Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Je tu, je naše, a za 1599 Kč bude i vaše
Level 66, červenec 2000

Můj první herní časopis, a také první zakoupená hra (přiložené CD s legendární hopsačkou), a také pochopení, že počítačové hry nebudou úplně nejlevnější koníček (průměrná mzda v roce 2000 byla 13 219 Kč - cena novinek často dosahovala 1799 Kč a výše). Zvláště, když se děda při pohledu na obálku Levelu zhrozil, jak může nehmotná hra stát takové peníze. Každá zářivá placka tak byla pomalu svatým grálem, a to samozřejmě i ta přepálená. Nicméně, k Diablu II jsem se nemohl dostat. Nikdo ho neměl, anebo nechtěl vypálit. To až následující rok, kdy se vrcholné dílo Blizzardu objevilo (jak, to už nevím) na harddisku kamaráda. Není třeba dodávat, že stále opojen chvalozpěvem mistra Bulíře (a také působivou grafikou ukázanou v přiložených screenshotech) ve velké recenzi v Levelu, jsem na nic nečekal a vždy se těšil, když budu moci Diablo II vyzkoušet – a to bylo docela často; na oplátku jsem u sebe doma disponoval Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars s “hot seatem”.

Deštivá blata s kostlivci a podivnými, rudě zbarvenými, gobliny (fallen) jsem si prošel nespočetněkrát. Podzemní jeskyně The Den of Evil se měnila, jako i všechny jiné lokace, a tak mi vlastně vždy stačilo rozehrát Diablo II a vybrat jen jinou postavu. Zábava, pramenící z pochmurné atmosféry lokací a náhodného „lootu“ (předmětů), se jen tak neomrzela. Vlastně už ani nevím, proč jsem se s kamarádem nikdy nepodíval mimo první akt.

Mé vnímání RPG ale brzy změnil Icewind Dale (následovaný Baldurs Gate II, Fallout 2, Planescape: Torment a Neverwinter Nights) a vlastně jsem začal vnímat sérii Diablo jako něco, co nemá s „královským“ žánrem moc společného. Po 20 letech, tedy z kraje roku 2021, ale nastal ideální čas (volné měsíce) zkusit se do druhého Diabla zase ponořit. A dle hodnocení je zřejmé, že to dopadlo nadmíru dobře.

Velmi dlouho se mi nestalo, že bych u nějaké hry vydržel dlouho do noci – Diablo II to ale změnilo. S každým dalším klikem rostla chuť pokračovat, a vlastně ani nebyl důvod, proč hru přerušovat (pokud nepočítám jistý stav pohroužení s cílem získat další a další předměty/zkušenosti, plus bohužel i mírně rostoucí bolest – ztuhlost – zápěstí). I s fantastickým datadiskem mi dokončení Diabla II (konečně po 20 letech) trvalo přibližně 7-10 dní intenzivního hraní, a vlastně na to vzpomínám jako na jeden z nejlepších zážitků v rámci videoher za poslední roky.

Důvodů, mimo zmíněné perfektně vybalancované hratelnosti, je mnoho. Na prvním místě to pro mě byla ale atmosféra, která je stylizovaná do (temného) fantasy a hráče provede archetypálními lokacemi v podobě zasmušilé vrchoviny plné nemrtvých, katedrál a lesíků; pouštního města a přilehlých dun se zapomenutou civilizací; bublajícími mokřady v tropickém pralesu, a nakonec i samotným peklem. I v době vydání kritizované zastaralé technické zpracování (640x480, s datadiskem LoD 800x600) je vlastně bezproblémové, a detailní izometrická grafika je symbolem dané éry (u RPG) a prakticky nezestárla. To se o podobně letitých 3D titulech typu Severance, Crusaders nebo Enclave říci nedá. Hudební, ale i zvukový, doprovod je kapitolou sám o sobě. Matt Uelmen je právem uznáván v rámci tvorby herních soundtracků.

Dále by šlo zmínit variabilitu dostupných postav (a jejich profilování skrze schopnosti a strom vývoje), vybavení a všemožnou tvorbu dalších předmětů, poměrně zdařilý gamedesign (střídající se lokace), rozsah, souboje s „bossy“ na konci kapitol a vlastně i ideálně nastavenou obtížnost. Ale to už každý dobře ví, když série Diablo patří mezi kultovní videohry v rámci „diablovek“, respektive vysoce akčních RPG.

Nečekal jsem to, ale Diablo II mohu (ač se zpožděním) řadit mezi ty nejlepší počítačové hry a skoro jistě v tomto případě nešlo o jediný průchod hrou. Zvláště když minulý rok vyšel podle všeho povedený remastr Diablo II: Resurrected.

Pro: atmosféra, hratelnost, estetika a vizuální zpracování, hudba, možnosti vývoje

Proti: občas zdlouhavé (zvláště III. Akt)

+50
  • PC 100
Jednoho dne přišel můj bratr domů a říká:"Byl jsem u kamaráda a hrál u něj skvělou hru. Máš tam panáčka, kterýho si vybereš z pěti charakterů a potom si ho vylepšuješ věcma a zkušenostma ze zabíjení monster".Já jsem řekl, že je škoda, že nemáme počítač, protože tohle by mě určitě bavilo, ale naštěstí jej měl můj strýc, a tak jsme si vypůjčenou hru na vypůjčeném počítači mohli nainstalovat. Když jsem ji pak spustil poprvé, nevěřil jsem vlastním očím. Se svojí postavičkou, kterou si opravdu mohu vybrat z pěti různých charakterů, mám možnost dělat, co se mi zlíbí: mohu jí oblékat, měnit jí zbraně, chodit s ní kam se mi zachce… a po zabití hlavní příšery na konci aktu postupuji do dalšího s úplně jiným prostředím.

Po zjištění těchto skutečností se to náhle stalo. Nechtěl jsem jíst, spát, chodit do školy a psát si úkoly (spíše jsem na to všechno neměl čas). Tato hra mě natolik chytla, že jsem nemohl prostě dělat nic jiného než ji hrát. Vybral jsem si Nekromanta, jenž se stal mou nejoblíbenější postavou a se kterým šlo dokonce i vyvolávat kostlivce a golemy. Ostatně se stal i mým avatarem zde na DH.

Diablo II společně s jeho datadiskem hraji s přestávkami už skoro 9 let a stále mě to baví. Mít ho nainstalované v počítači je pro mě povinnost.

Pro: výběr z pěti postav, sposta předmětů, neuvěřitelná délka o čtyřech aktech, zábavnost a hlavně znovuhratelnost

Proti: možnost vytvoření závislosti

+41
  • PC 95
Když jsem se tehda dozvěděl informaci, že se připravuje pokračování Diabla, moje reakce (radost), která následovala byla jedna z nejintenzivnějších a největších. S každou další novinkou, preview, s novýma obrázkama jsem se na tuto hru těšil víc a víc.

Většinou, když se na něco těším moc a dlouhou dobu, tak můj zájem opadne a na závěr už nejsem tak zapálenej, nebo čekám od dané věci více a jsem třeba i zklamanej. V tomto případě tomu tak rozhodně nebylo. Čekání bylo dlouhé, nicméně se vyplatilo :)

Jakmile jsem se stal majitelem této hry, začal maraton probděných nocí, snaha o simulování nemocí za účelem zůstání doma (místo chození do školy), zvětšování kruhů pod očima, minimum vycházek ven na čerstvý vzduch s kamarádama, ... tak mě tato hra ovlivnila (do té doby to byla moje první velká závislost na PC hře).

Diablo 2 nezklamalo, opět se zde konají klikací orgie, návykovost postupovat dál a dál ve hře, touha zahrát si za všechny postavičky, zkoumat skilly postav, hledat lepší a lepší vybavení pro své postavičky. To vše opět při skvěle odvedené audio stránce hry. Grafická stránka je opět dle mého pokulhávající. I na tehdejší dobu rozlišení hry 640 x 480 bylo žalostně málo. Být Diablo 2 dokonalejší po grafické stránce, člověka jako jsem já by to asi u toho počítače zabilo (zapomněl bych jíst, pít, spát, ... :D ). Ovšem co musím smeknout, intro hry a sekvence mezi aktama byly superní, to se Blizzarďákům povedlo, Diablo by byl perfektní film :D

Multiplayer hry jsem nehrál, začal jsem jej hrát až s příchodem datadisku.

Mou nejoblíbenější postavou byl Barbarian (díky tomu jsem si i zvolil svůj první nick na Internetu - do různých xchatů apod. :D ) , Diablo 2 jsem s Barbarianem prošel i za hell obtížnost a udělal si tehda maximální 99 level postavičky. Škoda, že nemám zdokumentován výsledek.

Pro: hratelnost, návykovost, audio stránka hry

Proti: hra je nebezpečná vašemu (reálnému) životu :D , rozlišení hry

+37
  • PC 90
Jedného dňa Blizzard hlási, hru tu máme novučkú,
nechajte už jednotku spať, pripravte jej rozlúčku.
Dvojka Diablo nový výtvor, pôrod to bol veliký,
čakanie sa vyplatilo, nastal koniec paniky.

Intro zbadám, silno dýcham, srdce bije v ošiali,
s rešpektom len konštatujem, "Týmto ste ma dostali."
Grafika jak sviňa dobrá, hrateľnosť je vysoká,
príšeriek je riadne veľa, všetky ihneď rozsekám.

Moje kroky vedú všade, cez púšť aj do pralesa,
Diablo 2, to treba uznať, veľmi dobre hraje sa.
Chytám kŕč do oboch rúk, čas už ani nevnímam,
mám za sebou 7 hodín, hru na chvíľu vypínam.

Každým dňom je koniec bližšie, v pekle bijú na poplach,
postavička s menom ghost už rozširuje všade strach.
Ruky sa mi rýchlo hýbu, dnes to asi nestihnem,
nezaškodí mi oddychu, veď aj zajtra bude deň.

Posledný deň scenár istý, klikám klikám ako drak,
prišiel Diablo, jednu udrel, padám na zem, traf ho šľak.
Healingy mi dochádzajú, v Tristrame sa rodí strach,
koho sme to tam poslali, veď rozmetajú ho na prach.

Boj už nemá konca kraja, myslím iba na koniec,
zrazu Diablo k zemi padá, víťazstvo je moja vec.
Outro badám, ťažko dýcham, konštatujem ospalý,
bravo Blizzard, len tak ďalej, "TÝMTO STE MA DOSTALI !"

Pozn. Túto báseň som napísal v roku 2008 v rámci súťaže na bonusweb alebo na games.tiscali.cz stránke (asi to bolo skôr bw). Získal som 3.miesto.

Pro: prvý dojem, prvý akt, ústredná melódia prvého aktu, cgi videjká (D2 má vlastne príbeh), bossovia a ich smrť

Proti: od 3.aktu to ide trošku dolu vodou, bez datadisku LoD je max. rozlíšenie iba 800x600

+37
  • PC 95
Komerční hity měly, mají a vždy budou mít dva tábory fanoušků. Pro první skupinu to bude perfektní hra se vším všudy a pro druhou vždy jen „hra“. U Diabla 2 jsem členem té první skupiny, ač je pravda, co se píše a říká, a to, že Diablo 2 je jen obyčejný klik-fest, pro mě je to náramně zábavná a do detailu vytvořená RPG hra. Rpg je další slovo sváru mezi těmito tábory příznivců. Já si osobně myslím, že to rpg je, jsou zde zkušenostní body za zabití stvůr a dokončení úkolů, které jsou rozdělovány do 4 vlastností (síla, obratnost, zdraví a mana) a do skillového stromu o 3 typech.

Jedná se o důstojné pokračování Diablo , jak v atmosféře hry, tak i po stránkách grafiky, hudby, zvuku a hratelnosti. Na výběr je z pěti postav a svým zařazením si je z čeho vybírat, kdo preferuje boj z blízka a hrubou sílu, může si vybrat Barbara a Paladina, kdo rád bojuje z dálky, či kouzlí vybírá mezi Nekromancerem, Amazonkou a Kouzelnicí. Příběhem se také dostáváme o další hutný kus dopředu, kde Diablo z jedničky byl jen začátek. Jak už jsem psal, nejvíc co mě na dvojce uchvátil hudební doprovod, grafické ztvárnění a variabilita prostředí, kde se mění den i noc. Prostředí se mění od pralesů s věčně otravnými pigmony ve 3. aktu přes všemožné kobky a podzemí po pouště a peklo, kde jsem narazil na výborně nadesignované nepřátele všeho druhu (nejvíc mně dávali pokouřit tzv. E-on týpci s elektřinou) a hromadu zbraní, za pomoci kterých je sprovodíte ze světa. A to se dostávám k části, která mně oproti jedničce docela vadí, a to obrovská spousta předmětů (zbraně, zbroj, prsteny, amulety atd.). Abych stále něco porovnával a nechával si u sebe nebo v truhle ve městě s pocitem, že se to bude v pozdějších fázích hry hodit, či se rozhodoval, zda nějaký ten kámen vložit do toho správného předmětu, který mně snad někdy vypadne. Další výtky, které již zmiňují jiní, jsou o hodně slabší třetí akt a to hlavně džungle s pigmony, kteří jsou pro postavy zaměřené na blízko špatně zasáhnutelní, a zbytečně mnoho skillů, kde ze začátku nevíte, kam cpát body, abyste později zjistili, že jste je mohly narvat někam jinam.

Samostatnou kapitolou Diablo 2 je velmi dobře udělaný a ve větším počtu hráčů zábavný multilpayer, kde se musí opravdu dobře rozvrhnout strategie na boj s bossy pro každou ze 4 kapitol, protože se mně zdá, že jsou daleko více odolnější než v singlu a mají kolem sebe větší množství nepřátel.

Pro: hudba, závěreční bossové, grafika, zvuky, skilly, mnoho předmětů

Proti: mnoho předmětů a skillů, 3. akt

+31
  • PC 100
Diablo podruhé a opět 100%. Druhý Diablo je něco jako Terminátor 2. Je větší, bombastičtější, velkolepější, nabízí nepřeberně nových možností a přesto v určitých ohledech mám radši syrovější jedničku. Třeba proto, že se dá dohrát za jeden den, což u dvojky nehrozí ani náhodou a bez nemocenské/dovolené to ani nezkoušejte.

Diablo 2 nabízí konečně pořádný příběh. On byl sice i v jedničce, ale člověk ho musel hledat. Tady se mu nevyhnete - samozřejmě je to o tom, že mocný hrdina musí skolit tři primární zla - Mefista, Diabla a Baala. Ale tvůrci to obalili do spousty proroctví, řečí o vyvoleném, v každém městě které navštívíte si postupně získáváte důvěru lidí. Navíc příběh provází naprosto bombastické animace, které to berou trošku z jiného pohledu. Šílený stařec Marius vypráví tajemné postavě o svém putování s Poutníkem (hrdina prvního dílu), který se obětoval aby vstřebal esenci Diabla, ale ta získává navrch. Konec původní hry přinesl cliffhanger a nečekaný zvrat, který se naštěstí vyřešil v datadisku.

O grafice nemá cenu se rozepisovat, ono těch 800*600 nevypadá na dnešních monitorech nijak úchvatně, ale ve své době to byla určitě bomba a co se týče všech efektů, kouzel či některých úchvatných lokací, stojí za to i dnes.

Nejpodstatnější je samozřejmě hratelnost. Nic se nezměnilo na principu - posekat tisíce potvor, probít se pláněmi či dungeony, vybrat co se dá, sbírat stále nové a nové vybavení a na konci nakopat prdel Diablovi (či Baalovi v datadisku). Jinak se změnilo úplně všechno. Je tu 4+1 aktů, v každém máte startovní město se spoustou postav, které Vás vyléčí, prodají vám lektvary, svitky, zbraně i zbroj a především vám zadají úkoly, opraví Vám vybavení, můžete s nimi pokecat a budou Vás podporovat (psychicky, reálně nikdo nehne zadkem).

Hra je opravdu obrovská, každý akt nabízí spoustu venkovních lokací a k tomu menší, větší či několikapatrové dungeony. Poslední datadiskový akt mi zabral prakticky celý den hraní. Každý akt se odehrává v jiném prostředí (příroda, poušť, džungle, peklo a ledové pláně). A především jsou tu spousty možností. Zbraně a zbroje se rozšířily na různé typy (obyč, magické, unikátní, setové, neopravitelné), některý části vybavení mají sockety, do kterých můžete vložit drahokam či runu a vylepšit je. Sbíráte drahokamy, které mají pět úrovní kvality, sbíráte runy. S pomocí Horadricovy kostky si skládáte nové runy, předměty i drahokamy (možností je nepřeberně). Identifikace je zdarma, penízky už nezabírají místo v inventáři, na town portály máte knihu. K dispozici je skvělá truhla, do které naskládáte to co teď nepotřebujete, ale mohlo by se hodit. Dají se tu ukládat i prašule, takže o ně při úmrtí nepřijdete (vřele doporučuji). Když získáte trochu důvěry, můžete si nabírat pomocníky. Nostalgiky potěší krátký návrat do Tristramu z prvního dílu.

A samozřejmě je to o budování postavy. Těch je tu spousta, já sáhl tradičně po bojovém charakteru - barbarovi, protože nejlepší magie je pořádná rána mečem po palici. Novinkou v budování je strom schopností, který si odemykáte postupováním na vyšší úrovně. Za každou level získáte skill point, který investujete do jedné vlastnosti. Já se vykašlal na různé bojovné pokřiky nebo speciální komba. Zvolil jsem mistrovství meče a sekery, silný úder a v pozdějších fázích jsem posiloval obranu a resistence. V kombinace s předměty jsem měl ke konci resist all na max a v soubojích s různými mágy se to sakra vyplatilo.

Z jedničky zůstalo povyšování 4 základních vlastností a sbírání tuny a tuny předmětů a hledání toho nejlepšího. Tady přišlo první zklamání - 99.99% lootu je naprosto k ničemu, stejně jako nabídka obchodníků. Takže jsem sbíral, prodával a ke konci měl kolem 2.4 milionů zlaťáků, které nebyly za co utratit (podotýkám že jsem negrindoval a neprocházel nic opakovaně).

Na rozdíl od většiny jiných her tu má smysl i datadisk, který do základní hry přidává spoustu možností, přidává 2 charaktery a především uzavírá celý příběh.

A tak bych mohl pokračovat a chválit dál a dál (naprosto vymazelá monstra, hudba), ale zbytečně. Diablo 2 je téměř bezchybná záležitost. Mě osobně štve pouze nemožnost ukládání. Při save se uloží pouze postava, ale zároveň se ukončí hra. Tím dojde k obnovení všech monster na již projitích územích. Ano jsou tu sice waypointy, ale i tak se nevyhnete čištění již vyčištěného, což mě nebaví. Všeobecně je spousta RPG postavena na grindování a proto se do nich nerad znovu pouštím, nemám prostě chuť 14 dní zabíjet stále stejné potvory abych měl ve finále vůbec šanci (Dungeon Master, Albion)

Jinak bez chyby, Diablo 2 je velkolepá, stoprocentní záležitost.

PS: Nejtěžší monstrum/boss je už na konci Act II, jmenuje se Duriel a moc jsem ho nepochopil. Zatímco primární zla jsou víceméně zabitelná, Durielovi dáte 1-2 rány a jste mrtví.

Pro: Příběh, animace, spousta nových možností se zachováním staré hratelnosti.

Proti: Chybí mi možnost ukládat.

+31
  • PC 100
Diablo 2 je a nejspíš bude hra, u které jsem strávil suverénně nejvíce času. A přitom je založeno na tak jednoduchým principu, až je to do nebe volající. Čím to asi bude?

Bezejmenný hrdina to dokázal. Zničil samotného pána pekel a zachránil nešťastné městečko Tristam. Jen na chvíli. Vyčerpán tuhým bojem neodolal. Zlo ho zlákalo a pán pekel "Diablo" našel novou podobu. Diablo z kobky vyšel do světa, a všude kde prošel rozséval smrt. Jenom vy ho můžete zastavit.

Vyberete si jednu z pěti postav a hra Vás vyplivne do ohyzdné grafiky, která se navíc (myšleno v původní verzi) sekala stejně na Pentium 166 jako na největších dělech té doby. Sakra, tak dlouho to patlali, a i ti blbí kostlivci vypadají hůř než v jedničce. Rozlišení 640x480? Nic moc. Naštěstí to alespoň trochu zachraňuje báječná hudba.

No nic, tak s chutí do toho. Po nějakých pěti hodinách rubání jsem zjistil, že se od toho nemůžu odtrhnout. Neuvěřitelně návykové. Těšil jsem se na každou vypadlou věc a na každé nové prostředí a vysekanou úroveň. Po nějakých dvaceti hodinách jsem přestal zvládat. Po bližším zkoumání jsem zjistil, že moje postava je vedená špatným směrem, zkažená a do budoucna nepoužitelná. No nic, znova a znova a znova... Nevím jaký bych našel další superlativ.

Diablo 2 i s datadiskem hraji nějakých deset let. Stále se k němu vracím. O těch propařených nocí v kooperaci snad ani nebudu mluvit. Možná ho s mým barbarem na 90 úrovni snad konečně dojedu na hell než vyjde trojka. Diablo 2 je prostě fenomén.

Pro: Návykovost, předměty, hudba, všechno, jupí, za chvíli budu mít další úroveň

Proti: v původní verzi špatná optimalizace a grafika, ale to už je spraveno

+28
  • PC 90
Tak nevím, asi sem vyrůstal v jiném světě než ostatní. První Diablo bylo mou vůbec první zkušeností s RPG žánrem a jeho druhé pokračovaní se na dlouhou dobu stalo jeho symbolem. Podle některých zdejších komentů nabývám dojmu, že ani takový Might & Magic nebo KOTOR není RPG, ale nechme to plavat. Ještě za dob prvního dílu jsme s kamarádem ze školy snívali o kooperativním multiplayeru, tehdy to ovšem bylo nad naše osobní možnosti. Ale přání se nám přeci jen splnilo a nedávno jsme proseděli několik hodin u společného hraní Diabla II. Připoměl jsem si spoustu zážitků ze starých dobrých dob, kdy neznalost této herní legendy znamenala totální odcizení se od kolektivu vrstevníků. Nikdo a nic není dokonalé, takže i u Diabla II. jsou některé chybky a nedodělky. Například rozlišení 640x480 bylo už v roce vydání docela špatný vtip, nevyváženost hratelných postav přímo souvisí s obtížnosí hry a to není k hráči zrovna fér (s tím souvisí i rychlost dohrání titulu). Slovy klasika - co říci závěrem? Jsou hry a hry. Jedny už hrát v životě nemusím, ty druhé ano. Diablo II. patří do druhé skupiny.

Pro: různé styly hraní - různá povolání, tisíce předmětů, různorodé lokace, atmosféra

Proti: nevyváženost charakterů, občas stereotypnost, možnosti datadisku LOD měla obsahovat už původní hra, hlavně co se týká rozlišení a herního aktu navíc

+26
  • PC 95
Tohle bude zase trochu osobní.

Diablo II je jedna z těch mála her, které dokázaly veškerý hype a očekávání naplnit, v případě Diabla pak přímo předčít.

Nikdy jsem nebyl velký nadšenec do jedničky, asi hlavně, že mi v té době přišla těžká a strašidelná. Zato do dvojky jsem se ponořil na jeden nádech a byl problém dostat mě zpátky na hladinu všedních dnů - dodnes vzpomínám na to, jak se mé původní nenadšení z letní angíny proměnilo v jedny z nejlepších prázdnin, a to když jsme s bratrancem propojily dva počítače kabelem a společně coby Amazonka a Paladin (já) prošli celou hru až na konec. Neopakovatelné a stěží přenositelné zážitky.

Pokusím-li se o trošku racionální zhodnocení, pak i s odstupem doby a opětovném hraní je prostě složité hledat na tomto skvostu chyby. Připočteme-li i následující rozšíření, nabízí hra opravdu pestrý výběr archetypů a potenciál pro znovuhratelnost je tak vysoký - tomu samozřejmě výrazně napomáhá i procedurální generování lokací, které v případě Diabla opravdu až na malé výjimky funguje velmi dobře. Character progression má skvělý design, člověk se těší na odemykání dalších nových schopností a jejich používání proti zástupům pestrých a zákeřných nepřátel, jimž přinášíte zhoubu s cílem potlačit zlo v temném a depresivním světe.

Ta největší přednost Diabla podle mě tkví v tom, že autoři velmi dobře definovali, co chtějí udělat a makali na tom, aby všechny aspekty jejich díla (environment, character a level design, combat, core loop,...) pracovaly v harmonii jako skvěle promazaný stroj a libozvučný orchestr současně s jediným cílem - přinést na monitory to nejlepší akční RPG. Nic navíc, žádné kompromisy, žádné nepodstatné blbiny. A je to sakra znát.

Už jen psaní této recenze ve mě probudilo chuť si jít dvojku rychle zahrát, jenom hodinku...nebo dvě.

Tajně doufám, že čtvrtý díl se stane duchovním nástupcem dvojky a přinese závan nostalgie, okořeněný o vychytaný herní zážitek těžící ze čtvrt století tradice a současných technologických možností.

Pro: Character progression, worldbuilding a level design, combat, znovuhratelnost

Proti: Návykovost

+26
  • PC 80
Diablo II - co ještě dodat? Časem jedna z nejrozporuplněji přijímaných her, odmítaná zastánci pravověrných RPG a na druhé straně vyzdvihovaná modla těch, kteří v Diablovi - Vládci hrůzi, shledali nejzápornějšího ze záporáků na poli PC her. Jenomže v době, kdy jsme hltali každé preview, každý obrázek z této připravované hry, jsme nějaké rozpory vůbec neřešili, tešili jsme se jak malí kluci, až se tato velice epicky pojatá rubanice dostane na naše stroje. A hle, v létě 2000 spatřila světlo světa a to byl náš konec. Neznám moc her, které mě dokázaly na celé dny připoutat k PC, aniž bych zcela vypustil okolní svět - jednomu mému známému se to stalo tak osudným, že se na 3 měsíce zavřel v bytě s Diablem II a dokonce kvůli tomu prošvihl jeden celý semestr na ČVUT - přeci jen je v téhle hře víc démonického, než se na první pohled může zdát.

Od prvního spuštění, až do závěřečných titulků, je vše velice líbivě a efektivně provedeno, zde poprvé nasadil Blizzard laťku herních filmových sekvencí opravdu vysoko, hudba si nezadá s nejslavnějšími filmovými soundtracky, hra má dynamický vývoj a svižný spád. Už se nejednalo o pouhých 15 sklepení pod klášterem, konečně se boj dostal i do otevřené krajiny, plné světel a stínů. Jediná vada na kráse už tehdy bylo rozlišení, kdy to už na větším jak 17 palcovém monitoru nevypadalo moc vábně. To ale bohatě vyvažovalo pět, zcela rozličných postav a od toho i trochu odlišný přístup k hraní a od původního Diabla skok přímo sedmi-mílový.

Propracovaný strom sekundárních vlastností dával velikou variabilutu každé postavě, jak v single, tak i v multi hře. Hra je rozdělena na 4 Akty, kde na konci každého čeká závěrečný boss, který je opravdovým zadostiučiněním po čase stráveném vyvražďováním houfů podřadných stvůr. A to je vlastně jediný smysl, s kterým Diablo stojí i padá. Nic jiného, než pouhá mlátička se od něj čekat nedá. Úkolů je pomálu a krom běžných odměň akorát zpřístupňují další lokace. Klasické RPG dialogy tu neexistují a těch pár NPC, s kterými se dá mluvit, vám jen přednesou pár monologů, které na význam hry stejně vliv nemají.

Ono v podstatě pitvat se v jednotlivých aspektech hry ani nejde, a aby si člověk hru užil jak to jen jde, musí jí vnímat jako jeden celek, který teprve zaručuje pořádnou zábavu, znovu a znovu až do úplného omrzení.

Pro: znovuhratelnost, grafika, hudba, animace, rozličnost herních postav a prostředí

Proti: absence hlubších RPG prvků

+24
  • PC 90
když si bráchové koupili Diablo II, a milosrdně mě pustili si tuto hru také zahrát, měla jsem jasno o postavě Kouzelnice. Upřímě je mi milejší kosit nepřátele pomocí ohňostrojů a ledových polibků, než sledovat sekerový masakr.
Jedinou nevýhodou postavy byl, věčný nedostatek božské many. Musíte si už od začátku uvědomit, jak rozdělovat body na dovednosti. Opravdu vám bude na nic silné kouzlo, když vám uprostřed čarování dojde mana.
Hru jsem začala hrát jako Kouzelnice, co měla skoro holý zadek, ale před samotného Diabla jsem předstoupila jako mocná Kouzelnice. Diablo se mě ani nedotkl. Nedala jsem mu šanci!!!!
+23 +24 −1
  • PC 85
Na druhé Diablo jsem se opravdu hodně těšil. A to především díky skvělým zážitkům z prvního dílu, ale současně mě hodně nahypovalo intro ze hry, které se objevilo nějakou dobu před vydáním na CD k časopisu Level. Vzpomínám si, jak jsem byl z jeho pro mě do té doby nevídané kvality a vlastně i délky úplně odvařený. Ke hře jsem se dostal až o nějaký čas později a z ní jsem byl odvařený ještě více než z toho intra.

Vzpomínám si, že jsem si pro svůj první průchod hrou zvolil hru za čarodějku a že jsem byl nadšený ze skvělé hratelnosti a z délky hry. Přeci jen, zhruba po stejné době, za kterou jsem obvykle dohrával první díl, jsem byl někde ve druhém aktu. Tehdy jsem hru dohrál pouze na normální obtížnost a měl jsem problémy snad jen s Durielem a těmi otravnými válečnými domorodci v třetím aktu (Flayers). Čtvrtý akt jsem pak proletěl jako nůž máslem. Trochu mě zamrzela jeho kratší délka, ale dost mě bavil oproti jedničce o něco složitější závěrečný souboj se samotným Diablem.

Hru jsem si pochopitelně zopakoval i s jinými postavami a postupem času se mi podařilo hru dohrát za všechny postavy, většinu z nich pak už i s rozšířením Lord of Destruction a později i s vyšším nastavením "players". Často jsem zkoušel i těžší obtížnosti s tím, že nightmare jsem obvykle zvládl, ale hell obtížnost se mi podařilo dokončit pouze jednou, protože jsem to obvykle v druhém nebo třetím aktu zabalil kvůli zdlouhavému "pižlání" skoro každého monstra. Plus tomu moc nenahrává můj herní styl, kdy považuji danou oblast dokončenou až poté, co projdu všechna zákoutí a pobiju všechna monstra.

Příběh hry je celkem intuitivní, prakticky vždy je jasné, co je potřeba dělat. Bavilo mě s každým tématem obcházet snad všechny postavy v kempu/městě, abych si poslechl jejich pohled na danou věc. Dialogy jsou obvykle celkem jednoduché, avšak dobře doplňují lore hry. V dobách, kdy jsem ještě neuměl moc dobře anglicky, jsem pak ocenil vynikající amatérský překlad, včetně titulků ve video sekvencích. 

Samotná hratelnost je samozřejmě click fest, potěší ale větší rychlost pohybu než v jedničce a hlavně označování všech předmětů altem, takže už nemusím po místnostech zmateně "mávat" myší ve snaze najít předmět, který jsem předtím přehlédl. Co se levelování postav týče, jsem rád, že byl zachován systém síly, obratnosti, vitality a magie/energie. Učení kouzel se mi více líbilo v jedničce, kdy jsem se nemusel specializovat na určitá kouzla, ale postupně se učil vše. Na druhou stranu tuto změnu chápu, protože i díky ní je pak možné lépe odlišit schopnosti ostatních charakterů a jejich jednotlivé buildy, což vede k slušné znovuhratelnosti i za stejnou postavu. Z postav jsem si pak oblíbil především zmíněnou čarodějku, barbara a paladina. Hraní za amazonku a mnoha lidmi oblíbeného necromancera mě pak zase tak moc nenadchlo, holt nedá se zavděčit všem.

Graficky je hra i z dnešního pohledu pořád fajn, vše se plynule hýbe. Nízké rozlišení z původní hry nejprve řešilo LoD a v dnešní době remasterovaná verze. Vizuál pak skvěle doplňuje i hudební soundtrack v čele s vynikající vylepšenou skladbou města Tristram z jedničky.

Vzhled monster je fajn, jen škoda že se docela často recyklují. Prostě se vezme potvora, dostane jiné zabarvení, silnější staty a nový kousek je hotov. V rámci jednoho aktu se to ještě dá pochopit, ale některá monstra se tímto způsobem objevují i v pozdějších aktech a to je škoda.

Dále celkem zamrzí AI spolubojovníků, kteří se často někde zasekávají a také mi občas zlobila celoobrazovková mapa, která na některých površích byla hůře vidět. U jedničky se mi pak líbilo, jak byly náhodně generované některé úkoly a tak byl každý průchod hrou trochu jiný. Zde jsou úkoly pevně dané, ale to zmiňuji jen okrajově, protože mě to zase tak moc netrápilo.

Tahle hra na mě slušně zapůsobila. Je dlouhá, příběh a principy hratelnosti stále stejné, ale i přesto si hru rád čas od času znovu zopakuji i v dnešní době, kdy sahám pochopitelně po remasteru. Je to snad tím, že chci zkusit zase trošku jiný build postavy a nebo snad toužím po tom, že z nějaké potvory padne nějaký ultimátní předmět? Nevím, ale nepochybuji o tom, že si druhé Diablo po čase zase zahraji znovu.
+23
  • PC 90
Diablo 2 je bezpochyby hra, která svůj předchozí díl překonala a celou sérií ještě více proslavila. Dlouhou dobu jsem hrál pouze první díl, na který dodnes nedám dopustit, ale v roce 2006 bylo na čase vyzkoušet toto pokračování.

V Diable 2 jsem se velice těšil na množství odlišných postav. Pět opravdu rozdílných postav je vítanou změnou oproti jedničce. Zvláště pak potěší tři různé typy skillů, které mezi sebou lze kombinovat. Hráč tak může zkoušet jiný typ hraní za stejný typ postavy

První akt na mě dýchl tou správnou Diablovskou atmosférou a Já se jen těšil jak to bude pokračovat. Ovšem to co mě zarazilo byla změna ukládání hry a fakt že s ukončením hry dochází k respawnu nepřátel. Ovšem na to všechno se dá zvyknout.

Bohužel Diablo 2 už nedisponuje takovou atmosférou jako jednička. Druhý akt mi přišel příliš světlý Poušť mi v Diable nikdy moc neseděla. A i další jinak zdařilé akty, již nemají tu hororovou atmosféru prvního dílu. Respektive Diablo má dobrou atmosféru, ovšem né tak silnou jako v jedničce.

Přijemnou novinkou je množství předmětů a herních prvků, které dvojka obsahuje.
Hra tak dokáže zabrat delší dobu a hráč si může s některými věcmi opravdu vyhrát. Již zmíněné oživování nepřátel dovoluje hledání lepších předmětů, či kompletování setů.

Možnost hrát za stejnou postavu znova a to na vyšší obtížnosti je také fajn. Hráč si může vyzbrojit postavu podle svých představ a poměřit se smrtonosnějšími monstry.
A vzhledem k tomu, že pouze na vyšších obtížnostech lze získat určité předměty, stává se z celé hry nekonečný běh za sebevylepšením.

Hra je striktně lineární a questů poskrovnu ale přiznejme si, že to je to Diablo co prostě máme rádi. Potěší aspoň s akty se měnící Npc a možnost různých žoldáků, kteří v záchraně světa dopomáhají.

Diablo 2 je hra, která opravdu první díl předčila. Bohužel pro mě bude stále na druhém místě, jednička u mě prostě kraluje. I tak si ale rád zahraji, toto zdařilé pokračovaní.

Pro: Různorodější a delší než jednička.

Proti: Pro mě -stále ve stínu jedničky. Pakliže hráč neprochází lokace stále dokola - na skilly 30 levelu se v první hře nedostane.

+21
  • PC 70
Hry jejichž cílem je pořídit si karpální tunel do ruky jsem nikdy moc nemusel a horečka Diabla II mě v začátku milénia minula, i když jsem hrál demíčko. Hru jsem si teď jen tak z plezíru nainstaloval a je třeba říci, že je nekorektní hodnotit 20 let starou hru, která byla vrcholem svého žánru. Každopádně chápu její pozitiva, rychlá a dynamická hratelnost, ve své době velmi dobrý rpg systém rozvoje postavy a grafika, dobrý soundtrack... Na druhé straně mě rozčiloval velmi malý inventář (a osobní truhla) a tudíž neustálý boj co ponechat a co prodat (či nejčastěji nechat ležet). Hra mě navíc přijde celkem jednoduchá a po čase mě to pobíhání a zuřivé klikání chtě nechtě omrzí. Navíc lokace už dnes nedokáží zaujmout. Co by tomu mohlo dát potřebnou energii, která by mě udržela v židli by byl příběh, nebo nějaké dobré dialogy, bohužel ani jednoho jsem se nedočkal. A tak s respektem k této ikoně avšak ne mé osobní dávám krásných 70%.

Pro: Dynamičnost, rozvoj postavy, soundtrack, na svoji dobu grafika, která je funkční i dnes

Proti: Repetitivnost, slabý příběh a dialogy, malý inventář a truhla

+21
  • PC 85
Oproti prvnímu dílu mi tu příliš nesedly některé "multiplayerové/mmorpg like" rozhodnutí typu "nesmrtelnost" hrdiny (pokud nezvolíte hardcore, což je zase druhý extrém), respawn všech monster při vypnutí/zapnutí či nemožnost save/loadovat, lehce se nám zhoršila atmosféra (která byla v jedničce opravdu hodně temná a bezútěšná), ale zase nám tu přibyl povedený skilltree, který nabízí tolik specializací postavy, že dohromady s jejich počtem je replayabilita zaručena.
Každopádně právě druhý díl tak nějak nastolil směr, jakým se po další desetiletí "akční RPG" ubíraly, ať už v tom dobrém či špatném.
Každopádně je to kurevsky chytlavá záležitost, která vlastně ani příliš (z gameplayového hlediska) nezestárla.
+21
  • PC 85
Ctyri roky jsme my, hraci Diabla ze stare skoly, museli cekat na vydani druheho dilu. A autorum z Blizzard North se skutecne povedl. Jedna se o jednu z mala hernich serii, ktera svym druhym dilem predcila dil prvni. Druhy dil je ve srovnani s prvnim mnohem delsi, lepe ozvucen, rozmanitejsi, nabizi dvakrat tolik postav a jeho atmosfera je stejne dobra jako v prvnim dile.

Dej hry se odehrava po zabiti Diabla, ktere se az zase tak uplne nepovedlo. Predchozi hrdina jej sice zabil, ale neodolal vabeni a namisto zniceni Diablova soulstone si jej vrazil do hlavy. Diablo jej pote snadno ovladl a pri svem uteku z Tristramu jej srovnal se zemi. To bylo videt hned v uvodnim intru, kde doslo k vypaleni hospody. Nasledne jste se ocitli v kuzi vami zvoleneho noveho hrdiny kdesi v divocine v Tabore tulacek. Prvni akt byl tedy vyhradne zamereny na putovani po okoli Tristramu. Prochazeli jste zejmena zelene lesy pasu mirneho podnebi, obcas nejakou tu jeskyni az do klastera, kde jste kuchli prvniho finalniho bosse - Andariel. Ta byla zodpovedna za zniceni sesterskeho radu, kdy spoustu z nich svedla na zcesti. Ve druhem aktu jste se premistili do mnohem tropictejsich mist, konkretne do poustniho mesta Lut Gholein. Zde nastaly s prichodem Temneho poutnika rovnez problemy a po dunach se zacali pohybovat ruzni prerostli cervi, brouci, mumie a dalsi podivne krvelacne kreatury. Ale to byste to nebyli vy, kdybyste vsechny mistni problemy nezarazili. Treti kapitola se odehravala v Kurastu. Pristavni mesto ukryte v hluboke dzungli predstavovalo idealni misto pro Mephista. Toho spolecne s vami hledali i Diablo s Baalem a pri jejich pronasledovani vas cekaly hodry monster. Putovani dzungli bylo vic nez dlouhe a vycerpavajici, ale nakonec jste po probiti se i pres radu starsich tretiho bosse nasli a zabili. Posledni ctvrty akt byl kratsi, ale nemene vydareny. Rozhodne byl nejtemnejsi, jelikoz se nachazel v samem nitru pekla. A cesta k samemu panu pekel byla strastiplna. Plahoceni popelem a zabijeni demonu pusobilo znacne depresivne, samozrejme okorenene stylovou muzikou. Po tuhem boji nakonec ale padl i Pan pekel a vy jste mohli slavit.

Vyhodou hry je jeji znovuhratelnost a obtiznost. I dnes, po temer dvaceti letech je druhy dil stale stejne dobry. Ac graficky jiz nestaci na novejsi ARPG, vsim ostatnim spoustu dnesnich titulu muze ucit. Po dohrani storyline jste si jej mohli vyzkouset na dalsi dve obtiznosti, kdy prvni na prvni Normal navazala Nightmare a pote Hell. Nejvetsi bomba ale vybuchla rok po vydani v roce 2001. Vysel datadisk Diablo II: Lord of Destruction, ktery do hry pridal paty akt odehravajici se ve meste barbaru Harrogatu. Baal se totiz snazil znicit Worldstone a jediny, kdo mu v tom mohl zabranit, jste byli samozrejme vy. K jiz existujicim charum: Amazon, Barbar, Necromancer, Paladin a Sorcerer pribyli dalsi dva - Assassin a Druid, hra vam zpristupnila runy. Ty dokazaly z predmetu udelat ty nejsilnejsi veci ve hre. Potesil i graficky narust rozliseni na tehdejsich 800x600. Z Diabla 2 se diky LoD stala jeste navykovejsi ARPG a old school hraci se k nemu po silenostech ve tretim dilu snad po pul roce vratili a nekteri jej hraji dodnes.

A ted k neduhum, kterych ale moc neni. Mne osobne nevyhovoval system ukladani v kombinaci s dumyslne ukrytymi waypointy. Casto mi trvalo, ze jsem waypoint nemohl najit treba i tri ctvrte hodiny. Navic pri umrti jste vsechny vase veci museli jit vyzvednout s holou postavou, coz byl zejmena na posledni obtiznosti temer nerealny ukol. Postava byla totiz extremne zranitelna. Nejradeji jsem se potuloval po prvnim a tretim aktu, kde me fascinovala zejmena tamni hudba, ale i zelene huste lesy. Poustni akt me prilis nebavil, i kdyz zpracovany byl diky inspiraci v egypstke kulture rozhodne nejlepe. A posledni paty akt byl vylozene nejnudnejsi. Nez jsem prosel uvodni dve masivne dlouhe lokace, uplynulo hodne casu. Spad nabral az ve sve druhe polovine. Nejoblibenejsimi postavami byli Necromancer, Paladin a Druid. Hra na Hardcore byla skutecne hardcore a dostal jsem se nejdal k Diablovi do Nightmare obtiznosti, kde jsem zdechl. A nemluve o PK idiotech, kteri me zabili i podvodne, kdyz mi 1v1 vyhlasili hostilitu v dungeonu. I tak ale Diablo 2 je vrcholem serie a nedivim se, ze old school hraci se k ni po par mesicich hrani trojky vratili.

Pro: znovuhratelnost, pet aktu, tri obtiznosti, sedm postav, horadricka kostka, runova slova, krasne zpracovane a odlisne lokace, paradni ozvuceni

Proti: system waypointu v kombinaci s ukladanim

+20
  • PC 95
Jakožto milovník jedničky jsem na dvojku čekal jako na smilování a když konečně vyšla, čuměl jsem jako chleba z tašky! Ta hra mě prostě tak pohltila, že bylo snad dobře, že jsem ještě doma neměl kompa, který by ji utáhl a chodil jsem ke kamarádovi. Kdybych měl kompa jen trochu silnějšího, zaručeně bych u hry umřel hlady, protože bych od ní nedokázal vstát!

Pro: To prostě nejde popsat, ta hra nemá chybu.

Proti: První polovina třetího aktu mě nikdy moc nebavila

+17 +19 −2
  • PC 85
Stalo se to v zimě 2004. Neměl jsem asi tři roky na čem hrát a na podzim toho roku jsem si koupil aspoň Celerona pětikilo s 16megovo grafikou a 128ičkou RAMkou za 3000 abych mohl hrát aspoň něco. Tak tedy v té zimě 2004 jsem chodil na večerní nádstavbu a stěžoval si kolegovi, že nemám co hrát. Tak mi teda něco půjčil. A mezi Driverem, Mafií apod. se ukrývala i tahle pecka. O nějakém Diablu jsem do té doby slyšel, ale vůbec jsem nevěděl o co se jedná. Bylo to na 4 cédéčka. Tak jsem to teda nainstaloval. Spustil jsem hru a mé oči upoutalo opravdu dobře udělané video. Vybral jsem si panáčka a ocitl se v nějaké vesnici. Tak jsem to zkoušel až jsem se s tím Palladinem dojel na asi 20 level. Bohužel zadání questů jsem anglicky rozuměl, ale v popiskách předmětů jsem se nevyznal vůbec. To se změnilo s příchodem češtiny na můj harddisk a já si začal hru náležitě užívat. Nainstaloval jsem si i datadisk LoD vybral Asassinku a dojel to s ní na level 99. Opravdu paráda. To objevování světa, který byl při každé nové hře jiný, detailní líbivá grafika a perfektní ozvučení. RPG systém je jednoduchý k pochopení a kouzla jsou vyvedená dobře. Stovky tisíc různých předmětů k sebrání. 5 herních postav, 7 s datadiskem. Zajímavé lokace. Nápadité úkoly. A videa. Ty jsou v téhle hře opravdu nádherné. U hry jsem strávil rok života a moc toho ani nelituju.

Pro: Všechno.

Proti: Člověk u toho stráví fakt hodně času.

+17
  • PC 85
Nikdy som nebol nejakým fanúšikom clicfestov (nebavilo ma Dungeon Siege, so Sacred som tiež po čase sekol znechutený a dokonca ani Diablo 1 mi nič nedalo), ale práve trend nastolený nie až tak výnimočným prvým dielom a ohromne prepracovaný v dieli druhom, ma donútil, aby som túto hru 3x dohrál a práve nostalgicky po rokoch hral po štvrtý raz.
Áno, Diablo 2 má všetko čo slušný clicfest vyžaduje, výber z 5 povolaní, za ktoré sa hrá prevažne veľmi odlišným štýlom (Sorceress je typická magická postava, ktorá si potrebuje držať odstup, Barbarian je jednoducho mlynček na mäso a taký Necromancer sa "vyžíva" vo vyvolávaní minionov a zosielaní kliatob), ďalej ponúka vo svojich 4 aktoch variabilné prostredia, plné viac či menej zábavných dungeonov, to všetko vo veľmi malebnej grafike a so skutočne vynikajúcim hudobným doprovodom z pera Matta Uelmena. Možno v mojom ponímaní bol oproti prvému dielu krok zaujímavostí, práve k väčšej variabilite prostredí a k dôraze na exteriéry. Či už upršaný temný trávnatý "Tristramovitý" prvý akt, alebo malebný arabský druhý s mestom Lut Gholein, piesočnými dunami, oázami a starými hrobkami. Tak trochu odradzovacím dojmom na mňa zapôsobil džunglovitý akt tretí, pretože jeho chodníčkovosť v podobe neustáleho hľadania mostíkov cez úzke riečky dokázala skutočne degradovať stupeň zábavnosti celej hry. Celkovo sa však určite aj po rokoch jedná o nezosadenú jednotku na poli akčných hier s pár rpg prvkami (hru v ktorej nie je ani náznak voľnosti a variability rozhodovania a dôrazu na nebojové vlastnosti morálne presvedčenie hráča, naozaj nemôžem považovať za RPG).

Pro: výborne spracované exteriéry, hlavne druhý akt, zábavný boj za 5 rôznych postáv a ich schopnosti, hudba, výborne dokáže baviť aj po rokoch od vydania

Proti: design tretieho aktu, stále je to len hack n slash :)

+17 +18 −1