Komentáře

Jedním z nejlepších příkladů umělecky koncipované hry je Alice: Interactive Museum, a to především tím, jak dokáže kombinovat interaktivitu s hratelností (ač i zde ve značně omezené formě). Což je větším problémem, než by se mohlo zdát – takovýchto, méně úspěšných, příkladů je celá řada; Blue Ice, Ceremony of Innocence či snad The Dark Eye.

Debutující projekt poměrně známého Haruhiko Shona (kvůli nadčasovému, a dnes již i pro úzkou skupinu hráčů kultovnímu Gadget) se nepouští do velkých kreací, a na poměrně malém prostoru pracovny jednoho z umělců rozehrává nečekaně vtahující a nápady hýřící dobrodružství s důrazem na detaily, kterých je tu opravdu nepočítaně. V pravém smyslu slova point n click adventura, kde klikání na co nejvíce bodů obrazovky zajistí další postup – ač i v řadě případů bude třeba některé akce více naplánovat. Úplně stejný model později použilo Blue Ice (a i hry Monty Python), které však obtížnost (tedy řetězce návazných akcí) až zbytečně přepísklo do bodu, kdy titul dohrála jen hrstka hráčů. Alice je v tomto mírnější a tak i přístupnější. Což, při kvalitě vizuálních kvalit a hravosti animace je k užitku. Zjevnou inspirací, samozřejmě mimo velmi častého tématu samotné Alenky, je jistě i Švankmajervo Něco z Alenky – kdy celá řada akcí v podobě různých tlačítek, převrácení celé místnosti atd. připomíná film.

Audiovizuální kvality a umělecká ambice tu není předkládána explicitně jako např. v The Void nebo Dear Esther, svým umírněnějším postojem a ukázkou, ne demonstrací, si však Alice zajištuje mnohdy lepší dojem z právě předkládaného.