Londo Mollari
V jedné z knih Sergeje Lukjaněnka se píše, že většina moderní ruské prózy začíná ranní kocovinou hlavního hrdiny. Prý je to proto, že je to stav, který zná skoro každý čtenář, a proto se tak lépe dokáže sžít s hlavním hrdinou knihy. Hlavní hrdina Dark Seed nemá kocovinu, jen migrénu. Nejde ale o běžný hlavybol, ale tomuto nešťastníkovi bylo zabudováno do mozku mimozemské embryo, což, jak jistě uznáte, je situace k naštvání.
Dark Seed se pokusil převést do adventury horor. Což o to, nápad to není špatný. Inspirace Lovecraftem a Alienem (na hře se podílel H. R. Giger, autor výtvarného pojetí vetřelce) je vidět na každém kroku hry. Hra obsahuje dva paralelní světy. Ten náš je oděný do padesáti odstínů hnědé. Grafické pojetí hry je specifické a Dark Seed patří mezi hry, které jsou z obrázků na první pohled rozeznatelné. A to ani nehovořím o temném světě, který je graficky opravdu vydařený. Pohříchu je ale grafika to jediné zajímavé, co nám hra může nabídnout. Mimochodem to děvče s dráty v hlavě mi připomíná Shodan, přestože hra vyšla dva roky před System Shockem.
Dark Seed vychází ze zajímavého předpokladu, kdy akce v temném světě ovlivní reálný svět a naopak. Podobně to měl Discworld 1 ve svém druhém aktu (minulost ovlivní budoucnost). Hra je poměrně krátká, ale dohrání není jednoduché. Jednotlivé hinty jsou nesmyslně rozesety po obou světech. Deník předchozího majitele domu je roztrhaný, aby bylo co hledat. Nemám rád tyhle adventurní úkoly-pro-úkoly. Pokud chci svému následovníkovi něco sdělit, tak to udělám co nejsrozumitelněji a na jednom místě. Interakce mezi temným a naším světem je zajímavý nápad, ale zjišťování co udělá co je hodně nejasné a bez návodu lze hrát jen metodou pokus omyl. Navíc hra obsahuje jeden naprosto šílený časový limit.
A hovoříme-li o čase, ve hře ubíhá čas. Na rozdíl od moderních her běží čas ve hře sám od sebe, neposouvá se tak dle našich rozhodnutí. Trochu mi to připomíná Maupiti Island a nemám tento způsob pojetí běhu času ve hrách rád. Tedy hra má nepříjemné pojetí času a adventurní problémy jsou většinou nelogické a řešení je spíš otázkou náhody. To vše by hráč autorům rád odpustil, kdyby hra obsahovala skvělý příběh. Jenže o temném světě a vetřelcích se ve hře nedozvíme zhola nic. Když hru porovnám se skvostem Shadow of the Comet, tak vše, co má Comet dobře, je v Dark Seedu špatně.
V Levelu kdysi vyšel na cover CD druhý díl. Ten jsem před 20 lety dohrál a ani ten mne příliš nenadchnul. První díl Level nikdy nepřinesl a ani se nedivím proč. Hru jsem historicky několikrát rozehrál a vzdal. Dnešní dohrání bylo na sílu kvůli tomu, abych hru měl konečně za sebou, a to s výraznou výpomocí návodu. A tak by se člověk ve hrách cítit neměl. Dark Seed tak přináší další kapitolu k problému starému jako počítačové hry samé - na co je špičková grafika, když hra jako taková nestojí za nic?
Dark Seed se pokusil převést do adventury horor. Což o to, nápad to není špatný. Inspirace Lovecraftem a Alienem (na hře se podílel H. R. Giger, autor výtvarného pojetí vetřelce) je vidět na každém kroku hry. Hra obsahuje dva paralelní světy. Ten náš je oděný do padesáti odstínů hnědé. Grafické pojetí hry je specifické a Dark Seed patří mezi hry, které jsou z obrázků na první pohled rozeznatelné. A to ani nehovořím o temném světě, který je graficky opravdu vydařený. Pohříchu je ale grafika to jediné zajímavé, co nám hra může nabídnout. Mimochodem to děvče s dráty v hlavě mi připomíná Shodan, přestože hra vyšla dva roky před System Shockem.
Dark Seed vychází ze zajímavého předpokladu, kdy akce v temném světě ovlivní reálný svět a naopak. Podobně to měl Discworld 1 ve svém druhém aktu (minulost ovlivní budoucnost). Hra je poměrně krátká, ale dohrání není jednoduché. Jednotlivé hinty jsou nesmyslně rozesety po obou světech. Deník předchozího majitele domu je roztrhaný, aby bylo co hledat. Nemám rád tyhle adventurní úkoly-pro-úkoly. Pokud chci svému následovníkovi něco sdělit, tak to udělám co nejsrozumitelněji a na jednom místě. Interakce mezi temným a naším světem je zajímavý nápad, ale zjišťování co udělá co je hodně nejasné a bez návodu lze hrát jen metodou pokus omyl. Navíc hra obsahuje jeden naprosto šílený časový limit.
A hovoříme-li o čase, ve hře ubíhá čas. Na rozdíl od moderních her běží čas ve hře sám od sebe, neposouvá se tak dle našich rozhodnutí. Trochu mi to připomíná Maupiti Island a nemám tento způsob pojetí běhu času ve hrách rád. Tedy hra má nepříjemné pojetí času a adventurní problémy jsou většinou nelogické a řešení je spíš otázkou náhody. To vše by hráč autorům rád odpustil, kdyby hra obsahovala skvělý příběh. Jenže o temném světě a vetřelcích se ve hře nedozvíme zhola nic. Když hru porovnám se skvostem Shadow of the Comet, tak vše, co má Comet dobře, je v Dark Seedu špatně.
V Levelu kdysi vyšel na cover CD druhý díl. Ten jsem před 20 lety dohrál a ani ten mne příliš nenadchnul. První díl Level nikdy nepřinesl a ani se nedivím proč. Hru jsem historicky několikrát rozehrál a vzdal. Dnešní dohrání bylo na sílu kvůli tomu, abych hru měl konečně za sebou, a to s výraznou výpomocí návodu. A tak by se člověk ve hrách cítit neměl. Dark Seed tak přináší další kapitolu k problému starému jako počítačové hry samé - na co je špičková grafika, když hra jako taková nestojí za nic?
Han22
Drolin
strougy
Daecius
ClassicMan
Dan9K
Protektor
Pro: Specifická grafika.
Proti: Nebavilo mě to hrát. Za všechny mínusy vypíchnu odfláknuté informace okolo světa vetřelců, o kterých se ve hře nic nedozvíme.