Komentář se vztahuje jen na multiplayer a jen k povolání support (single jsem nehrál, k coopu jsem se ještě nerozhoupal, ostatní povolání v multiplayeru znám jen skrze hledáček na kulometu).

Jak tento komentář pojmout? Čekal jsem na BF3 téměř jako na smilování boží. Čekání trvalo celou věčnost. A najednou je "třetí" Battlefield tady. Nezasažen zkušeností s Bad Company 1/2 jsem se vrhl v betě na bojiště a záhy jsem si oblíbil povolání support. Nejdříve jsem dostával nakládačku, tak jsem se stáhl z kontaktní vzdálenosti do kemperských pozicí. Pak jsem zjistil, že můžu házet spoluhráčům náboje, a že kempit se dá i s výhledem na MCOM stanice (v módu rush), čímž pomáhám spoluhráčům je obsadit. Pak jsem zjistil, že když vyčistím okolí MCOM, můžu k němu doběhnout a zabrat ho. Pak jsem zjistil, že k němu můžu položit claymore (protipěchotní minu) nebo C4. Po několika desítkách hodin kempení jsem získal na bojišti větší jistotu. Zjistil jsem, že k jednomu místu se dá běžet oklikou, a že stačí co pár sekund kontrolovat pole před sebou přes IRNV hledí. Pak přišly na řadu mapy s vozidly, a zase jsem se propadal do druhé poloviny žebříčku. Stačilo ale chvilku ty mapy hrát, seznámit se s nimi, a ejhle, vyloupla se místa, na kterých se dá bezpečně zalehnout, cestičky, po kterých se dá dobře probíhat bez toho, aby vás někdo hned sejmul. Chvíli jsem měl pocit, že tohle je vše co mi může hra za supporta nabídnout.

Jenže stačilo zajít na LAMA server, přidat se do squadu, běhat se squadem a spawnovat do něj, a během pár minut ze mně hra udělala leadera squadu. Nejsilnějším spojencem leadera squadu je tlačítko Q, kterým označíte squadu místo, kam má útočit, nebo kde bránit a myšlenka, že když jste jediní ze squadu naživu, je lepší chvíli počkat, než na vás zase postupně mrtví lidi ze squadu naspawnují. Pak se to obsazuje! Pak se to běhá po mapě, pořád je komu dávat ammo, pak je vidět týmová spolupráce - engeneer zlikviduje tank, medik healuje nebo zvedá mrtvé členy squadu, support jim hází ammo a na pointu (v conquestu) si najde místo trochu stranou, odkud může chránit zbytek squadu.

O Mortaru nemá smysl psát, je nutné to prožít (před patchem to luxování nepřátel bylo ještě intenzivnější). Pokud beru Mortar, většinou opouštím tým (k čemu bych jim byl), a hraju chvilku sám.

Nejraději mám v uzavřených prostorech claymores, ale po Reitakově vzoru (1277 C4 kills! see here) přicházím na chuť i ničení tanků s C4. I když on jde s C4 na všechno, snad i na frontální útok nepřátel :-).

Oblíbené vybavení:
- kulomet M60E4 s bipodem, rozšířeným zásobníkem a IRNV scope (po patchi měním zatím za RDS scope)
- claymores/C4
- squad suppression perk nebo perk na granáty
- G18 supp. na blízko

Nejoblíbenější mapa:
Momentálně asi Seine crossing (Přechod přes Seinu) - mapa je jako dělaná pro 32-48 hráčů, uličky lemované vysokými domy s možností střílet z oken z 1. nebo 2. patra (a bránit schody pomocí claymores). Je to výborná mapa na Conquest, občas se ale zvrhne v Mortarové šílenství. Je tam jen jeden tank a jedno Humvee na straně každého týmu - gameplay tudíž hodně připomíná Strike at Karkand (Útok na Karkand). Squad gameplay je zde velmi silná, protože každý tým má 3 cesty jak se dostat k řece uprostřed mapy a přes tu řeku vedou 3 mosty. Nechráněná řeka se dá navíc rychle přeplavat ke vlajce, která je nejblíž u enemy báze. Support si na této mapě užije hodně srandy :-)

Nyní se těším na Karkand a Wake Island.
Kdo se chcete přidat do naší supportí čety, můžete (Czech Support Elite). Podmínky vstupu na Battlelogu. Můj BF3 nick: misaCZE

Dohráno na jeden zátah (online coop na hard + všechny challenge aspoň na 2** ze 3). Bezprostřední pocit po dohrání hry - něco tomu chybí. Fajn nápad s customizací postavy během hry, slušná paleta zbraní (u zbraní chybí popisky - proč?) a jejich vylepšení (zaměřovače, zásobníky apod.) - to jsou hlavní plusy hry. Bohužel s většinou zbraní se nedá střílet přesně a tak vám zbudou na výběr jen dvě - tři s vysokou acccuracy.

Mapy - jsou vlastně příběhem vymezené lokace s pevně stanovenými úkoly. Některé mapy jsou lepší, jiné jsou slabší, aspoň jedna je nadesignovaná tak špatně, že lze zabránit nepřátelskému týmu aby vůbec mohl opustit bázi. Dobrá zpráva je, že ty lepší mapy (úrovně) se dají hrát několikrát aniž by začaly nudit.

Smart systém občas zafunguje tak, že místo oběhnutí patníku se na něj drápete abyste z něj mohli nakonec... seskočit.

Kampaň je rozdělena na část za ochranku Arku a za rebely (asi na totožných úrovních s opačnými úkoly), a já jsem si po celou dobu hry nebyl jistý, jestli hraju proti botům nebo lidem (TAB zobrazí jména ... botů). Je to tak, online kampaň je vlastně jen coop kampaň pro 8 hráčů s nastavitelnou obtížností botů. Přes jasnou proklamaci na stránce hry ve steamu, že kampaň bude možné hrát i ve versus módu, je to možné (nevyzkoušeno) prý jen ve freeplay módu pro zvolenou mapu (nikoliv celou kampaň). Tj. kampaň lze hrát buď jako singleplayer nebo online coop, a multiplayer jsou vlastně jen jednotlivé mapy z kampaně. Zklamání.

A jak se to hraje? Online coop trošku více lagoval, na jedné mapě neustále vypadával zvuk (takže se cca 15 minut hraje bez zvuku .-). Gameplay je solidní, pocitově trochu jako z TF2 a trochu jako z COD:MW2. Bohužel 4 povolání (medic, inženýr, voják, operative = něco jako spy) se hrajou úplně stejně (mají stejné zbraně), pouze v detailech jimi můžete ovlivnit probíhající boj (voják má molotovy navíc ke standardním granátům a může spoluhráčům i sobě doplňovat munici, inženýr může postavit turret + dává buff na damage, medic padlým háže injekce aby se mohli oživit + buff na health, operative se asi umí maskovat za protihráče ale jestli to po prvním zásahu zmizí nebo ne nevím + vidí miny protivníka) a pro každého z nich je ve hře nějaký typ objective = úkolu:
- eskort pomalu se pohybující NPC osoby nebo NPC buldozeru .-) po delší trase za nepřátelské palby (úkol splnitelný bez ohledu na povolání)
- eskort spojky - spoluhráče - s důležitými listinami (úkol splnitelný bez ohledu na povolání)
- zničení vrat/stěny (voják)
- hacknutí počítače (operative)
- otevření zámku (inženýr)

Souboj vypadá tak, že jeden tým plní úkoly a druhý tým se jim je snaží překazit.

Kromě kampaně jsou v Brinku ještě challenges rozdělené do tří úrovní obtížnosti (*/**/***), jejichž úkolem je vás naučit základům hry, a po kterých se vám odemkne nezanedbatelné množství zbraní, jejich upgradů a oblečení...

Mám z té hry rozporuplné pocity (to se často do recek píše .-) a odhadoval bych její hodnotu v době vydání na 29.99. Tj. 20éček jsem vyhodil oknem. Asi tak.

EDIT:
Proklikal jsem se k multiplayeru (schováno v menu pod freeplay - search) a není to až tak zlé. Hra má velmi dobrý server browser s možností uložit servery mezi oblíbené. Hraje se na mapách z kampaně. Buď lze hrát v módech kampaň nebo stopwatch (opakování stejné mapy při střídání stran, tým s lepším časem danou mapu vyhrává), a lze měnit různé parametry hry (friendly fire atd.) nebo ponechat na standardním nastavení. K multiplayeru mám tedy jen jednu výtku - mapy jsou přesně takové, jaké je už znáte z kampaně.

EDIT 2011-05-17:
Tak definitivně potvrzuji, že kampaň lze hrát i v multiplayeru, absence zvuku na jedné z map ještě nebyla opravena + je tam řada jiných bugů (z anglických textů na obrazovce se po určité době hraní stává směsice prapodivných znaků, po alt tabování do firefoxu po chvíli hra spadne). Doporučil bych s koupí počkat na nějakou slevovou akci, a pak si jí zahrát - určitě má co nabídnout, ale především ten otravný sound bug je těžkou zkousnutelný. Otázka je, jestli později bude mít hra ještě dostatek hráčů... odhaduji že půl roku určitě, rok možná, ale dál?

Podíváte-li se na Metacritic.com na nejlepší PC hry všech dob dle Metascore, najdete mezi prvními pěti hrami čtyři kousky od Valve. A Portal 2 je 4 dny po vydání jednou z nich. Není proto divu, že Valve uvádí Metascore na kartách her ve Steamu... co to ale JEŠTĚ znamená? Že herní žurnalisté mají rádi chytré hry od Valve.

Zatímco vrcholila éra tupých mimozemských stříleček plných slizu, Valve přineslo hráčům sterilní, šedý, ponurý a inteligentní Half Life. Když si bušilo Crysis a COD Modern Warfare do prsou a stavěly na odiv jak super vážně se berou, přišlo Valve s noblesní komediální kravinou Team Fortress 2. Left 4 Dead vydané o rok později se opět nepodobalo ničemu, co Valve vytvořilo předtím (jejich společným rysem byl jen vtip a preciznost). Mezitím největší konkurenti v branži lpěli na svých osvědčených značkách a postupech a snažili se vyrobit ještě hloupější díly svých již tak dostatečně hloupých her. Valve UMÍ udělat druhé díly her. Half Life 1 & 2, CS & CS Source, Team Fortress Classic & 2, Left 4 Dead 1 & 2, Portal 1 & 2 - toho jsou důkazem.

Je paradoxem, jak druhé díly filmů málokdy dosáhnou kvalit originálu. U Valve platí, že druhé díly her se prvním dílům vyrovnávají a dokonce je předčí. To se jim to panečku vyvíjí, když mají peníze. Valve má neskutečně velké příjmy ze svého online obchodu s hrami - Steamu. 50-70% digitálně distribuovaných her je distribuováno přes Steam, kolik je to procent z celkového počtu her prodaných na platformě PC ale Valve nechce sdělovat veřejnosti. Nechuť Valve k sdílení prodejních statistik ze Steamu pravidelně vyúsťuje ve zkreslené zprávy o prodejnosti her, podle kterých je na konzolích prodáno 5-10x více her než na PC. Můžeme se jen domnívat, že včetně statistik z digitální distribuce by PC her mohla být prodána 1/3. Tedy bok po boku s PS3 a xBox360. Dobře, Valve umí vydělávat peníze, má skvělé finanční zázemí, kde však čerpá své originální nápady? Ať se to zdá sebešílenější, odpověď nám může poskytnout právě hraní Portal 2.

GLaDOS vládnoucí komplexu Aperture Science v pozici maniakální testovací řídící jednotky je jako Valve experimentující skrze Steam s peněženkami registrovaných uživatelů. Původně přátelský Wheatley, nápomocný a trochu praštěný robot, se jako "vždy-na-straně-hráčů-stojící" image Valve proměňuje v GlaDOS 2.0. Chell - hráč - hraje sama sebe. Jako subjekt testů, sám z vlastní vůle a rád, přijímá výzvy nových a nových zkoušek, a chroptíce nadšením, obklopen iluzí vítězství, je stále přesně tam, kde jej GLaDOS nebo GLaDOS ve verzi 2.0 (Wheatley) chce mít - vítězí a hraje dál. Dál akceptuje nové a nové zkoušky. Přesně jako registrovaný uživatel na Steamu obklopený nabídkami na nové úžasné čepice do Team Fortress 2 (pack skvělých čepic jen za 34euro - no nekupte to!). Zdá se, že Valve našlo zlatou žílu, narazilo kouzelný soudek piva, našlo slabé místo hráčů her. Hýří nápady a invencemi, umí překvapit. Umí udělat nejlepší hru roku. A jako GLaDOSce a Wheatleymu jim testovací subjekty nadšeně lezou do nových a nových pastí.

Es kommt der Tag, Valve!

-- 17.3.2011, cca v polovině hry, hard
Má druhý díl jednodušší herní mechanismy oproti jedničce? Rozhodně. Zjednodušený systém rozhovorů (z popisků nejde 100% odhadnout na co se vlastně zeptáte), chybějící tlačítko pro rychlé označení celé party, málo variabilní herní prostředí, chybějící možnost pohybu po mapě herního světa.. to může potenciálního hráče od hry odrazovat, nicméně po vyjmenování některých negativ je slušností zmínit i některá pozitiva.

Co třeba minimální počet náhodných encounterů (náhodných soubojů) a jejich úplná absence při přesouvání se mezi různými lokacemi na mapě (k čemu jinému byl v jedničce pohyb po mapě světa než kvůli náhodným soubojům?), vyladěný bojový systém (okamžité reakce postav na příkazy), souboje netrvající věčnost. Paradoxně rychlejší souboje (někteří to nazývají zaměřením hry na akčnost) umožňují hře soustředit se na questy a příběh. Jejich originalitu nechám stranou až do okamžiku kdy hru dohraju celou (teď prozradím jen, že v první polovině hry jsou asi 3 questy které bych označil za vynikající, zbytek je takový ten obvyklý průměr) a uvidím příběh v celé jeho šíři (nebo úzkosti .-), nicméně odklon od náhodných soubojů ve vás může zanechat pocit, že nehrajete hardcore RPG ale jakýsi mix adventury a RPG, a to já osobně nepovažuji za negativum.

V instruktážním levelu se dozvíte, jak hrát za Assaulta, a pak můžete jít do singleplayeru (pozn.: nevyzkoušel jsem) nebo multiuplayeru pro max 12 hráčů (2 týmy po 6). Skupinová hra trpí podobnými neduhy jako Metal Drift, tedy např. tím, že mezi jednotlivými herními koly je zdlouhavá, asi 2min. trvající pauza, také menu a lobby nepůsobí zcela áčkovým dojmem. Samotná gameplay je také podobná, hrajete na hřišti, snažíte se dostat na území cizýho týmu a zničit (střelbou) tzv. moneyball neboli energetickou kouli umístěnou v srdci území nepřátelského týmu. Po pevně daných drahách pak z vaší části hřiště kráčí skupinky různých botů (ty se objevují pravidleně a nekontrolovaně a vaše postava může za 100$ přivolat jednoho speciálního + na závěr se objevují větší a silnější), a po hřišti jsou rozmístěná stanoviště pro vybudování obranných věží (lze za peníze vybudovat a 2x upgradovat). Váš tým se snaží (s podporou botů) probojovat k nepřátelskému moneyballu, cestou ničí nepřátelské boty (padají z nich po zabití peníze), protihráče (také z nich padají peníze), obranné věže (také z nich padají peníze)a snaží se zničit moneyball. Za peníze lze upgradovat (3x) i 4 vlastnosti postavy, jako např. zvýšená regenerace zdraví v boji, silnější útok apod. Jde tedy o jakousi fps se systémem nákupů. Oproti zmíněnému TF2 se hraje ve futuristických arénách, stavět obranné věže a přivolávat speciální boty můžou všechny typy postav. To je spíš nevýhoda, mizí totiž vyhraněnost gameplay za jednotlivé postavy, kterou měla (alespoň v počátku) TF2. Celkově je multiplayer spíše nepřehledný, nicméně svým způsobem zábavný.

Singleplayer vypadá na zajímavou Tower Defence záležitost, která ale asi brzy přestane bavit.

„Sam vystupuje z lodi a jednou rukou si přidržuje klobouk, aby mu neuletěl. Přes rameno má přehozenou sportovní tašku. Kostým si vybral pěkný. Rozhlíží se. Iontové motory pořád burácí a zvedají kolem postavy mračno prachu. Jeho plášť vlaje odlétajícímu stroji na pozdrav, pilot mu ale nezamával.“

Komentátor Jeff se cítil velmi dobře. Komentovat toho charismatického chlapíka bude jedna radost. Až bude umírat, střihne mu takovou upřímnou soustrast, že rozpláče všechny ženský u televize, a možná i pár chlapů. Odložil mikrofon, napil se vychlazeného pomerančového džusu a podíval se na monitor s čísly naznačujícími sledovanost dnešního pořadu. Čísla byla dobrá. Šéfovi popíjejícímu kafe za skleněnou stěnou ukázal palec a ten jeho gesto opětoval. Uvelebil se v křesle a zrak opět upřel na stěnu před sebou. S kremrolí v jedné ruce, druhou ruku na ovládacím panelu po paměti prošel všechny kamery v okruhu pěti kilometrů a přepnul hlavní screen na dvojku. Pódium bylo připraveno. Show mohla začít. Nasadil si mikrofon. Do spánků jej netlačil.

„Řev motorů vystřídalo ticho“, suše okomentoval předchozí půlminutu. Pak soustředěným hlasem pokračoval. „Prach se už z větší části usadil. Sam má rozloženo na zemi několik zbraní, a jsou to pěkné kousky přátelé, dnes se máme na co těšit.“

Jeden samopal s bubnovým zásobníkem jako z dvacátého století, kompletně renovovaný a upravený pro boj v jedenadvacátém století. Pořád starožitnost. K tomu tři zásobníky, každý kdysi byl jen na 70 nábojů, dnes to máme zaokrouhlené na 700, to je dvacet jedna stovek nábojů. Kadence jen 600 ran za minutu, no to si snad dělají srandu. To můžu rovnou zahodit. Dva paprskové Mausery C/12 reedice 2090, pistole tak akorát do první světové války, na co mi bude, že mají nekonečně mnoho ran, když tím na 100 metrů netrefím ani veverku? Útočná puška Heckler & Koch G79 s automatickým zaměřovacím systémem, účinný dostřel 1300 metrů, jehlové náboje a deset zásobníků po 1000 nábojích. To zaměřování je tam snad jen proto, aby překáželo ve výhledu. Zkusím si ho urvat a použít na jeden z Mauserů. Ale jinak slušná zbraň do začátku. Co tu je dál? Ruční granátomet Brunswick se sníženou kadencí jeden výstřel za sekundu? Ničivá síla je to pěkná a ty tenké plátky dokážou udělat pěknou paseku. Kolik že jich tu je, stopadesát? Budou se hodit. Dvacet injekcí, tři stimul packy a ta velká placatá kráva na dně má bejt jako co?

„Sam rozbaluje svůj speciální balíček. Konečně se blíží chvíle, kdy všichni uvidíme, co jsme vybrali našemu dnešnímu soutěžícímu na škádlení splašených býků. Ano, přátelé, nevím jak vy, ale já bych to přivítal potleskem, je to…“

Co to doprdele je? Vystřelovač dělových koulí na patnáct nábojů. Kde jsou atomovky?

„..metač dělových koulí! Připomínám, abyste nezapomněli hlasovat pro svou oblíbenou ultimativní zbraň i v příštím kole. Můžete volat nonstop 911-911-911. Pouze 15 kreditů za minutu. A teď prosím ten potlesk.“

Sebral jsem tu hromádku neštěstí, Mausery na lítka, metač kulí v tašce jsem si hodil přes rameno, útočnou pušku a granátomet jsem zasunul křížem do držáků na zádech, samopal do ruky. Ten půjde pryč jako první. Zásobníky na hruď. Poslední dobou jsem trochu zhubnul, takže se těch pár zbraní pod mým pláštěm ztratilo jako nic a na pohled mi vylepšovaly mi figuru. Zakřenil jsem se do kamery na příletovém stanovišti a botou jsem ji zašlápl do země. Jen ať se páni technici podívají, co to tu mají za krásnou planetu. Šlechtěná zvěř, Safari. No to jsem zvědavej, jestli reklamy nelhaly.

Jdu na to.

Zkusmo jsem se proběhl. Má pohyblivost byla překvapivě dobrá, jen taška mně trochu řezala do ramene. Tušil jsem však, že se to brzy změní. Než jsem došel na vrchol kopce, uviděl jsem prvního Lampýra. Lampýr, to je taková vychrtlá masožravá koza nabíhající na své oběti obvykle ve stádech. Zvedl hlavu a zavětřil. Pak zaržál, postavil se na zadní a rozeběhl se ke mně. Přepnul jsem si palcem na palbu krátkou dávkou a z čtyřiceti metrů jsem Lampýra trojicí ran sejmul. Čistý zásah do hlavy. Nezačíná to věru zle.

Pak jsem je uslyšel a uviděl vzápětí. Po pravé straně se zpoza kopce vynořila splašená tlupa občanů běžících k dobrákovi rozdávajícímu pětikoruny. Akorát že to nebyli občané a já nejsem dobrák, co má pětikoruny na rozdávání. Bylo jich deset, proto jsem je kropil dobrých deset vteřin, poslední z nich se mokrým rozpáleným krvavým čumákem zaryl do země až u mých nohou. Odstrčil jsem mu hlavu špičkou boty stranou. Vypadala hnusněji, než jsem si myslel. Od rozežhavené hlavně samopalu stoupal malý proužek dýmu.

„A náš dobrovolník tentokrát předvedl krásnou práci s puškou. Vážení diváci, viděli jste hvězdný nástup na scénu v podání Sama. Vyjádřete své uznání skvělému začátku Sama na čísle 911-911-917. Jedna minuta hovoru je jen za třicet kreditů.“

Půjdu tudy dolů až k tomu údolí tam dole. Měly by tam bejt nějaký budovy, zkusím se tam probojovat k hlavnímu skladu munice a pak sebou hodím do chráněného tábora za řekou. Mapu jsem si prostudoval už v hadraplánu, takže proč se zdržovat a alou dolů z kopce. Doslova jsem se brodil těmi páchnoucími mrtvolami Lampýrů. Jedna koza se ještě zmítala v křečích, tak jsem jí ulehčil od trápení ranou do hlavy. Nejsem přece žádný neznaboh. V ten okamžik na mně zprava vyrazila další dvě stáda Lampýrů o víc než padesáti kusech. Že by je rozhořčilo moje projevené milosrdenství? Byli sotva dvacet metrů ode mě. Běžel jsem a pálil jsem do nejbližších od boku. Kulky trhaly běžící Lampýry na kusy, ale bylo jich tolik, že jsem musel uskočit stranou do kotoulu. Další dávka od boku do zvířecího těla. Nevypadalo to dobře. Půl stáda jsem sice vyřídil, ale druhá polovina se spojila s druhým stádem a už byli skoro u mě. Den ještě pořádně nezačal a už si musím píchnout stimpack, povzdechl jsem si, když jsem si skrze kalhoty drtil do stehna obsah žluté injekce. Celým těla mi projela kratičká křeč. Pak mně první z velké skupiny Lampýrů nabral na rohy. Neodletěl jsem ale. Jen jsem té smrtící ráně zlehka nastavil ruce, zachytil jsem do nich jeho hlavu a otočil jsem jí tak, aby si Lampýr uviděl na záda. Kinetická energie jeho mrtvé tělo hnala stále kupředu. Mnou mrštila trochu stranou, po kotoulu jsem vytáhl zpoza zad granátomet, a než skupina Lampýrů řítící se na mně mohla říci švec, expodovala mezi nimi ohlušující rána a kolem mě prolétaly desítky vnitřností, končetin a kusy ochlupených trupů. Pro jistotu jsem to mračno puchu ještě pokropil dávkou ze samopalu. Přeživší Lampýři běsnící kolem mně klesali k zemi jako bych byl hodný skřítek, který jim posílá polibky na dobrou noc. Pro tyto příležitosti se hodí mít dlouhý plášť a klobouk. Všechno to svinstvo steče po nich na zem. Vydal jsem se rychlým krokem do údolí.

„Právě jste byli svědky neuvěřitelného… nadšení našeho soutěžícího, který se ubránil hrozbě splašených Lampýrů.“, zněla do éteru oficiální verze. „Houstone, máme problém“, zběsilými posunky naznačoval komentátor na šéfa za sklem, když vypínal mikrofon. Ve skleněné stěně se otevřely skleněné dveře a do vysílací místnosti vstoupil malý zavalitý šéf, kafíčko v ruce měl již téměř dopité. „Šéfe, ten chlap zmasakroval dvě stáda Lampýrů“. Chvíli bylo ticho. „Cože?“, zbrunátněl šéf, „celý dvě stáda? To je o polovinu víc než kolik jsem chtěl letos odepsat.“, zatvářil se otráveně. Z jeho buldočí tváře bylo poznat, jak usilovně přemýšlí. Pak do přístroje integrovaného do zápěstí naťukal šestimístný autorizační kód a do dlaně řekl, „Vasile, jsi to ty? Pusťte mu tam nějaké býčky, však natáhne brka. Ne, digitálně upravovat nebudem. Kdyžtak ad hoc.“ Komentátor kývl na znamení, že rozumí, posadil se zpátky do křesla a jal se popisovat dál, s jakou úžasnou obratností Sam sestupuje do údolí.

Prvního bych si nevšimnul, kdyby tolik nedupal. Byla to až abnormálně veliká hrouda masa, které se řítila směrem ke mně, tak velká, že bych ji byl ochoten považovat za utržený balvan valící se vzhůru do kopce spíše než za nějaké zvíře, pouze kdyby tolik nedupala. Ta hora masa byla osmdesát metrů daleko. Natáhl jsem před sebe levou ruku s granátometem a vystřelil jsem jí v ústrety dáreček na přivítanou. Tihle bojovní býčci jsou šlechtění nějakým metalurgickým procesem tak dlouho, že se z nich stanou skoro nezničitelní protivníci. Svaly mají jako ze železa, nadopovaní jsou smrtelně nebezpeční. Tenhle očividně něčím nadopován byl. Granát explodoval nárazem do míst, kde mohla mít pohybující se hora masa hlavu. Z prašného oblaku mi v ústrety dupal dál – býček. Šedesát metrů, druhá rána. Trochu zvolnil, ale pořád se ke mně hnal. Třetí rána ho zastavila, klekl si na přední nohy a sesul se k zemi padesát metrů daleko. Hlasitě funěl. Chtě nechtě, musel jsem jeho houževnatost obdivovat. Vykročil jsem k němu a z dvaceti metrů jsem mu dal ránu z milosti. Blíž jsem se odvážil, až když přestal projevovat nejmenší známky pohybu.

V tom se mi zezadu do ramene zakouslo něco ostrého. Otočil jsem se a pokrčil v kolenou. To mi možná zachránilo život. Ani ne půl samopalu nade mnou se třepotal ve vzduchu jakýsi archaický pták, pterodaktyl nebo něco podobného, a snažil se mně rozsápat. Nechápavě jsem na něj zíral. Pak párkrát mávnul křídly, udělal ve vzduchu otočku a ze zobáku na mně vypustil modrou zářící kouli. Jakoby nesl v zobáku koudel politou směsí kyseliny borité, chloridu měďného a lithiumchloridu a plival ji na potkání. Modrá střela se blížila, čili jsem skočil stranou. Zároveň jsem pohotově dávkou pocuchal dotěrnému ptákoživelníkovi jedno křídlo. Ohlédl jsem se přes rameno, modrá koule byla opět skoro u mě. Cože? Tepelně naváděná magie nebo co je to? V hodinách biologie jsem na toto téma chyběl, to bylo jisté. Střelil jsem po ní ze samopalu a koule se rozprskla ve vzduchu. Najednou byla pryč. Pustil jsem to z hlavy a stěžujícímu si pterodaktylovi jsem definitivně zavřel zobák dávkou. Z ramene mi crčel pramínek krve. Na stimpacku je dobré i to, že vám nějaký ten škrábanec nevadí.

Rozeběhl jsem se z kopce dolů. Stimpack to začal rozjíždět na plné obrátky. A mé okolí kupodivu s ním. Nejdřív jsem zaregistroval další dva býčky běžící mi v ústrety. V běhu jsem je zasypával granátovými střelami. Druhého jsem nechal okolo sebe proběhnout, byl příliš houževnatý a já jsem se s ním nechtěl zdržovat. Za zatáčkou se vynořila úplně jiná obluda. Byl to takový velký pavouk velikosti třípatrové budovy a někoho hledal. Bez ptaní jsem mu zamával dávkou ze samopalu, neškodně se od něj odrazila. Tady to bude chtít něco průraznějšího, hodil jsem si samopal na záda a vzal jsem do ruky útočnou pušku. Poklekl jsem, zacílil jsem, a dávkou jsem pavouka připravil o dvě ze tří nohou, na kterých stál. To už mně musel zaregistrovat, protože z jeho pusy (nebo to byla hlaveň?) vyšlehly dvě regulérní rakety a pokusily se ze mě vyrobit omáčku do svíčkové. Opět mi pomohl obyčejný skok stranou. Unisono výbuch raket v místě, kde jsem před okamžikem stál, mne odhodil o dobrých dvacet metrů šikmo zpátky. To už se mi stimpack nestimpack trochu podlamovala kolena. Další dávkou jsem pavoukorobota vyřadil z provozu. Ulehčeně jsem si oddechl. V ten okamžik mne ze zadu nabral na rohy poraněný býček, kterého jsem před okamžikem nechal proběhnout kolem sebe. Buď se mi snažil usnadnit cestu dolů do údolí, nebo mne chtěl jen povozit, buď jak buď zkrátil mi cestu o dobrých padesát metrů. Takové rodeo jsem si nestřihnul už drahná léta. Škoda že přestal běžet, když jsem mu, zaklíněn do jeho rohů, útočnou puškou střílel do ucha jednu salvu za druhou. Muselo to být nepřeslechnutelné.

Vyplivl jsem směs drnů a vlastní i cizí krve a píchnul jsem si zdravotní injekci. Cítil jsem se opět plný sil, jako bych byl právě vypraný v Perwolu. Už jsem byl skoro pod kopcem. Před očima se mi otevřel výhled na krásné údolí s několika budovami na protější straně, asi tři kilometry daleko. To údolí mělo jedinou chybu, nebyl jsem v něm sám. Nad údolím se vlnily celé rodiny různobarevných pterodaktylů, pásla se na něm celá stáda býčků, v jedné části stála skupina pavouků kamarádů a konverzovala. Co mně ale doopravdy zaujalo, byl velký červený démon hovící si na terásce uprostřed údolí a několik lávových obrů, kolíbajících se ze strany na stranu, tu tady, tu tam. Vpíjel jsem se pohledem do monstrózního démonova těla. Jo to jsem se díval přes mířidlo pušky, to jsem zapomněl říct. Nevím, jak jinak popsat jeho vzhled než slovy velký, červený, otáčející se, na mně. Celá ta masa tvorů v údolí, mírumilovně spolu koexistujících se na okamžik zastavila a pak se pod jediným démonovým výkřikem, který jsem na tu dálku neslyšel, splašeně pohnula. Směrem ke mně.

Preventivně jsem si do těla píchnul druhý stimpack a tři zdravotní injekce. Cítil jsem sílu dosud nepoznanou. Mohl jsem náhle hory přenášet. Mé vědomí bylo dokonale čisté. Poklekl jsem, zacílil jsem, přimhouřil jsem oči a sestřelil jsem útočnou puškou z nebe během dvaceti sekund dobrých 70 pterodaktylů, které jsem viděl vznášet se ve vzduchu v dálce, nejmíň kilometr za účinným dostřelem pušky. Celá ta masa tvorů blížících se ke mně mohla za tu dobu urazit asi 500 metrů. Pořád byly ale víc než kilometr daleko.

Shodil jsem z ramene tašku a vytáhl jsem z ní metač kulí. Teď přišel jejich okamžik. Vím, atomovka to není, ale slyšel jsem, že dobře odpálené kule mohou nadělat také pořádnou paseku. Kule jsem položil před sebe na zem a první z nich jsem vložil do metače. Počkal jsem trpělivě, až se stádo dostane do přijatelné vzdálenosti a vmetl jsem mu vstříc první kuli. Nečekal jsem na zhodnocení ničivého účinku ve zvířeně, a vysázel jsem jim v ústrety šest dalších, jako v Sarajevu. Pak jsem vyčkával. Nejprve kule neměly ani 15 centimetrů v průměru, po vystřelení však nabyly na objemu, a po několika vteřinách se jejich velikost ustálila na dvou a půl metrech v průměru. Takto se kule valily směrem k obrovskému stádu plnému nejrozmanitějších tvorů. To už kolem mě prolétávaly první rakety. Naštěstí pavouci nedokázali na dálku dobře mířit, zkrátka břídilové. První koule narazila do stáda býčků v čele celého procesí. Ten první býk se jí ani nesnažil uhnout z cesty. Koule, ač nebyla ani trochu ostrá, jej rozpůlila vedví a valila se dál. Jakoby hledala správný okamžik k detonaci, explodovala až když byla padesát metrů zanořená ve stádu. To co výbuch udělal s okolními zvířaty, bylo k neuvěření. Prostě zmizely v ohnivé výhni. Celé stádo bylo náhle pryč. Začínal jsem věřit, že dnes neumřu. Další a další koule pronikaly do valící se zvířeny a vybuchovaly. „Přes kulové peklo neprošlo tenkrát jediné zvíře,“ pravil jsem na tiskovce. „No a pak jsem se probojoval přes démona, doplnil jsem si munici ve skladu a schoval jsem se v zabezpečeném táboře. Co víc byste chtěli slyšet?“

Otázka zůstala bez odpovědi.

V jedničce (MI1SE) vypadal Guybrush jako mazánek, tady už má strniště a delší vlasy a v novém úboru vypadá konečně jako pirát. Porovnám-li grafiku obou speciálních edicí, vidím, že styl je stejný, ale ručně kreslená pozadí ve dvojce jsou mnohem bohatší na předměty než u jedničky (MI1SE), ve které řada obrazovek působila poněkud prázdným dojmem. Je to dáno tím, že i původní MI2 toho obsahoval na obrazovkách víc než MI1.

Grafika vypadá velmi pěkně. Co však dělá z MI2SE vyjíměčnou hru je snoubení prvotřídního dabingu s původními vtípky. Ty vtipy doslova ožívají. Neumím se představit, že by Guybrushe měl dabovat někdo jiný než Dominic Armato. Je skvělý, i většina ostatních postav ve hře je zadabována na jedničku. Nechybí intonace, která dovádí některé vtipy k dokonalosti. Třeba slovní hříčka u řezbáře (..woodchuck could chuck..) ale těch ťip ťop zadabovaných vtipů je víc, mnohem víc...

Oproti původní hře ve speciální edici chybí intro (úvodní tanec opic) :(, snad proto že je zkombinované s credits, které by už neplatily. Autoři se asi rozhodli nezatěžovat hráče se zdlouhavými informacemi o tom kdo co vyvíjel na začátku hry, ale to že odkaz na intro neuvedli aspoň v menu trošku zamrzí.

Samotná hra nemá chybu :-). Snad by se dala na Gymnáziích použít i k výuce angličtiny. To co uslyšíte ve hře vám nepoví sebelepší učitel angličtiny, protože by musel perlit jako o život, a stejně by to nezvládl tak hezky jako dabéři v MI2SE.

Ovládání. Podle mně je nové ovládání přívětivější než v MI1SE. Stačí kliknout pravým tlačítkem a pohnout myší a všechny možné akce (+ nějaké navíc :-) pro daný předmět jsou vám k dispozici. Už to není tak old school jako bylo původní ovládání, ale také to nezdržuje, takže si vyberte.

Kdo chce použít nápovědu, může! Odpadá nutnost listování starým Score a pětihodinový zákys pokud jste si Score zapoměli před sedmi měsíci koupit. Ehm, zapomínám, že žijeme ve věku internetu... odpadá nutnost alt+tabování do Firefoxu / není třeba tisknout návod. Nápověda má cca 3 úrovně (nejdřív lehce naznačí, pak napoví a až pak vás vede za ručičku k dalšímu kroku).

Tak už mám DA taky rozehrané, a musím říct že jsem s ním maximálně spokojený. Hra je chytlavější než Oblivion, má perfektní vsuvky v Úniku - např. první setkání s lenivým Démonem bylo skvělé. Jak v úniku čaroděj popisoval svou zoufalost, že se nemůže z úniku dostat, tak to jsem sledoval doslova a do písmene s otevřenou pusou, celý dialog s ním jsem si vychutnal. Sledoval jsem jeho gesta rukou a výraz tváře, hlas, a uneslo mne to tak, že jsem uvěřil, že je skutečně v pasti!

Parádní hratelnost ale není jen o atmosféře, ale i o ovládání, které je s možností zastavovat boj, koncentrovat se na jednoho nepřátelé po druhém celou svou silou, možnost kombinovat kouzla s fyzickými útoky, pasti... velice povedené.

Drobnou výtku bych měl ke grafice, která ani na maximální detaily nevypadá nijak extra. Ale svojí část plní, není špatná, jen si občas všimnete, že textury nejsou detailní.

Pěkné jsou reakce členů družiny jeden na druhého, jejich reakce na vaše rozhodnutí, jejich vstupy do dialogů, na které někdy reagují i questové postavy.

Normální obtížnost jsem brzy shledal příliš snadnou a přepnul jsem si na těžkou, a ani ta není při taktizování v soubojích nějak vyloženě těžká.

Má družina se nyní skládá ze mně - bojovníka Koniáše s dvouručním mečem (bez specializace), golema Shale (vynikající tank), healerky Wynne (udržuje partu na živu a občas přiloží do mlýnku zemětřeseníčko nebo chladová kouzla) a Leliany (otevírá mi truhličky a ostřeluje nepřátele lukem z dálky).

Má oblíbená bojová taktika vypadá následovně: rozdělím družinu, mága a lučištníka ponechám vzadu (např dále v chodbě), válečníka strčím před ně a golema pošlu otevřít dveře. Jak se na něj nahrnou, zabuší pěstmi do země a polovina zdraví většiny nepřátel je v háji. Někdy je předtím zmrazím mágem, když vylézají ze dveří. Potom je jednoho po druhém od nejslabšího k nejsilnějšímu oddělávám (to jsem se naučil v onlinovkách, je to nejrychlejší způsob vyřízení skupiny protivníků), a zmrazuji přitom nadbytečné postavy, a doléčuji zraněné.. Ještě jsem se pořádně nedostal ani k použití pastí, na což si už brousím zuby, plus jsem zjistil, že mágové mohou používat glyfy, to bude boj teprve lahůdkový.

Hra Dragon Age mne mile překvapila a těším se na každý další okamžik, kdy budu zase hrát...

Tak zloděj.. hm, toho jsem hrál snad před 10+ lety, a víte co? Byla to zábava! Hra vyšla na nějakém DVD od Levelu nebo Score s českými titulky, a mně to plánování a realizování loupeží uchvátilo. Nová auta, společníci, větší a větší ambice a jednoduchý příběh. Hra pěkně odsýpala a bavila až do konce. Pak mi nějaký čas chyběla hra podobná jako Zloděj. Nic na onen způsob jsem už mezi strategickými hrami nenašel, ten přístup byl ojedinělý.

Tohle bude krátký komentář.. takže L4D jsem nehrál, ale L4D2 si mně získalo. Co jsem zatím viděl, tak mapy jsou nápadité, každá kampaň je laděná jinak a atmosféru na nich dotváří místy i okolní efekty jako hustý déšť (až vichřice) na Hard Rain, v jedné mapě Dead Center to je zase všudepřítomný kouř z požáru v budově.. Občas vás po vzoru The Parish (znáte z dema) čeká běh k vypínači zvukového signálu nebo dostanete úkol donést připo*ranému majiteli obchodu zamknutému ve svém krytu colu z jeho obchodu odnaproti (problém je v tom že násilné vloupání do obchodu spustí alarm .-). Na konci kampaně Dark Carnival zažijete rockový koncert s nějakými těmi ohňostroji a několika tanky objevujícíme se s vlnami zombíků. Ze zbraní definitivně kraluje zábavnosti granátomet (pokud jsem si dobře všiml, je k nalezení v celé kampani jen jeden a má omezený počet nábojů) a různé flašky (boomer pile, molotov koktejl, pipe bomb..) a taky meelee zbraně a vlastně i obyčejný samopal... takže to máte jedno, důležité je že je arzenál poměrně rozmanitý. Grafika vypadá pěkně, zvuky jsou docela dobré. Menu je přehledné. Další herní módy (versus, scavenge, survival, realism, singleplayer) jsem nezkoušel, pouze campaign. Utracených peněz nelituju. Protože jsem jedničku nehrál, hodnotím vlastně celý ten koncept (L4D), proto to vysoké hodnocení.

EDIT 2009-11-29:
Zkusil jsem si versus i scavenge a oba módy jsou docela zábavné - vždy se střídáte, jednou za infected, jednou za lidi (a druhý tým za infected se vám snaží překazit postup). Ve versus jde o průchod/zabránění průchodu levelem, ve scavenge jde o posbírání kanistrů s benzínem, které leží různě po mapě a naplnit jimi nějaký motor (agregátor, auto..). Když hrajete za infected, nikdy nevíte za jakého infected budete hrát příště, hra vám přiděluje infected podle toho, jestli ho zrovna někdo jiný už nepoužívá. Souhlasím, že spitter je král, charger je taky velmi užitečný a dokáže snadno smést člověka z nějakého vyššího patra zpět do přízemí, nebo dál od skupiny. Hru trochu sráží to, že hra ne vždy vybere server s nízkým pingem, tj. např. se rozehrává třikrát a hra se vrací zpět do lobby přes vote, protože jsou pingy okolo 300.

EDIT 2010-10-30:
I po 300 odehraných hodinách má L4D2 co nabídnout. Ano, moment překvapení a prvotního nadšení zmizel a zpět jej nepřivedou ani občas se objevující updaty s novými mapami nebo nové módy hry. Nicméně, frenetická akce na modlých serverech (např. 10 vs 10 versus s možností kupovat si vybavení za body získané z likvidace protivníků), ale případně i obyčejná kampaň ve čtyřech dokáží zaujmout, pobavit, odreagovat. Z jistého druhu pohledu se hřáči fps her minulý podzim rozdělili na dvě skupinky - na ty co hráli MW2 a na ty co hráli L4D2. Za sebe můžu říct, že MW2 to u mně projela na plné čáře hlavně kvůli tomu, že se to v ní hemžilo skillery, kvůli kterým i dobrý hráč musel těžce bojovat o přežití. V L4D2 je to jiné. Protivníkem není druhá jednotka lidí ale skupina speciálních zombií a hordy tupích obyčejných zombií ovládaných počítačem. Snáze získáte pocit, že v L4D2 se vám daří. A pak, když už znáte každé zákoutí každé mapy, si už jen vychutnáváte postup chodbami, léčky, týmovou hru. V L4D2 chybí pocit deprimace tím, že je kolem vás mnoho lepších hráčů a vy jste jen do počtu aby bylo koho střílet. L4D2 je v tomto ohledu velmi konkurenceschopný produkt a má na poli online fps co nabídnout.

Tuto recenzi najdete i na Sectoru.

Torchlight, hra o které se nepíše, hra na kterou se zapomíná. Několik novinek sice českými a slovenskými herními servery proběhlo, ale většinou to byla několik měsíců stará preview, nic aktuálního. Žádné info že vychází hra od tvůrců Diablo 1 a Diablo 2, a že to bude hratelností pekelně podobné Diablu, jsem nezaznamenal.

V komentářích k starým preview jsem se dočetl, že Torchlight oproti Diablu 3 bude nekomplexní, zjednodušená hra, a že nevypadá zdaleka tak dobře jako připravované Diablo 3. Nic z toho samozřejmě není pravda. Nejdříve k té méně podstatné věci - jak hra vypadá. Hra vypadá skvěle.. jiným způsobem než Diablo 3. Dungeony jsou prozářené barvami, sytě zelený jed na zbrani kontrastuje s jasně žlutou září luceren a fialovým odstínem střech domů ve městě, zem v dolech je blankytně modrá. Ze zabitých nestvůr vylétávají barevná číslíčka signalizující kolik dmg jste jim způsobili. Přestože je hra barevně vyvedená jinak než Diablo, nevypadá špatně! Pokud vám zářivé barvy Torchlight vadí a nedokážete je překousnout, přijdte o to hlavní co Torchlight nabízí, a tím je pravověrná gameplay o které se autoři vyjádřili jako o "tom nejlepším z Diablo, Mythosu a Hellgate: London" zkombinovaném dohromady. Co je tedy na této hře tak fantastického? Pojďme si to přiblížit.

Za prvé hudba. Hudbu složil stejný člověk jako skládal hudbu pro Diablo 1 a Diablo 2, Matt Uelman. Hudba je velmi povedená a spolu se zvukovými efekty, které se též podobají těm z Diablo 2 můžete při hraní Torchlight zažít pocit Deja Vu.

Za druhé již vzpomínaná grafika. Souboje jsou plné efektů, používání skillů víří barvami. Portál do města září jasným světlem. Popisy předmětů jsou také různobarevné. Stojící postavy se vlní, animace postav jsou plynulé, při boji padají odstrčení mobové na zem a zase vstávají. Vzhledem k tomu, že minimální systémové požadavky na hru jsou směšně nízké a že zabere na disku méně než 1GB (instalační soubory zabírají méně než 400MB), je to jak hra vypadá až k nevíře. Vývojáři napsali, že byly schopni hru hrát i na netboocích které se jim povalují ve firmě, a to je co říct. Hra samozřejmě podporuje i širokoúhlá a nejroztodivnější rozlišení s tím, že HUD se nedeformuje a vy uvidíte s vyšším rozlišením více herní plochy. Na akční rádius mobů to však nemá vliv, k těm musíte přijít na konstantní vzdálenost aby se daly do pohybu.

Zatřetí obtížnost. Na začátku hry si vyberete na jakou obtížnost chcete hrát - lehká, střední, těžká a velmi těžká, a ještě si zvolíte jestli chcete hrát hardcore, tj. zda pro vás jedním zabitím hra končí. Defaultní normální obtížnost je velmi lehká a je zde pro nooby kteří si zakoupí hru a neumějí si ani pohrát s obtížností. Podle vývojářů by zkušený hráč Diabla měl začít hrát na těžkou obtížnost (Hard).

Začtvrté inventář. Čekají na vás helmy, brnění, ramena, rukávy, rukavice, pásky, prsteny, amulety. Váš pet může být vybaven prsteny a amuletem (o něm níže). Předměty mohou být normální, kouzelné, vzácné, unikátní a setové. Dále se připravte na odprodávání nahromaděného lootu ve městě a na nákup a nalázání elixírů zdraví a many. S lootem můžete do města poslat i svého peta, aby vás to nezdržovalo v boji.

Zapáté peti. Na začátku hry si vyberete zda chcete aby vás doprovázela kočkovitá šelma (rys) nebo pes. Pet vám pomáhá v boji, může nést nějaký náklad. Může být později transformován do jiného vzhledu (např. se z něj může stát truhla která za vámi poslušně hopká) a můžete mu vylepšovat vlastnosti.

Zašesté customizace postavy. Na výběr máte ze tří druhů postav - bojovník (boj na blízko), lučištnice (boj na dálku a kladení pastí) a alchymista (používání magie). Jejich vzhled nelze měnit jinak než oblékáním různých brnění. Skillů ve hře není mnoho ale každý je přesně takový jaký by měla vaše postava mít, žádný není zbytečný. Vaše postava získá různé skilly a kouzla podle toho, jakým směrem si ji přejete rozvíjet. Pro každý typ postavy se zde větví její vývoj třemi různými směry.

Zasedmé drobnosti okolo. Ve hře můžete rybařit. Za rybaření jsou nejrůznější odměny. Po dovedení své postavy na vysokou úroveň ji můžete dát k ledu a část jejích vlastností přenést na novou postavu. Po dohrání hlavní příběhové linie hry se vám odemkne nekonečný dungeon ve kterém můžete až do levelu 100 (level cap) nerušeně levelovat, nacházet nově věci a bojovat s novými monstry. U obchodníků můžete zakoupit mapu, která vás přenese do minidungeonů s vlastním minibossem - toto nahrazuje raidování v Diablu 2 kdy jste se k jednomu bossovi vraceli opakovaně pro loot - nyní máte možnost lootovat podobným způsobem ale u lišících se minibossů.

A to nejlepší nakonec - editor. Můžete vytvářet vlastní mapy a dělit se o ně s ostatními.

A jak se to vlastně hraje?

První dojmy jsou pozitivní. Hraju na těžkou obtížnost, a většinou vykosíte všechno co vám přide do cesty. Občas narazíte na skupinku, kde v boji vypijete polovinu všech zásob elixíru zdraví i many , takže je důvod být opatrný. Zatím jsem na levelu 5 a můžu říct asi toto: nejdřív jsem vše vyrubal bez problémů. Pak jsem narazil na větší troly a už to začalo být zajímavé. Mágové kteří zpomalují váš pohyb jsou taky fajn. Na druhé nebo třetí úrovni jsem narazil na truhličku, která po otevření začla kousat a dalo docela práci jí zavřít panty. Docela dobré je, když přijdete blízko k nějaké šachtě, a najednou z ní vyskočí větší množství potvor a už se na vás hrnou. Grafika je z největší vzdálenosti (z té které hrajete) velmi pěkná, ani zblízka (lze se přiblížit kolečkem myši) není špatná. Hudba je úplně super. Atmosferická, podněcující. Jednou jsem narazil ve hře na bug, ale koukl jsem se na ofic.fórum kde už byla slíbená oprava v prvním patchy. Zatím to vidím na takových 90%. Určitě dobrá koupě.

Po 17 úrovních dungeonu (asi 1/2 hry, level postavy 18):
--------------------------------------------------------
Hlavní dějová linka není vlastně o questech ale o tom, že scházíte stále níže do podzemí a questy hlavní příběhové linie jsou jen takovou třešničkou na dortu, zabij hlavního bosse levelu, zjisti co je to za otřesy v nižších patrech (kdo to tam tak dupe) atd. Když se tedy smířím s tím, že ve hře je příběh pouze doplňkem hlavního cíle hry - vyrubat všechna monstra cestou, tak můžu žasnout nad tím, jak pěkně i rozmanitě levely vypadají, jak se podle prostředí mění i monstra. Na některém podlaží to jsou spíše skřeti a trollové, na jiném ohnivý ještěři a démony, jinde to jsou chodící stromy nebo přerostlé vážky, jindy výboje elektrické energie.

Hráč si buduje svůj build, nachází nové zbraně a části brnění - ve městě lze zbraně a brnění místním čáryfukem okouzlit a přidat jim např. obranu proti určitému typu útoku, nebo zbrani zvýšení šance na kritický zásah apod. Do zbraní lze rovněž vkládat něco jako "runiky" z LOTRO: Mines of Moria, tj. gemy které se vkládají do volných slotů ve zbrani a vylepšují ji. Dva slabší gemy lze podobně jako v Morii spojovat do jednoho silnějšího a taky je ze zbraní odstraňovat.

V soubojích, o které jde především, můžete i trochu taktizovat (ne příliš, nejčastěji používaná taktika je naběhni tam a naspamuj tam co nejvíc kouzel s plošným účinkem, zbytek doraž sekerou). Jelikož váš pet umí kouzlit (může se naučit 2 kouzla), můžete mu dát např. kouzlo k léčení celé vaší party (vás dvou). Pet léčivé kouzlo používá průběžně a vy se mimo intenzivní boj nemusíte starat o nárůst zdraví na 100%. Čím jste hlouběji pod zemí, tím déle petovi trvá vyběhnout s lootem na povrch. Proto si můžete při postupu na vyšší úroveň jako bojovník zlepšovat perk pro rychlejší návrat peta k vám. Kdo by to ale dělal, když lze vylepšovat kouzla s plošným účinkem nebo různé ochranné aury.

Po všech 35 úrovních dungeonu (level postavy 32, celou dobu obtížnost very hard):
---------------------------------------------------------------------------------
tak dohráno. Nakonec než jsem si stihnul vytunit ultimátní zbraň, tak mi patch 1.12 překazil plány (nárůst DPS s každým enchantováním je po patchi menší a menší až se zdá se zastaví docela), ale to nevadí. Trochu jsem podváděl v tom, že když se mi při enchantování zničily všechny vlastnosti zbraně, tak jsem ukončil hru v task manageru a spustil hru znova a voalá - starý save zůstal uchován :-). Přiznám se, že i závěrečného bosse jsem tímhle způsobem lootoval (udělal jsem si save když měl velmi málo hp tím že jsem šel do menu, zkopíroval jsem si pozici stranou, zabil jsem bosse, sebral loot, dokončil level, prodal trash, unique předměty jsem si schoval do sharedstash truhličky a přitom ještě jsem si enchantoval jednu droplou zbraň, a tu jsem si taky schoval do truhličky. Pak stačilo nahrát save zpátky a konec souboje s bossem si zopakovat a tak dokolečka dokud mně to po 4hodinách nepřestalo bavit). Ospravedlňuje mně snad jen to že hraju na very hard a četl jsem, že kolem levelu 40 v infinite dungeonu je to pro destroyera skutečně VERY HARD - že vás zkoosí často obyč.potvory na jednu ránu a bez kvalitního brnění a vysokého critical si neškrtnete. Jsem zvědav na jaký lvl se na téhle obtížnosti vyšplhám..Můj charakter

Toto je kopie mé recenze z Sectoru.

V Metal Driftu jezdíte po herním stadioně na straně jednoho ze dvou týmů, které usilují o dopravení herního míče do branky soupeře. K tomu vám dopomáhá výběr typu vozidla (s regenerací zdraví vozidla, nebo získává více energie za zásah soupeřova vozidla - energii lze použít např. k rychlostnímu boostu, nebo vozidlo které lze na krátký okamžik zneviditelnit a tím zmást soupeře apod.). Ne nadarmo se vozidlům v této hře říká "tank". Váš tank si totiž můžete vybavit též jedním typem zbraně (může jít např. o rakety, plasmové střely nebo kulomet) s různým dostřelem, kadencí a účinností.

Každý třetí level dostanete k dispozici nový typ tanku nebo nový typ zbraně (odměny se střídají - tank, zbraň, tank, zbraň apod.). Celkem si postupně odemknete 7 zbraní a 8 vozidel, což představuje 56 teoretických kombinací. V praxi si však vystačíte s méně než deseti. Nejužitečnější je z mého pohledu hned váš první tank - doplňující zdraví a pak tank získávájící zvýšenou energii ze zásahu soupeře, kterou lze využít pro častější speed boost, jelikož za góly je ve hře nejvíce bodů a je ve vašem zájmu dojet s míčem k "brance" co nejrychleji.

Nejmenší počet bodů lze získat za podíl na anihilaci protivníka (cca 5 - 10), za vlastní anihilaci je bodů o něco více (cca 10-20). Ještě vyšší počet bodů získáte za likvidaci protivníka v prostoru vaší branky případně při ofenzívě v blízkosti jeho branky (30-50). Za gól je 200-250 bodů. Hráči týmu který vyhraje získají navíc o polovinu více bodů než kolik získali ve hře. Další bodový bonus je rozdělen podle toho, zda jste byli v daném typu tanku nebo s daným typem zbraně ze všech nejúspěšnější (50). Podle toho, jak se ve hře dařilo tedy můžete být odměněni jak několika málo body tak i více než 1000 body. Pro přestup na vyšší úroveň přitom stačí (zpočátku) obstojně dojet jednu hru. Postup na vyšší úrovně je pochopitelně stále obtížnější.

Slabinou hry je rozhodně game browser a možnosti vstupu do hry. Lze pouze vybrat hru podle počtu hráčů, aktuální mapy a pingu. Nemůžete si vybrat za jakou stranu budete hrát. Z game browseru nevidíte, kolik z celkového počtu hráčů jsou lidé a kolik boti (což vzhledem k malému počtu hráčů hrajících Metal Drift můžou být klidně všichni - 2, 4 nebo 6). Maximální počet hráčů v jedné hře je 12, za těch několik dní které hru hraju jsem jich však viděl najednou pouze 9, zbytek byli boti. Hrát lze nejen online ale i po lan.

Boti jsou poměrně schopní spoluhráči a soupeři. Řekl bych že jsou výkonostně na různých úrovních, neboť se na předních místech v závěrečném žebříčku po dohrané hře pravidelně drží Killer bot. Je běžné, když většinu gólů ve hře dá bot a nikoliv člověk. Boti však mají i nějaké chyby - neumí (nebo alespoň neuměli) skákat z vyvýšenin a zkracovat si tak cestu jako lidé. Nepřihrávají. Pokud někdo z vašeho týmu ujíždí s míčem a vy pronásledujícím botům zkřížíte cestu a začnete na ně pálit, přestanou hráče s míčem pronásledovat a raději se pustí do vás, což by podle mně neměli dělat.

Ovládání myší a klávesnicí je o zvyk. Po chvíli vám přejde do krve a počáteční nejistotu vystřídá cvik, takže si můžete dovolit i nějaký ten drift který zajistí rychlejší projíždění zatáčkami. Vzhledem k tomu, že zbraně mají několikasekundový cooldown a ovládání tanku není nejlehčí, nemusíte se vždy strefit tj. nemusí se vám podařit protivníka s míčem zastavit. Pak se jen bezmocně díváte, jak dojíždí s míčem do branky a vzápětí mizí (hyperspace tank vás dokáže během okamžiku teleportovat k nejbližší opravné houbě).

Tanky mají jak štít, který vydrží jednu dně rány a sám od sebe se obnovuje, tak i vlastní životy, které lze obnovit pouze dvěma způsoby. Buď používáte tank kterému se automaticky obnovuje zdraví, nebo zajedete k opravující "houbičce" tj. ke konstrukci pod kterou se vaše vozidlo bleskurychle opraví. Na mapě má každý tým 2-3 takové opravny a jsou umístěny vždy na vaší straně mapy.

Na hře je nejlepší netradiční zábava kterou nabízí jízda tankem, možnost palby a snaha o dosažení soupeřovi brány s míčem. Často hru provází úporné nerozhodné bitky v blízkosti obou branek o míč. Naopak mi vadí, že ač to hra umožňuje, lidé ani boti si nepřihrávají a kdo jednou dostane míč, tak se jej zbaví jen tak, že jej někdo sestřelí.

Grafika je pěkná, ale hra je monotónní. Mapy spočítáte na prstech jedné ruky, herní módy spočítáte na jednom prstu jedné ruky (je jen jeden) a po uplynutí těch 10minut nebo kolik jedno kolo trvá délku čekání na další kolo nespočítáte na prstech obou rukou ani nohou ani pokud na jeden prst počítáte 5 sekund! (tím chci říct, že čekání trvá stráááááášně dlouho). Z toho vyplívá, že vás jednotvárnost hry a dlouhé čekání může brzy přestat bavit.

Resumé: Koho by nebavil fotbal, fps a auta? Proto dávám hře slušných 75% - za ukojení tří vášní najednou.

"Aby ses stal pirátem, musíš taky smrdět jako prase!": říkají 3 důležitě vypadající piráti a mně plesá srdce z toho, že můžu hrát stejnou hru, která byla jedním z nejdůležitějších herních zážitků, který jsem jako dospívající kluk zažil před 14" CRT monitorem počítače někdy v roce 1993. V té době to byl oříšek - angličtina na úrovni subtilních vtípků v Monkey Island byla pro mně 13ti letého výzvou, před kterou jsem ne vždy obstál. Vtípky které jsem ne pokaždé (jak to tak dnes vidím) pochopil (hlavně se sexuálním podtextem - taky jich tam pár je :) v sobě ale měly kouzlo, kterému jsem rozuměl: příběh zajímavým způsobem odsýpal a odhaloval totální praštěnost tvůrců hry. Nyní, když přichází LEGENDA zpět na herní scénu ve formě remaku původní hry je čas vyzkoušet si, jak se kvalita jedné z nejvýznamějších počítačových her herní historie projeví v době, o které se říká, že vyčerpala sama sebe, že v ní chybí kvalitní tituly, že to není jako kdysi a lepší hru dělá v horším případě grafika, v lepším případě featury (které hned další hry obšlehnou) = pozlátko vzhledu.

Po prvních minutách vidím, že tvůrci Special Edition udělali krok správným směrem. Vražedné komentáře "skalních fanoušků" vyhrožující, že si remake nikdy nezahrajou protože ... (sem si dosaďte jeden ze skalních důvodů) si vylamují zuby na atmosféře, kterou hra hned od prvních minut disponuje. Dialogy vtahují neskutečně do děje. Intonace dabérů prohlubuje herní zážitek, silný příběh vás obklopí ať už hru znáte nebo ne, pokud se ztratíte a nevíte jak dál, stačí zmáčknout H pro nápovědu a jedete dál. Engine hry šlape jak má, přepínání do starého vzhledu funguje na jedničku v jakýkoliv moment ve hře.. kdo by ale přepínal, když v nové verzi jsou ty božské dialogy (lze mít zapnuté titulky aby člověk nepřišel o žádný detail), snad z nostalgie nebo jen tak pro zajímavost... Jestli se dá o grafice původní verze hry říci že byla perfektní (to byla!), tak nyní o ní lze říci, že je detailnější, také velmi pěkná (svým způsobem) a dokáže držet atmosféru (žádné převedení do 3D které by hru zkazilo). Z celé hry cítím nadšení dabérů a grafiků. Především však dabérů, ti se vyřádili...

Moje doporučení zní, pokud jste v té době (1990) ještě nebyli na světě, zahrajte si to! Je to nejvhodnější příležitost jak poznat legendární adventuru z prehistorické počítačové doby a nevykoukat si přitom do sítnice čtverečky z EGA/VGA rozlišení. A pokud Monkey Island 1 znáte, toto je příležitost, jak se můžete znovu dobře zasmát a zavzpomínat si. Zároveň bych vás chtěl požádat, abyste si koupili hru a nestahovali jí (pokud jí jde získat nelegální cestou). Vývojářské studio Lucasarts se dlouhou dobu topí v dluzích a asi je pro něj otázkou existence, zda jím znovu-vydané hry budou lidé kupovat nebo krást.

Jelikož jsem původní hře dal 95%, a remake mne potěšil a dabing velmi mile překvapil, dávám stovku.

Komentář i hodnocení můžu v průběhu hraní změnit.

EDIT 2009-10-06:
----------------
Měním hodnocení na 90% (původnímu Monkey Islandu nechávám 95%). Proč když jde o kvalitní remake? Právě protože jde jen o remake, původní hra si podle mně zaslouží víc. Pořád je to ale skvělý remake.

EDIT 2010-04-03:
----------------

Trochu jsem to učesal ať se to dá číst.

Tahle multiplayerová online akce není vizuálně nic moc, je plná bugů, ale přesto se skvěle hraje a je to zábava srovnatelná s multiplayerem FEAR Combat (vypadá hodně podobně, a obsahuje taky SLOW MO!). Když vás zabijí tak se nerespawnete ale čekáte jestli i všechny ostatní hráče mutanti (AI) zabijí, což může trvat 3 ale i 10 minut, a když je nezabijí a váš tým přežije, tak se teprve respawnete a hrajete proti většímu počtu nepřátel než v minulém kole. Nevýhodou vašeho zabití je tedy jak nutnost čekání do konce kola, a taky že do dalšího kola dostanete jen základní porci peněz, za které se před každým kolem nakupuje vybavení (zbraně, náboje, ochranná vesta). Je tu pár map (oficiálních asi 6, neoficiálních víc než dalších 20), jen asi 8 typů nepřátel (vývojáři asi chystají další), a i když všechna kola (cca 4-10) se odehrávají na stejné mapě a jen se zvyšuje počet a tuhost nepřátel, je Killing Floor ZÁBAVA, a to že když umřete a čekáte, vás učí neumírat tj. bojovat poblíž ostatních, ustupovat před náporem nemrtvých, dokonce spoluhráče během boje léčit, protože nejde ani tak o to, jestli vy budete mít na svém kontě nejvíc zabití, ale spíš o to, jestli vůbec váš tým postoupí do dalšího kola: tj. jejich přežití = vaše přežití. Kdybych tedy měl shrnout klady - tak je to atmosféra, řežba, hutná doprovodná death metalová hudba, kooperace týmu. Jako nevýhodu bych viděl slabší grafiku, až moc jednoduchý koncept...

EDIT 2009-10-06:
----------------

Po půl roce hraní snižuju hodnocení na 80% - důvodem je stereotyp, ve který se hraní po čase změní.

Jednoduchý a přesto pěkný koncept Tower Defense her je v případě Defense Gridu dotažen téměř do dokonalosti (v rámci možností menšího vývojářského studia). Negativ je jen pár - po zazoomování nepříliš pěkná grafika (zoomovat ale není ve hře třeba) a přes poměrně bohatý a zajímavý "arzenál" obranných věží až přílišná jednoduchost jejich využití (postavit, zvolit jednu ze tří úrovní upgradu, toť vše). Za těmito drobnosti se ale ukrývá zábavná, znovuhratelná hra. Vidíte jaké skóre na daném levelu dosáhli vaši přátelé na Steamu, po úspěšném dokončení levelu si ho můžete zkusit s obtížnějšími protivníky nebo s omezením na počet věží (nutí k upgradům a dokonalému zvládnutí volby věží a jejich rozmístění). Kladem je i to, že bez zazoomování je grafika docela pěkná, komentáře vašeho průvodce jsou vtipné, a každý level s sebou nepřináší jen novou mapu, ale i nové typy staveb a alienů. Za těch pár korun, za které se dá/dala hra pořídit na Steamu to určitě stojí!

Team Fortress 2 je stylová ujetina servírující klasická povolání z online FPS her tak trochu jinak a po svém - nechybí Medic, 4 druhy tvrďáků (Heavy, Pyro, Demoman, Soldier) a pak ta divná a často pěkně protivná povolání jako extra pohyblivý atlet s basebollovou pálkou Scout, neviditelný a maskující se Spy, Sniper u protější zdi a Indža (Engineer) jehož hlavní zábavou je tlouci hasákem do konstrukcí které postavil. Za bezva hratelností se však skrývá docela nepřijemný fakt, že někdo nějakou postavu zvládl líp než ty. Nechci jmenovat, ale takový Defiance Haxo na Tweetyho serveru v roli Spye kuchne 4 postavy tlačící vozík, z nichž dva jsou Pyromani a během sekundy zmizí a přesouvá se k nepřátelské (tvojí) bázi aby tam úspěšně kuchnul ty samé lidi kteří právě vybíhají ven a jako třešničku na dortu zničí teleport. Opakuje-li se to podruhé nebo potřetí během jedné hry, zaryjou se prsty do klávesnice a hra přestane být odpočinkem na slunečné pláži na Korfu a stane se přinejlepším během na 1500 metrů na čas, v horším případě připomíná oběd ve školní jídelně.

Naopak jsou zase situace ve kterých si uvědomíte, jak krásné je žít - např. když jako Demoman ničíte zpod okna vše uvnitř místnosti, kam ústí jediný nepřátelský teleport opravovaný indženýrem, který vám nevědomky servíruje desítky obětí jejichž krev teče z oken dolů když se marně pokouší z místnosti vyskočit nebo uprchout chodbou vpravo. Takové okamžiky jsou sladší než Natascha Bolt.

Nataša, Saša! K Team Fortress 2 patří vtipné hlášky postav za které hrajete, vtipná mimika, vtipné emote a vtipné hlášky spoluhráčů jako "Spy Sendwich!" nebo pokusy o imitaci zvuků postav.

Trochu člověka zamrzí, že statistiky ve hře zničily neofiko servery které za to za co by normálně člověk dostával bod dávají 10 bodů nebo víc, a tím pádem statistika u TF2 nic neznamená. Škoda - přitom stačilo udělovat body jen na oficiálních nebo ověřených serverech.

Jináč je hra masakr, takový milý malý dětský masakr, ve kterém nohy a žaludky létaj doleva doprava a krev decentně stříká po stěnách.

Výborná mlátička s přehlednými a jednoduchými hmaty, ovládáním, menu i grafikou, u které se dalo vyblbnout i ve hře 2 hráčů na 1 klávesnici. Postavy byly dostatečně specifické vzhledem i svými údery. Pro porovnání: Mortal Kombat 3 se mi nelíbil kvůli svému komplikovanému menu a podivně uměle vypadajícím postavičkám, naproti tomu Body Blows vypadalo klasicky, že to ani klasičtěji snad nejde. Na svou dobu, podle mého mínění, bylo Body Blows jednou z nejlepších bojovek na PC.

Na svou dobu si zaslouží takových 80%.

Pro ty co neví co je Carcassonne - napojování žetonů s vyobrazeními částí měst, polí, cest.. na sebe. Na žetony se pokládají ještě figurky hráčů, za což jsou nakonec přidělovány body. Tahle německá PC verze hry je povedená, v pěkné 3D grafice a s poslouchatelnou folkrockovou hudbou. Hrát se dá buď 1 a více hráčů na 1 PC vs počítačoví protivníci, funkční je i online multiplayer, ale servery jsou prázdné, ale deutsche komunita zdá se funguje takže předpokládám že čas od času udělají bitky..

Hra má spád, dokončit level není težké, máte přitom ale pocit, že se na vás ty kuličky pořád valí - přitom to není těžké. Výhodou je že si můžete zopakovávat s kamarádem levely a zkoušet kdo je dokončí rychleji. Hra nezačne nudit ani na vyšším levelu. K odreagování výborný kousek

Není to žádná sláva. Hrál jsem na PS2 do omrzení (někde v půlce hry jsem to zapích). Ano, má erotický nádech a účelem je svádění virtuálních prsatinek, ale pánové a dámy, i 12letý kluk od kterého bych čekal že bude na takové zážitky nažhavený toho po pár hodinách hry nechal a vrátil se ke své oblíbené Sims2. Jako krok stranou a pokus o příjemné střídmé přivedení erotiky na obrazovky pc a ps2 to oceňuji, není vyloženě špatné pokoušet štěstí a brousit flitrovací um na různě vypadajících dámách v různých lokacích, ale ten stereotyp po chvíli, pořád to samé, jen slečna vypadá o něco jinak, prostředí také a pořád to samé - sbalit, přimět k sexu, opíchat (s náznakem autenticity). Pravý casanova radši zůstane u reality a hráč pc her se brzy začne nudit, ani to dítě u toho dlouho nevydrží. Po ty co by chtěli vědět v čem tkví tajemství úspěchu u žen: co nejlepší odpovědi na otázky žen jejichž pozornost upoutáváte, prostě ty baby ukecat až do postele.

Je to opravdu slabá hra. Měli jsme doma jednu disketu a na té bylo asi 15 her. Jednou z nich byl 3-Demon (jinou alley cat, ford simulator, mach3 a další). Hra se kterou jsem strávil nejméně času byl 3-Demon. Po pár minutách pochopíte, že vám hra kromě příšerného modrého rozhraní nedokáže nic nabídnout. Mnohem zábavnější byl obyčejný PC-Man (to samé jen ne v 3D).

Mines of Moria jsem odzačátku vnímal jako inovativní datadisk. Nešlo jen o přidání nové oblasti (Morie) k prozkoumávání a k levelování nad lvl50, vývojáři posílali zprávy o změně v systému classů traitů (traitů vašeho povolání)...

Takto vypadal systém traitů před Morií:

- virtue traity jsou něco jako bonusové vlastnosti kterými si můžete vylepšit postavu plněním grindovacích /zabij určitou potvoru 320x/ nebo objevovacích /najdi 6 míst na jedné mapě, splň na jedné mapě 50 úkolů/ úkolů čili deedů. Odměnou může být zvýšení vlastnosti, zvýšení zdraví, větší odolnost na jed/strach/wound a podobně.
- dalším typem traitů jsou race traity (například hobiti postupně získají možnost teleportovat se do svého rodného Michel Delving v Kraji, házet kamenem, předstírat mrtvého /velmi užitečné uprostřed prohraného boje/ apod.), class traity (za několik set použití konkrétních skillů svého povolání dostanete vylepšení daného skillu, například u zlodějě je to prodloužený stun /uspání/ protivníka, zlepšený debuff snižující dmg kterou vám způsobuje protivník, apod.) a legendary traity (blízko 50.levelu si můžete např. u zloděje vybrat ze tří různých speciálních typů útoku, které jsou spuštěny jen v případě kritického zásahu protivníka)

Po vydání datadisku jsou class traity rozděleny do 3 setů (počet používaných traitů je omezen) a dostanete nějakou odměnu za dva, tři, čtyři... class traity použité v daném setu. Každý set má jiné přednosti a má vás formovat vaším oblíbeným směrem, u zloděje například více na dmg, na lepší debuffování nebo spouští náhodné dodatečné efekty v boji s protivníkem. Navrch každý traitový set má vlastní legendary trait a speciální skill, který smíte používat, jen když z daného setu používáte alespoň 5 traitů.

Další inovací datadisku Mines of Moria jsou legendární zbraně. Legendární věc znamená, že získáte neidentifikovaný předmět různé síly (z třetího věku - běžné, z druhého věku - velmi vzácné, z prvního věku - téměř nesehnatelné), víte o něm jen pro jaké povolání je a jestli se jedná o dýku, meč, kopí apod. Předmět odnesete ke kováři, ten odhalí, jaké jsou v předmětu ukryty vlastnosti (tzv. legacies - vylepšují skilly konkrétního povolání). Pokud se jedná o předmět pro vaše povolání, můžete jej buď začít používat, nebo pouze nechat levelovat s ostatními předměty bez toho abyste jej měli equiplý v ruce, v ostatních případech lze předmět prodat ostatním hráčům na aukci nebo u kováře rozložit na tzv. runiky (runy, gemy, settingy). Levelování předmětu znamená že jak zabíjíte moby, získávají všechny levelující předměty (max.6, minimálně ten co máte v ruce a používáte) zkušenosti (XP) podobně jako vaše postava. Jakmile legendární předmět postoupí na 10.úroveň, je nutné jej pro další levelování nechat překovat u kováře. Legendární předměty lze kdykoliv nechat rozbít (pokud najdete lepší předmět) z čehož dostanete jako odměnu zmíněné runiky a část zkušeností které předmět naleveloval ve formě XP runy. Runiky navíc rovněž zvyšují svou úroveň a u kováře lze z několika runiků nižší úrovně nechat ukovat 1 runik vyšší úrovně. Runiky pak lze vkládat do legendární zbraně do jednoho ze tří slotů. Čím ještě lze vylepšovat vaši zbraň? Zmíněné vlastnosti zbraně (legacies) rovněž zvyšují svou úroveň a to tak, že mezi ně sami rozdělujete body, které získává levelující zbraň. Tím pádem, čím více zbraň používáte, tím lepší si ji můžete sami udělat. Při překování zbraně u kováře na každém desátém levelu je navíc odhalena jedna nová legacy předmětu a lze přerozdělit body mezi legacies pěkně odzačátku. Dále vaší zbrani můžete měnit typ dmg různými svitky, můžete na ní aplikovat jednorázový svitek různé síly přidávající +dmg např. proti skřetům nebo nemrtvým..., můžete si svou zbraň sami pojmenovat.

Legendární zbraně jsou velkou devizou datadisku Mines of Moria, kterou byste marně hledali u jiných MMORPG.

Dále datadisk (repektive premoria patch pro všechny hráče) vybalancoval různé aspekty hry, změnil způsob výpočtů šancí na odolání jedu/způsobení kritického zranění/blokování příchozího útoku.. i zobrazení těchto informací hráčovi je více "user-friendly".

O nových mobech, mnoha úkolech, novém prostředí (Moria, Eregion, Lorien), nové dějové lince ani nemluvě. Nezmiňuji ani úpravu na mapě Ettenmoors (Player vs Monster player) ve které dochází k bitkám postav hráčů a postav zla které si můžete vytvořit automaticky na lvl60 - jen stručně: došlo k vybalancování soubojů a k úpravě systému dobívání pevností. Taky opomíjím 2 nová hratelná povolání - ideální volba pro nové hráče začínající tzv. od píky.

CueClub je jednoznačně nejlepší kulečníkovou hrou na PC. Pohled na stůl shora má své kouzlo, ze hry dýchá hospodská atmosféra, ovládání je jednoduché, koule cinkají o sebe a geometrické orgie mohou začít...

Toto je opravdu vynikající golf. Obsahuje kvalitní zvuky, při odpálení míčku lze vybírat z různých druhů holí, odpálení ovlivňuje vítr. Na svou dobu to byl špičkový golf.

Další klasická DOS hra, kterou si snadno zapamatujete. Frogger nám připomíná, jak nesnadné to asi mají zvířatka na našich silnicích a že v řece mají žabky spoustu kamarádů (třeba želvy, nebo klády)..

Tak toto je lahůdka. Nikdy jsem nic podobného nehrál. Je to asi nejujetější hra, jaká byla vydána (o žádné ujetější nevím). Mám na ní milé vzpomínky z doby dávno minulé, kdy jsem hrál doma její demo, ale největší radost mi udělalo, když jsem hru našel na eBay v původním balení za pár liber. Nyní je ozdobou mé sbírky.

O co tedy ve hře jde? Např. na obrazovce Loonatoria kliknete na tanečnice a ty si prdnou, kliknete na mravenečka a ten se změní na televizní obrazovku, ve které je vám dána lekce mravenčí anotomie - mravenečkovi jsou vytrhány všechny nohy. Klikněte na cosi jiného a na obrazovku vyletí ptáček s lidskou hlavou, kterého musíte střelit z pušky - Spot the loony! Nebo španělská inkvizice, podivné bludiště... zdánlivě nesouvisející změť miniher je závislá sama na sobě a postupné plnění podivných úkolů vede k rozpletení celé zápletky.

dvě vidka ze hry
- druhé

SS2 je moc pěkně vypadající bezduchá střílečka, ve které se na vás valí hordy nepřátel, z nichž ne všichni vládnou střelnýma zbraněma (třeba mají kyje). Grafika je taková dětsky kreslená, něco jako v Unreal Tournamentu III s tím rozdílem, že si SS2 nehraje na seriózní střílečku - věci které sbíráte ze země jako by vypadly z oka těm, které sbírá Mario v 2D arkádách. Pro nenáročný fps zážitek bez pocitu že byste někomu působily ve hře bolest (bez jediné kapky krve) je to hra jako stvořená...

Minihry na webu MTV berte s rezervou. Jsou trošku zjednodušené a v regulérní hře vypadají a hrají se líp. Rozdíl je např. u plivání v tom, že lze v regulérní hře po určitém počtu úspěšných zásahů natáhnout velkého zeleného kemra a hodit ho dolů na lidi. Ředitel se tam taky prochází mnohem častěji a ptá se, jestli neprší :-). Plus co minihry neukazují je samotná adventura - podívejte se na video zde - ať si uděláte představu. Podle mně je B. and B. in Virtual stupidity výborně ujetá hra a dává pocit že sami tvoříte jeden díl z tohohle praštěnýho seriálu. Pokud máte rádi Beavise a Buttheada, tak tohle je gameska pro vás - podle recenzí je to nejlepší gamesa podle B&B seriálu co zatím vyšla a lepší už asi ani nevyjde.

Chvilku jsem hrál Factions a bylo to dobré.

Zábavná hra na vojáky a dobívání menšího území bráněného druhým týmem. Žebříčky podněcovaly hráče k dalším a dalším výkonům. Pro mně BF2 reprezentuje mainstreamový přístup k zabavení hráčů online střílením. U BF2 jsem strávil mnoho fajn chvil při obraně nebo útoku na Karkand (např. vleže na střeše nad druhou vlajkou ve směru útoku s granátem v ruce jako kamper :) nebo na Wake Island...

Budu hodnotit PC verzi hry, tj. Halo 2 Vista. Hru jsem znal z xBoxu a navzdory recenzím i ceně jsem si jí koupil hned po vydání. Zklamala mně grafika, pohyb i to, že se s hrou prodávanou v České republice nedalo připojit na službu Games for Windows Live a tudíž nefungoval multiplayer. Na xZone mi uznali reklamaci a vrátili peníze.

Jedna z mých nejoblíbenějších stříleček. Myslím, že můžu s jistotou říci, že jsem jí ještě nedohrál.. hraju doteď.

Budokan je asi první bojovka, kterou jsem hrál. Většinu hry jsem trávil tréninkem. Trénink se zbraněmi totiž dokázal výborně zabavit. Budokan je hra která má úroveň, nejsou v ní žádné zbytečné efekty zranění, jen čisté karate a umění ovládání zbraně, tj. kombinace kláves a vědět jak je použít. Turnaj nebyl žádná procházka růžovým sadem a mně trochu nudil.

Božská lineární adventura, která spolehlivě odradí každého netrpělivého hráče svou rozvláčností a pohltí každého zarytého milce adventur svou originalitou: nevšedním příběhem a nevídaným systémem řešení questů za použití hudební hole.