Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Jak vidíte, hře jsem udělil hodnocení nejvyšší, a když se podíváte na seznam mnou hodnocených her, zjistíte, že takovou známku jich dostalo tolik, co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Jsou to hry zcela odlišného žánru, charakteru i uměleckého stylu, nicméně mají jednu věc společnou. A sice to, že mě svou myšlenkou přesahují hranici zábavy a mění moje myšlení nikoliv jakožto hráče, ale jakožto člověka.

Brothers: A Tale of Two Sons dost možná není nejlepší hra, co jste kdy hráli. Rozhodně je však zajímavá, co se konceptu týče, jelikož ovládání dvou postav najednou je občas trošku náročné na sledování, avšak funguje excelentně a jednoduše. Není to, jak by se mohlo zdát, zase taková výzva po intelektuální stránce ni po stránce obtížnosti a vlastně ani po žádné jiné. Upřímně pochybuju, že se tu objeví někdo, kdo by se někde zasekl na více než půl minuty.

To však hraje autorům do karet, jelikož jim to umožňuje velmi plynule odvyprávět příběh. Ten není kdo ví jak dlouhý, zabere snad pár hodin (můj odhad je tak pět, ale neměřil jsem to) a nikterak se neopakuje a nevrací se k už jednou použitým prvkům. Rozhodně tudíž ani na chvilku nehrozí, že byste se začali nudit. Dokonce mu, alespoň podle mě, nevadí ani to, že je prakticky celý odvyprávěn nesrozumitelnou (nikoliv však směšnou) hatmatilkou a je tak potřeba občas zapojit trochu představivosti.

Nejpůsobivější je na tom celém ale to, jaké to ve mě dokázalo vyvolat emoce. Stalo se tak společným působením krásné, byť jaksi pohádkové, grafiky, překrásné atmosféry, velice výstižné hudby a konečně i celkovým vyzněním a vyústěním úhlavní myšlenky - tedy: dva bratři, kteří se vydali sehnat lék pro svého otce.

Je škoda, že takovýchto her není víc, protože jestli hernímu průmyslu něco chybí jako sůl, pak je to větší škála emocí, než jen radost a smutek.

Není to hra, ke které se budete rok co rok vracet a u které byste strávili neuvěřitelné množství času, ale jisto jistě vás chytne za srdce. Tedy alespoň pokud máte bratra.

Pro: atmosféra, grafika, hudba, myšlenka, originální koncept

Proti: autoři si evidentně neodpustili pár drobných klišé

+43 +44 −1
  • PC 90
Brothers: A Tale of Two Sons je skvělá hra ze tří důvodů, z nichž ten třetí, nejdůležitější, posunul hru z kolonky dobrá na nezapomenutelná.

1) Severská pohádková atmosféra

Je kouzelná. Podílí se na ní jak krásný vizuál, tak éterická hudba. Tohle je dosti vzdálené běžné západní produkci. Žádný Disney. Mnohem více to připomíná naše slovanské báje a pověsti, které umí být někdy dost drsné. Ne náhodou mě při poslechu soundtracku napadal polský Witcher. Díky tomuto budou vaše vjemy konstantně zaplaveny příjemnými pocity z originálního světa, kde by člověk chtěl strávit ještě pár okamžiku navíc.

2) Ovládání, mechaniky a gameplay

Gameplay se na první pohled nemusí zdát jako kdovíjaký zázrak. Samotnému nápadu ale nelze upřít originalita. Donutit mozek ovládat dva charaktery současně je ze začátku výzva. Je hezké vidět, jak se postupem času člověk zlepšuje. Jak mu přestávají dělat problémy složitější manévry a bratři se mu do sebe zamotávají mnohem méně. Přestože u každého z bratrů ovládáte pouze pohyb a jednu akční klávesu, i tak vývojáři vymysleli herní situace, že budete mít pocit, že se vaše prsty zacuckují.
Ve hře není žádný vyloženě zásekový rébus, vše plyne velice hezky a přirozeně. Přesto je po herním světě rozprostřeno několik tajnůstek a celkově je svět docela hravý, co se týče responsibility, takže zkoušet, jak každý z bratrů zareaguje na různou věc, je součást zážitku.

3) Plné využití hry jako média a vytváření emocí za hranicí pasivního sledování cutscén

Psal jsem to o recenzi dříve u Tomb Raidera. Emoce u hráče nejde jednoduše vytvořit zabitím jedné některé z postav nebo nekonečnými výbuchy všeho možného. Tak jednoduché to (naštěstí) není. Pokud film jako pasivní médium chce smrtí nějaké postavy vyvolat smutné emoce, musí vás nejdříve donutit k dané postavě přilnout. U her platí víceméně to stejné. To je jedna strana mince a spoustě her se toto daří.
Hra je ale interaktivní médium. To jí dává mnohem větší možnosti, než sledováním stříbrného plátna budete kdy schopni dosáhnout. A tenhle aspekt je trestuhodně nevyužíván.
A tvůrcům ze Starbreeze Studios AB se toto povedlo na výbornou.

Brothers: A Tale of Two Sons je svým způsobem zákeřná hra. Od první minuty ve vás skrze herní mechaniku ovládání bratrů tvoří jisté pouto a návyky. Každá sekunda je podvědomý boj udržet trasu bratrů tam, kde chcete. Jakákoliv akce znamená stisknutí jednoho či druhého tlačítka, dle bratra, který jí má vykonat. Po několika hodinách hraní, si mozek vytvoří pevné asociace.

Takhle část se bohužel neobejde bez spoilerů. Proto kdokoliv hru nehrál, v žádném případě nečtěte dále.

V pozdější části starší z bratrů zahyne. To je samo o sobě smutná věc. Zemře při snaze najít lék pro svého otce. Postava, která vás celou hru doprovází, která je polovina vašeho zážitku a vašeho vstupu. Starší bratr, který vás celou hru chránil.
Sledujete cut-scénu, kde mladší z bratrů hloubí hrob, aby mohl pochovat toho staršího. A v ten moment, vám hra předá ovládání zpět. Koukat pasivně, jak jeden bratr pohřbívá druhého, je jedna věc. Nutnost vzít ovladač a vlastnoručně svým malým tělíčkem odtáhnout svého bratra do vyhloubené díry je zážitek zcela odlišný.
Každá hromádka hlíny, kterou musíte přikrýt bratrovo tělo, je víc, než pouhé zmáčknutí tlačítka. Pokaždé se ptáte, jestli se tohle opravdu děje, jestli nemůžete udělat něco jiného, jak se to dá zvrátit. Nemůžete. Právě pohřbíváte vlastního bratra a nehezky to bolí.

Nejsilnější moment však nastává ve chvíli, kde vrátíte pomocí sovího glyfa zpět do své domoviny. Nad vesnicí zuří bouře a vy se cítíte stísněně a sami. Tenhle fakt vám může hra předložit pasivně dvaceti způsoby. Nic se však nevyrovná tomu, když pohybem páčky rozchodíte mladšího bratra. Po několika hodinách s dvěma bratry, po několika hodinách používání dvou páček, fyzicky cítíte, jak je to nepřirozené, jak je to špatně. Dokud to člověk nezažije, neuvědomí si, jak jsou ty dvě věci silně propojené a jak silný dopad na hráče odebrání druhé páčky má. Objevují se první slzy a snaha mluvit na televizi.

Mladší bratr přistoupí k řece. Kvůli traumatu ze smrti své matky nikdy neplaval sám, vždy se držel zad svého staršího bratra a vy to víte. Sledujete jeho kroky s tím, že mu nechcete ublížit. Snažíte se ho popohnat, verbálně mu dodat odvahu. Strach mladšího bratra je však příliš velký, nedokáže začít plavat. Zkusíte to ještě jednou, podruhé. Je vám líto, ho takto trápit. Na svůj věk prokázal neuvěřitelné množství odvahy a zažil bolest a ztrátu, kterou si nezaslouží.

Rozhodnete se dál ho netrápit a chvíli jen tak koukáte na rozbouřenou řeku a beznaděj. Mladší bratr stojí po pás ve vodě a čeká, na vaše rozhodnutí.
Po těch všech hodinách, to přijde zcela přirozeně. Zmáčknete akční tlačítko staršího bratra … a propuknete v pláč. Nejemotivnější zmáčknutí tlačítka v herní historii. Ještě jednou, téměř naposledy, uslyšíte svého staršího bratra, jak vám dodává odvahu. Pomocí tlačítka, o kterém jste věděli, že nemůže fungovat a přesto ho zmáčkli. Protože jste věřili.
Mladší se pouští do rozbouřených vln a odplouvá tak svému dětství. Tahle mechanika se pak ještě dvakrát zopakuje na situacích, které byly vaše vůbec první interakce ve hře. Situace, které šlo dříve zvládnout pouze ve dvou, nyní zvládne malý bratr sám. Dospěl.
Tohle vše by nebylo možné pomocí pasivního vyprávění.


Můžete namítat, že je hra docela krátká, že nemá těžší rébusy, že by vizuál mohl být technicky lepší, ale to potom vůbec nechápete, o čem hry a umění obecně jsou. Nejsou o tom splnit nějaké současné metriky, zaškrtnout si políčko „mít ve hře alespoň 10 zbraní“. Jsou o tom, přinést hráči zážitek a hodnoty. Pomocí jakých nástrojů to udělají, je na nich. A Brothers: A Tale of Two Sons, je opravdová balada o bratřích, na kterou nezapomenete.

Pro: použití interaktivity k vytvoření emocí; kouzelná severská atmosféra;

Proti: délka; jednoduchost;

+38
  • PC 100
Jestli si nějaká hra zaslouží 100%, pak je to právě Brothers: A Tale of Two Sons.

Především ohromí vizuální zpracování, tedy nádherný, dechberoucí, do detailů propracovaný svět, doladěný krásnou hudbou. Dalším lákadlem hry je ovládání a koordinace obou hlavních postav zároveň. Musím se přiznat, že u mě to ze začátku občas vypadalo, jako by bratři podnikali epickou výpravu domů z hospody (za což viním neustále se točící kameru), ale jakmile se člověk rozehraje a na ovládání si zvykne, všechno jde jako po másle.

Moc povedené jsou i postavy (obří pár, pavoučí slečna, hypogryf, vynálezce...) v čele se samotnými bratry (mladší Naiee vede, ale starší Naia taky není k zahození). Velmi oceňuji, že se hra nebála potemnit (hřbitov, záchrana oběšence, sekání ruky obra, pavoučí slečna, konec).

Brothers dokazuje, že nepotřebujete slova, abyste odvyprávěli srozumitelný, krutý, ale zároveň nádherný příběh dvou bratrů, který chytí za srdce.

Pro: audiovizuální zpracování, svět, postavy, originalita, ovládání, emoce

Proti: bugy, herní doba

+33
  • PC 90
Upřímně, hru jsem měl už dlouho koupenou, ale stále jsem si říkal, že to vypadá jak typická hopsačka a kdoví jestli mě to vůbec bude bavit. Je ale pravda, že jsem si o hře nic nestudoval, takže můj dojem byl založen jen na pár videích, který jsem snad ani neviděl celý :)

Svůj názor jsem si potvrdil a to na celých asi 5 minut :) úplný začátek mě moc nebavil, ale sotva ta památná výprava začala už to byla jízda. Klíčová byla spolupráce mezi bratry a ta se vážně povedla. Snad poprvé jsem hrál hru prakticky všemi deseti, i když je pravda, že dění na obrazovce by asi pro diváka působilo občas absolutně chaotickým dojmem, hlavně ve chvílích, kdy se bratři dostali na opačnou stranu než příslušná ruka.

Spolupráce byla důležitá, ale co mě dostalo snad ještě víc, bylo prostředí, střídalo se přesně ve chvíli, kdy si člověk pomyslel, že už v dané lokaci viděl a provedl všechno. Je až zarážející, že každé nové prostředí je lepší než to předcházející, to se v každé hře nevidí. Velmi se mi líbili obři, ale polární kraj byl prostě super, jen jeho konec mě moc nepotěšil. Jakožto starší bratr podávám protest :) Potěšilo by mě, kdyby při každém rozehrání nebylo jasné, který z bratrů zemře. Jak já k tomu pak přijdu, až si to jednou s bráchou zahraju a budu na konec jenom koukat ze záhrobí? :).

Jako poslední poznatek si odnáším fakt, že Bratři jsou snad první hrou, která ma achievementy, ale žádný z nich není příběhový a člověk je tak odměnen, když "sejde z cesty", zajímavý nápad.

Hru jsem dal na jeden zátah a emoce stříkaly všemi směry, proto jsem taky odložil oběd asi o 2 hodiny, prostě jsem se nemohl odtrhnout. Byl to zážitek, který člověk jen tak u her nezažije. Někdy si Bratry s bráchou zopáknu, hra k tomu prostě vybízí ;)

Pro: příběh, prostředí, coop obou rukou, pohádka

Proti: mohlo být o krapet delší, radši bych poslouchal švédštinu

+33
  • PC 85
V jednoduchosti je genialita.
Dostanete na starost dva bratry. Pro každého možnost pohybu a interakce. Ovládáte každého zvlášť a současně. Starší brácha je větší, silnější, odvážnější a zkušenější. Mladší brácha je menší a bláznivější a mám ho radši.
Bratři se vydají na cestu s mapou, kde najdou lék pro svého otce. Na cestu mají jenom jeden druhého.
Hrajete vlastně kooperaci sami se sebou. Uvedu na příkladu, kdy se musíte dostat přes řeku: menší brácha se bojí vody a neumí plavat, ale větší plavat umí. Co uděláte je, že se starším vlezete do vody a počkáte na mladšího, než se chytne a se starším s mladším kolem krku řeku přeplavete.
Je zábava hledat cestu dál a přemýšlet jak překážku s bratry společně vyřešit. Mnohdy je to adrenalin a často dětská radost z úspěchu.
Rád bych vám prozradil co bratry všechno potká, ale to bych vás připravil o ty nejlepší překvapení.
Hra je tak "jednoduchá" a chytlavá, že jí začala hrát a nechtěla přestat i moje neherení přítelkyně.
Tuhle hezkou a příjemnou hru, můžu jenom doporučit.
Dohráno na PS 3.

Pro: Kouzlo v audiovizuálu a jednoduchosti. Spolupráce bratrů. Výpravné. Tempo při překonávání překážek.

Proti: Relativně krátké a ten konec. Občasné zmatení při ovládání.

+29
  • PC 90
Brothers sú jedna z najlepších hier, aké som kedy hral.

Je až neskutočné, ako bohato je tá krátka herná doba natrieskaná. Hra ponúka stále niečo nové a je to dobrodružstvo plné naozaj skvelých nápadov. Hra začína ako nejaká nevinná rozprávka pre najmenších. Pestrofarebnosť, nejaké nezrozumiteľné blabotanie a detinské vtípky menšieho brata. Potom však začína byť hra temnejšia, z úvodných herných krokov, kde vám nič nehrozilo, sa zrazu musíte brániť vlčej svorke, budete bojovať so zlým Trollom a pozriete sa aj na bojové pole zaplnené mrtvolami padlých obrov (jedna z najpôsobivejších herných scén čo som kedy v hrách videl). Čiže z počiatočného rozprávkového pocitu prejde hra do temnej fantasy. Nečakal som to a to viac to príjemne prekvapilo.

V hre ovládate oboch bratov naraz a tie puzzle sú vďaka tomu zaujímavé a majú príjemnú obtiažnosť. Hra sa dá hrať aj v coope na jednom pc, ale hádanky sú už potom výrazne jednoduchšie.

Herná doba je krátka, ale tých 3,5 hodín je tak intenzívnych a kvalitných, že som bol naozaj veľmi spokojný.
Veľkolepá, premyslená, nápaditá a emotívna hra. Vôbec sa nečudujem, že to vyhralo množstvo ocenení a odporúčam to každému, kto to s hraním myslí vážne.

Pro: Nápaditosť, prekvapivé herné situácie, stále niečo nové, graficky krásne

Proti: Škoda, že je to tak krátke...inak nič!

+29
  • PC 80
Říkám si, čím mě ta hra vlastně tak okouzlila? Příběh je fajn, občas i nějakou tu emoci vykouzlil, ale upřímně není to zas tak nic světoborného, abych se z něj posadil na zadek. Grafika je moc hezká, místy jsem se opravdu kochal, ale slovy věčného kverulanta, už jsem viděl lepší. ;-) Hudba byla atmosférická, mě se líbila, ale husí kůži z ní nemám. Herní mechaniky nejsou nijak zvlášť složité ani obtížné, nějakou challenge tady vlastně nenajdeme. Ovládání ze začátku bylo na facku, ale za to mohly mé levé ruce, po chvíli už jsem se s tím sžil, ale i tak se nedá říct, že bych se s tím ani na chvilku nepotýkal. Teď to možná vypadá, že nejsem z té hry vlastně moc nadšený a dám jí pěkně na frak...

A ono ne. Ty jednotlivé elementy se totiž tak krásně propojují a doplňují, že hrát Brothers: A Tale of Two Sons je prostě libový zážitek. Hra krásně hladce plyne, příběh je nám vyprávěn s pomocí fiktivního jazyka, kterému nerozumíme, ale přesto všemu rozumíme. Mimochodem, tady si člověk krásně uvědomí, jak moc důležité jsou pro komunikaci další její složky jako intonace, gestikulace, postoj, výraz tváře, než vlastní obsah slov. Atmosféru příběhu krásně doplňuje grafika s hudbou, a i to proklínané ovládání jsem vzal na milost, když jsem si uvědomil, jak je to vlastně chytře vymyšlené, tak aby to neházelo zbytečné klacky pod nohy. A pomyslnou třešničkou na dortu pro mě byly achievementy. Sice jsem je všechny nezískal, alespoň mám důvod si to zahrát ještě jednou, ale to, jak je zde hráč odměňován za něco, co není potřeba k dokončení hry, je přesně ten způsob, kdy mám z takového achievementu mnohem větší radost, než když ho dostanu za zdolání nějakého bosse, nebo nedej bože zadarmo.

Well done!
+29
  • PC 90
Příběh dvou synů jsem považoval za pouhou jednohubku na jedno či dvě odpoledne, která ničím neurazí, ale také ničím nenadchne. Mimo délky jsem se ale šeredně spletl, protože tahle švédská záležitost, kde se v hlavních rolích představí rozpustilý prcek Naiee a rozumnější mladík Naia, opravdu stojí za to a dojmy z ní budu ještě dlouho vstřebávat. Hra totiž disponuje opravdu silným příběhem, jež je hnacím motorem putování za lékem pro smrtelně nemocného otce.

Ihned poté, co jsem obdržel mapu, na níž bylo vyznačeno místo s potřebným medikamentem, mi cestu zkřížil místní chuligán, který se mi všemi možnými způsoby snažil zabránit v dalším postupu. Nakonec ale dostal za vyučenou a mé výpravě již nic nestálo v cestě. Potkával jsem samozřejmě spoustu dalších obyvatel tohoto specifického světa a spousta z nich ve mě vzbudila nějaké emoce, jako výše zmíněný hrubián (především pán, který se chtěl oběsit kvůli smrti rodiny).

Prostředí, jímž jsem s bratry postupně procházel, se neustále mění, a z vesnice jsem se tak dostal do jeskyně s prapodivnými stroji, po jejímž zdolání nastala noc. Po probuzení hladovými vlky jsem navštívil jedny z nejpůsobivějších lokací (hrad, bojiště obrů) až mě cesta zavedla do zasněžené krajiny a nakonec i k vytouženému cíli.

Netradiční závěr (kdy dojde ke smrti staršího z bratří) určitě vybočuje z klasického pohádkového pojetí a vše podtrhuje ještě podmanivá hudba, jež se do takovéhoto titulu perfektně hodí. Kdyby nešlo o tak krátkou záležitost, kterou jsem mým šnečím tempem dokončil za necelé čtyři hodiny, nejspíše bych přemýšlel, kterou hru v mém osobním žebříčku Bratři nahradí, ale takhle to na 100 % bohužel není.

Pro: příběh, některé bytosti, prostředí, vlci, závěr, hudba

Proti: krátké

+28
  • PC 100
Takže... co jen napsat o jednom ze zřejmě největších zážitků za dobu, co hraju? A že už mám nahráno roků a roků. Do Brothers jsem šel s tím, že byl dobře recenzován a hodnocen hlavně hráči všude možně po světě. Jenže, jak je mým "dobrým" zvykem, nechal jsem tento titul uležet a dostal jsem se k němu až později. Později jsem se k němu dokopal a řekl si, že si zkusím zase další kratší titul. Nějakou tu oddechovku, říkal jsem si. Ale to, co se mi dostalo, to byl ... jak jen to říct slušně? NÁ*ER! Já vážně nevím, jak jinak to označit.
Brothers - A Tale of Two Sons je úžasná hra. Začíná smutně, ale přes těžké začátky se zpočátku tváří jako krásný průchod dvou bratříčků krásnými lokacemi. Jenže zdání klame. Jak už začátek předesílá - jak se s námi život nemaže, tak se nemaže s hlavními protagonisty. Projdeme se tedy vesničkami, abychom posléze vstoupili do kobek a pomohli potřebným. Jenže dále nás čeká noční boj o vlastní život. Dále průchod dalšími hezkými místy a šplhání se do míst zpola nedosažitelných. A proč? Jen proto, abychom se dostali dále. Bohužel nic není zadarmo, a tak, pokud nejste z ledu, vás příběh začne solidně týrat a (alespoň v mém případě) začně nutit k slzám a spíš k tušení, že tohle dobrodružství nemůže skončit dobře.
Dál asi ani pokračovat nebudu, doporučuji projít si hru na vlastní kůži.
Za sebe můžu říct snad jen, že jsem Brothers dokončil a hra mě vyplivla naprosto emocionálně hotového, ale o úžasný zážitek bohatšího.

Pro: nádherné prostředí, atmosféra, emoce, hudba, zajímavá forma ovládání

Proti: délka, někomu může vadit "simíkovská" mluva

+27
  • PC 85
Přiznávám se, že jsem se Brothers: A Tale of Two Sons hodně dlouho vyhýbal. Hra byla sice všude proklamovaná jako adventura, ale ukázky jasně naznačovaly namixování žánrů s plošinovkou. Přesto jsem se do tohoto unikátního díla nakonec přeci jen pustil a rozhodně toho nelituju. Nejde totiž v žádném případě o plošinovku, ale primárně opravdu o adventuru a řešení logických puzzlů. Tou největší a nejzásadnější výhodou oproti jiným mixům těchto žánrů jako třeba Little Nightmares je skutečnost, že se prakticky vůbec nestaráte o skákání. Tedy skákání mezi plošinkama jak bývá obvyklé u tohoto typu her, v rámci jednotlivých puzzlů i na nějaké ty akčnější skákací či houpací pasáže dojde, ale přesně to zapadá do celého konceptu hry a zážitek to v žádném případě nekazí.

A zážitek je to, oč tu jde na prvním místě. Příběh začíná hodně smutně – malý hošík klečí nad hrobem své matky, která se utopila v bouři při společné vyjížďce na lodi. Tu přibíhá starší bratr s další děsivou zprávou – jejich otec je vážně nemocen. Po převozu k místnímu léčiteli se dozvídají, že jedinou šancí, jak jejich otce zachránit, je přinést živou vodu ze studánky u tajemného stromu života. A tím začíná neuvěřitelně napínavé dobrodružství.

Už epický úvod naznačil filmové kořeny hlavního autora celého projektu Josefa Farese. Vše je přesně takové, jaké má po stránce výpravy být – detailní kamera, precizní střih, do toho hraje ambientní hudba – prostě parádní, i když trochu temná atmosféra, zkrátka jako vyšitá. A ve stejném duchu se pak nese celý příběh, ve kterém oba bratři společnými silami putují za nalezením tajemného stromu. A tím se dostáváme k hlavní unikátnosti celého projektu – jedná se o kooperativní adventuru, kterou ale hraje jen jeden člověk! Ano, hráč v této hře ovládá obě dvě hlavní postavy. A to buď prostřednictvím ovladače, bez nejmenších problémů se však dá hra odehrát i na klávesnici. A je už pak jedno, jestli bojujete s koordinací ovládání pomocí páček a tlačítek a nebo jednotlivých kláves na klávesnici. Jak už to tak u kooperativních her bývá, obě postavy totiž musí vzájemně spolupracovat. Některé činnosti zvládne jen starší ze sourozenecké dvojice, jiné zase jen mladší. V jiných případech zase musí oba dva spolupracovat, aby dosáhli kýženého cíle. A o spolupráci obou postav je to zde především – levou rukou ovládáte staršího bratra, pravou rukou toho mladšího. Hra váš pomalými krůčky sbližuje s oběma bratry a prohlubuje vztah nejen mezi nimi samotnými, ale i mezi jednotlivými postavami a hráčem.

Obě postavy pak prochází koridorovou cestou do nejmenších detailů propracovaným světem. Při tomto procházení různorodou krajinou se vůbec nemusíte bát, že byste někde spadli nebo špatně doskočili – na většinu míst, kam se dá doskočit nebo jednoduše vylézt, tak tyto činnosti postavičky provedou samy o sobě. Pokaždé se tímto způsobem dostanete do lokace, kterou je potřeba nějakým logickým puzzlem vyřešit, abyste se posunuli dál. A tyto puzzly jsou hodně variabilní – je potřeba někde vylézt, je potřeba pořezat strom pomocí pily vzájemnou spoluprací obou postav, spustit padací most apod. Opravdu jsou tyto situace hodně různorodé a přestože je jinak cesta i příběh striktně lineární, společně se správně načasovanou změnou prostředí hráče neustále nutí posouvat se vpřed. Navíc se objevují i některé prostory či činnosti, které je možné udělat nepovinně. V rámci puzzlů se, hlavně v pokročilejší fázi, dostaneme do situace, kdy může i jedna z postav zemřít a ukončit tím hru – většinou proto, že nezvládnete vlastní koordinaci prstů a pustíte se v situaci, kdy se má hlavní postava něčeho držet případně vás zahubí některý z jiných tvorů. V žádném z případů ale nejde o akční prvky jako takové, ale spíš jen o nesplnění striktně logického úkolu. A to je věc, která se mi na této hře skutečně hodně líbí.

Celou dobrodružnou výpravu podnikáte zvláštním světem inspirovaným severskou mytologií, ve kterém žijí nejen lidé a zvířata, ale také obři a jiné bájné postavy. To vše ve skutečně líbivém grafickém zpracování včetně detailních a propracovaných animací. Po celou dobu musí být na obrazovce obě hlavní postavy, takže dle toho, jak se jednotlivé postavičky od sebe vzdalují a přibližují, stejným způsobem se pak chová i zoomování kamery. Touto kamerou je pak možné na řadě lokací rotovat, což ještě více umocní možnost kochat se nádherně vymodelovanou přírodou celého širého okolí. Do toho je samozřejmě nutné připočítat skutečně zdařilou atmosférickou hudbu, kterou doplňují i parádně provedené zvukové efekty. Hra obsahuje i jednoduchý dabing, všechny postavy však ve hře mluví zvláštní hatmatilkou, která mi připomínala slavnou dadštinu Horníčka a Svitáčka. Je to ale jen formalita, celý příběh je stavěný a vyprávěný tak, aby mu bylo možné porozumět bez jediného srozumitelného slova, vše jen prostřednictvím gest, způsobu mluvy a jejího zabarvení. A funguje to skutečně přesně takovým způsobem, jak to autoři zamýšleli.

Je pravdou, že směrem k závěru už začíná těch akčnějších pasáží přibývat a občas mohou být i lehce frustrující, nikdy to ale nepřesáhne tu správnou mez. Celkově je totiž obtížnost hodně jednoduchá a není moc příležitostí, kde byste se mohli zaseknout. Jenže tento plynulý příběhový tok pomáhá k tomu, že se neustále posouváte dál a nikde se nestihne dostavit nuda. Největší slabinou celé hry je tak vlastně hlavně její celková krátkost – tím, jak je hra přímočará a nikde se extrémně nezasekává, dá se dohrát v řádu malých jednotek hodin. Zato je tento krátký čas dosyta naplněný atmosférou a emocemi. Za poznámku také stojí, že i když je hra ze screenshotů pěkně líbivá a minimálně v první polovině i celkem jednoduchá a skoro až pohádková, nedoporučoval bych ji malým dětem. Přeci jen se v průběhu celého příběhu i v rámci prostředí objeví scény a situace, které nejsou pro nejmladší hráče úplně vhodné. Aneb kam čert nemůže, tam nasadí ženskou.

Samotný odstavec si zaslouží jedna samostatná kapitola, na kterou řada her zapomíná, zato zde je to jeden ze zlatých pilířů úspěchu. A touto kapitolou jsou emoce, které hra vyvolává. Celý příběh hry i styl jeho vyprávění je přesně dávkován tak, aby v hráči téměř neustále vyvolával celou řadu emocí – ať už se to týká směrem k vlastním postavám, tak i k okolí. Tím, že ovládáte každou z postaviček, tak k nim přilnete, že by se až skoro dalo říct, že každý z bratrů je vlastně vaší prodlouženou rukou. Staráte se o ně od samého začátku, pomalu se je naučíte ovládat, kdy od prvních chaotických a zmatených kroků je dostáváte postupně do ruky, prožíváte s nimi postupně celé epické dobrodružství, dobré i zlé časy a i za tak krátkou dobu se k nim extrémně zafixujete. I proto je hra koncipována výhradně jako singleplayer. Přestože hrajete za dvě postavičky, důrazně nedoporučuju hrát to ve dvou lidech, přišli byste o skutečně unikátní zážitek, kterému se hře podařilo dostát.

Švédskému filmaři a hernímu designérovi s libanonským původem Josefu Faresovi se povedl skutečně husarský kousek – vytvořit single player co-op hru s unikátní hratelností a atmosférickým, leč místy hodně depresivním příběhem vyprávěným efektním filmařským stylem. Jedinečný zážitek na poli adventur. Jedná se taky o poslední dílo švédských Starbreeze Studios, které záhy zkrachovalo. To už u toho Fares nebyl, ten krátce po vydání hry odchází a zakládá vlastní firmu Hazelight Studios. V ní už se soustředí výhradně na kooperativní hry pro dva hráče. Ale to už je jiná pohádka…
+27
  • PC 90
Túto hru som sa rozhodol rozohrať len tak z nudy, pretože som sa potreboval odreagovať nejakou vizuálne peknou a pritom hardwarovo nenáročnou adventúrou s pokojnou atmosférou (žiadne ľakačky) a relatívne nenáročným gameplayom. Inšpirovať som sa pritom nechal samotnou Databázou Her, kde som si v zozname navolil požadované parametre. Séria Life is Strange by celá vydala na príliš dlho, Detroit: Become Human by zas môj 5-ročný MSI notebook nerozchodil a Little Big Adventure 2 mi pripadala až príliš oldschool (aj keď nepopieram, že ma zaujala a možno jedného dňa skúsim aj ju). Tak som sa teda rozhodol pre Brothers: A Tale of Two Sons. Čosi málo som o tej hre vedel už predtým vrátane toho, že staršia z hlavných postáv príde o život. Vedel som teda, že táto udalosť v hre nastane, avšak nie kedy ani za akých okolností k tomu dôjde - a to bolo mojou motiváciou aby som si ju zahral. Trochu blbý pocit, keď sa vedome blížite v ústrety nevyhnuteľnému, no zvedavosť mi nedovolila aby som sa k tejto hre obrátil chrbtom.

O príbehu, atmosfére a grafike hry toho bolo dosť popísané v ostatných komentároch a nerád by som opakoval to isté, preto vypichnem tie veci a detaily, ktoré ma osobne v hre najviac zaujali. Jednou z prvých vecí ktorá sa mi vryla do pamäte bola hudba - melódia a celková inšpirácia studenými severskými krajmi mi silne pripomenuli Jeremyho Soula a Inona Zura a ich soundtracky z hernej série Icewind Dale. Pre mňa blaho. Čo sa týka ovládania, chvíľu som si musel zvykať na obojručnú kontrolu oboch postáv naraz a koordináciu ich pohybov pri úkonoch ako prenášanie väčších predmetov, šplhanie po previsoch kde jeden druhého istil lanom či jazda na divokých kozách. Niekedy som z toho pociťoval kŕče v prstoch, hlavne v momentoch kde bolo nutné klávesy dlhšiu dobu držať a nepustiť. Naposledy som si takto klávesovo vyťažený pripadal pri hraní leteckého simulátora Crimson Skies :-).

Aj keď sa v prípade Brothers: A Tale of Two Sons jedná o koridorovú záležitosť a prakticky je nemožné zablúdiť alebo sa zaseknúť v postupe, hra je celkom dosť prestúpená rôznymi NPC a predmetmi, s ktorými môžu bratia pomocou stlačenia akčného tlačítka interagovať, či už jednotlivo alebo súčasne. Aj keď je väčšina z nich nepovinná, práve tieto nepovinné interakcie poskytnú obraz o oboch hlavných postavách, čo majú ako bratia spoločné a zároveň v čom sú si odlišní: zatiaľ čo mladší Naiee si až tak veľmi neuvedomuje vážnosť situácie a jeho interakcie sú väčšinou nevinného, detinského, prípadne roztopašného charakteru, starší Naia je ten, ktorého prístup je viac priamy, seriózny a dospelý, keďže nesie hlavné bremeno zodpovednosti za splnenie hlavnej úlohy a síce nájsť Vodu Života pre ich umierajúceho otca, a jednak aj za mladšieho Naieeho (hlavne keď treba prekonať hlbokú vodu). Príkladom môže byť napr. mladá žena, ktorá pred svojím domom zametá metlou dvor: zatiaľ čo Naia sa ochotne chopí metly a odbremení dámu od roboty, Naiee sa s ňou pokúša balansovať a má z toho zábavku :-) Príkladom spoločnej interakcie sú napr. lavičky, kde si obaja sadnú a len tak sa kochajú sa pohľadom na hernú oblasť. Navyše je to skvelý spôsob, ako si hernú dobu o niečo málo predĺžiť a pritom aj získať nejaký ten achievement - tých je v hre celkom 12 a až na jeden som všetky splnil na prvú dobrú. Jednu vec si však autori podľa mňa mohli odpustiť, a to malý fór v podobe fetišistickej úchylky u oboch bratov, ktorí v časti kde sa predierate údolím plným mŕtvych obrov, nemajú stud či odpor pričuchnúť si k ich smradľavým mŕtvolným nohám :-| .

Posledná vec, ktorej by som sa chcel v tomto komentári venovať, sú reálne scény zo života v rámci hry. Niektoré sú láskavé a dojímavé (párik trollov, mama-korytnačka a jej deťúrence), iné zasa tragické a smutné (záchrana obesenca, smrť raneného gryfa) a neustále pripomínajú obom bratom, že život jedného dňa skončí a smrť je jeho neoddeliteľnou súčasťou. S tým samozrejme súvisí veľakrát spomínaný náhly a nečakaný zvrat v hre, čo sa však nezaobíde bez gigantického spoileru. Ako sa hovorí: kam čert nemôže, nastrčí ženu. Mladé dievča vyslobodené bratmi z pazúrov smrti spred obetného oltára, ktoré im krátko nato pomôže pri úniku pred neviditeľným obrom. Krásou a naoko vekovou podobnosťou očarí Naiu tak, že zrazu sa hľadanie lieku pre otca stáva druhoradou záležitosťou. Malý Naiee však tuší, že niečo nie je v poriadku a dáva to najavo, avšak starší brat ho neberie vážne. Šok však nastane v momente, keď ich dievčina oboch vláka do svojho brlohu a zmení sa na stvorenie nepodobné pavúčej bohyni Llolth zo sveta Forgotten Realms, len jej akurát chýbajú verní uctievači...bratia sa však nevzdávajú a postupne kúsok po kúsku (alebo končatinu po končatine) získavajú nad pavúčou príšerou prevahu, avšak tá s vypätím posledných síl zasadí smrteľný úder staršiemu z bratov. Nádej v podobe stromu s Vodou Života je na dosah ruky a Naiee sa urýchlene vydáva sám do jeho koruny, aby ju získal a dal z nej napiť umierajúcemu bratovi. Bohužiaľ je neskoro - Voda Života síce dokáže smrť oddialiť, no nedokáže nad ňou zvíťaziť. Zvyšná pasáž hry je pre mladšieho z bratov prebudením do reality, kde musí chctiac-nechtiac sám prekonať smútok nad stratou brata, doprať mu dôstojný odpočinok, čeliť vlastnému strachu z hlbokej vody a skrz vnútornú silu aj napriek svojmu mladému veku celkovo dospieť v muža. Dojímavý záver, kde Naiee spolu s uzdraveným otcom trúchli nad pomníkmi svojej matky a brata je jedným z najsilnejších emotívnych vrcholov, ktoré som pri hraní počítačovej hry zažil.

Na záver musím konštatovať, že Brothers: A Tale of Two Sons síce nie je ani prvá a určite ani posledná dojímavá adventúra ktorú som kedy hral, no rozhodne bude jednou z tých, ktorá mi utkvie v pamäti na dlhú dobu a to paradoxne napriek tomu, že to bola krátka záležitosť (podľa Streamu som odohral 4 hodiny čistého času). Je toho naozaj málo, čo by sa dalo tejto hre vytknúť - snáď až na dva momenty, keď pri ukončení hry a následnom nahraní poslednej pozície sa mi postavy zasekli do neviditeľnej steny ktorá tam nemala byť a bol som nútený načítať odznova celú kapitolu, v ktorej tento problém nastal. Celkovo sa však jedná o herný počin, ktorého kúpu ani čas investovaný do jeho hrania neľutujem.

Pro: príbeh a severská atmosféra, hudba, interakcie s NPC a predmetmi v hre

Proti: na ovládanie si treba trochu zvykať, uvítal by som dlhšiu hernú dobu, občasný bug so zaseknutím postáv

+26
  • PC 95
Už několik dní přemýšlím, jak se k této hře vlastně vyjádřit. Nevěděl jsem totiž, do čeho jdu a zahrál si ji úplně náhodou (ještě jednou díky Garion!). A právě to, že jsem o hře prakticky nic nevěděl, je jeden z faktorů, proč jsem na Bratry po celou dobu hraní zíral doslova s otevřenou hubou. Proto nebudu vůbec nic prozrazovat a jednoduše to shrnu: pokud chcete od počítačové hry i trochu něco víc, než jen oddychovou zábavu, tak je příběh bratrů pro vás přesně to pravé. Pro mě je to bezkonkurenčně hra roku a jeden z nejhezčích a nejemotivnějších herních zážitků vůbec.

Pro: emoce, ovládání, interaktivní prostředí, vizuál, překrásná hudba

Proti: nic, co by stálo za zmínku

+25
  • PC 85
Brothers: A Tale of Two Sons je krásná hra. Melancholická. Rovněž je to důkaz toho, že není třeba se vždy vytasit s nějakým nadmíru originálním příběhem. Záleží na tom, jak chcete svůj příběh vyprávět. Například skrze emoce, jako tvůrci této hry. A nepotřebovali k tomu ani jeden řádek textu, což je dobře. Čím méně je toho totiž řečeno, tím více do toho hráč promítne sám ze sebe.

Prostředí je zpracováno nádherně, a je opravdu radost jím procházet a objevovat tamní svět (je libo třeba hrad obrů?). Délka kolem tří hodin hře navíc prospívá, jelikož se nestane, že by se lokace začali opakovat. Hudební složka není nikterak výrazná, ale celkovou náladu dokresluje perfektně.

Hrál jsem sám a na klávesnici. Věřím, že gamepad je pro tuhle hru mnohem vhodnější, ale i tak se dalo na klávesnici zvyknout, ačkoliv to někdy bylo trochu krkolomné. Otázkou spíše je, zda si tento kousek užít sám nebo ho zahrát s někým v kooperaci. A jak to tak bývá, odpověď není jednoznačná. Hra je velmi dobře udělaná pro souhru dvou postav, a tudíž průchod s živým spoluhráčem může být zábava. Problém ale je, že tato hra není o zábavě (alespoň já to tak vnímám), ale o emocích, pocitech a takových těch podobných věcech, díky kterým se něčím necháte plně pohltit. A tohle si nedokážu představit se spoluhráčem, který není na stejné vlně jako já.

Hru tady veskrze jen chválím ale i tak nedávám absolutní hodnocení? Něco málo tomu chybělo, možná i jen trochu jiné rozpoložení. I tak se ale jedná o znamenitý kousek.
+25
  • PC 95
  • PS4 95
O této krátké hříčce by byla škoda prozrazovat víc, než je nezbytně nutné. Než jsem se do hraní Brothers pustil, věděl jsem jen to, že jde o hodně dobrou adventuru. Ani po druhém dohrání mě nepřestává fascinovat, jak přirozeně a jednoduše celý gameplay působí. I se dvěma tlačítky a dvěma joysticky, kterými se ovládají hned dvě postavy na gamepadu, je možné vytvořit zábavnou hru plnou zajímavých překážek. Je až s podivem, kolik emocí, zážitků a dojmů může člověk získat proběhnutím této tříhodinové hry, aniž by se vztekal u těžkých nebo nesmyslných hádanek, prožil až mrazivě lidský příběh bez porozumění jedinému slovu a na cestě k závěrečným titulkům v hráči zanechalo tolik pocitů, že by leckterý celovečerák mohl jen tiše závidět.
+25
  • PC 85
Nemohu si pomoci, ale mám rád podobná dobrodružství. Bývají naplněna tolika různými motivy a přesto trvají jen krátce. Je až škoda, že některé nápady a prostředí člověk ani neocení, protože se tak rychle střídají, protože trvají jen chvíli, a přitom by se z nich dalo vytěžit o mnoho více. Dvě postavy, dvě tlačítka k interakci a kouzelné kulisy kolem. Jak málo stačí pro tu pravou chlapeckou výpravu tam do světa za humny, kde čeká tolik příběhů k vyslyšení. Jen těch slz během celého putovaní ukáplo až příliš.
+22
  • PC 85
Když jsem si tuto hru před pár lety kupoval, neměl jsem od ni moc velké očekávání. Možná i proto tak nějak zapadla mezi hromadu dalších her, které si mám někdy v plánu zahrát a časem jsem na ni zapomněl. O to víc mě tak hra překvapila, když jsem ji v rámci letošní herní výzvy rozehrál.

V prvé řadě mě zaujalo vyprávění příběhu bez jakýchkoliv dialogů, ale pouze posunky nebo spíše pomocí jednoduchého neznámého jazyku. Příběh samotný je velmi jednoduchý, ale vzhledem k herní době obvykle nemá cenu rozjíždět něco komplikovaného, to by bylo spíše na škodu.

Protože jsem hru hrál sám, musel jsem si chvíli zvykat na ovládání obou bratrů současně (ovládání na gamepadu mi pak přišlo intuitivnější než na klávesnici). Občas mě ale zlobila kamera, která někdy ukazovala nevhodným směrem a ani manuálním otáčením se mi ji nepovedlo přimět se otočit tam, kam jsem v daném okamžiku zrovna potřeboval.

Asi největším šokem z hraní této hry je nekonající se happy end. Nejprve jsem si myslel, že jsem udělal něco špatně a tak došel ke špatnému z konců hry. Následně jsem na internetu zjistil, že hra má jediný konec a to právě ten špatný. Nejprve jsem tak byl ze hry zklamaný, ale postupem času jsem si začal říkat: "Proč ne?". Prostě ne všechno musí končit zrovna happy endem. Ve výsledku jsem tak rád, že jsem hru nehrál s dcerou, protože hra na první pohled působila jako dobrodružství vhodné i pro nejmenší. Ale něco mi říká, že ona ještě není ve věku, kdy by tento tragický závěr zvládla.

Za sebe tedy musím říct, že hra je i přes svoji velmi krátkou herní dobu povedená a určitě stojí za zahrání.
+22
  • PC 100
Příběh dvou bratrů přestože na první moment může působit jako dětská hra, má hodně silný příběh a poměrně dost propracovaný koncept. Málokdy se stane, že si člověk odnese ze hry určitý typ ojedinělého zážitku, na který jen tak nezapomene.

V této hře hrajete současně za dvě postavy a máte za úkol absolvovat strastiplnou cestu za lékem, který jako jediný dokáže uzdravit smrtelný stav vašeho otce. Herní systém mě vrátil o mnoho let zpátky, kdy jsem skutečně se svým bratrem hrál hry za dvě postavy na jednom počítači a každý jsme se dělili o svou část klávesnice (první co jsem si vybavil byl starý dobrý Golden Axe). Tato hra je ale míněna hrou pro jednu osobu, kdy hrajete současně za dvě postavy a z toho vychází samotná logika hry - obě postavy současně kooperují, jsou závislé jedna na druhé, přičemž každá z nich má určitou speciální vlastnost jako třeba velký kluk umí plavat a manipulovat s těžkými předměty, tak oproti tomu jeho mladší bratr plavat sice neumí, ale dokáže se protáhnout mezi mřížemi. Oba dva společně v kooperaci dokážou nést nějaký velký předmět (roura, pila...) a provádět s prostředím různé speciální interakce - přičemž každý z nich tu společnou interakci dělá po svém.

Moc se mi líbilo, že tahle hra není slepou cestou z jednoho místa na druhé. Na spoustě míst se nabízí možnost skryté interakce s různými situacemi a postavami, přičemž, každý z bratrů má interakci jinou (zatímco starší bratr je vážný a věcný, mladší dělá různé legrácky a voloviny a už z principu je tahle možnost poměrně zábavná. Přestože příběh je vážný, není nouze o určité legrácky a momenty, kde se hráč na moment zastaví a opravdu se od srdce zasměje - mladší bratr řeší některé situace poměrně svérázným způsobem, který vám možná připomene vaše vlastní dětství.

Musím vyzdvihnout kombinaci herních situací - cesta, procházení mapou, řešení různých puzzlů, únik před různými živými nebo přírodními nástrahami doplňují zajímavé nepovinné achievementy. Summa summarum, u této hry se rozhodně nudit nebudete. Mapy jsou poměrně originální a za řeč nestojí ani fakt, že práce s kamerou je poměrně omezená (pouze rotace kamery po ose vpravo a vlevo). To nic nemění na tom, že v určitých situacích se kamera přepne do pozice jakou vyžaduje scénář a tady mi mnohdy padla huba a jenom jsem pomalu vyslovil "No ty vole...". Hra má hodně originálních a neopakovatelných situací, které vývojáři šili doslova na míru a to paletu herních zážitků ještě rozšiřuje.

Nechci spoilovat, nicméně za sebe můžu říct, že hra obsahuje několik emocionálně silných momentů, které vás dostanou. Po dobu hraní se mi asi třikrát stalo, že se mi drala slza na krajíček a tohle je zážitek, který jsem u hraní her snad ještě nezažil. Závěrem: tahle hra je opravdu silná a pokud se vám zalíbí, pravděpodobně na ni nezapomenete.

Těším se, až někdy se staví na pár hodin doma můj vlastní starší bratr, abychom si mohli připomenout staré časy jako za doby Golden Age. Přirozeně, on bude Big bro a já Little bro. Už se na to těším, jak každý bude mít opět tu svou půlku klávesnice a bude se opět kooperovat. Moře zábavy a nadávek jeden druhému.

Pro: Herní režim, propracovanost, příběh, grafika, soundtrack, vážné momenty střídají legrácky

Proti: Nic zásadního, jen škoda, že chybí mluvený dialog v angličtině

+21
  • PC 80
Bratři: Příběh dvou synů je hezká árijská pohádka s hořkosladkým tématem, kde se proháníte po horách, řekách, jeskyních, hradech a vesnicích staroseverogermánské mytologie. Hra působí hodně playstationově, ale dá se s klidem zahrát i na PC s klávesnicí, i když jste opakovaně varováni, že potřebujete gamepad. Možná, že s páčkami je to ještě lepší, ale s šipkami a WASD to jde taky dobře. Ve hře totiž musíte rovnoměrně využívat obě ruce, jelikož kontrolujete dvě postavičky - dva bratry - kteří spolu musí neustále spolupracovat a musíte je tedy ovládat nastejno.

Zezačátku jsem s tím bojovala a každý bratr mi běhal, kam neměl, ale po chvíli jsem si zvykla a byl to skvělý zážitek. Bratři si musejí při překonávání všech překážek pomáhat, což působí opravdu pěkně: jednak v rovině hry, kdy je až dojemné sledovat, jak se na sebe spoléhají, a jednak v rovině hráče, kdy můžete být pyšní na svojí koordinaci. I přes genialitu jejího ovládání na mě hra zpočátku působila trochu kýčovitě (simíkovské žbrblání, jež nahrazuje veškerý dialog, tomu nepřidávalo), ale to mě časem přešlo a užila jsem si ji. I tak si ale neodpustím následující dva odstavce:

Bratři jsou malebně tolkienovští (dočkáte se zlobrů i vrrrků i oblíbené okřídlené deus ex machiny), takže také zcela nesebekriticky falocentričtí. Je to prostě jedno velké klučičí dobrodružství jako ostatně většina her. To mi ani tak nevadí, jelikož si nemyslím, že by tým vývojářů, z nichž jsou všichni muži, měl být nucen tvořit postavy tak, aby byly oba gendery rovnocenně zastoupené. Jádrem tohohle příběhu je koneckonců v první řadě vztah mezi bratry a v řadě druhé vztah mezi otcem a synem, takže je pochopitelné, že ženy budou v pozadí - například maminka je od začátku utopená. Však je to právě ten čistý vznosný vztah mezi muži, který tvoří otcovlast, že.

Nicméně chvíle, kdy se vaše princezna v nesnázích, kterou jste hrdinsky zachránili, změní v krvelačnou muže-požírající bestii, je tak učebnicově freudovsky misogynní, že radši předpokládám, že to bylo schválně a že si tvůrci ve skutečnosti všimli, že od Tolkienových dob se většina autorů fiktivních příběhů naučila pohlížet na ženství trochu barvitěji než jen jako na pasivní panny nebo zlověstné čarodějnice, v tom nejhorším případě oboje. I když skutečnost, že prepubertální bráška se snaží svého hormony poblázněného bratra varovat, že ženy jsou zrádné a fuj, hlavně se nerozptylovat příslibem sexu, asi vypovídá o něčem jiném.

Abych to nezakončila kriticky, jelikož Bratři se mi celkově líbili, dodám jen spoiler, že pasáž, kdy se mladší bratr musí vyrovnat se smrtí staršího je mistrně zprostředkována i vám - levá ruka najednou nemá co dělat - a chvíle, kdy musíte použít ovládání staršího bratra, abyste mladšímu dodali sílu --- ta fakt neměla chybu.

Pro: geniálně vyřešené ovládání, hezké prostředí

Proti: trošku kýčovité, stereotypy utvrzující

+21 +23 −2
  • PC 90
Herní výzva 2019 - Severní vítr

Tohle malé velké dobrodružství dvou bratrů je velmi příjemné překvapení. Příběh je sice vyprávěný jen pomocí neznámého jazyka a gestikulací, ale víc není třeba. Pomalá gradace příběhu a vzrůstající pocit nebezpečí pomáhá vytvářet vztah k oběma postavám. Začínáte ve vesnici, kde největší překážku pro oba bratry představuje místní šikanér a rozzuřený pes, ale prostředí je různorodé a postupem času vizuálně přituhuje. Obtížnost se přitom nijak zásadně nezvedá, přesto jsem díky zvoleným kulisám opravdu cítil, jak jsou oba bratři daleko od domova a v ohrožení života. Tvůrci navíc do vyprávění chytře ukotvili herní mechaniky. Každý z bratrů totiž umí trochu něco jiného (starší je silnější, mladší se protáhne skrz mříže, apod.), a když například mladší z bratrů neumí plavat, hra toho chytře využívá nejen pro řešení puzzlů, ale i pro posouvání příběhu jedním z emotivních momentů závěru je bezesporu okamžik, kdy mladší bratr, již sám, musí přeplavat mělčinu, a dokáže to za pomoci „síly“ jeho bratra.

Ovládání hry mi sedlo (hrál jsem na gamepadu); párkrát se mi sice stalo, že se mi bratři po obrazovce motali, ale jinak je poměrně intuitivní. Plusem je také poměrně interaktivní prostředí i mimo řešení hádanek (byť je to interakce čistě pro zábavu). Příjemná je i obtížnost, která není vysoká a víc než jedno jsem opakoval jen jeden úsek s létajícím strojem.

Brothers: A Tale of Two Sons nemá v podstatě žádnou slabinu. Vše, včetně vizuální stránky, obtížnosti, ale i délky hry (steam mi po dohrání hlásí čtyři hodiny odehraného času, podle How long to beat se délka hry pohybuje kolem tří a půl hodiny) do sebe dokonale zapadá, a slouží perfektnímu zážitku ze zdánlivě malého dobrodružství a cesty za nalezením léku.

Pro: Vše - vizuální stránka, ovládání bratrů, obtížnost, délka hry, emocionální vyznění, vše je perfektně navržené a dokonale do sebe zapadá.

Proti: Patrně nic, co by stálo za zmínku.

+21
  • PC 100
Asi jste si všimli, že normálně píšu docela dlouhý komentáře, že se v nich snažim bafat do všeho, co vidim, slyšim, pociťuju. Tohle dílo je ale natolik dokonalý, že jediný co k tomu lze říct za všechny superlativy, je zkrátka NÁDHERA! Se starším bráchou jsme hned z rána odešli do jinýho světa, ke "stromu života" ku záchraně otce a po pár hodinách jsme se vrátili tak trochu jiní, emocemi protkaní a bratrskou láskou svázaní (vim, zní to hrozně). Je to hra, která příběhově strčí do kapsy většinu vysoko rozpočtových titulů a svým filmovým pojetím vrhá stín i na takový filmy jako je Pán prstenů či Hobbit (není to ovšem hra na kterou byste koukali, je to hra kterou vážně hrajete, ve který každej krůček musíte udělat sami). Třešničkou na dortu pak je, že ačkoliv se jedná o pohádku, pohádka je to vpravdě krutá a nekompromisní. Třebaže pár malých bugů naše hraní trochu kazilo, nemůžu si pomoct a hodnotím tuhle malou velkou pecku kulatou stovkou!

Nutnost i pro ty, co nikdy nic nehráli.

Pro: grafika, soundtrack, PŘÍBĚH a EMOCE (kor máte-li bráchu a tu hru jste spolu prošli), celkově obsah celý hry

Proti: zmínil jsem se o bugu? Tak na to zapomeňte ;)

+20