Žádnou hru ze série Heroes of Might and Magic jsem doposud nehrál, ale jen ji párkrát viděl u někoho na počítači. Stejně by mě nejspíš žádný díl nebavil, protože si vždy vystačím s menší skupinkou bojovníků, než s několikatisícovou armádou a tuto skutečnost splňuje právě Disciples II: Temné proroctví.

Ovládám zde sice více hrdinů, kteří po určitém levelu mohou mít až pět spolubojovníků, ale do dalších map si vždy beru jen jednoho z nich. Funguje to tedy jako v kdejakém RPG, kdy si onoho vybraného jedince hýčkám a dávám mu k dispozici jen ty nejlepší zbraně a brnění.

Poutavý příběh vypráví o výskytu čtyř ras, které spolu mají nevyřízené účty a vy můžete hrát za kteroukoli z nich. Jsou to Horské kmeny, Legie zatracenců, Říše lidí a Zástupy nemrtvých, přičemž já hrál vždy nejraději za rasu zmíněnou jako poslední, protože nemrtvé bytosti mě učarovaly už od dob druhého Diabla, kdy jsem je s Necromancerem vyvolával.

Tyto rasy spolu mohou uzavírat spojenectví, ale jako nepřátelé spolu soupeří o zlaté doly určené k získávání peněz na nové budovy, uzdravování jednotek a pro obchodování a dále soupeří o zdroje many na seslání všelijakých kouzel. K tomu jim pomáhají hlavně města, která po každém dni rozšíří rozlohu zabrané půdy, ale také žezla, jenž mohou umisťovat jen určité jednotky.

Při hraní stále zní skvělá hudba, kterou mohu poslouchat pořád dokola a stejně se mi neoposlouchá a jelikož jsem hru hrál s českým dabingem, který je opravdu kvalitní, zlepšil mi herní zážitek i on. Navíc jsem při poslechu dabingu původního zjistil, že nejsou nadabovány jen slova nebo celé věty, ale i různé skřeky a musím uznat, že třeba umírání zloděje horských kmenů zní v češtině mnohem lépe než v originále.

GUN je často přirovnáván ke GTA z divokého západu a do jisté míry se mu opravdu podobá. Místo moderních zbraní jsou tu staré kolty, pušky a luky, místo aut koně a místo skrytých balíčků hroudy zlata, ale základní princip zůstává stejný.

Plníte tu hlavní a vedlejší úkoly, přičemž prožíváte opravdu hodnotný příběh, k tomu posloucháte líbivou hudbu a sledujete kvalitní herní videa. Škoda, že to trvá jen chvíli a i s vedlejšími úkoly mi hra utekla velmi rychle.

Jízda na koni je zde požitkem, protože se toto zvíře opravdu dobře ovládá a dokonce může i zrychlit zabodnutím ostruh do slabin, ale nejde to dělat v jednom kuse, jelikož kůň potom zemře. Při jízdě na koni je možno střílet, přičemž se muška blízko cíle automaticky zaměřuje, což mi zpočátku trochu vadilo, ale nakonec jsem si na to zvykl.

Z vedlejších úkolů se mi asi nejvíce líbil lov zvěře, ke které jsem se musel připlížit a většinou šla ulovit jen pomocí luku. Zajímavý byl také lov banditů, přičemž více peněz bylo za živého než mrtvého. V neposlední řadě musím zmínit také minihru poker, jenž jsem i jako úplný neznalec většinou vyhrál.

Jediné, co trochu kazí celkový dojem je pár bugů a také slabší závěr, ale jinak má GUN hratelnost určitě na dobré úrovni, a tak doufám že v brzké době přijde nějaké pokračování, protože je tento počin určitě krok správným směrem.

GTA San Andreas jsem nejprve zkusil hrát na svém postarším počítači, ale dostal jsem se jen do druhého města, a to mi ještě můj bratranec musel některé časově omezené mise splnit, protože se mi hra dosti sekala. Plně jsem si ji tedy vychutnal až na počítači novém, a protože tomu předcházelo dvouleté čekání, nemohl jsem se o ní odlepit.

První co mě zaujalo, byl nový dopravní prostředek, určený ke splnění první mise. Bylo jím kolo, na kterém jsem se v moc hrách ještě neproháněl. Samozřejmě zde byly později k dispozici i další vozidla, a to jak staré známé auto, motorka, loď, letadlo nebo vrtulník, tak i nové přírůstky v podobě čtyřkolky, traktoru, kombajnu a mého nejoblíbenějšího jetpacku. V pozdějších fázích hry jsem ale stejně nejčastěji používal výhradně letadla, která (kromě práškovacího) obsahovala padák, a tak jsem se nemusel starat o přistání.

Těmito přibližovadly se dalo pohybovat po celém státu San Andreas s obrovskou rozlohou a k tomu z rádia zněla vcelku poslouchatelná hudba. Již se mi nezamlouvala tolik, jako ve Vice City, ale projíždět se po venkově se zapnutou stanicí K-Rose prostě nemělo chybu.

Vylepšen byl i hlavní hrdina, nebo spíše jeho možnosti a schopnosti. Tetování ani posilovnu jsem sice moc nevyužíval a místo jídla můj CJ spal při ukládání hry, co jsem však využíval hojně byl kadeřnický salon a oblečení, takže vzhled mojí postavy se mnohokrát změnil a jediné co zůstávalo stejné byla maska hokejového brankáře na obličeji, aby mé zločiny nebyly odhaleny.

Dále se CJ zlepšoval i v řízení všech vozidel, přičemž mu v tom nejvíce pomáhaly školy k tomu určené. Konečně také může hlavní hrdina plavat a dokonce se i potápí a zvětšuje si tím kapacitu plic, pro možnost delšího pobytu pod vodou.

Mimo hlavních a vedlejších misí mě hodně bavilo dobývání území, kdy jsem rozšiřoval své teritorium na úkor ostatních gangů a přitom vydělal i nějaké peníze. Ty jsem však mohl získat daleko jednodušším způsobem - sázením na dostihové koně. Stačilo vždy vsadit na posledního s kurzem 1:12 a vyšlo to dříve než na podvanácté. Nakonec jsem ale hodně peněz prohrál ve zdánlivě výdělečných kasinech na automatech, při ruletě nebo v blackjacku.

Nad celým státem ční Mount Chiliad, kde neustále havarují letadla a odjedete zde pár sebevražedných závodů na kole. Nedaleko od této hory jsem se dokonce setkal i s nemluvným hrdinou z trojky, což mě mile překvapilo, a protože ve výčtu tolika kladů nalézám jen pár negativů, jako je slabší příběh a některé skladby v rádiích, nevidím důvod, proč si páté GTA na PC nezahrát znovu.

Třetí pokračování slavné série bylo jednou z prvních her, kterou jsem hrál již na svém vlastním počítači, jenž jsem si se svým bratrem koupil. Ze začátku jsem ani nevěděl, že se dají plnit nějaké úkoly, a tak jsem si jen tak jezdil po městě.

Vůbec to ale nebylo na škodu, protože se kolem mě rozprostíralo sice rozmazané, ale přesto krásné a živé 3D město Liberty City. Potěšil mě i pohled shora, na který se dalo přepnout, a i když jsem ho moc často nevyužíval, vyvolával ve mně vzpomínky na předešlé díly.

Po čase přece jenom přišlo na řadu plnění úkolů, které většinou byly hodně podobné, ale přece jenom se mezi nimi našlo i pár výjimek. Navíc se dala vozit auta do přístavu, na čemž se také dalo slušně vydělat. Sice se zde nevyskytují motorky, ale namísto nich je ve hře letadlo Dodo, se kterým jsem se však nikdy moc dlouho nad zemí neudržel.

GTA III se mi hrálo vcelku dobře, což bylo jistě způsobeno i příběhem, odehrávajícím se v současnosti, čemuž odpovídala i hudba, jenž se linula z rádií. Při prvním hraní jsem stanici MSX nesnášel, ale jelikož už jsem znal skoro všechna ostatní rádia nazpaměť a nechtělo se mi tvořit rádio z vlastních MP3, stala se při hraní druhém mou nejoblíbenější.

Občas jsem narazil i na jakýsi druh psychotropní látky s názvem adrenalin, po jejímž požití se veškeré dění kolem mě znatelně zpomalilo, a já se pak při střelbě smíchy válel pod stolem, protože všichni kolemjdoucí začali zpomaleně utíkat a křičet hlubokými hlasy, které byly podobné hlasům Goa'uldů z Hvězdné brány.

Na závěr musím hře, kromě slabšího příběhu, absenci motorek a ne zrovna ideálního ovládání letadla, vytknout ještě jednu věc, s jejímž uskutečněním vývojáři nejspíše ani nepočítali. Vyskočil jsem s lodí na břeh, autem ji dostrkal (vybuchlou) až do garáže a čekal, že se po zavření a znovuotevření garážových vrat opraví. Místo toho mi však hra spadla a nahlásila error, což mě hodně mrzelo, protože celá operace trvala asi půl hodiny. Podruhé už nálada na vyzkoušení nebyla.

Když jsem si před nedávnem projížděl svůj seznam nedohraných her, Project Nomads mě v něm zaujal. Pamatoval jsem si totiž, že to byla hra hodně zvláštní, odlišující se od ostatních zajímavým příběhem, líbivou hudbou a ne zcela obvyklou hratelností. Co jsem si ale nepamatoval byl důvod, proč jsem ji nedohrál, a tak jsem se rozhodl, že na něj přijdu.

Na začátku jsem měl na výběr ze tří postav jménem Goliath, John a Susie, ale jelikož Goliath byl hrozně obrovský a vůbec se mi nezamlouval a John byl průměrný chlápek, kterého byste si v davu ani nevšimli, padla moje volba na sympaticky vzhlížející Susie.

Dostal jsem k dispozici létající ostrov, na kterém jsem začal stavět různé budovy, z nichž každá má svůj účel a jak jsem později zjistil z jedné recenze, jejich vzhled mají všechny postavy odlišný. Hlavní budovou je maják, po jehož zbourání se rozpadne celý ostrov, další důležitou budovou je strážní věž, kterou se ostrov řídí a nesmím zapomenout ani na elektrárnu, jenž vyrábí energii potřebnou na stavbu a opravu všech budov.

Ostatní budovy již nejsou potřebné pro chod ostrova, ale neobešel jsem se bez nich při dalším postupu ve hře. Patří sem stavby pro boj (střílny, děla, hangáry s letadly), sila, kde se ukládá nahromaděná energie, trezor, kam si ukládáte artefakty, ze kterých jsou všechny budovy tvořeny a jakýsi směšovač, kde správnou kombinací dvou artefaktů vznikne jeden artefakt vyšší třídy.

Problém je, že artefaktů je takové množství, že se vám nevejdou do trezoru a opasku ani po navýšení kapacity opasku, ale ani po jejich smíšení, takže se musíte rozhodnout, které artefakty už asi nebudete potřebovat a zbavit se jich. Dalším problémem je délka hry, která se pohybuje okolo deseti hodin, ale jelikož jsou zde tři postavy, za než se hraje přeci jenom trochu jinak, herní doba se dostane na přijatelnou úroveň.

Datadisk ke druhému Gothicu zaplňuje prázdná místa a přináší spoustu nových postav, příšer, ale hlavně také předmětů, které mi pomohly poprat se s vyšší obtížností, která je zde nastavena opravdu vysoko. Nejdříve jsem jí tolik nevnímal, ale když jsem se dostal do kolonie ke drakům, musel jsem si vzít na pomoc Biffa, jinak bych asi zabil jen toho bažinného, protože mi s ním pomohl Cipher s Rodem.

Největší změnou oproti původní hře je ale samozřejmě nová oblast Jharkendar, která přináší do Gothicu mix džungle a pouště. Džungle mi zde chyběla, a tak jsem rád, že se objevila a jak poušť nemusím (třeba v Diablu II), tady krásně zapadla do celého světa. Přesto si myslím, že ideální velikost, kterou měl původní Gothic 2 byla přidáním Jharkendaru překročena a ke konci se začínal dostavovat stereotyp.

Jelikož je také přidána spousta úkolů, které se mísí s těmi původními, je v nich, zvlášť ze začátku, vcelku velký zmatek. Sečteno a podtrženo Gothic 2: NotR je jistě hodně kvalitní datadisk, který ještě vylepšuje už tak skvělou hru, ale pro mě nepřináší tolik pozitivů, abych si ho zahrál znovu, takže jsem asi jeden z mála lidí, jenž si při novém rozehrání Gothicu 2 vystačí bez datadisku.

První Gothic patří k mým vůbec nejoblíbenějším RPG, ale v životě mě nenapadlo, že by ho druhý díl mohl překonat. Dvojka je totiž o poznání propracovanější ve všech směrech a také daleko rozlehlejší, přičemž si myslím, že tato velikost je absolutně dostačují (ani příliš malá, ani příliš velká), takže je vidět, že navýšení rozpočtu padlo na úrodnou půdu.

Na začátku mi Xardas vysvětlil, co se stalo po porážce Spáče, zadal mi hlavní úkol a já se mohl vydat do nové oblasti s názvem Khorinis a hlavním městem Khorinis. Protože jsem mezi oběma díly měl jistou odmlku, trošku jsem pozapomněl speciální soubojový systém, ale na ovci, která se pásla opodál Xardasovi věže, jsem si vše vyzkoušel a pokračoval dále cestou k městu.

Po splnění pár banálních úkolů jsem získal svou první zbroj (farmářské oblečení) a díky ní mi byl povolen vstup do města. Tam mi bylo řečeno, že pokud se chci dostat do horní části města, kam jsem samozřejmě jít potřeboval kvůli splnění zadaného úkolu, musím se stát občanem města, čehož dosáhnu zapsáním se k jednomu z pětice mistrů. Obchodník Matteo už učedníka měl, truhlář Thorben nikoho nepřijímal, a tak mi zbýval jen nerudný alchymista Constantino, kovář Harad a sympatický lovec Bosper, kterého jsem si nakonec vybral, a který se stal mou nejoblíbenější postavou ve hře.

Další zásadní volbou, jenž po mnoha zabitých příšerách a splněných i nesplněních úkolech přišla, byla volba povolání, přičemž jsem mohl být buď městská stráž (později paladin), novic (později mág ohně) nebo žoldák (později drakobijec). Jelikož ve hrách většinou rád porušuji zákon, což bych si v reálném životě nikdy nedovolil, stal se ze mě žoldák, od kterého se nezákonné počínání vcelku čeká.

Ve hře se nachází spousta známých či neznámých postav a lokací a ještě větší množství příšer s mými oblíbenými krysokrty v čele, a i když se mnou vybité lesy při postupu do dalších kapitol oživily jen částečně a většina míst již zela prázdnotou, ničemu to nevadilo, protože byly k dispozici teleportační runy.

Nakonec ještě zmíním zápory, kvůli kterým ode mě tato téměř dokonalá hra nedostala 100 %. Je to tím, že Gothic II je opravdu jen téměř dokonalý. Když pominu videa, u kterých občas nešel obraz a slyšel jsem jen zvuk, a dále hře prominu občasné padání při načítání uloženích pozic, přijdu k jednomu záporu, který ji prostě prominout nedokážu. Je to bug, o kterém jsem si posléze přečetl v návodu. Ve čtvrté kapitole máte za úkol zabít čtyři draky, ale problém je v tom, že je musíte zabít ve správném pořadí, jinak se po zabití třetího úkol jeví jako splněný a poslední drak již zabít nejde, protože je nesmrtelný. I když se hra poté dá zcela dokončit, mrzí mě, že jsem ohnivého draka nechal nevlastní vinou na živu.

GTA 2 je první hrou z celé série, co jsem hrál a jak jsem po hraní jedničky zjistil, v pár věcech se od ní liší. Stále se zde vydělává skoro na všem od bouračky, přes přejíždění lidí až po odvoz auta do lisovny. Rozdíl je však v množství peněz, které za tyto úkony dostanete. Již se nejedná o tisíce, ale o desítky, maximálně stovky dolarů.

Protože však potřebujete pro dostání se do další čtvrti milion, tři miliony a pro dokončení celé hry pět milionů dolarů, musíte plnit úkoly pro gangy. Není to ale tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože prací pro jeden gang si znepřátelíte druhý, takže musíte najít způsob, jakým udržíte rovnovážný stav.

Já jsem nejvíce peněz vydělával pomocí tanku, kterým jsem přejížděl auta na silnici. Honila mě sice při tom policie, ale jelikož mě z tanku nemohli vyndat, když jsem zrovna stál na některém z vybuchlých aut, nebyl to až takový problém.

Před policií se dalo utéct do nadzemky anebo přelakováním svého vozu (tank samozřejmě přelakovat nešel). Vozy šli navíc ještě vylepšit zabudováním zbraní nebo bomb, ale mým nejoblíbenějším vylepšením byl barel oleje, jenž jsem postupně vypouštěl na silnici v podobě olejových skvrn. Nejradši jsem tyto skvrny tvořil na nadjezdech, kdy ostatní auta, po najetí na skvrnu padala z nadjezdu buď na auta další anebo na nic netušící chodce.

Celá hra je navíc doplněna o nadabované hlášky, které neomrzí ani po opakovaném poslechu. Vedle klasických hlášek typu Wasted!, Busted! a Kill Frenzy! se zde vyskytuje jedna, která všechny hlášky díky zvláštní intonaci dabéra jasně převyšuje, a tou hláškou je Wipeout! (na odkazu čas 3:18).

Jediný zápor vidím, jak již zmiňují mnozí přede mnou, v systému ukládání. Nejen že uložení stojí nehorázné množství peněz, ale navíc lze provést jen na jednom místě v každé čtvrti. Když ale pominu tento neduh a přihlédnu k faktu, že GTA 2 už je stejně jako jednička zadarmo, nezbývá mi nic jiného než hru doporučit těm, kteří ji ještě nehráli.

U prvního GTA jsem nestrávil tolik herních hodin, jako tomu bylo u jeho mladších bratříčků, což je způsobeno asi tím, že jsem ho hrál až po třetím díle. Přesto mě však překvapilo, že se zde nacházejí motorky, které se znovu objevily až ve Vice City.

Za vše tu dostáváte peníze. Za přejetí majitele vozu, který jste před chvílí ukradli, za samotnou krádež vozu, za přejetí chodců na chodníku, za bourání do ostatních vozů, ale nejvíce se dá v prvním GTA vydělávat na přejíždění nebo střílení policistů.

Zvuky zde jsou opravdu líbivé a ještě zlepšují skvělou atmosféru, a tak mě jen zamrzelo chybějící rádio v autě, které by určitě zlepšilo herní zážitek. I když si první díl této slavné série už asi nezahraji, ostatním jeho vyzkoušení vřele doporučuji, protože na odreagování je tato dnes již freewareovka zcela ideální.

Pamatuji si, že když jednoho dne domů strýc přinesl The Thing a začal hrát, hodně jsem se bál, jako doposud u žádné jiné hry. Nakonec jsem však svůj strach překonal a Věc si zahrál také. Několikrát jsem ji rozehrál, ale vždy jsem po určité době nevěděl, jak dál. Díky návodu však došlo na pokračování a nakonec i na dohrání celé hry.

Na začátku se ještě vcelku nic moc neděje, protože sice letím až do daleké Antarktidy, ale je se mnou tým vojáků, se kterým mám zachránit předešlou vědeckou expedici. Pak však vojáci náhle odletí a já jsem v této zamrzlé končině zcela odkázán sám na sebe. Jak ale můžu sám najít a zachránit členy předešlé expedice, kteří se záhadně ztratili? V této chvíli začíná ta pravá a nefalšovaná nejistota, kdy jsem nevěděl, jestli na mě náhodou něco zpoza rohu nevyskočí.

Nejistotu jsem však pociťoval i v přítomnosti mužů či žen, které jsem na své pouti potkal a jenž se ke mně připojili. Jak posléze totiž vyšlo najevo, kdokoli z nich se mohl nakazit od mimozemské formy života a následně se proměnit v monstrum, které jde jen těžko zabít. Proto jsem své spolubojovníky raději střílel už v době, kdy měli při pohledu do inventáře jakousi "klepavku" a bylo tedy jasné, že se dříve či později v ono monstrum promění.

Hra měla a určitě ještě má dokonalou temnou atmosféru, kterou ještě umocňuje film, jenž sloužil více méně jako předloha. Já ho viděl až několik let po dohrání tohoto survival horroru, a tak mi ani nebylo známo, že se od něj nějakým zásadním způsobem liší, ale jak se později ukázalo, hra na film volně navazuje.

Na konci návodu, který jsem měl v té době k dispozici bylo uvedeno, že po zdolání posledního bosse se buď objeví závěrečná animace, nebo hra spadne, přičemž se na obrazovce objeví hláška o jakémsi erroru. Jako na potvoru byla tato chyba obsažena i v mojí verzi hry, a tak jsem se musel na závěrečnou animaci podívat na youtube.

Shade byl kdysi přiložen k hernímu časopisu Level a jelikož jsem zrovna v té době neměl po ruce žádnou jinou hru, rozehrál jsem právě tuto akční adventuru, a jak se posléze ukázalo, chybu jsem určitě neudělal.

Hned na začátku mi bylo řečeno, že neexistuje jen jeden (ten náš) Svět, ale že jsou rovnou čtyři a protože byl můj bratr proklet, musím tři zbývající světy navštívit a v každém z nich získat srdce anděla, jenž onomu světu vládne, abych bratra od kletby oprostil. Jedno srdce jsem již dostal od anděla víry, který mi vše vysvětlil a přislíbil pomoc, a mě tak nezbývalo nic jiného, než si vzít darovaný meč a pustit se do pátrání.

Už v prvním (vlastně druhém) světě jsem si mimo klasické adventurní prvky perfektně užil boj s již zmíněným mečem, který mi navíc sloužil i k doplňování zdraví zapíchnutím do osvětlených škvír. Soubojový systém je opravdu skvěle udělán a vše (i krytí) funguje tak, jak má. Sem tam jsem si zaskákal, jako v Princovi s Persie a sem tam se objevilo místo na uložení pozice (a to doslova), které jsem při prvním hraní pokládal, stejně jako JohnCZ, za jednorázové.

Příjemně mě potěšila líbivá hudba, která mě na mé pouti po ve všech čtyřech světech doprovázela, stejně jako kvalitní český dabing. Že se však jedná o českou hru, jsem se dozvěděl až dlouho po dohrání, a tak můj úsudek není ovlivněn patriotstvím, kterému se povětšinou neubráním.

Shade sice není nějaká extra pecka s dokonalým příběhem a už vůbec ne dokonalým koncem, přesto si mě však některými svými prvky (hlavně soubojovým systémem) získala na tolik, že jsem jí dohrál už dvakrát a uvažuji o dohrání třetím, čímž bych dovršil Hattrick.

Death Rally je další hrou, kterou jsem hrál již ve svých herních počátcích a mimo Mashed jsem se doposud nesetkal s žádným jiným herním titulem, který by nabízel takové herní možnosti, jako právě tato závodní arkáda.

Začínal jsem zde s nevylepšeným Vagabondem, přičemž mými největšími konkurenty byli Bogus Bill a hlavně můj oblíbený Farmer Ted se stejnými vozy a končil jsem s plně vylepšeným Deliveratorem, kde mým největším konkurentem byl Duke Nukem. Ano ten samý Duke Nukem, který předtím přešel z 2D plošinovky do 3D FPS.

Singleplayer je tu úplně úžasný a asi jedinou jeho chybou je, že je tak krátký. Vyšší obtížnost ale herní dobu několikanásobně zvyšuje, takže to není zcela zásadní problém, který by z Death Rally udělal jen hru na pár hodin, kterou po dohrání odložíte a už nikdy nespustíte.

Je tomu právě naopak, protože díky šestici aut, která se poškozují, ale dají se opravit a vylepšovat, dvaceti protivníkům, kteří jsou ze začátku opravdu tuzí, ale můžete proti nim použít pár nedovolených prostředků (miny, kulomet nebo dokonce i sabotáž, kdy nejlepšímu závodníkovi značně poškodíte vozidlo, ještě před samotným startem závodu) a také vcelku široké škále tratí, které se jezdí i v protisměru, což jejich počet zdvojnásobuje, nezůstane snad nikdo u jediného dohrání.

Na Death Rally mám jen ty nejlepší vzpomínky a mimo výše zmiňovaných kladů ještě musím zmínit diváky, jenž se nacházejí kolem všech tratí a po jejichž přejetí zůstane na trati jen krvavá skvrna. Přestože jsem ještě nikdy nehrál multuplayer, protože mi nešel spustit, tak i v dnešní době, patnáct let po vydání, si tento titul rád zahraji a doporučuji to každému, jenž tak ještě neučinil, když je navíc už dva roky zdarma ke stažení.

Mashed neboli Kaše má podtitulek "Jeď, abys přežil", což přesně vystihuje podstatu celé hry, protože když si nebudete dokonce i na malou chvilku dávat pozor, jste na kaši. Hra mi hodně připomíná titul Death Rally, který se liší snad jen rokem vydání, pohledem z ptačí perspektivy a jedním z nejlepších jezdců jménem Duke Nukem.

Hlavním cílem je tedy přežít a ujet svým pronásledovatelům z dohledu, čímž dojde k zisku tolik potřebných bodů, podobně jako je tomu v herní sérii Micro machines. To sice ztěžuje měnící se pohled kamery, který značně zvýhodňuje zaostávající jedince, ale moje virtuální řidičské umění spolu se spoustou power upů v podobě raket, oleje nebo zrádných min tuto křivdu plně vynahrazuje.

Největším lákadlem Mashed je bezesporu multiplayer, při kterém jsem si poprvé naplno vyzkoušel svůj nově darovaný gamepad. Reakce počítačových soupeřů se po chvíli hraní dají alespoň z části předvídat, ale u člověka si nemůžete být jistí nikdy ničím, a tak se mi nesčetněkrát stalo, že mě na mé nejoblíbenější trati s názvem Polární molo někdo strčil na minu, popřípadě z onoho mola, přičemž se nejednalo o nikoho jiného, než o jednoho z mých sourozenců, kteří z vykonaného činu měli očividnou radost.

Co však se svou hratelností pokulhává, je hra za jednoho hráče proti počítačovým oponentům. Ne že by to nebyla zábava, ale po několika závodech se dostaví stereotyp a nakonec všechny naděje pohřbí honička, při níž pronásledujete auto několikrát rychlejší, než jste vy, a tak musíte čekat, že se někde zasekne nebo ho nějakou jinou náhodou dostihnete. Jedno dohrání celé kampaně mi tak úplně stačilo a nyní již hraji pouze multiplayer.

Je nad míru jasné, že Desperados nenalézá svou inspiraci v ničem menším, než je legendární herní série Commandos, avšak i když nedosahuje kvalit své předlohy, přichází s něčím novým, jako je například zasazení herního děje do prostředí Divokého západu, což z něj dělá, spolu s nepokračováním Commandosů, výtečnou hru, jenž stojí za zahrání.

Stejně jako v předloze je i v Desperados k dispozici až šestice členů, z nichž každý má unikátní vlastnosti. Na začátku mi byl přidělen John Cooper, se kterým jsem si v první misi (jakémsi tutoriálu) vyzkoušel a naučil se používat jeho vlastnosti. Nejvíce se mi v oné misi líbila hláška při vyhlašování boxerské soutěže, kde byla zmíněna částka, jež bylo možno vyhrát: „twenty-five dollars“, která mi dodnes, díky skvělému výkladu, utkvěla v paměti.

Při herním postupu se ke mně začali připojovat další členové týmu, se kterými jsem (stejně jako s Cooprem) absolvoval poučný tutoriál. Většinu výstroje jednotlivých členů jsem používal neustále, ale například takového hada, kterého má Sam chyceného v pytli, jsem použil snad jen v již zmíněném tutoriálu.

Mezi další příjemná překvapení patří možnost jízdy na koňském hřbetě, která výrazně urychlí pohyb, dále klasické 2D zobrazení, jenž k tomuto hernímu žánru prostě nepopiratelně patří, pak také příjemná hudba, a to jak ta v hlavním menu, tak i ta při samotném hraní a v neposlední řadě mě zaujala herní videa, jež mě provázela mezi většinou z pětadvaceti misí.

Přes všechny klady není první Desperados dokonalé. Zaprvé je jednoduší, než jeho předloha, což však vyvažuje počet misí a za druhé mě vcelku zklamala mise závěrečná. Čekal jsem tedy daleko nápaditější zakončení příběhu a hlavně samotné provedení poslední mise.

Klady však jednoznačně převažují, a tak určitě nevylučuji možnost, že se mi první díl Desperados jednou v budoucnu zase vrátí na můj pevný disk a já se budu moci kochat nádhernou 2D grafikou, perfektními hláškami a dalšími výtečnými vlastnostmi, jenž tento kousek nabízí.

Herní sérii Commandos považuji za jednu z nejlepších vůbec, a tak když vyšlo její další pokračování s podtitulem Strike Force, nemohl jsem ho opomenout. Sice se již nejedná o hru, patřící do mého oblíbeného herního žánru real-time strategií, ale i akce z pohledu vlastních očí, vytvořená španělským vývojářským týmem Pyro Studios, se nehraje vůbec špatně.

Stejně jako ve třetím dílu i ve Stike Force došlo k redukci členů vašeho jedinečného týmu, přičemž zůstali již pouze tři - Sniper, Green Beret a Spy. Vzhledem ke změně žánru je to vcelku pochopitelné, ale Diver, kterého jsem měl společně s Greenem Beretem nejraději, mi zde opravdu scházel.

Přepínání mezi jednotlivými postavami přidává na zábavnosti a nabízí více možných řešení všech čtrnácti misí. Herní zážitek mi navíc umocnila i videa v průběhu hry, která jsou kvalitně zpracována a krásně dokreslují atmosféru a veškeré dění.

Jediné, co mě na zatím posledním dílu Commandos zklamalo (kromě o stupínek nižší obtížnosti oproti předchozím dílům) je krátká herní doba, nepřesahující deset hodin čistého herního času. Přesto jsem se u hraní hodně bavil, a i když bych byl radši, aby se herní série Commandos vrátila k původnímu žánru RTS, nezlobil bych se ani za pokračovatele Strike Force.

Čtvrté pokračování (počítám-li i datadisk k prvnímu dílu) legendární herní série v čele se členy elitní jednotky Commandos již v některých aspektech trochu pokulhává za svými předchůdci, přesto se však jedná o povedený kousek se spoustou možností, jenž řada dnešních titulů již bohužel postrádá.

Oproti dvojce se zde nenachází Driver, který mi ale rozhodně nechyběl, protože jsem ho považoval za zbytečnou postavu už v díle prvním (samozřejmě za předpokladu, že by vozidla uměl řídit někdo jiný), dále zmizela Nataša, jenž mi přeci jen trochu scházela, ale vzhledem k charakteru misí by asi její potenciál stejně využit nebyl a posledním chybějícím členem je pes Whiskey, který by se v některých misích jistě uplatnil.

Rozdělení misí do tří kampaní (Stalingrad, Střední Evropa a Normandie) mi přišlo jako vcelku zajímavý nápad, ale i tak se později ukázalo, že třetímu dílu něco chybí. Přesto se však některé mise opravdu velmi povedly a i když při plnění té poslední máte pro vylodění v Normandii k dispozici jen pár vojáků, přičemž vy sami ovládáte pouze Greena Bareta (což na mé tváři vykouzlilo nejeden úsměv), považuji ji za vůbec nejlepší ve hře.

Musím vyjmenovat i pár nedostatků přičemž tím prvním, kterého jsem si všiml již na úplném začátku hraní, bylo jakési 3D zobrazení, jenž podle mě do tohoto žánru nepatří, protože mu nejvíce sluší staré dobré zobrazení ve 2D. Dále mě zklamala obtížnost, která, i když je vyšší než u většiny stejně starých her, byla nastavena zase o stupínek níže, než v předchozím díle a tím se dostávám k hlavnímu záporu této hry, kterým je krátká herní doba. Na tu má vliv jak již zmíněná nižší obtížnost, tak také počet misí, jenž se při celkovém součtu v jednotlivých kampaních zastaví na čísle jedenáct.

Mrzí mě také, že tředí díl Commandos je zatím posledním pokračovatelem celé série, patřícím do herního žánru real-time strategií a doufám, že členové vývojářského týmu Pyro Studios pracují nebo v brzké době začnou pracovat na důstojném pokračování.

Všech pět her od Pyro Studios, v jejichž názvu se vyskytuje slovo Commandos, patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Je však škoda, že s přibývajícími díly značně klesá obtížnost, snižuje se herní doba a malinko pokulhává i zábavnost. Možná to teď vyznělo tak, že mimo prvního dílu a datadisku ostatní hry, patřící do této jedinečné série, nemá ani cenu hrát, ale tak to určitě myšleno nebylo, protože se pořád jedná o kvalitní dílo vytvořené osvědčenými vývojáři.

V druhých Commandosech se, stejně jako v datadisku, objevila Nataša, která se již stala plnohodnotným členem týmu. Dále přibyl Lupin, ale ten mi k srdci nikdy moc nepřirostl a jako nádavkem přidali tvůrci do hry psa jménem Whiskey, který byl vítaným pomocníkem při přenášení věcí od jednoho člena týmu k druhému.

Nejvíce se mi asi líbila třetí mise s příznačným názvem White Death (Bílá smrt), odehrávající se v Severním moři, kde vám při delším pobytu venku bez teplého oblečení začne ubývat život. Nacházejí se zde dokonce i mroži a tučňáci, což je něco pro mě, protože výskyt jakýchkoli zvířat v jakékoli hře mě vždycky potěší. V dalších misích jsou pak třeba žraloci, krokodýli nebo dokonce piraně, které však nejdou nijak zabít.

Jelikož vím, jak byl první díl těžký, zvolil jsem zde střední obtížnost, kterou jsem však po odehrání dvou tréninkových misí změnil na obtížnost nejvyšší a s příjemným zjištěním, že při smrti člena vašeho komanda se jeho ikona změní na lebku (což se při nižší obtížnosti nestalo), jsem hru dohrál až do konce.

Poslední mise v Paříži byla hodně povedená, ale také (poté, co jsem se dostal k tanku) hodně jednoduchá. I přes všechny zmíněné neduhy, které se ve hře nacházejí, jsou však Commandos 2: Men of Courage důstojným pokračováním legendárního prvního dílu.

Jelikož jsem hru Special Forces: Nemesis Strike už nějaký ten čas vídal v jednom obchodním centru, podíval jsem se na DH, abych o ní vypátral více informací. Při zjištění, že se jedná o akci z pohledu třetí osoby, navíc se sekundárním herním žánrem stealth, mi to nedalo a hru jsem zakoupil.

Od začátku na mě SCNS dělal dobrý dojem, a to i přesto, že jsem ho musel kvůli nefunkční češtině, jenž jsem si stáhl, přeinstalovat. První dvě mise byly tréninkové a já si v nich vyzkoušel všechny zbraně a vlastnosti Raptora i Stealth Owla, s nimiž jsem posléze střídavě plnil i zbývající mise, kterých je celkem šestadvacet. Počáteční nadšení ale po desáté misi začalo upadat a začínal se dostavovat stereotyp.

Stealth Owl může používat brýle s nočním, termálním nebo sonarovým viděním a dokonce se může stát i neviditelným. To vše ale jen po omezenou dobu, dokud mu nedojde energie, kterou si však posléze může znovu dobít. Parašutistické mise se Stealth Owlem, které sice nejsou moc stealth, protože při nich zabijete asi padesátku nepřátel, patřily zezačátku k mým nejoblíbenějším, ale jelikož je jich více než čtvrtina z celkového počtu a navíc se jejich obtížnost nehorázně zvyšuje, zařadil jsem tři poslední na opačný konec žebříčku oblíbenosti.

Raptor také používá energii, a to na dobíjení své elektrické neprůstřelné vesty, jejíž odolnost se zmenšuje, když je zasažen. Plníte s ním spoustu misí se vznášedlem, ale klidně bych uvítal další, výměnou za již zmíněné tři poslední parašutistické mise, které jsem dohromady hrál snad stokrát, než se mi je podařilo konečně splnit.

Ve hře se projede ve vznášedle, džípu, sněžném skútru nebo člunu a setkáte se i se spoustou vrtulníků a jedním pro radar neviditelným letadlem. Zbraní je něco kolem čtyřiceti, přičemž nejvíce se mi asi líbily zvláštní elektrické granáty, jenž pohybují kovovými předměty.

Jak už uvádí uživatelé přede mnou, obtížnost je nevyvážená, protože se občas najde mise, která je lehčí, než mise počáteční a splníte ji napoprvé (třeba poslední mise je snad úplně nejlehčí a její splnění mi trvalo asi minutu), což je asi hlavní důvod, proč mi bude stačit jedno dohrání.

Vampirjagd mi nikdy nešel tak dobře, jako jeho předloha, ale když jsem později přišel na jeden fígl (hra lze zastavit stisknutím Pause Break, přičemž se myší můžete pohybovat po obrazovce), karta se obrátila a s konečným skóre okolo dvou tisíc bodů jsem byl svými sourozenci a kamarády k neporažení.

Není tu sice tolik bonusů jako v původní hře, ale alespoň jsem se ve spleti chmýří, kamení a slepic neztrácel, protože tady jsou jen upíři, pavouk a pár dalších objektů, za které dostáváte většinou kladné, ale občas i záporné body. Nejvíce mě potrápili upíři nesoucí logo vývojářů, jelikož jejich sestřelení ochudilo mé konto o všechny body a musel jsem je tak sbírat od nuly s tím rozdílem, že se mi výrazně zkrátil časový limit. Naštěstí je k dispozici kříž, kterým se tito "propagátoři" dají snadno odehnat.

Hru provází spousta zvuků, jako je vytí vlka, houkání sovy nebo hřmění, které navozují strašidelnou atmosféru a spolu s příjemnou hudbou z hlavního menu mi zlepšily herní zážitek.

FreeCell mě ze všech čtyř karetních her, které jsou součástí operačního systému Windows, bavil nejméně a dohrál jsem ho jen párkrát. To je zapříčiněno nejspíše vyšší obtížností, kterou se proti svým příbuzným vyznačuje a hlavně se po vícero dohráních dostavuje stereotyp a u hry se spíše nudíte, než bavíte.

Občas FreeCell spustím i v dnešní době, ale víc než dvě hry za sebou nikdy neodehraji. Všech milión variant asi nikdy nedokončím, když navíc NateLogan v diskuzi píše, že osm z nich nesplnil ještě vůbec nikdo.