Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Inquisitor

09.11.2009
70
91 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Inquisitor je hutné české RPG, na kterém se pracovalo okolo deseti dlouhých let. Ve výsledku vznikla hra obrovské rozlohy s herní dobou asi 200 hodin.

Svět Inquisitora je inspirovaný středověkou Evropou a ztvárněn ve 2D grafice viděné z izometrického pohledu. V ozvučení kromě kvalitního soundtracku nechybí ani zvuky prostředí, takže ve městě ráno uslyšíte kokrhání kohouta v lese tlukot datla a v jeskyni hukot meluzíny.

Hra se odehrává ve fiktivním království Ultherst poté, co se vyplnilo proroctví svatého Ezechiela o příchodu Ďábla. Před třemi lety se na obloze objevila hvězda, jakou nikdy nikdo předtím nespatřil a vzápětí na lid udeřily tři drtivé rány v podobě hladu, moru a ohnivého deště. Spousta lidí se vlivem těchto událostí odvrátila od Boha a nejrůznějšími odpornými rituály se snažila zalíbit temnému pánovi, který, jak se zdá, přebírá nadvládu nad světem.

Na počátku hry má hráč na výběr ze tří postav - kněz, paladin a zloděj. Za každou z těchto postav je hra jiná, každý má jiné dovednosti atp. RPG systém Inquisitora je unikátní a založený na stupních mistrovství (u každé dovednosti jsou čtyři a pro postup na další stupeň potřebujete určitou úroveň postavy, vlastnosti a dovednosti samotné). V závislosti na vaší postavě se můžete naučit až 80 kouzel rozdělených do sedmi magických škol (paladin kouzla prvních dvou stupňů, zloděj prvních tří a kněz všech čtyř). Kromě hlavní příběhové linie hra obsahuje také velké množství vedlejších úkolů, jejichž náplní je hledání kacířů nebo zmizelých osob, vyšetřování vražd, pomoc obyvatelstvu s různými problémy a boj s 90 různými druhy monster. (jako např.: přerostlá zvěř, skřeti, obři, nemrtví a démoni) Můžete si promluvit se 180 NPC, navštívit 34 nadzemních lokací s lesy, pastvinami a městy, prozkoumat 37 rozsáhlých dungeonů a sbírat magické i nemagické předměty, obojí rozčleněné do tří stupňů kvality.


Poslední diskuzní příspěvek

@Dan9K (31.12.2022 07:39): minimálně první polovina je ukecaná dost. Teda jako jednotlivé rozhovory nejsou nějak extra dlouhé, ale těch postav tam je spousta. Druhá půlka je asi hlavně rubačka, ale přes tu jsem se nikdy moc nedostal.

Teď to hraju znovu, už asi počtvrté, tak snad konečně nebudu mít tak marnou postavu, až dojde v druhé půlce hlavně na boj..

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 85
Inquisitor září v jinak mizerném portfoliu Cinemaxu jako démant a je zjevením, které si k nám snad zaskočilo časovým portálem ze zlaté éry Black Isle. Svoje tajemství nevydá vůbec zadarmo a cuká se jak prase na porážce, ale když už splníte prerekvizity náročnějšího hráče a prokousáte se prvotním skoro až nepřátelstvím, Inquisitor všechnu vaši snahu odměňuje jako žádné jiné RPG za poslední roky.

Je to hra, která není vůbec bez chyb, což asi nikdo soudný nemůže tvrdit. Teď ani tak nemluvím o často protřásané grafice. Výtvarný styl autorů je podle mě velmi profesionální, prostředí a objekty v něm detailní do té míry, aby zaplesalo srdce kohokoliv, kdo se dokáže odpoutat od technologického pozlátka a naopak docenit krásu decentního dvourozměrna (po přečtení recenzí s tím má k mému neskrývanému rozčarování zásadní problém i mnohý "profesionální" kritik). Dragon Age mi může na monitor nacákat třebas pět kýblů realisticky vypadající trollí krve, ale tahle hra má na rozdíl od něj duši a dokáže jako nic vyvolat skličující atmosféru ospalé vesničky, kde před vámi lidé zavírají okenice a nedůvěřivě pozorují špehírkou.

Dokonce nemám problém ani s vytýkanou přestřelenou obtížností. Hrál jsem za kněze (mág) na nejvyšší možné nastavení a nic strašného to nebylo. Myslím si, že Inquisitor získal takový nespravedlivý cejch hlavně díky tomu, že má křivka obtížnosti napříč akty ne stoupající, ale klesající tendenci. Hráč je vyklopen do nejhoršího a poraď si. A zatímco moderní trendy velí rozkoukávajícího se hráče pohladit po hlavě a pofoukat mu bebí na odřeném koleni, zde za pochodu a během seznamování se základními herními mechanismy musíte vypořádat s nedostatkem zlata, zdraví, many, směšnými kouzly i výbavou a souboji, kde každý jeden může znamenat konec. Je to survival a nikdo nikoho nevodí za ručičku. Přehlédnete jako já v úvodní vesnici zásadního psího společníka do party? No tak to je pech, není-liž pravda? :-) Zhruba od druhého aktu ale obtížnost strmě padá a ke konci hry zabíjíte pohledem, což je možná spíš plus, protože soubojů jste se už tou dobou nabažili víc než do sytosti a můžete se soustředit na rozplétání děje.

Potíže vidím spíš v jiných věcech, jako třeba četných technických chybách a slepých uličkách. Bohužel i po posledním patchi jsem minimálně dvakrát napálil do bugu natolik kritického, že mě donutil se vrátit k dřívější uložené pozici. Inquisitor trpí i mnoha hluchými místy, kdy je řada dungeonů opravdu až příliš megalomanských a na jejich průchod aby si člověk vyhradil (doslova) celé odpoledne. Manipulace s inventářem je zdlouhavá a únavná, vývoj postavy sice originální, ale i velmi nevyvážený, průstřelný, zneužitelný. V průběhu hry pravděpodobně objevíte spoustu podpásovek hernímu systému, pomocí kterých si značně usnadníte život.

Jenže vzápětí musím netrpělivě dodat, že při ohlédnutí zpět se zmůžu leda tak na blaženný úsměv a najednou mi všechny zmíněné vady připadají jako banality významu natolik malého, že je dokážu odehnat nedbalým mávnutím ruky. Tohle je totiž hra, která přímo vře fanouškovským nadšením tvůrců a jejich upřímnou touhou přivést na svět ještě jednou naposledy něco z těch hutných izometrických RPGček jako Baldur' Gate, Icewind Dale, Fallout, Planescape Torment, Arcanum,... Nadšení je to neuvěřitelně nakažlivé a i když jsem Inquisitora hrál před půl rokem, ještě pořád cítím v mysli jeho ozvěnu.

Hra je nevídaně dlouhá a i když se to s takovým časovým rozestupem těžko odhaduje, textů mi připadalo snad ještě víc než v Planescape Torment. Vůbec to ale není problém, protože jde o texty vysoce čtivé a kvalitní a autoři s jejich pomocí rozjíždějí velkolepý, detektivní příběh na neokoukaném a minimálně pro mě atraktivním pozadí inkvizice a temného středověku. Pouhým studiem popisků desítek předmětů a kouzel lze strávit dlouhé hodiny a je naprosto jasné, že máme co do činění s partou pološílených grafomanů, kteří se stůj co stůj rozhodli dát život výjimečně propracovanému univerzu.

Děkujme těmto zaníceným grafomanům stejně jako všem ostatním, kdo se podíleli. Inquisitor rozšiřuje zlatý fond jak českých her, tak RPG žánru obecně. Škoda jen, že ač krví aristokratem, v dnešním světě už jakoby nenachází trůnu, na který by mohl usednout, a je pohozen v masovém hrobu s mnohem špinavější lůzou...

Pro: DIALOGY, příběh, atmosféra, délka, obtížnost, tři rozdílná povolání

Proti: rozsah některých dungeonů, bugy, zbytečně nastavovaný závěr

+61
  • PC 50
Nejvíce fascinující na Inquisitorovi je, že v aspektech náročných na vývoj si vede skvěle, zatímco v aspektech, u nichž postačí běžné vývojářské schopnosti a trocha zdravého úsudku, propadá. Jeho svět je vážný a přesvědčivý, v podstatě se jedná o propracovanou variaci středověku s řadou autentických motivů a problémů, jejíž fantasijní prvky ji zprostily požadavku na úplnou historickou věrnost, avšak je vystavěna tak široce a dovedně, že dokonce i otevření bran pekelných a záplavy nestvůr působí přirozeně, což je jev zřídka vídaný. Herní svět spolu s příběhem patří ke špičce RPG žánru – řadím je na druhé místo mého žebříčku – a na dlouhou dobu mě přiměl snášet veškerá protivenství.

Většinu času jsem žel netrávil vyšetřováním ani čtením textů, nýbrž bojem. Ačkoli mají texty mimořádně vysokou úroveň, přesto jsou kvůli rozčlenění hry do dlouhých rozhovorových a bojových úseků a kvůli značnému (byť realistickému) překryvu odpovědí obyvatelů na tytéž otázky místy únavné. Soubojový systém není přímo špatný a nepostrádá jistou zábavnost – hlavně díky možnostem vývoje postavy a vlivu charakteristik, jakož i nízké inflaci předmětů a dovedností –, je však krajně nevyladěný, což se hra snaží kompenzovat pitím ohromného množství lektvarů a doplňováním zásob a opravováním zbraní pomocí vyvolávaných džinů. Opravdovým neštěstím se souboje stávají pro své množství a místa, v nichž k nim dochází.

Prostředí jsou z většiny přísně chodbovitá a jejich struktura postrádá opodstatnění, nápady i cokoli jiného vdechujícího jim život. O to úmornější je pobíjet v nich stovky stejných, nahodile rozmístěných nepřátel. V tomto ohledu se hra velmi podobá Neverwinter Nights 2, avšak podzemí jsou ještě rozsáhlejší a v prvních dvou dějstvích jsem prolezl čtyři, jež si vyžadovala hodiny tupého vybíjení. Střetnutí ke konci druhého dějství probíhala tak, že jsem (jako paladin) seslal pár posilujících kouzel, zaměřil cíl, a pak už jen bez možnosti zapauzování časoval mačkání kláves pro požití lektvarů. Na jednoho nepřítele jsem jich spotřeboval osm, čtyři z něj vypadly, a takových soubojů v rozlehlých podzemích čekaly stovky. Logistika lektvarů a opičí hmaty (nastavení kláves nelze změnit), toť hlavní pilíř strategie a taktiky.

V žádné jiné z her, s nimiž jsem se setkal, nepůsobí souboje tak moc jako dodatečně vsunutá vata nepropojená se zbytkem hry, a je to tím horší, že by ji bylo snadno odstranit a hře by to nevýslovně prospělo. Snad kdybych hrál Inqusitora v 17 letech na gymnasiu, měl bych s ním více trpělivosti (jako tehdy s Wizardry 8), ale dnes považuji další hraní za ztrátu času; tak dobrý jeho příběh zase není.
+40
  • PC 75
No co k tomu říct...128 hodin, tři měsíce a najednou nic...

V komentářích k Fallout a Fallout 2 jsem rozjel úvahu, že izometrická RPG asi nejsou pro mě a nedokážu se do nich zcela vžít. No a hned další izometrické RPG mě dokonale vyvedlo z omylu. Jak je to možné? To jsou ty ostatní hry tak blbě napsané, nebo co dělají špatně a Inquisitor dobře?

Asi to bude zejména tím, jak se autorovi, Johanu Justoňovi, podařilo textem tenhle svět vyobrazit. Je jako náš středověk, přesto cizí, postavy mají duši a vývoj, krom toho je to skvěle napsané a dychtil jsem vědět stále víc a víc. Například ve stylem, množstvím a kvalitou textu srovnatelné hře, Planescape: Torment, bylo pro mě téma smrti příliš abstraktní a vzdálené a tolik mě netáhlo. Jak existuje pojem hard sci-fi, tak Torment vnímám jako hard fantasy. Inquisitor na to jde zlehka, démonické a fantasy prvky tu samozřejmě jsou, ale fungují na mě mnohem lépe, protože se hráč mnohem snadněji se vším ztotožní a vyzná se v tom. Celý vyobrazený svět je na 1*.

A mimojiné je to i tím, že například, narozdíl od Fallout 2, zde skutečně řešíte hlavní příběh po celou dobu hry. Ano, jsou zde vedlejší questy, ale i ty s hlavním příběhem často souvisí, je to skvěle propojené, je to motivující a skvěle to funguje.

Zásadní prvek, a sice hledání kacířů, shánění důkazů, mučení a následné soudy, to vše je jakože relativně fajn. Dovedl bych si ale představit, že by celý proces byl trošku komplexnější, důkazů většinou stačí velmi málo (klidně jen nařčení jedné osoby), soud byl vždycky se vším hned hotový, chybělo mi nějaké vyjádření odsouzených, případně i nějaký jiný typ trestu, než je upálení. Ale to bych toho chtěl moc.

Příběh není dokonalý, ke konci druhého aktu, když se poněkud rozjedou hříšná konání, tak je to někdy až trochu pohádkové a hrr hrr a text místy ubere na dospělosti, vážnosti a kvalitě. Větší výtka směřuje k faktu, že Inquisitor se postupně stává vlastním klišé. Skutečně snad všechny významnější postavy v celém průběhu hry se nejdříve zdají být nějaké a nakonec člověk zjistí, že jsou přesným opakem. Je to pak už trošku ohrané.

Jelikož je příběh hlavní a dalo by se říci jedinou skutečně pozitivní věcí, musel jsem se jím zaobírat šířeji. Nejsem si ale jistý, jestli vůbec zabředávat do toho nekonečného moře průšvihů okolo, který už rozebrali jiní, ale tak jen krátce, vlastně je to taková široká kolonka "proti", ale tam by se to nemělo šanci vejít.

Příliš únavné a dlouhé dungeony; málo dialogů s vlastními bojovníky (jakože reálně nic); naprosto nedostatečné informace o fungování hry a jejich vnitřních pravidlech (zejména všechno co se týče kouzlení, ale například také odolnosti, obrany, reálná síla dovedností atd.); spolubojovník pes, na kterého jsem omylem kliknul v průběhu hry reálně 3 000x a musel si přečíst ten stejný dialog; časté padání hry a chybovost (červená barva místo všech předmětů); neskutečná (s)potřeba lektvarů (ale dá se to); nesmyslně rychlé ničení věcí (a nemožnost si to vyřešit jinak, než obchodníkem, pokud nehrajete za bojovníka); RESPAWN (nesnáším); všichni nepřátelé, co používají útočná kouzla, se nedají vystát, protože jsou asi tak 20x silnější než ti ostatní, ale hra si to neuvědomuje, takže jich je tam stejně jako těch slabých; neodpovídající zisk zkušeností za zabití protivníků vzhledem k jejich síle; iluzorní možnost něco zásadně změnit (s klasickou výjimkou posledního rozhovoru celé hry); nefunkční (či neexistující) outro při evil konci, absence jakéhokoliv dabingu, nutnost při každém spuštění hry zmáčknout F4 pro zobrazení předmětů na mapě; neskutečně dlouhé časy různých jedů a prokletí, které nelze nijak efektivně a jasně zrušit, přičemž se projevují i do pohybu kurzoru, což vede často ke stavům blízké běsnosti; velmi obtížné ovládání vašich spolubojovníků, což vede často k jejich zbytečné smrti; otravná nutnost v dungeonech velmi často levitovat; táhání questových předmětů bůhví jak dlouho, protože se hra neobtěžuje říct, že už je člověk nepotřebuje.....no je toho hodně a dost možná budu tenhle odstavec ještě průběžně doplňovat.

Ale krom příběhu se povedly i jiné věci. Narozdíl od většiny jiných her tohoto typu zde pokládám za velmi vyváženou ekonomiku hry. Až do konce jsem měl za co utrácet, zejména díky mnohaúčelovým magickým skříňkám, které umožňují zvednout atributy. Ekonomiku hry zabíjí snad jen pravděpodobně chyba, kdy jeden typ vrhacích zbraní stojí 300 krát více, než všechny ostatní, takže když to najdete, máte vystaráno. Dokonce vám tyto vrhací zbraně může dát občas džin z magické skříňky, čili pak si těchto magických skříněk můžete koupit dalších 15 a doufat, že se vám podaří nagrindit další vrhací zbraně za nesmyslnou cenu a za ně koupit další hromadu magických skříněk.

Kvalitní je i hudební podmaz. Nic vyloženě revolučního (snad až na nejširší užití varhan ve hře, co jsem zatím slyšel), ale zejména se povedly tracky z měst (skladba z města Hillbrandt cituje a rozvíjí melodii Ktož su boží bojovníci!) a samozřejmě ona hlavní melodie na varhany, která se vyskytuje ve všech chrámech a v menu hry. Musím si však soundtrack ještě pořádně naposlouchat, protože paradoxně přes obří stopáž hry se bez mála dvouhodinový soundtrack vůbec nezajedl (ano, mrkám na Morrowinda).

Podle Ajantise je příběh Inquisitora 2. nejlepší RPG příběh, který hrál, přesto podle něj není dostatečně kvalitní, aby omluvil ostudnou úroveň zbytku hry, aby ji dohrál. Já bych byl ve všem trochu smířlivější. Nepovažoval bych Inqusitora za 2. nejlepší příběh, co jsem hrál, ale zároveň bych nebyl úplně tak strašně přísný na ty ostatní aspekty. Ano, ty chyby jsou hloupé a zbytečné, přesto mě ale vlastně soubojový systém bavil. Obtížnost mi nepřišla až tak vysoká, ale je to asi tím, že jsem hrál za střelce, což jsem hodně vychytal, protože střelci takřka neubývá stamina a neničí se mu výstroj + jsem se snažil maximálně využívat možnosti hry pro zlepšení mých vlastností (zodpovědné hledání čertových kořenů a mohutné skupování magických skříněk). Rozčiloval jsem se relativně hodně, ale u jiných her klidně ještě mnohem více. Nenarazil jsem na bug, který by znemožňoval dokončit quest, čili jsem hru zakončil s prázdným quest logem, což je krásné.

Nakonec se samozřejmě hlásí i vlastenectví a soucit s autory. Dělali hru snad déle než Duke Nukem Forever, je ze hry cítit neobyklý zápal pro věc a nadšenectví. Je to neuvěřitelné, že u nás vznikla takhle mohutná a pořád vlastně kvalitní záležitost, která zůstala takřka nepovšimutá. Je to žánr, který u nás hraje velká spousta hardcore srdcařů (mnohem víc než nějaké adventůry typu Polda), ale tito srdcaři jsou zároveň hodně nároční.

Za mě celkově spokojenost. Hru bych doporučil ale takřka výhradně lidem jako jsem já, takže de facto adventuristům, co hodně akcentují příběh a rozhovory, ale zároveň se nenechají odradit samotným složitým gameplayem, co po nich chce hbité prsty a velkou dávku trpělivosti. Pro RPG hráče, co se vyžívají v systémech hry a bojích, si troufám odhadovat, že to moc není.
+34
  • PC 90
Inquisitor je podle mě velmi nedoceněná hra ze staré školy. Ano grafika není nic extra, přesto má své kouzlo. Postavy nejsou dabované, ale dialogy jsou skvěle napsané, takže jsem hltal každé slovo. Nejsilnější stránkou hry je však příběh, plný dějových zvratů, ve kterém nic není jak se na první pohle zdá. Ve službách inkvizice vedete vyšetřování proti kacířům a nic se nevyrovná pocitu jako když po dlouhém vyšetřování a vyslýchání na mučidlech, můžete konečně pod hříšníkem podpálit hranici.

Hra, hlavně z počátku než si přivyknete, je poměrně obtížná a v některých lokacích může být až frustrující. Hrál jsem za kněze a na poprvé jsem hru ani nedohrál. Pokud hře ale dáte šanci, zabaví na mnoho hodin.

Inquisitor místo vymakané grafiky nabízí parádní a napínavý příběh u kterého se fanoušci starších rpg titulů jako Baldurs Gate rozhodně nudit nebudou.

Pro: příběh plný dějových zvratů, dialogy, atmosféra

Proti: poměrně vysoká obtížnost i na nejlehčí úroveň

+33
  • PC 80
Přestože zlatá doba izometrických RPG skončila již téměř před 10 lety, stále na některé z nich velké množství hráčů vzpomíná jako na nejlepší hry všech dob. Někteří z nich (včetně mě) je pak hrají dodnes. Je proto s podivem, že když v roce 2009 vyjde hra, která svým zpracováním zamrzla někde v roce 1999 mezi Baldurs Gate a Arcanem, tak projde hráčskou obcí bez většího zájmu.

Svou roli jistě sehrály většinou průměrné recenze a extrémní zabugovanost v době vydání, ale zabugovaná byla a jsou snad RPG všechna, tak kde je problém? Inquisitora jsem hrál kolem patche 1.05 a zas tak hrozně zabugovaný mi rozhodně nepřišel. Poslední patch má dnes hodnotu 1.1 a úspěšnému dohrání by tak nikomu už nemělo nic bránit.

Zvlášť když Inquisitor svou vysokou kvalitou za dohrání určitě stojí. Nejsilnější stránkou hry je bezpochyby příběh, který se svou zajímavostí a celkovou propracovaností může směle rovnat starším klasikám. Dokonce bych řekl, že je svou myšlenkovou hloubkou i v mnohém předčí. Způsob pronikání do temného světa středověké inkvizice a odhalování kacířů provozujících zapovězené pekelné rituály je téměř detektivní činností, která nemá v RPG obdoby. Grafické zpracování je sice zastaralé, ale protože je ručně kreslené, tak je každá lokace zpracována velmi detailně a ponurou středověkou atmosféru se jim podařilo zachytit na jedničku.

Kromě postupně vyprávěného příběhu jsou nedílnou součástí Inquisitora i souboje s nepřáteli, kterých však bylo v určitých fázích hry na můj vkus až příliš mnoho. Jakoby se autoři nemohli rozhodnout jestli chtějí udělat hutné příběhové RPG nebo nekonečný klikfest ve stylu Diabla. Zvlášť v momentech, kdy se mi podařilo nalézt klíčové informace a byl jsem zvědavý na další vývoj hlavní dějové linky, mě zdlouhavé probíjení se přes několik pater dungeonu dokázalo pěkně otrávit.

Napínavý, spletitý a skvěle gradující příběh mě však i přesto u Inquisitora dokázal udržet na několik desítek hodin a nebýt několika desítek drobností, na které jsem si až do konce hry nezvykl, bylo by hodnocení ještě vyšší.
+31