloudíme po chodbách, slyšíme skřeky příšer a nikde žádnou nevidíme. Zajdeme za roh a v tu ránu z úleku začneme kropit olovo do všeho co se před námi jen pohnulo. Když jsem nakousl respektive vystřelil olovo tak se vrhneme na zbraně. Tou nejzákladnější zbraní, podotýkám zbraní a ne holých rukou s prstenem na ruce, je motorová pila. Jen satan ví, kde náš hrdina bere do této pily pohonné hmoty. Ale hlavní je, že se nikdy nevybije, nedojde munice a nijak se nepoškodí. Jen se zařezává do masa všech nestvůr i stvůr, které potkáme na své cestě základnou na Marsu. Další zbraní je pistole, která je tou nejméně používanější zbraní. Další a třetí zbraní v pořadí je brokovnice, což je velmi výhodná zbraň, proti několika skupinkám nepřátel, kteří jsou na blízku. Zbraň čtvrtá je rotační kulomet, pojme do svého zásobníku dvě stovky nábojů a je hrozbou pro všechny nepřátele i na větší vzdálenost. Poslední zbraní, která je k dispozici v první, ze tří epizod je raketomet. Obrovsky účinná zbraň na velkou vzdálenost. Nemusíme se zrovna ani trefit přímo do cíle, když mineme a zasáhneme kupříkladu zeď vedle, tak příšera či jiná havěť se i tak rozletí na kusy. Doom má i svůj podklad v podobě příběhu, který vypráví o vojákovi, hlavním hrdinovi hry, který je za trest převelen do základny na Marsu, načež se později na této základně začnou dít podivné věci. Výzkum se vymkl kontrole a na základně se tak začala oběvovat roztodivná monstra. Ještě je třeba dodat že první epizoda Doom se šířila ve formě Shareware, ostatní dvě epizody se již volně nešířily. V Dosboxu je třeba uzpůsobit rychlost hry pomocí CTRL+F12 zhruba na 15000 cyklů. Záleží však na daném počítači.

Pro: revoluce v 3D střílečkách, fenomén, herní ikona, praotec všech akcí

Proti: nic

+30 +31 −1
  • PC 95
O tom, že Doom byl naprosto převratná hra snad nikdo nepochybuje... Však co bychom si dnes počali bez multiplayeru? Doom díky němu vnesl mezi počítačové hry konečně tu pravou soutěživost, už to nebylo jen o tom, kdo na střídačku udělá více bodů v Tetrisu, nebo Pacmanovi, tohle byl doslova boj na život a na smrt. Velice rychlý, zběsilý a nekompromisně brutální boj na život a na smrt... V tehdejší době naprosto nepřekonatelná a intenzivní záležitost.

Legenda by však nemohla být legendou, kdyby nebyla kompletní a nenabízela i pořádnou porci zábavy pro jednoho hráče. Přesněji zábavy kombinované se strachem. Věřte tomu nebo ne, ale hráči se i při prostém vypadnutí světel za doprovodu chrochtání impíků za dveřmi skutečně báli, alespoň já ano. Atmosféra byla totiž v roce 1993 nevídaně hustá a značně k ní přispělo i vynikající technické zpracování, které se týká nejen grafiky samotné, ale i víceúrovňového designu levelů (Ve Wolfensteinovi nebylo nic pod/nad vámi)... Carmack a jeho tým nám pro jednou ukázali zač je toho tvůrčí genialita + precizní zpracování a nesmazatelně se zapsali do herní historie zlatým písmem.

Pro: Multiplayer, grafika, atmosféra, opravdu spousta inovací...

Proti: Doom 2 ukázal, že jednička mohla být klidně i ještě lepší (větší masitost).

+28
  • PC 85
Doom byl hrou, kterou velebil můj bratr, spolužák a strýc - ten měl pro změnu vytištěné mapy všech levelů a každý možný materiál k této hře. Paradoxně jsem se k této hře dostal později, ve chvíli kdy jsem si odškrtával resty u id Software.

Doom na mě zapůsobil neskutečně svěže, ačkoli mě sním nepojila žádná nostalgie, dostal se mi docela rychle pod kůži, i přes solidní časovou propast od jeho vydání.

Od Quake jsem si myslel, že opravdu silná pekelně depresivní atmosféra, si žádá ty nejtemnější odstíny. A co Doom? Ten má skvělou atmosféru v tak pěkně malovaném prostředí. Paleta nepřátelských skřeků a hudba, to jen zdokonaluje požitek.

Hra ubíhá svižně a hlavně v prvních dvou epizodách, jsem velice ocenil přímost levelů, kdy není zapotřebí dlouhé bloudění. Na druhou stranu zamotávat se do postraních cest stálo zato, hlavně když člověk objevil tajnou místnost s BFG.

Vícero zbraní, rozdílná munice, pestré a pekelné potvory k zabijení. Až k neuvěření, jaký je to skok od Wolfenstein 3D a Spear of Destiny.

Takže závěrem - velice povedená legenda, zábavná i v dnešní době, kterou si jisto jistě zase zopakuji. Jo a když jsem sebral to BFG, tak jsem cenil zuby snad stejně, jako hlavní postava.

85%

Pro: Velice kvalitní a vyvážený herní počin.

Proti: Ke konci trochu spletité. Někteří bossové jsou už oříšek.

+28
  • PC 90
DOOM je 3D střílečka s hratelností ohlodanou na samotnou podstatu. Chybí příběh, chybí sofistikovanost, chybí osobnost hlavního hrdiny, chybí snaha o realističnost a až na krátký text na konci epizod chybí jakékoliv zmínky o lore. Lépe řečeno, nepřebývá nic navíc. Hráč je hozen do bludiště, na začátek dostane pistoli, k ní hrst nábojů a snaž se. Jediná správná taktika je běh a neustálé uhýbání. Kdo se zastaví, zemře.

Většina jiných her se snaží přidat svou vlastní nadstavbu. Nutí hráče využívat terénní překážky, počítat náboje kvůli přebíjení, obhospodařovat užitečné předměty, využívat slabosti protivníků, nebo číst mapu. DOOM nemá nic z toho a nic mu nechybí. Přesah nahrazuje zběsilou akcí a dělá to sakra dobře.

Samotná hratelnost je sice důležitá, ovšem stejně dobrou práci odvedli i designeři jednotlivých úrovní. Mapy DOOMa považuji za příklad vrcholného level designu, tedy co se funkčnosti týče. Nejde o žádné bezduché koridory. V několika z nich se dá relativně snadno ztratit a pokud máte můj smysl pro orientaci, který je zhruba někde mezi tragickým a katastrofálním, tak si užijete i bezcílné bloumání po vystříleném, ale stále odolávajícím levelu.

Nepřátel je totiž konečný počet, i když na vyšší obtížnosti nijak malý. Na ULTRA VIOLENCE - a slušnost je hrát na tuhle obtížnost, je protivníků tolik, že je problém vystačit s přidělenou municí. Přesná muška a hledání důmyslně ukrytých skrýší je základem přežití a motorová pila je nejlepší kámoš, protože ušetří dva výstřely brokovnice do růžového prasete. Občas mi pomohla skutečnost, že jednotlivé druhy oblud se mezi sebou nenávidí jen o trochu méně, než kolik nenávidí chudáka Doomguye. Pokud se navzájem zraní, začnou se s radostí likvidovat. Pak jsem se mohl schovat do rohu a se škodolibým uspokojením sledovat, jak se horda nepřátel postupně zmenšuje na skupinu, pak hrstku a nakonec na pár pochroumaných ubožáků.

Zbraně nevystupují z obvyklého průměru, tedy až na ikonické BFG a motorovou pilu. Slavná dvouhlavňová brokovnice je až ve druhém díle. Vím to, mám to zažité a stejně mě to vždy překvapí. Zvěřinec klame tělem a zdaleka není tak variabilní, jak se zdá. Nepřátel je jen deset druhů a znovu platí, že ty které bych podvědomě očekával, potkám až v DOOM II.

Epizody jsou čtyři - původně byly tři. Knee-Deep in the Dead je esencí hry. V téhle epizodě jsem doma. Skvělé levely, skvělá hudba a žádná vata. Obtížnost by mohla být vyšší, protože i horší hráči - mezi které se počítám, jsou schopní projít ji bez ukládání. The Shores of Hell - obtížnost se zvyšuje a poprvé nastávají problémy s municí. Obsahuje několik mých nejméně oblíbených levelů a žádný můj oblíbený. Hudba je ovšem stále skvělá. Inferno - Příběh se odehrává v pekle, které vypadá jako z gotického hororu. První level je nic moc ale chce po hráči kreativitu, protože nábojů je málo. Druhý level je syrový boj o přežití přesycený paranoiou. Zbytek levelů si udržuje slušnou úroveň, ale v paměti mi jich moc neutkvělo. Thy Flesh Consumed - začíná se těžkým levelem s minimem lékárniček a pak následuje jeden z nejlepších a nejtěžších levelů celé hry. Poté obtížnost klesá, aby nakrátko vystoupala v pátém levelu. Nejosobitější epizoda a bez debat nejtěžší.

Pokud se DOOMa rozhodnete (znovu) zahrát, tak zkuste verzi ZDoom. Umožňuje nastavení WASD, přidat mouselook, zvýšit rozlišení a změnit spoustu dalších věcí. Osobně mám mnohem radši FPS které mi umožní hrát takticky, promýšlet si postup, případně mi zprostředkují interakci s prostředím. Ovšem DOOM je dokonalý tak jak je a proto se k němu vracím mnohem častěji, než k výše zmíněným hrám.

Pro: level design, ryzí hratelnost bez balastu, hutná atmosféra vytvořená zdánlivě z ničeho, impové

Proti: malá variabilita protivníků, zbraně by mohly být nápaditější, chybí granáty

+28
  • PC 80
Tak to je on. Zakladatel 3D akcí. Hra, která tomuto typu stříleček na dlouhá léta propůjčila své jméno. Hra přinesla ve své době převratný 3D engine a graficky a technologicky utekla svému předchůdci Wolfenstein 3D jakož i ostatním jeho následovníkům na míle daleko. Doom přinesl na naše obrazovky peklo. Nikoliv peklo děsivé, ale peklo, které byla radost vyhlazovat.

Doom se ke mně dostal hodně pozdě. Jako dítě jsem se proháněl v jeho druhém pokračování, a proto když se mi konečně dostala do ruky původní hra, byl jsem trochu zklamaný. Nepřátel bylo na svou dobu opravdu hodně, ale někteří moji oblíbenci chyběli. Naštěstí i první díl obsahuje pár legendárních protivníků, jde zejména o svatou trojici imp, pinky (u nás doma zvaný "růžovka") a cacodemon. Zajímalo by mne, co konkrétně autoři při vymýšlení cacodemona kouřili, ale chci to taky.

Následující odstavec jen shrnuje informace mnohokrát řečené, proto doporučuji netrpělivému čtenáři přeskočit ho. Hru pohání na svou dobu nevídaný engine, kde si člověk jen stěží uvědomí, že 3D prostor je jen iluze a hra ještě nezvládá dvě patra nad sebou. Grafika má i dnes stále co nabídnout. Hra je na svou dobu dost krvavá a při extrémním poškození se nepřátelé legračně rozprskávají. Také zvuky a hudba jsou na vysoké úrovni.

Hra obsahuje dvě chladné zbraně a šest palných. Hru jsem odehrál na nejjednodušší obtížnost na klávesnici. Jelikož na tuto obtížnost není nepřátel tolik, nenutila mě hra používat všechny zbraně. Základní pistolka je úplně k ničemu. Kulomet jsem používal výhradně na cacodemony. Raketomet mi přišel zbytečně rizikový při bojích v uzavřených prostorách a náboje do plazmy a BFG jsem si šetřil na těžší chvíle, které nepřišly. Ale brokovnice, to je jiná, tu jsem používal po většinu hry.

Co do spletitosti jsou bludiště až na výjimky poměrně zmapovatelná. Nenašel jsem jedno šílené tlačítko v Deimos Lab (o jeho existenci jsem se musel dozvědět na youtube, vůbec nevím, jak jsem to kdysi poctivě dohrál, asi jsem tehdy měl s hrami větší trpělivost) a po Limbu jsem bloudil celých 23 minut. Zbytek byl celkem v pohodě a arény na souboje s bossy také nebyly špatné.

Doom je první střílečka moderního střihu. Nebudu předstírat, že hra je dokonalá. Co první Doom opatrně naznačil, dovedlo k dokonalosti pokračování Doom II: Hell on Earth . Dohrání Dooma se řadí k povinnostem hráče, který to s hrami myslí byť jen trochu vážně a to i v případě, že střílečkám jinak příliš neholduje. Doom jsou totiž dějiny v kostce.

Pro: Dodnes skvělá dynamická střílečka, impovi stačí jedna rána z brokovnice.

Proti: Pinky potřebuje dvě rány z brokovnice, hru k dokonalosti dovedl až druhý díl.

+28
  • PC 100
Doom je naprostý pojem, znám lidi, kteří hry nehrají, a přesto u této hry strávili více než pár minut. Je to až neuvěřitelné, když se přitom vlastně jedná jen o "hloupou" střílečku. Ale tahle hra má neuvěřitelně kouzlo. Naprostá kombinace rychlé akce a nekonečného masakru v zajímavé grafice prostě pohltila svět. Ne nadarmo dala tato hra název celému žánru. A odpůrcům herního násilí novou munici.

Byl jsem ještě dítě, když mi naší po mnoha smutných očích sehnali na inzerát starší 486 IBM, očividně ještě před soukromým prodejem vyřazenou z nějaké banky. Měla slušnou RAM (jestli paměť neklame, tak celých 16MB), WIN95, ale žádnou zvukovou či CD-ROM. Nezbývalo než koupit balík 3,5" disket a dát je kamarádovi, aby mi tam něco nahrál (ano, o legálnosti her tenkrát nikdo nemluvil, v našem periferním městečku neexistoval ani poblíž žádný obchod s hrami). Když se balík vrátil, začalo hledání, co jsem vlastně nafasoval. Mezi disketami ležely i s tužkou napsaným nápisem DOOM. To mi nebylo úplně neznámé, jelikož brácha kupoval tehdejší Excalibur. Tak šup s tím do mechaniky, a - NÁŘEZ! Já do té doby zvyklý na 8-bit Atari, a najednou toto. Úžasná grafika, všude samý výbuch, vnitřnosti a akce. A to jsem byl ochuzen o zážitek zvuku, jelikož skřípání z PC speakeru neumělo moc podpořit atmosféru. Ale i s tím jsem si poradil, dal jsem oblíbenou kazetu do jezevčíka a pařba mohla začít (bóže, když si to po sobě čtu, tak to mi opravdu bude už 30?). Nastaly dlouhé hodiny zábavy s příbuznými i kamarády ze školy. Střídání u kompu, likvidace hordy potvor...A i když jsem teď dlouho si hru z nostalgie nepustil, tak pořád mám v živé paměti design především prvních levelů, tajná místa a pekelné potvory. A kódy, které jsme tenkrát hojně využívali (každý chtěl BFG).

Design levelů byl promyšlený, sem tam se člověk zasekl u hledání skrytých dveří, ale i v tom kuřecím věku se hra dala hrát a dohrát. Arzenál zbraní byl dostačující (včetně masakrózní motorové pily), a každý si mohl vybrat oblíbence. Kromě pistolky a boxera, tím trvalo dobu zabít i základního zombíka, tužší soupeře nemluvě. Protivníků byl taky slušný zástup, mne hlavně iritovalo "neviditelné prase", jak jsme tehdy říkali. Hlavně když byly v temných chodbách, kde vůbec nebyly vidět (a díky absenci zvukovky ani slyšet).

Doom byl a je naprostý pojem. Která jiná hra se může pochlubit tím, že i po dvaceti letech ji lidé hrají, a že se po ní jmenuje celý žánr? Na této hře si prostě iD software dalo záležet, a i jednoduchý koncept střílečky dovedli do neskutečně hratelné legendární pecky. A jak jinak ohodnotit otce (děda Wolfenstein takový dojem nevzbudil), než plným počtem.

Pro: Kouzlo, hratelnost, nadčasovost

Proti: Co hledat na klasice?

+27
  • PC 95
Co říci o klasice, kterou jsem za život dohrál více než desetkrát? O úrovních, které znám prakticky kompletně z paměti? No jednoduše, je to bomba.

I když na druhou stranu musím říct, že jednička na mě zapůsobila trošku méně než druhý díl. Možná taky proto, že v dané době jsem měl k dispozici jen sharewarovou verzi obsahující pouze první epizodu. I proto jsem si v té době prostě myslel, že ta hra je jen takto krátká, vzhledem k nedostatečné (prakticky nulové) znalosti angličtiny jsem to ani neměl moc jak vyčíst. O to více mě pak bavily po pár letech objevené nové epizody.

Co však děla Doom Doomem je hlavně jeho hratelnost a atmosféra. Hraní je prostě zábava a prakticky žádná z misí neobsahuje zákysová místa. Prostě stačí hrát, kosit nepřátele a nenechat se u toho zabít. Osobně mám nejraději level Phobos Anomaly se skvělou hudbou Sign of Evil, kde se poprvé narazí na dva pekelné barony. Dodnes si pamatuji na moje první setkání, kdy jsem je prostě nedokázal ani napodesáté zdolat (nutno podotknout, že to bylo v době, kdy jsem ani netušil, že tam je nějaké uhýbání do stran. :-) ).

Z dnešního pohledu je docela zajímavé ovládání pouze klávesnicí, na které nedám dodnes dopustit. Je pravdou, že novější edice (např. ta, co je v rámci balíku Doom 3 BFG Edition) obsahuje přepracované ovládání pomocí wasd + myši, já ale prostě nedám na původní ovládání dopustit.

Co dodat? Líbí se mi, že i přesto, že hře už pomalu táhne na třicet, tak si pořád udržuje svoji skvělou hratelnost i dodnes (na rozdíl třeba od Wolfa3D, kde mě po chvíli hraní bolí hlava).

Pro: Game design, hudba, řež

Proti: Příběh, ale o ten tu nejde

+27
  • GBA 60
Napsat zajímavý komentář pro Doom není snadné a proto jsem se k tomu dostal až nyní, po dohrání verze pro GameBoy Advanced. Hra je překvapivě stejně zábavná i na nevýkonném přenosném handheldu. Grafika je samozřejmě mnohem pixelovatější a osekaná o některé textury, ale na malém displeji to tak nevadí. Kvůli úspoře paměti také mizí mrtvoly nepřátel.

Levely v jsou téměř stejné, obsahují jen pár změn - většinou. Několik levelů z druhé a třetí epizody chybí úplně, především finální. Zásadní je totiž nepřítomnost Cyberdemona a Spider Masterminda, jsou nahrazeny souboji s větším počtem Pekelných baronů. GameBoy asi také nezvládá průhlednost a tak chybí neviditelné prase i koule neviditelnosti. Chybí také brýle na zesvětlení. Poslední větší změnou je zelená krev. Doom se přese všechny změny hraje stále dobře a ovládání je pro hru jednoho hráče dostatečné. Multiplayer není přítomen. Hraní jsem si rozhodně užil a pustím se také do druhého dílu, už jen kvůli několika novým levelům. Je fajn zahrát si starou známou hru, ale přece trošku jinak. Docela mě láká zkusit i nějaké jiné platformy, válí se mi doma Saturn i s originál CD....

Pro: změny hru oživují

Proti: technická omezení platformy

+26
  • PC 80
Doom mě minul. Narodil jsem se 2 roky po něm a s FPS začínal až na Quakovi. Na vejšce jsem ale ROZHODNĚ dokázal zpětně ocenit (ultra-violence, bez sejvů – jednička je lehká – software rendering na GZDoom bez filtru textur) jeho kvality. Když dneska dělají AAA hru tohodle druhu vypláznou za to 80-krát víc prachů na 20-násobek vývojářů a přitom se musí modlit k satanovi, aby měli alespoň jednu z inovací co věčný DOOM:

- Nejikoničtější, výtvarně propracovaná monstra.
- Mačo soundtrack ve stylu "řvoucího kovu", který dokáže být zároveň pomale atmosférický + kulervoucí SFX efekty.
- Revolučně rychlý a neskutečně svou realističností imerzivní engine (se zapnutým mouselookem si můžete u stěn prohlédnout jak se kraje ve vertikálním pohledu zalamují, takže ve skutečnosti Doomguy běhá jak křeček v kole s obrázky).
- Poctivý asymetrický, víceúrovňový leveldesign s nezjevnými secrets v secrets v secrets.
- Průkopnický byznys model skrze distribuci shareware verze na netu.
- Bezprecedentně akční hratelnost v automobilových 90 km/h. Bolesti.
- Ne absence příběhu, ale doslova výsměch příběhu. Zmínky v Doom bibli o skupině postav a dialogovém intru byly roztrhány a rozervány nepřerušovaným masakrálním turbokydlením.

Kvalitní byly i detaily:

- Místo dneska notorickýho a ve většině případů zvukově nanicovitýho sapíku dostanete terapeutickou brokovnici s REÁL dostřelem a kosící minigun. Psychouši můžou klidně skoro celou hru projet s motorovkou.
- Nepřátelé ingame fightují a reagují i mimo skripty. Můžete se orientovat podle brajglu, co vydávají.
- Levely jsou otevřené a vývojáři vás neotravují. Z pastí se dá většinou v pohodě utéct.

A Levely konkrétně:

- Skvělá je Computer station s oknama před prvníma bossama (skoro mě tu z dálky dostali!).
- Pak rozsáhlá Containment Area, kde jsem se i poprvé zamyslel kam du.
- Kromě stupidně primitivní Fortress of Mystery (vskutku Záhadná to Pevnost) s třema klíčema vedle sebe a dvěma malýma jednoduchýma místnostma. Skoro jak joke.wad.
- Babylónskou věží s finálním bossem (TO NENÍ FINÁLNÍ BOSS??!).
- A Hell Keep s prvním pocítěním nedostatku munice a boxováním Cacodémonů.

Těžko hledat chyby. Thy Flesh Consumed pak přidalo i něco z hardcore obtížnosti (absolutně nemá na Refuling Base ve dvojce, kterou jsem procházel bez nábojů a hrál přes 40 minut), Romero pařil s lidma multiplayer jak herní polobůh, modeři si došli až k insane datadisku Plutonia Experiment a hra je dodnes v estetice nezaměnitelná; statusem z valný části spravedlivě mytologizovaná.

Subjektivně 80%, objektivně jasných 100%.

Místo přeceňovanýho Brutal Dooma zkuste Insanity's Requiem. Jako nabušenej hc wad doporučuju českou Kama Sutru.

Pro: Nezničitelný zakladatel 3D John Carmack. Plejáda wadů. Díky ambicím, nápaditosti a kvalitě je hra hodna svého úspěchu - právem první trhák.

Proti: Tragická herní ikona John Romero, co už 20 let žije ze svý slávy a místo úžasných her, co mění svět, vyvíjí s rodinou píčoviny. Je fakt, že hry jako DOOM vzaly realitu útokem. Byly a jsou tak dobrý, že vyrobit je jak přistát na Marsu.

+26